// Profipravo.cz / Nekalá soutěž 20.06.2013

K rozsahu újmy hrozící z nekalosoutěžního jednání

Pro kvalifikaci nekalé soutěže se vyžaduje pouhá způsobilost jednání přivodit újmu soutěžitelům nebo spotřebitelům, vznik újmy není nutný. Možnost, že jednomu nebo druhému z uvedených subjektů bude způsobena újma, musí být ovšem možností reálnou, nikoliv vyspekulovanou a velmi nepravděpodobnou. Zákon nijak neurčuje rozsah újmy, která musí z určitého jednání alespoň hrozit, aby takové jednání mohlo být posouzeno jako nekalosoutěžní.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 582/2011, ze dne 25. 4. 2013

vytisknout článek


(kategorie: nekalá soutěž; zdroj: www.nsoud.cz)

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně S. M., zastoupené Mgr. Jaromírem Jarošem, advokátem, se sídlem v Ostravě, U Rourovny 556/3, proti žalovaným 1. P. Š., 2. Foch Security s. r. o. "v likvidaci", se sídlem v Ostravě – Hrabové, Krmelínská 646/22, PSČ 720 00, identifikační číslo osoby 25907174, oběma zastoupeným Mgr. Thomasem Mumulosem, advokátem, se sídlem v Ostravě, Preslova 361/9, o ochranu proti nekalé soutěži a náhradu škody, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 7 Cm 21/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. června 2010, č. j. 7 Cmo 515/2009-341, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. června 2010, č. j. 7 Cmo 515/2009-341, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení


O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 21. září 2009, č. j. 7 Cm 21/2006-274, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala uložení povinnosti prvnímu žalovanému zaplatit žalobkyni částku 5 090 248 Kč (výrok pod bodem I), druhé žalované zaplatit žalobkyni částku 500 000 Kč a uložení povinnosti zdržet se internetové prezentace dopisu FC BANÍK Ostrava a.s., ze dne 28. 1. 2008 na webových stránkách www.foch.cz pod odkazem „Reference“ a aby dopis z webových stránek www.foch.cz odstranila (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky pod body III a IV).

Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalobkyně podnikala od 29. 10. 1997 s živnostenským oprávněním v oblasti zajišťující ostrahu podniků a služeb. Dne 30. 10. 1997 udělila prvému žalovanému písemnou generální plnou moc k zastupování své osoby při podnikatelské činnosti, včetně podpisového práva a umožnila mu přístup ke svému bankovnímu účtu. Prvý žalovaný byl od 20. 12. 1997 v pracovním poměru u žalobkyně ve funkci výkonného ředitele. Dne 1. 11. 1997 podepsali žalobkyně a prvý žalovaný tzv. „Smlouvu o vlastnictví firmy S. M. FOCH“, kde sjednali, že za tento subjekt jednají a rozhodují společně, ale na majetku, zisku a ztrátách se budou podílet v poměru 80% Š. a 20% M. Dohodli se tak s ohledem na okolnost, že prvý žalovaný samostatně podnikat v dané oblasti nemohl. Prvý žalovaný podnik žalobkyně řídil - získával zákazníky, jednal s nimi, podepisoval smlouvy, takže ve svém důsledku bylo podnikání žalobkyně třetími subjekty ztotožňováno s osobou prvého žalovaného. Žalobkyně v rámci své podnikatelské činnosti zabezpečovala mzdovou a personální agendu. Žalobkyně v době od února 2001 do května 2002 neodváděla řádně zálohy na daň z příjmu fyzických osob, platby na sociální zabezpečení a na zdravotní pojištění, za což byla stíhána a odsouzena v řízení vedeném Okresním soudem v Ostravě pod sp. zn. 3 T 71/2004.

V řízení bylo dále prokázáno, že prvý žalovaný založil dne 20. 3. 2002, tedy v době trvání jeho pracovního poměru u žalobkyně, společnost FOCH Security s.r.o., jejíž předmět podnikání je shodný s předmětem podnikání, který měla žalobkyně. Od 7. 3. 2003 je tato společnost vlastníkem kombinované ochranné známky FOCH Security mj. pro třídu 45 – zajišťování ostrahy majetku a osob, jejíž grafické znázornění odpovídá firemnímu logu žalobkyně. Tato společnost použila k internetové prezentaci na svých webových stránkách www.foch.cz (minimálně v období od 19. 3. 2003 do 18. 3. 2009) dopisy z období činnosti žalobkyně, tj. z let 1998 – 2000, jimiž bývalí smluvní partneři vyjadřovali spokojenost s činností bezpečnostní agentury FOCH. Smlouvy o poskytování nepřetržité dálkové kontroly objektu fyzické ostrahy a okamžitého bezpečnostního zásahu a smlouvy o provádění ostrahy uzavřenými mezi žalobkyní a jejími smluvními partnery prvý žalovaný dne 23. 4. 2002 a 24. 2. 2002 bez vědomí žalobkyně v jejím zastoupení převedl na druhou žalovanou. V řízení bylo dále zjištěno, že sama žalobkyně podepsala dohodu o ukončení smlouvy o nájmu nebytových prostor (kanceláří) v Ostravě se smluvním partnerem GPO a.s. a ukončila dohodu o provádění bezpečnostních služeb pro objekty této společnosti, v nichž byly pronajaté prostory umístěny. Dne 30. 4. 2002 vrátila společnosti GPO a.s., nesplacený zůstatek úvěru ve výši 572 119 Kč, tentýž den ukončila dohodou pracovní poměr se všemi svými zaměstnanci a vyřizovala veškeré formality ve věci uzavření pracovních smluv těchto svých bývalých zaměstnanců s druhou žalovanou, včetně jejich odhlášení a přihlášení vůči příslušným úřadům. K témuž datu prodala žalobkyně druhé žalované veškerý movitý majetek, převedla na ni číslo operátora T-mobile a druhá žalovaná vstoupila do práv a povinností z leasingových smluv. Od 1. 5. 2002 do října 2002 vykonávala pro druhou žalovanou jako „OSVČ“ činnost související s vedením personální a mzdové agendy a jednala za ni ve vztahu k příslušným úřadům, poté na tuto činnost zaučovala pracovnici druhé žalované.

Při právním posouzení věci dospěl soud prvního stupně ve vztahu k prvnímu žalovanému k závěru, že byl s žalobkyní v soutěžním poměru, v období, kdy byl v pracovním poměru u žalobkyně, připravoval podmínky pro své budoucí podnikání a jako základ obchodní firmy zvolil slovo FOCH, tedy název vžitý pro podnikatelskou činnost žalobkyně. Volbou obchodní firmy FOCH Security s.r.o., vzniklo nebezpečí budoucí záměny obou podnikatelských subjektů (žalobkyně a druhé žalované) a jejich služeb v oblasti zajišťování ostrahy majetku a osob, přičemž z pohledu průměrného zákazníka slovo „Security“ oba subjekty dostatečně nerozlišovalo. Jednal tak v rozporu s dobrými mravy soutěže, jeho jednání bylo způsobilé žalobkyni poškodit. Tento skutek hodnotil soud prvního stupně podle § 44 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) jako nekalou soutěž, kterou zákon zakazuje, a který současně naplňuje skutkovou podstatu nebezpečí záměny podle § 47 písm. b) obch. zák. Jako vybočení z plné moci žalobkyně coby zmocnitelky, posoudil soud prvního stupně chování prvého žalovaného, který bez vědomí a souhlasu žalobkyně podepsal v jejím zastoupení ve dnech 23 a 24. 4. 2002, tj. bezprostředně po zápisu druhé žalované do obchodního rejstříku, dohody o záměně účastníka smlouvy a dohody o ukončení smlouvy, čímž dosáhl, že obchody žalobkyně přešly od 1. 5. 2002 na druhou žalovanou. Tento exces prvého žalovaného shledal soud prvního stupně jako jednání z hlediska dobrých mravů soutěže nepřípustné a způsobilé přivodit žalobkyni újmu. I tím byla naplněna skutková podstata nekalé soutěže podle § 44 odst. 1 obch. zák.

Následným jednáním však žalobkyně podle závěru soudu prvního stupně s odkazem na § 266 odst. 3 obch. zák. navodila stav, že počínaje 1. 5. 2002 nemohla vytvářet zisk, jaký dosahovala před tímto datem. Žalobkyně v řízení neprokázala, že by bez zbytečného odkladu ve smyslu § 33 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) vyjádřila relevantním způsobem svůj nesouhlas s postupem prvého žalovaného, s převodem zakázek, a naopak se podílela od května do října 2002 na činnosti a dosahování zisku druhou žalovanou ze zakázek, které na ni byly převedeny. Teprve s odstupem šesti měsíců začala rozesílat dopisy obchodním partnerům, v nichž vyjádřila nesouhlas s postupem prvého žalovaného.

Uplatněný nárok na náhradu škody – ušlého zisku posoudil soud prvního stupně podle § 53, § 373 a § 379 obch. zák. Dospěl k závěru, že protiprávní (nekalosoutěžní) jednání prvého žalovaného bylo v řízení prokázáno, příčinná souvislost mezi tímto chováním a vznikem majetkové újmy žalobkyně byla taktéž dána, ale došlo k jejímu přetržení v důsledku chování žalobkyně. Kdyby totiž žalobkyně neumožnila druhé žalované rozjezd podnikatelské činnosti tím, že jí sama převedla movitý majetek včetně pultu CO, bez něhož předmětnou činnost provádět nelze, kdyby jí sama nepomohla k získání profesně znalých pracovníků a kdyby okamžitě relevantním způsobem kontaktovala své obchodní partnery s tím, ať neberou na nové smlouvy ohled a nadále platí služby podle jí vystavených faktur, tak by ke škodě nedošlo. Argumentovala-li žalobkyně pohnutkou svého chování – minimalizovat škody, pak tato pohnutka, jež vedla žalobkyni k následnému projevu vůle, právní význam nemá a žalobkyně se jí ve smyslu § 34 obč. zák. nemůže s úspěchem dovolávat. Soud prvního stupně uzavřel, že příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním prvého žalovaného a škodou byla dána, došlo však k jejímu přetržení, a to právě v důsledku shora popsaného chování žalobkyně.

Ve vztahu k druhé žalované dospěl soud prvního stupně k závěru, že jednala v rozporu s dobrými mravy soutěže, a to volbou své obchodní firmy. Rovněž ve vztahu k ní však zohlednil chování žalobkyně, která vzniklý stav akceptovala, proti užití zaměnitelné obchodní firmy se nebránila a aktivně se podílela na činnosti druhé žalované. Jednání druhé žalované tak nebylo způsobilé žalobkyni nijak poškodit. Užití dopisů žalobkyně z let 1998 až 2000 druhou žalovanou nebylo slušné a vybočovalo z mezí dobrých mravů soutěže, nicméně toto jednání nebylo způsobilé žalobkyni poškodit za situace, kdy žalobkyně svou podnikatelskou činnost k 11. 12. 2003 ukončila.

K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 29. června 2010, č. j. 7 Cmo 515/2009-341, ve znění opravného usnesení ze dne 29. července 2010, č. j. 7 Cmo 515/2009-349, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, II a III (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím (výroky pod body II, III a IV).

Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Ve vztahu k prvnímu žalovanému odvolací soud uzavřel, že skutečnost, že bývalý zaměstnanec ukončí pracovní poměr a osamostatní se, byť přitom hodlá podnikat ve stejné oblasti jako bývalý zaměstnavatel, není sama o sobě nekalou soutěží. Jestliže však zaměstnanec bezprostředně po skončení pracovního poměru a bez vědomí zaměstnavatele, svým vlastním jménem převezme zakázku zaměstnavatele, pak takové jednání v souladu s dobrými mravy soutěže být nemůže a je způsobilé bývalého zaměstnavatele, jako soutěžitele, poškodit. Odvolací soud dospěl k závěru, že jestliže by posuzoval jednání prvého žalovaného jako bývalého zaměstnance žalobkyně zcela osamoceně, bez dalších prokázaných skutečností, pak by musel zcela nepochybně dospět k závěru, že jeho jednání je jednáním nekalosoutěžním. Nelze však vzít v úvahu pouze skutečnosti prokazující, že prvý žalovaný v době trvání pracovního poměru u žalobkyně činil kroky směřující k založení druhé žalované, na základě svého pracovního zařazení u žalobkyně a na základě plné moci jednal s jejími obchodními partnery o změnách smluv ohledně smluvního partnera, ale je nezbytné vzít v úvahu i skutečnosti prokazující, že žalobkyně se aktivně podílela na všech těchto úkonech, zejména na ukončení pracovněprávních vztahů se svými zaměstnanci a uzavření nových pracovních smluv s druhou žalovanou, ukončení nájmu nebytových prostor a uzavření smlouvy o nájmu týchž nebytových prostor s druhou žalovanou, převedení závazků zatěžujících její firmu, ať již z leasingových smluv, či úvěrové smlouvy uzavřené se společností GPO a.s., na druhou žalovanou. Za nikoliv nepodstatnou pro posouzení uvedeného jednání žalobkyně považoval odvolací soud i skutečnost, že k němu docházelo v prvních měsících roku 2002, tedy v době, kdy byla žalobkyně již v důsledku předchozího neplnění finančních povinností vůči státu a vůči věřiteli firma žalobkyně zatížena závazky ve výši téměř 2 000 000 Kč.

S ohledem na uvedená skutková zjištění dospěl odvolací soud k závěru, že jednání prvého žalovaného, a posléze i druhé žalované, je sice jednáním v hospodářské soutěži, ovšem v souvislosti s jednáním samotné žalobkyně nelze konstatovat, že by jejich jednání bylo v rozporu s dobrými mravy a bylo objektivně schopno přivodit újmu žalobkyni či jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům, tedy naplňovalo zákonem stanovená kriteria jednání nekalosoutěžního.

Proti rozsudku odvolacího soudu (do výroku I. a III.) podala žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost odvozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu změnilo rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, když odvolací soud vycházel z jiného právního názoru. Dovolání považuje současně za přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že následné aktivní jednání žalobkyně fakticky konvaliduje protiprávnost jednání prvého žalovaného a druhé žalované. Soudy obou stupňů vycházely ze skutkových zjištění, že prvý žalovaný podepsal ve dnech 23. 4. a 24. 4. 2002 dohody o převodu zákazníků bez vědomí žalobkyně, tedy nikoliv na základě předchozí dohody. Dovolatelka však svým následným chováním nevyslovila souhlas s protiprávním jednáním. Dovolatelka měla povinnost odvádět povinné platby (mzdy, leasingy, nájemné atd.) a když se ocitla bez klientů a tudíž i příjmů, urychleně jednala tak, aby jí nevznikly další závazky, event. aby se nezvyšovaly. Své jednání - ukončení nájemního vztahu s GPO, rozvázání pracovních poměrů se zaměstnanci a jednání ve prospěch druhé žalované hodnotí jako logicky odůvodněné. Navíc v průběhu následného jednání projevila i výslovný nesouhlas s jednáním žalovaných a obrátila se na Ing. M. ze společnosti ORSA, s.r.o., na Ing. K. ze společnosti MS UNIKOV, na Ing. Ž. ze společnosti Cobra – Plus – Moravia, s.r.o., Lear, v.o.s., s tím, že prvý žalovaný převedl zakázky jejich společnosti neoprávněně. Následně podala podnět orgánům činným v trestním řízení k prošetření jednání prvého žalovaného. V řízení bylo podle názoru dovolatelky prokázáno, že protiprávní jednání prvého žalovaného bylo z časového i věcného hlediska prvotní okolností, která následně vedla ke vzniku majetkové újmy žalobkyně. Její jednání navazovalo na protiprávní jednání prvého žalovaného, bylo tedy reakcí na jeho jednání. Okolnosti, že žalobkyně byla zatížena finančními závazky vůči státu a věřiteli, že konala od 1. 5. 2002 ve prospěch druhé žalované, nejsou podle jejího názoru příčinou toho, že pozbyla své dosavadní klienty. Touto argumentací je vytvářen právní názor dovolující jednat soutěžiteli nekalosoutěžně, pokud je jiný soutěžitel dlužníkem či nejedná zcela profesionálně.

Dovolatelka navrhuje zrušení rozsudku odvolacího soudu v jeho výrocích pod body I a III a rozsudku soudu prvního stupně ve výrocích pod body I, II a III a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaní se k dovolání vyjádřili tak, že je považují za nepřípustné. Soudy obou stupňů žalobu zamítly ze stejných důvodů, tj. že žalobkyně bezprostředně po převodech předmětných smluv aktivně činila veškeré kroky na podporu těchto smluvních vztahů, a v době, kdy se o převodech smluv podle svého tvrzení dozvěděla, tyto se žádným způsobem nepokusila zpochybnit. Není přitom rozhodné, zda tato skutečnost byla soudem prvního stupně nazvána jako přetržení příčinné souvislosti a odvolacím soudem jako souhlas s převodem předmětných smluv, v obou případech se totiž jedná o stejný důvod zamítnutí žaloby a dovolání není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Dovolání není podle žalovaných přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí nemá zásadní právní význam a dovolatelka ani neuvádí žádné důvody pro přijetí takového závěru. Chování žalobkyně je podle názoru žalovaných nutno vyhodnotit také jako souhlas s jednáním zmocněnce ve smyslu § 33 obč. zák., neboť žalobkyně žádným způsobem svým klientům neoznámila svůj nesouhlas s převody a učinila tak až podáním žaloby o tři roky později. Uplatní se zde proto nevyvratitelná právní domněnka schválení právního úkonu podle § 33 odst. 1 obč. zák. Žalovaní také poukázali na to, že v řízení nebylo prokázáno, že již v květnu 2002 projevila výslovný nesouhlas s převodem smluv. Z dokazování naopak vyplývá, že svůj nesouhlas pouze ústně oznámila jednomu svému klientovi v srpnu 2002 a dalšímu až v listopadu 2002, tj. několik měsíců po převodu předmětných smluv a trestní oznámení podala až v březnu 2003, tj. o téměř o rok později.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud”) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou a obsahuje stanovené náležitosti, nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku nebo usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O žádný z uvedených případů se v posuzované věci nejedná.

Proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za podmínky, že dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.

Dovolání je podle § 237 odst. 1 písm. c) a § 237 odst. 3 o. s. ř. přípustné, neboť odvolací soud v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu řešil otázku nekalosoutěžního jednání obou žalovaných.

Ze skutkových zjištění soudů, jimiž je dovolací soud vázán, vyplývá, že prvý žalovaný založil dne 20. 3. 2002, tedy v době trvání jeho pracovního poměru u žalobkyně, společnost FOCH Security s.r.o., jejíž předmět podnikání je shodný s předmětem podnikání, který měla žalobkyně. Od 7. 3. 2003 je tato společnost vlastníkem kombinované ochranné známky FOCH Security mj. pro třídu 45 – zajišťování ostrahy majetku a osob, jejíž grafické znázornění odpovídá firemnímu logu žalobkyně. Tato společnost použila k internetové prezentaci na svých webových stránkách www.foch.cz (minimálně v období od 19. 3. 2003 do 18. 3. 2009) dopisy z období činnosti žalobkyně, tj. z let 1998 – 2000, jimiž bývalí smluvní partneři vyjadřovali spokojenost s činností bezpečnostní agentury FOCH. Smlouvy o poskytování nepřetržité dálkové kontroly objektu fyzické ostrahy a okamžitého bezpečnostního zásahu a smlouvy o provádění ostrahy uzavřenými mezi žalobkyní a jejími smluvními partnery prvý žalovaný dne 23. 4. 2002 a 24. 2. 2002 bez vědomí žalobkyně v jejím zastoupení převedl na druhou žalovanou.

První žalovaný byl s žalobkyní v soutěžním poměru. Výše popsaným jednáním první žalovaný jednal podle § 44 odst. 1 obch. zák. jednoznačně v rozporu s dobrými mravy soutěže a jeho jednání bylo způsobilé přivodit újmu žalobkyni jako soutěžitelce na stejném trhu zajišťování bezpečnostních služeb.

Je nesprávný závěr odvolacího soudu, který z následného chování žalobkyně, kterým se zjevně snažila minimalizovat vznikající škody, dovodil, že jednáním žalovaných nebyla způsobena a ani nehrozila újma žalobkyni a proto jejich jednání nemělo nekalosoutěžní povahu. Pro kvalifikaci nekalé soutěže se vyžaduje pouhá způsobilost jednání přivodit újmu soutěžitelům nebo spotřebitelům, vznik újmy není nutný. Možnost, že jednomu nebo druhému z uvedených subjektů bude způsobena újma, musí být ovšem možností reálnou, nikoliv vyspekulovanou a velmi nepravděpodobnou. Zákon nijak neurčuje rozsah újmy, která musí z určitého jednání alespoň hrozit, aby takové jednání mohlo být posouzeno jako nekalosoutěžní (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2008, sp. zn. 32 Cdo 139/2008).

Za situace, kdy první žalovaný jako základ obchodní firmy zvolil slovo FOCH, tedy název vžitý pro podnikatelskou činnost žalobkyně a druhá žalovaná začala podnikat pod firmou FOCH Security s.r.o., vzniklo navíc nebezpečí záměny obou podnikatelských subjektů (žalobkyně a druhé žalované) a jejich služeb v oblasti zajišťování ostrahy majetku a osob, přičemž z pohledu průměrného zákazníka slovo „Security“ oba subjekty dostatečně nerozlišovalo. Došlo tak současně k naplnění skutkové podstaty nebezpečí záměny podle § 47 písm. b) obch. zák.

Na základě výše uvedeného Nejvyšší soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu není správné.

Odvolací soud se vzhledem ke svým závěrům o nikoli nekalosoutěžním jednání žalovaných nezabýval otázkou, zdali jejich jednáním byla žalobkyni způsobena škoda. Touto otázkou se proto nemohl zabývat ani dovolací soud. Bude proto na odvolacím soudu, aby při aplikaci § 53 obch. zák. ve spojení s § 757 a § 373 obch. zák. posoudil, zdali nekalosoutěžní jednání prvého žalovaného a druhé žalované bylo v příčinné souvislosti se škodou tvrzenou žalobkyní a zdali jí tato škoda skutečně vznikla.

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení § 243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 věta za středníkem o. s. ř.).

V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta poslední o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů