// Profipravo.cz / Obecná ustanovení obch. zák. 18.02.2008
K charakteru závazkového vztahu při překročení předmětu podnikání
Překročení předmětu podnikání (živnostenského oprávnění) podnikatele nemá vliv na povahu a platnost právních úkonů, při nichž k takovému překročení předmětu činnosti podnikatele došlo. Jinak řečeno, porušení živnostenského zákona nemůže samo o sobě způsobit bez dalšího neplatnost smlouvy uzavřené podle soukromoprávního předpisu. To platí i pro právní úpravu před účinností ustanovení § 3a odst. 1 obch. zák., které od 1. ledna 2001 zavedla novela obchodního zákoníku provedená zákonem č. 370/2000 Sb. a v němž je již výslovně uvedeno, že povaha nebo platnost právního úkonu není dotčena tím, že určité osobě je zakázáno podnikat nebo že nemá oprávnění k podnikání. Tato zásada je tak zcela v kontextu i se samotným ustanovením § 261 odst. 1 obch. zák., které nezužuje vymezení závazkových vztahů mezi podnikateli tím, že se musí týkat pouze podnikatelské činnosti vyvíjené v souladu s předmětem podnikání (srov. např. 32 Odo 314/2003).
podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 801/2006, ze dne 10. 1. 2008
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobkyně D. D., zastoupené Mgr. D. B., advokátkou, proti žalovanému J. M., zastoupenému Mgr. M. B., advokátemo zaplacení 72 820,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 13 C 232/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. listopadu 2005, č.j. 15 Co 697/2004-154, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7 790,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám jejího zástupce Mgr. D. B.
O d ů v o d n ě n í :
Krajský soud v Ostravě shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek (v pořadí třetí) ze dne 17. května 2004, č.j. 13 C 232/2000-110, v rozsahu, jímž Okresní soud v Olomouci (poté, co Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci usnesením ze dne 10. prosince 2003, č.j. 40 Co 841/2003-94, zrušil v pořadí jeho druhý rozsudek ze dne 23. května 2003, č.j. 13 C 232/2000-76, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 72 820,- Kč s 19% úrokem z prodlení od 24. června 1997 do zaplacení a bylo rozhodnuto o nákladech řízení, a věc mu vrátil k dalšímu řízení se závazným právním názorem, že se v daném případě jedná o relativní obchodně závazkový vztah podle § 261 odst. 1 obchodního zákoníku – dále též jen „obch. zák.“, a proto nemohl být žalobní nárok promlčen v tříleté promlčecí době podle § 101 odst. 1 občanského zákoníku) žalovanému uložil zaplatit žalobkyni 72 820,- Kč s 14,9% úrokem z prodlení od 24. června 1997 do zaplacení a náklady řízení (výrok II.) a změnil ho ve zbývající části vyhovujícího výroku ve věci samé tak, že žalobu v rozsahu 4,1% úroku z prodlení z částky 72 820,- Kč od 24. června 1997 do zaplacení zamítl (výrok I.). Odvolací soud dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III.).
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně včetně hodnocení provedených důkazů. Na základě výsledků provedeného dokazování ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že žalobkyni nárok na zaplacení žalované částky jako doplatku ceny díla vznikl. Účastníci uzavřeli smlouvu o dílo podle § 536 a násl. obch. zák., na základě níž žalobkyně (zhotovitel) dílo v dohodnutém sníženém rozsahu za cenu 102 820,- Kč provedla, žalovanému (objednateli) ho předala, a proto má nárok na zaplacení ceny díla, na níž žalovaný dosud zaplatil pouze zálohu ve výši 30 000,- Kč. Odvolací soud tak sdílí názor soudu prvního stupně, který hmotněprávně s argumentací shodnou se shora uvedeným právním názorem odvolacího soudu dle jeho kasačního usnesení ze dne 10. prosince 2003 za aplikace § 261 odst. 1 obch. zák. dovodil, že závazkový vztah mezi účastníky podléhá režimu obchodního zákoníku. Soud prvního stupně opřel toto posouzení o argumentaci, že oba účastníci řízení jsou podnikatelé podle § 2 odst. 2 obch. zák., neboť žalobkyně v době uzavření smlouvy byla podnikatelkou s předměty podnikání koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej a též zprostředkovatelská činnost v oblasti obchodu, pod kterou je nutno zahrnout i činnost při plnění závazku prostřednictvím subdodavatelů podle § 538 obch. zák. Žalovaný byl podle zjištění soudu rovněž podnikatelem v rozsahu vymezeném výpisem z živnostenského rejstříku. Podle názoru soudu je zřejmé, že předmětný spor se týká předmětu podnikání žalovaného v souvislosti s místem jeho provozovny, na čemž nic nemění ani to, že žalovaný již v době provádění díla žalobkyní nebyl nájemcem nebytových prostor, v nichž měl předmětnou provozovnu. Pokud jde o žalobkyni, která smlouvu o dílo realizovala, dovodil, že předmětná věc souvisí s její podnikatelskou činností. Zhotovitel díla je sice povinen dílo provést osobně, jestliže to však odpovídá povaze díla, může je dát bez souhlasu objednatele provést jinému, přičemž toto oprávnění zhotovitele je podle soudu prvního stupně zahrnuto v předmětu podnikání zprostředkovatelská činnost.
Odvolací soud shrnul, že pro obchodně-právní charakter závazkového vztahu mezi účastníky svědčí podnikatelské postavení obou stran v době uzavření smlouvy, jeho předmět, jakož i všechny okolnosti případu. Žalobkyně sjednávala posuzovaný právní vztah s vědomím, že jejím smluvním partnerem je podnikatel, přičemž tak činila při realizaci svého předmětu podnikání. Žalovaný pak tak činil ve vztahu ke svému registrovanému místu provozovny a to bez zřetele na skutečnost, že již nebyl jejím nájemcem. Podle odvolacího soudu tak žalovaný konal v úmyslu jej zhodnotit a získat tím finanční prospěch od svého nástupce v nájmu těchto nebytových prostor. Soud prvního stupně proto podle jeho posouzení nijak nepochybil, vyšel-li při hodnocení žalovaným vznesené námitky promlčení žalobního nároku ze čtyřleté promlčecí doby upravené v § 397 obch. zák. Podala-li proto žalobkyně žalobu na zaplacení předmětné pohledávky, která se podle zjištění soudu stala splatnou dne 23. června 1997, u soudu dne 27. července 2000, učinila tak včas, a proto k jejímu promlčení dojít nemohlo.
Podle posouzení odvolacího soudu soud prvního stupně pouze pochybil svým závěrem o důvodnosti 19% sazby uplatněného úroku z prodlení, která podle jeho názoru neodpovídá tehdy platné zákonné úpravě. Pakliže počátek prodlení žalovaného nastal dne 23. června 1997, je třeba vyjít z právní úpravy obsažené v § 369 odst. 1 ve spojení s § 502 odst. 1 obch. zák. ve znění platném do 31. prosince 2000, které odpovídá sazba zákonného úroku z prodlení ve výši 14,9 %. Proto rozsudek soudu prvního stupně ve zbývající části požadovaného úroku z prodlení ve výši 4,1 % z částky 72 820,- Kč změnil tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl a potvrdil ho v rozsahu částky 72 820,- Kč s 14,9% úrokem z prodlení.
Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu jeho druhého a třetího výroku napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost opřel jednak o zásadní právní význam napadeného rozhodnutí podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a dále o ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Odvolacímu soudu vytkl, že řízení bylo postiženo vadou, která má za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, že napadené rozhodnutí vychází ze skutkových zjištění, která nemají oporu v provedeném dokazování a že spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí dovolatel spatřuje v posouzení právního režimu žalobkyní tvrzené smlouvy o dílo. Pro vyřešení této otázky považuje v souzené věci za podstatné, že smlouvou o dílo měly být realizovány práce ryze řemeslného charakteru, k jejichž provedení je třeba mít příslušné živnostenské oprávnění. Že tomu tak v souzené věci nebylo, vyplývá podle dovolatele z provedeného dokazování, v jehož průběhu bylo zjištěno, že žalobkyně neměla příslušná živnostenská oprávnění pro provedení díla řemeslnými činnostmi a službami, a to včetně podlahářských prací, stavebních dokončovacích prací, apod. Dovolatel rovněž setrval na námitce, že podpisy na žalobkyní předložených listinách nejsou jeho. Proto se dožaduje vypracování znaleckého posudku z oboru grafologie, jelikož tomuto návrhu na doplnění dokazování nebylo soudem vyhověno.
Dovolatel namítá, že rozhodnutí soudů obou stupňů, která jsou postavena na presumpci obchodně-právního charakteru smlouvy o dílo, které žalobkyně realizovala formou subdodávek oprávněnými řemeslníky, nemohou obstát nejen po právní stránce, nýbrž i skutkové. Za stavu, kdy existence subdodávek nebyla v řízení vůbec prokázána, tvrdí, že rozsudky soudů obou stupňů nemají oporu v provedeném dokazování. Rovněž jim vytýká, že vůbec nebylo vzato v potaz, že žalobkyní označení subdodavatelé – L. D. a J. N. – nebyli v příslušném období nositeli živnostenských oprávnění pro činnosti, jichž se mělo týkat provedení díla žalobkyní.
Podle názoru dovolatele věc posoudil správně soud prvního stupně ve svém druhém rozsudku ze dne 23. května 2003, když s odkazem na ustálenou judikaturu dovodil, že žalobkyně pracemi prováděnými dle smlouvy o dílo překročila podnikatelské oprávnění, což nebylo zhojeno ani údajnými subdodávkami. Toto posouzení ho pak vedlo i ke správnému závěru, že mezi účastníky šlo o občanskoprávní vztah, což má ten důsledek, že s ohledem na uplynutí promlčecí doby je žalobní nárok promlčen.
Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání se žalobkyně se skutkovými zjištěními odvolacího soudu i s jeho právním posouzením věci zcela ztotožnila. Závěr o tom, že mezi účastníky šlo o obchodně-právní vztah, označuje za správný, přičemž oponuje názoru dovolatele, že překročila své podnikatelské oprávnění. Vycházejíc ze širokého rozsahu živnostenských oprávnění (koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej a zprostředkovatelská činnost) dle znění živnostenského zákona platného v průběhu smluvního vztahu mezi účastníky, jimiž disponovala, zastává názor, že živnostenské oprávnění pro realizaci a úpravy interiérů nepotřebovala a bylo na ní, jaký postup pro konečný výsledek (zařízení kanceláře) zvolí. Za tohoto stavu proto nepokládá za nutné, aby se soud zabýval bližším zkoumáním subdodavatelských vztahů, jak se domnívá dovolatel. V této souvislosti rovněž upozorňuje, že subdodavateli nebyli dovolatelem označené osoby, nýbrž Ing. L. B. a F. F.
Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání žalovaného zamítl.
Podle bodu 3. článku II., části první, zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. dubnem 2005). O takový případ jde i v této věci, jelikož odvolací soud věc ve shodě s bodem 2. článku II., části první, zákona č. 59/2005 Sb. rovněž projednal podle dosavadního znění občanského soudního řádu.
Dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně (v pořadí třetí) v rozsahu, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším (druhém) rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, není však důvodné.
Dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny, k nimž v případě přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3, druhá věta, o. s. ř.). Vady, jež by činily řízení zmatečným, v dovolání namítány nejsou a z obsahu spisu nevyplývají. Nejinak tomu je i s jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, byť dovolatel namítal, že soud řízení jednou z těchto vad zatížil.
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. § 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (srov. § 242 odst. 3, větu první, o. s. ř.). Dovolací soud se proto zabýval nejprve správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelem.
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tj. jestliže věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Z obsahu dovolání se podává, že dovolatel staví názor o občanskoprávním charakteru vztahu vzniklého mezi účastníky na argumentaci, že žalobkyně neměla pro práce na provádění sjednaného díla živnostenské oprávnění. Tato námitka dovolatele však důvodná není.
Podle § 261 odst. 1 obch. zák., z něhož v souzené věci vyšel odvolací soud (a stejně tak soud prvního stupně), tato část zákona (míněno třetí část obchodního zákoníku) upravuje závazkové vztahy mezi podnikateli, jestliže při jejich vzniku je zřejmé s přihlédnutím ke všem okolnostem, že se týkají jejich podnikatelské činnosti.
Nejvyšší soud již vysvětlil (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2004, sp. zn. 32 Odo 314/2003, od jehož závěrů nemá důvodu odchýlit se ani v této věci), že překročení předmětu podnikání (živnostenského oprávnění) podnikatele nemá vliv na povahu a platnost právních úkonů, při nichž k takovému překročení předmětu činnosti podnikatele došlo. Jinak řečeno, porušení živnostenského zákona nemůže samo o sobě způsobit bez dalšího neplatnost smlouvy uzavřené podle soukromoprávního předpisu. To platí i pro právní úpravu před účinností ustanovení § 3a odst. 1 obch. zák., které od 1. ledna 2001 zavedla novela obchodního zákoníku provedená zákonem č. 370/2000 Sb. a v němž je již výslovně uvedeno, že povaha nebo platnost právního úkonu není dotčena tím, že určité osobě je zakázáno podnikat nebo že nemá oprávnění k podnikání. Tato zásada je tak zcela v kontextu i se samotným ustanovením § 261 odst. 1 obch. zák., které nezužuje vymezení závazkových vztahů mezi podnikateli tím, že se musí týkat pouze podnikatelské činnosti vyvíjené v souladu s předmětem podnikání. S ohledem na výše uvedené má tím méně na charakter obchodně-právního vztahu mezi žalobkyní a žalovaným vliv skutečnost, zda osoby, jichž použila žalobkyně k provedení svého díla, vyvíjely činnost v rámci svých živnostenských oprávnění, jak se mylně domnívá dovolatel.
Lze tak uzavřít, že závěr odvolacího soudu o tom, že mezi účastníky řízení šlo o závazkový právní vztah podřízený obchodnímu zákoníku, je správný.
V další části dovolacího přezkumu se dovolací soud zabýval tvrzením dovolatele o nepravosti jeho podpisu na žalobkyní předložených listinách, které lze podřadit pod dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., tj. že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení § 132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly nebo ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo jestliže soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, resp. vyšly za řízení najevo, nebo v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo konečně jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného, popřípadě procesního práva (jde tedy o případ, kdy nesprávné skutkové zjištění bylo příčinou nesprávného rozhodnutí). Přitom není významné, zda ke skutkovým zjištěním nebo skutkovému závěru dospěl odvolací soud sám nebo zda převzal (vzal za své) skutková zjištění a skutkový závěr soudu prvního stupně.
Samotné hodnocení důkazů nelze napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) – jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není ani možné polemizovat s jeho skutkovými závěry, například namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že z provedených důkazů vyplývá jiné skutkové zjištění, apod.
V posuzované věci nelze souhlasit s dovolatelem, že by jím napadené skutkové zjištění soudu z provedených důkazů nevyplývalo. Námitka dovolatele o nepravosti jeho podpisu na žalobkyní označených listinách důvodná není, jelikož skutkové zjištění soudu o tom, že žalovaný podepsal návrh na řešení úpravy interiéru ze dne 17. dubna 1997 včetně cenového rozpočtu, v provedeném dokazování oporu má. Podle odůvodnění rozhodnutí dovodil soud prvního stupně závěr o pravosti podpisu žalovaného na uvedené listině na základě zjištění, která učinil z výpovědi žalobkyně, ze svědeckých výpovědí, ze samotného návrhu na řešení interiéru, z pokladního dokladu ze dne 29. května 1997 a z vyšetřovacího spisu policie, s čímž koresponduje i zjištění soudu, že dne 29. května 1997 žalovaný předal žalobkyni na zhotovení zakázky zálohu ve výši 30 000,- Kč.
Dovolací soud neshledal důvodným ani tvrzené pochybení soudu prvního stupně spočívající v tom, že neprovedl navržené důkazy, což by bylo možné v případě oprávněnosti podřadit pod dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Podle § 120 odst. 1, věty druhé, o. s. ř. soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede.
To znamená, že soud není vázán důkazním návrhem účastníků potud, že by byl povinen provést všechny nabízené důkazy. Soud je oprávněn posoudit všechny důkazní návrhy a rozhodnout o tom, které z těchto důkazů provede. Soud především neprovede důkazy, které jsou pro věc nerozhodné a nemohou směřovat ke zjištění skutkového stavu věci (tedy ke zjištění skutečností předvídaných skutkovou podstatou právní normy), jakož i důkazy, které jsou zjevně nabízeny jen proto, aby byl účelově prodloužen spor (srov. Bureš J., Drápal L., Krčmář Z. a kol.: Občanský soudní řád. Komentář – I. díl. 7. vydání, Praha, C. H. Beck 2006, strana 570).
Podle § 157 odst. 2 o. s. ř. soud v odůvodnění rozsudku rovněž uvede, proč neprovedl i další důkazy.
S těmito zákonnými povinnostmi se soud prvního stupně zcela vypořádal, jelikož v odůvodnění rozhodnutí podrobně a správně vysvětlil, proč žalovaným navržené důkazy (znalecký posudek z obou grafologie a opakování svědeckých výpovědí) neprovedl.
Dovolací soud tak uzavírá, že se ztotožňuje se skutkovým závěrem soudu prvního stupně o pravosti podpisu žalovaného na návrhu na řešení úpravy interiéru ze dne 17. dubna 1997, který převzal za správný i odvolací soud, a to včetně hodnocení provedených důkazů a závěrů o neprovedení dalších žalovaným navrhovaných důkazů. Dovolací soud pak pro úplnost poznamenává, že ani případný nedostatek podpisu žalovaného na předmětné listině by neměnil nic na závěru o vzniku smlouvy o dílo mezi účastníky v ústní formě, jelikož obchodní zákoník obligatorní písemnou formu pro vznik smlouvy o dílo nepředepisuje.
Z výše uvedeného vyplývá, že se uplatněnými dovolacími důvody dovolateli nepodařilo zpochybnit správnost závěru odvolacího soudu o tom, že žalobkyni nárok na doplatek ceny díla vznikl. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání žalovaného zamítl (§ 243b odst. 2, část věty před středníkem, o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 o. s. ř. a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaný nebyl v dovolacím řízení úspěšný, a proto je povinen nahradit žalobkyni náklady jejího právního zastoupení. Náklady dovolacího řízení vzniklé žalobkyni sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 7 715,- Kč podle § 3 odst. 1, § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění účinném do 31. srpna 2006 a z paušální částky 75,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném do 31. srpna 2006.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
Autor: -mha-