// Profipravo.cz / Sbírka rozhodnutí Nejvyššího správního soudu 8/2005 16.10.2005

č. 622/2005 Podklady pro stanovení kvót pro výrobu cukru

Státní zemědělský intervenční fond při stanovení kvóty pro výrobu cukru rozhoduje na základě skutečností, které žadatel doložil při podání žádosti, případně které ve stanovené lhůtě doplnil na výzvu podle § 12 odst. 1 nařízení vlády č. 114/2001 Sb., o stanovení produkčních kvót cukru na kvótové roky 2001/2002 až 2004/2005. Fond není povinen za žalobce usuzovat ohledně jeho dalších záměrů či možností, např. ohledně možnosti prodloužení nájmu výrobního zařízení cukru.

(podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2005, čj. 4 As 43/2003-109)

vytisknout článek


k § 12 odst. 1 nařízení vlády č. 114/2001 Sb., o stanovení produkčních kvót cukru na kvótové roky 2001/2002 až 2004/2005

věc: Akciová společnost 1. v S. proti Státnímu zemědělskému intervenčnímu fondu o stanovení kvóty pro výrobu cukru, o kasační stížnosti žalobce.


Státní zemědělský intervenční fond (dále též "fond") rozhodnutím ze dne 27. 6. 2001 zamítl žádost žalobce o stano­vení kvóty ve výši 15 000 tun cukru z re­zervy na kvótové roky 2001/2002 až 2004/2005. Žalobce doručil žádost fon­du dne 30. 4. 2001; protože žádost o sta­novení kvóty neobsahovala všechny ne­zbytné doklady, fond žalobce vyzval k odstranění nedostatků, což žalobce učinil. Po posouzení žádosti fond zjistil, že žalobce splňuje podmínky § 11 odst. 1 písm. a) až g) nařízení vlády č.114/2001 Sb., o stanovení produkčních kvót cukru na kvótové roky 2001/2002 až 2004/2005 (dále jen "nařízení vlády č. 114/2001 Sb."). Splnění podmínky podle § 11 odst. 1 písm. c) citovaného nařízení vlády doložil žalobce nájemní smlouvou, ze které vyplý­vá ujednání o využívání úplného výrobní­ho zařízení žalobcem v cukrovaru ve V. po dobu 40 dnů v každém kvótovém roce. K žádosti o stanovení kvóty žalobce přilo­žil znalecký posudek, z něhož vyplývá, že výrobní kapacita zařízení na výrobu cukru v cukrovaru V. činí 300 tun cukru denně. Za této situace fond dospěl k závěru, že ža­lobce požádal o stanovení kvóty ve výši odpovídající množství cukru, které v prů­běhu kvótového roku prokazatelně nemů­že vyrobit, a proto jeho žádost zamítl.

Městský soud v Praze žalobu zamítl jako nedůvodnou rozsudkem ze dne 22. 5. 2003.

Proti tomuto rozhodnutí podal žalob­ce (stěžovatel) kasační stížnost, v níž na­mítal, že Městský soud v Praze nesprávně dospěl k závěru, že stěžovatel nesplňoval podmínku danou ustanovením § 12 odst. 2 písmo f) nařízení vlády č. 114/2001 Sb., neboť požádalo přidělené kvóty ve výši 15 000 tun, a přitom měl výrobní zaříze­ní cukrovaru pronajato na 40 dnů, ve kterých je toto zařízení schopno vyrobit pouze 12 000 tun cukru. Stěžovatel byl toho názoru, že dané ustanovení je nut­no vykládat tak, že rozhodující je, kolik je na daném výrobním zařízení možno vyrobit v průběhu kvótového roku, což je celkem 45 000 tun. Stěžovatel nesou­hlasí s tím, že by bylo jeho povinností u právního předpisu dovozovat "kontext smyslu a účelu" úpravy, a tak dovodit, že jde o schopnost žadatele vyrobit dané množství cukru, a nikoliv o celkovou vý­robní kapacitu zařízení v roce. V této souvislosti potom stěžovatel namítal, že povinností správního orgánu bylo zjistit přesně a úplně skutečný stav věci, při­hlédnout i ke skutečnostem všeobecně známým nebo skutečnostem známým správnímu orgánu z jeho úřední činnos­ti, stejně jako bylo jeho povinností po­stupovat v úzké součinnosti s účastníky řízení a dát jim možnost, aby mohli svá práva a zájmy účinně hájit. K tomu stě­žovatel uváděl, že těžko mohl svá práva a zájmy účinně hájit, když nemohl ani nahlédnout do spisu ostatních žadatelů, kde leží listiny, o nichž odvolací správní orgán uvedl, že správní orgán "vychází z dokladů předložených žadatelem a sám si žádné doklady neopatřuje (. .. ), uspokojuje požadavky žadatelů poměr­ně, při tomto uspokojení je výše každé­ho požadavku významná".

Nejvyšší správní soud kasační stíž­nost zamítl.


Z odůvodnění:

Nejvyšší správní soud nesdílí jako opodstatněnou námitku stěžovatele, že Městský soud v Praze nesprávně dospěl k závěru, že stěžovatel nesplňoval pod­mínku danou ustanovením § 12 odst. 2 písmo f) nařízení vlády č. 114/2001 Sb., přičemž nevzal v úvahu všechny skuteč­nosti, které stěžovatel uváděl ve vzájem­né souvislosti a ve vztahu k platným předpisům.

K tomu je třeba především uvést, že § 11 nařízení vlády č. 114/2001 Sb., které v návaznosti na § 12 odst. 4 písm. d) záko­na č. 256/2000 Sb., o Státním zeměděl­ském intervenčním fondu, stanoví náležitosti žádosti o stanovení kvóty, ve znění platném v době vydání přezkoumávaného rozhodnutí, zejména uváděl, že o stanove­ní nové kvóty může požádat C .. ') právnická osoba (. . .), pokud předmětem její činnosti je výroba cukru, má sídlo na území České republiky a prokáže, že (. .. ) část výrobního zařízení nebo úplné výrobní zařízení na výrobu cukru bude užívat (. .. ) na základě nájemní smlouvy po dobu trvání alespoň 40 dnů v každém kvótovém roce. Všechny tyto podmínky stěžovatel splnil, a to bylo také v rozhodnutí fondu ze dne 27.6.2001 výslovně uvedeno.

V souladu s § 12 odst. 2 písmo f) naří­zení vlády č. 114/2001 Sb. pak platilo, že zjistí-li fond, že žadatel o rezervu požá­dal o stanovení nové kvóty odpovídající množství cukru, které prokazatelně ne­lze vyrobit v průběhu kvótového roku ve výrobním zařízení, které je součástí hmotného majetku žadatele o rezervu, případně které užívá na základě nájemní smlouvy, žádost o rezervu zamítne a tuto skutečnost žadateli o rezervu písemně oznámí s udáním důvodu zamítnutí. Při tomto znění daného ustanovení nelze přisvědčit stěžovateli, že rozhodující je, jaká je celková výrobní kapacita pronaja­tého zařízení k výrobě za rok, ale naopak z daného ustanovení zřetelně vyplývá, že žadatel musí pro kladné rozhodnutí pro­kázat, že on disponuje možností dané množství cukru vyrobit. V případě pro­nájmu výrobního zařízení, jak tomu bylo v posuzované věci, musí mít tedy žadatel k pronajatému zařízení přístup po tako­vou dobu, za kterou lze požadované množství vyrobit. V daném případě žada­tel požadoval přidělení kvóty 15 000 tun, zařízení však měl pronajato na 40 dnů, a vzhledem k jím znalecky doložené vý­robní kapacitě daného zařízení mohl v této době vyrobit maximálně 12 000 tun cukru. Proto je třeba přisvědčit závěru Městského soudu v Praze, že z obsahu uvedeného ustanovení je v kontextu se smyslem a účelem předmětné právní úpravy zřejmé, že jde o prokázání schop­nosti žadatele vyrobit na výrobním zaří­zení pronajatém v daném případě množ­ství cukru ve výši kvóty, jejíž přidělení požaduje.

Pokud stěžovatel namítá, že není jeho povinností u právního předpisu dovozo­vat "kontext smyslu a účelu" úpravy, k to­mu Nejvyšší správní soud jen pozname­nává, že posuzování kontextu smyslu a účelu právní úpravy je při výkladu právní úpravy nezastupitelné a také pra­videlně užívané a jeho nesprávné posouzení jde vždy k tíži toho, kdo si právní úpravu nesprávně vyloží.

Námitku, že povinností správního or­gánu bylo zjistit přesně a úplně skutečný stav věci, přihlédnout i ke skutečnostem všeobecně známým nebo skutečnostem známým správnímu orgánu z jeho úřed­ní činnosti, stejně jako bylo jeho povin­ností postupovat v úzké součinnosti s účastníky řízení a dát jim možnost, aby mohli svá práva a zájmy účinně hájit, spojuje stěžovatel s odkazem na rozhod­nutí odvolacího orgánu; jinak tuto ná­mitku stěžovatel blíže nekonkretizuje. Pokud by tato námitka měla být vylože­na ve spojení s její obdobou v žalobě, po­tom by směřovala k tomu, že správnímu orgánu bylo známo, že stejnou nájemní smlouvu na nájem výrobního zařízení cukrovaru ve v., jakou má stěžovatel, má i další žadatel o kvótu z rezervy pan Ota­kar M., kterému byla žádost zamítnuta, a tím se uvolnila kapacita dalšího proná­jmu výrobního zařízení pro stěžovatele. Pokud by fond postupoval v souladu se správním řádem (součinnost s účastníky řízení), potom by zjistil, že vlastník cuk­rovaru ve V. za této situace bez dalšího prodlouží nájemní smlouvu stěžovateli o dalších 40 dnů, o čemž existuje ústní do­hoda. Tady se opět Nejvyšší správní soud ztotožňuje s Městským soudem v Praze, který k této námitce uvedl, že skutečnosti rozhodné pro posouzení žádosti musí být doloženy při podání žádosti, příp. doplně­ny na výzvu ve stanovené lhůtě. Ta podle § 12 odst. 1 nařízení vlády č. 114/2001 Sb. nesmí být kratší než tři dny a delší než de­set dnů od doručení výzvy. Stěžovatel zře­telně ve spojení se žádostí doložil, že vý­robní zařízení má pronajato na 40 dnů, a ani při doplňování podkladů, k němuž jej fond vyzval, nijak na případnou možnost prodloužení platnosti nájemní smlouvy nepoukázal. Správní orgán tak posuzoval podklady doložené žadatelem z jeho vůle a po vyžádaném doplnění mu příslušelo toliko posoudit, zda podmínky pro přidělení kvóty tak, jak je stanoví práv­ní úprava, žadatel splnil či nikoliv. Fondu tedy nelze vytýkat, že měl dále za stěžova­tele domýšlet - na základě skutečností všeobecně známých nebo skutečností známých správnímu orgánu z jeho úřední činnosti - další záměry a možnosti stěžo­vatele a sám se stěžovatelem ještě vyvolá­vat "další úzkou součinnost".

Autor: zdroj NSS ČR

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů