// Profipravo.cz / Obchodní společnosti a družstvo 23.07.2019
Návrh věřitele obchodní společnosti na zrušení společnosti s likvidací
Ustanovení § 93 z. o. k. umožňuje podat návrh na zahájení řízení (vedle státních zastupitelství) toliko osobám, jimž svědčí právní zájem na zrušení obchodní korporace. Právní zájem přitom předpokládá, že zrušení obchodní korporace se přímo dotýká právního postavení této osoby, tj. jejích práv a povinností vyplývajících z hmotného práva. Pouhý „morální“, „majetkový“ nebo jiný „neprávní“ zájem na zrušení společnosti nepostačuje.
V poměrech projednávané věci navrhovatel svůj právní zájem na zrušení společnosti odůvodňuje přesvědčením, že soudem jmenovaný likvidátor bude mít lepší přístup k informacím o majetku společnosti, což může zlepšit vyhlídky navrhovatele na (alespoň částečné) uspokojení jeho pohledávky za společností. Uvedené okolnosti by však mohly založit toliko majetkový zájem navrhovatele na zrušení společnosti a nařízení její likvidace, nikoliv zájem právní.
Nehledě k řečenému navrhovatel přehlíží, že likvidátor společnosti jmenovaný soudem nedisponuje – ve vztahu k jednateli společnosti i dalším třetím osobám – většími oprávněními, jde-li o zjišťování majetku společnosti, než soudní exekutor.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 3483/2017, ze dne 24. 4. 2019
Dotčené předpisy: § 93 písm. b) z. o. k.
Kategorie: obchodní korporace; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
[1] Návrhem na zahájení řízení podaným u Městského soudu v Praze dne 9. 1. 2013 se navrhovatelé domáhají zrušení společnosti M. P. (dále jen „společnost“) s likvidací a jmenování likvidátora, neboť mají za to, že společnost po dobu dvou let neprovozuje žádnou činnost, od roku 2009 nedisponuje žádným postižitelným majetkem, nemá zřízen účet u peněžního ústavu, nezakládá povinně listiny do sbírky listin obchodního rejstříku, nekoná řádně valné hromady, nesídlí na adrese zapsané v obchodním rejstříku a nevytváří rezervní fond, v čemž spatřují důvody pro zrušení společnosti soudem podle § 68 odst. 6 písm. a) a d) zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obch. zák.“).
[2] Nečinnost společnosti navrhovatelé dovozují též ze skutečnosti, že společnost nekomunikuje se soudním exekutorem, který vymáhá pohledávku navrhovatelů na základě usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 3. 7. 2009, č. j. 36 Nc 1414/2009-9, jímž byla nařízena exekuce na majetek společnosti.
[3] Svůj právní zájem na zrušení společnosti navrhovatelé spatřují v tom, že pouze likvidátor jako nezávislá osoba je zárukou objektivního posouzení stavu společnosti, jejího majetku a závazků a případné odpovědnosti statutárních orgánů za škodu či jejich trestněprávní odpovědnosti. Likvidace společnosti nezávislým likvidátorem je proto jedinou možností, jak mohou navrhovatelé získat alespoň část své pohledávky, když všechny ostatní možnosti již marně vyčerpali.
[4] Městský soud v Praze usnesením ze dne 4. 9. 2014, č. j. 80 Cm 2/2013-44, návrh na zrušení společnosti s likvidací a jmenování likvidátora zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
[5] Vyšel přitom mimo jiné z toho, že navrhovatelé jsou věřitelé společnosti, že společnost obnovila svoji činnost a má zájem na dalším podnikání.
[6] Na takto ustaveném základě soud prvního stupně uzavřel, že navrhovatelé nemají právní zájem na zrušení společnosti, neboť „šance na uspokojení jejich pohledávek jsou větší za situace, kdy společnost funguje, protože tak může dosahovat zisku, a tudíž uspokojení věřitelů může být úplné“. Samotná skutečnost, že jsou navrhovatelé věřiteli společnosti, podle soudu sama o sobě neznamená, že mají právní zájem na zrušení společnosti.
[7] Vrchní soud v Praze k odvolání navrhovatelů v záhlaví označeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
[8] Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, podle něhož navrhovatelé nejsou k podání návrhu na zrušení společnosti s likvidací podle § 68 odst. 6 obch. zák. aktivně věcně legitimováni, neboť nemají na takovém zrušení právní zájem.
[9] Odvolací soud uvedl, že právní zájem má navrhovatel zpravidla tehdy, promítne-li se rozhodnutí soudu o zrušení společnosti a nařízení její likvidace do jeho právního postavení. Naopak, právní zájem „nebude pravidelně dán tam, kde k řešení nastalé situace zákon předpokládá použití jiných – k tomu výslovně určených – právních prostředků“.
[10] Podle odvolacího soudu „v poměrech projednávané věci nejen že se rozhodnutím soudu o zrušení společnosti s likvidací nic nezmění na právním postavení navrhovatelů jako věřitelů, ale zásadní je, že pro řešení situace, kdy povinný nesplní dobrovolně to, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, právní řád upravuje k tomu určené instituty – soudní výkon rozhodnutí upravený v § 251 a násl. o. s. ř. a exekuci podle zákona č. 120/2001 Sb., exekučního řádu, ve znění pozdějších předpisů. Soudního vykonavatele a exekutora zákon vybavuje potřebnými oprávněními ke zjišťování majetku povinných osob a k dalším potřebným krokům při realizaci exekuce a výkonu rozhodnutí. Zrušení společnosti a nařízení likvidace společnosti rozhodnutím soudu dle citovaného § 68 odst. 6 obch. zák. není další alternativou pro vymáhání vykonatelných pohledávek. Takové rozhodnutí totiž krajním způsobem zasahuje do celkových poměrů společnosti, nejen do jejích majetkových poměrů“.
[11] Proti usnesení odvolacího soudu podal navrhovatel T. J. dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), maje za to, že napadené rozhodnutí závisí na posouzení v rozhodování dovolacího soudu dosud nevyřešené otázky hmotného práva, „zda věřitel společnosti, který marně vyčerpá veškeré další prostředky k uspokojení své pohledávky, má právní zájem na tom podat návrh na zrušení společnosti s likvidací a je k takovému návrhu aktivně legitimován“.
[12] Dovolatel namítá, že navrhovatelé jsou fyzické osoby, které dokladovaly existenci pohledávky za společností a mnohaletou marnou snahu o její vydobytí v exekuci. Jinou možnost než spolupráci s likvidátorem společnosti fakticky nemají a jejich právní zájem je tedy dán.
[13] Dovolatel má za to, že likvidátor jako nezávislá osoba s přístupem k dokumentaci by buď získal informace o majetku společnosti, nebo informace o tom, že jednatel společnosti M. P. tuto společnost a věřitele poškodil, a proto je možné se na něm domáhat náhrady škody.
[14] Společnost je podle dovolatele subjektem, který nekomunikuje s exekutorem, nekoná valnou hromadu, nevyvíjí činnost a jeho jednatelům skončilo funkční období. Jednatel a společník M. P. se navíc snaží zabránit tomu, aby jakákoliv osoba „zvenčí“ získala přístup k účetním dokladům. Je proto zjevné, že z jeho strany návrh na zrušení společnosti podán nebude.
[15] Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[16] Nejvyšší soud předesílá, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. 12. 2013) se podává z článku II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dále z části první, článku II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
[17] Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení dovolatelem otevřené otázky, v rozhodování dovolacího soudu dosud neřešené; není však důvodné.
[18] Rozhodné hmotné právo se podává z § 3028 odst. 1 a 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), a § 775 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákona o obchodních korporacích) [dále též jen „z. o. k.“]. Nejvyšší soud tudíž věc posoudil podle občanského zákoníku a zákona o obchodních korporacích (tj. podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014).
[19] Odvolací soud při posouzení věci vycházel z právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, konkrétně z § 68 odst. 6 obch. zák., z něhož se podává, že o zrušení společnosti a o její likvidaci z důvodů v tomto ustanovení uvedených mohl soud rozhodnout pouze na návrh státního orgánu nebo osoby, která osvědčí právní zájem.
[20] Citovaná právní úprava byla s účinností od 1. 1. 2014 nahrazena ustanoveními § 172 odst. 1 o. z. a § 93 z. o. k.
[21] Podle § 172 odst. 1 o. z. soud na návrh toho, kdo na tom osvědčí právní zájem, nebo i bez návrhu, zruší právnickou osobu a nařídí její likvidaci, jestliže
a) vyvíjí nezákonnou činnost v takové míře, že to závažným způsobem narušuje veřejný pořádek,
b) již nadále nesplňuje předpoklady vyžadované pro vznik právnické osoby zákonem,
c) nemá déle než dva roky statutární orgán schopný usnášet se, nebo
d) tak stanoví zákon.
[22] Z § 93 z. o. k. se podává, že soud na návrh toho, kdo na tom má právní zájem, nebo na návrh státního zastupitelství, pokud na tom shledá závažný veřejný zájem, zruší obchodní korporaci a nařídí její likvidaci také, jestliže
a) pozbyla všechna podnikatelská oprávnění; to neplatí, byla-li založena i za účelem správy vlastního majetku nebo za jiným účelem než podnikání,
b) není schopna po dobu delší než 1 rok vykonávat svou činnost a plnit tak svůj účel,
c) nemůže vykonávat svou činnost pro nepřekonatelné rozpory mezi společníky, nebo
d) provozuje činnost, kterou podle jiného právního předpisu mohou vykonávat jen fyzické osoby, bez pomoci těchto osob.
[23] Důvody pro zrušení společnosti, které navrhovatelé uvádějí v návrhu na zahájení řízení, odpovídají s účinností od 1. 1. 2014 skutkové podstatě upravené v § 93 písm. b) z. o. k. K podání návrhu na zrušení obchodní korporace s likvidací podle tohoto ustanovení je aktivně věcně legitimována (kromě státního zastupitelství) pouze osoba, která má na takovém zrušení právní zájem. V tom se účinná právní úprava nijak neliší od dosavadní právní úpravy, kterou v poměrech projednávané věci aplikoval odvolací soud.
[24] Nucené zrušení obchodní korporace rozhodnutím soudu představuje výjimku z pravidla, podle něhož se právnická osoba zásadně zrušuje dobrovolně (rozhodnutím jejího orgánu, popř., jde-li o korporaci, jejích členů); srov. důvodovou zprávu k návrhu občanského zákoníku (sněmovní tisk číslo 362, Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, 6. volební období 2010 - 2013, str. 629 a 630). Ve svém důsledku je nejvýraznějším zásahem veřejné moci do vnitřních poměrů obchodní korporace (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 29 Cdo 3899/2015, uveřejněného pod číslem 59/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tomu musí odpovídat i výklad zákonné úpravy nuceného zrušení obchodní korporace, včetně vymezení okruhu osob, jimž svědčí aktivní věcná legitimace k podání návrhu na zahájení řízení o zrušení obchodní korporace.
[25] Ustanovení § 93 z. o. k. umožňuje podat návrh na zahájení řízení (vedle státních zastupitelství) toliko osobám, jimž svědčí právní zájem na zrušení obchodní korporace. Právní zájem přitom předpokládá, že zrušení obchodní korporace se přímo dotýká právního postavení této osoby, tj. jejích práv a povinností vyplývajících z hmotného práva. Pouhý „morální“, „majetkový“ nebo jiný „neprávní“ zájem na zrušení společnosti nepostačuje (srov. obdobně při výkladu pojmu „právní zájem“ usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 113/2014, a ze dne 30. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 2624/2016, uveřejněná pod čísly 74/2015 a 2/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
[26] V poměrech projednávané věci dovolatel svůj právní zájem na zrušení společnosti odůvodňuje přesvědčením, že soudem jmenovaný likvidátor bude mít lepší přístup k informacím o majetku společnosti, což může zlepšit vyhlídky dovolatele na (alespoň částečné) uspokojení jeho pohledávky za společností.
[27] Uvedené okolnosti by však mohly založit toliko majetkový zájem dovolatele na zrušení společnosti a nařízení její likvidace, nikoliv zájem právní.
[28] Nehledě k řečenému dovolatel přehlíží, že likvidátor společnosti jmenovaný soudem nedisponuje – ve vztahu k jednateli společnosti i dalším třetím osobám – většími oprávněními, jde-li o zjišťování majetku společnosti, než soudní exekutor [srov. zejména § 192 o. z. ve spojení s § 43, 44, 209 až 216 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), a § 33 až 34, 50 a 52 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů].
[29] Nezjistil-li soudní exekutor žádný majetek společnosti (ani případnou pohledávku společnosti na náhradu škody způsobené jednatelem společnosti porušením povinnosti péče řádného hospodáře), z něhož by dovolatel mohl v exekučním řízení (byť částečně) uspokojit svou pohledávku za společností, nelze předpokládat, že likvidátor bude v tomto ohledu úspěšnější a že pohledávka dovolatele bude z likvidační podstaty (alespoň částečně) uspokojena. Zrušení společnosti s likvidací se proto nijak nepromítne ani do majetkových poměrů dovolatele.
[30] Má-li dovolatel přesto za to, že jednatel odpovídá společnosti za škodu porušením povinnosti péče řádného hospodáře (§ 194 odst. 5 ve spojení s § 135 odst. 2 obch. zák.), může se podle § 194 odst. 6 věty první ve spojení s § 135 odst. 2 obch. zák. domáhat uspokojení své pohledávky za společností přímo na něm jako na zákonném ručiteli společnosti.
[31] Právní posouzení věci odvolacím soudem je tudíž ve výsledku správné. Jelikož Nejvyšší soud neshledal ani jiné vady, k jejichž existenci přihlíží u přípustných dovolání z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), dovolání podle § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
[32] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o § 243c odst. 3 větu první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání navrhovatele bylo zamítnuto a žádnému z účastníků v souvislosti s dovolacím řízením podle obsahu spisu žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Autor: -mha-