// Profipravo.cz / Nekalá soutěž 27.11.2013

K posouzení zaměnitelnosti a klamavosti obchodní firmy

Slovní spojení „exekuční kancelář“ může být vykládáno průměrným spotřebitelem i při zachování rozumné míry pozornosti a opatrnosti tak, že se jedná o výkon exekutora pověřeného exekutorským úřadem. Pokud bylo v obchodní firmě použito výrazu „exekuční“ a s ním i výrazu „kancelář“, nelze vyloučit, že takto zapsaná firma mohla vyvolat u spotřebitele nebezpečí záměny (podle § 47 obch. zák.) a mohla být považována za klamavé označení služeb žalované (podle § 46 obch. zák.).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 2960/2012, ze dne 30. 9. 2013

vytisknout článek


(kategorie: nekalá soutěž; zdroj: www.nsoud.cz)

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně K. D., zastoupené JUDr. Janem Tuláčkem, advokátem se sídlem Nerudova 10, 118 00 Praha 1 – Malá Strana, proti žalované Vymáhání a odkup pohledávek s. r. o. (dříve firma EKP Praha s. r. o. - do 9. 7. 2013, původně firma Exekuční kancelář Praha s. r. o.), se sídlem Římská 2135/45, 120 00 Praha 2 - Vinohrady, IČ 27566510, zastoupené Mgr. Pavlem Letáčkem, advokátem se sídlem Rumunská 1720/12, 120 00 Praha 2 – Nové Město, o neplatnost smlouvy z důvodu nekalosoutěžního jednání a zaplacení 100.000 Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 Cm 119/2010, k dovolání žalobkyně proti výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. dubna 2012, č. j. 3 Cmo 27/2012-85, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. dubna 2012 č. j. 3 Cmo 27/2012-85 i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. října 2011 č. j. 32 Cm 119/2010-65 se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


Odůvodnění:

Žalobou z titulu ochrany před jednáním nekalé soutěže se žalobkyně domáhala určení, že mandátní smlouva, uzavřená dne 1. 12. 2009 mezi žalobkyní jako mandantem a žalovanou jako mandatářem je neplatná, a dále požadovala, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit částku 100.000 Kč, resp. vrátit tuto částku, kterou žalobkyně již zaplatila žalované z titulu uvedené neplatné smlouvy.

Jednání nekalé soutěže podle obchodního zákoníku (dále jen obch. zák.), tj. jednání naplňující generální klauzuli podle § 44 odst. 1 i skutkovou podstatu speciální podle § 46, neboť je lze považovat za klamavé označení služeb žalované, žalobkyně spatřuje v tom, že žalovaná svojí firmou (dříve Exekuční kancelář Praha s. r. o.) uvedla žalobkyni jako spotřebitele v omyl (žalobkyně byla kvůli znění firmy přesvědčena, že žalovaná je kanceláří soudního exekutora), což má podle názoru žalobkyně za následek neplatnost uzavřené smlouvy podle § 49a občanského zákoníku (dále jen obč. zák.). Nároky uvedené v žalobě tvrdila žalobkyně proti žalované jako nároky z jednání nekalé soutěže podle § 53 obch. zák.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. října 2011, č. j. 32 Cm 119/2010-65, žalobu zamítl (I. výrok) a rozhodl o nákladech řízení (II. výrok).

K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze (dále jen odvolací soud) rozsudkem ze dne 24. dubna 2012, č. j. 3 Cmo 27/2012-85, rozhodl tak, že řízení o odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně v rozsahu, v němž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 20.000 Kč, zastavil (bod I. výroku), rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (bod II. výroku) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (bod III. výroku).

Odvolací soud přezkoumal k odvolání žalobkyně napadený rozsudek soudu prvního stupně v celém jeho rozsahu a dospěl k názoru, že odvolání žalobkyně není důvodné. Vzhledem k tomu, že v průběhu odvolacího řízení vzala žalobkyně své odvolání proti zamítavému I. výroku rozsudku soudu prvního stupně o žalobě v části, v níž požadovala na žalované zaplacení 20.000 Kč (v rámci povinnosti žalované zaplatit žalobkyni 100.000 Kč) zpět, zastavil odvolací soud odvolací řízení v uvedeném rozsahu. Podle názoru odvolacího soudu měl soud prvního stupně pro své rozhodnutí učiněna skutková zjištění v potřebném rozsahu, proto jeho zjištění i odvolací soud pro své rozhodnutí převzal a plně z nich vycházel a pro stručnost na ně ve svém rozhodnutí i odkazuje. Odvolací soud souhlasí jak s výsledným právním hodnocením soudu prvního stupně, tj. že znění a užívání obchodní firmy žalované nebylo pro daný vztah účastníků – smluvních stran uzavřené mandátní smlouvy – jednáním nekalé soutěže, tak i se závěrem přijatým soudem prvního stupně, že žalobě nelze z tohoto důvodu vyhovět.

Odvolací soud se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že popsané jednání žalované nenaplňuje všechny tři základní podmínky skutkové podstaty nekalé soutěže podle § 44 odst. 1 obch. zák., ani skutkové podstaty podle § 46 obch. zák. (klamavé označení zboží a služeb). Odvolací soud ve shodě se závěrem soudu prvního stupně uvedl, že jednání žalované je sice jednáním v hospodářské soutěži (žalovaná je obchodní společností nabízející své služby na trhu, předmětem jejího podnikání jsou služby soukromých detektivů a dále výroba, obchodní služby a služby neuvedené v příloze 1 až 3 živnostenského zákona, žalobkyně je spotřebitelem, který služby nabízené žalovanou na trhu prostřednictvím uzavřené mandátní smlouvy využil), tudíž splňuje první základní podmínku generální klauzule nekalé soutěže, avšak nelze v něm shledat rozpor s dobrými mravy soutěže (bylo prokázáno, že mezi žalobkyní a žalovanou ještě před uzavřením mandátní smlouvy probíhalo jednání o vzájemné spolupráci, jež vedlo k tomu, že žalobkyně osobně uzavřela se žalovanou předmětnou mandátní smlouvu, v jejímž znění se žalovaná zavázala konat k vymožení pohledávky žalobkyně, ale v jejím obsahu není však nic o tom, že by žalovaná jednala jako exekutor – exekutorský úřad; dále bylo prokázáno, že služby, které se na základě mandátní smlouvy zavázala žalovaná poskytnout žalobkyni, zčásti již žalovaná splnila co do uzavření dohody s dlužníkem žalobkyně o uznání a splácení jeho dluhu), který by měl za následek vyvolání omylu na straně žalobkyně, že žalovaná je kanceláří soudních exekutorů (oba soudy mají za to, že jednání žalované nebylo způsobilé vyvolat u žalobkyně klamnou představu o povaze a rozsahu služeb, jež žalovaná žalobkyni nabídla a žalobkyně akceptovala, což jednoznačně plyne ze znění uzavřené smlouvy účastníků; také následné jednání účastníků vylučuje tvrzení, že žalobkyně zněním obchodní firmy žalované v daném případě byla uvedena omyl o tom, kdo jí nabízí tyto služby a jaký je jejich rozsah a povaha). K posouzení tvrzené klamavosti jednání žalované vzaly oba soudy správně v úvahu hledisko průměrného spotřebitele, u něhož se předpokládá rozumná míra pozornosti a opatrnosti. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně zejména v tom, že při zachování průměrné míry pozornosti a opatrnosti spotřebitele i přes znění firmy žalované (tehdy firma zněla „Exekuční kancelář Praha s. r. o.“) nemohla žalobkyně pro jednoznačné znění smluvních podmínek, které stvrdila, objektivně nabýt klamného dojmu o tom, že žalovaná podniká jako exekutorský úřad. Odvolací soud navíc ještě doplnil, že pokud jednání žalované nenaplňuje nezbytnou podmínku generální klauzule nekalé soutěže (v řízení nebyl prokázán rozpor s dobrými mravy soutěže), není nutné zabývat se otázkou, zda jednání žalované bylo či nebylo v daném případě způsobilé přivodit žalobkyni újmu.

Odvolací soud uzavřel, že nebylo v řízení prokázáno nekalosoutěžní jednání žalované a nejsou proto dány podmínky pro přiznání uplatněných nároků. Pokud soud prvního stupně žalobu o určení neplatnosti smlouvy a vrácení peněžité částky na základě této smlouvy uhrazené pro tvrzenou nekalou soutěž žalované podle § 44 a násl. obch. zák. zamítl, podle odvolacího soudu rozhodl správně, a proto rozsudek v napadeném výroku I. (po jeho omezení částečným zpětvzetím odvolání) jako věcně správný potvrdil, včetně výroku o nákladech řízení.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně (dále jen dovolatelka) v zákonné lhůtě dovoláním, z jehož obsahu vyplývá, že je považuje za přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.), neboť se podle ní jedná o rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Důvodnost svého dovolání opírá dovolatelka o ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Z dovolání vyplývá, že žalobkyně nesouhlasí se závěry odvolacího soudu, resp. obou soudů, neboť je považuje za rozhodnutí v rozporu s rozhodnutími Nejvyššího soudu ČR (dále jen NS ČR) v podobné věci, konkrétně s usnesením NS ČR ze dne 28. 4. 2010 sp. zn. 5 Tdo 1105/2009 a s rozsudkem NS ČR ze dne 24. 2. 2009 sp. zn. 23 Co 2032/2008. Dovolatelka se domnívá, že situace popsané a právně hodnocené v citovaných rozhodnutích NS ČR jsou zcela analogické situaci, kdy se vymahačská společnost (žalovaná) ve své firmě označí za exekuční kancelář, která se tím podle mínění dovolatelky stává důvěryhodnější oproti jiným firmám nabízejícím obdobné služby. Právě kvůli znění firmy „Exekuční kancelář Praha s. r. o.“ se žalobkyně obrátila na žalovanou a na nikoho jiného se svojí žádostí o poskytnutí služeb spojených s vymáháním dluhu (v mandátní smlouvě je žalovaná označena jako Exekuční kancelář Praha, nikde není vymezeno, že se nejedná o skutečnou exekuční kancelář, ani ústně se žalovaná nikdy žalobkyni o pravém stavu věci nezmínila). Pokud soudy obou stupňů odkazují na bod 18 preambule směrnice 2005/29/ES o nekalých obchodních praktikách (zejména na znění „rozumná míra pozornosti a opatrnosti“ průměrného spotřebitele), dovolatelka má za to, že uvedené konstatování je obecné a nelze je v daném konkrétním případě aplikovat v neprospěch žalobkyně. Dovolatelka tvrdí, že projevila rozumnou míru opatrnosti a pozornosti, že potřebovala určitou právní pomoc ve své věci (vymožení peněžité pohledávky), proto si vybrala podle názvu, spojeného standardně jen s činností skutečných soudních exekutorů. Podle jejího názoru rozumná míra opatrnosti a pozornosti však neznamená, že spotřebitel musí obecně předpokládat možnost klamavého jednání a označování zvláště těch subjektů, kteří pracují ve zvláštním právním režimu a nad kterými je vykonáván státní dohled ministerstvem spravedlnosti. Podle názoru dovolatelky rozsudek odvolacího soudu spočívá z výše uvedených důvodů na nesprávném právním posouzení věci, a proto navrhuje, aby Nejvyšší soud ČR rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

K dovolání žalobkyně se vyjádřila žalovaná, a to zejména k závěrům žalobkyně obsaženým v jejím dovolání, které vyvozuje z citovaných rozhodnutí NS ČR (viz výše v dovolání). K rozsudku NS ČR ze dne 24. 2. 2009 žalovaná uvádí, že citovaný rozsudek se týká odlišné situace, než je předmětem projednávané věci, a proto jeho aplikace na daný případ není přiléhavá (v projednávané věci nejsou předmětem sporu práva k ochranné známce, ale pouze práva k obchodní firmě). V daném případě žalovaná vycházela z toho, že rejstříkový soud při zápisu firmy žalované do obchodního rejstříku 23. 6. 2006 přezkoumal navrhovanou obchodní firmu i z hlediska nezaměnitelnosti a neklamavosti. K usnesení NS ČR ze dne 28. 4. 2010 žalovaná podotýká, že toto bylo vydáno až po té, co žalobkyně s žalovanou uzavřely mandátní smlouvu ze dne 1. 12. 2009, tudíž se žalobkyně nemůže dovolávat obdobného výkladu „klamavosti obchodní firmy“. Podle názoru žalované žalobkyně účelově zneužívá posun v interpretaci pojmu „klamavost obchodní firmy“, k němuž došlo až po uzavření předmětné mandátní smlouvy, navíc za situace, kdy žalovaná byla v dobré víře o tom, že její obchodní firma není klamavou. Z uvedených důvodů žalovaná navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobkyně zamítl a žalované přiznal náhradu nákladů dovolacího řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (dále jen dovolací soud) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda je tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon (v ustanoveních § 237 až 239 o. s. ř.) připouští. Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v § 237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř. Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v dané věci nejedná, přichází proto v úvahu pouze přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Dovolání žalobkyně do rozsudku odvolacího soudu, kterým byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jímž byla žaloba žalobkyně zamítnuta, přichází v úvahu jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu zásadní právní význam zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až kladným závěrem dovolacího soudu, že tomu tak vskutku je. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, činí dovolací soud předběžně, zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o přípustné dovolání a dovolací soud bez dalšího přezkoumá napadený rozsudek a rozhodne o něm meritorně.

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním právním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tak zásadně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Nesprávným právním posouzením věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, jestliže právě na něm napadené rozhodnutí spočívá, jinými slovy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.

Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.

Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až kladným závěrem dovolacího soudu, že tomu tak vskutku je.

V projednávané věci dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání je podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné a důvodné, neboť odvolací soud i soud prvního stupně rozhodly o žalobkyní uplatněném nároku z titulu nekalé soutěže žalované v rozporu s hmotným právem.

Dovolací soud posoudil dovolatelkou tvrzené zásadní právní otázky, které dovolatelka uvedla ve svém dovolání. V projednávané věci dovolatelka vytýkala odvolacímu soudu i soudu prvního stupně, že nesprávně právně posoudily věc, když tvrdily, že žalovaná se nedopustila nekalosoutěžního jednání. Oba nižší soudy dospěly k závěru, že v daném případě nelze přiznat žalobkyni uplatněné nároky (v průběhu odvolacího řízení byl jeden z nároků částečně změněn), tj. konkrétně že nelze stanovit z důvodu nekalosoutěžního jednání neplatnost mandátní smlouvy, uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou, a že nelze žalované uložit, aby zaplatila žalobkyni 80.000 Kč. Soudy uzavřely, že v daném případě nejsou řádné důvody k poskytnutí ochrany práv žalobkyně proti tvrzenému nekalosoutěžnímu jednání žalované.

V posuzovaném případě žalobkyně tvrdila, že byla uvedena v omyl názvem (firmou) žalované, neboť ze znění obchodní firmy žalované žalobkyně dovodila, že žalovaná vyvine činnost směřující k sepsání exekučního zápisu podle § 78 písm. a) exekučního řádu a posléze provede exekuci. V řízení bylo prokázáno, že z obsahu mandátní smlouvy uzavřené mezi účastníky, kterou žalobkyně vlastnoručně podepsala, však takový závazek žalované nevyplývá; naopak z další, zejména e-mailové, korespondence mezi účastníky bylo zřejmé, že záměrem a cílem žalobkyně bylo, aby peníze od dlužníka dostala co nejdříve, ale forma a způsob, kterým to žalovaná učiní, nebyly ze strany žalobkyně nijak limitovány. Soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyně pravděpodobně při sepisování mandátní smlouvy jako laik ani nevěděla, že existuje možnost exekučního zápisu podle § 78 písm. a) exekučního řádu, a žalovaná ji neuváděla v omyl tím, že by žalobkyni tento postup (který žalované ani ze zákona nepříslušel) nabízela, tudíž v jednání žalované neshledal rozpor s dobrými mravy soutěže. Odvolací soud dovodil, že v jednání žalované s přihlédnutím ke všem okolnostem případu pro chybějící nutnou podmínku jednání nekalé soutěže (podle generální klauzule) již není nutné se dále zabývat otázkou, zda jednání žalované bylo či nikoliv způsobilé přivodit újmu jinému soutěžiteli (konkrétně žalobkyni). Podle závěrů obou soudu v posuzovaném případě bylo prokázáno, že jednání žalované nenaplňuje kumulativně všechny tři základní podmínky generální klauzule nekalé soutěže ve smyslu § 44 odst. 1 obch. zák., proto nemůže být jednáním nekalosoutěžním. Oba nižší soudy dospěly k závěru, že v předmětné záležitosti se nejedná o nekalosoutěžní zásah žalované do práv žalobkyně.

Dovolací soud nesouhlasí s rozhodnutím nižších soudů, že žalobkyni nelze přiznat uplatněné žalobní nároky. Dovolací soud nesouhlasí se závěry odvolacího soudu i soudu prvního stupně, že jednání žalované, jako obchodní společnosti, která se zabývala i nadále zabývá (nyní již pod obchodní firmou Vymáhání a odkup pohledávek s. r. o.) mimo jiné také vymáháním pohledávek, nelze považovat ve vztahu k žalobkyni za nekalosoutěžní, pokud k datu uzavření předmětné mandátní smlouvy (k 1. 12. 2009) byla žalovaná zapsána v obchodním rejstříku pod firmou Exekuční kancelář Praha s. r. o. Podle závěrů soudu prvního stupně i odvolacího soudu toto jednání žalované nemůže být hodnoceno jako nekalosoutěžní, neboť nesplňuje současně všechny základní podmínky generální klauzule nekalé soutěže (podle § 44 odst. 1 obch. zák.). V daném případě podle závěrů obou soudů nebyla jednáním žalované naplněna nezbytná podmínka rozporu s dobrými mravy soutěže, nebylo již tedy nutné zabývat se další podmínkou nekalé soutěže, a to způsobilostí přivodit újmu žalobkyni.

Dovolací soud k námitce dovolatelky, že nesouhlasí se závěry odvolacího soudu, resp. obou soudů, neboť je považuje za rozhodnutí v rozporu s rozhodnutími NS ČR v podobné věci (s usnesením NS ČR ze dne 28. 4. 2010 sp. zn. 5 Tdo 1105/2009 a s rozsudkem NS ČR ze dne 24. 2. 2009 sp. zn. 23 Co 2032/2008), uvádí, že dovolatelkou citovaná rozhodnutí NS ČR dovolací soud rovněž považuje, na rozdíl od odvolacího soudu, za podobná danému případu, zejména pokud jde o posouzení zaměnitelnosti a klamavosti označení (zde firmy žalované) a hlediska průměrného spotřebitele (zde žalobkyně orientující se při uzavírání smlouvy podle firmy žalované). Odvolací soud ve svém rozhodnutí uvedl, že žalobkyně osobně uzavřela se žalovanou (obchodní společností zabývající se mimo jiné vymáháním pohledávek) mandátní smlouvu, jíž se žalovaná zavázala konat k vymožení pohledávek žalobkyně. Z předmětné mandátní smlouvy nijak nevyplývalo, že by se žalovaná zavázala jednat jako soudní exekutor (exekutorský úřad), proto shodně oba soudy uzavřely, že z jednání účastníků (uzavřené smlouvy i jejich následného jednání) nelze dovodit, že by žalobkyně zněním obchodní firmy žalované byla uvedena v omyl o tom, kdo jí nabízí tyto služby a jaký je jejich rozsah a povaha. Oba soudy přitom správně posuzovaly klamavost jednání žalované (právní otázku) z hlediska průměrného spotřebitele, jenž v sobě sjednocuje (průměruje) zkušenosti, vědomosti, pocity a dojmy v úvahu přicházejících adresátů nabídky, možných zákazníků či spotřebitelů, s cílem posoudit, nakolik tvrzené závadné jednání bylo způsobilé takového průměrného spotřebitele ovlivnit v jeho dalším jednání a rozhodování; míra pozornosti takového průměrného spotřebitele není přitom jen povrchní, ale předpokládá se pro něho rozumná míra pozornosti a opatrnosti. Dovolací soud má za to, na rozdíl od závěrů obou nižších soudů, že při zachování rozumné míry pozornosti a opatrnosti průměrného spotřebitele (zde žalobkyně) právě kvůli znění obchodní firmy žalované (v době uzavření mandátní smlouvy mezi účastníky byla žalovaná zapsaná v obchodním rejstříku jako Exekuční kancelář Praha s. r. o.) mohla žalobkyně objektivně nabýt klamného dojmu o tom, že žalovaná podniká jako exekutorský úřad (také podle slovníku spisovné češtiny je výraz „exekuce“ spojován se „soudní exekucí“ – blíže viz http://ssjc.ujc.cas.cz/search.php). Navíc dovolací soud k uvedeným pojmům podotýká, že podle § 1 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, soudní exekutor (dále jen „exekutor“) je fyzická osoba splňující předpoklady podle tohoto zákona, kterou stát pověřil exekutorským úřadem. Z uvedeného se podává, že pokud je v citovaném zákoně pojem „exekutor“ legislativní zkratkou pro pojem „soudní exekutor“, pak slovní spojení „exekuční kancelář“ může být vykládáno průměrným spotřebitelem (žalobkyní) i při zachování rozumné míry pozornosti a opatrnosti tak, že se jedná o výkon exekutora pověřeného exekutorským úřadem. Pokud v obchodní firmě žalované bylo dříve (v době uzavření mandátní smlouvy v r. 2009) použito výrazu „exekuční“ a s ním i výrazu „kancelář“, nelze vyloučit, že takto zapsaná firma mohla vyvolat u spotřebitele nebezpečí záměny (podle § 47 obch. zák.) a mohla být považována za klamavé označení služeb žalované (podle § 46 obch. zák.). Nad rámec uvedeného dovolací soud připojuje, že se k této své úvaze o klamavosti firmy obchodní společnosti žalované inspiroval mimo jiné také posléze přijatou právní úpravou, tj. novelou exekučního řádu danou zákonem č. 396/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony. (Novela exekučního řádu ze dne 19. září 2012 nabyla účinnosti k 1. lednu 2013. Ust. § 4 odst. 1 zní: Exekutor je povinen při výkonu exekuční a další činnosti používat označení „soudní exekutor“. Označení „soudní exekutor“ nebo „exekutorský úřad“, od nich odvozené tvary slov, ani označení způsobilé vyvolat nebezpečí záměny s uvedenými označeními není oprávněna používat jiná osoba. Podle § 4 odst. 2 exekučního řádu ve znění citované novely ten, kdo neprovádí na základě zákona nucený výkon exekučních titulů, není oprávněn označovat svoji činnost jako „výkon rozhodnutí“, „exekuci“ nebo „exekuční činnost“, tvary slov od nich odvozené, ani označení způsobilé přivodit nebezpečí záměny s uvedenými označeními.) S ohledem na výše uvedené dovolací soud dovozuje, že žalovaná (ač ve svém vyjádření k odvolání i k dovolání tvrdí, že zápis její obchodní firmy do obchodního rejstříku byl zcela v souladu se zákonem) si je dobře vědoma svého nesprávného dřívějšího označení (klamavé obchodní firmy). Z úplného výpisu z obchodního rejstříku – blíže viz https://or.justice.cz/ias/ui/vypis-vypis?subjektId=isor%3a100038493&typ=full&klic=fu9u55 – vyplývá, že žalovaná od svého prvního zápisu dne 23. 6. 2006 již dvakrát změnila svoji firmu („Exekuční kancelář Praha s. r. o.“, poté od 1. 2. 2010 „EKP Praha s. r. o.“ a nyní od 10. 7. 2013 „Vymáhání a odkup pohledávek s. r. o.“).

Dovolací soud se z výše uvedených důvodů neztotožňuje s právním názorem odvolacího soudu (stejně jako s právním názorem soudu prvního stupně). Ani soud prvního stupně, ani odvolací soud neposoudily věc správně podle právních předpisů ČR (viz zák. č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů).

Nejvyšší soud ČR s ohledem na to, že shledal námitky dovolatelky uvedené v jejím dovolání důvodnými, napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243b odst. 2, část věty za středníkem, o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i tento rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.). V dalším řízení bude soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1, věta za středníkem o. s. ř.), přičemž rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1, věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů