// Profipravo.cz / Obchodní společnosti a družstvo 19.01.2021

K určitosti vymezení pohledávky ve smlouvě o postoupení pohledávky

I. Vlastní smlouva o postoupení pohledávky (tedy vztah mezi postupitelem a postupníkem), i když se týká pohledávek vzniklých před 1. 1. 2014, uzavřená po 1. 1. 2014 se bude řídit úpravou novou, tj. úpravou zákona č. 89/2012 Sb. Jde totiž o nový vztah, který vznikl za účinnosti nového občanského zákoníku.

II. Ačkoliv právní úprava postoupení pohledávky obsažená v § 1879 a násl. o. z. doznala oproti předchozí právní úpravě určitých změn (především v souvislosti s požadavky na formu postupní smlouvy), obecně vychází z kontinuity s předchozí právní úpravou obsaženou v § 524 a násl. obč. zák. Dosavadní rozhodovací praxe upravující obligatorní obsahové náležitosti smlouvy o postoupení pohledávky je proto aplikovatelná též pro případy, na něž dopadá právní úprava obsažená v § 1879 a násl. o. z.

III. Požadavek, aby ze smlouvy o postoupení pohledávky bylo jasné, jaká pohledávka je postupována, je vyžadován bez ohledu na formu, v níž je smlouva o postoupení pohledávky uzavřena. Tento požadavek směřuje k zajištění (zachování) jistoty v právních vztazích. Smyslem je, aby postupovaná pohledávka nebyla zaměnitelná s jinými pohledávkami téhož postupitele za týmž dlužníkem. Strany smlouvy o postoupení pohledávky musí být s to prokázat, jaká konkrétní pohledávka byla předmětem smlouvy o postoupení pohledávky. Z tohoto důvodu je třeba klást přísnější požadavky na identifikaci pohledávky v případě postupní smlouvy, jíž se postupuje jedna z více pohledávek, které má postupitel vůči věřiteli v době postoupení. Má-li postupitel vůči dlužníku v době postoupení pouze jedinou pohledávku, resp. postupuje všechny své pohledávky vůči dlužníku, mohou být kritéria na její konkretizaci hodnocena mírněji. V případě uzavření písemné smlouvy o postoupení pohledávky je třeba trvat na tom, aby z této smlouvy bylo seznatelné, co bylo jejím předmětem, tedy jaká konkrétní pohledávka, resp. jaké pohledávky byly touto smlouvou postoupeny.

V případě, že je postupováno více pohledávek, přičemž však postupovaná částka neodpovídá součtu těchto pohledávek, je nutno ke splnění požadavku určitosti smlouvy o postoupení pohledávek ve smlouvě vymezit, které pohledávky, popřípadě jaká jejich část, jsou smlouvou postupovány.

Požadavek určitosti se vztahuje i na právní jednání oznámení postoupení pohledávky. V případě postoupení více pohledávek, u nichž se postupovaná částka nekryje se součtem těchto pohledávek, je nutno k zachování podmínky určitosti tohoto oznámení v něm vymezit, které pohledávky, resp. jejich části jsou postupovány.

IV. Nevyplacené podíly společníka veřejné obchodní společnosti na jejím zisku za více roků představují samostatné pohledávky.

V. Způsobilost pohledávky vzniklé do 31. 12. 2013 k započtení se řídí právní úpravou účinnou do 31. 12. 2013, způsobilost pohledávky vzniklé po 1. 1. 2014 k započtení se řídí právní úpravou účinnou od 1. 1. 2014.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 3855/2018, ze dne 12. 10. 2020

vytisknout článek


Dotčené předpisy: 
§ 553 odst. 1 o. z.
§ 554 o. z.
§ 574 o. z.
§ 1879 o. z.
§ 82 odst. 1 obch. zák. ve znění do 31. 12. 2013
§ 34 z. o. k.

Kategorie: obecná ustanovení závazkového práva; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 22. 9. 2017, č. j. 15 C 26/2017-122, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 2 974 942 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 2 974 942 Kč od 1. 1. 2017 do zaplacení (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).

Soud prvního stupně zjistil, že mezi účastníky byla dne 21. 2. 2013 uzavřena smlouva o postoupení pohledávky, jejímž předmětem byly pohledávky žalobkyně za dlužníkem NEOGRAPH, a.s., ve výši 2 974 942 Kč za úplatu ve výši postoupených pohledávek. Této úplaty se žalobkyně žalobou domáhá.

Soud prvního stupně dále zjistil, že smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 22. 12. 2016 postoupil M. S. žalované pohledávku vůči žalobkyni z titulu nevyplaceného podílu na zisku obchodní společnosti M. L., v.o.s., z minulých let ve výši 5 000 000 Kč, když celková výše tohoto nevyplaceného podílu na zisku činí 10 139 778,87 Kč (dále však soud prvního stupně uvádí částku 8 514 261,33 Kč). Následně, dne 23. 5. 2017, žalovaná započetla na pohledávku žalobkyně svoji pohledávku ve výši 3 336 115,07 Kč.

K námitce žalované, že nebyly splněny podmínky zakotvené zejména v čl. IV smlouvy o postoupení pohledávky, konkrétně, že postupitel je povinen postoupení pohledávky bez zbytečného odkladu oznámit dlužníkovi, přičemž dokud postoupení není dlužníkovi oznámeno, nebo dokud postupník postoupení dlužníkovi neprokáže, zprostí se dlužník závazku plněním věřiteli, soud uvedl, že jediné právní následky, které z takové situace vyplývají, jsou, že dlužník bude plnit postupiteli [§ 526 a § 527 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“)], nikoli postupníkovi, postupiteli pak vzniká povinnost vydat takovéto bezdůvodné obohacení postupníkovi. Soud dospěl k závěru, že uzavřená smlouva o postoupení pohledávky mezi žalobkyní a žalovanou je platná, je určitá. Možnost prokázat postoupení pohledávky byla dána nejen žalobkyni jako postupiteli, ale i žalované jako postupníkovi. Vzhledem k tomu, že došlo k upsání akcií u dlužníka, byla to evidentně žalovaná, kdo původnímu dlužníkovi prokázala shora uvedené postoupení pohledávek. V rámci procesní obrany žalovaná vznesla námitku započtení žalované částky na nějakou dlužnou částku pohledávky, kterou má za žalobkyní; následně upřesnila toto započtení odkazem na § 1982 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též „o. z.“) tak, že na základě uznání dluhu obchodní společností – žalobkyní, zastoupené M. S., ze dne 22. 12. 2013 došlo podle § 2053 o. z. k uznání splatného dluhu co do důvodu a výše vůči M. S. z právního titulu nevyplaceného podílu na zisku z minulých let, který k 1. 1. 2014 činí 10 149 778,87 Kč. Takto uznaný dluh byl následně postoupen žalované smlouvou ze dne 22. 12. 2016 ve výši 5 000 000 Kč za cenu 5 000 000 Kč splatnou do 31. 12. 2019. Nebylo však jasně specifikováno, která částka z pohledávky postupitele za dlužníkem ve výši 8 514 261,33 Kč má být částí, která je touto smlouvou postoupena ve výši 5 000 000 Kč. Následně mělo dojít k prohlášení o jednostranném započtení pohledávky na žalovanou pohledávku ve výši 3 336 115,07 Kč, aniž by bylo jasně definováno, jaké konkrétní pohledávky vzniklé z kterých konkrétních smluvních vztahů nebo právních událostí činí částku 3 000 000 Kč jako jistinu a částku 336 115,07 Kč jako zákonný úrok z prodlení od 1. 1. 2016 do 23. 5. 2017. U předmětné pohledávky se pouze uvádí, že se jedná o nevyplacené podíly na zisku z minulých let příslušející M. S., rovněž tedy i uvedené uznání dluhu je podle soudu naprosto neurčité, neboť není zřejmé, o jaké konkrétní pohledávky, v jaké výši a za které roky se má jednat. Soud dospěl k závěru, že co se týká jednostranného započtení na základě listiny ze dne 23. 5. 2017, nemá tato listina hmotněprávní účinky vůči žalobkyni.

K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 5. 2018, č. j. 55 Co 114/2018-161, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).

Podle odvolacího soudu založil soud prvního stupně své rozhodnutí na skutečnostech, které účastníci uvedli a které vyšly provedeným dokazováním najevo. Soud se řádně vypořádal s obranou žalované, která v prvé řadě namítala, že žalobkyně nesplnila povinnost vyplývající ji z článku IV smlouvy o postoupení pohledávky, správně posoudil i to, že pohledávka M. S. nebyla určitá, neboť nebylo specifikováno, jaký konkrétní nárok, resp. jaká finanční částka za který rok mu příslušela, případně jaká a za které období mu byla vyplacena, neboť ze smlouvy o postoupení pohledávky vyplývá, že z této částky mu bylo žalobkyní částečně plněno. Odvolací soud se zcela ztotožnil s právním hodnocením soudu prvního stupně, že pohledávka tak, jak byla postoupena, je neurčitá. Takováto pohledávka s odkazem na § 1987 odst. 2 o. z. je výslovně k započtení nezpůsobilá. Za této situace se soud prvního stupně správně nezabýval otázkou postupu M. S., když jako „jednatel“ žalobkyně si sám vůči sobě uznal dluh ve výši přesahující 10 000 000 Kč a ostatní společníky o tom neinformoval.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Přípustnost svého dovolání žalovaná spatřuje ve vyřešení otázky hmotného práva - určitosti pohledávky při jejím postoupení a následném započtení, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. která nebyla po rekodifikaci soukromého práva účinné od 1. 1. 2014 Nejvyšším soudem dosud řešena. Pakliže již existuje judikatura dovolacího soudu, která klade na určitost pohledávky při jejím postoupení nepřiměřené formální požadavky, nechť je tato judikatura podkladem pro přípustnost tohoto dovolání, tj. jedná se o případnou judikaturu dovolacího soudu, která má být změněna. Důvod svého dovolání spatřuje žalovaná v nesprávném právním posouzení věci. Žalovaná shrnula závěry přijaté oběma soudy v předchozím řízení a zopakovala výčet důkazních prostředků, jejichž provedení v řízení navrhovala. Podle žalované tyto důkazní prostředky nebyly provedeny, nebo z nich byly vyvozeny závěry o neurčitosti dotčené pohledávky započítávané žalovanou vůči žalobkyni.

Podstata dovolací argumentace žalované spočívá v tvrzení, že sporná smlouva o postoupení pohledávky byla určitá, když žalovaná specifikovala postupovanou pohledávku důvodem vzniku (nevyplacený přiznaný podíl M. S. na zisku žalobkyně), výší postupované pohledávky (5 000 000 Kč) i postoupeným dlužníkem (žalobkyně). Mezi smluvními stranami této smlouvy nebylo a není podle žalované pochyb o tom, jaká pohledávka, jak a kdy byla postoupena. Pro bezrozpornost určitosti předmětné smlouvy svědčí podle žalované i skutečnost, že M. S. vůči žalobkyni neměl a nemá jinou pohledávku než právě z titulu nevyplaceného podílu na zisku, nemohl tak na žalovanou postoupit jinou svou pohledávku za žalobkyní než právě z titulu nevyplaceného přiznaného podílu na zisku žalobkyně. Žalobkyně přitom v čase uzavření této smlouvy evidovala vůči M. S. právě jeden závazek z titulu nevyplaceného přiznaného podílu na zisku, což prokazuje účetnictví žalobkyně. Podle žalované se nejednalo o souhrn nevyplacených podílů na zisku žalobkyně za jednotlivé roky ve smyslu několika závazků, ale právě o jeden závazek. Ani M. S., ani žalovaná neměli v době prohlášení o započtení vůči žalobkyni jinou, natožpak zaměnitelnou pohledávku, vyjma pohledávky postupované, potažmo započítávané. Právě evidence dluhů žalobkyně vůči svým společníkům je podle žalované zásadní co do určitosti dotčené pohledávky. Žalovaná odkázala na celou řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu, v nichž se zabýval otázkou určitosti smlouvy o postoupení pohledávky (např. rozsudky ze dne 22. 3. 2006, sp. zn. 32 Odo 523/2005, ze dne 20. 6. 2007, sp. zn. 32 Odo 1433/2006, a ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 1375/2009, a usnesení ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 775/2004, ze dne 16. 8. 2012, sp. zn. 29 Cdo 1890/2011, a ze dne 19. 2. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1614/2011, a v nich odkazovaná rozhodnutí).

Žalovaná se současně dovolávala pravidla, podle nějž je třeba na právní jednání spíše nahlížet jako na platné než jako na neplatné (§ 574 o. z.). Podle ní, „vztáhli-li bychom § 574 o. z. i na Uznání dluhu, Smlouvu a na Prohlášení o započtení, je potřeba i na tato právní jednání nahlížet spíše jako na platné než jako na neplatná, panovaly-li by pochybnosti o jejich platnosti. Podle žalované však takové pochybnosti nejsou případné, neboť dotčená právní jednání jsou bez výhrad platná.“ V této souvislosti citovala komentář k obecné části občanského zákoníku, který mimo jiné odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 571/06, I. ÚS 625/03 a II. ÚS 3381/10, a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4831/2010, 28 Cdo 1303/2008, 31 Cdo 1038/2009, 23 Cdo 1102/2008 a 26 Cdo 2317/2006.

Závěrem svého dovolání zmínila žalovaná také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2016, sp. zn. 23 Cdo 4052/2015, podle nějž „Nejvyšší soud dospěl k závěru, že pokud jde o právní úkon, u něhož je pro jeho platnost vyžadována písemná forma, což podle § 524 obč. zák. platí pro smlouvu o postoupení pohledávky, musí určitost projevu vůle vyplývat z obsahu listiny, na níž je právní úkon zachycen, a nedostačuje, že účastníkům je zřejmé, co tvoří obsah smlouvy, není-li tento obsah seznatelný z jejího textu.“ A contrario podle dovolatelky pokud nejde o právní jednání, pro jehož platnost je vyžadována písemná forma jako u smlouvy o postoupení pohledávky po 31. 12. 2013, je požadavek na jeho určitost značně volnější než právě do 31. 12. 2013 a s přihlédnutím k § 574 o. z. je rovněž nutné interpretovat smlouvy o postoupení pohledávek spíše jako zásadně platné, ba se při jejich interpretaci v případě sporu o jejich platnost nevyhýbat ani potenciálnímu dovysvětlení smluvními stranami předmětné smlouvy.

Žalovaná navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek změnil tak, že se žaloba zamítá, nebo aby napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, potažmo aby zrušil rovněž rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhla, aby dovolací soud dovolání žalované jako nepřípustné odmítl, případně aby ho zamítl, neboť napadený rozsudek je správný.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou zastoupenou advokátem, posuzoval, zda je dovolání přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až § 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Podle § 241a odst. 6 o. s. ř. nelze v dovolání uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy.

Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Dovolání žalované je přípustné pro řešení otázky určitosti vymezení pohledávky ve smlouvě o postoupení pohledávky z titulu nevyplaceného podílu na zisku společníka ve veřejné obchodní společnosti uzavřené po 1. 1. 2014 a otázky určitosti této pohledávky k započtení řídící se právní úpravou účinnou od 1. 1. 2014, neboť tyto otázky dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny.

Dovolání však není důvodné.

Podle § 3028 odst. 1 o. z. se tímto zákonem řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti.

Podle § 3028 odst. 3 o. z. není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry (než uvedené ve druhém odstavci) vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti.

V rozhodovací činnosti dovolacího soudu již byla řešena otázka, jakou právní úpravou se bude řídit posouzení možnosti dlužníka namítat neplatnost či neexistenci postoupení pohledávky vůči postupníkovi, je-li postupitelem postoupení dlužníku notifikováno. To vše za situace, kdy základní smlouva mezi věřitelem a dlužníkem byla uzavřena za předchozí úpravy soukromého práva (občanského zákoníku z roku 1964 a obchodního zákoníku), k uzavření smlouvy o postoupení pohledávky a tedy i k notifikaci postupitelem došlo však již za účinnosti nového občanského zákoníku. Vztah dlužníka vůči věřiteli se posoudí podle dřívější právní úpravy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2016, sp. zn 23 Cdo 1878/2015).

V případě postoupení pohledávky jde na jedné straně o změnu závazkového vztahu, na straně druhé jsou ale obsaženy i prvky koupě či darování věci (pohledávky) mezi postupitelem a postupníkem. Obligační pohled vede k použití předchozí úpravy, věcněprávní pak k použití úpravy nové. Ve vztahu k dlužníkovi (komu a za jakých podmínek je povinen plnit) převážuje pohled obligační a tedy předchozí úprava, ve vztahu mezi postupitelem a postupníkem jde o nově zakládaný vztah, který se bude řídit novým právem (srov. v literatuře shodně Pelikánová, I., Pelikán, R. in Švestka, J., Dvořák, J., Fiala, J. aj. Občanský zákoník. Komentář. Svazek VI (§ 2521–3081). Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 1343–1344.)

V případě postoupení pohledávky je tak třeba vyjít z toho, že vlastní smlouva o postoupení pohledávky (tedy vztah mezi postupitelem a postupníkem), i když se týká pohledávek vzniklých před 1. 1. 2014, uzavřená po 1. 1. 2014 se bude řídit úpravou novou, tj. úpravou zákona č. 89/2012 Sb. Jde totiž o nový vztah, který vznikl za účinnosti nového občanského zákoníku.

V posuzované věci to znamená, že u pohledávek z titulu nevyplaceného podílu na zisku vzniklých před 1. 1. 2014 se vztah mezi účastníky bude řídit ustanoveními § 524 a násl. obč. zák. a u pohledávek z titulu nevyplaceného podílu na zisku vzniklých po 1. 1. 2014 se vztah mezi účastníky bude řídit § 1879 a násl. o. z. Smlouva o postoupení pohledávky uzavřená mezi M. S. a žalovanou se bude řídit zákonem č. 89/2012 Sb.

Podle § 524 odst. 1 obč. zák. věřitel může svou pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit písemnou smlouvou jinému.

Podle § 526 odst. 2 obč. zák. oznámí-li dlužníku postoupení pohledávky postupitel, není dlužník oprávněn se dožadovat prokázání smlouvy o postoupení.

Podle § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

Podle § 1882 odst. 1 o. z. dokud postupitel dlužníka nevyrozumí, nebo dokud postupník postoupení pohledávky dlužníku neprokáže, může se dlužník své povinnosti zprostit tím, že splní postupiteli, nebo se s ním jinak vyrovná.

Podle § 37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně, jinak je neplatný.

Podle § 553 odst. 1 o. z. o právní jednání nejde, nelze-li pro neurčitost nebo nesrozumitelnost zjistit jeho obsah ani výkladem.

Podle § 554 o. z. k zdánlivému právnímu jednání se nepřihlíží.

Podle § 1987 odst. 2 o. z. pohledávka nejistá nebo neurčitá k započtení způsobilá není.

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 18. 4. 2018, sp. zn. 32 Cdo 5234/2016, jenž byl uveřejněn pod číslem 77/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dospěl k závěru, že pro způsobilost pohledávek ze smluv k započtení je podle § 3028 odst. 3 věty první o. z. rozhodná právní úprava, kterou se řídí smlouvou založený závazkový poměr, z něhož pohledávka vznikla.

V rozsudku ze dne 20. 2. 2019, sp. zn. 26 Cdo 4795/2017, jenž byl uveřejněn pod číslem 23/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, pak Nejvyšší soud dovodil, že pro způsobilost pohledávek řídících se různými právními úpravami (jedna pohledávka se řídí právní úpravou účinnou do 31. 12. 2013, druhá pohledávka právní úpravou účinnou od 1. 1. 2014) k započtení je vždy rozhodná právní úprava, kterou se řídí každá z těchto pohledávek.

Pro poměry dané věci je tedy rozhodující, že způsobilost pohledávky vzniklé do 31. 12. 2013 k započtení se řídí právní úpravou účinnou do 31. 12. 2013, způsobilost pohledávky vzniklé po 1. 1. 2014 k započtení se řídí právní úpravou účinnou od 1. 1. 2014.

V usnesení ze dne 22. 1. 2015, sp. zn. 29 Cdo 422/2013, Nejvyšší soud dovodil, že právní úkon směřující k započtení (§ 580 obč. zák.), kterým dlužník započítává proti pohledávce věřitele více svých pohledávek, převyšujících ve svém součtu pohledávku věřitele, aniž by bylo patrno, která část započítávaných pohledávek zanikla a která nikoli, je ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák. absolutně neplatný pro neurčitost.

V rozsudku ze dne 24. 10. 2016, sp. zn. 32 Cdo 2196/2016, Nejvyšší soud judikoval, že o neurčitost právního úkonu započtení jde tehdy, pokud součet pohledávek na straně jedné převyšuje počet pohledávek na straně druhé, přičemž z projevu vůle kompenzujícího nelze určit, které pohledávky zanikly a které nikoliv (shodně srov. dále například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1212/2007, ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1882/2012, a ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1425/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2011, sp. zn. 32 Cdo 4363/2009, ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 33 Cdo 4735/2010, ze dne 22. 1. 2015, sp. zn. 29 Cdo 422/2013, a ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 23 Cdo 1774/2015, dále rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 6. 2003, sp. zn. 9 Cmo 109/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 2004, pod číslem 20).

V usnesení ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2128/2018, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že judikatura dovolacího soudu stabilně proklamuje názor, že při započtení více vzájemných pohledávek musí ten, kdo činí kompenzační úkon, určit, které pohledávky mají provedeným započtením zaniknout. Projev vůle směřující k započtení tedy musí být určitý do té míry, aby z něj bylo možné jednoznačně zjistit, které pohledávky a v jaké výši započtením zanikají, s tím, že v opačném případě je daný právní úkon neplatný pro neurčitost ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák. (srov. též např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. 23 Odo 932/2006, nebo usnesení téhož soudu ze dne 26. 7. 2011, sp. zn. 32 Cdo 4363/2009, ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 23 Cdo 2868/2011, ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 23 Cdo 1774/2015, a ze dne 15. 12. 2016, sp. zn. 20 Cdo 322/2016).

Ačkoliv právní úprava postoupení pohledávky obsažená v § 1879 a násl. o. z. doznala oproti předchozí právní úpravě určitých změn (především v souvislosti s požadavky na formu postupní smlouvy), obecně vychází z kontinuity s předchozí právní úpravou obsaženou v § 524 a násl. obč. zák. Dosavadní rozhodovací praxe upravující obligatorní obsahové náležitosti smlouvy o postoupení pohledávky je proto aplikovatelná též pro případy, na něž dopadá právní úprava obsažená v § 1879 a násl. o. z.

Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 20. 12. 2000, sp. zn. 32 Cdo 2306/98, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2001, pod číslem 58, vysvětlil, že k obligatorním obsahovým náležitostem smlouvy o postoupení pohledávky vedle vlastního označení účastníků (postupitele a postupníka) patří identifikace postupované pohledávky, která musí zahrnovat řádné označení postupitelova dlužníka a popis pohledávky co do její výše a skutečností, na nichž se zakládá. Dále je v něm uvedeno, že postupovaná pohledávka musí být identifikována dostatečně určitě – tak, aby nebyla zaměnitelná s jinou pohledávkou postupitele za stejným dlužníkem a aby mezi smluvními stranami nevznikaly pochybnosti o tom, jaká pohledávka, jak a kdy byla postoupena.

V rozsudku ze dne 20. 6. 2007, sp. zn. 32 Odo 1433/2006, Nejvyšší soud vyložil, že vzhledem k tomu, že způsob určení pohledávek, které jsou předmětem cesse, zákon nestanoví, je na účastnících, jaká identifikační kritéria pro vymezení postupovaných pohledávek zvolí. V rozsudku ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 654/2003, Nejvyšší soud vysvětlil, že právní literaturou (srov. např. Jehlička, O. – Švestka, J. - Škárová, M. a kol: Občanský zákoník. Komentář. 9. vydání, Praha, C. H. Beck 2004, str. 766) i soudní praxí vznášený (a Nejvyšším soudem sdílený – srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1074/2003) požadavek, aby v písemné postupní smlouvě byla jednoznačně určena převáděná pohledávka natolik nepochybně, aby bylo zjistitelné, jaká pohledávka je předmětem postoupení (především aby v ní převáděná pohledávka byla jednoznačně určena označením předmětu plnění, osoby dlužníka, případně právního důvodu, aby ji nebylo možné zaměnit s pohledávkou jinou), nemusí být vždy (bezvýjimečně) naplněn jen vymezením předmětu plnění, osoby dlužníka, případně právního důvodu plnění. V této souvislosti uvedl, že smyslu dané úpravy se neprotiví, aby nezaměnitelná identifikace postupovaných pohledávek byla provedena i zprostředkovaně (např. odkazem na čísla postupitelových faktur – shodně srov. rovněž například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2006, sp. zn. 32 Odo 523/2005). V rozsudku ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 33 Odo 899/2004, Nejvyšší soud vysvětlil, že určitost předmětu písemného právního úkonu není omezena jen na případy, kdy je tento předmět specifikován v samotném textu, který obsah úkonu zachycuje; požadavku určitosti vymezení předmětu písemného právního úkonu vyhovuje i písemný odkaz na jinou listinu, z níž je předmět úkonu objektivně (tedy každému, a nikoli jen smluvním stranám) seznatelný, samozřejmě za předpokladu, že je v této listině označen zcela nezaměnitelným způsobem. V usnesení ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 20 Cdo 1319/2002, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2003, pod číslem 165/2003, pak bylo vysvětleno, že v rovině hmotněprávní lze identifikovat pohledávku rozmanitým způsobem, zejména uvedením právní skutečnosti, na níž je založena, výší, splatností, případně i jinými skutečnostmi, včetně odkazu na event. titul, jímž byla přiznána; vždy však tak, aby nebyla zaměnitelná s jinou pohledávkou postupitele za týmž povinným.

Dovolatelka dále poukazovala na právní posouzení obsažené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 775/2004, podle nějž „nemá-li postupitel vůči dlužníku v době postoupení jinou pohledávku nebo jiné pohledávky s předmětem plnění stejného druhu u postupované pohledávky (tedy jiné pohledávky zaměnitelné s postupovanou pohledávkou), pak platí, že postupovaná pohledávka je ve smlouvě o postoupení pohledávky dostatečně určitě identifikovaná i tehdy vymezuje-li ji jen údaj o osobě dlužníka a předmětu plnění“.

Vše výše uvedené platí za předpokladu, že postupitel nemá vůči dlužníkovi v době postoupení jinou pohledávku, resp. že předmětem postoupení jsou všechny pohledávky postupitele vůči dlužníkovi, což však není nyní posuzovaný případ.

Požadavek, aby ze smlouvy o postoupení pohledávky bylo jasné, jaká pohledávka je postupována, je vyžadován bez ohledu na formu, v níž je smlouva o postoupení pohledávky uzavřena. Tento požadavek směřuje k zajištění (zachování) jistoty v právních vztazích. Smyslem je, aby postupovaná pohledávka nebyla zaměnitelná s jinými pohledávkami téhož postupitele za týmž dlužníkem. Strany smlouvy o postoupení pohledávky musí být s to prokázat, jaká konkrétní pohledávka byla předmětem smlouvy o postoupení pohledávky. Z tohoto důvodu je třeba klást přísnější požadavky na identifikaci pohledávky v případě postupní smlouvy, jíž se postupuje jedna z více pohledávek, které má postupitel vůči věřiteli v době postoupení. Má-li postupitel vůči dlužníku v době postoupení pouze jedinou pohledávku, resp. postupuje všechny své pohledávky vůči dlužníku, mohou být kritéria na její konkretizaci hodnocena mírněji. V případě uzavření písemné smlouvy o postoupení pohledávky je třeba trvat na tom, aby z této smlouvy bylo seznatelné, co bylo jejím předmětem, tedy jaká konkrétní pohledávka, resp. jaké pohledávky byly touto smlouvou postoupeny.

V případě, že je postupováno více pohledávek, přičemž však postupovaná částka neodpovídá součtu těchto pohledávek, je nutno ke splnění požadavku určitosti smlouvy o postoupení pohledávek ve smlouvě vymezit, které pohledávky, popřípadě jaká jejich část, jsou smlouvou postupovány.

V projednávané věci však ve smlouvě o postoupení pohledávky bylo ke specifikaci postupované pohledávky uvedeno pouze to, že se jedná o nevyplacené podíly na zisku žalobkyně (resp. jejich část).

Je tedy nutno posoudit, zda nevyplacené podíly společníka veřejné obchodní společnosti na zisku této společnosti z předchozích let (postupována měla být část nároku M. S. na přiznané nevyplacené podíly na zisku za roky 2007 až 2014) představují jednu či více pohledávek.

V přezkoumávané věci dospěly soudy k závěru, že předmětná pohledávka, která měla být postoupena, byla neurčitá, neboť postupovány měly být nároky M. S. za nevyplacené podíly na zisku žalobkyně za období let 2007 až 2014, přičemž však nebylo specifikováno, jaký konkrétní nárok, resp. jaká finanční částka, za který rok mu příslušela, případně jaká a za které období mu byla vyplacena, když ze smlouvy o postoupení pohledávky vyplývá, že z této částky mu bylo žalobkyní částečně plněno. V takovém případě není zřejmé, jaká „část pohledávky“ zůstala ve vlastnictví S. a která část byla postoupena na žalovanou.

Ze spisu se podává, že tyto rozhodné skutečnosti žalovaná v průběhu řízení ani netvrdila, tj. jaké pohledávky na nevyplacené podíly na zisku žalobkyně za období let 2007 až 2014 na ni byly postoupeny a jaké zůstaly pohledávkami S. Žalovaná v předchozím řízení „pouze“ tvrdila, že nároky na nevyplacené podíly na zisku žalobkyně představují pouze jednu jedinou pohledávku, nikoli souhrn několika pohledávek. To, zda nároky S. na nevyplacené podíly na zisku žalobkyně za období let 2007 až 2014 představují jednu pohledávku nebo několik samostatných pohledávek, je předmětem právního posouzení soudů, nikoli tedy skutkovým tvrzením účastníka, které má být prokazováno (účetnictvím žalobkyně nebo výslechy svědků, jak se dožaduje žalovaná).

Ze závazku má věřitel vůči dlužníku právo na určité plnění jako na pohledávku a dlužník má povinnost toto právo splněním dluhu uspokojit (srov. § 1721 o. z.).

Pohledávkou se tak rozumí právo věřitele požadovat po dlužníkovi plnění vyplývající ze závazkového vztahu. Povinnost dlužníka něco plnit se označuje jako dluh nebo závazek. Ze závazku tak vzniká dlužníkovi povinnost poskytnout věřiteli určité plnění. Věřitel má naopak právo toto plnění od dlužníka požadovat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. 33 Cdo 3327/2017, či ze dne 9. 4. 2018, sp. zn. 32 Cdo 838/2018).

Podle § 82 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“), tedy zákona, který byl účinný do 31. 12. 2013, zisk veřejné obchodní společnosti se dělí mezi společníky rovným dílem. Podíl na zisku stanovený na základě účetní závěrky je splatný do tří měsíců od jejího schválení, nestanoví-li společenská smlouva jinak.

Ustanovení § 82 obsahuje pravidla pro realizaci základního práva společníka vůči společnosti - práva na podíl na zisku. Toto ustanovení je dispozitivní, použije se tedy pouze tehdy, pokud společenská smlouva neurčí ohledně rozdělování zisku a podílu společníků na ztrátě společnosti něco jiného. Na zisku, který společnost vytvořila a který je kvůli zdanění nutno rozdělit beze zbytku mezi společníky, se společníci podílejí stejným dílem.

Společnost je tak povinna vyplatit jim podíl na zisku do tří měsíců od schválení roční účetní závěrky, tedy ve lhůtě, která počíná okamžikem schválení roční účetní závěrky a končí uplynutím tří měsíců - dnem, který se pojmenováním nebo číslem shoduje se dnem, od něhož začala běžet. O schválení účetní závěrky rozhodují všichni společníci jednomyslně, pokud společenská smlouva neurčí, že stačí většinové rozhodnutí (§ 79 odst. 2). Pokud by společnost chtěla užít vytvořený zisk pro svůj další rozvoj, je to možné pouze tak, že společníci po zdanění svých částí zisku poskytnou společnosti tyto části zpět buď v celém rozsahu, nebo částečně. Povinnost poskytovat takto část zisku společnosti zpět lze chápat jako součást společnických povinností, o jejíž realizaci a rozsahu by však společníci měli rozhodovat způsobem, který je upraven pro rozhodování o tzv. ostatních záležitostech (§ 79 odst. 2), tedy jednomyslně, pokud společenská smlouva neurčí, že stačí většinové rozhodnutí“ (srov. v literatuře shodně Pokorná, J., Kovařík, Z., Čáp, Z.: Obchodní zákoník. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2009, str. 1996).

Podle § 34 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích (dále jen „ZOK“), podíl na zisku se stanoví na základě řádné nebo mimořádné účetní závěrky schválené nejvyšším orgánem obchodní korporace. Lze jej rozdělit pouze mezi společníky, ledaže společenská smlouva určí jinak (odst. 1). Podíl na zisku v kapitálových společnostech je splatný do 3 měsíců ode dne, kdy bylo přijato rozhodnutí nejvyššího orgánu obchodní korporace o jeho rozdělení, ledaže společenská smlouva nebo nejvyšší orgán určí jinak. Podíl na zisku v osobních společnostech je splatný do 6 měsíců od konce účetního období, ledaže společenská smlouva určí jinak (odst. 2). O vyplacení podílu na zisku rozhoduje statutární orgán. Je-li rozdělení zisku a podílů na zisku v rozporu s tímto zákonem, podíly na zisku se nevyplatí. Má se za to, že ti členové statutárního orgánu, kteří s vyplacením podílu na zisku v rozporu s tímto zákonem souhlasili, nejednali s péčí řádného hospodáře (odst. 3).

Podle § 112 ZOK se zisk a ztráta veřejné obchodní společnosti dělí mezi společníky rovným dílem (odst. 1). Společník má právo na podíl na zisku ve výši 25 % z částky, v níž splnil svou vkladovou povinnost. Pokud zisk společnosti k vyplacení této částky nepostačuje, rozdělí se mezi společníky v poměru částek, v nichž splnili svou vkladovou povinnost. Zbylý zisk se dělí mezi společníky podle odstavce 1 (odst. 2). Jestliže je společníkovi poskytován podíl na zisku podle § 103 odst. 2, použije se ustanovení odstavce 2 nebo 3 jen na tu část zisku, která není takto rozdělena (odst. 3). Obsahuje-li společenská smlouva ustanovení odchylné od odstavce 1 jen pro podíl na zisku nebo jen pro podíl na ztrátě, platí, existují-li pochybnosti, že se toto ustanovení společenské smlouvy vztahuje jak na podíl na zisku, tak na podíl na ztrátě (odst. 4). Odstavce 1 až 3 se použijí, nestanoví-li společenská smlouva jinak (odst. 5).

Pro posouzení otázky, zda nároky na nevyplacené podíly na zisku žalobkyně za období několika (osmi) let představují jednu pohledávku nebo několik samostatných pohledávek, je tedy rozhodující, že právo na podíl na zisku (neboli pohledávka) v případě veřejné obchodní společnosti vzniká schválením roční účetní závěrky, přičemž zákon -obchodní zákoník, resp. ZOK dispozitivně stanoví kritéria rozdělení zisku, pokud společenská smlouva nestanoví jinak. Splatnost této pohledávky pak podle obchodního zákoníku nastává do 3 měsíců od schválení účetní závěrky a podle ZOK do 6 měsíců po konci účetního období, není-li společenskou smlouvou stanoveno jinak. Soudy neučinily skutkové zjištění, že by ve společenské smlouvě byla sjednána odlišná úprava dělení zisku mezi společníky.

Argumentace žalované, že žalobkyně evidovala ve svém účetnictví nevyplacené podíly na zisku jako jeden závazek, či že společníkům rozhodnutím o rozdělení zisku přiznaný podíl na zisku nebyl vyplácen jako jednorázová částka za příslušné účetní období (ač jej společníci řádně zdanili), nýbrž pravidelně v průběhu roku jako částky suplující mzdu, je pro posouzení otázky vzniku pohledávky nerozhodná. Účetní evidence pohledávek, resp. dluhů je určující pro stanovení celkové výše peněžitých závazků společnosti vůči společníkovi, nikoli však pro určení, zda žalobkyní evidovaná suma peněz představuje jednu nebo více pohledávek. Stejně tak výše uvedený závěr nemůže zvrátit argument, že nevyplacený podíl na zisku se jako jeden závazek kumuloval na jednom účtu a jeho splatnost nastala ke dni ukončení účasti M. S. jakožto společníka v žalobkyni. Okamžik splatnosti pohledávky, i pokud by byl sjednán odlišně od zákonem stanoveného okamžiku splatnosti, nemá vliv na vznik práva na podíl na zisku, neboť to vzniká, jak bylo uvedeno již výše, schválením účetní závěrky. Že je nutno celý zisk dosažený v účetním období rozdělit mezi společníky, vyplývá již z toho, že veřejná obchodní společnost zásadně svůj zisk nezdaňuje; zisk veřejné obchodní společnosti zdaňují společníci v poměru svého podílu na zisku. Tak postupovali i společníci M. L., v.o.s.

Podle § 7 odst. 1 písm. d) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmu (dále též zákon o daních z příjmu), v nynějším znění, totiž příjmem ze samostatné činnosti, pokud nepatří do příjmů uvedených v § 6, je podíl společníka veřejné obchodní společnosti a komplementáře komanditní společnosti na zisku. Podle § 7 odstavce 4 u poplatníka, který je společníkem veřejné obchodní společnosti, je součástí základu daně (dílčího základu daně) poměrná část základu daně nebo daňové ztráty veřejné obchodní společnosti. Tento poměr odpovídá poměru, kterým se společník podílí na zisku veřejné obchodní společnosti.

Podle § 7 odst. 1 písm. d) zákona o daních z příjmu ve znění účinném do 31. 12. 2013 příjmy z podnikání jsou podíly společníků veřejné obchodní společnosti a komplementářů komanditní společnosti na zisku. Podle § 7 odstavce 4 základem daně (dílčím základem daně) společníka veřejné obchodní společnosti je část základu daně veřejné obchodní společnosti stanoveného podle § 23 až 33. Tato část základu daně se stanoví ve stejném poměru, jako je rozdělován zisk podle společenské smlouvy, jinak rovným dílem. Vykáže-li podle § 23 až 33 veřejná obchodní společnost ztrátu, rozděluje se na společníka část této ztráty stejně jako základ daně. Při stanovení základu daně společníka veřejné obchodní společnosti se nepřihlíží k ustanovení věty první § 18 odst. 9.

Na základě shora uvedeného lze uzavřít, že nevyplacené podíly společníka veřejné obchodní společnosti na jejím zisku za více roků představují samostatné pohledávky.

Pokud tedy za výše uvedeného skutkového stavu ve smlouvě o postoupení pohledávek nebylo řádně identifikováno, jaké pohledávky, resp. jejich části (jaké částky za jaké roky) jsou předmětem postoupení a jaké zůstaly ve vlastnictví S. (smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 22. 12. 2016 postoupil M. S. žalované pohledávku vůči žalobkyni z titulu nevyplaceného podílu na zisku ve výši 5 000 000 Kč, když přitom celková výše tohoto nevyplaceného podílu na zisku představovala vyšší částku), posoudil odvolací soud otázku určitosti vymezení pohledávky (v daném případě pohledávek) ve smlouvě o postoupení pohledávky v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, kterou je nutno ze shora uvedených důvodů aplikovat i v případě smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené po 1. 1. 2014.

Dovolávala-li se žalovaná pravidla obsaženého v § 574 o. z., podle nějž je třeba na právní jednání spíše nahlížet jako na platné než jako na neplatné, pomíjí, že k takovému závěru lze dospět tehdy, když intepretace sporného právního jednání umožňuje přijmout závěr o jeho platnosti. V takovém případě má závěr o platnosti předmětného právního jednání dostat přednost před závěrem o jeho neplatnosti. V nyní posuzovaném případě však nelze dospět k závěru o platném postoupení sporné pohledávky, neboť ve smlouvě o postoupení pohledávky nejsou, jak již uvedeno výše, postupované pohledávky dostatečně specifikovány. Předmětné právní jednání tak není dostatečně určité a ve smyslu § 553 o. z. se tak jedná o právní jednání zdánlivé.

Požadavek určitosti se vztahuje i na právní úkon (právní jednání) oznámení postoupení pohledávky. V případě postoupení více pohledávek, u nichž se postupovaná částka nekryje se součtem těchto pohledávek, je nutno k zachování podmínky určitosti tohoto oznámení v něm vymezit, které pohledávky, resp. jejich části jsou postupovány. Skutkové zjištění, že by k takovému vymezení došlo, však soudy neučinily.

Stejné požadavky z hlediska určitosti právního jednání je třeba klást i na kompenzační úkon. I v tomto případě nebyl tento požadavek v případě prohlášení žalované o jednostranném započtení své pohledávky vůči pohledávce žalobkyně naplněn, neboť podle skutkového zjištění soudu prvního stupně mělo dojít k započtení částky 3 000 000 Kč jakožto jistiny a částky 336 115,07 Kč jakožto zákonného úroku z prodlení, aniž bylo specifikováno, o jaké pohledávky či jejich části jde. Neurčitost právního úkonu podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 přitom způsobuje jeho absolutní neplatnost (§ 37 odst. 1 obč. zák.). V případě právní úpravy účinné po 1. 1. 2014 jde o zdánlivé právní jednání, ke kterému se nepřihlíží (§ 553 odst. 1, § 554 o. z.). Podle § 1987 odst. 2 o. z. pohledávka neurčitá není způsobilá k započtení.

Ze shora uvedeného vyplývá, že dovolání žalované není důvodné.

Protože rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správné, Nejvyšší soud dovolání podle § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů