// Profipravo.cz / Obchodní závazkové vztahy 11.04.2019
Konkludentní uzavření smlouvy podle § 275 odst. 4 obchodního zákoníku
K tomu, aby mohla smlouva vzniknout, je třeba, aby se setkaly shodné projevy vůle kontrahujících stran. To platí pro smlouvy obecně, tedy i pro kupní smlouvy, a platí to též pro ty smlouvy, které byly uzavřeny konkludentním způsobem (jinak než výslovně) podle § 275 odst. 4 obch. zák.
Jestliže byl návrh kupní smlouvy adresován vůči jiné osobě, než která jej měla podle § 275 odst. 4 obch. zák. konkludentně přijmout, k uzavření kupní smlouvy nedošlo.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 4485/2018, ze dne 28. 1. 2019
Dotčené předpisy:
§ 43a a násl. obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
§ 275 odst. 4 obch. zák. ve znění do 31. 12. 2013
Kategorie: obchodní závazkové vztahy; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci ve výroku označeným rozsudkem [poté, co usnesením ze dne 5. 4. 2016, č. j. 5 Cmo 74/2016-283, zrušil (v pořadí první ve věci) zamítavý rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 5. 2015, č. j. 37 Cm 115/2005-216, a věc mu vrátil k dalšímu řízení] změnil (v pořadí druhý ve věci) zamítavý rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 3. 2017, č. j. 37 Cm 115/2005-336, tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni a) částku 618 121 Kč, žalobkyni b) částku 123 624 Kč, žalobci c) částku 123 624 Kč a žalobkyni d) částku 123 624 Kč (výrok I.) Dále uložil žalované zaplatit žalobcům a) až d) náklady za řízení před soudy obou stupňů (výroky II., III., IV. a V.). Rovněž rozhodl o povinnosti žalované zaplatit náhradu nákladů řízení České republice (výrok VI.).
Z obsahu spisu se podává, že v řízení se původní žalobce L. P. [nyní označen jako žalobce c)], jako správce dědictví po svém zemřelém otci J. P., domáhal po žalované zaplacení částky 988 993 Kč z titulu bezdůvodného obohacení.
Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 10. 2005, č. j. 21 D 534/2004-272, byl L. P. zproštěn funkce správce dědictví zůstavitele J. P. a to s tím, že s účinností od 1. 11. 2005 byla do této funkce ustanovena J. P. [nyní označena jako žalobkyně a)].
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 20. 6. 2006, č. j. 37 Cm 115/2005-26, připustil vstup žalobkyň a), b) a d) jako dalších účastníků do řízení na straně žalobce jako právních nástupců J. P., původního věřitele pohledávky. Podle žalobních tvrzení J. P. ještě před vznikem žalované, v níž měl spolu s dalšími osobami obchodní podíl, uzavřel kupní smlouvu na dodání technologického vybavení potřebného k provozování pneuservisu (žalovanou) a ze svého obchodního majetku zaplatil jeho kupní cenu v celkové výši 988 993 Kč. Po vzniku žalované byly kupní smlouvy zrušeny a byly uzavřeny nové kupní smlouvy se žalovanou jako kupující. Veškeré technologické zařízení pneuservisu se tak stalo vlastnictvím žalované, aniž ze svého majetku cokoli na kupní cenu zaplatila. Podle žalobců se tak žalovaná měla bezdůvodně obohatit tím, že se stala na základě předmětných kupních smluv vlastníkem zařízení, jehož kupní cenu uhradil právní předchůdce žalobců, event. že se stala vlastníkem předmětného zařízení bez právního důvodu (řádně uzavřené smlouvy).
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 21. 12. 2011, č. j. 37 Cm 115/2005-105, rozhodl na základě závěrů dědického řízení po zůstaviteli J. P. o vymezení předmětu řízení tak, že předmětem řízení je vůči žalované z celkové pohledávky ve výši 988 993 Kč nárok žalobkyně a) ve výši 618 121 Kč, nárok žalobkyně b) ve výši 123 624 Kč, nárok žalobce c) ve výši 123 624 Kč a nárok žalobkyně d) ve výši 123 624 Kč.
Odvolací soud, poté co zopakoval a částečně doplnil dokazování provedené soudem prvního stupně, setrval i v novém odvolacím řízení na svém již dříve učiněném závěru, že původně se vlastníkem předmětného zařízení pro pneuservis stal právní předchůdce žalobců J. P., který toto zařízení sloužící pro provoz pneuservisu žalované nakoupil, tedy ho objednal, převzal a zaplatil, a to ještě před založením a vznikem žalované. Podle posouzení odvolacího soudu byl vztah ze smluv uzavřených J. P. se společnostmi SWISS GARAGE, s.r.o. (dále jen „SG“) a AUTO MOTIVE INDUSTRIAL a.s. (dále jen „AMI“) a týkajících se předmětného zařízení vyčerpán; nemohlo tudíž dojít ke změně uzavřených kupních smluv resp. smlouvy o dílo tak, aby do nich na místo J. P. nastoupila žalovaná. Ze stejného důvodu nemohlo podle názoru odvolacího soudu dojít ani ke zrušení původních smluv a k uzavření nových smluv mezi společnostmi AMI a SG a žalovanou. Odvolací soud rovněž vysvětlil, že J. P. nejednal jménem žalované, nýbrž jménem svým. Rovněž tak setrval na svém již dříve vyjádřeném názoru, od kterého se soud prvního stupně v napadeném rozsudku odklonil, a to, že tvrzení žalované o tom, že J. P. jí předal předmětné zařízení pneuservisu na vyrovnání svého vkladu do společnosti a vyrovnání hodnoty vkladu nemovitostí vnesených do společnosti J. V., není opodstatněné. Odvolací soud uzavřel, že J. P. neměl žádný důvod vkládat předmětné zařízení pneuservisu jako vklad do společnosti, a ani to neučinil. Dospěl-li proto soud prvního stupně k opačnému závěru, je toto jeho posouzení nesprávné.
Odvolací soud rovněž soudu prvního stupně vytkl, že nevyřešil správně ani otázku, zda a jakým způsobem se dostalo zařízení pneuservisu z vlastnictví J. P. do vlastnictví žalované. Závěry soudu prvního stupně, podle nichž se tak stalo bezúplatně na základě smlouvy, označil za vnitřně rozporné a nedostatečné.
Podle názoru odvolacího soudu o vklad či bezúplatný převod uvedeného zařízení nešlo, neboť takovou vůli J. P. neměl, ani ji neprojevil. Pokud J. P. žádal od společností AMI a SG vystavení nových dodacích listů a nových faktur, lze z takového jednání však podle odvolacího soudu dovodit, že J. P. chtěl, aby se místo něho stala kupujícím (či objednatelem) zařízení přímo žalovaná. Chtěl tedy, aby byla jeho osoba v obchodních vztazích, které uzavřel se společnostmi AMI a SG, nahrazena žalovanou. Podle odvolacího soudu je přitom zřejmé, že nešlo o vztahy bezúplatné, ale úplatné, kdy kupující, resp. objednatel byl zavázán za dodané zboží či provedené dílo (u hydraulického zvedáku) zaplatit. V řízení bylo prokázáno, že označené společnosti nové dodací listy a nové faktury také na žalovanou vystavily, přičemž žalovaná je zavedla do účetnictví, zařízení od svého vzniku používala, odepisovala a uplatňovala odpočty daně z přidané hodnoty. Žalovaná potvrdila, že J. P. za vlastníka zařízení považovala a zařízení od něj přijala do svého vlastnictví. Podle odvolacího soudu tak lze dovodit, že uvedeným jednáním nabídl J. P. žalované zařízení ke koupi s tím, že žalovaná, ač výslovně tento návrh nepřijala, učinila tak popsaným jednáním konkludentně. Podle právního posouzení odvolacího soudu šlo o kupní smlouvu ve smyslu § 409 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, v rozhodném znění, platného a účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obch. zák.“), neboť bylo prokázáno, že J. P. nabyl toto zařízení jako podnikatel a jako podnikatel ho žalované prodal. Kupní cenu, jejíž splatnost nebyla podle výsledků provedeného dokazování sjednána, byla žalovaná povinna uhradit J. P. a potažmo jeho právním nástupcům na základě výzvy, za niž lze považovat i žalobu. Podle odvolacího soudu bylo přitom v řízení nepochybně prokázáno, že cena, za kterou J. P. zařízení pneuservisu do svého vlastnictví nabyl a za kterou je chtěl žalované též prodat, činila celkem 988 993 Kč. S ohledem na výsledky dědického řízení tak přísluší žalobcům částky, jak vyplývají z již cit. usnesení soudu prvního stupně ze dne 21. 12. 2011, č. j. 37 Cm 115/2005-105. Odvolací soud proto změnil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně a přiznal žalobkyni a) částku 618 121 Kč, žalobkyni b) částku 123 624 Kč, žalobci c) částku 123 624 Kč a žalobkyni d) částku 123 624 Kč.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním. Jeho přípustnost opřela o § 237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena. Jako dovolací důvod ohlásila nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř.
Dovolatelka provedla nejprve podrobnou rekapitulaci dosavadního řízení. Poté uvedla, že se považovala za vlastníka předmětného zařízení, které však nenabyla od J. P., nýbrž na základě kupní smlouvy uzavřené mezi ní jako kupujícím a společnostmi AMI a SG jako prodávajícími. Poukázal-li odvolací soud, že J. P. považovala za vlastníka zařízení a zařízení od něj přijala do svého vlastnictví, je to v rozporu s jejím vyjádřením. Již v přípravném soudním jednání vypověděla, že předmětné zboží je v jejím vlastnictví, a to na základě kupních smluv uzavřených mezi ní jako kupujícím a shora označenými společnostmi jako prodávajícím, když o existenci tvrzených kupních smluv svědčí i dodací listy a faktury. V průběhu řízení pak uvedla, že předmětné věci eviduje jako svůj majetek, a to na základě kupní smlouvy, faktur a dodacích listů vystavených od dodavatelů uvedených na fakturách.
Podle dovolatelky odvolací soud právně pochybil, dospěl-li k závěru o uzavření kupní smlouvy mezi ní jako kupujícím a J. P. jako prodávajícím na základě posouzení, že s výjimkou splatnosti kupní ceny byly všechny podstatné náležitosti kupní smlouvy podle obchodního zákoníku sjednány. Vytýká mu, že věc takto posoudil, přestože žalobci existenci této smlouvy netvrdili, neprokázali, a dokonce ji aktivně popírali. Podle mínění dovolatelky se odvolací soud předně vůbec nezabýval otázkou, zda takto uzavřená kupní smlouva splňuje požadavky zákona na její platnost s ohledem na projev vůle, jeho určitost a srozumitelnost. Poukazuje na to, že ujednání o kupní ceně (o ceně díla) či způsobu jejího určení je i podle judikatury Nejvyššího soudu, na niž poukazuje, podstatnou náležitostí kupní smlouvy (smlouvy o dílo) a že případný nedostatek určení ceny nelze nahradit výkladem ve smyslu § 266 obch. zák. Ustanovení § 448 odst. 2 obch. zák. o ceně obvyklé přichází v úvahu jen za podmínky, že smlouva je platná podle § 409 odst. 2 obch. zák. Pokud pak v souvislosti s posuzováním ujednání o kupní ceně odvolací soud vyšel z původních kupních cen, nevzal podle dovolatelky rovněž v potaz, že J. P. předmětné zařízení 3 měsíce užíval a že z procesního úkonu žalobců (z částečného zpětvzetí žaloby) vyplývá, že je ani nemohl žalované dodat kompletní. Rovněž mu vytýká, že se nevypořádal s otázkou určení přesného okamžiku uzavření smlouvy a nabytí vlastnického práva žalovanou, bez čehož není ani možné stanovit hodnotu předmětného zařízení v době jeho převodu na žalovanou a není tak možné určit ani obvyklou cenu, kterou by teoreticky měla žalovaná za ně zaplatit v případě platně uzavřené kupní smlouvy. V této souvislosti tvrdí, že závěr odvolacího soudu o nepochybnosti výše kupní ceny se neopírá o žádný důkaz.
Dovolatelka s poukazem na dikci § 43a a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v rozhodném znění, platného a účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), který obecně upravuje uzavírání smluv a vztahuje se i na uzavírání smluv mezi podnikateli, dále na znění § 275 odst. 4 obch. zák., který v rozhodné době upravoval konkludentní uzavření smlouvy, jakož i na judikatorní závěry Nejvyššího soudu zastává a obhajuje názor, že závěr odvolacího soudu o konkludentním uzavření kupní smlouvy mezi ní a J. P. nemůže obstát. V souzené věci odvolací soud ztotožňuje návrh na uzavření kupní smlouvy s novými dodacími listy a novými fakturami vystavenými společnostmi SG a AMI, přičemž provedení určitého úkonu protistrany dovozuje ze zavedení těchto dokladů žalovanou do účetnictví, odepisování předmětného zařízení, uplatnění odpočtů daně z přidané hodnoty a užívání tohoto zařízení. Z jednání J. P., které směřovalo vůči dodavatelským společnostem, a L. P., které dal pokyn k založení předmětných dokladů do účetnictví, však nelze podle dovolatelky dovodit žádné provedení určitého úkonu, neboť aby šlo o návrh smlouvy, musí obsahovat všechny zákonné náležitosti, musí směřovat vůči oblátovi (druhé smluvní straně) a určité faktické jednání akceptanta musí směřovat k oferentovi (první smluvní straně). Tak tomu však v souzené věci nebylo.
Dovolatelka tvrdí, že odvolací soud nesprávně posoudil skutečnou vůli stran v souvislosti s převodem vlastnického práva k předmětnému zařízení. Vycházejíc z výkladových pravidel projevu vůle obsažených v § 266 odst. 2 a 3 obch. zák., míní, že následné chování J. P. po převodu vlastnického práva k předmětnému zařízení na ni nenasvědčuje tomu, že by za tento převod očekával úhradu kupní ceny či jinou úplatu. Z jeho chování lze naopak podle jejího názoru dovodit, že převod považoval za bezplatný a uzavřený. Podle dovolatelky uzavření darovací smlouvy mezi ní a J. P., pro niž zákon nevyžaduje obligatorní písemnou formu a jejíž uzavření není vyloučeno ani mezi podnikateli, nejvíce odpovídá faktickému dorovnání hodnoty nepeněžitého vkladu J. V., jednoho ze společníků žalované. Dovolatelka se tak ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, podle něhož důvodem převodu předmětného technologického zařízení bylo faktické dorovnání hodnoty vkladu dalšího společníka J. V. a který pro tvrzení žalované o bezúplatnosti převodu shledal podklad i v samotné zakladatelské smlouvě. Bezúplatnost převodu na žalovanou ostatně potvrdil i ve svém účastnickém výslechu jednatel žalované J. V. Podle dovolatelky odvolací soud dále vůbec nijak nehodnotil skutečnost, že J. P. se žádné úhrady po ní nikdy nedomáhal.
Dovolatelka označuje napadené rozhodnutí nejen právně za nesprávné, nýbrž i za překvapivé, když odvolacímu soudu vytýká, že bez bližšího odůvodnění dospěl k závěru o uzavření kupní smlouvy mezi ní a J. P., tedy věc odlišně právně posoudil než v původním zrušovacím usnesení, že své rozhodnutí založil na odlišném hodnocení jím provedených některých listinných důkazů a že v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu nahradil rozhodující skutková zjištění, která neučinil soud prvního stupně, vlastním doplněním dokazování.
Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podle vyjádření žalobkyň a) a d) nejsou naplněny formální náležitosti dovolání, neboť podle jejich názoru žalovaná dostatečně nevymezila jeho přípustnost. Napadené rozhodnutí pokládají za správné a nesouhlasí s dovolatelkou ani ohledně tvrzeného procesního pochybení odvolacího soudu. Proto navrhují, aby dovolací soud odmítl dovolání pro nepřípustnost, případně ho zamítl pro nedůvodnost.
Ve vyjádření k dovolání má žalobkyně b) za to, že dovolání postrádá zákonné náležitosti, když žalovaná nekonkretizovala právní otázku, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Podle jejího mínění se žalovaná pouze omezila na zopakování svých dřívějších tvrzení a na právní argumentaci, se kterou se v napadeném rozsudku odvolací soud řádně vypořádal. Proto navrhuje dovolání odmítnout s tím, že jí bude vůči žalované přiznáno právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí a odvolací soud se při řešení otázky posouzení vzniku kupní smlouvy mezi právním předchůdcem žalobců a žalovanou odchýlil od konstantní judikatury dovolacího soudu, a je tedy i důvodné. I když dovolatelka výslovně v souvislosti s tvrzenou přípustností dovolání tuto právní otázku neformulovala, uvedená otázka včetně odkazu na judikaturu Nejvyššího soudu vyplývá z obsahu dovolání.
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. § 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.). Nejvyšší soud se proto zabýval správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelkou (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.).
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Posoudit správnost napadeného rozhodnutí znamená z pohledu výhrad dovolatelky přezkoumat právní závěr odvolacího soudu, že mezi J. P. (právním předchůdcem žalobců) a žalovanou došlo konkludentně k uzavření kupní smlouvy ve smyslu § 409 obch. zák.
Podle § 43a odst. 1 obč. zák. projev vůle, směřující k uzavření smlouvy, jenž je určen jedné nebo více určitým osobám, je návrhem na uzavření smlouvy (dále jen "návrh"), jestliže je dostatečně určitý a vyplývá z něj vůle navrhovatele, aby byl vázán v případě jeho přijetí. Tuto zásadu, stejně jako i to, že ustanovení § 43a a násl. obč. zák., které upravuje vznik smlouvy, platí i pro uzavírání smluv mezi podnikateli, zdůrazňuje opakovaně ve své judikatuře i Nejvyšší soud (srov. například rozsudky ze dne 23. 4. 2007, sp. zn. 32 Odo 876/2006, a ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 32 Cdo 5298/2007, jež jsou – stejně jako i další uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu – veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu; shodně Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 13. vydání. Praha : C. H. Beck, 2010, str. 914 a násl.).
Z právní úpravy kontraktačního procesu obsažené v § 43a a násl. obč. zák., z níž proto vyšel v souzené věci i dovolací soud při přezkoumávání právního závěru odvolacího soudu o uzavření kupní smlouvy mezi právním předchůdcem žalobců a žalovanou, vyplývá, že smlouva je dvoustranný (případně i vícestranný) právní úkon, složený ze dvou obsahově zcela shodných (§ 44 odst. 2 obč. zák.) a vzájemně adresovaných právních úkonů – z návrhu na uzavření smlouvy neboli oferty a z přijetí toho návrhu neboli akceptace; k uzavření smlouvy dojde okamžikem, kdy se přijetí návrhu smlouvy stane účinným (srov. § 44 odst. 1 větu první obč. zák.), tj. kdy vyjádření souhlasu s obsahem návrhu dojde navrhovateli, neboli oferentovi (§ 43c odst. 2 věta první obč. zák.). Podstatou smlouvy je tedy souhlasný projev vůle smluvních stran (konsensus), nesoucí se primárně k uzavření smlouvy a sekundárně ke stanovení jejího obsahu (srov. shodně například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1659/97, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 12, ročník 1999, pod číslem 121, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2007, sp. zn. 33 Odo 1520/2005, či též nález Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. I. ÚS 49/08, uveřejněný pod číslem 206/2011 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). K tomu, aby mohla smlouva vzniknout, je tedy třeba, aby se setkaly shodné projevy vůle kontrahujících stran. To platí pro smlouvy obecně, tedy i pro kupní smlouvy, a platí to též pro ty smlouvy, které byly uzavřeny konkludentním způsobem (jinak než výslovně, srov. § 35 odst. 1 obč. zák. a § 275 odst. 4 obch. zák.). V uvedeném nálezu Ústavní soud též zdůraznil, že akceptací není každé konkludentní jednání, nýbrž jen takové, z něhož bezpochyby vyplývá vůle návrh přijmout, a to – s ohledem na požadovanou obsahovou shodu oferty a akceptace – v té podobě, kterou mu udělil oferent.
Podle § 275 odst. 4 obch. zák. s přihlédnutím k obsahu návrhu na uzavření smlouvy nebo v důsledku praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, nebo s přihlédnutím ke zvyklostem rozhodným podle tohoto zákona, může osoba, které je návrh určen, vyjádřit souhlas s návrhem provedením určitého úkonu (např. odesláním zboží nebo zaplacením kupní ceny) bez vyrozumění navrhovatele. V tomto případě je přijetí návrhu účinné v okamžiku, kdy byl tento úkon učiněn, došlo-li k němu před uplynutím lhůty rozhodné pro přijetí návrhu.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 24. 2. 2005, sp. zn. 29 Odo 740/2004, vysvětlil, že způsob uzavření smlouvy popsaný v § 275 odst. 4 obch. zák. přepokládá, že úkony kontrahentů vyjadřující jejich vůli uzavřít smlouvu budou dostatečně určité a srozumitelné, aby z nich bylo seznatelné, jaký návrh na uzavření smlouvy se nabízí a zda je zde vůle tento návrh akceptovat. Podstatná pro posouzení vzniku smlouvy tímto způsobem je rovněž časová návaznost konkludentního úkonu vůči návrhu na uzavření smlouvy z hlediska včasnosti akceptace.
V rozsudku ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 23 Cdo 1777/2016, Nejvyšší soud k § 275 odst. 4 obch. zák. vysvětlil, že praxi stran je v daných souvislostech třeba chápat jako skutečnost, kterou má být argumentováno ve prospěch závěru, že smlouva provedením určitého úkonu skutečně byla uzavřena. Nelze však dovozovat, že předchozí praxe účastníků může bez dalšího v konkrétním případě (v rozporu s vůlí stran) vyloučit konkludentní uzavření smlouvy. Východiskem pro závěr, zda smlouva byla uzavřena, musí být totiž zjištění, čeho chtěli účastníci v daném případě dosáhnout.
V usnesení ze dne 19. 7. 2007, sp. zn. 32 Odo 701/2006, Nejvyšší soud uvedl, že právní úprava konkludentního vzniku smlouvy, která je v obchodním zákoníku obsažena v § 275 odst. 4, předpokládá návrh na uzavření smlouvy, který bude přijat nikoli výslovnou akceptací, ale provedením určitého úkonu, např. poskytnutím zboží. Realizace tohoto postupu je však vázána na charakter návrhu (např. zásobování potravinářských prodejen na základě telefonické objednávky), nebo na praxi zavedenou mezi stranami nebo na zvyklosti, které jsou rozhodné podle obchodního zákoníku.
Odvolací soud však v souladu s § 43a a násl. obč. zák., § 275 odst. 4 obch. zák. a ve světle shora uvedených judikatorních závěrů Nejvyššího soudu nepostupoval, uzavřel-li, že mezi J. P. a žalovanou vznikla kupní smlouva konkludentně. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud neposuzuje návrh kupní smlouvy ze strany prodávajícího (J. P., právního předchůdce žalobců) ze žádného jeho úkonu projeveného vůči žalované, nýbrž z jeho požadavku vůči jiné osobě, konkrétně vůči společnostem AMI a SG na vystavení nových dodacích listů a nových faktur za dodání předmětného zařízení. Odvolací soud sice dovodil, co J. P. „chtěl“, když žádal od uvedených společností vystavení nových dodacích listů a nových faktur přímo na žalovanou, nikoli však to, co svými úkony projevil vůči žalované (například ohledně výše kupní ceny). Jestliže odvolací soud posoudil jako návrh smlouvy vůči žalované jednání, které bylo adresováno vůči jiné osobě, tedy návrh, který nebyl žalované určen, nešlo o návrh, na základě něhož by již z tohoto důvodu mohlo dojít (byť konkludentně) k uzavření kupní smlouvy mezi právním předchůdcem žalobců a žalovanou. Závěr odvolacího soudu o uzavření kupní smlouvy mezi právním předchůdcem žalobců a žalovanou nemůže obstát, neboť jej neopřel o určité a srozumitelné úkony kontrahentů vyjadřující jejich vůli ve vztahu k osobě, jíž jsou určeny. Odvolací soud tak v souzené věci na zjištěný skutkový stav aplikoval § 43a a násl obč. zák. a § 275 odst. 4 obch. zák., přitom se však nezabýval naplněním předpokladů pro jejich použití z pohledu toho, vůči jaké osobě jím zjištěný projev vůle směřoval. Namítla-li proto dovolatelka, že mezi ní a J. P. k uzavření kupní smlouvy nedošlo, je tato její kritika zcela opodstatněná a dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), zrušil rozsudek odvolacího soudu v měnícím výroku ve věci samé (včetně závislých výroků o nákladech řízení mezi účastníky navzájem a mezi žalovanou a Českou republikou) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Autor: -mha-