// Profipravo.cz / Obecná ustanovení obch. zák. 27.06.2008
K soustavnosti jakožto znaku podnikání ve smyslu § 2 odst. 1 ObchZ
Soustavnost, znak podnikání ve smyslu § 2 odst. 1 ObchZ, není totožná s nepřetržitostí a trvalostí, přičemž posouzení soustavnosti je vždy věcí konkrétního případu s přihlédnutím k povaze činnosti.
I když v dané věci podnikatelskou činnost v označeném obchodě žalovaná nevykonávala od roku 2003 nepřetržitě tak, že by obchod byl provozován za účelem prodeje, jak je běžné, znak soustavnosti výkonu podnikatelské činnosti byl zachován, jestliže v důsledku rekonstrukce prodejny a hledání jiného sortimentu prodeje žalovanou byl otevřen v průběhu roku vždy jen po určitou dobu a v době, kdy byl zavřen, sloužil, k občasnému prodeji a výdeji telefonicky objednaného zboží.
podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 679/2007, ze dne 22. 4. 2008
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně D.-E., s. r. o., zastoupené advokátem, proti žalované E. Ch., zastoupené advokátem, o určení zániku věcného břemene užívání nebytových prostor, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 34 C 192/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 1. června 2006, č. j. 10 Co 618/2005-283, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 257,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.
O d ů v o d n ě n í :
Okresní soud Plzeň-město (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. září 2006, č. j. 34 C 192/2004-220, určil, „že právo odpovídající věcnému břemeni užívání nebytových prostorů v domě č. p. 611 v P. v Jungmannově ulici 6, zřízené žalobkyní jako vlastníkem domu ve prospěch žalované E. Ch., splněním rozvazovací podmínky z kupní smlouvy o prodeji nemovitosti ze dne 22. 10. 1992 – č. l. VI. zaniklo“. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že kupní smlouvou z 22. 10. 1992, registrovanou bývalým Státním notářstvím P.-m. pod č. RI, V, 1625/1992, žalovaná prodala firmě E., s. r. o., nyní D.-E., s. r. o., dům č. p. 611 v P. v Jungmannově ulici spolu se stav. parc. č. 5755. Touto smlouvou v čl. VI. bylo ve prospěch žalované zřízeno věcné břemeno, které podle smlouvy zanikne skončením podnikatelské činnosti žalované v předmětném obchodě v označeném domě nebo vzájemnou dohodou. Účastníky bylo dohodnuto finanční odstupné. V živnostenském rejstříku je žalovaná vedena jako podnikatelka E. Ch. – M., s místem podnikání Jugmannova 611/6, P. a s provozovnou na téže adrese. Žádná z tam uvedených živností není ukončena ani přerušena a všechny jsou na dobu neurčitou. Žalovaná obchod uzavřela 28. 2. 2003, poté v něm byla prováděna rekonstrukce, v rámci níž byla vybudována sádrokartonová příčka a prostor byl vymalován, a obchod byl znovu otevřen počátkem roku 2005, kdy v něm na základě smlouvy o obchodním zastoupení mezi žalovanou a J. P. prodává své zboží firma E. Již v lednu 2003 žalovaná jednala s advokátní kanceláří o uvolnění obchodu, kdy za jeho uvolnění požadovala po žalobkyni částku 1 000 000,- Kč. S nabídkou žalobkyně na zaplacení částky 500 000,- Kč žalovaná nesouhlasila. Podle soudu prvního stupně práce provedené v obchodě mohly být provedeny za kratší dobu než za dva roky. S poukazem na § 2 odst. 1 obchodního zákoníku v platném znění (dále „ObchZ“) se soud postavil na stanovisko, „že žalovaná skončila v předmětné nemovitosti podnikatelskou činnost, neboť zde nepodniká soustavně, samostatně, vlastním jménem a na vlastní odpovědnost za účelem dosažení zisku. Na tomto nemění nic ta skutečnost, že podle živnostenského rejstříku žalovaná nemá ani skončenou ani přerušenou podnikatelskou činnost“, a dovodil, že „rozvazovací podmínka dohodnuta účastníky v kupní smlouvě z roku 1992 byla splněna, následky pominuly (§ 36 odst. 2 ObčZ) a věcné břemeno zaniklo. Splněním rozvazovací podmínky ztrácí právní úkon ex nunc bez další nastalé právní účinky (právní titul odpadl)“. Proto žalobě v celém rozsahu vyhověl.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 1. června 2006, č. j. 10 C 618/2005-283, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl. Dále rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud znovu hodnotil listinné důkazy, dokazování doplnil zjištěním z přiznání k dani z příjmu žalované za rok 2005, smlouvou uzavřenou mezi účastníky a výpisem z katastru nemovitostí. Uvedl, že občanský zákoník výslovně neupravuje způsob zániku věcného břemene uplynutím doby, na kterou bylo věcné břemeno zřízeno. Zde však poukázal na rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 104/4, podle kterého to neznamená, že tímto způsobem nemůže věcné břemeno zaniknout, za předpokladu, že uvedená skutečnost bude vložena do katastru nemovitostí. Přisvědčil žalované, „že byť nahodile, tedy každodenně podnikatelkou činnost v daných prostorách provozuje“. Podotkl, že znaky podnikání uvedené v § 2 odst. 1 ObchZ, tj. soustavnost, samostatnost, provádění vlastním jménem, na vlastní odpovědnost, za účelem dosažení zisku, musí být splněny všechny, přičemž soustavnost není totožná s nepřetržitostí a trvalostí, a že podnikáním je i činnost provozovaná v určitých, byť nepravidelných intervalech. S ohledem na to, že od roku 2003 vždy po určitou část roku žalovaná v předmětných prostorách podnikala, nadále je držitelkou živnostenského oprávnění a podává daňové přiznání, nelze podle názoru odvolacího soudu dospět k závěru, že došlo k zániku věcného břemene na základě ukončení podnikání v předmětných prostorách. Bylo zjištěno, že v části roku 2003 byl obchod uzavřen pro úpravy, v roce 2004 byl po určité období otevřen a v roce 2005 od února do listopadu znovu otevřen. Zánik věcného břemene neznamená malá výtěžnost podnikání. Odvolací soud dospěl k závěru, že nebyla splněna účastníky ujednaná rozvazovací podmínka.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodů, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Namítla, že odvolací soud „bagatelizoval“ skutková zjištění soudu prvního stupně. Zde poukázala na dopis bývalého advokáta žalobkyně JUDr. PhDr. J. L. z 24. 1. 2003, z něhož se podává, že žalovaná jej již počátkem ledna 2003 vyzvala, aby projednal se žalobkyní zrušení předmětného věcného břemene za odstupné ve výši 1 000 000,- Kč, který dokládá, že žalovaná nechtěla v objektu dále provozovat prodejnu „M.“ a věcné břemeno chtěla zrušit za odstupné. Na tento dopis navazoval dopis žalobkyně z 20. 3. 2003, konstatující „neprovozování prodeje v obchodě M.“ a obsahující výzvu žalobkyně k předání nebytových prostor vlastníku objektu. Skutečnost, že obchod od počátku roku 2003 nikdy soustavně nefungoval, vyplývá z výpovědi svědka L. J. Z výpovědi svědka M. vyplynulo, že v září 2004 jednal se žalovanou, která mu nabídla obchod do nájmu s tím, že by ji zaměstnal na 6 hodin a vyplácel jí 15 000,- Kč měsíčně. V té době byl obchod zcela vyklizený a nebyly v něm známky stavebních úprav. Svědek od jednání se žalovanou odstoupil poté, co zjistil, že žalovaná není vlastnicí domu, jak sama tvrdila. Podle žalobkyně tato výpověď svědka popírá tvrzení žalované, že se v obchodě „čas od času“ podnikalo. Také z výpovědi svědkyně J. P. se podává, že „zájmem žalované bylo umístit do prodejny jiný podnikatelský subjekt a s tímto subjektem kooperovat tak, že žalované bude měsíčně vypláceno 15 000,- Kč, což mělo představovat jakousi provizi, nicméně to byla částka, která představovala „nájem tohoto nebytového prostoru“. Podle žalobkyně žalovaná v prodejně nepodnikala a ani podnikat nechtěla, ale chtěla do nebytových prostor v domě žalobkyně přivést jiný podnikatelský subjekt, který by jí zastřenou formou vyplácel odměnu za přenechání tohoto prostoru k podnikání. Dále namítla, že právní úkony, vyjádřené slovy, je třeba vykládat nejen podle jejich jazykového vyjádření, ale také podle vůle toho, kdo je činí. Žalobkyně při uzavírání smlouvy o věcném břemenu souhlasila s tím, aby žalovaná pokračovala ve své podnikatelské činnosti, tj. v prodeji drobných upomínkových předmětů, bižuterie a pod., v obchodě nazvaném „M.“, který byl pod stejným názvem provozován již před restitucí domu, jistě nesouhlasila s tím, aby se v těchto prostorech nacházela jakákoli jiná prodejna. Závěr odvolacího soudu, že žalovaná v daných prostorách provozuje podnikatelskou činnost byť nahodile, tedy každodenně, je v zásadním rozporu a v přímém rozporu s provedenými důkazy. Odvolací soud „své rozhodnutí pojal zcela pragmaticky“ v neprospěch žalobkyně. Za daného stavu žalovanou nic nenutí k tomu, aby podnikání formálně ukončila, je stále označována jako podnikatelka, aniž by vyvíjela jakoukoliv činnost, tím ale omezuje žalobkyni v právu disponovat se svým majetkem „a způsobuje ničím neodůvodněnou nerovnost právního vztahu vlastník a oprávněný z věcného břemene“. V průběhu lhůty pro podání dovolání byla předmětná prodejna otevřena, žalobkyni není známo, zda ji provozuje žalovaná nebo jiné osoby na jméno žalované, sortiment prodejny však je v rozporu s účelem zřízeného věcného břemene. Žalobkyně má zato, že ukončením činnosti žalované v nebytovém prostoru v lednu 2003 došlo k naplnění rozvazovací podmínky ze smlouvy kupní a o zřízení věcného břemene. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla zamítnutí dovolání, neboť odvolací soud dospěl ke správnému skutkovému zjištění, že žalovaná v předmětných nebytových prostorech nepřestala podnikat, a k právnímu závěru, že „soustavnou činností zákon nemá na mysli každodenní činnost, ale takovou činnost, která se má v budoucnu opakovat, tj. i sezónní podnikání, činnost vykonávanou o víkendech, v určitých, byť nepravidelných intervalech, apod.“. Uvedla, že soud hodnotí podle svého uvážení, jaké důkazy jsou pro rozhodnutí o věci samé podstatné, bez ohledu na to, jakou váhu jim subjektivně přikládá účastník. Odvolací soud se dostatečně vypořádal s důkazy, které byly pro rozhodnutí o věci samé rozhodné. Výpověď svědka M. byla nepravdivá a účelová, neboť výpověďmi jiných svědků bylo prokázáno, že prodejna trvale uzavřena nebyla. Ostatní důkazy zmíněné v dovolání neprokazují nic jiného, než že žalovaná o ukončení své činnosti v předmětném obchodě uvažovala, ale neprokazují, že by v něm přestala podnikat. Na základě smlouvy o obchodním zastoupení žalovaná prodávala v předmětném obchodě zboží značky E., které jí svědkyně P. pouze dodávala, přičemž provize žalované za tuto činnost činila 5 % z hodnoty prodaného zboží. Částka 15 000,- Kč byla sjednána jako minimální odměna. „Rozvazovací podmínkou trvání věcného břemene nebylo sjednáno to, že žalovaná začne v prodejně prodávat i jiné druhy zboží, než upomínkové předměty, ani to, že nad vchodem do prodejny nebude uveden nápis M.“
Nejvyšší soud České republiky (dále „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou včas a že je přípustné, přezkoumal napadený rozsudek podle § 242 odst. 1 a 3 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Podle § 241a odst. 3 OSŘ je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a ) a b), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a 238a), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Skutkové zjištění odvolacího soudu nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly nebo jinak nevyšly za řízení najevo, nebo soud pominul skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, nebo v hodnocení důkazů je logický rozpor, nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem, vyplývajícím z postupu předepsaném v ustanovení § 133 až 135 OSŘ. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatném části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze 17. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1899/99, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod C 44.
Odvolací soud opřel své rozhodnutí o skutkové zjištění, že kupní smlouvou uzavřenou mezi účastníky 22. 10. 1992 bylo ve prospěch žalované zřízeno věcné břemeno spočívající v užívání nebytových prostor – obchodní místnosti a skladu – prodejny M. a sociálního zařízení v přízemí touto smlouvou převáděné nemovitosti s tím, že věcné břemeno zanikne skončením podnikatelské činnosti žalované v předmětném obchodě nebo vzájemnou dohodou, a že „od roku 2003 vždy po určitou část roku žalovaná podnikala v předmětných prostorách“. Toto skutkové zjištění má v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Vychází jednak z kupní smlouvy z 22. 10. 1992, jednak z výpovědí svědků, a to nejen svědka V. M., jehož výpověď jako jediného svědka odvolací soud zmiňuje ve svém rozhodnutí. Svědkyně L. Ž., která u žalované pracovala v předmětné prodejně jako prodavačka, uvedla, že naposled v ní byla v květnu 2003, prodejna byla otevřená, byly v ní výrobky z ovčí vlny a doprodávalo se původní zboží. Z výpovědi svědkyně M. K., rovněž prodavačky u žalované, vyplývá, že v prodejně prodávala naposled několikrát v lednu, únoru 2004. V prodejně to vypadalo jinak, zboží nebylo ve vitrínách, ale v bednách, pokud někdo přišel, prodávali. Výpověď svědkyně K. zcela koresponduje s výpovědí svědka M.. Po úpravách prodejny byla tato znovu otevřena 28. 2. 2005 pod názvem E., kdy do listopadu 2005 se v ní prodávalo zboří firmy E. na podkladě smlouvy o obchodním zastoupení uzavřené 28. 12. 2004 mezi žalovanou a J. P. Skutečnost, že prodejna byla v době od 28. 2. 2005 do listopadu 2005 v provozu, nebyla mezi účastníky sporná. Pokud žalobkyně namítala, že závěr odvolacího soudu, že žalovaná „byť nahodile, tedy každodenně podnikatelkou činnost v daných prostorách provozuje“, je v zásadním rozporu a v přímém rozporu s provedenými důkazy, pak tento závěr již souvisí s právním posouzení věci, zda žalovaná od roku 2003 v předmětné prodejně vykonávala podnikatelskou činnost či nikoli, a ne se skutkovým zjištěním o tom, v jakých časových obdobích od roku 2003, případně jakým způsobem ji v prodejně vykonávala. Dovolací důvod podle § 241a odst. 3 OSŘ tak není dán.
Podle § 2 odst. 1 ObchZ podnikáním se rozumí soustavná činnost prováděná samostatně podnikatelem vlastním jménem a na vlastní odpovědnost za účelem dosažení zisku.
Zánik výše uvedeného věcného břemene z kupní smlouvy z 22. 10. 1992 je podle smlouvy vázán na skončení podnikatelské činnosti žalované v předmětném obchodě nebo dohodu účastníků. Proto základní otázkou pro posouzení důvodnosti žaloby bylo řešení právní otázky, zda žalovaná od roku 2003 splňovala či nikoli znaky podnikání v předmětné prodejně ve smyslu § 2 odst. 1 ObchZ, tj. soustavnost, samostatnost, provádění vlastním jménem, na vlastní odpovědnost, za účelem zisku, které musí být v konkrétním případě splněny všechny. Soustavnost není totožná s nepřetržitostí a trvalostí, přičemž posouzení soustavnosti je vždy věcí konkrétního případu s přihlédnutím k povaze činnosti (Obchodní zákoník. Komentář. 10., podstatně rozšířené vydání. Praha: C. H. Beck, 2005, str. 6). Na podkladě učiněných skutkových zjištění nelze učinit jednoznačný závěr, že žalovaná skončila podnikatelkou činnost v předmětném obchodě a tím došlo k zániku zřízeného věcného břemene v nemovitosti žalobkyně ve prospěch žalované. V průběhu řízení také nebylo zjištěno nic, co by mohlo vést k závěru, že úmyslem žalované bylo podnikatelskou činnost v obchodě ukončit. I když podnikatelskou činnost v označeném obchodě žalovaná nevykonávala od roku 2003 nepřetržitě tak, že by obchod byl provozován za účelem prodeje, jak je běžné, znak soustavnosti výkonu podnikatelské činnosti byl zachován, jestliže v důsledku rekonstrukce prodejny a hledání jiného sortimentu prodeje žalovanou (viz výpověď svědkyně Ing. E. R.) byl otevřen v průběhu roku vždy jen po určitou dobu a v době, kdy byl zavřen, sloužil, jak se podává z obsahu spisu, k občasnému prodeji a výdeji telefonicky objednaného zboží, nehledě na to, že v roce 2005 byl obchod v provozu od 28. 2. 2005 do listopadu 2005, tj. téměř po dobu celého roku. To, že v posledně uvedené době byl obchod označen názvem E., samo o sobě ještě neznamená, že v něm žalovaná nepodnikala vlastním jménem, případně že by v něm nepodnikala vůbec, a v obchodě podnikal jiný subjekt. Nelze pominout smlouvu o obchodním zastoupení z 28. 12. 2004, uzavřenou mezi žalovanou a J. P., podle níž žalovaná měla prodávat zboží firmy E., což se také v roce 2005 dělo a což nepochybně souviselo se snahou žalované změnit sortiment obchodu za účelem dosažení vyššího zisku. Odvolací soud proto nepochybil, pokud dospěl k právnímu závěru, že nebyla splněna ujednaná rozvazovací podmínka a že nedošlo k zániku věcného břemene na základě ukončení podnikání v předmětných prostorách. Podle názoru dovolacího soudu odvolací soud s ohledem na okolnosti daného případu věc neposoudil zjevně nepřiměřeně.
Z uvedených důvodů proto dovolací soud dovolání podle § 243b odst. 2 OSŘ zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalobkyně bylo zamítnuto a žalované vznikly náklady (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ). Náklady vzniklé žalované představují odměnu advokáta za její zastoupení v dovolacím řízení, která činí podle § 5 písm. b), § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, částku 10 000,- Kč, dále paušální náhradu hotových výdajů 300,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 276/2006 Sb., kterou se mění vyhláška č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, a daň z přidané hodnoty v částce 1 957,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá toto rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na výkon rozhodnutí.
Autor: -dur-