// Profipravo.cz / Obchodní společnosti a družstvo 01.11.2018
Péče řádného hospodáře v poměrech právní úpravy účinné do 31. 12. 2013
I v poměrech právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 platilo, že bylo-li určité rozhodnutí přijato statutárním orgánem společnosti s ručením omezeným korektně, tj. v zájmu společnosti, s patřičnou pečlivostí a s potřebnými znalostmi, není z pohledu péče řádného hospodáře významné, zda bylo pro společnost výhodné, nevýhodné či zda jí přivodilo újmu. Soud tudíž musí odhlédnout od toho, že v době, kdy jednání člena statutárního orgánu posuzuje, už jsou známy jeho důsledky, a musí se vyvarovat přístupu, který by bylo možné označit za „retrospektivní proroctví“ (přístupu „generála po bitvě“). Výhodnost takového rozhodnutí pro společnost nelze hodnotit ex post.
Je to společnost (a v důsledku pak její společníci), kdo nese riziko podnikatelského neúspěchu. Každé podnikatelské rozhodnutí přitom v sobě zahrnuje určitou míru rizika neúspěchu. Za podnikatelský neúspěch, tj. jen proto, že nevyšel určitý podnikatelský záměr, tudíž nelze postihovat členy statutárního orgánu, byl-li tento záměr realizován s péčí řádného hospodáře. Současně nelze přehlédnout, že každý manažer, členy statutárních orgánů nevyjímaje, je při svém rozhodování vystaven nebezpečí chybných úsudků a odhadů, byť by jednal sebeodpovědněji. Jinak řečeno, ani člen statutárního orgánu není a nemůže být neomylný, což je nutné vzít v úvahu při posuzování, zda jednal s péčí řádného hospodáře.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 3770/2016, ze dne 19. 7. 2018
Dotčené předpisy:
§ 194 odst. 5 obch. zák.
§ 135 odst. 2 obch. zák.
Kategorie: společnost s ručením omezeným; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu ze dne 16. 9. 2013 se společnost OPTAGLIO s. r. o. (nyní OPTAGLIO a. s., dále též jen „společnost“) domáhá zaplacení 709.748,86 Kč, a to z titulu náhrady škody, již měl žalovaný společnosti způsobit jakožto její jednatel porušením péče řádného hospodáře, když uzavřel se společností Kinca Limited (dále též jen „zprostředkovatel“) smlouvu o zprostředkování a na jejím základě vyplatil zprostředkovateli provizi ve výši 709.748,86 Kč, aniž by služeb zprostředkovatele bylo potřeba. Provize byla vyplacena zbytečně a jejím vyplacením vznikla společnosti škoda.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 7. 2015, č. j. 45 ECm 76/2013-245, uložil žalovanému zaplatit žalobci 709.748,86 Kč (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
Vyšel přitom zejména z toho, že:
1) Společnost podniká v oblasti výroby hologramů a jiných bezpečnostních prvků.
2) Žalovaný vykonával v období od 31. 12. 2007 do 7. 11. 2011 funkci jednatele žalobce.
3) Dne 6. 6. 2011 uzavřel žalovaný jménem společnosti (jako zájemce) smlouvu o zprostředkování se zprostředkovatelem jednajícím P. R. Předmětem smlouvy byl závazek zprostředkovatele „vyvíjet činnost tak, aby zájemce měl příležitost uzavřít s třetí osobou kupní smlouvu (smlouvy) nebo smlouvu (smlouvy) o dílo na dodávky bezpečnostní fólie s holografickými motivy pro výrobu papíru určeného k tisku poukázek společnosti Le Cheque Dejeuner – výroba s. r. o.“. Společnost se pak zavázala, že „vyplatí po uzavření kupní smlouvy či smlouvy o dílo z takové smlouvy provizi podle čl. III. této smlouvy“. Podle tvrzení žalovaného byly „základní podmínky smlouvy o zprostředkování“ dojednány již na podzim 2010 a zprostředkovatel vyvíjel činnost již od čtvrtého čtvrtletí roku 2010.
4) Dne 16. 6. 2011 uzavřela společnost (jako zhotovitel) jednající žalovaným smlouvu o dílo se společností OPTYS, spol. s r. o. (jako objednatelem), jejímž předmětem bylo zhotovení holografické fólie k provedení ražby na papír, určený k výrobě stravenek pro konečného odběratele společnost Le Cheque Dejeuner za cenu 76 Kč/m2. Finální výroba probíhala ve STÁTNÍ TISKÁRNĚ CENIN, státním podniku (dále jen „Státní tiskárna cenin“).
5) Obdobnou smlouvu uzavřela společnost (jako zhotovitel) s OPTYS, spol. s r. o. (jako objednatelem) již 25. 9. 2009, a to na zhotovení holografické fólie k provedení ražby na papír pro konečného odběratele SODEXO, taktéž za cenu 76 Kč/m2.
6) Zprostředkovatel měl původně zájem získat zakázku pro sebe, nicméně jím nabízený produkt nebyl pro zákazníky Státní tiskárny cenin vyhovující. Protože P. R. (jednající jménem zprostředkovatele) se znal s manažerem Státní tiskárny cenin, jakož i s dalšími osobami, dohodl se se žalovaným na zprostředkování zakázky pro společnost. Se společností OPTYS, spol. s r. o. P. R. nejednal.
7) Státní tiskárna cenin si vybrala společnost OPTYS, spol. s r. o. jako „hodnověrného a kvalitního“ dodavatele papíru, a to na základě jí nabízené ceny. Smlouva o dílo, jakož i smlouva uzavřená mezi OPTYS, spol. s r. o. a Státní tiskárnou cenin, byly uzavřeny na základě přímého jednání zúčastněných, bez účasti zprostředkovatele.
8) Žalovaný jménem společnosti uhradil zprostředkovateli sjednanou provizi v celkové výši 709.748,86 Kč (10 % z předmětu plnění).
Na takto ustaveném základě soud prvního stupně dovodil, že k uzavření smlouvy o dílo došlo bez přispění zprostředkovatele. Jelikož sjednaná cena za provedení díla (76 Kč/m2) byla cenou obvyklou (za shodnou cenu prováděla společnost obdobné dílo i pro odběratele SODEXO), a z důkazů neplyne, že by do ní byla započítána provize, mohla společnost získat – kdyby zde nebylo smlouvy o zprostředkování – cenu díla „v plné výši, tj. nikoliv sníženou o provizi“. Soud prvního stupně proto uzavřel, že „snížení z důvodu naprosto zbytečně vynaložené provize“, jež byla vyplacena, představuje pro společnost „škodu v podobě ušlého zisku“.
Žalovaný, který smlouvu o zprostředkování „výhradně inicioval a dojednal“, nepostupoval s péčí řádného hospodáře a odpovídá podle § 135 odst. 2 ve spojení s § 194 odst. 5 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), za vzniklou škodu.
Ve výroku označeným rozsudkem Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud považoval skutková zjištění soudu prvního stupně i jeho právní posouzení za správné. Uvedl, že soud prvního stupně „správně sledoval v dané věci pouze to, zda k uzavření smlouvy o dílo došlo přičiněním zprostředkovatele“, neboť „pouze to je totiž rozhodné pro závěr, zda byla provize vyplacena důvodně“. Za nevýznamné naopak odvolací soud považoval, „zda bylo uzavření smlouvy o zprostředkování opodstatněné“. Podle odvolacího soudu totiž „uzavření smlouvy o zprostředkování mohlo (…) být opodstatněné, a přesto mohla být provize vyplacena nedůvodně“.
V projednávané věci „nebylo zjištěno, že by konkrétní úkony zprostředkovatele vedly k uzavření předmětné smlouvy o dílo“. Proto ani nebylo „třeba zjišťovat, jak byla nastavena kupní cena ve smlouvě o dílo“. Nedůvodným vyplacením provize podle odvolacího soudu vznikla společnosti škoda, jejíž náhrady se právem domáhá.
Proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jež má za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), k zodpovězení níže uvedených otázek, na nichž napadené rozhodnutí závisí a jež dosud nebyly v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešeny.
Dovolatel Nejvyššímu soudu předestírá tyto otázky:
1) Má soud při posuzování, zda došlo k porušení povinnosti jednat s péčí řádného hospodáře, nahlížet na náklady, které byly společností vynaloženy v rámci snahy o získání obchodní příležitosti (zakázky), např. v důsledku uzavření smlouvy o zprostředkování, ex post (z hlediska toho, co bylo skutečně za vynaložené náklady získáno), anebo ex ante (zejména vzhledem k odůvodněnosti očekávání jednatele, že jimi zajistí potřebné spolupůsobení k získání obchodní příležitosti)?
2) Lze i v režimu obchodního zákoníku při posuzování jednání v souladu s péčí řádného hospodáře uplatnit tzv. pravidlo podnikatelského úsudku, dle kterého soud má toliko posuzovat dodržení základních požadavků kladených na rozhodování statutárního orgánu (pravomoc, dobrá víra, racionální úsudek a loajalita), aniž by vyvozoval odpovědnost za důsledky obchodních podnikatelských rozhodnutí, kterým je z povahy podnikání vlastní určité riziko, v těch případech, kdy i přes dodržení shora uvedených požadavků se tato rozhodnutí ukážou jako nesprávná a z hlediska hospodářského výsledku neefektivní?
3) Může společnosti vzniknout škoda v situaci, kdy vyplacená provize (tvrzená škoda) za uzavření smlouvy o dílo byla zahrnuta ve 100% výši do ceny za dílo?
Dovolatel poukazuje na to, že pro výrobní společnost není problém určitý produkt vyrobit, ale ve vysoce konkurenčním prostředí získat příležitost jej pro někoho vyrábět a dodávat za úplatu. Proto je nedílnou součástí podnikatelského života marketing, tj. soustředěná činnost zaměřená na získávání obchodních příležitostí. Za tím účelem činí manažeři řadu dílčích rozhodnutí o volbě prostředků vedoucích k úspěšnému oslovení zákazníků. Zpravidla přitom nejde o prostředek jediný. V oblasti technologických dodávek k nim patří i zprostředkování; proto také dovolatel jménem společnosti uzavřel smlouvu o zprostředkování, aby spolupůsobením zprostředkovatele zvýšil šanci na začlenění společnosti do subdodavatelského řetězce.
Zprostředkováním přitom není (nemusí být) jen vyhledání osoby, s níž by zájemce mohl uzavřít smlouvu, ale také působení a přesvědčování takové osoby, s níž již zájemce jedná nebo dokonce přesvědčování dalších osob, které mohou mít vliv na to, zda obmyšlená smlouva bude uzavřena (např. další subjekty v subdodavatelském řetězci).
Dovolatel v řízení tvrdil a prokazoval, že smlouvu o zprostředkování sjednal již v roce 2010 v situaci, kdy mezi subjekty dodavatelského řetězce nepanovala shoda a naopak převažovaly spory a nevyřešené otázky. Cílem bylo zvýšit pravděpodobnost dosažení takové míry shody na všech technických a obchodních podmínkách, jež by umožnila uzavření smlouvy o dílo, což ovšem předpokládalo uzavření smluv (a tedy i shodu) v celém subdodavatelském řetězci (Státní tiskárna cenin, OPTYS, spol. s r. o., společnost), s nímž musel souhlasit i odběratel (Le Cheque Dejeuner). K písemnému vyhotovení smlouvy o zprostředkování v roce 2011 došlo již jen proto, aby byl „podklad pro fakturaci“.
Provize byla ve smlouvě o zprostředkování vázána nejen na uzavření smlouvy o dílo, ale dokonce až na zaplacení ceny za provedené dílo objednatelem; šlo tak o nejopatrnější možný postup při sjednání provize. Navíc provize byla zakalkulována do ceny díla.
Taktéž výběr osoby zprostředkovatele je nutné posuzovat ex ante, tj. vzhledem k informacím a očekáváním, které dovolatel měl v době, kdy zprostředkování sjednával. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně je přitom zjevné, že dovolatel vybral profesionála působícího na daném trhu, který měl potřebné informace a znal osoby, podílející se na rozhodování o sestavení subdodavatelského řetězce. Bylo proto racionální učinit informovaný závěr, že takto zvolený zprostředkovatel bude působit ve prospěch společnosti.
Dovolatel zdůrazňuje, že pokud by jednatel provizi nezaplatil, porušil by tím smlouvu o zprostředkování a společnost by byla odpovědná za porušení této povinnosti.
Soudy si vybraly toliko jedno z celé řady rozhodnutí, která dovolatel jako jednatel učinil a která ve svém souhrnu vedla k získání zakázky (uzavření smlouvy o dílo), a izolovaně posuzovaly, jak se toto konkrétní rozhodnutí podílelo na výsledku (získání zakázky). Takový postup však není správný. V úsilí o získání konkrétní zakázky činí manažer sérii rozhodnutí, například zda vyrobit vzorky, a tím vynaložit určité náklady, zda se účastnit určitého jednání, či zda vynaložit čas a náklady na „to či ono“, co může přispět k získání zakázky. Vytrhnout z tohoto procesu jen jedno rozhodnutí je chybné a odporuje to „podnikatelské realitě“.
Podle dovolatele by soudy měly posuzovat dodržení požadavku péče řádného hospodáře optikou tzv. pravidla podnikatelského úsudku, které podrobněji rozebírá, a nikoliv tím, zda a jaký výsledek přineslo určité rozhodnutí. Přístup odvolacího soudu by ve svém důsledku vedl k tomu, že by členové statutárního orgánu byli činěni odpovědnými za každou reklamu, sjednání obchodního zástupce, vynaložené cestovní náklady na návštěvu potenciálního zákazníka, marně vyrobené vzorky či prezentační materiály, kdykoliv by nebylo možné přesvědčivě doložit, že tyto kroky vedly k uzavření smlouvy.
Jde-li o tvrzenou škodu, tato nemohla společnosti vzniknout, neboť náklady na provizi byly započteny do ceny za dílo, a tedy byly přeneseny na objednatele.
Dovolatel konečně soudům nižších stupňů vytýká, že neprovedly řadu jím (včas) označených důkazů k prokázání jeho tvrzení (a tedy i toho, že jednal s péčí řádného hospodáře), a neúplně tak zjistily skutkový stav.
Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud předesílá, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. 12. 2013) se podává z článku II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dále z části první, článku II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání může být přípustné toliko podle § 237 o. s. ř.
Třetí otázka předestíraná dovolatelem nečiní dovolání přípustným již proto, že dovolatel při jejím formulování vychází z jiných než soudy nižších stupňů učiněných skutkových zjištění a na jejím řešení tudíž napadené rozhodnutí nespočívá. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, jež odvolací soud považoval za správná, neplyne, že by do ceny díla byla zahrnuta provize podle smlouvy o zprostředkování (a tedy že by v případě neuzavření této smlouvy byla cena díla nižší o sjednanou provizi). Soudy naopak uzavřely, že sjednané ceny díla by společnost dosáhla bez ohledu na smlouvu o zprostředkování.
Nicméně dovolání je přípustné k zodpovězení prvních dvou otázek předestřených dovolatelem, resp. (obecně řečeno) k výkladu § 135 odst. 2 a § 194 odst. 5 obch. zák., neboť odvolací soud se při posuzování, zda dovolatel při uzavírání smlouvy o dílo a smlouvy o zprostředkování (a při plnění závazků z těchto smluv) jednal s péčí řádného hospodáře, odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu.
Podle § 194 odst. 5 věty první obch. zák. jsou členové představenstva povinni vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře a zachovávat mlčenlivost o důvěrných informacích a skutečnostech, jejichž prozrazení třetím osobám by mohlo společnosti způsobit škodu.
Podle § 135 odst. 2 obch. zák. se ustanovení § 194 odst. 2 první až páté věty, odstavce 4 až 7 a § 196a obch. zák. použijí obdobně i na jednatele společnosti s ručením omezeným.
Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu k výkladu citovaných ustanovení se podává, že:
1) Jednatel společnosti s ručením omezeným odpovídá za řádný (v souladu s požadavkem péče řádného hospodáře jsoucí) výkon funkce, nikoliv za výsledek své činnosti. Jedná-li s péčí řádného hospodáře, není povinen hradit společnosti škodu, byť by v důsledku takového jednání vznikla [srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2363/2011, uveřejněný pod číslem 75/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 29 Cdo 5036/2015, uveřejněný pod číslem 131/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 131/2017“), či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2869/2011, a ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 29 Cdo 3915/2012].
2) Pro posouzení, zda rozhodnutí, která jednatel společnosti s ručením omezeným přijal při výkonu své funkce, byla učiněna v souladu s požadavkem péče řádného hospodáře, není významné, k jakým následkům taková rozhodnutí vedla (jakkoli by byly pro společnost negativní). I kdyby se očekávaný výsledek činnosti jednatele nedostavil, nebylo by z toho možné vyvozovat, že jednatel postupoval protiprávně. Teprve je-li zjištěno, že jednatel společnosti s ručením omezeným nevynaložil úsilí odpovídající hlediskům péče řádného hospodáře, lze zvažovat, zda je povinen společnosti nahradit újmu vzniklou v důsledku takového jednání (viz R 131/2017 či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 29 Cdo 3325/2016).
3) Aby dostál požadavku péče řádného hospodáře, je jednatel společnosti s ručením omezeným povinen jednat při výkonu své funkce (mimo jiné) s potřebnými znalostmi, a tedy i informovaně, tj. při konkrétním rozhodování využít rozumně dostupné (skutkové i právní) informační zdroje a na jejich základě pečlivě zvážit možné výhody i nevýhody (rozpoznatelná rizika) existujících variant podnikatelského rozhodnutí. Splnění této povinnosti je ovšem nezbytné posuzovat z pohledu ex ante, tj. prizmatem skutečností, které jednateli byly či při vynaložení příslušné péče (při využití dostupných informačních zdrojů) mohly a měly být známy v okamžiku, v němž dotčená podnikatelská rozhodnutí učinil. Rozhodnutí jednatele nelze posuzovat podle skutečností, které se udály či vyšly najevo teprve ex post, tj. poté, kdy bylo přezkoumávané podnikatelské rozhodnutí učiněno (viz opět R 131/2017 či rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3325/2016).
4) Součástí péče řádného hospodáře je i povinnost nezbytné loajality, tj. povinnost jednatele dát při rozhodování přednost zájmům společnosti před zájmy svými či zájmy třetích osob, včetně zájmů společníka, který jej do funkce jednatele vahou svých hlasů prosadil (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3325/2016).
5) Při posuzování, zda určité jednání jednatele společnosti s ručením omezeným bylo v souladu s požadavkem péče řádného hospodáře, musí soud (mimo jiné) přihlédnout ke všem okolnostem projednávané věci; zpravidla nelze učinit paušální závěr, podle něhož by určité jednání bylo vždy (per se) v rozporu s péčí řádného hospodáře (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. 29 Cdo 3235/2016, či ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5279/2016).
Z výše řečeného je patrné, že i v poměrech právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 soud při zvažování, zda člen statutárního orgánu společnosti jednal s péčí řádného hospodáře, zásadně posuzuje toliko rozhodovací proces podle výše popsaných kritérií. Bylo-li určité rozhodnutí přijato korektně, tj. v zájmu společnosti, s patřičnou pečlivostí a s potřebnými znalostmi, není z pohledu péče řádného hospodáře významné, zda bylo pro společnost výhodné, nevýhodné či zda jí přivodilo újmu. Soud tudíž musí odhlédnout od toho, že v době, kdy jednání člena statutárního orgánu posuzuje, už jsou známy jeho důsledky, a musí se vyvarovat přístupu, který by bylo možné označit za „retrospektivní proroctví“ (přístupu „generála po bitvě“).
S účinností od 1. 1. 2014 tak výslovně stanoví § 51 odst. 1 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (o obchodních korporacích), jež se však v poměrech projednávané věci neuplatní ratione temporis.
V této souvislosti Nejvyšší soud považuje za potřebné zdůraznit, že to je společnost (a v důsledku pak její společníci), kdo nese riziko podnikatelského neúspěchu. Každé podnikatelské rozhodnutí přitom v sobě zahrnuje určitou míru rizika neúspěchu. Za podnikatelský neúspěch, tj. jen proto, že nevyšel určitý podnikatelský záměr, tudíž nelze postihovat členy statutárního orgánu, byl-li tento záměr realizován s péčí řádného hospodáře. Současně nelze přehlédnout, že každý manažer, členy statutárních orgánů nevyjímaje, je při svém rozhodování vystaven nebezpečí chybných úsudků a odhadů, byť by jednal sebeodpovědněji. Jinak řečeno, ani člen statutárního orgánu není a nemůže být neomylný, což je nutné vzít v úvahu při posuzování, zda jednal s péčí řádného hospodáře.
V projednávané věci odvolací soud v rozporu s výše popsanými závěry posuzoval, zda rozhodnutí dovolatele (uzavřít smlouvu o zprostředkování) přineslo kýžený výsledek, tj. obchodní příležitost v podobě uzavření smlouvy o dílo, tedy z pohledu ex post hodnotil výhodnost takového rozhodnutí pro společnost. Tato okolnost však pro posouzení, zda dovolatel jednal s péčí řádného hospodáře, není významná. Naopak odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) pominul okolnosti, za kterých dovolatel rozhodl o uzavření smlouvy o zprostředkování (podle tvrzení dovolatele, k nimž označoval i důkazy, byla smlouva o zprostředkování uzavřena ústně již na podzim roku 2010), důvody, proč tak učinil, a informace, které měl k dispozici a z nichž vycházel.
Nesprávně pak odvolací soud posuzoval i rozhodnutí dovolatele zaplatit zprostředkovateli sjednanou provizi, hodnotil-li přínos zprostředkovatele z pohledu ex post, jak se nyní zpětně jeví odvolacímu soudu, a nikoliv z pohledu ex ante (tedy před rozhodnutím provizi zaplatit), jak se jevil či mohl jevit dovolateli na základě jemu dostupných informací. Současně nelze přehlédnout, že rozhodnutí člena statutárního orgánu splnit smluvně převzatý závazek mohou ovlivňovat i další okolnosti, jako je např. snaha o zachování dobré pověsti společnosti či zachování další obchodní spolupráce s věřitelem (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2869/2011, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2974/2012).
Postupoval-li přitom dovolatel při uzavření smlouvy o zprostředkování s péčí řádného hospodáře (viz výše), a současně mohl-li s ohledem na jemu dostupné informace usoudit, že se zprostředkovatel přičinil (byť jen částečně) o uzavření smlouvy o dílo (srov. článek IV. odst. 5 smlouvy o zprostředkování), lze mít za to, že péči řádného hospodáře odpovídalo i rozhodnutí o zaplacení provize v souladu s uzavřenou smlouvou.
Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem není správné a dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i jej a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem, § 226 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-