// Profipravo.cz / Obchodní závazkové vztahy 08.08.2022
Prevenční povinnost mandanta v obchodních závazkových vztazích
Obecný požadavek, aby mandant podroboval správnost výstupů z činnosti mandatáře při zařizování sjednané obchodní záležitosti kontrolní činnosti, se neslučuje se smyslem a účelem mandátní smlouvy. Mandant svěřuje zařízení své záležitosti profesionálovi za úplatu právě proto, aby se o ni nemusel starat, a může oprávněně spoléhat na to, že mandatář zařídí jeho záležitost s odbornou péčí. Takové „spoléhání“ má však svoje meze. Ani skutečnost, že mandant svěřil zařízení obchodní záležitosti vyžadující odborné znalosti mandatáři jako profesionálovi v příslušném oboru, nezbavuje mandanta prevenční povinnosti. Povinnost počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám, totiž platí bez výjimky pro každého.
Existence smluvního závazku mandatáře postupovat při zařizování záležitosti mandanta s odbornou péčí nemohla vyloučit aplikaci ustanovení § 384 odst. 1 obch. zák., zakotvujícího prevenční povinnost v obchodních závazkových vztazích, v takových případech, v nichž pochybení mandatáře bylo (muselo být) mandantovi zjevné v tom smyslu, že o tomto pochybení a jeho možných důsledcích věděl, respektive vzhledem k okolnostem a s ohledem na své (individuální) schopnosti musel vědět.
Pokud si tedy mandant musel být vědom pochybení mandatáře a jeho důsledků a mohl vzniku škody, která z daného pochybení vzešla, vlastním přičiněním zamezit, pak je následek (vznik škody) přičitatelný rovněž mandantovi. V závislosti na tom, jak podstatného porušení prevenční povinnosti se poškozený (mandant) dopustil, je pak třeba v souladu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 515/2000 určit míru podílu mandanta na celkové škodě a v tomto rozsahu pak jeho požadavek na náhradu škodu shledat nedůvodným.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 1061/2021, ze dne 12. 4. 2022
Dotčené předpisy:
§ 373 obch. zák. ve znění do 31. 12. 2013
§ 384 odst. 1 obch. zák. ve znění do 31. 12. 2013
§ 566 odst. 1 obch. zák. ve znění do 31. 12. 2013
§ 567 odst. 1 obch. zák. ve znění do 31. 12. 2013
§ 567 odst. 2 obch. zák. ve znění do 31. 12. 2013
Kategorie: mandátní a komisionářská smlouva; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. V posuzované věci se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 1 550 000 Kč s úrokem z prodlení z titulu nároku na náhradu škody způsobené porušením smluvní povinnosti.
2. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 30. 11. 2017, č. j. 234 C 26/2016-189, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 1 550 000 Kč s úrokem z prodlení do třiceti dnů od právní moci rozsudku (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
3. Krajský soud v Brně rozsudkem označeným v záhlaví rozhodnutí soudu prvního stupně v části výroku pod bodem I, jíž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalovanou částku, potvrdil (první výrok), změnil jej co do délky pariční lhůty tak, že žalovaná je povinna splnit uloženou povinnost ve lhůtě tří měsíců od právní moci rozsudku (druhý výrok), v části pod bodem II, jíž byla žalované uložena povinnost k náhradě nákladů řízení, jej změnil co do výše tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku ve výši 176 175,50 Kč (třetí výrok), a rozhodl o náhradě nákladů za odvolací řízení (čtvrtý výrok).
4. Odvolací soud vyšel z těchto skutkových zjištění soudu prvního stupně:
a) Žalobkyně, jež je veřejnou výzkumnou institucí, coby mandant, a žalovaná coby mandatář uzavřely dne 20. 8. 2013 mandátní smlouvu podle obchodního zákoníku, jejímž předmětem bylo komplexní organizační a věcné zajištění zadání veřejné zakázky dle zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, s názvem „Pronájem Field Emission Scanning Electron Microscope“, zkráceně „FESEM“. Žalovaná měla pro žalobkyni provést kompletní zabezpečení přípravy veřejné zakázky, její vyhlášení, průběh, vyhodnocení nabídek a uveřejnění výsledku zadání veřejné zakázky, včetně kompletace zadávací dokumentace a zpracování všech dokumentů. Žalovaná měla při plnění mandátní smlouvy vycházet z podkladů předaných žalobkyní, tj. mj. z údajů o zdroji financování veřejné zakázky, údajů o dotaci, z níž bude veřejná zakázka hrazena, a pravidel pro výběr dodavatelů v rámci poskytované dotace. Předpokládaná cena veřejné zakázky byla stanovena na 7 000 000 Kč bez DPH. Žalovaná se mj. zavázala postupovat s odbornou péčí v souladu se zájmy žalobkyně a bylo ujednáno, že bude odpovědná za škodu, pokud poruší či nesplní své povinnosti mandatáře. Žalobkyně se mj. zavázala zajistit komunikaci s poskytovatelem dotace - odesílání dokumentů ke schválení, pozvánek a dalších informací dle příslušných pravidel pro poskytnutí dotace. Odměna žalované za její činnost mandatáře byla sjednána v částce 151 250 Kč.
b) Již v době před uzavřením mandátní smlouvy žalobkyně žalované oznámila, že financování předmětu veřejné zakázky ve výši cca 7 000 000 Kč bude realizováno formou dotace, a žalovaná se dotazovala, zda půjde o dotaci z fondů Evropské unie, s tím, že je třeba podmínky takové dotace nutno důsledně dodržovat, jinak může být odebrána.
c) Z textové části zadávací dokumentace předmětné veřejné zakázky na dodávku „FESEM“ zpracované žalovanou na základě mandátní smlouvy se podává, že žalobkyně zvolila následující hodnotící a dílčí hodnotící kritéria pro zadání veřejné zakázky s váhou vyjádřenou procentuálně takto: 50 % technické parametry, 40 % nabídková cena, 5 % provozní náklady a 5 % zůstatková cena. Z textové dokumentace dále plyne, že zadávací řízení se řídí mj. pravidly výběru dodavatelů Operačního programu EU Výzkum pro vývoj a inovace (dále jen „OP VaVpI“). Dle bodu 13.1. měla být cena pronájmu hrazena ve dvou splátkách, z toho první ve výši 6 100 000 Kč, což je částka určená v podmínkách pro poskytnutí dotace.
d) Žalobkyně proti obsahu textové části zadávací dokumentace zhotovené žalovanou žádné námitky - míněno zejména ve vztahu k jednotlivým dílčím kritériím pro výběr dodavatele mikroskopu - nevznesla.
e) Z přílohy č. 2 příručky pro žadatele příjemce OP VaVpI - pravidel pro výběr dodavatelů v rámci OP VaVpI vyplývá, že v případě, že zadavatel zvolí hodnocení dle ekonomické výhodnosti nabídky, je povinen stanovit hodnotící kritéria tak, aby vyjadřovala vztah mezi užitnou hodnotou poptávaného plnění a cenou za toto plnění a stanovit pro ně váhy s tím, že cenové kritérium musí mít váhu alespoň 55 % u zakázek na služby či dodávky.
f) Z rozhodnutí Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy (dále jen „MŠMT“ či „ministerstvo“) č. 0328/14/01, č. j. MSMT-19224/2013-4, ze dne 13. 12. 2013, se podává, že ministerstvo poskytlo žalobkyni v rámci programu OP VaVpI dotaci v částce maximálně 18 478 329 Kč s tím, že dotace má být poskytnuta poté, co žalobkyně zaplatí úhradu za použití přístroje (tzv. dotace ex post).
g) V rámci veřejné zakázky na dodávku „FESEM“ byla jako dodavatel přístroje vybrána společnost EDLIN s. r. o., s níž žalobkyně coby nájemce uzavřela dne 28. 4. 2014 smlouvu o pronájmu za cenu ve výši 7 502 000 Kč, splatnou ve dvou splátkách, a to v částce 6 100 000 Kč po dodání přístroje a v částce 1 402 000 Kč po uplynutí 12 měsíců doby trvání nájmu. Žalobkyně tuto cenu uhradila.
h) Z rozhodnutí MŠMT ze dne 27. 4. 2015, č. j. MSMT 5351/2015-3, se podává, že na základě šetření ministerstvo coby poskytovatel dotace rozhodlo o nevyplacení části dotace určené na tento účel ve výši 1 550 000 Kč. Důvodem odebrání již přidělené dotace je skutečnost, že žalobkyně coby zadavatel veřejné zakázky zvolila hodnotící kritéria 50 % technické parametry, 40 % nabídková cena, 5 % provozní náklady a 5 % zůstatková cena, a takto stanovenou vahou dílčích kritérií došlo k porušení bodu 6.3 pravidel OP VaVpI verze 4.0, neboť dle nich má mít kritérium ceny hodnotu minimálně 55 %. Rozhodnutí obsahovalo poučení, že se na ně s odkazem na § 14e odst. 4 zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla), nevztahují předpisy o správním řízení, a je proto vyloučen jeho soudní přezkum.
i) Přípisem ze dne 11. 5. 2015 žalobkyně žalované oznámila, že došlo ke krácení dotace a z jakého důvodu, a dne 31. 7. 2015 ji vyzvala k úhradě dluhu ve výši 1 550 000 Kč do 31. 8. 2015.
j) V přípisech žalované adresovaných žalobkyni (či jejímu právnímu zástupci) ze dnů 2. 6. 2015, 31. 8. 2015, 23. 12. 2015 připustila žalovaná zčásti svoji odpovědnost na krácení dotace, úhradu škody však odmítla s tím, že pojišťovna odmítá poskytnout pojistné plnění.
k) Účastníci řízení na řešení obdobných projektů spolupracovali opakovaně. Žalobkyně ke dni rozhodování soudu čerpala dotace v objemu cca 800 mil. Kč.
5. Odvolací soud se ztotožnil též s právními závěry soudu prvního stupně, na něž odkázal. Shodně s ním dospěl k závěru, že byly splněny předpoklady odpovědnosti žalované za škodu, neboť žalovaná porušila povinnost ze závazkového vztahu podle § 373 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, zrušeného ke dni 31. 12. 2013 (dále jen „obch. zák.“), v důsledku čehož žalobkyni vznikla škoda ve výši 1 550 000 Kč, kterou musela vynaložit ze svých zdrojů. Protiprávní jednání žalované odvolací soud shledal v porušení závazku provést komplexní zabezpečení přípravy veřejné zakázky, její vyhlášení, průběh, vyhodnocení nabídek a uveřejnění výsledků zadání, včetně kompletace zadávací dokumentace a zpracování všech dokumentů spojených se zadáním veřejné zakázky. Zdůraznil, že podkladem pro plnění předmětu smlouvy byly podklady předané mandantem vyjmenované v čl. III.1. mandátní smlouvy, přičemž jedním z nich jsou také údaje k hodnotícím kritériím, údaje o dotaci, z níž bude veřejná zakázka hrazena, a pravidla pro výběr dodavatelů v rámci poskytnuté dotace. Argumentoval, že žalovaná nemohla splnit předmět mandátní smlouvy řádně, jestliže při vypracování textové části zadávací dokumentace nedodržela hodnotící kritéria stanovená v pravidlech pro výběr dodavatelů; hodnotící kritérium nabídkové ceny mělo být stanoveno váhou alespoň 55 %, zatímco žalovaná je v zadávací dokumentaci stanovila na 40 %. Jelikož žalobkyně předala žalované údaje k zakázce, jak je patrno z čl. III. mandátní smlouvy, byla to právě žalovaná jako mandatář, kdo byl povinen s odbornou péčí zpracovat pro žalovanou zakázku tak, aby odpovídala stanoveným pravidlům poskytnuté dotace.
6. Odvolací soud odmítl argument žalované, že bylo povinností žalobkyně zkontrolovat, zda zadávací dokumentace splňuje i jiné náležitosti podle rozhodnutí o poskytnutí dotace, zejména podle pravidel pro výběr dodavatelů a příručky pro příjemce. Zdůraznil, že mandátní smlouva byla uzavřena na komplexní zabezpečení přípravy veřejné zakázky, a dodal, že povinnost žalobkyně kontrolovat práci mandatáře nevyplývá ani z mandátní smlouvy. Mandant se zavázal spolupracovat s mandatářem na věcech, které vyžadují jeho spoluúčast, zejména poskytnutí informací souvisejících se zpracováním zadávací dokumentace a specifikací předmětu plnění veřejné zakázky; mandant měl písemně odsouhlasit údaje uvedené v zadávací dokumentaci. Za údaje, které měl mandant odsouhlasit, však nelze považovat podmínky, jež měla veřejná zakázka splňovat, nýbrž základní údaje o zakázce, to znamená její název, program, z něhož byla financována, formální údaje mandanta apod. K tvrzení žalované, že šlo o druhé řízení na tutéž zakázku, přičemž první bylo zrušeno, a že na stanovení těchto kritérií trvala žalobkyně, odvolací soud uvedl, že žalovaná by se mohla zprostit odpovědnosti jen tehdy, jestliže by žalobkyni upozornila, že její požadavky jsou v rozporu s pravidly pro výběr dodavatelů stanovenými poskytovatelem dotace, a jestliže by žalobkyně přes toto upozornění na svých požadavcích trvala. To však žalovaná neučinila, z čehož odvolací soud (s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2019, sp. zn. 25 Cdo 3486/2018, který je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupný na jeho webových stránkách) dovodil, že není možno uvažovat ani o spoluzavinění na straně žalobkyně.
7. Závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2006, sp. zn. 32 Odo 862/2005, který se zabývá přetržením příčinné souvislosti při odpovědnosti za škodu, podle názoru odvolacího soudu na posuzovanou věc nedopadají, neboť žalobkyně nebyla povinna zkontrolovat po žalované, zda správně uvedla hodnotící kritéria; jejich správné uvedení bylo povinností žalované podle mandátní smlouvy a žalovaná měla při této činnosti postupovat s odbornou péčí. Neuplatní se tu ani závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2017, sp. zn. 23 Cdo 5322/2016 (uveřejněného v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod číslem C 17195), neboť tam Nejvyšší soud dovodil, že odpovědnost za rozhodnutí mandanta uzavřít smlouvu s vybraným uchazečem nelze přesunout na mandatáře, byl-li mandant poskytovatelem dotace na uplatnění sankce předem upozorněn.
8. Na námitku, že se soud prvního stupně nevypořádal s tím, zda žalobkyni vznikla skutečná škoda či ušlý zisk, odvolací soud reagoval argumentem, že žalovaná byla povinna na základě rozhodnutí MŠMT o nevyplacení části dotace ve výši 1550 000 Kč zaplatit tuto částku z vlastních prostředků, jedná se tak o skutečnou škodu. Námitky žalované o nepředvídatelnosti škody vyhodnotil jako liché, neboť již v mandátní smlouvě je uvedeno, že předpokládaná cena veřejné zakázky je 7 000 000 Kč a že bude hrazena z dotace.
II. Dovolání a vyjádření k němu
9. Rozsudek odvolacího soudu v prvním a druhém výroku, podle obsahu dovolání však jen v meritu věci, napadla žalovaná dovoláním.
10. Přípustnost dovolání dovolatelka spatřuje předně v tom, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, konkrétně od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 32 Cdo 826/2018, dospěl-li k závěru, že újma, která žalobkyni vznikla, je škodou skutečnou.
11. Vedle toho dovolatelka předkládá otázky, které má za doposud neřešené v rozhodovací praxi dovolacího soudu, totiž zda:
a) je pro žalovanou v postavení mandatáře ve smyslu § 379 obch. zák. předvídatelná škoda spočívající v částečném krácení dotace za porušení pravidel pro výběr dodavatelů v rámci příslušného operačního programu, když v době uzavření mandátní smlouvy nebylo ještě ani vydáno rozhodnutí o poskytnutí dotace a žalované nebyla v době uzavření mandátní smlouvy ani v době plnění známa existence sankce za toto porušení?
b) má příjemce dotace povinnost zavést a provádět vnitřní kontrolní činnost plnění podmínek dotace dle rozhodnutí o poskytnutí dotace nebo dle zákona č. 320/2001 Sb., o finanční kontrole ve veřejné správě a o změně některých zákonů (zákon o finanční kontrole), a jeho prováděcích předpisů za situace, kdy uzavřel jako mandant s žalovaným jako mandatářem mandátní smlouvu na komplexní organizační a věcné zajištění zadání veřejné zakázky podle zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách?
c) je nesplnění povinnosti příjemce dotace zavést a provádět vnitřní kontrolní činnost dle rozhodnutí o poskytnutí dotace nebo dle zákona o finanční kontrole a jeho prováděcích předpisů porušením povinnosti stanovené právními předpisy vydanými za účelem předcházení vzniku škody nebo jejího omezení ve smyslu § 382 obch. zák., která má za následek, že poškozená strana nemá nárok na náhradu škody?
d) je porušením prevenční povinnosti příjemce dotace, pokud: 1) při výběru dodavatelů nepostupuje dle pravidel pro výběr dodavatelů v rámci příslušného operačního programu a dle příručky pro příjemce nebo 2) nezajistí anebo neprovádí účinný vnitřní kontrolní systém a interní audit, aniž by všechny tyto své povinnosti smluvně přenesl na třetí osobu?
e) lze povinnost příjemce dotace provádět vnitřní kontrolu na základě rozhodnutí o poskytnutí dotace a rovněž na základě zákona o finanční kontrole smluvně přenést na třetí osobu?
f) je porušením prevenční povinnosti příjemce dotace, pokud odsouhlasí zadávací dokumentaci zpracovanou mandatářem obsahující zjevné porušení pravidel pro výběr dodavatelů v rámci příslušného operačního programu a dle příručky pro příjemce?
12. Přípustnost dovolání dovolatelka zakládá též na tvrzení, že odvolací soud se ve svém právním posouzení odchýlil od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2006, sp. zn. 32 Odo 862/2005, a ze dne 16. 11. 2017, sp. zn. 23 Cdo 5322/2016.
13. V rámci vymezení důvodu dovolání dovolatelka prosazuje názor, že újma, která žalobkyni vznikla, představuje ušlý zisk, z čehož pak dovozuje, že „bylo na žalobkyni, aby tvrdila a prokázala výši očekávaného zisku z dotace, což se v řízení dosud nestalo.“
14. K otázce dosud neřešené, formulované sub a) dovolatelka uvádí, že dle jejího přesvědčení je škoda vzniklá žalobkyni škodou nepředvídatelnou ve smyslu § 379 obch. zák.
15. K otázkám uvedeným sub b) až e) dovolatelka prosazuje názor, že žalobkyně nedodržela celou řadu povinností ve smyslu § 382 obch. zák., v prvé řadě povinnost realizovat projekt v souladu s rozhodnutím a povinnost zajistit účinný vnitřní kontrolní systém, stanovenou rozhodnutím o poskytnutí dotace. Žalobkyně postupovala též v rozporu se zákonem o finanční kontrole, jenž ji v §§ 25 až 31, § 6 odst. 2 písm. a) a § 11 odst. 1 atd. ukládá povinnost provádět vnitřní kontrolní činnosti. Dodržena nebyla ani pravidla týkající se předběžné a průběžné kontroly, která plynou z tohoto zákona a z jeho prováděcí vyhlášky č. 416/2004 Sb. Dovolatelka tvrdí, že předmětem mandátní smlouvy bylo zajištění souladu zadávací dokumentace se zákonem č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, nikoliv souladu s pravidly pro výběr dodavatelů v rámci operačního programu a dle příručky pro příjemce operačního programu, žalobkyně byla proto povinna zkontrolovat, zda zadávací dokumentace je v souladu s těmito pravidly a příručkou.
16. Ve vztahu k otázce sub f) dovolatelka dodává, že z § 384 obch. zák. plyne žalobkyni povinnost učinit opatření k odvrácení škody nebo k jejímu zmírnění. Argumentuje, že posouzení dvou číselných údajů představujících váhu hodnotícího kritéria nabídkové ceny nevyžaduje zvláštní odbornost, a pokud mohl rozpor zjistit průměrně nadaný člověk, pak tím spíše jej měla zjistit žalobkyně, která měla s dotačním managementem rozsáhlé zkušenosti. Podle jejího názoru skutečnost, že žalobkyni nijak zvlášť neupozornila na evidentní rozpor, nebyla příčinou vzniku škody.
17. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
18. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhuje jeho zamítnutí. Prosazuje názor, že napadené rozhodnutí je v souladu s relevantní judikaturou a právní doktrínou. Újmu, která jí vznikla, je třeba chápat jako skutečnou škodu, což se podává z nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. Pl. ÚS 12/14, uveřejněného ve Sbírce zákonů pod č. 177/2015. Rozhodně jde o škodu nahraditelnou, jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2019, sp. zn. 25 Cdo 3486/2018. Tvrzení žalované, že žalobkyně byla povinna plnění po ní překontrolovat, jde podle jejího přesvědčení proti smyslu příkazní smlouvy. K otázkám formulovaným sub b) až e) žalobkyně podotýká, že důsledně nerozlišují odpovědnost příjemce dotace vůči poskytovateli dotace a odpovědnost mandatáře vůči mandantovi a nelze tak na ně brát zřetel. Žalobkyně akcentuje, že žalovaná měla dle § 567 odst. 1 obch. zák. jednat s odbornou péčí. Otázka předložená pod písm. f) je podle ní otázkou skutkovou.
III. Přípustnost dovolání
19. Vzhledem k datu vydání rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 1. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (dále jen „o. s. ř.).
20. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
21. Na řešení otázky, zda nevyplacená část dotace je skutečnou škodou či ušlým ziskem, napadené rozhodnutí ve skutečnosti (objektivně) nezávisí, neboť v poměrech zde projednávané věci je tato otázka bez právního významu.
22. Související argumentace dovolatelky je bezpředmětná. Ve zde souzené věci bylo o poskytnutí dotace rozhodnuto, a kdyby nedošlo k porušení podmínek stanovených poskytovatelem dotace, měla by žalobkyně na poskytnutí dotace v celé výši ceny nájmu právo. Žalobkyně přiléhavě argumentuje závěry plenárního nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 12/14, že rozhodnutí o poskytnutí dotace podle § 14 odst. 3 zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla), ve znění pozdějších předpisů, má charakter vymahatelné pohledávky a rozhodnutí o pozastavení čerpání dotace je zásahem do očekávání příjemce, že mu bude z titulu této pohledávky plněno. Se skutečností, že žalobkyni vznikla újma tím, že v důsledku krácení dotace musela část ceny nájmu zaplatit ze svých prostředků, se míjí též argumentace, že celá výše dotace není „ziskem“ žalobkyně, když ta měla s plněním dotačních podmínek celou řadu nákladů. Majetkovou újmou, kterou žalobkyně utrpěla, je přeci zcela zjevně celá nevyplacená část dotace, protože nebýt pochybení v zadání veřejné zakázky, byla by žalobkyni vyplacena, aniž by žalobkyně musela za tímto účelem cokoliv vynaložit. Že částka, o kterou byla dotace krácena, představuje en bloc nahraditelnou škodu, dospěl Nejvyšší soud např. v rozsudku sp. zn. 25 Cdo 3486/2018, na který poukazuje žalobkyně.
23. Otázka, na jejímž řešení napadené rozhodnutí nezávisí, kritéria stanovená v § 237 o. s. ř. nesplňuje a k závěru o přípustnosti dovolání proto vést nemůže (srovnej např. již usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
24. Přípustnost dovolání nezaloží ani otázka předložená jako dosud judikatorně neřešená sub a). Takto formulovaná otázka nemůže představovat právní otázku, jejíž řešení by mělo zobecňovací (judikatorní) potenciál a jejímž vyřešením by Nejvyšší soud dostál svojí úloze sjednocování rozhodovací praxe, tj. nejde o otázku, která by mohla být v rozhodovací praxi dovolacího soudu pro futuro jednotně vyřešena (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. 25 Cdo 1011/2010, ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 515/2014, ze dne 27. 4. 2015, sp. zn. 32 Cdo 5034/2014, a ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2954/2021). V té souvislosti lze též odkázat na body 50 a 51 plenárního nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněného pod číslem 45/2017 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu a pod číslem 460/2017 Sbírky zákonů. Dovolatelka se domáhá zodpovězení otázky založené na individuálních okolnostech konkrétního případu, tedy vlastně přezkumu správnosti právního posouzení odvolacího soudu (§ 241a odst. 1 věta první o. s. ř.), k němuž však může dovolací soud přistoupit až tehdy, je-li dovolání přípustné.
25. Nad rámec uvedeného lze ostatně dodat, že odvolací soud se při posouzení předvídatelnosti škody od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu neodklonil. Za nepředvídatelnou je třeba považovat takovou škodu, jejíž vznik nemohla tato osoba předvídat s přihlédnutím ke všem skutečnostem, které znala nebo měla při obvyklé péči znát, a právem se tedy domnívala, že z porušení povinnosti, kterého se dopustila, taková škoda vzniknout nemůže (srovnej např. rozsudek ze dne 2. 2. 2000, sp. zn. 29 Cdo 2001/1999, či důvody rozsudku ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 23 Cdo 3202/2013, uveřejněného pod číslem 48/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Důvody, pro které odvolací soud námitku nepředvídatelnosti škody odmítl, jsou s těmito závěry v souladu.
26. Odvolací soud se neodchýlil ani od rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 5322/2016. V tam projednávaném sporu byl mandant (příjemce dotace) výslovně upozorněn poskytovatelem dotace, že pokud podepíše smlouvu s vybraným uchazečem, hrozí mu sankce ve výši 10 %, ve zde souzené věci však nebylo ani tvrzeno, že žalobkyně byla poskytovatelem dotace upozorněna na nesprávnost v zadání veřejné zakázky a případně též na hrozbu krácení dotace. Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá mimo jiné právě na zjištění, že žalobkyni se takového upozornění nedostalo ani od žalované. Zcela přiléhavý není ani odkaz na rozsudek sp. zn. 32 Odo 862/2005, neboť závěry, k nimž tam Nejvyšší soud dospěl, rovněž vycházejí z odlišných skutkových a právních poměrů.
27. Otázky formulované sub b) až e) odvolací soud neřešil, a nejsou tu tedy závěry, které by bylo lze podrobit dovolacímu přezkumu.
28. Dovolání je však přípustné pro řešení otázky sub f), neboť jde o otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí závisí a která doposud nebyla dovolacím soudem explicitně zodpovězena.
IV. Důvodnost dovolání
29. Dovolání je též důvodné, neboť odvolací soud se s otázkou prevenční povinnosti žalobkyně nevypořádal úplně a tudíž správně a dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) byl proto v tomto ohledu uplatněn opodstatněně.
30. Podřazení posuzovaného závazkového vztahu režimu obchodního zákoníku dovolatelka nezpochybnila, dovolací soud tedy z něho bez dalšího vychází.
31. Ustanovení § 566 odst. 1 obch. zák. stanoví, že mandátní smlouvou se zavazuje mandatář, že pro mandanta na jeho účet zařídí za úplatu určitou obchodní záležitost uskutečněním právních úkonů jménem mandanta nebo uskutečněním jiné činnosti, a mandant se zavazuje zaplatit mu za to úplatu.
32. Podle § 567 odst. 1 obch. zák. mandatář je povinen postupovat při zařizování záležitosti s odbornou péčí.
33. Ustanovení § 567 odst. 2 obch. zák. stanoví, že činnost, k níž se mandatář zavázal, je povinen uskutečňovat podle pokynů mandanta a v souladu s jeho zájmy, které mandatář zná nebo musí znát. Mandatář je povinen oznámit mandantovi všechny okolnosti, které zjistil při zařizování záležitosti a jež mohou mít vliv na změnu pokynů mandanta.
34. Podle § 373 obch. zák. kdo poruší svou povinnost ze závazkového vztahu, je povinen nahradit škodu tím způsobenou druhé straně, ledaže prokáže, že porušení povinností bylo způsobeno okolnostmi vylučujícími odpovědnost.
35. Podle § 382 obch. zák. nemá poškozená strana nárok na náhradu té části škody, jež byla způsobena nesplněním její povinnosti stanovené právními předpisy vydanými za účelem předcházení vzniku škody nebo omezení jejího rozsahu.
36. Ustanovení § 415 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, zrušeného k 1. 1. 2014 (dále jen „obč. zák.“), stanoví, že každý je povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí.
37. Podle 384 odst. 1 obch. zák. osoba, které hrozí škoda, je povinna s přihlédnutím k okolnostem případu učinit opatření potřebné k odvrácení škody nebo k jejímu zmírnění. Povinná osoba není povinna nahradit škodu, která vznikla tím, že poškozený tuto povinnost nesplnil.
38. Nejvyšší soud vysvětlil např. v rozsudku ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 32 Cdo 382/2019, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod číslem C 18 423, že obchodní zákoník ukládá mandatáři plnit jeho závazek s vynaložením odborné péče, a ztotožnil se s názorem vyjádřeným v komentářové literatuře, podle něhož pojem odborná péče v obchodních vztazích vyjadřuje zvýšenou míru odpovědnosti povinného subjektu za kvalitu poskytovaného plnění. Zákon vychází z předpokladu, že mandatářem je profesionální podnikatel a plnění poskytované na základě mandátní smlouvy spadá do rámce jeho podnikatelské činnosti, jako odborně zdatný profesionál je tedy mandatář povinen nést i vyšší míru odpovědnosti vůči svému mandantovi. Pokud se mandatář po uzavření mandátní smlouvy dozví o okolnostech, které jsou podstatné z hlediska zájmů mandanta a mohly by mít potencionálně vliv na změnu pokynů, je povinen na ně mandanta upozornit. Jedná se o zvláštní informační povinnost mandatáře, přičemž i v případě porušení této zvláštní informační povinnosti odpovídá mandatář mandantovi za způsobenou škodu. Nepostupuje-li mandatář s odbornou péčí, porušuje svou povinnost vyplývající z § 576 odst. 1 obch. zák., což může mít za následek jeho odpovědnost za škodu, která takovým jednáním mandantovi vznikla.
39. V rozsudku ze dne 18. 12. 2019, sp. zn. 25 Cdo 3486/2018, Nejvyšší soud řešil situaci obdobnou té, o kterou se jedná ve zde souzené věci, a dovodil, že účelem a smyslem uzavření příkazní smlouvy byla pomoc zadavateli (žalobci) při pro laika složitém zadávacím řízení tak, aby byly splněny všechny zákonné požadavky a v souladu s nimi dosaženo cíle, tedy výběru nejvhodnějšího zhotovitele. Na tuto pomoc žalobce oprávněně spoléhal, a jestliže jej žalovaná neupozornila nejen na nesplnění hodnotícího kritéria, ale především na nezbytnost zákonného postupu (vyřazení nevyhovujících nabídek), respektive sama nedodržela tento postup a nabídky nevyřadila, porušila svou smluvní povinnost. V návaznosti na to se Nejvyšší soud zabýval posouzením, zda škoda vzniklá zadavateli krácením dotace z důvodu porušení zákona o veřejných zakázkách může být v příčinné souvislosti s porušením příkazní smlouvy, a uzavřel, že jestli administrátor, jehož smluvní povinností bylo poskytovat plnění v zájmu zadavatele s veškerou odbornou péčí v souladu s jeho pokyny i právními předpisy, a to i posouzení nabídek z hlediska splnění zadávacích podmínek a rozboru nabídek z hlediska hodnotících kritérií, tuto povinnost nesplnil a zadání neodpovídající nabídky tak nebyly vyřazeny, bylo nesplnění povinnosti administrátorem podstatnou příčinou, v důsledku níž vznikl škodný následek.
40. Právě v posledně zmíněném rozhodnutí, kterým odvolací soud argumentoval, ale jeho závěry se neřídil důsledně, Nejvyšší soud podotkl, že byť bylo porušení smlouvy žalovanou podstatnou příčinou vzniku škody, nemusí se v daném případě, kdy nedodržení zadávacích podmínek bylo zjevné, jednat o příčinu jedinou a tedy ani o výlučnou odpovědnost žalované. Zdůraznil, že pro posouzení, zda byla škoda způsobena také zaviněním poškozeného například tím, že členové hodnotící komise nevěnovali limitní hodnotě zakázky dostatečnou pozornost, však nemá dostatečné skutkové podklady.
41. V rozsudku ze dne 27. 8. 2001, sp. zn. 29 Cdo 515/2000, Nejvyšší soud vyložil, že kogentní ustanovení § 382 obch. zák. má v prvé řadě na mysli veřejnoprávní předpisy (např. živnostenský zákon, hygienické a protiepidemické předpisy apod.), avšak prevenčními předpisy ve smyslu citovaného ustanovení mohou být i předpisy soukromoprávní, a to i obecná prevenční ustanovení občanského zákoníku. V poměrech tam souzené věci dovodil, že žalovaná banka jako kvalifikovaný poskytovatel bankovních služeb na základě smlouvy o běžném účtu nepostupovala s dostatečnou obezřetností, aby zabránila neoprávněné dispozici s účtem žalobce, a porušila tak obecnou prevenční povinnost. Ani žalobce však nesplnil obecnou prevenční povinnost běžně kontrolovat výpisy z účtu a zprávy o stavu účtu a na tomto základě zjistit neoprávněné dispozice s účtem a neprodleně jim zabránit. Bylo proto nutné aplikovat na posuzovaný případ § 382 obch. zák., takže poškozený žalobce nemá nárok na náhradu té části škody, která byla způsobena nesplněním jeho obecné prevenční povinnosti. Na druhé straně žalovaná jako banka nejednala s náležitou péčí kvalifikovaného, profesionálního poskytovatele bankovních služeb a má povinnost k náhradě škody podle § 373 obch. zák. Z uvedeného vyplývá, že je třeba stanovit poměr podílů obou účastníků na způsobené škodě podle míry, v jaké se oba - škůdce i poškozený - podíleli na vzniku škody. Nejvyšší soud přitom zdůraznil, že míra podílu poškozeného ve smyslu § 382 obch. zák. by byla způsobilá zcela vyloučit jeho nárok na náhradu škody pouze za velmi výjimečných okolností; zpravidla však bude tato „spoluodpovědnost“, resp. přesněji participace poškozeného, představovat určitý větší či menší podíl na vzniklé celkové škodě v poměru k podílu, který představuje odpovědnost škůdce za vzniklou škodu.
42. Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí nepřisvědčil dovolateli, pokud se dovolával aplikace § 441 obč. zák. o zavinění poškozeného a jeho poměrném snášení škody. Vysvětlil, že i tehdy, je-li použito obecné prevenční ustanovení § 415 obč. zák., na daný případ dopadá ucelený právní režim náhrady škody podle § 373 a násl. obch. zák., který je v poměru speciality k úpravě náhrady škody v občanském zákoníku (kromě toho úprava v § 373 a násl. obch. zák. je založena na principu objektivní odpovědnosti, na rozdíl od principu zavinění v úpravě podle § 420 a násl. obč. zák.).
43. Obecný požadavek, aby mandant podroboval správnost výstupů z činnosti mandatáře při zařizování sjednané obchodní záležitosti kontrolní činnosti, se neslučuje se smyslem a účelem mandátní smlouvy. Mandant svěřuje zařízení své záležitosti profesionálovi za úplatu právě proto, aby se o ni nemusel starat, a může oprávněně spoléhat na to, že mandatář zařídí jeho záležitost s odbornou péčí (srov. závěry rozsudku Nejvyššího soudu 25 Cdo 3486/2018). Takové „spoléhání“ má však svoje meze. Nejvyšší soud již ve své předchozí shora citované rozhodovací praxi vycházel z názoru, že ani skutečnost, že mandant svěřil zařízení obchodní záležitosti vyžadující odborné znalosti mandatáři jako profesionálovi v příslušném oboru, nezbavuje mandanta prevenční povinnosti. Povinnost počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám, totiž platí bez výjimky pro každého.
44. Existence smluvního závazku mandatáře postupovat při zařizování záležitosti mandanta s odbornou péčí nemůže vyloučit aplikaci ustanovení § 384 odst. 1 obch. zák., zakotvujícího prevenční povinnost v obchodních závazkových vztazích, v takových případech, v nichž pochybení mandatáře bylo (muselo být) mandantovi zjevné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3486/2018) v tom smyslu, že o tomto pochybení a jeho možných důsledcích věděl, respektive vzhledem k okolnostem a s ohledem na své (individuální) schopnosti musel vědět.
45. Pokud si tedy mandant musel být vědom pochybení mandatáře a jeho důsledků a mohl vzniku škody, která z daného pochybení vzešla, vlastním přičiněním zamezit, pak je následek (vznik škody) přičitatelný rovněž mandantovi. V závislosti na tom, jak podstatného porušení prevenční povinnosti se poškozený (mandant) dopustil, je pak třeba v souladu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 515/2000 určit míru podílu mandanta na celkové škodě a v tomto rozsahu pak jeho požadavek na náhradu škodu shledat nedůvodným.
46. Jestliže se odvolací soud ve zde souzené věci (přes výslovné námitky žalované) nevypořádal s tím, zda žalobkyně neporušila svou prevenční povinnost, včetně toho, zda nesprávnost stanovení hodnotících kritérií byla žalobkyni zjevná ve smyslu shora uvedeném, pak je ve světle shora formulovaných závěrů jeho právní posouzení neúplné a tudíž nesprávné a napadené rozhodnutí nemůže obstát.
47. Součástí posouzení, zda došlo k porušení prevenční povinnosti, je nutně též vyřešení otázky, zda žalobkyně měla speciální prevenční povinnost stanovenou rozhodnutím o poskytnutí dotace či vyplývající ze zákona o finanční kontrole, jak prosazuje dovolatelka, anebo pouze obecnou prevenční povinnost.
48. Otázkou, jak by tomu bylo v případě, v němž mandant dá mandatáři pokyn, jehož nesprávnost je zjevná ve smyslu shora uvedeném (podle tvrzení dovolatelky šlo ve skutečnosti právě o takovouto situaci), se Nejvyšší soud, jenž je v dovolacím přezkumu omezen uplatněným dovolacím důvodem, zabývat nemohl, neboť dovolatelka tuto otázku dovolacímu přezkumu neotevřela.
49. Je-li dovolání přípustné, přihlédne dovolací soud k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, 229 odst. 2 písm. a) a 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Z obsahu spisu se takové vady nepodávají.
50. Protože rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku o věci samé není správné a podmínky pro jeho změnu dány nejsou, Nejvyšší soud je, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, spolu se závislými výroky o pariční lhůtě a o nákladech řízení (§ 243e odst. 2 věta třetí o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvod, pro který bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud podle § 243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. zrušil též toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
51. Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1, část věty první za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
52. O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnou soudy v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§ 151 odst. 1 o. s. ř.).
Autor: -mha-