// Profipravo.cz / Obchodní společnosti a družstvo 18.07.2018
Odměna statutárního orgánu za obchodní vedení vykonávané v pracovním poměru
Přestože nejde o závislou práci ve smyslu § 2 odst. 1 zákoníku práce, je vztah mezi akciovou společností a členem jejího představenstva v rozsahu smlouvy uzavřené v režimu § 66d obch. zák. (začleněného do obchodního zákoníku s účinností od 1. ledna 2012) vztahem pracovněprávním; akciová společnost je zaměstnavatelem a člen představenstva zaměstnancem.
Odměňování za výkon obchodního vedení zaměstnancem (členem statutárního orgánu) v pracovním poměru se přitom řídí - jak vyplývá z § 66d odst. 3 obch. zák. - režimem odměny za výkon funkce člena statutárního orgánu a nikoliv ustanoveními zákoníku práce.
V režimu obchodního zákoníku pak platí, že neschválení ujednání o odměňování obsaženého ve smlouvě o výkonu funkce člena statutárního orgánu valnou hromadou (či v případech předvídaných § 194 odst. 1 větou druhou a sedmou obch. zák. dozorčí radou) má za následek jeho neúčinnost. Nebyla-li mezi společností a členem jejího statutárního orgánu sjednána platně a účinně odměna za výkon funkce, má člen statutárního orgánu právo na odměnu určenou podle ustanovení § 571 odst. 1 obch. zák. (viz § 66 odst. 2 ve spojení s § 566 odst. 1 obch. zák.).
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 1884/2017, ze dne 26. 4. 2018
Dotčené předpisy:
§ 66d obch. zák. ve znění do 31. 12. 2013
§ 66 odst. 2 obch. zák. ve znění do 31. 12. 2013
§ 571 odst. 1 obch. zák. ve znění do 31. 12. 2013
Kategorie: akciová společnost; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Okresní soud v Karviné rozsudkem ze dne 18. března 2016, č. j. 24 C 2/2015-70, zamítl žalobu o zaplacení 1.017.915 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
Soud prvního stupně vyšel z toho, že:
1) Společnost Arrow line, a. s., identifikační číslo osoby 61058548 (nyní Arrow line, a. s. „v likvidaci“; dále též jen „společnost“), jednající předsedou představenstva, uzavřela dne 1. září 2011 s žalovaným pracovní smlouvu na pozici obchodního ředitele společnosti.
2) Společnost, jejímž jménem jednal předseda představenstva, jmenovala žalovaného (ke dni 5. března 2012) do funkce ředitele společnosti. Náplní práce žalovaného bylo především organizační řízení chodu společnosti, řízení obchodního útvaru a marketingu a řízení ekonomického a personálního úseku společnosti.
3) Mzda žalovaného byla určena mzdovými výměry ze dne 1. září 2011 ve výši 30.000 Kč, ze dne 1. května 2012 ve výši 55.000 Kč a ze dne 21. prosince 2012 ve výši 40.000 Kč. Mzdové výměry jsou za zaměstnavatele (společnost) podepsány předsedou a místopředsedou představenstva.
4) Žalovaný vykonával v době od 30. března 2012 do 7. května 2013 funkci člena představenstva společnosti.
5) Dopisem ze dne 13. listopadu 2014 žalobce (insolvenční správce společnosti) vyzval žalovaného k vydání bezdůvodného obohacení ve výši 1.017.915 Kč vzniklého „z titulu ukončené pracovní smlouvy“. Žalovaný dosud ničeho neuhradil.
Na takto ustaveném základě soud prvního stupně, vycházeje z § 66d zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále též jen „obch. zák.“), dospěl k závěru, podle něhož žalovaný byl ředitelem společnosti a současně (od 30. března 2012 do 7. května 2013) vykonával funkci člena jejího statutárního orgánu v souladu se zákonem, neboť ten v uvedeném období tzv. souběh funkcí výslovně připouštěl. Pobíral-li žalovaný za činnost ředitele společnosti mzdu stanovenou statutárním orgánem, činil tak dle soudu prvního stupně oprávněně.
K námitkám žalobce soud prvního stupně konstatoval, že případné porušení povinnosti žalovaného jednat s péčí řádného hospodáře „nemůže mít v projednávané věci žádný vliv“, neboť žalobce se domáhá vydání bezdůvodného obohacení vzniklého výplatou mzdy v rámci pracovního poměru a nikoliv náhrady škody způsobené členem statutárního orgánu při výkonu funkce.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě ve výroku označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok první) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok druhý).
Odvolací soud poté, co dovodil, že žalovaný byl v rámci svého pracovního poměru pověřen obchodním vedením společnosti, přitakal závěru soudu prvního stupně, podle něhož žalovaný oprávněně pobíral (statutárním orgánem stanovenou) mzdu za činnost vykonávanou v pracovním poměru, jelikož k souběhu funkcí došlo za účinnosti novely obchodního zákoníku provedené zákonem č. 351/2011 Sb., která tento souběh výslovně dovolovala.
Argumentaci žalobce opírající se o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. listopadu 2013, sp. zn. 21 Cdo 3250/2012, dle níž jmenováním žalovaného do funkce člena statutárního orgánu společnosti došlo ke konkludentní dohodě o rozvázání jeho pracovního poměru, odvolací soud neshledal důvodnou, neboť žalobcem citovaná judikatura v režimu § 66d obch. zák., i s ohledem na nález Ústavního soudu ze dne 13. září 2016, sp. zn. I. ÚS 190/15, neobstojí.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, opíraje jeho přípustnost o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen „o. s. ř.“), uplatňuje dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř. a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolatel má za to, že odvolací soud v dovoláním napadeném rozsudku nesprávně vyřešil dosud neřešenou otázku výkladu § 66d obch. zák. a dále, že se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu v řešení otázky tzv. nedovoleného souběhu funkcí.
Dovolatel zdůrazňuje, že ustanovení § 66d obch. zák. souběh funkcí dovoluje pouze v případě kumulativního naplnění dvou podmínek, a to pověření zaměstnance obchodním vedením společnosti statutárním orgánem a stanovení mzdy či odměny z dohody zaměstnance orgánem společnosti, do jehož působnosti náleží rozhodovat o odměňování statutárního orgánu nebo jeho členů.
Žalovaný dle dovolatele nebyl pověřen statutárním orgánem k výkonu obchodního vedení v pracovním vztahu a jeho mzda byla stanovena statutárním orgánem (a nikoliv valnou hromadou). Podmínky pro vznik dovoleného souběhu funkcí tak nebyly splněny a pracovněprávní vztah žalovaného zanikl jmenováním do funkce člena statutárního orgánu v souladu s (dovolatelem citovanou) ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
Konečně dovolatel namítá, že se soudy nižších stupňů v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu nezabývaly konkrétními okolnostmi projednávané věci odůvodňujícími výjimečné nepřiznání náhrady nákladů řízení podle § 150 o. s. ř.
Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení otázky výkladu § 66d obch. zák., která dosud nebyla - v souvislostech předestřených v dovolání - v rozhodování dovolacího soudu vyřešena.
Rozhodné hmotné právo se podává z § 3028 odst. 1 a 3 věty první zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. ledna 2014. Nejvyšší soud tudíž věc posoudil podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, a zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013.
Z § 66d obch. zák. se podává, že statutární orgán společnosti může pověřit obchodním vedením společnosti zcela nebo zčásti jiného. Tyto činnosti mohou být též vykonávány v pracovněprávním vztahu dle zvláštního právního předpisu zaměstnancem společnosti, přičemž tento zaměstnanec může být současně statutárním orgánem společnosti nebo jeho členem (první odstavec). Při pověření obchodním vedením podle odstavce 1 zůstává nedotčena odpovědnost osob, které jsou statutárním orgánem nebo jeho členem, stanovená tímto zákonem za porušení povinnosti vykonávat funkci s péčí řádného hospodáře (druhý odstavec). Jestliže jsou činnosti spadající pod obchodní vedení vykonávány v pracovněprávním vztahu dle zvláštního právního předpisu zaměstnancem společnosti, který je současně statutárním orgánem společnosti nebo jeho členem, mzdu či odměnu z dohody sjednává nebo určuje ten orgán společnosti, do jehož působnosti náleží rozhodovat o odměňování statutárního orgánu nebo jeho členů (třetí odstavec). Pověření obchodním vedením podle odstavce 1 nezahrnuje účast na zasedání statutárního orgánu, rozhodování o pověření obchodním vedením, rozhodování o základním zaměření obchodního vedení společnosti ani jiné činnosti v rámci obchodního vedení společnosti, které tento zákon nebo jiný právní předpis svěřuje do výlučné působnosti statutárního orgánu (čtvrtý odstavec).
Činnost spadající pod obchodní vedení člen statutárního orgánu nevykonává ve vztahu nadřízenosti a podřízenosti podle pokynů zaměstnavatele; z toho důvodu se nejedná (a nemůže jednat) o závislou práci ve smyslu § 2 odst. 1 zákoníku práce (k tomu srov. důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. dubna 2018, sp. zn. 31 Cdo 4831/2017, jehož závěry – byť přijaté v poměrech právní úpravy účinné do 31. prosince 2011 – se v citovaném rozsahu uplatní i při výkladu § 66d obch. zák.).
Z ustanovení § 66d obch. zák. (začleněného do obchodního zákoníku s účinností od 1. ledna 2012 novelou provedenou zákonem č. 351/2011 Sb.) však vyplývá, že statutární orgán společnosti nebo jeho člen může - na základě pověření statutárním orgánem - vykonávat obchodní vedení společnosti v pracovním poměru. V takovém případě je působnost zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, rozšířena - nad rámec vztahů uvedených v § 1 zákoníku - i na vztahy mezi společností (zaměstnavatelem) a členem statutárního orgánu (zaměstnancem) při výkonu obchodního vedení.
Jinak řečeno, přestože nejde o závislou práci ve smyslu § 2 odst. 1 zákoníku práce, je vztah mezi akciovou společností a členem jejího představenstva v rozsahu smlouvy uzavřené v režimu § 66d obch. zák. (právě v důsledku označeného ustanovení) vztahem pracovněprávním; akciová společnost je zaměstnavatelem a člen představenstva zaměstnancem (k odlišné povaze tohoto vztahu v režimu právní úpravy účinné před začleněním ustanovení § 66d obch. zák. do obchodního zákoníku srov. důvody rozsudku sp. zn. 31 Cdo 4831/2017).
Zvláštní povaha vztahu mezi členem statutárního orgánu (zaměstnancem) a společností (zaměstnavatelem) vyžaduje stanovení pravidel, jež zvýší ochranu společnosti a jejích věřitelů před (případným) zneužívajícím jednáním ze strany člena statutárního orgánu. Ustanovení § 66d obch. zák. proto podřizuje některé aspekty tohoto vztahu (jako je odpovědnost za výkon funkce nebo odměňování) úpravě obchodního zákoníku.
Odměňování za výkon obchodního vedení zaměstnancem (členem statutárního orgánu) v pracovním poměru se proto řídí - jak vyplývá z § 66d odst. 3 obch. zák. - režimem odměny za výkon funkce člena statutárního orgánu a nikoliv ustanoveními zákoníku práce (viz důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. února 2018, sp. zn. 21 Cdo 48/2017).
V režimu obchodního zákoníku pak platí, že neschválení ujednání o odměňování obsaženého ve smlouvě o výkonu funkce člena statutárního orgánu valnou hromadou (či v případech předvídaných § 194 odst. 1 větou druhou a sedmou obch. zák. dozorčí radou) má za následek jeho neúčinnost (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2004, sp. zn. 29 Odo 1137/2003, ze dne 16. listopadu 2010, sp. zn. 29 Cdo 4566/2009, nebo ze dne 17. srpna 2011, sp. zn. 29 Cdo 2733/2010).
Nebyla-li mezi společností a členem jejího statutárního orgánu sjednána platně a účinně odměna za výkon funkce, má člen statutárního orgánu právo na odměnu určenou podle ustanovení § 571 odst. 1 obch. zák. (viz § 66 odst. 2 ve spojení s § 566 odst. 1 obch. zák.; dále srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2007, sp. zn. 29 Odo 994/2005, uveřejněný pod číslem 20/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 1639/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. 29 Cdo 4347/2013).
Promítnuto do poměrů projednávané věci to znamená, že odměna žalovaného za činnost spadající pod obchodní vedení vykonávanou v pracovním poměru podléhala schválení valnou hromadou společnosti [viz § 66d odst. 3 obch. zák. ve spojení s článkem 9 odst. 1 písm. g) stanov společnosti]. Neučinila-li tak, má žalovaný (který za činnosti spadající do působnosti představenstva nepobíral jinou odměnu) za výkon této činnosti nárok na (obvyklou) odměnu dle § 571 odst. 1 obch. zák.
S ohledem na argumentaci dovolatele Nejvyšší soud zdůrazňuje, že v rozsudku ze dne 1. listopadu 2017, sp. zn. 29 Cdo 2821/2016, formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož právo na úplatu za výkon funkce má člen statutárního orgánu (mandatář) vůči společnosti (mandantovi) pouze v případě, že při zařizování záležitostí společnosti jednal s péčí řádného hospodáře. Členovi statutárního orgánu porušujícímu povinnost vykonávat svou funkci s péčí řádného hospodáře nárok na odměnu obvyklou v rozsahu, v jakém funkce nebyla vykonávána řádně, v souladu s § 571 odst. 2 obch. zák. nevznikne.
Jelikož právní posouzení otázky odměňování člena statutárního orgánu za činnost spadající pod obchodní vedení v pracovním poměru dle § 66d obch. zák. odvolacím soudem není správné (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem), Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a aniž se zabýval námitkou dovolatele stran aplikace § 150 o. s. ř., napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Důvody, pro které nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozhodnutí soudu prvního stupně; Nejvyšší soud proto zrušil i je (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).
Je-li dovolání přípustné, přihlíží Nejvyšší soud i k jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Taková vada je dána i tehdy, rozhodoval-li v prvním stupni věcně nepříslušný soud (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2000, sp. zn. 20 Cdo 840/98, uveřejněného pod číslem 68/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Spor mezi členem představenstva akciové společnosti a touto akciovou společností ze smlouvy upravující vzájemný vztah při plnění činností spadajících do působnosti představenstva, je sporem mezi obchodní společností a členem jejího statutárního orgánu, týkajícím se výkonu funkce statutárního orgánu, k jehož projednání a rozhodnutí jsou v prvním stupni věcně příslušné krajské soudy [§ 9 odst. 2 písm. f) o. s. ř.]. Řečené platí bez ohledu na to, zda žalobu podává sama akciová společnost či její insolvenční správce (srov. opětovně rozsudek sp. zn. 31 Cdo 4831/2017, jehož závěry – byť přijaté v poměrech právní úpravy účinné do 31. prosince 2013 – se v citovaném rozsahu uplatní i při výkladu občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2014).
Rozhodl-li ve věci (jako soud prvního stupně) okresní soud, je řízení zatíženo vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Nejvyšší soud proto věc postoupil Krajskému soudu v Ostravě jako soudu věcně příslušnému (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) se podává z části první, článku II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Autor: -mha-