// Profipravo.cz / Smlouva o dílo 06.11.2019

Limitace pokynů objednatele díla a pokyny nevhodné povahy dle ObchZ

I. Nejsou-li pokyny ve smyslu ustanovení § 537 odst. 3 obch. zák., které se zhotovitel zavázal akceptovat, v předmětné smlouvě o dílo nijak omezeny a jakékoliv omezení pokynů zhotovitele nevyplývá ani z dikce zákona, neznamená to, že pokyny objednatele vůbec žádným limitům nepodléhají (že jsou pro zhotovitele závazné jakékoliv pokyny).

Zásadní význam má skutečnost, že pokyny objednatele podle ustanovení § 537 odst. 3 obch. zák. byly právním úkonem podle § 34 obč. zák. (zrušeného k 1. 1. 2014). V tomto smyslu objednatel pokyny učiněnými na základě smlouvy o dílo smlouvu v příslušném ohledu „dotváří“. Jsou-li pak pokyny objednatele právním úkonem, musí být, tak jako každý jiný právní úkon, pod sankcí absolutní neplatnosti učiněny určitě a srozumitelně a jejich provedení nesmí být nemožné, a svým obsahem nebo účelem nesmí odporovat zákonu nebo jej obcházet a nesmí též odporovat dobrým mravům, jak by tomu bylo kupříkladu u pokynů šikanózních.

II. V případě pokynů nevhodné povahy, včetně takových, které se neslučují se sjednaným dílem (odporují jeho podstatě a smyslu), podléhá věc režimu ustanovení § 551 obch. zák. Tam, kde dílem je autorské vědecké dílo, náleží do kategorie pokynů nevhodné povahy i takové pokyny, které jsou v rozporu s pravidly příslušného vědního oboru (lege artis).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 3622/2017, ze dne 29. 7. 2019

vytisknout článek


Dotčené předpisy: 
§ 537 odst. 3 obch. zák. ve znění do 31. 12. 2013
§ 550 obch. zák. ve znění do 31. 12. 2013
§ 551 obch. zák. ve znění do 31. 12. 2013
§ 560 obch. zák. ve znění do 31. 12. 2013
§ 34 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013

Kategorie: smlouva o dílo; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

Žalobkyně se v souzené věci domáhala po žalované (po rozšíření žaloby, k němuž došlo na základě smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené mezi ní a P. M. dne 3. 7. 2012) zaplacení částky 222 160 Kč s úrokem z prodlení jako dlužného zůstatku plnění ze smlouvy o dílo uzavřené dne 28. 2. 2011 (dále též jen „smlouva“), jíž se žalobkyně a P. M. jako zhotovitelé zavázali pro žalovanou jako objednatele vytvořit odbornou studii. Žalovaná částka sestává z nároků na zaplacení dílčích splátek ceny díla v celkové výši 202 000 Kč a smluvní pokuty za prodlení se zaplacením ceny díla ve výši 20 160 Kč.

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 19. 2. 2016, č. j. 41 C 122/2013-169, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 12. 7. 2016, č. j. 41 C 122/2013-200, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení.

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaná jako objednatel a žalobkyně a P. M. jako zhotovitelé uzavřeli dne 28. 2. 2011 smlouvu o vytvoření a užití díla, v níž se zhotovitelé zavázali vytvořit studii s názvem „Dopady globalizačních vlivů na odvětví českého TOP a možnosti jak na ně reagovat v období příštích 10 let“. Ze smlouvy učinil mj. následující skutková zjištění: V článku II.a, obsahujícím ujednání o obsahu studie, termínu jejího zpracování a předání, je definován popis problému, jehož řešení má studie obsahovat. V článku III byly dohodnuty podmínky zpracování a předání díla tak, že 1) do dvou týdnů od podpisu smlouvy předloží zhotovitel rozpracované teze dle navržené struktury studie, 2) zhotovitel bude průběžně předkládat k posouzení jednotlivé etapy studie a při dalším zpracování bude akceptovat připomínky, které vzejdou z průběžných připomínek objednatele, 3) zhotovitel je povinen zpravidla nejpozději 6 týdnů (není-li dohodnuto jinak) před termínem odevzdání finální verze studie předložit dodavateli její pracovní verzi k závěrečné oponentuře … Do 10 dnů po předložení této pracovní verze se bude konat závěrečná oponentura. Zhotovitel je povinen se aktivně účastnit oponentury a akceptovat připomínky, které z ní vzejdou, 4) nesplnění termínu předložení díla k oponentuře či neakceptování připomínek vzešlých z průběžného připomínkování díla či závěrečné oponentury mohou být důvodem pro penalizaci, případně pro odstoupení od smlouvy, 5) zhotovitel se zavázal k použití pouze vědeckých metod při zpracování díla, a 6) zhotovitel splní své povinnosti z této smlouvy řádným ukončením a předáním studie objednateli. V článku V. odst. 1 byla sjednána odměna za vytvoření studie a licenci k jejímu užití v částce 252 000 Kč včetně DPH s tím, že bude rozdělena rovným dílem v jednotlivých platbách mezi oba zhotovitele. Podle článku VII. odst. 2 je objednatel v průběhu díla oprávněn kontrolovat jeho kvalitu, způsob provedení, soulad se zadáním ve smlouvě. V článku VII. odst. 3 smlouvy se zhotovitel zavázal předat dílo odborně i po jazykové stránce bez závad a nedostatků, které by mohly způsobit, že dílo by nemohlo být okamžitě užito. Dle článku VIII. odst. 2 smlouvy má dílo vadu, jestliže jeho provedení neodpovídá požadavkům uvedeným ve smlouvě. V článku IX. odst. 2 smlouvy strany pro případ prodlení zhotovitele se zaplacením ceny za dílo ujednaly smluvní pokutu ve výši 0,5 % z celkové ceny díla za každý započatý den prodlení.

Soud dále zjistil, že dopisem ze dne 31. 7. 2012 žalovaná sdělila M., že od smlouvy odstupuje dle jejího článku IX odst. 5 písm. c) až f), neboť dílo nebylo provedeno řádně dle smlouvy, přičemž jak po odevzdání jednotlivých částí díla, tak po odevzdání celého díla vytýkala podrobně vymezené nedostatky, tedy vady díla, včetně připomínek a sdělení způsobu, jak má být dílo přepracováno, což zhotovitelé neakceptovali. Soud dospěl k závěru, že zhotovitelé nesplnili povinnost sjednanou ve smyslu § 537 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, zrušeného ke dni 1. 1. 2014 (dále též jen „obch. zák.“), v čl. III. odst. 2 a 3 a čl. VII. odst. 6 smlouvy, podle nichž při určení způsobu provedení díla byli vázáni pokyny žalované. Vyšel ze zjištění, že žalovaná se opětovně (ve smyslu § 550 obch. zák.) v rámci kontrol provádění díla (připomínek) prováděných v souladu s čl. VII. odst. 2 smlouvy domáhala odstranění vad díla vzniklých jeho prováděním (jí pověření experti sdělovali vždy po provedení každé etapy díla a též neprodleně po obdržení konečné podoby díla své připomínky k provádění díla, tj. k jeho obsahové stránce z hlediska metodologie zpracování, věcné stránky a stránky odborné), a její připomínky byly definovány zcela konkrétně a podrobně, zhotovitelé však její pokyny a připomínky „náležitě neakceptovali“; připomínky odmítli zapracovat v plném rozsahu s odůvodněním, že je nepovažovali v plném rozsahu za důvodné, resp. žalobkyně v průběhu provádění díla setrvávala na stanovisku, že do studie zapracuje pouze takové připomínky, které považuje za relevantní, což také učinila. To podle názoru soudu vedlo k podstatnému porušení smlouvy ve smyslu § 345 odst. 2 obch. zák. a tedy ke vzniku práva žalované odstoupit od smlouvy, a především k existenci vad, které bránily řádnému předání díla. Soud prvního stupně dodal, že závěr o splnění podmínek daných ustanovením § 345 odst. 2 obch. zák. učinil na základě obsahu smlouvy, v níž byl vymezen jak popis problému, který měla odborná studie obsahovat, tak její náležitosti, a v níž se zhotovitelé zavázali akceptovat připomínky žalobkyně k provádění díla v průběhu jeho realizace. Označil za zcela nepochybné, že za situace, kdy zhotovitelé tuto povinnost porušili, a s ohledem na rozsah a obsah těchto připomínek, které nebyly akceptovány ani v konečné podobě díla (jak vyplývá z označené korespondence), nemohla mít žalobkyně zájem na plnění tak, jak jej zhotovitelé prováděli a jak jí bylo posléze předáno. Ze svědecké výpovědi Č. vzal za prokázané, že studie neodpovídala zadání a nesplňovala požadavky na dílo vymezené ve smlouvě. Zdůraznil, že z čl. III bodu 4 smlouvy výslovně plyne, že neakceptování připomínek vzešlých z průběžného připomínkování díla či závěrečné oponentury může být důvodem pro odstoupení od smlouvy, a že z provedeného dokazování nevyplývá, že by zhotovitelé upozorňovali objednatele ve smyslu § 551 odst. 1 a 3 obch. zák. na konkrétní nevhodné pokyny dané jim v rámci sdělovaných připomínek. Uzavřel, že ke dni předání dílo trpělo vadami ve smyslu § 560 odst. 1 obch. zák., neboť nebylo zpracováno v souladu se smlouvu, tj. ve smyslu čl. VII bodu 3 a čl. III bodu 8 smlouvy nebylo po odborné a po jazykové stránce bez závad a nedostatků, které by mohly způsobit, že by dílo nemohlo být okamžitě užito; „nemožnost užití díla z těchto důvodů byla prokázána jak s ohledem na prokázané neakceptování připomínek žalované, tak z výpovědi svědka Č., jenž se podrobně vyjádřil a soud přesvědčil o své odborné erudici k vyslovení závěrů o odborných nedostatcích předmětného díla“. Zhotovitelům tak nevznikl nárok na zaplacení ceny díla, neboť dílo nebylo řádně dokončeno v rozsahu a době ve smlouvě dohodnuté; tím méně pak mohlo vzniknout právo na úhradu smluvní pokuty.

Městský soud v Praze k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je podle jeho mínění zřejmé, že žaloba byla zamítnuta z důvodu, že žalovaná důvodně odstoupila od smlouvy proto, že žalobkyně již v průběhu provádění díla odmítla plnit své povinnosti, ke kterým se ve smlouvě zavázala ve smyslu § 537 odst. 3 obch. zák., tedy akceptovat pokyny a připomínky žalované, které obdržela po každé etapě provádění díla, přičemž dílo, které žalované předala, nebylo dílem, které žalovaná objednala a které by mohla použít. Odvolací soud vyjádřil názor, že oproti námitkám žalobkyně má tento závěr oporu v provedeném dokazování; ve smlouvě je výslovně sjednáno, že zhotovitelé jsou povinni reagovat na konkrétní připomínky, které žalovaná vznese po každé ze tří etap, a zohlednit je již v průběhu tvorby díla. Součástí smlouvy je i dohoda, podle které pokud zhotovitelé poruší tento postup, může žalovaná odstoupit od smlouvy.

Odvolací soud zdůraznil, že žalobkyně dílo předala, aniž by zohlednila všechny námitky žalované, na což žalovaná reagovala dopisem ze dne 22. 6. 2012, ve kterém žalobkyni informovala, že z tohoto důvodu dílo nepovažuje za řádně předané; k dopisu připojila přílohu v rozsahu šesti stran textu, kde konkrétně popisuje, jakou připomínku vznesla a jak se s ní žalobkyně vypořádala, a navrhla dva způsoby řešení, a to odstoupení od smlouvy nebo převzetí díla s tím, že najde nového zpracovatele, který by případně část díla použil. Poté, co žalobkyně na tento dopis reagovala odmítavým stanoviskem, v němž připomínky označila za irelevantní, žalovaná odstoupila od smlouvy s odkazem na čl. IX bod 5 písm. c) až f) smlouvy, a to dopisem ze dne 31. 7. 2012 s tím, že dílo nebylo vytvořeno řádně podle smlouvy a že jak po odevzdání jednotlivých částí díla, tak po odevzdání celého díla opakovaně vytkla vady a sdělila, jak má být dílo přepracováno, což se nestalo. Současně odkázala na korespondenci, v níž vytkla jednotlivé nedostatky vypracovaného konceptu, a uzavřela, že odevzdaná studie je kompilátem článků, grafů a informací nalezených víceméně náhodně pomocí internetového vyhledávače; takové plnění nebylo podle ní předmětem smlouvy. Odvolací soud poukázal na to, že uvedenou výtku vznesla žalovaná již po předání prvé části a navázala na ni i po druhé části odevzdané studie, a že podle ní byla zásadní pro splnění zadání díla analýza uvedené problematiky, kterou ve studii postrádala. Odvolací soud uzavřel, že na základě výše uvedených skutečností, a to bez provádění dalšího dokazování, soud prvního stupně důvodně dospěl k závěru, že pokud zhotovitelé opakovaně neakceptovali pokyny a připomínky žalované, ač se k tomu zavázali a ač byli žalovanou opakovaně upozorněni, že nebude mít zájem na plnění povinností při takovém porušení smlouvy, jednalo se z jejich strany o podstatné porušení smlouvy ve smyslu § 345 odst. 2 obch. zák., v důsledku kterého žalované vzniklo právo odstoupit od smlouvy, a nestíhá ji tedy povinnost uhradit žalobkyni či M. doplatek ceny díla (ve smyslu § 436 odst. 1 a 2 věty první a § 546 obch. zák.), případně smluvní pokutu, neboť dílo nebylo řádně dokončeno v rozsahu a době dohodnuté ve smlouvě. Vyjádřil přesvědčení, že soud prvního stupně vyslechl Č. správně jako svědka, nikoli jako účastníka řízení, protože jmenovaný nebyl uveden v úplném výpisu ze spolkového rejstříku jako statutární orgán žalovaného. Námitku žalobkyně, že soud prvního stupně změnil původně avizovaný náhled na věc, aniž by ji o tomto poučil podle § 118a odst. 2 a 3 občanského soudního řádu, odmítl s tím, že soud prvního stupně nemohl žalobkyni takové poučení poskytnout, protože nebyla přítomna na posledním jednání ve věci samé, na kterém ukončil dokazování.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně obsáhlým dovoláním. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně“. Dovolání má za přípustné „též proto, že obdobná věc nebyla v praxi dovolacího soudu řešena; jde přitom o vyřešení otázky povahy vědecké studie jakožto provedeného díla ve vazbě na vytýkané vady díla a otázky povinnosti k zaplacení ceny za vypracování vědecké studie, pokud byla sjednána v podstatné části zálohově v návaznosti na vytvoření dílčích částí vědecké studie a s doplatkem vázaným na její odevzdání, nikoli vázaným na převzetí, vyhodnocení či schválení obsahu vědecké práce“.

Dovolatelka soudům nižších stupňů v prvé řadě vytýká, že k závěru o vadnosti vypracované odborné studie dospěly na základě pouhé e-mailové korespondence žalované obsahující obecná tvrzení, že studie vykazuje vady, ačkoliv takový závěr by mohl být učiněn pouze na základě hodnocení samotné studie, resp. jejích průběžných verzí. Cituje závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2009, sp. zn. 30 Cdo 833/2008 (jenž je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupný na http://www.nsoud.cz), a vyjadřuje přesvědčení, že postup soudů neodpovídá tam uvedeným kritériím hodnocení důkazů.

V dalším dovolatelka prosazuje názor, že soudy nižších stupňů prostým odkazem na ustanovení obchodního zákoníku týkající se smlouvy o dílo stran pokynů a připomínek popřely charakter vědecké studie jako díla sui generis. Poukazuje na to, že odborná studie má charakter autorského díla, jedná se tedy o výsledek individuální duševní tvůrčí činnosti jejího autora, čemuž odpovídá ujednání v čl. IV odst. 1 smlouvy, pročež „autorské dílo není dopředu nijak dáno a není ani dána jeho technologie (s výjimkou zásad pro vědeckou práci)“; to soudy nižších stupňů podle jejího přesvědčení nevnímaly. Argumentuje, že „pokud má vědecký pracovník coby autor zpracovat analýzu situace s výhledem na budoucí vývoj (předpověď, která má vždy subjektivní charakter), není zřejmé, jak může být doslova vázán pokyny zadavatele“. Prosazuje názor, že v takovém případě by se nejednalo o autorskou činnost a o vědeckou práci, ale o „prosté vypisování toho, co si přeje zadavatel“. Poukazuje na to, že soud prvního stupně (s jehož závěry se odvolací soud ztotožnil) vyšel stran kvality díla pouze ze svědecké výpovědi Č., a ptá se, odkdy svědkové vyslovují odborné hodnotící závěry. Dodává, že Č. je „členem orgánů“ žalované, a tudíž má zájem na výsledku sporu.

Nesprávné právní posouzení dovolatelka spatřuje též v tom, že soudy nižších stupňů shledaly studii vadnou z důvodu, že do ní nebyly zapracovány připomínky žalované, aniž by specifikovaly, o které konkrétní připomínky se jedná a jak se to projevilo na konečném textu studie. Soudy měly vymezit, které konkrétní připomínky nebyly do studie zapracovány, a za tím účelem se zabývat průběžnými verzemi studie a vyhodnotit její konečnou verzi, jak co do zohlednění připomínek, tak stran její kvality. Zároveň dovolatelka tvrdí, že žalovaná neprokázala, že by vytkla konkrétní vady studie, navíc způsobem sjednaným ve smlouvě. Odkazuje přitom na závěry rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 32 Odo 1186/2005, a ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 32 Cdo 13/2009.

Dovolatelka též upozorňuje, že placení ceny díla bylo ve smlouvě ujednáno „ve formě splátek, dílem zálohově“, ve vazbě na jednotlivé etapy vytváření studie, aniž bylo čímkoli podmíněno (tj. zapracováním připomínek či odstraněním vad). Prosazuje názor, že soudy nižších stupňů „znegovaly“ platební povinnost žalované s odkazem na nesplnění podmínek, které nebyly pro placení průběžných částí ceny díla relevantní, a že z ustanovení § 546, § 548 odst. 1 a § 555 odst. 1 obch. zák. a ze smlouvy vyplývá, že zhotovitelům vznikl nárok na zaplacení ceny díla, neboť splatnost byla vázána toliko na vyhotovení studie a na její odeslání žalované, k čemuž došlo. Zpochybněné právní posouzení má za rozporné se závěry přijatými Nejvyšším soudem v rozsudcích ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2220/2012 a ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. 32 Odo 644/2003, a vyjadřuje mínění, že v případě autorského díla nebyla tato otázka dosud judikatorně vyřešena.

Konečně pak dovolatelka namítá, že soud prvního stupně žalobě vyhověl, ačkoliv žalovaná nevyhověla výzvě k doplnění tvrzení a označení důkazů k tomu, kdy a jakým způsobem a které konkrétní vady díla vytýkala, a změnil tak původně avizovaný náhled na věc, aniž dovolatelce poskytl poučení ve smyslu § 118a odst. 2 či 3 občanského soudního řádu. S odkazem na nálezy Ústavního soudu ze dne 6. 1. 2009, sp. zn. I. ÚS 1980/08, a ze dne 3. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 173/06 (které jsou, tak jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu, veřejnosti k dispozici na http://www.nalus.usoud.cz), odmítá příslušnou argumentaci odvolacího soudu. Ve vztahu k předvídatelnosti soudního rozhodnutí poukazuje na nálezy Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2011, sp. zn. I. ÚS 2014/10, a ze dne 2. 9. 2010, sp. zn. II. ÚS 1617/10, stran poučovací povinnosti dle § 118a občanského soudního řádu pak cituje rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4696/2009, a ze dne 23. 8. 2011, sp. zn. 20 Cdo 3301/2009.

Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil jak rozsudek odvolacího soudu, tak i rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání navrhuje, aby dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné, neboť v něm nejsou vymezeny důvody přípustnosti dovolání, povaha vědecké studie nebyla „předmětem řízení“ a napadeného rozhodnutí a úhrada ceny díla a způsob provádění díla dle smlouvy byly v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dostatečným způsobem vyřešeny. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným, se žalovaná ztotožňuje s napadeným rozhodnutím a navrhuje, aby dovolání bylo zamítnuto. Má za to, že námitky dovolatelky stran hodnocení díla se míjí s právním posouzením soudů nižších stupňů, které shledaly, že byly naplněny podmínky pro odstoupení od smlouvy pro podstatné porušování povinností zhotovitele spočívající v ignorování pokynů a připomínek objednatele. Vyjadřuje přesvědčení, že argumentace dovolatelky, dle níž se soudy měly primárně zabývat kvalitou díla, je irelevantní, neboť takový postup by byl zcela nadbytečný. Závěr odvolacího soudu o namítané nepředvídatelnosti rozhodnutí má za souladný s judikaturou Nejvyššího soudu.

Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 1 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále též jen „o. s. ř.“).

Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou při splnění podmínky povinného zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se dovolací soud nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Žalovaná má pravdu v tom, že dovolání je z hlediska zákonem stanovených a ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu blíže vysvětlených požadavků na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání problematické. Nicméně z hlediska věcného a se zřetelem na obsah související dovolací argumentace lze přeci jen seznat, které právní otázky dovolatelka považuje za dosud nevyřešené a které má za řešené v rozporu s označenou judikaturou dovolacího soudu. Proto Nejvyšší soud usoudil, že obsah odvolání mu umožňuje v tomto rozsahu zkoumat přípustnost dovolání.

Argument, že odvolací soud řešil otázku povinnosti žalované k zaplacení ceny díla (v jehož rámci dovolatelka mimochodem chybně směšuje vznik závazku a jeho splatnost) v rozporu s rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2220/2012 a 32 Odo 644/2003, přípustnost dovolání založit nemůže; tato rozhodnutí jsou založena na podstatně jiném skutkovém a právním terénu a odkaz na ně je nepřípadný. Dovolatelka pomíjí, že ve zde souzené věci žalovaná od smlouvy o dílo odstoupila a odvolací soud shledal odstoupení platným a tedy účinným. V oblasti obchodních závazkových vztahů sice odstoupením smlouva zaniká ex nunc, ke dni účinnosti odstoupení (§ 349 odst. 1 obch. zák.), podle § 351 odst. 1 věty první obch. zák. však zanikají všechny práva a povinnosti ze smlouvy, vyjma těch, které jsou uvedeny ve větě druhé. Pokud by tedy v důsledku odstoupení žalované coby objednatele smlouva o dílo zanikla, zanikl by též její závazek zaplatit sjednanou cenu díla (z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu k tomu srov. např. důvody rozsudku ze dne 30. 6. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1677/2008, uveřejněného v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod číslem C 7502, či rozsudek ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 32 Cdo 4778/2010).

Obdobně to platí pro otázku „povinnosti k zaplacení ceny za vypracování vědecké studie …“, kterou má dovolatelka za judikatorně nevyřešenou. Nejvyšší soud ostatně neshledává důvod, proč by v otázce vzniku práva na zaplacení ceny díla mělo mít dílo, jehož předmětem je vědecká studie, specifický režim, a ani dovolatelka v tomto směru podle obsahu žádné argumenty nesnáší. Takto vymezená otázka nakonec ani není právní otázkou ve smyslu § 237 o. s. ř., která v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena a kterou by Nejvyšší soud mohl a měl vyřešit právě ve zde souzené věci, nejen pro účely přezkumu správnosti právního posouzení odvolacího soudu, ale zejména též pro futuro, při plnění své úlohy zajišťovat jednotu rozhodování [srov. § 14 odst. 1 písm. a) zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů]; šlo by tu o posouzení významu konkrétního smluvního ujednání, odvislé od individuálních poměrů zde souzené věci.

Přípustnost dovolání nezakládá ani argument, že odvolací soud dospěl k závěru o vadnosti odborné studie způsobem, jenž je v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 833/2008, neboť odkaz na toto rozhodnutí je též nepřípadný. Závěry v něm přijaté se týkají výkladu ustanovení § 241a odst. 3 občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012, podle něhož je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a 238a), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 skutkový dovolací důvod nezná; v § 241a odst. 1 výslovně stanoví, že dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Stejně tak to platí též pro tvrzení, že pokud soudy nižších stupňů nevymezily, které konkrétní připomínky nebyly do studie zapracovány a jak se to projevilo na konečném textu studie, odchýlily se od závěrů rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 1186/2005, neboť i ty se vztahují k ustanovení § 241a odst. 3 občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012.

Nejvyšší soud však shledává dovolání přípustným pro řešení otázky „povahy vědecké studie jakožto provedeného díla ve vazbě na vytýkané vady díla“, vnímané v kontextu argumentu, že zhotovitel takového díla nemůže být z povahy věci zcela svázán pokyny objednatele a zejména nemůže být vázán jakýmikoliv pokyny bez zřetele na jejich povahu. Otázkou limitace pokynů objednatele, sjednání jejichž závaznosti připouští ustanovení § 537 odst. 3 obch. zák., se Nejvyšší soud dosud ve své rozhodovací praxi nezabýval vůbec, natož pak speciálně v poměrech autorského díla, jehož podstatou je vědecká studie.

Podle § 537 odst. 3 obch. zák. při provádění díla postupuje zhotovitel samostatně a není při určení způsobu provedení díla vázán pokyny objednatele, ledaže se k jejich plnění výslovně zavázal.

Ustanovení § 550 obch. zák. stanoví, že objednatel je oprávněn kontrolovat provádění díla. Zjistí-li objednatel, že zhotovitel provádí dílo v rozporu se svými povinnostmi, je objednatel oprávněn dožadovat se toho, aby zhotovitel odstranil vady vzniklé vadným prováděním a dílo prováděl řádným způsobem. Jestliže zhotovitel díla tak neučiní ani v přiměřené lhůtě mu k tomu poskytnuté a postup zhotovitele by vedl nepochybně k podstatnému porušení smlouvy (§ 345 odst. 2), je objednatel oprávněn odstoupit od smlouvy.

Podle § 551 obch. zák. zhotovitel je povinen upozornit objednatele bez zbytečného odkladu na nevhodnou povahu věcí převzatých od objednatele nebo pokynů daných mu objednatelem k provedení díla, jestliže zhotovitel mohl tuto nevhodnost zjistit při vynaložení odborné péče. Jestliže nevhodné věci nebo pokyny překážejí v řádném provádění díla, je zhotovitel povinen jeho provádění v nezbytném rozsahu přerušit do doby výměny věcí nebo změny pokynů objednatele nebo písemného sdělení, že objednatel trvá na provádění díla s použitím předaných věcí a daných pokynů. O dobu, po kterou bylo nutno provádění díla přerušit, se prodlužuje lhůta stanovená pro jeho dokončení. Zhotovitel má rovněž nárok na úhradu nákladů spojených s přerušením provádění díla nebo s použitím nevhodných věcí do doby, kdy jejich nevhodnost mohla být zjištěna (odstavec 1). Zhotovitel, který splnil povinnost uvedenou v odstavci 1, neodpovídá za nemožnost dokončení díla nebo za vady dokončeného díla způsobené nevhodnými věcmi nebo pokyny, jestliže objednatel na jejich použití při provádění díla písemně trval. Při nedokončení díla má zhotovitel nárok na cenu sníženou o to, co ušetřil tím, že neprovedl dílo v plném rozsahu (odstavec 2). Zhotovitel, který nesplnil povinnost uvedenou v odstavci 1, odpovídá za vady díla způsobené použitím nevhodných věcí předaných objednatelem nebo pokynů daných mu objednatelem (odstavec 3).

Podle § 560 odst. 1 obch. zák. dílo má vady, jestliže provedení díla neodpovídá výsledku určenému ve smlouvě.

Ustanovením § 537 odst. 3 obch. zák. zákonodárce zakotvil v našem právním řádu [zjevně inspirován ustanovením § 476 zákona č. 101/1963 Sb., o právních vztazích v mezinárodním obchodním styku (zákoník mezinárodního obchodu), zrušeného k 1. 1. 1992] dva podtypy smlouvy o dílo; jeden standardní, v jehož režimu je pro zhotovitele závazný pouze sjednaný výsledek činnosti a volba způsobu provedení díla je toliko na něm (při provádění díla je ovšem i on limitován právy objednatele stanovenými v § 550 obch. zák.), a druhý, pojatý jako výjimka z pravidla, založený právě opačně na tom, že zhotovitel je povinen (protože to bylo ve smlouvě ujednáno) při určení způsobu provedení díla plnit pokyny objednatele.

Pokyny při určení způsobu provedení díla se nevztahují k „vadám“ prováděného díla (k případům, kdy zhotovitel neprovádí dílo řádným způsobem, takže je zřejmé, že nebude-li zjednána náprava, bude mít dílo vady); objednatel tu na základě oprávnění založeného smlouvou dává zhotoviteli závazné pokyny, jakým způsobem má dílo provádět, popř. nadále provádět.

V obou režimech, ať již zhotovitel postupuje při provádění díla samostatně anebo je při určení způsobu provedení díla vázán pokyny objednatele, se uplatní ustanovení § 550 obch. zák., zakládající objednateli oprávnění kontrolovat provádění díla a v případě, že zhotovitel provádí dílo v rozporu se svými povinnostmi, dožadovat se nápravy (slovy zákona toho, aby zhotovitel odstranil vady vzniklé vadným prováděním a dílo prováděl řádným způsobem) a při splnění zákonem stanovených předpokladů odstoupit od smlouvy.

Práva objednatele navazující na jeho kontrolní oprávnění, tj. právo požadovat nápravu, popřípadě právo odstoupit od smlouvy, se vztahují k situaci, kdy bylo při kontrole zjištěno, že zhotovitel provádí dílo v rozporu se svými povinnostmi, ať již vyplývají ze smlouvy či ze zákona, tj. že dílo není prováděno řádným způsobem (je prováděno „vadně“). Mezi případy, kdy dílo není prováděno řádným způsobem, logicky spadá i provádění díla způsobem, který nerespektuje závazné pokyny objednatele; jejich nerespektování je též porušením smlouvy. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 32 Cdo 13/2009, uzavřel, že za vadu díla je v souladu s § 560 odst. 4 a § 420 odst. 1 obch. zák. nutno považovat i to, nebylo-li dílo zhotoveno sjednaným způsobem. K tomu lze dodat, že za zhotovení díla jiným než sjednaným způsobem je třeba považovat rovněž zhotovení díla jiným způsobem, než určil objednatel svými pokyny, jimiž je zhotovitel podle smlouvy vázán.

Ustanovení § 537 odst. 3 a navazující ustanovení § 551 obch. zák., jakož i ustanovení § 550 obch. zák. jsou ustanovení dispozitivní (srov. § 263 odst. 1 obch. zák.), strany se tedy od nich mohou odchýlit. Slovní vyjádření obsažené v předmětné smlouvě naznačuje, že k tomu ve zde souzené věci mohlo dojít; zhotovitelé se ve smlouvě zavázali „průběžně předkládat k posouzení jednotlivé etapy studie a při dalším zpracování akceptovat připomínky, které vzejdou z průběžných připomínek objednatele“ (čl. III odst. 2), a bylo ujednáno, že „objednatel je oprávněn v průběhu díla kontrolovat jeho kvalitu, způsob provedení, soulad se zadáním ve smlouvě“ (čl. VII odst. 2) a že „neakceptování připomínek může být důvodem pro odstoupení od smlouvy“ [čl. III odst. 4 a čl. IX odst. 5 písm. f)]. Odvolací soud však podřadil ujednání v čl. III odst. 2 výlučně a přímo pod ustanovení § 537 odst. 3 obch. zák.; v tomto ohledu není jeho právní posouzení dovoláním zpochybněno a nepodléhá tedy dovolacímu přezkumu. Byť skutkové a právní závěry nejsou formulovány zcela jasně a jeho argumentace není konzistentní (v tom je třeba dovolatelce namítající nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí do jisté míry přisvědčit), dá se z nich s jistotou vyrozumět, že za právně významnou pro posouzení důvodnosti odstoupení od smlouvy považoval tu skutečnost, že zhotovitelé v průběhu provádění díla nezohlednili veškeré připomínky objednatele (v intencích právního náhledu odvolacího soudu „pokyny“), tj. některé z nich, blíže neurčené, akceptovat odmítli, a že právě v důsledku toho předané dílo neodpovídalo tomu, co bylo sjednáno ve smlouvě, a bylo tudíž vadné. Soud prvního stupně sice zároveň „vzal za prokázané“ z výpovědi Č. slyšeného jako svědka, že studie nesplňovala požadavky vymezené ve smlouvě, to je ovšem závěr právní, nikoliv skutkový, a rozhodnutí tohoto soudu ani rozhodnutí soudu odvolacího žádná skutková zjištění stran konkrétních vad předaného díla neobsahuje. Samotný popis výtek žalované za skutková zjištění soudu nepochybně považovat nelze; např. konstatování odvolacího soudu, že podle žalované je studie kompilátem a že žalovaná postrádala ve studii analýzu, rozhodně není skutkovým závěrem soudu, že studie je kompilátem a že analýza ve studii chybí. Zda odvolací soud skutečně převzal i tento právní závěr soudu prvního stupně, postrádající podklad ve zjištěném skutkovém stavu věci a tudíž nesprávný (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2015, sp. zn. 30 Cdo 4464/2014, ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 944/2016, a ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5421/2016), není z jeho rozhodnutí spolehlivě seznatelné.

Připomínky, které se zhotovitelé zavázali akceptovat a které odvolací soud posoudil jako pokyny ve smyslu ustanovení § 537 odst. 3 obch. zák., nejsou v předmětné smlouvě nijak omezeny a jakékoliv omezení pokynů zhotovitele nevyplývá ani z dikce zákona. To ovšem zdaleka neznamená, že pokyny objednatele vůbec žádným limitům nepodléhají (že jsou pro zhotovitele závazné jakékoliv pokyny).

Zásadní význam má skutečnost, že pokyny objednatele podle ustanovení § 537 odst. 3 obch. zák. jsou právním úkonem, neboť splňují definiční znaky vymezené v ustanovení § 34 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, zrušeného k 1. 1. 2014 (dále jen „obč. zák.“); jde o projev vůle objednatele směřující k vyvolání následků v právních vztazích (v hmotném právu), neboť má založit povinnost zhotovitele postupovat při provádění díla určitým způsobem. V tomto smyslu objednatel pokyny učiněnými na základě smlouvy o dílo smlouvu v příslušném ohledu „dotváří“. Jsou-li pak pokyny objednatele právním úkonem, musí být, tak jako každý jiný právní úkon, pod sankcí absolutní neplatnosti učiněny určitě a srozumitelně a jejich provedení nesmí být nemožné (srov. § 37 obč. zák.), a svým obsahem nebo účelem nesmí odporovat zákonu nebo jej obcházet a nesmí též odporovat dobrým mravům (srov. § 39 obč. zák.), jak by tomu bylo kupříkladu u pokynů šikanózních.

K absolutní neplatnosti právního úkonu soud přihlíží z úřední povinnosti (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1772/2004, uveřejněného pod číslem 23/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Založil-li tedy odvolací soud závěr o důvodnosti odstoupení objednatele od smlouvy o dílo na úvaze, že zhotovitelé se při provádění díla neřídili všemi pokyny objednatele, aniž zjistil, které konkrétní pokyny nebyly respektovány, a aniž tyto pokyny posoudil z hlediska naznačených kritérií, je právní posouzení věci, na němž spočívá jeho rozhodnutí, neúplné a tudíž nesprávné a dovolací důvod stanovený v § 241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn opodstatněně.

Posouzením pokynů z pohledu ustanovení § 551 obch. zák. se soudy nižších stupňů zabývaly. Nejvyšší soud proto jen pro úplnost (coby obiter dictum) dodává, že v případě pokynů nevhodné povahy, včetně takových, které se neslučují se sjednaným dílem (odporují jeho podstatě a smyslu), podléhá věc režimu ustanovení § 551 obch. zák. Tam, kde dílem je autorské vědecké dílo, náleží do kategorie pokynů nevhodné povahy i takové pokyny, které jsou v rozporu s pravidly příslušného vědního oboru (lege artis).

Je-li dovolání přípustné, přihlíží dovolací soud z úřední povinnosti k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Pro případ, že odvolací soud shledal správným též postup soudu prvního stupně, který závěr o vadnosti předmětné studie převzal ze svědecké výpovědi (neboť svědek ho přesvědčil o své odborné erudici k vyslovení závěrů o odborných nedostatcích předmětného díla), Nejvyšší soud zdůrazňuje, že na situaci, v níž rozhodnutí závisí na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, pamatuje ustanovení § 127 o. s. ř. Soud si v takovém případě vyžádá odborné vyjádření, a není-li pro složitost posuzované otázky takový postup postačující, ustanoví znalce. Rozhodně není přípustné, aby se k otázkám vyžadujícím odborné posouzení vyjadřoval svědek, byť by i šlo o svědka s potřebnými odbornými znalostmi. Nejvyšší soud výslovně zdůraznil již v rozsudku ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 3 Cdon 385/96, uveřejněném pod číslem 49/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, že jestliže soud považoval svědeckou výpověď za znalecký důkaz (převzal z ní odborné závěry svědka), zatížil řízení vadou, která mohla mít vliv na správnost rozhodnutí. V souzené věci šlo ostatně o osobu, která by ani jako znalec ustanovena být nemohla (srov. § 17 ve vztahu k § 14 o. s. ř.), neboť o její nepodjatosti lze úspěšně pochybovat; Č. byl v době své výpovědi statutárním orgánem žalované, jejím výkonným ředitelem, a podle zjištění odvolacího soudu to byl on, kdo zpracoval oponentní posudek k druhé třetině studie a oponentní posudek, který je připojen k dopisu J. K. ze dne 25. 5. 2012, navíc je spoluautorem následně zpracované konkurenční studie.

Dovolatelka má ostatně pravdu též v tom, že jestliže byl Č. v době výslechu statutárním orgánem žalované, měl být vyslechnut jako účastník řízení podle § 131 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2368/98), bez zřetele na to, zda byl či nikoliv v době výslechu již takto zapsán v příslušném veřejném rejstříku, neměl-li takový zápis konstitutivní povahu. Zejména pak měla být se zřetelem na to jeho výpověď hodnocena. Nejvyšší soud v citovaném usnesení sp. zn. 21 Cdo 2368/98 uzavřel, že promítne-li soud takovou vadu řízení do svého skutkového zjištění tím, že výpovědi účastníka řízení nesprávně vyslechnutého jako svědka přikládá váhu svědecké výpovědi a z hlediska věrohodnosti jí přisuzuje jiný (větší) význam, než který by měla s ohledem na procesní postavení vyslýchaného mít, pak toto skutkové zjištění jako výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá postupu vyplývajícímu z § 132 o. s. ř. Šlo by tedy též v tomto případě o vadu řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Vzhledem k výsledku dovolacího přezkumu by bylo nadbytečné a tudíž procesně nehospodárné zabývat se zbývajícími dovolacími námitkami.

Protože rozsudek odvolacího soudu není z výše rozvedených důvodů správný a podmínky pro jeho změnu dány nejsou, Nejvyšší soud, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), toto rozhodnutí zrušil, spolu se závislými výroky, jimiž bylo rozhodnuto o žalobě na zaplacení smluvní pokuty a o nákladech řízení před soudy obou stupňů (§ 243e odst. 2 věta třetí o. s. ř.). Důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud proto zrušil též toto rozhodnutí ve všech výrocích a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).

Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1 část věty za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů