// Profipravo.cz / Obchodní společnosti a družstvo 09.07.2020
Rozhodování o návrhu ČNB na zrušení banky dle § 36 odst. 1 zák. o bankách
Systematickým a teleologickým výkladem § 35 odst. 2 a § 36 odst. 1 zákona o bankách lze dospět k závěru, podle něhož je pravomocné rozhodnutí o odnětí licence – navrhne-li to ČNB – bez dalšího důvodem pro zrušení banky a nařízení její likvidace.
Soud rozhodující o návrhu ČNB na zrušení banky podle § 36 odst. 1 zákona o bankách se omezí pouze na zjištění, zda ČNB rozhodla o odnětí bankovní licence, zda se nejedná o rozhodnutí nicotné a zda takové rozhodnutí nabylo právní moci. Věcnou správnost (zákonnost) rozhodnutí o odnětí bankovní licence neposuzuje.
Obecně platí, že k nucenému zrušení právnické osoby soud přistoupí pouze tehdy, neodstranila-li právnická osoba konkrétní vytýkaný nedostatek ani v přiměřené lhůtě, kterou jí soud před vydáním rozhodnutí poskytl. V řízení o návrhu na zrušení banky podle § 36 odst. 1 zákona o bankách se však tento závěr neprosadí, neboť zákonem stanovený důvod pro zrušení banky v přiměřené lhůtě odstranitelný není, a to již proto, že soud o takovém návrhu musí rozhodnout do 24 hodin od jeho podání.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 2104/2018, ze dne 15. 4. 2020
Dotčené předpisy: § 36 odst. 1 zák. č. 21/1992 Sb.
Kategorie: obchodní společnosti; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
[1] Návrhem na zahájení řízení podaným u Městského soudu v Praze dne 24. 10. 2016 se Česká národní banka (dále též jen „ČNB“) podle § 36 odst. 1 zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, domáhala zrušení E. (dále též jen „společnost“), z důvodu, že jí byla odňata bankovní licence.
[2] Městský soud v Praze usnesením ze dne 24. 10. 2016, č. j. 83 Cm 2372/2016-6, zrušil společnost s likvidací (výrok I.), jmenoval likvidátorkou společnosti J. L. (výrok II.), rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.) a vyslovil předběžnou vykonatelnost rozhodnutí (výrok IV.).
[3] Vrchní soud v Praze k odvolání společnosti v záhlaví označeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
[4] Soudy obou stupňů vyšly z toho, že rozhodnutím ČNB ze dne 16. 8. 2016, č. j. 2016/96256/570 (dále též jen „rozhodnutí ČNB“), byla společnosti odňata bankovní licence [podle § 34 odst. 2 písm. b) a § 34 odst. 2 písm. f) zákona o bankách]. Rozhodnutí ČNB bylo potvrzeno rozhodnutím bankovní rady ČNB o rozkladu ze dne 20. 10. 2016, č. j. 2016/122740/CNB/110. Obě rozhodnutí nabyla právní moci dne 24. 10. 2016.
[5] Na takto ustaveném základě odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, podle něhož existují důvody pro zrušení společnosti, neboť společnosti byla odňata bankovní licence.
[6] Odvolací soud uzavřel, že „důvody pro odnětí licence (§ 34 zákona o bankách) zahrnují závažné nedostatky v činnosti banky, pročež přistoupí-li ČNB k nejpřísnějšímu řešení, jímž je odnětí licence (viz § 36a a násl. ve spojení s § 34 zákona o bankách), pak to znamená, že takováto banka již nemůže dále provozovat příslušné bankovní činnosti ani další činnosti a že jediným řešením její situace coby právnické osoby (akciové společnosti) je její zrušení s likvidací rozhodnutím soudu na návrh výlučně aktivně věcně legitimované osoby – ČNB (§ 36 odst. 1 zákona o bankách)“.
[7] Odvolací soud uvedl, že ve lhůtě 24 hodin od podání návrhu „není reálné, resp. fakticky možné konat ve věci jednání a potažmo tak ani provádět dokazování v klasickém smyslu slova, resp. smyslu zákona [§ 120 a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“)]. Je tak zjevné, že soud vychází z dokladů předkládaných navrhovatelem. Zákon podání návrhu ČNB na zrušení banky s likvidací rozhodnutím soudu spojuje s podmínkou – odnětím licence; tedy s tím, že nabylo právní moci rozhodnutí ČNB o odnětí licence. Toto rozhodnutí je rozhodnutím správním, děje se ve speciálním (správním) řízení a soud rozhodující o zrušení banky s likvidací nemá právo správní rozhodnutí ani proces jemu předcházející věcně přezkoumávat. Nepřísluší mu tedy zkoumat splnění podmínek pro vydání rozhodnutí o odnětí licence, s výjimkou toho, zda rozhodnutí není nicotné. To vyplývá i jen z obecného ustanovení § 135 odst. 2 o. s. ř., kdy bylo-li o určité otázce, o níž přísluší rozhodnout jinému orgánu, vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z něho vychází. Vyplývá to nicméně též z výše citovaných speciálních ustanovení zákona o bankách (§ 34 – 36 zákona o bankách), jež dávají do výlučné pravomoci a působnosti ČNB rozhodnout o odnětí bankovní licence. Toliko ČNB tedy přísluší posuzovat skutečnosti vážící se k podmínkám držení, resp. odnětí bankovní licence“.
[8] Odvolací soud shledal nedůvodnou námitku společnosti, podle níž bylo třeba vyčkat s případným zrušením společnosti do skončení řízení o správní žalobě proti rozhodnutí ČNB o odnětí bankovní licence. Podle odvolacího soudu „předpokladem rozhodnutí soudu o zrušení banky s likvidací podle § 36 odst. 1 zákona o bankách je pravomocné rozhodnutí ČNB o odnětí licence, resp. skutečnost, že licence byla bance odňata. Tato skutečnost byla v řízení prokázána (byla doložena již při rozhodování soudu prvního stupně a prokázána při jednání odvolacího soudu)“.
[9] K otázce, zda je soud před vydáním rozhodnutí povinen vyzvat banku ke zjednání nápravy a umožnit jí tak odstranit nežádoucí stav, odvolací soud uvedl, že „ve smyslu § 26 – 26bb zákona o bankách ČNB uplatňuje vůči bankám systém ‚opatření k nápravě a pokut‘, jenž má vést banku k tomu, aby její činnost, resp. skutečnosti jí se týkající byly v souladu se zákonem a dalšími obecně závaznými právními předpisy, jakož i bance vydanou bankovní licencí. Jde o ve značné části speciální právní úpravu ve vztahu k právní úpravě obsažené v ustanovení § 172 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen ‚o. z.‘), a § 93 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích) [dále též jen ‚z. o. k.‘]. (…) Z uvedeného pohledu v případě odnětí bankovní licence ČNB nepřichází výzva soudu podle § 172 odst. 2 o. z. k odstranění odstranitelného důvodu před zrušením banky podle § 36 odst. 1 zákona o bankách vůbec v úvahu“.
[10] Usnesení valné hromady společnosti o změně stanov, ze kterých byly jako předmět podnikání vypuštěny bankovní činnosti a jako nový předmět činnosti byla do nich přidána správa vlastního majetku, považoval odvolací soud za rozporné s kogentním požadavkem zákona zakazujícím bance po odnětí licence provozovat bankovní i další činnosti. Na takové usnesení je podle odvolacího soudu nutné hledět, jako by nebylo přijato ve smyslu § 45 odst. 1 z. o. k. ve spojení s § 245 o. z. Společnost neprokázala změnu stanov ohledně jejího předmětu činnosti, i kdyby tak ovšem učinila, nic by to podle odvolacího soudu nezměnilo na jeho závěru o nutnosti zrušit společnost s likvidací.
[11] Vyslovení předběžné vykonatelnosti rozhodnutí je podle odvolacího soudu „plně namístě tam, kde by hrozilo nebezpečí těžko nahraditelné nebo značné újmy. Pakliže v daném případě byla v rámci skutkových podstat uvedených ČNB v rozhodnutí o odnětí licence jednání či naopak opomenutí banky, pak osobami oprávněnými a i povinnými ze zákona k jejímu obchodnímu vedení včetně zajištění splnění požadavků zákona o bankách byli především členové představenstva, mající zástupčí oprávnění. Bylo tak zcela namístě, aby toto zástupčí oprávnění bezodkladně, již jen v důsledku rozhodnutí soudu prvního stupně o zrušení banky s likvidací a jmenování likvidátora, přešlo v příslušném rozsahu na likvidátora. Účelem likvidace je totiž uplatnění a vymožení pohledávek společnosti a zaplacení jejích dluhů, k čemuž slouží majetek společnosti. Bylo tedy namístě nařídit předběžnou vykonatelnost rozhodnutí soudu o zrušení banky s likvidací a jmenování likvidátora“.
[12] Proti usnesení odvolacího soudu podala společnost dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 o. s. ř., majíc za to, že napadené rozhodnutí spočívá na v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešených (a v dovolání blíže specifikovaných) právních otázek, týkajících se výkladu § 36 odst. 1 zákona o bankách.
[13] Dovolatelka má za to, že z „žádného ustanovení zákona o bankách nelze dovodit obligatorní likvidaci obchodní korporace – banky poté, co jí byla odňata bankovní licence, a již vůbec nelze učinit závěr, že ustanovení občanského zákoníku a zákona o obchodních korporacích upravující likvidace právnických osob jsou pro banky nepoužitelné. Navíc, jak občanský zákoník, tak zákon o obchodních korporacích jsou zákony pozdější než zákon o bankách“.
[14] Zrušení banky s likvidací nastává podle dovolatelky nejdříve okamžikem právní moci usnesení soudu [§ 171 písm. d) o. z.], přičemž soud má povinnost dát bance možnost odstranit důvod pro vstup do likvidace (§ 172 odst. 2 o. z.). Podle dovolatelky „jde tedy skutečně o vztah speciality a subsidiarity, ale subsidiární výše uvedená ustanovení občanského zákoníku i ustanovení § 93 písm. a) z. o. k. jsou plně použitelná, když nejsou v rozporu s předmětnými ustanoveními zákona o bankách, které naopak vhodně doplňují“.
[15] Dovolatelka tvrdí, že „nelze dovodit, že soud musí návrhům ČNB vždy vyhovět; pokud by tomu tak bylo, byla by pozice soudu veskrze formální a jeho účast by neměla žádný význam a v takovém případě by byla logická právní úprava zcela jiná, a to zrušení s likvidací a jmenování či odvolání likvidátora přímo rozhodnutím ČNB ve správním řízení bez ingerence soudní moci (s možností odvolání ve správním řízení a správní žaloby proti pravomocnému rozhodnutí správního orgánu)“.
[16] Dovolatelka poukazuje „na rozdíl v dikci § 135 odst. 1 a odst. 2 o. s. ř., když soud není ‚vázán‘, ale pouze ‚vychází z‘ rozhodnutí jiných orgánů“. Přitom odkazuje na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4634/2010, a ze dne 24. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3430/2013. Podle dovolatelky „v situaci, kdy proti odnětí bankovní licence byla podána správní žaloba, o které dosud nebylo rozhodnuto, a bude-li jí vyhověno, tak odpadá jediný důvod pro rozhodnutí soudu o zrušení banky s likvidací. Dle názoru dovolatelky se jedná o specifickou situaci, která vyžaduje jiný pohled soudu. Pokud by soud rozhodující o likvidaci banky nemohl přezkoumat správní rozhodnutí o odnětí bankovní licence, anebo nemohl přerušit řízení a vyčkat na rozhodnutí ve správním soudnictví, dojde v mezidobí k realizaci likvidace banky (…) vypořádáním jejích pohledávek a závazků a prodejem jejího majetku, k propuštění zaměstnanců atd., tedy dojde k situaci, kdy pozdější rozhodnutí ve správním soudnictví, ať bude jakékoliv, bude mít výlučně akademickou povahu, která již neovlivní osud banky“. Dovolatelka je proto přesvědčena, že „výklad odvolacího soudu v otázce presumpce správnosti rozhodnutí o odnětí bankovní licence byl nezákonný a nesprávný a byl projevem přepjatého formalismu a porušením řady základních práv a svobod společnosti a jejích akcionářů, zejména práva na spravedlivý proces a práva na ochranu majetku“.
[17] Dovolatelka se domnívá, že existence předmětu činnosti spočívajícího ve správě vlastního majetku je zákonnou překážkou pro nařízení její likvidace soudem. Ustanovení § 7a odst. 3, § 35 odst. 2 a § 36c odst. 8 zákona o bankách „sice zakazují provozování jiných činností, které nesměřují k vypořádání pohledávek a závazků (bývalé) banky, nicméně jednak lze výkladem dospět k závěru, že tím mají na mysli (jen) činnosti, které jsou obsahem bankovní licence (viz příkladmo uváděný zákaz přijímání vkladů a poskytování úvěrů), a navíc správa vlastního majetku je de facto činností každé společnosti a je nezbytná i po dobu trvání její případné likvidace a není v žádném případě v rozporu s účelem likvidace a je součástí výslovně povolených činností dle zákona o bankách, tedy vypořádání pohledávek a závazků. Nadto zákon o bankách zakazuje jen ‚provozování‘ jiných činností, nikoliv ‚možnost‘ takového provozování, tedy v žádném případě nezakazuje mít jako předmět činnosti správu vlastního majetku“.
[18] Odkazujíc na komentářovou judikaturu dovolatelka uvádí, že „fakultativní předběžnou vykonatelnost může soud vyslovit právě a výlučně naopak jen k návrhu toho účastníka, kterému taková újma hrozí, a navíc je takový účastník povinen unést povinnost tvrzení a důkazní břemeno ohledně skutečností takovou hrozící újmu zakládajících“. Až právní mocí jsou totiž „naplněny hmotněprávní předpoklady, aby se konstitutivní rozhodnutí soudu stalo právní skutečností“. Ze samotné lhůty 24 hodin uvedené v § 36 odst. 1 zákona o bankách rozhodně nelze dovodit, že by „soud měl kromě rychlosti vydání svého rozhodnutí stanovit i jeho předběžnou vykonatelnost“.
[19] Dovolatelka namítá i vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spočívající v tom, že odvolací soud neprovedl i jiné důkazy ke zjištění skutkového stavu, než byly účastníky navrhovány. Dovolatelka navíc uvádí, že v příloze jejího podání ze dne 16. 11. 2016 doručeného Městskému soudu v Praze dne 18. 11. 2016 označeného jako doplnění odvolání byly Městskému soudu v Praze doručeny jak notářský zápis osvědčující rozhodnutí valné hromady konané dne 14. 11. 2016, tak výpis dovolatelky z obchodního rejstříku, který již reflektoval změny učiněné v důsledku rozhodnutí valné hromady.
[20] Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu prvního výroku, jakož i usnesení soudu prvního stupně ve výrocích I., II. a IV., zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, popřípadě, aby rozhodnutí odvolacího soudu v prvním výroku změnil tak, že zruší usnesení soudu prvního stupně ve výrocích I., II. a IV. a řízení zastaví, anebo návrh na zahájení řízení zamítne.
[21] Navrhovatelka ve vyjádření k dovolání uvádí, že rozhodnutí soudu prvního stupně i odvolacího soudu jsou věcně správná a řízení netrpí vadami, které by měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Navrhuje proto, aby dovolací soud dovolání společnosti „zamítnul pro neopodstatněnost“.
[22] Likvidátorka ve vyjádření k dovolání navrhuje, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítnul.
[23] Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení otázky výkladu § 36 odst. 1 zákona o bankách, v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud neřešené.
[24] Podle § 168 odst. 1 o. z. se právnická osoba zrušuje právním jednáním, uplynutím doby, rozhodnutím orgánu veřejné moci nebo dosažením účelu, pro který byla ustavena, a z dalších důvodů stanovených zákonem.
[25] Podle § 172 o. z. soud na návrh toho, kdo na tom osvědčí právní zájem, nebo i bez návrhu, zruší právnickou osobu a nařídí její likvidaci, jestliže
a) vyvíjí nezákonnou činnost v takové míře, že to závažným způsobem narušuje veřejný pořádek,
b) již nadále nesplňuje předpoklady vyžadované pro vznik právnické osoby zákonem,
c) nemá déle než dva roky statutární orgán schopný usnášet se, nebo
d) tak stanoví zákon (odstavec 1).
Umožňuje-li zákon soudu zrušit právnickou osobu z důvodu, který lze odstranit, soud jí před vydáním rozhodnutí stanoví přiměřenou lhůtu k odstranění nedostatků (odstavec 2).
[26] Podle § 36 odst. 1 zákona o bankách zrušuje-li se banka s likvidací, návrh na jmenování likvidátora může podat pouze Česká národní banka. Pouze Česká národní banka podává též návrh na odvolání likvidátora a jmenování nového likvidátora a dále návrh na zrušení akciové společnosti, byla-li bance odňata licence. Soud rozhodne o návrhu České národní banky do 24 hodin od podání návrhu.
[27] Tzv. nucené zrušení právnické osoby s likvidací představuje výjimku z pravidla, podle něhož o svém zrušení rozhoduje právnická osoba sama (její orgán). Soud je oprávněn zrušit právnickou osobu a nařídit její likvidaci zpravidla v případech, kdy právnická osoba nesplňuje základní předpoklady, které pro její existenci a činnost vyžaduje zákon, anebo závažně porušuje zákonné povinnosti (srovnej závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 27 Cdo 1135/2017, uveřejněného pod číslem 36/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; dále též jen „R 36/2019“).
[28] Soud právnickou osobu zruší a nařídí její likvidaci především tehdy, jsou-li naplněny předpoklady § 172 o. z., který v odstavci 1 písm. a) až c) vypočítává obecné důvody pro nucené zrušení právnických osob všech právních forem.
[29] Ustanovení § 36 odst. 1 zákona o bankách navazuje na blanketní odkaz § 172 odst. 1 písm. d) o. z.
[30] O odnětí bankovní licence rozhoduje ČNB z důvodů uvedených v § 34 zákona o bankách. Proti rozhodnutí ČNB o odnětí bankovní licence může banka podat rozklad, o němž rozhoduje bankovní rada ČNB (§ 41 odst. 1 zákona o bankách). Bankovní licence zaniká dnem, kterým nabývá právní moci rozhodnutí o jejím odnětí [§ 7a odst. 1 písm. a) zákona o bankách]. Ode dne právní moci rozhodnutí o odnětí bankovní licence nesmí banka přijímat vklady a poskytovat úvěry a provozovat další činnosti, s výjimkou těch, které jsou nezbytné k vypořádání jejích pohledávek a závazků; do doby, než vypořádá své pohledávky a závazky, se považuje za banku (§ 7a odst. 3, § 35 odst. 2 zákona o bankách).
[31] Systematickým a teleologickým výkladem § 35 odst. 2 a § 36 odst. 1 zákona o bankách lze dospět k závěru, podle něhož je pravomocné rozhodnutí o odnětí licence – navrhne-li to ČNB – bez dalšího důvodem pro zrušení banky a nařízení její likvidace.
[32] Banka se zrušuje buď dobrovolně [usnesením valné hromady s předchozím souhlasem ČNB – srov. § 7a odst. 1 písm. b) a § 16 odst. 1 písm. b) zákona o bankách], anebo nuceně, rozhodnutím soudu, je-li bance odňata licence.
[33] Zanikne-li bance bankovní licence, může vykonávat toliko činnosti, jež směřují k vypořádání jejích pohledávek a závazků. Účelem zrušení a likvidace banky a jmenování likvidátora z řad osob splňujících podmínky § 36 odst. 2 zákona o bankách je přitom (mimo jiné) zajistit, že při vypořádání pohledávek a závazků banky budou v nejvyšší možné míře chráněna práva a oprávněné zájmy věřitelů banky, zejména pak jejích klientů.
[34] Proto také zákon určuje, že jediným, kdo je oprávněn podat návrh na zrušení banky a nařízení její likvidace, a dále na jmenování likvidátora, je ČNB, a proto také ukládá soudu, aby o návrhu ČNB rozhodl do 24 hodin.
[35] Soud rozhodující o návrhu ČNB na zrušení banky podle § 36 odst. 1 zákona o bankách se omezí pouze na zjištění, zda ČNB rozhodla o odnětí bankovní licence, zda se nejedná o rozhodnutí nicotné (důvody nicotnosti jsou vypočteny v § 77 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu) a zda takové rozhodnutí nabylo právní moci (§ 73 správního řádu). Věcnou správnost (zákonnost) rozhodnutí o odnětí bankovní licence neposuzuje (srovnej například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 25 Cdo 4710/2016, a v něm citovanou judikaturu).
[36] Obecně platí, že k nucenému zrušení právnické osoby soud přistoupí pouze tehdy, neodstranila-li právnická osoba konkrétní vytýkaný nedostatek ani v přiměřené lhůtě, kterou jí soud před vydáním rozhodnutí poskytl (§ 172 odst. 2 o. z., srovnej též závěry R 36/2019). V řízení o návrhu na zrušení banky podle § 36 odst. 1 zákona o bankách se však tento závěr neprosadí, neboť zákonem stanovený důvod pro zrušení banky v přiměřené lhůtě odstranitelný není, a to již proto, že soud o takovém návrhu musí rozhodnout do 24 hodin od jeho podání.
[37] V rozhodnutí o zrušení banky soud nařídí likvidaci banky a na návrh ČNB jmenuje likvidátora (§ 191 odst. 1 věta druhá o. z., § 36 odst. 1 a 2 zákona o bankách).
[38] Právní posouzení věci odvolacím soudem je tudíž správné.
[39] Pouze pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že dovolání společnosti neshledal přípustným pro řešení otázky, zda rozhodnutí o zrušení společnosti může být předběžně vykonatelné (resp. zda došlo ke zrušení společnosti s likvidací již doručením rozhodnutí soudu prvního stupně nebo až dnem právní moci tohoto rozhodnutí), neboť řešení této otázky – poté, kdy toto rozhodnutí nabylo právní moci – se nemůže projevit v poměrech dovolatelky, které založilo dovoláním napadené usnesení (srovnej například závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2019, sp. zn. 27 Cdo 1312/2019, a ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. 27 Cdo 600/2018).
[40] Jelikož se dovolatelce prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahového vymezení správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo a jelikož Nejvyšší soud neshledal ani jiné vady, k jejichž existenci přihlíží u přípustných dovolání z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), dovolání podle § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.
Autor: -mha-