// Profipravo.cz / Smlouva o dílo 05.12.2018
Vzájemné vypořádání účastníků při odstoupení od smlouvy o dílo
Na výši obohacení objednatele podle § 544 odst. 1 obch. zák. nemá vliv případné zvýšení hodnoty jeho nemovitosti v důsledku jiných okolností nespočívajících v činnosti zhotovitele při provádění díla (např. plynutí času a změna situace na trhu s nemovitostmi).
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 1340/2018, ze dne 26. 9. 2018
Dotčené předpisy:
§ 351 odst. 2 obch. zák. ve znění do 31. 12. 2013
§ 544 odst. 1 obch. zák. ve znění do 31. 12. 2013
§ 545 obch. zák. ve znění do 31. 12. 2013
Kategorie: smlouva o dílo; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 23. 1. 2017, č. j. 68 C 12/2012-243, uložil žalované zaplatit žalobci částku 2 496 859 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I.), částku 100 000 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok II.), a rozhodl o povinnosti žalované k náhradě nákladů řízení žalobci ve výši 382 730 Kč (výrok III.) a státu ve výši 32 613 Kč (výrok IV.)
K odvolání žalované Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o povinnosti žalované k náhradě nákladů odvolacího řízení žalobci ve výši 45 980 Kč (druhý výrok).
V řízení žalobce tvrdil, že jako objednatel odstoupil z důvodů na straně žalované (zhotovitelky) od smlouvy o dílo uzavřené mezi nimi podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zrušeného ke dni 1. 1. 2014 (dále jen „obch. zák.“). Po žalované se domáhal zaplacení částky 2 496 859 Kč s příslušenstvím jako rozdílu mezi částkou, kterou ji zálohově uhradil na cenu díla, a cenou nedokončené stavby. Dále požadoval zaplacení částky 100 000 Kč s příslušenstvím jako smluvní pokuty sjednané pro tento případ odstoupení ve smlouvě. Žalovaná zpochybňovala platnost odstoupení od smlouvy žalobcem a namítala, že sama od smlouvy odstoupila pro prodlení žalobce se zaplacením další zálohové platby. Pro případ platnosti odstoupení od smlouvy žalobcem tvrdila, že žalobce se stavebními úpravami obohatil též o částku převyšující zaplacené zálohy, neboť se zvýšila tržní hodnota jeho nemovitosti.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně, podle kterého byla mezi účastníky dne 30. 4. 2010 uzavřena smlouva o dílo ve znění dodatku č. 1 ze dne 21. 5. 2010, jejímž předmětem byl závazek žalované provést pro žalobce stavební práce na rozestavěné bytové jednotce, která byla ve vlastnictví žalobce. Žalobce uhradil žalované na zálohách na cenu díla částku 7 209 138 Kč. V rozporu s dokumentací schválenou ve stavebním řízení byla u bytové jednotky žalovanou vybudována střešní terasa, byť nebylo vydáno rozhodnutí o povolení takové změny stavby. Žalovaná, která se ve smlouvě zavázala zajistit rozhodnutí o změně stavby před jejím dokončením, toto rozhodnutí nezajistila. Žalobce dopisem ze dne 4. 10. 2011 projevil vůli odstoupit od smlouvy z důvodů, že stavba byla prováděna v rozporu se schválenou projektovou dokumentací, že žalovaná nezajistila v rozporu s čl. II. odst. 2 smlouvy rozhodnutí o změně stavby před jejím dokončením a též z důvodu prodlení žalované s předáním řádně zhotoveného díla. V čl. VI. odst. 6 smlouvy o dílo bylo sjednáno, že v případě odstoupení od smlouvy žalobcem z důvodů na straně žalované je žalovaná povinna zaplatit žalobci smluvní pokutu ve výši 100 000 Kč. Žalovaná dopisem ze dne 6. 10. 2011 projevila vůli odstoupit od smlouvy z důvodu prodlení žalobce s úhradou zálohové platby ve výši 1 412 519 Kč vyúčtované po dokončení III. etapy díla.
Odstoupení od smlouvy provedené žalovanou odvolací soud nepovažoval za účinné. Konstatoval, že v řízení nebylo žalovanou tvrzeno ani prokázáno splnění smluvních podmínek sjednaných pro možnost požadovat zaplacení předmětné zálohy po žalobci, a proto žalobce nebyl v prodlení s její úhradou. Podle odvolacího soudu vyvolalo účinky zániku vzájemných práv a povinností ze smlouvy o dílo již odstoupení žalobce z důvodu porušení povinnosti žalované zajistit rozhodnutí o změně stavby před jejím dokončením (při provádění stavby v rozporu se schválenou dokumentací) sjednané v čl. II. odst. 2 smlouvy. Další skutečnosti uvedené v dopise žalobce ze dne 4. 10. 2011 jako důvod odstoupení od smlouvy (prodlení s předáním řádně zhotoveného díla) měl proto odvolací soud za nerozhodné.
V otázce vypořádání účastníků po zániku smlouvy odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně vycházel z § 351 a § 544 odst. 1 obch. zák. (smluvní ujednání stran jejich aplikaci nevylučovalo) a uzavřel, že míra obohacení žalobce je vyjádřena finanční částkou, kterou by jako objednatel byl nucen zaplatit v daném místě a čase na dosažení stejného plnění, jež mu žalovaná poskytla, tedy že míra jeho obohacení odpovídá obvyklé ceně stavebních prací a dodaných výrobků. Odvolací soud hodnotil jako správné zjištění soudu prvního stupně o výši této obvyklé ceny určené podle závěrů znaleckého posudku Ing. Kaftana a po jejím odečtení (s přihlédnutím k vadám rozpracovaného díla) od zálohy zaplacené žalobcem dospěl k závěru o věcné správnosti rozsudku soudu prvního stupně, a to i ve vztahu k nároku na smluvní pokutu, jehož důvodnost spatřoval soud prvního stupně ve smluvním ujednání účastníků a v okolnosti, že od smlouvy odstoupil žalobce z důvodů na straně žalované.
Proti rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že při řešení otázek hmotného nebo procesního práva „se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe a … mají být dle jeho názoru dovolacím soudem posouzeny jinak“, některé z těchto otázek však považuje za dosud neřešené v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu. Odvolací soud podle ní věc nesprávně právně posoudil. Navrhuje zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolatelka namítá, že odvolací soud postupoval nesprávně, pokud při vzájemném vypořádání účastníků po odstoupení od smlouvy nezohlednil částku, o kterou se žalobce obohatil tím, že se provedenými stavebními úpravami zvýšila tržní hodnota jeho nemovitosti a která přesahovala rozdíl mezi hodnotou provedených prací a zálohami zaplacenými žalobcem. Zastává názor, že mají-li si strany vrátit či nahradit všechna vzájemná plnění poskytnutá na základě zrušeného smluvního vztahu, je třeba ve vzájemném vyrovnání zohlednit i obohacení žalobce spočívající ve zvýšení hodnoty jeho majetku na základě plnění ze zrušené smlouvy. Zdůrazňuje, že povinnost komplexního vyrovnání vyplývá z ustálené judikatury dovolacího soudu včetně rozhodnutí citovaných soudem prvního stupně a odvolacím soudem (zjevně odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2007, sp. zn. 32 Odo 1316/2006, jež je veřejnosti dostupný – stejně jako dále citovaní rozhodnutí Nejvyššího soudu – na http://www.nsoud.cz). Je přesvědčena, že hodnotu tohoto bezdůvodného obohacení lze vždy vyčíslit, a „případný názor soudu o nemožnosti zjištění rozdílu“ je podle ní „v rozporu s ustálenou praxí“. Pokládá dvě otázky, které podle ní dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyly ve srovnatelném případě posuzovány:
1) Je řádně a včas uplatněný nárok zhotovitele na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého zvýšením obvyklé ceny nemovitosti a nad rámec hodnoty těchto stavebních úprav nárokem způsobilým k započtení proti případným nárokům?
2) Jedná se v případě takového bezdůvodného obohacení o nárok, jehož výši by bylo možné vyčíslit a prokázat?
Dovolatelka také polemizuje se závěrem odvolacího soudu, podle kterého žalobce nebyl s prováděním prací za daných okolností a bez veřejnoprávního titulu srozuměn, resp. se závěrem o neprokázání těchto skutečností. Má za to, že z dokazování vyplývá, že žalobce nedal najevo nesouhlas s daným stavem provádění díla až do 4. 10. 2011. Tvrdí, že do té doby proto nemohla být porušována smlouva a uplatňuje další dvě otázky, o kterých se domnívá, že dosud nebyly vyřešeny dovolacím soudem:
3) Je možné, aby objednatel, který je prokazatelně seznámen s obsahem veřejnoprávního titulu stavby a okolnostmi provádění prací zhotovitelem, přičemž je i iniciátorem a účastníkem řízení o změně tohoto veřejnoprávního titulu, ale dosud nepovolené práce nezakáže, nebyl alespoň po určitou dobu srozuměn s provedením těchto prací bez veřejnoprávního titulu?
4) Jaké právní účinky má z hlediska plnění povinností zhotovitele ze smlouvy o dílo vyrozumění objednatele, který dříve daný stav akceptoval, že již nesouhlasí s prováděním prací bez veřejnoprávního titulu?
Dovolatelka se domáhá dovolacího přezkumu i pro další otázku, jejíž přípustnost spatřuje v tom, že při jejím řešení odvolací soud zčásti vycházel ze závěrů rozporných s právní úpravou a judikaturou dovolacího soudu (nepřímo odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2007, sp. zn. 32 Odo 1316/2006) a zčásti jde podle ní o otázku dosud neřešenou Nejvyšším soudem:
5) Lze za situace, kdy si účastníci nesjednali jednoznačný termín plnění ze smlouvy o dílo, považovat za přiměřenou dobu nezbytnou pro provedení samotných prací, ale bez zohlednění doby nezbytné pro vytvoření předpokladů pro jejich provedení (veřejnoprávního titulu)?
Dovolatelka též tvrdí, že žalobce neposkytl součinnost potřebnou pro získání povolení změny stavby před jejím dokončením a že touto námitkou se soudy nezabývaly. Uplatňuje otázku procesního práva, kterou podle ní soud prvního stupně nesprávně právně posoudil „v tak příkrém rozporu s jakoukoliv použitelnou právní úpravou vzájemného prodlení, že … považuje za nadbytečné odkazovat na konkrétní rozhodnutí dovolacího soudu“, a která zní:
6) Lze při zjišťování prodlení jedné ze stran pominout námitku prodlení druhé strany se splněním povinnosti, která je nezbytným předpokladem pro splnění posuzované povinnosti, u níž mělo prodlení nastat?
Dovolatelka považuje dovolání přípustné i pro námitku, že byla postupem odvolacího soudu zásadně omezena její možnost ve věci jednat a že tak bylo porušeno právo na spravedlivý proces.
Žalobce navrhuje dovolání odmítnout pro nesplnění zákonem stanovených požadavků na vymezení přípustnosti dovolání, případně jej zamítnout pro nedůvodnost. Napadený rozsudek považuje za věcně správný.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a k době zahájení řízení se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 7 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, s bodem 2 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2 článku II, části první přechodných ustanovení zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Oproti přesvědčení dovolatelky není způsobilá založit přípustnost dovolání skutečnost, že by měly být otázky řešené odvolacím soudem podle jejího názoru „dovolacím soudem posouzeny jinak“. Takový předpoklad přípustnosti dovolání § 237 o. s. ř. neobsahuje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolatelka též pomíjí, že podle dikce § 237 o. s. ř. je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení předložené otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, nebo ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. 32 Cdo 777/2014). Odvolací soud své rozhodnutí založil na právním závěru, že výše bezdůvodného obohacení objednatele jako vlastníka nemovitosti v případě jeho odstoupení od smlouvy o dílo z důvodu na straně zhotovitele podle § 544 odst. 1 obch. zák. odpovídá obvyklé ceně provedených prací a dodávek. Otázku, zda lze či nelze vyčíslit a prokázat hodnotu bezdůvodného obohacení objednatele vzniklého zvýšením obvyklé ceny nemovitosti provedením těchto prací (druhá otázka), neřešil, pro svůj právní názor o výši nároku zhotovitele podle § 544 odst. 1 obch. zák. se případným zvýšením obvyklé ceny nemovitosti nezabýval. Ani otázka přiměřenosti doby nezbytné pro provedení díla (pátá otázka) nebyla pro napadené rozhodnutí určující, neboť odvolací soud považoval odstoupení od smlouvy za účinné z důvodu porušení smluvní povinnosti dovolatelky zajistit rozhodnutí o změně stavby před jejím dokončením. Pátá z otázek otevřených dovoláním byla podstatnou pro posouzení jiného důvodu odstoupení uplatněného v dopise žalobce ze dne 4. 10. 2011 spočívajícího v tvrzeném prodlení dovolatelky s předáním řádně zhotoveného díla, který měl odvolací soud již za nerozhodný. Druhá a pátá otázka proto přípustnost dovolání založit nemohou.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části [srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Ústavní soud pak ve své rozhodovací praxi shledává takovýto požadavek ústavně konformním (srov. zejména Stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sbírky zákonů). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno nejen, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde, nýbrž též od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení ze dne 23. 1. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4443/2013).
Těmto požadavkům na obsah dovolání dovolatelka nedostála ve vztahu k otázce šesté, neboť zcela rezignovala na vymezení judikatury Nejvyššího soudu, od níž se měl soud při jejím řešení odchýlit. Navíc namítá, že tato otázka byla nesprávně posouzena soudem prvního stupně, avšak přípustnost dovolání může založit pouze právní otázka řešená soudem odvolacím. Při její formulaci též dovolatelka vychází z tvrzení, že žalobce byl v prodlení „s neposkytnutím součinnosti potřebné pro získání povolení změny stavby před jejím dokončením“. Z obsahu spisu však vyplývá, že dovolatelka v průběhu řízení tvrzení o konkrétním prodlení žalobce s poskytnutím součinnosti k vydání takového rozhodnutí neučinila, namítala jeho prodlení pouze s úhradou zálohové platby. Touto námitkou se odvolací soud zabýval a uzavřel, že k prodlení žalobce nedošlo. Dovolatelka tedy nepřípustně uplatňuje v dovolání novou skutečnost (srov. § 241a odst. 6 o. s. ř.), na jejímž základě nelze posuzovat správnost napadeného rozhodnutí.
Prostřednictvím otázky třetí dovolatelka ve skutečnosti zpochybňuje skutkový závěr odvolacího soudu, podle kterého nebylo prokázáno, že žalobce byl srozuměn s prováděním díla bez příslušného veřejnoprávního povolení. Čtvrtá otázka pak vychází z vlastní skutkové verze dovolatelky, podle které až do okamžiku odstoupení od smlouvy žalobce akceptoval skutečnost, že dílo bylo prováděno bez veřejnoprávního titulu. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů však v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Pro úplnost je nutné připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, nebo ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011, či jeho rozsudku ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4245/2014).). Z těchto důvodů není dovolání přípustné ani pro řešení třetí a čtvrté otázky.
Ze stejných důvodů není způsobilá založit přípustnost dovolání ani námitka o porušení práva na spravedlivý proces, kterou dovolatelka odůvodňuje tvrzením, že odvolací soud nepřihlédl k jednání žalobce, které bylo v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, resp. s dobrými mravy, neboť žalobce na základě skutečností, o nichž rozhodoval a mohl je ovlivnit, vytvořil podmínky pro odstoupení od smlouvy. Podle skutkových zjištění odvolacího soudu bylo důvodem odstoupení od smlouvy porušení smluvní povinnosti dovolatelky postupovat při provádění díla podle veřejnoprávních předpisů, tedy povinnosti předem zajistit rozhodnutí o změně stavby před jejím dokončením v případě odchylek skutečného provedení od schválené projektové dokumentace. Svou argumentaci tedy dovolatelka nepřípustně zakládá na jiných skutkových tvrzeních. Další námitka o neprovedení důkazů odvolacím soudem je neurčitá, neboť ji dovolatelka specifikuje odkazem na čl. 4 dovolání, v němž však žádné neprovedené důkazy zmíněny nejsou.
Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu též překvapivost jeho rozhodnutí v otázce neprokázání její připravenosti k nástupu do IV. etapy prací, nevymezuje současně žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, která by měla být předmětem posouzení dovolacím soudem. Navíc v tomto směru nelze rozhodnutí odvolacího soudu považovat pro dovolatelku za překvapivé, neboť již v řízení před soudem prvního stupně (při jednání dne 22. 1. 2014) byla soudem poučena o nutnosti doplnit svá tvrzení o ukončení III. etapy, jejího převzetí zápisem do stavebního deníku a zahájení prací na IV. etapě. Muselo jí tedy být zřejmé, že tyto skutečnosti mohou být soudem posuzovány.
Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným pro řešení otázky první, zda je nárok na vydání bezdůvodného obohacení, které objednatel získal (nad rámec hodnoty samotných stavebních úprav) tím, že prováděním díla došlo ke zvýšení obvyklé ceny jeho nemovitosti, způsobilým k tomu, aby jej zhotovitel uplatnil při vzájemném vypořádání po odstoupení od smlouvy o dílo vůči nárokům objednatele. Při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a dovolatelka se tedy chybně domnívá, že jde o otázku dosud neřešenou.
Řešení této otázky však nemá vliv na správnost napadeného rozhodnutí v části, v níž byl potvrzen výrok II. rozsudku soudu prvního stupně o nároku na zaplacení smluvní pokuty ve výši 100 000 Kč s příslušenstvím, který nebyl součástí vzájemného vypořádání účastníků po odstoupení od smlouvy a jednalo se o samostatný nárok nepodléhající režimu § 351 odst. 2 obch. zák. (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, Cpjn 204/2007, uveřejněné pod číslem 25/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jelikož nebylo dovolání shledáno přípustným pro řešení dalších otázek a námitek, prostřednictvím kterých se dovolatelka snažila zpochybnit též závěr o důvodnosti napadeného rozhodnutí v části týkající se i nároku na smluvní pokutu, Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. v rozsahu, v němž směřovalo proti části prvního výroku napadeného rozsudku, kterou byl potvrzen výrok II. rozsudku soudu prvního stupně.
Podle § 351 odst. 1 věty první obch. zák. odstoupením od smlouvy zanikají všechna práva a povinnosti stran ze smlouvy. Podle odstavce 2 téhož ustanovení platí, že strana, které bylo před odstoupením od smlouvy poskytnuto plnění druhou stranou, toto plnění vrátí, u peněžního závazku spolu s úroky ve výši sjednané ve smlouvě pro tento případ, jinak stanovené podle § 502. Vrací-li plnění strana, která odstoupila od smlouvy, má nárok na úhradu nákladů s tím spojených.
Tato obecná právní úprava je pro vztahy ze smlouvy o dílo doplněna (speciálně upravena) o pravidla vzájemného vypořádání účastníků této smlouvy podle toho, zda ke zhotovené věci (dílu) má vlastnické právo zhotovitel (§ 543 obch. zák.) nebo objednatel (§ 544 obch. zák.) a podle toho, zda k zániku závazku provést dílo došlo z důvodů, za něž objednatel odpovídá nebo neodpovídá a dále úpravou nároku zhotovitele na zaplacení smluvní ceny podle § 548 odst. 2 obch. zák. v případech jeho odstoupení od smlouvy pro prodlení objednatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2005, sp. zn. 32 Odo 372/2004, nebo ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 32 Cdo 4778/2010).
Podle § 544 odst. 1 obch. zák. má-li ke zhotovované věci vlastnické právo objednatel a věc nelze vzhledem k její povaze vrátit nebo předat zhotoviteli, je objednatel povinen uhradit zhotoviteli to, o co se objednatel zhotovováním věci obohatil, jestliže závazek zanikl z důvodu, za který objednatel neodpovídá.
Ustanovení § 544 platí obdobně v případech, kdy předmětem díla je montáž, údržba, oprava nebo úprava věci (srov. § 545 obch. zák.)
V soudním řízení, jehož předmětem je nárok na vrácení plnění z neplatné nebo zrušené smlouvy lze podle § 351 obch. zák. ve spojení s § 544 obch. zák. přiznat pouze vrácení toho, oč peněžité plnění žalobce (nebo peněžitá náhrada za ně) přesahuje peněžité plnění (nebo peněžitou náhradu za ně) poskytnuté mu podle smlouvy žalovaným. V případě povinnosti vrátit si oboustranné plnění jde o tzv. synallagmatický (vzájemně podmíněný) závazek. Při takovém postupu se nevyžaduje (nepředpokládá) projev směřující k započtení a soud je povinen provést zúčtování vzájemných nároků účastníků neplatné nebo zrušené smlouvy, pokud se jeden z nich domáhá svého nároku v soudním řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 52/2002, uveřejněný pod číslem 28/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. 23 Cdo 3008/2007).
V případě aplikace § 544 odst. 1 obch. zák. je nárokem zhotovitele, který vstupuje do vzájemného vypořádání podle § 351 odst. 2 obch. zák., nárok na uhrazení toho „o co se objednatel zhotovováním věci obohatil“. Při určení výše obohacení objednatele podle § 544 odst. 1 obch. zák. je nutno vyjít ze zvýšení hodnoty věci ve vlastnictví objednatele (vlastního zhodnocení jeho majetku), ke kterému došlo činností zhotovitele při provádění díla, tj. v případě provádění díla na nemovitosti objednatele je třeba vycházet z rozdílu obecné ceny (tržní hodnoty) nemovitosti před počátkem jeho provádění a obecné ceny (tržní hodnoty) nemovitosti při ukončení prací (odstoupení od smlouvy), nikoliv z nákladů, které zhotovitel vynaložil, resp. které by bylo třeba obvykle vynaložit na získání stejného plnění [srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2005, sp. zn. 32 Odo 372/2004 (výše citovaný), ze dne 25. 9. 2007, sp. zn. 32 Odo 1316/2006 (dovolatelkou zmíněný), ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. 32 Odo 891/2006, ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 23 Cdo 1211/2010, a ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 23 Cdo 501/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 32 Cdo 134/2017]. Při určení hodnoty, o kterou se zvýšil majetek objednatele, je třeba přihlédnout i k tomu, jaké dílo bylo zhotovováno, k rozsahu a kvalitě prací provedených zhotovitelem, neboť tyto skutečnosti ovlivňují stav nemovitosti a tedy i výši rozdílu obecné ceny nemovitosti činností zhotovitele. Na výši obohacení objednatele podle § 544 odst. 1 obch. zák. naopak nemá vliv případné zvýšení hodnoty jeho nemovitosti v důsledku jiných okolností nespočívajících v činnosti zhotovitele při provádění díla (např. plynutí času a změna situace na trhu s nemovitostmi).
Dovolatelka se tedy mýlí v názoru, že může uplatnit při vzájemném vypořádání nároků po odstoupení od smlouvy svůj nárok na vydání bezdůvodného obohacení žalobce spočívajícího ve zvýšení obecné ceny jeho nemovitosti nad rámec nároku na vydání obohacení žalobce určeného obvyklou cenou stavebních prací. Její nárok vyplývající z § 544 odst. 1 obch. zák., je tvořen částkou odpovídající zvýšení obecné ceny nemovitosti žalobce činností zhotovitele při provádění díla a nikoliv též obvyklou výší vynaložených nákladů. Dovolání je přesto důvodné, neboť odvolací soud při určení výše obohacení žalobce podle § 544 odst. 1 obch. zák. (výše nároku dovolatelky vstupujícího do vzájemného vypořádání) v rozporu s výše citovanými rozhodnutími Nejvyššího soudu vycházel z obvyklé ceny stavebních prací a dodaných výrobků a nikoliv ze zvýšení hodnoty nemovitosti žalobce činností zhotovitele.
Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu ve vztahu k nároku žalobce na zaplacení částky 2 496 859 Kč s příslušenstvím spočívá na nesprávném právním posouzení, Nejvyšší soud bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) rozsudek odvolacího soudu zrušil v části prvního výroku, kterou byl potvrzen výrok I. rozsudku soudu prvního stupně a v závislých výrocích o nákladech řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.). Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na příslušnou část rozsudku soudu prvního stupně, Nejvyšší soud podle § 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř. v uvedeném rozsahu zrušil i rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Autor: -mha-