// Profipravo.cz / Obecná ustanovení obch. zák. 01.10.2005

K hrubému porušení povinnosti nájemcem bytu (nezaplacením nájemného)

Nájemce, který nezaplatil nájemné za tři měsíce, hrubě porušil své povinnosti až v okamžiku, kdy se ocitne v prodlení s placením byť jen části nájemného i za měsíc čtvrtý (srov. sp. zn. 2 Cdon 37/97).

rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 206/2005 ze dne 25. května 2005

vytisknout článek

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobce města P., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) J. V. a 2) M. V., o přivolení soudu k výpovědi z nájmu bytu a zaplacení dlužného nájemného a služeb, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 34 C 35/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 8.9.2004, č.j. 12 Co 260/2004-196, takto:

I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.


O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 8.9.2004, č.j. 12 Co 260/2004-196, změnil rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 4.2.2004, č.j. 34 C 35/2003-151, jímž tento soud přivolil k výpovědi z nájmu bytu č. 23 o kuchyni a dvou pokojích s příslušenstvím I. kategorie v 7. poschodí domu č.p. 739, E. Krásnohorské 18, Plzeň a sklepu č. 23, situovaném v suterénu domu, kterou dal žalobce žalovaným s tím, že nájemní poměr skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty a žalovaným uložil byt vyklidit a vyklizený předat do 15 dnů po zajištění náhradního ubytování (I., II., III. výrok), dále žalovaným uložil povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 18.115,- Kč a poplatek z prodlení ve výši 2,5 promile z dlužných částek specifikovaných ve IV. výroku předmětného rozhodnutí, a to v měsíčních splátkách po 1.000,- Kč od měsíce dubna 2004 do úplného zaplacení dluhu pod ztrátou výhody splátek při nezaplacení jedné z nich (IV. výrok), dále rozhodl o zastavení řízení co do částky 5.000,- Kč (V. výrok) a o nákladech řízení (VI. a VII. výrok) tak, že tento návrh v I., II. a III. výroku zamítl. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení jak před soudem prvního stupně, tak před soudem odvolacím.

V odůvodnění rozsudku odvolací soud uvedl, že přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním dotčených výrocích, uváděných pod body I, II, a III, podle ust. § 212 o.s.ř., včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že v době doručení výpovědi (žalovanému byla doručena dne 10.6.2003 a žalované dne 19.6.2003), nedlužili žalovaní na nájemném a na službách spojených s užíváním bytu za období delší než jeden a půl měsíce. Výpověď byla žalovaným dána pro neplacení nájemného za období listopadu roku 2002 až únor roku 2003, a dluh na nájemném včetně záloh, jež jsou spojeny s užíváním bytu, činil za toto období částku 12.864,- Kč. Před doručením výpovědi zaplatili žalovaní nájemné za měsíce listopad roku 2002 a prosinec 2002 a část nájemného za měsíc leden 2003; v době doručení výpovědi tak dlužili část nájemného za měsíc leden 2003 ve výši 698,- Kč a nájemné za měsíc únor 2003 ve výši 1.650,- Kč.

Odvolací soud v odůvodnění rozsudku dále uvedl, že žalobce nepožádal o připuštění změny žaloby ohledně přivolení k výpovědi z nájmu bytu k nově podané výpovědi dané žalovaným v podání ze dne 9.12.2003. Nová výpověď byla dána žalovaným pro neplacení nájemného v měsících květnu až červenci roku 2003 a pro neplacení záloh za služby v měsících březen až červen a říjen roku 2003; tuto výpověď převzali žalovaní dne 15.12.2003. Odvolací soud je toho názoru, že s ohledem na majetkové, zdravotní a sociální poměry žalovaných nebyly splněny podmínky ve smyslu ust. § 3 občanského zákoníku pro přivolení k výpovědi z nájmu bytu, neboť žalovaní od počátku roku 2002 až do počátku roku 2003 neměli žádný příjem a v důsledku toho se u nich prudce zhoršil i jejich zdravotní stav, takže museli být hospitalizováni. Dle odvolacího soudu je žalobce v takovém postavení, že by měl pečovat o své občany, zejména o osoby v tak složité životní situaci, a snažit se o zmírnění dopadu sociálních poměrů na ně. Žalobce ovšem neučinil žádné kroky v tak závažné otázce, jakou je vyřešení bydlení obou žalovaných a jejich příjmu. Výkon práv žalobce by tak dle odvolacího soudu byl zcela v rozporu s dobrými mravy a odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně jak z procesních důvodů, tak pro rozpor s ust. § 3 občanského zákoníku změnil tak, že žalobu v části, o níž bylo rozhodnuto ve výrocích I-III, zamítl.

Dovoláním ze dne 19.11.2004 napadl žalobce výše uvedený rozsudek odvolacího soudu s tím, že dovolání je přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a je podáno z důvodu nesprávného právního posouzení věci, jakož i proto, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

V odůvodnění dovolání žalobce zejména uvedl, že nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že výkon jeho práva je zcela v rozporu s dobrými mravy a dále, že procesně pochybil, když nepožádal ve svém podání ze dne 9.12.2003 o připuštění změny žalobního návrhu. Prvotní výpověď byla dle dovolatele vymezena jako hmotněprávní úkon a byla součástí podané žaloby ze dne 21.3.2003, když důvodem výpovědi byla ta skutečnost, že žalovaní hrubě porušují své povinnosti vyplývající z nájmu bytu, neboť nezaplatili nájemné a úhrady spojené s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce. Dovolatel je toho názoru, že takto vymezené skutkové okolnosti jsou podle současné výkladové a soudní praxe plně v souladu s požadavkem určitosti výpovědi. Takto vymezený výpovědní důvod byl skutečně naplněn a žalobce jej také prokázal. Podání žalobce ze dne 9.12.2003 obsahovalo další výpověď z nájmu bytu z důvodu uvedeného v ust. § 711 odst. 1 písm d/ obč. zákoníku a bylo v něm uvedeno, že v ostatním žalobce setrvává na podané žalobě. Žalobce skutečně explicitně nepožádal soud o připuštění změny žalobního návrhu, ale domnívá se, že k tomuto procesnímu postupu neměl důvod, neboť v souladu s podanou žalobou požadoval, aby bylo přivoleno k výpovědi z nájmu bytu dané žalobcem žalovaným při zachování totožného skutkového vymezení výpovědního důvodu (§ 711 odst. 1 písm. d/ obč. zákoníku) uvedeného v již podané žalobě. Dle dovolatele není na překážku, že v podané žalobě jsou uvedeny jiné kalendářní měsíce než v podání ze dne 9.12.2003. Dovolatel dále nesouhlasí se závěrem soudu druhého stupně, že výkon práva žalobce by byl v rozporu s dobrými mravy. Uvedl, že žalovaní byli v minulosti opakovaně vyzýváni k zaplacení částek, které v té době aktuálně dlužili s tím, že byli upozorněni na možnost podání žaloby o přivolení k výpovědi z nájmu bytu. Na výzvy nereagovali a nesnažili se věc řešit ani mimosoudně. Je zřejmé, že stav žalovaných vyžaduje trvalejší péči, nemůže však být přičítáno k tíži dovolatele, že neučinil potřebné kroky k vyřešení otázky bydlení žalovaných a jejich příjmů. Toto nespadá do zákonného oprávnění žalobce, který je územně samosprávným celkem. Dovolatel dále v dovolání uváděl, že byt svěřený žalovaným byl v době rozhodování soudu prvního stupně v důsledku chování žalovaných v dezolátním stavu. Žalovaní ani v minulosti nereagovali na výtky ze strany žalobce a neodstraňovali závady zjištěné při prohlídkách předmětného bytu. Zdravotní a psychický stav žalovaných pak dle dovolatele nemůže být omluvenkou jejich nešetrného zacházení s pronajatým bytem, ani dostatečnou omluvou pro neplacení nájemného a záloh na plnění poskytovaná spolu s užíváním bytu. Dovolatel proto navrhuje, aby Nejvyšší soud ČR napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaní se, jak to vyplývá ze spisu, k dovolání nevyjádřili.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) posoudil dovolání podle ust. § 240 odst. 1, § 241 a § 241a odst. 1 o.s.ř. a konstatoval, že dovolání bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno.

V posuzovaném případě je dovolání přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť rozsudkem odvolacího soudu byl částečně změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.

Podle § 242 odst. 1 a 3, první věty o.s.ř. je dovolací soud vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením. K vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. (tzv. zmatečnostní vady), popř. k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dovolací soud, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 2 druhá věta o.s.ř.). Tzv. zmatečnostní vady nebyly v dovolání uplatněny a jejich existenci soud neshledal.

V dovolání, jak vyplývá z jeho obsahu, dovolatel zejména vytýká odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.], konkrétně nesprávnou aplikaci ust. § 3 odst. 1 občanského zákoníku, a dále soudu vytýká, že rozhodnutí vychází ze skutkových zjištění, která nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování [§ 241a odst. 3 o.s.ř.].

Dovolací soud se nejprve zabýval tím, zda je naplněn dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř., podle něhož je za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, třeba pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá ustanovení § 132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly v řízení najevo, nebo protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly v řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení § 133 až 135 o.s.ř.

Podle ustálené judikatury (např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 5. 2000, sp. zn. 26 Cdo 1160/2000) uplatnění dovolacího důvodu předpokládá, že dovolatel především uvede příslušná dovolací tvrzení a zároveň je slovně nebo odkazem na příslušné ustanovení občanského soudního řádu podřadí některému z dovolacích důvodů taxativně vypočtených v § 241a o.s.ř., aby z obsahového hlediska nebylo pochyb o tom, o jaký dovolací důvod jde. V daném případě dovolatel odvolacímu soudu sice vytkl nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.), avšak tuto nesprávnost již prostřednictvím dovolacích námitek blíže obsahově nevymezil, což neumožňuje, aby se dovolací soud mohl touto tvrzenou vadou řízení zabývat.

Nejvyššímu soudu tak nezbylo, než předmětný spor posoudit pouze z hlediska dovolacího důvodu dle ust. § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., tj. zda rozhodnutí odvolacího soudu spočívá či nikoli na nesprávném právním posouzení věci.

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle § 711 odst. 1 písm. d) občanského zákoníku pronajímatel může vypovědět nájem bytu (jen s přivolením soudu), jestliže nájemce hrubě porušuje své povinnosti vyplývající z nájmu bytu, zejména tím, že nezaplatil nájemné nebo úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce.

Podle § 3 odst. 1 občanského zákoníku výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Přitom dobrými mravy se rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují určitou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. června 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný pod č. 62 v sešitě č. 8 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura, nález Ústavního soudu ze dne 26.2.1998, sp. zn. II. ÚS 249/97).

Soudní praxe je ustálena v tom, že neplacení nájemného nebo úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu nájemcem po dobu delší než tři měsíce je zákonem výslovně označováno jako hrubé porušení povinností nájemcem bytu, které zakládá důvod výpovědi z nájmu bytu pronajímatelem (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.2.2001, sp.zn. 26 Cdo 532/2000, uveřejněné pod č. 144 v sešitě č. 12 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura, rozhodnutí ze dne 12.3.2001, sp. zn. 26 Cdo 1716/2000). Přitom podmínka, že nájemce nezaplatil nájemné za dobu delší tří měsíců (§ 711 odst. 1 písm. d/ o.z.), je splněna tehdy, jestliže nájemce v časovém úseku delším než tři měsíce užíval byt, aniž by za něj platil dohodnuté nájemné; tato doba může být naplněna i součtem měsíců, které nejdou za sebou. Nájemce, který nezaplatil nájemné za tři měsíce, hrubě porušil své povinnosti až v okamžiku, kdy se ocitne v prodlení s placením byť jen části nájemného i za měsíc čtvrtý (rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.6.1997, sp. zn. 2 Cdon 37/97, uveřejněný pod č. 55 v sešitě č. 7 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura). Výpovědní důvod podle st. § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zákoníku je naplněn i tehdy, bylo-li prokázáno že ke dni doručení výpovědi k takovému porušení povinnosti došlo (v daném případě, že nebylo zaplaceno nájemné či úhrada za služby spojení s užíváním bytu za období delší než 3 měsíce), přičemž tento stav nemusí trvat v den dání (doručení) výpovědi (uvedený výpovědní důvod je proto naplněn např. i tehdy, bylo-li dlužné nájemné z části, popř. zcela uhrazeno před dáním výpovědi (viz též např. rozsudek Nejvyššího sodu ze dne 15. 2. 2001, sp. zn. 26 Cdo 532/2000, publikovaný v časopise Soudní judikatura č. 12/2001); uvedené jednání nájemce lze event. vzít v úvahu při posuzování, zda daná výpověď není v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zákoníku).

V daném případě ze skutkových zjištění, která nebyla v dovolání zpochybněna, vyplývá, že žalovaní nezaplatili nájemné a zálohy na služby spojené s užíváním bytu za období listopad roku 2002 až únor 2003. Výpověď jim byla doručena dne 10. 6. 2003 (žalovanému) a dne 19. 6. 2003 (žalované). Žalovaní dne 21. 5. 2003 zaplatili dluh na nájemném za listopad a prosinec roku 2002 a část nájemného za leden roku 2003.

S ohledem na výše uvedené je zřejmé, že za dané situace lze dovolateli přisvědčit, že výpovědní důvod dle ust. § 711 odst. 1 písm d/ obč. zákoníku byl naplněn.

V této souvislosti lze odvolacímu soudu vytknout, že v odůvodnění svého rozsudku zřetelně nevyjádřil, jak právně posoudil výše uvedený zjištěný skutkový stav z hlediska ust. § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zákoníku a zbytečně se zabýval v pořadí druhou výpovědí z nájmu předmětného bytu ze dne 9. 12. 2003, kterou žalobce adresoval žalovaným a v níž uvedl stejný výpovědní důvod s tím, že byla podána pro neplacení nájemného v období květen a červenec 2003 a neplacení záloh za služby spojené s užíváním bytu v období březen až červenec 2003. Závěr odvolacího soudu, že žalobce měl požádat o přivolení k této výpovědi (v pořadí druhé), kterou žalovaní převzali dne 15. 2. 2003, je za uvedeného skutkového stavu nesprávný a nejde o procesní pochybení žalobce, jak uvedl odvolací soud, ale v případě druhé výpovědi se jednalo o nadbytečný úkon žalobce, neboť rozhodující byla první žaloba a v ní obsažená výpověď.

Odvolacímu soudu lze ovšem dát za pravdu v tom, že při rozhodování o přivolení k výpovědi pronajímatele z nájmu bytu, za situace, kdy výpovědní důvod dle ust. § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zákoníku byl naplněn, bylo namístě zvažovat, zda výpověď z nájmu bytu není v rozporu s dobrými mravy. I soudní praxe je ustálena na tom, že rovněž v případě, kdy je naplněn výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d) občanského zákoníku, nemusí soud žalobě na přivolení k výpovědi z nájmu bytu vyhovět, a to s ohledem na ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku (např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. listopadu 1998, sp. zn. 2 Cdon 1706/97, uveřejněný pod č. 23 v sešitě č. 3 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura). Soud prvního stupně žalobě vyhověl a otázku dobrých mravů zohlednil při posouzení typu bytové náhrady. Odvolací soud se otázkou dobrých mravů zabýval v souvislosti s výpovědním důvodem dle ust. § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zákoníku a po zhodnocení všech důkazů ve věci dospěl k závěru, že je třeba žalobu pro rozpor s dobrými mravy zamítnout (respektive změnit rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že se žaloba v části, o níž bylo rozhodnuto ve výrocích I., II., a III. zamítá).

Při posouzení věci podle ust. § 3 odst. 1 občanského zákoníku odvolací soud přihlédl zejména ke zdravotnímu a psychickému stavu obou žalovaných (k tomu, že žalovaný má zjištěnou středně těžkou mentální retardaci, mentální defekty imbecility a žalovaná, ačkoli je osobou orientovanou místem i časem, trpí oligofrenií a je v částečném invalidním důchodu), a k jejich majetkové a sociální situaci (oba žalovaní jsou vzhledem ke svému zdravotnímu stavu odkázáni pouze na výplatu sociálních dávek, popřípadě výplatu částečného invalidního důchodu). Rovněž přihlédl k tomu, že žalovaní byli v době, ve které vůbec neplatili nájemné, hospitalizováni v nemocnici pro jejich zhoršený zdravotní stav a neměli v této době ani žádné příjmy. Odvolací soud se rovněž zabýval i okolnostmi na straně žalobce, tedy zda lze po žalobci spravedlivě požadovat, aby mu byla ochrana jeho práva (práva domáhat se přivolení k výpovědi) dočasně odepřena. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobce je v postavení, kdy je namístě, aby pečoval o své občany, obzvláště o osoby v tak složité životní situaci, v jaké jsou žalovaní, a přispěl tak ke zlepšení jejich sociálních poměrů.

Dovolací soud se ztotožnil se závěrem odvolacího soudu, že za dané situace, kdy žalovaní jsou zdravotně, majetkově i sociálně ve velmi špatné situaci, kterou si sami nezapřičinili, a kdy nájemné platí v rámci svých možností, pobírají sociální dávky, žalovaná má stálý příjem z částečného invalidního důchodu a lze předpokládat, že budou schopni i do budoucna běžné nájemné platit, přičemž výši dlužného nájemného neustále snižují, je odůvodněna aplikace ust. § 3 odst. 1 obč. zákoníku, a proto je rozhodnutí odvolacího soudu správné a uplatněný dovolací důvod – nesprávné právní posouzení věci – není dán.

Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 2 o.s.ř. dovolání pro jeho nedůvodnost zamítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5 věty druhé o.s.ř. v návaznosti na ust. § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o.s.ř. s ohledem na úspěch ve věci a na to, že žalovaným podle spisu žádné náklady v tomto řízení nevznikly tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

Autor: -jj-