// Profipravo.cz / Obchodní společnosti a družstvo 14.08.2019

Limity povinnosti vykonávat funkci jednatele loajálně

I. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se podává, že součástí péče řádného hospodáře je i povinnost nezbytné loajality, tj. povinnost člena představenstva dát při rozhodování v představenstvu přednost zájmům společnosti před zájmy svými či zájmy třetích osob, včetně zájmů akcionáře, který jej do představenstva vahou svých hlasů prosadil; to platí obdobně i pro jednatele ve společnosti s ručením omezeným.

Povinnost loajality stíhá člena orgánu především při výkonu funkce, tedy při plnění povinností a výkonu práv plynoucích ze vztahu mezi ním a společností, založeného povoláním do funkce. Současně však nelze přehlížet, že osoba povolaná do funkce člena orgánu je členem orgánu po celou dobu od vzniku funkce do jejího zániku, takříkajíc „24 hodin denně, 7 dní v týdnu“. Člen orgánu by neměl bez dobrého důvodu dělat nic, co zjevně odporuje zájmům společnosti, ani tehdy, když zrovna neplní povinnosti spojené s výkonem funkce.

Řečené neznamená, že by člen orgánu nemohl legitimně hájit jiné zájmy než zájmy společnosti; např. jedná-li ve svých vlastních záležitostech, zásadně může (a obvykle bude) hájit především své vlastní zájmy. Na situace, kdy jsou tyto zájmy rozporné se zájmy společnosti (např. při uzavírání smluv se společností), pamatuje úprava střetu zájmů, z níž se jako obecné pravidlo (nestanoví-li zákon jinak) podává, že je vyloučeno, aby člen orgánu jednal jménem společnosti v situacích, kdy jsou jeho zájmy v rozporu se zájmy společnosti.

II. Promítnuto do poměrů projednávané věci to znamená, že jednatel mohl (obecně řečeno) hájit své vlastní zájmy pronajímatele vůči společnosti (včetně zájmu na zaplacení nájemného), avšak nebyl oprávněn – s ohledem na střet zájmů mezi ním a společností – jednat jménem společnosti ve věcech dotčené vzájemné nájemní smlouvy. „Převzal-li“ (sám od sebe) jménem společnosti výzvu k zaplacení nájemného, jakož i následné odstoupení od nájemní smlouvy (nepředal-li je druhému jednateli), jednal jménem společnosti ve věci, v níž tak nebyl oprávněn učinit. Ani výzva k zaplacení dlužného nájemného, ani odstoupení od nájemní smlouvy tudíž nebyly společnosti účinně doručeny.

Nicméně jednatel tím, že v rozporu se zákonem jednal jménem společnosti ve své vlastní záležitosti (ač k tomu nebyl oprávněn) a následně se choval tak, jako by došlo k zániku nájemní smlouvy v důsledku odstoupení (ačkoliv to nebylo doručeno společnosti), způsobil, že společnosti bylo uloženo vrátit část poskytnuté dotace.

Závěr odvolacího soudu, podle něhož dovolatel porušil povinnosti při výkonu funkce a je povinen nahradit škodu tím společnosti způsobenou, je tudíž ve výsledku správný.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 2695/2018, ze dne 25. 4. 2019

vytisknout článek


Dotčené předpisy: 
§ 135 odst. 2 obch. zák.
§ 194 odst. 5 obch. zák.

Kategorie: společnost s ručením omezeným; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

[1] Žalobkyně (dále jen „společnost“) se po žalovaném domáhá zaplacení 1.121.118,23 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, kterou měl žalovaný způsobit jako jednatel společnosti, neboť jménem společnosti (řádně a včas) neuhradil úplatu za nájem pozemků, které společnosti sám přenechal k zemědělskému využití. Na obhospodařování těchto pozemků získala společnost dotace. Kvůli prodlení s placením nájemného žalovaný odstoupil od nájemní smlouvy a v důsledku zániku nájmu Státní zemědělský intervenční fond uložil společnosti povinnost vrátit část získané dotace. Vrácenou část dotace označuje společnost za způsobenou škodu.

[2] Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 5. 4. 2017, č. j. 24 Cm 91/2015-241, zamítl žalobu ohledně částky 2.007,30 Kč (výrok I.), uložil žalovanému, aby společnosti zaplatil 1.119.110,93 Kč (výrok II.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).

[3] Soud prvního stupně vyšel z toho, že:

1) Žalovaný byl jednatelem společnosti od jejího založení do 23. 7. 2013. Dalším jednatelem společnosti byl od jejího založení do 6. 12. 2013 I. V.

2) Předmětem podnikání společnosti byla (mimo jiné) zemědělská výroba.

3) Smlouvou o nájmu pozemků datovanou 28. 12. 2008 (dále jen „nájemní smlouva“) přenechal žalovaný (coby pronajímatel) společnosti (coby nájemkyni) za úplatu k zemědělskému využití pozemky o celkové výměře 350,094 hektarů, které se nacházejí v katastrálních územích A. u J. a P. a které byly blíže specifikovány v příloze nájemní smlouvy (dále jen „pronajaté pozemky“).

4) Jménem společnosti uzavřel nájemní smlouvu I. V.

5) Nájemné činilo 1.000 Kč za hektar pronajatých pozemků (tj. celkem 350.094 Kč) ročně. Nájemní smlouva byla uzavřena na 15 let s tím, že nájemní vztah skončí 31. 12. 2023. V nájemní smlouvě nebyla sjednána splatnost nájemného.

6) Státní zemědělský intervenční fond poskytl společnosti v letech 2009 až 2013 dotaci na podporu ošetřování travních porostů a zatravňování orné půdy v rámci agroenvironmentálních opatření, které měly být realizovány – mimo jiné – na pronajatých pozemcích (dále jen „dotace“).

7) Žádost o zařazení do agroenvironmentálního opatření se podává na pětileté období s tím, že podmínky pro čerpání dotace musí být naplněny v celém (pětiletém) období (dále jen „dotační období“).

8) V letech 2009 až 2013 společnost uhradila žalovanému na nájemné toliko zálohu ve výši 50.000 Kč.

9) Žalovaný požádal společnost písemnou výzvou datovanou 13. 11. 2012, aby mu uhradila dlužné nájemné nejpozději do 1. 4. 2013 (dále jen „výzva“). Výzvu převzal jménem společnosti (jako její jednatel) sám žalovaný.

10) Dne 17. 6. 2013 žalovaný písemně odstoupil od nájemní smlouvy s tím, že mu společnost neuhradila dlužné nájemné ani v dodatečné lhůtě stanovené ve výzvě (dále jen „odstoupení“). Odstoupení převzal jménem společnosti (jako její jednatel) sám žalovaný.

11) Dne 28. 6. 2013 uzavřel žalovaný s P. K. novou (v pořadí druhou) nájemní smlouvu k pronajatým pozemkům (dále jen „druhá nájemní smlouva“), ve které žalovaný prohlásil, že závazky z nájemní smlouvy (uzavřené se společností) zanikly odstoupením.

12) Druhá nájemní smlouva byla sjednána na dobu určitou (od 1. 10. 2013 do 31. 12. 2023).

13) Žalovaný uzavřel 26. 11. 2013 další (v pořadí třetí) nájemní smlouvu, kterou pronajaté pozemky přenechal společnosti k dočasnému užívání (do 31. 12. 2013), a to aniž by došlo k zániku závazků z druhé nájemní smlouvy.

14) Rozhodnutím ze dne 24. 11. 2014, č. j. SZIF/2014/0349615, uložil Státní zemědělský intervenční fond společnosti povinnost vrátit finanční prostředky ve výši 1.121.118,23 Kč, které jí byly poskytnuty jako část dotace (dále jen „rozhodnutí o vrácení části dotace“).

15) S odkazem na § 5 odst. 7 nařízení vlády č. 79/2007 Sb., o podmínkách provádění agroenvironmentálních opatření (dále jen „nařízení“), odůvodnil Státní zemědělský intervenční fond rozhodnutí o vrácení části dotace tak, že v průběhu dotačního období došlo ke snížení výměry zemědělské půdy, na níž byla čerpána dotace, a to – mimo jiné
– o pronajaté pozemky (podmínky § 5 odst. 5 nařízení nebyly naplněny).

[4] Soud prvního stupně, odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2006, sp. zn. 5 Tdo 1224/2006, nejprve konstatoval, že péče řádného hospodáře zahrnuje péči o majetek společnosti nejen v tom smyslu, aby nevznikla škoda na majetku jeho úbytkem či znehodnocením, ale také v tom smyslu, aby byl majetek společnosti zhodnocován a rozmnožován v maximální možné míře, jaká je momentálně dosažitelná.

[5] Poté soud uvedl, že žalovaný (jako jednatel společnosti) musel či měl vědět, že odstoupí-li (jako pronajímatel) od nájemní smlouvy, uloží společnosti Státní zemědělský intervenční fond povinnost vrátit část dotace. Odstoupil-li žalovaný za této situace od nájemní smlouvy, nejednal loajálně, neboť před zájmy společnosti upřednostnil „individuální zájmy“, čímž společnosti způsobil škodu, kterou je povinen nahradit (přitom mu nic nebránilo, aby od nájemní smlouvy odstoupil teprve po uplynutí dotačního období).

[6] K tomu soud doplnil, že výměra zemědělské půdy, na kterou byla čerpána dotace, se v dotačním období nesnížila jen o pronajaté pozemky. Proto byla žaloba zamítnuta v části, v níž se společnost domáhala zaplacení částky, která odpovídala povinnosti vrátit část dotace poskytnuté na jiné (než pronajaté) pozemky.

[7] K odvolání žalovaného, kterým napadl výroky II. a III. rozsudku soudu prvního stupně, Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 19. 4. 2018, č. j. 5 Cmo 257/2017-300, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadených částech (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).

[8] Odvolací soud přitakal právnímu posouzení věci tak, jak jej učinil soud prvního stupně. Uvedl, že žalovaný přinejmenším měl vědět (a podle mínění odvolacího soudu věděl) o podmínkách pro čerpání dotace, a tedy i o tom, že společnost musí dodržet podmínku hospodaření na pronajatých pozemcích v celém dotačním období beze změny výměry.

[9] Tvrzení žalovaného, podle něhož žalovaný (jako jednatel) vyčkával s placením dlužného nájemného do doby, než se finanční situace společnosti zlepší, a upřednostňoval placení jiných dluhů společnosti, odvolací soud neuvěřil. Žalovaný (jako pronajímatel) vyzval společnost, aby mu dlužné nájemné uhradila, a následně odstoupil od nájemní smlouvy, a to aniž výzvu či odstoupení předal druhému jednateli (jménem společnosti je převzal sám). Přitom bezprostředně po odstoupení uzavřel druhou nájemní smlouvu. Z toho je podle přesvědčení odvolacího soudu patrné, že jednání žalovaného bylo „zcela promyšlené a účelové“, a zjištěné skutečnosti „svědčí o porušení povinnosti loajality“.

[10] K odvolací námitce žalovaného, podle které soud prvního stupně zaměnil „osobu žalovaného jako jednatele společnosti s osobou žalovaného jako fyzickou osobou“, odvolací soud odkázal na vyjádření společnosti k odvolání žalovaného. Z toho se podává, že „postavení“ žalovaného nelze oddělit. Žalovaný byl (jako jednatel) povinen zajistit, aby společnost platila nájemné řádně a včas. Nedošlo-li k tomu, byl povinen upřednostnit zájmy společnosti, tj. (dočasně) „upozadit“ právo na zaplacení dlužného nájemného.

[11] Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), maje za to, že napadený rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, a to otázek, zda:

1) je vlastník pozemků, na něž je možno čerpat dotace, povinen pronajmout tyto pozemky společnosti, jejímž je jednatelem, a garantovat společnosti, že o tyto dotace nepřijde ani v případě, že společnost nebude platit řádně a včas nájemné,

2) je jednatel povinen upřednostnit zájmy společnosti oproti zájmům svým do té míry, že bude setrvávat v nájemním vztahu se společností navzdory tomu, že mu nebude hrazeno nájemné po dobu delší čtyř let (v částce převyšující 1.500.000 Kč),

3) je možné klást břemeno povinnosti péče řádného hospodáře i na fyzickou osobu – pronajímatele, který neuzavírá nájemní smlouvu (ani od této smlouvy neodstupuje) v souvislosti s výkonem funkce jednatele,

4) může se společnost jako nájemce domáhat po jednateli jako pronajímateli náhrady škody, která jí vznikla v důsledku platného odstoupení od nájemní smlouvy pro podstatné porušení povinnosti společnosti.

[12] Dovolatel namítá, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci (uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

[13] Zdůrazňuje, že žádný vlastník pozemku „není povinen uzavřít nájemní smlouvu, na základě níž by nájemci vznikl nárok na dotace.“ Nájemní smlouva neobsahovala „jakýkoli příslib poskytnutí dotace (...) ani žádnou garanci, že nájemce o dotace nepřijde, nebude-li platit nájemné řádně a včas.“ Společnost se tedy nemůže domáhat, aby jí dovolatel uhradil škodu, která měla vzniknout v důsledku ukončení závazků z nájemní smlouvy.

[14] Dovolatel je přesvědčen, že jednatel společnosti s ručením omezeným není povinen upřednostnit zájmy společnosti do té míry, že bude setrvávat v nájemním vztahu, nebylo-li mu po dobu více než čtyř let hrazeno nájemné. K tomu odkazuje na rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 8 Cmo 172/2017, z něhož se podává, že loajalita jednatele vůči společnosti není neomezená, neboť po jednateli „nelze spravedlivě žádat, aby upřednostňoval zájmy společnosti (...) do té míry, že to povede ke vzniku újmy na jeho straně.“

[15] Brojí i proti tomu, že odvolací soud konstatoval porušení péče řádného hospodáře, ačkoli dovolatel „vystupoval ve smluvním vztahu na straně pronajímatele jako fyzická osoba, tj. nikoli jako jednatel společnosti.“

[16] Dovolatel uvádí konečně také to, že odstoupení bylo (toliko) výkonem jeho práva, s nímž nemůže být spojována žádná sankce, k čemuž odkazuje na rozsudky Nevyššího soudu ze dne 31. 3. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1398/96, a ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 33 Odo 469/2006.

[17] Závěrem navrhuje odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku odvolacího soudu s tím, že nebyl pro případ porušení péče řádného hospodáře pojištěn a „zaplacení částky téměř 1,5 milionu korun by pro něj bylo likvidační, neboť by se musel zadlužovat u třetích osob“ (k tomu odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2017, sp. zn. 33 Cdo 1124/2017).

[18] Společnost ve vyjádření k dovolání uvádí, že žalovaný měl dbát toho, aby byl nájem řádně a včas uhrazen. Jestliže nájemné uhrazeno nebylo a jestliže žalovaný jako jednatel společnosti „sám sobě uznal dluh na nájemném, sám sebe jako jednatele vyzval k úhradě tohoto dluhu a učinil odstoupení, které si jako jednateli sám doručil (ačkoli věděl, že ukončení nájemního vztahu před uplynutím dotačního období bude mít za následek povinnost dotaci vrátit),“ pak podle přesvědčení společnosti porušil povinnost jednat s péčí řádného hospodáře a svým jednáním společnosti způsobil škodu.

[19] Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu v posuzovaných souvislostech dosud neřešené (dovoláním otevřené) otázky výkladu limitů povinnosti vykonávat funkci jednatele společnosti s ručením omezeným loajálně.

[20] Dovolání není důvodné.

[21] Pro další úvahy Nejvyššího soudu je rozhodné ustanovení § 194 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), ve znění zákona č. 351/2011 Sb. a § 135 obch. zák. ve znění zákona č. 370/2000 Sb.

[22] Podle § 194 odst. 5 věty první obch. zák. jsou členové představenstva povinni vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře a zachovávat mlčenlivost o důvěrných informacích a skutečnostech, jejichž prozrazení třetím osobám by mohlo společnosti způsobit škodu.

[23] Z § 135 odst. 2 obch. zák. se podává, že ustanovení § 194 odst. 2 první až páté věty, odstavce 4 až 7 a § 196a obch. zák. se použijí obdobně i na jednatele společnosti s ručením omezeným.

[24] Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se podává, že součástí péče řádného hospodáře je i povinnost nezbytné loajality, tj. povinnost člena představenstva dát při rozhodování v představenstvu přednost zájmům společnosti před zájmy svými či zájmy třetích osob, včetně zájmů akcionáře, který jej do představenstva vahou svých hlasů prosadil (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2018, sen. zn. 27 ICdo 62/2017, a tam citovaná rozhodnutí); to platí obdobně i pro jednatele ve společnosti s ručením omezeným.

[25] Povinnost loajality stíhá člena orgánu především při výkonu funkce, tedy při plnění povinností a výkonu práv plynoucích ze vztahu mezi ním a společností, založeného povoláním do funkce. Současně však nelze přehlížet, že osoba povolaná do funkce člena orgánu je členem orgánu po celou dobu od vzniku funkce do jejího zániku, takříkajíc „24 hodin denně, 7 dní v týdnu“. Člen orgánu by neměl bez dobrého důvodu dělat nic, co zjevně odporuje zájmům společnosti, ani tehdy, když zrovna neplní povinnosti spojené s výkonem funkce.

[26] Řečené neznamená, že by člen orgánu nemohl legitimně hájit jiné zájmy než zájmy společnosti; např. jedná-li ve svých vlastních záležitostech, zásadně může (a obvykle bude) hájit především své vlastní zájmy (srov. opět rozsudek Nejvyššího soudu sen. zn. 27 ICdo 62/2017).

[27] Na situace, kdy jsou tyto zájmy rozporné se zájmy společnosti (např. při uzavírání smluv se společností), pamatuje úprava střetu zájmů, z níž se jako obecné pravidlo (nestanoví-li zákon jinak) podává, že je vyloučeno, aby člen orgánu jednal jménem společnosti v situacích, kdy jsou jeho zájmy v rozporu se zájmy společnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 11. 1998, sp. zn. 21 Cdo 11/98, uveřejněný pod číslem 63/99 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek ze dne 20. 5. 2010, sp. zn. 29 Cdo 910/2009, usnesení ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2974/2012, či rozsudek ze dne 15. 2. 2018, sp. zn. 29 Cdo 2791/2016).

[28] Promítnuto do poměrů projednávané věci to znamená, že dovolatel mohl (obecně řečeno) hájit své vlastní zájmy pronajímatele (včetně zájmu na zaplacení nájemného), avšak nebyl oprávněn – s ohledem na střet zájmů mezi ním a společností – jednat jménem společnosti ve věcech nájemní smlouvy. „Převzal-li“ (sám od sebe) jménem společnosti výzvu k zaplacení nájemného, jakož i následné odstoupení od nájemní smlouvy (nepředal-li je druhému jednateli), jednal jménem společnosti ve věci, v níž tak nebyl oprávněn učinit. Ani výzva k zaplacení dlužného nájemného, ani odstoupení od nájemní smlouvy tudíž nebyly společnosti účinně doručeny.

[29] Nicméně dovolatel tím, že v rozporu se zákonem jednal jménem společnosti ve své vlastní záležitosti (ač k tomu nebyl oprávněn) a následně se choval tak, jako by došlo k zániku nájemní smlouvy v důsledku odstoupení (ačkoliv to nebylo doručeno společnosti), způsobil, že společnosti bylo uloženo vrátit část poskytnuté dotace.

[30] Závěr odvolacího soudu, podle něhož dovolatel porušil povinnosti při výkonu funkce a je povinen nahradit škodu tím společnosti způsobenou, je tudíž ve výsledku správný.

[31] Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahového vymezení správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud dovolání podle § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.

[32] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť dovolání žalovaného Nejvyšší soud zamítl a společnosti vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů.

[33] Náklady řízení sestávají z odměny advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání datované 11. 12. 2018) podle § 6 odst. 1, § 7 bodu 6, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), ve výši 12.820 Kč a náhrady hotových výdajů podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 300 Kč. Spolu s náhradou za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 2.755,20 Kč podle § 137 odst. 3 o. s. ř. tak dovolací soud přiznal společnosti k tíži žalovaného celkem 15.875,20 Kč.

[34] O návrhu dovolatele na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud nerozhodoval. Návrh na odklad vykonatelnosti či právní moci je závislé povahy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16), což mimo jiné znamená, že rozhodl-li dovolací soud (bez zbytečného odkladu) o podaném dovolání, stává se návrh na odklad vykonatelnosti bezpředmětný (obsoletní). K tomu obdobně například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 27 Cdo 2826/2017.

[35] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 1. 2. 2019) se podává z části deváté, článku XII zákona č. 287/2018 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů