// Profipravo.cz / Sbírka rozhodnutí Nejvyššího správního soudu 8/2005 16.10.2005

č. 616/2005 Řízení před soudem: poučovací povinnost soudu; vady podání

I. Rozsah poučovací povinnosti soudu o procesních právech v soudním řízení správním (§ 36 odst. 1 s. ř. s.) je dán újmou, která by mohla postihnout účastníka řízení; to platí i o povinnosti poučit účastníka řízení o možnosti ustanovit zástupce pro řízení soudem (§ 35 odst. 7 s. ř. s.).

II. Nedostatek formy výzvy k odstranění vad podání (§ 37 odst. 5 s. ř. s.) sám o sobě není takovou vadou, která by měla za následek nezákonnost rozhodnutí.

(podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 4. 2005, čj. 6Ads 13/2004-20)

vytisknout článek


k § 35 odst. 7, § 36 a § 37 soudního řádu správního

v
ěc: Miloslav F. v D. proti České správě sociálního zabezpečení o starobní důchod, o kasační stížnosti žalobce.


Žalovaná postoupila krajskému sou­du dne 20. 11. 2003 podání žalobce ze dne 16. 10. 2003, nazvané "odvolání" a adresované žalované. V tomto podání uváděl žalobce dva body: jednak požado­val přiznání důchodu od vzniku nároku na důchod, jednak brojil proti způsobu, jakým byly ve výpočtu dávky obsaženy některé částky vyplacené jeho zaměstna­vatelem, údajně v čisté mzdě, ačkoliv dů­chod se počítá z hrubé mzdy. Poukazoval na úraz, který se mu stal v roce 1986.

Žalovaná toto "odvolání" postoupila krajskému soudu jako žalobu proti své­mu rozhodnutí ze dne 15. 8. 2003. K to­mu připojila vyjádření, v němž uvedla, že žalobce požadoval starobní důchod žádostí z 31. 3. 2003 ode dne 9. 1. 2002. Této žádosti bylo vyhověno; proto žalo­ba není důvodná, pokud žalobce poža­duje důchod od jiného data. K výpočtu důchodu uvedla, že žalobce pobíral čás­tečný invalidní důchod při pracovním úrazu, který byl započten do osobního vyměřovacího základu za roky 1988 ­1995. Náhrada za ztrátu na výdělku po­tvrzená zaměstnavatelem byla upravena s přihlédnutím k vyloučeným dobám.

Krajský soud v Ústí nad Labem vyzval žalobce dne 27. 11. 2003 (uloženo na poště 1. 12. 2003, doručeno žalobci 4. 12. 2003, vyzvednuto osobně žalobcem 16. 12. 2003), aby přípis označený jako "odvolání" doplnil v případě, že tím­to přípisem mínil podat žalobu proti roz­hodnutí správního orgánu. Ve výzvě (z hlediska formálního měla podobu pří­pisu soudu, vyhotoveného samosoudky­ní) bylo uvedeno, jaké obecné náležitos­ti musí žaloba mít, a dále speciální požadavky na obsah žaloby podle soud­ního řádu správního. K doplnění podání soud stanovil lhůtu dva týdny a připojil poučení, že v případě, že žaloba doplně­na nebude, ji soud odmítne.

Žalobce na výzvu reagoval podáním z 29. 12.2003, v němž uvedl, že již v mi­nulosti (při podání odvolání na ČSSZ) požádal Českou advokátní komoru o ur­čení advokáta pro jeho spor se žalova­nou, advokátka mu byla určena, ale "ne­bylo mu pomoženo". Nyní žádá komoru opětovně o určení advokáta.

Krajský soud usnesením ze dne 5. 2. 2004 podání odmítl, neboť žalobce je ve lhůtě stanovené soudem ani do dne roz­hodnutí soudu nedoplnil tak, aby je bylo možno projednat.

Proti tomuto usnesení byla podána kasační stížnost. Žalobce (stěžovatel) zde namítl, že žádá přiznání starobního důchodu od jiného data, než se již stalo, a dále namítl nesprávnost výpočtu důchodu, pokud jde o zápočet náhrady za ztrátu na výdělku. Tuto kasační stížnost doplnila advokátka stěžovatele tak, že namítla kasační důvod podle § 103 odst. 1 písmo e) S. ř. s., tedy nezákonnost usnese­ní krajského soudu, a to ze dvou hledi­sek: jednak soud stěžovatele nepoučil o možnosti ustanovit mu zástupce pro řízení o žalobě proti rozhodnutí správní­ho orgánu; stěžovatel se snažil zajistit si zastoupení pro toto řízení vzhledem k tomu, že nemá právnické vzdělání, ale marně. Pokud by byl poučen o možnosti ustanovení advokáta soudem, byl by o něj požádal; takto byl zkrácen na svých právech. Druhý důvod nezákonnosti na­padeného usnesení spatřuje stěžovatel v tom, že výzva, kterou mu krajský soud adresoval k odstranění vad podání, mu byla zaslána ve formě přípisu, nikoli usnesení, jak předvídá § 37 odst. 5 S. ř. S.

Nejvyšší správní soud kasační stíž­nost zamítl.


Z odůvodnění:

Pokud stěžovatel uplatňuje důvody mířící in merito, pak jde o důvody, které se s napadeným rozhodnutím krajského soudu míjejí, neboť soud neposuzoval napadené správní rozhodnutí věcně; v tomto ohledu jde tedy o důvody nepří­pustné (§ 104 odst. 4 S. ř. s.).

Nejvyšší správní soud se proto musí vyrovnat ve své Úvaze se dvěma námitka­mi mířícími na nezákonnost napadeného usnesení [§ 103 odst. 1 písmo e) S. ř. s.]. Po­něvadž šlo o usnesení, kterým bylo podá­ní odmítnuto, je nutno posoudit, zda soud užil pro tento svůj postup správnou právní normu a zda posoudil správně na­plnění podmínek, za nichž může být ochrana práv odmítnuta. Stěžovatel usne­sení napadá ze dvou hledisek: jednak pro absenci poučení o možnosti žádat usta­novení zástupce soudem, jednak pro for­mu výzvy k odstranění vad podání.

Poučovací povinnost soudu ve správ­ním soudnictví (§ 36 odst. 1 S. ř. s.) vy­chází z požadavku, aby tato povinnost nastoupila v konkrétní procesní situaci; to je vyjádřeno podmínkou "aby v řízení neutrpěli újmu". Poučovací povinnost o procesních právech tedy nespočívá v paušálním poučování jakéhokoliv pisa­tele podání o souhrnu všech jeho pří­padných procesních práv za situace, kdy často není jasné, zda se pisatel vůbec chce obrátit na soud. Žalobu ve správním soudnictví lze totiž podat i u správního orgánu, který napadené rozhodnutí vy­dal (§ 72 odst. 1 S. ř. s.). I v projednávané věci se stěžovatel obrátil na žalovanou s přípisem nazvaným "odvolání", jímž se v žádném případě neobracel na soud. Potřeba konkrétního poučení o proces­ním právu proto musí vyjít najevo, a to jakkoliv. Jestliže pisatel ve svém podání krajskému soudu ze dne 29. 12. 2003 uváděl, že se obrátil na Českou advokátní komoru se žádostí o určení zástupce, by­lo zřejmé, že cítí potřebu b)''t zastoupen a činí kroky k tomu, aby se tak stalo. Žád­né další skutečnosti, z nichž by mohla být patrná hrozící újma, v podání soudu neu­vedl. Až v kasační stížnosti uvedl, že to by­lo z důvodu nedostatku právního vzdělání. Nedostatek právního vzdělání obecně ovšem není důvodem pro ustanovení zá­stupce účastníku řízení; k tomu je třeba splnění dvou podmínek: nedostatečnost finančních prostředků a potřeba ochra­ny práv. Obě podmínky se váží subjektiv­ně k Účastníkovi a jsou v řízení před sou­dem zkoumány. Motivy, proč Účastník preferuje v řízení zastoupení, případně za­stoupení advokátem, mohou být různé, a je nepochybně na každém, kdo se obrací na soud, aby zvolil vlastní procesní postup v řízení včetně odpovědnosti za to, zda v ří­zení vystupuje sám, nebo za pomoci zá­stupce, event. odpovědnosti za jeho volbu.

V občanském řízení soudním platí po­někud odlišná úprava § 30 odst. 1 o. s. ř., který předvídá od 1. 1. 2001 povinnost soudu udělit poučení o možnosti ustano­vit zástupce pro řízení soudem, ovšem za podmínky, že jde o účastníka, jenž splňu­je předpoklady pro osvobození od soud­ních poplatků - tedy rovněž se nejedná o paušální povinnost poučovat každého pisatele podání, že mu soud může ustanovit zástupce ex offo, ale jen toho, u ně­hož jsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. Tato skutečnost se obvykle zjistí za situace, kdy účastník ta­kové osvobození žádá. Navíc z podání, které stěžovatel adresoval žalované a které nazval "odvolání", je zcela zřetelná schop­nost stěžovatele formulovat své výhrady vůči správnímu aktu. Z tohoto podání však nebylo vůbec patrno, o jaké rozhod­nutí se jedná, nebylo k návrhu připojeno, nebylo zřejmé, kdy bylo doručeno apod., takže soud byl povinen stěžovatele vy­zvat k odstranění vad tohoto podání, aby vůbec zjistil, zda se stěžovatel chce sou­dit. Zákonný pokyn ustanovení § 36 odst. 1 s. ř. s., jenž soud vede k udělení poučení v rozsahu, který zajistí, aby v řízení účast­ník neutrpěl újmu, podle přesvědčení Nejvyššího správního soudu vyžaduje vždy konkrétní úvahu soudu o konkrétní procesní situaci. Roli zde hraje i to, že v ří­zení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu není povinnost být zastoupen ad­vokátem, například na rozdíl od řízení o kasační stížnosti. Pokud by totiž nedo­statek zastoupení mohl vést k odmítnutí návrhu za této situace, je zcela na místě ve výzvě soudu k odstranění takového nedo­statku udělit i poučení o možnosti ustano­vit zástupce soudem. O tuto situaci se však v projednávané věci nejedná.

Nejvyšší správní soud proto k prvé námitce uzavírá, že v projednávané věci nebyl soud povinen udělovat poučení o možnosti ustanovit soudem zástupce pro řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, neboť žádné okolnosti nenasvědčovaly, že by bez tohoto ustano­vení účastník mohl v řízení utrpět újmu.

Druhá námitka směřuje do nedostat­ku formálních náležitostí výzvy krajského soudu ze dne 27. 11. 2003. Zde je nepochybné, že stěžovatel správně pou­kazuje na nedostatek formy této výzvy, jak je požadována v § 37 odst. 5 s. ř. s. (usne­sení). Nejvyšší správní soud se tedy musel zaobírat důsledky tohoto formálního ne­dostatku pro konečné rozhodnutí soudu, jímž bylo podání stěžovatele odmítnuto. Výzva k odstranění nedostatku vad podá­ní je nepochybně rozhodnutím proce­sním; jeho smyslem je uvést řízení do sta­vu, v němž by bylo možno kvalifikovaným způsobem pokračovat. Proto je z hlediska účastníka rozhodující obsah této výzvy. Z hlediska formálního totiž i v případě, že je výzva vydána ve formě usnesení, proti ní není přípustný opravný prostředek. Výzva byla z hlediska požadavků kladených na její obsah zcela zřetelná, uváděla jasný výčet náležitostí, které měl stěžova­tel doplnit, byla stanovena lhůta k tomuto doplnění a současně byl stěžovatel pou­čen o následcích, které jsou spojeny s ne­vyhověním takové výzvě. Výzva je i ve for­mě usnesení vydávána předsedou senátu; ve věcech důchodového pojištění rozho­duje samosoudce, takže ani z tohoto hle­diska nebyla výzva koncipována chybně. Z hlediska obsahu tedy výzva odpovídala požadavkům § 37 odst. 5 s. ř. s. Nejvyšší správní soud dává za pravdu stěžovateli, že výzva měla mít formu usnesení; pokud však zkoumá důsledky tohoto pochybení pro stěžovatelovo postavení v tomto říze­ní, neshledává přímou souvislost této vady s rozhodnutím soudu o odmítnutí po­dání. Mezi doručením výzvy (k čemuž do­šlo v důsledku fikce) dne 4. 12.2003 a roz­hodnutím soudu 5. 2. 2004 uběhly dva měsíce, po které bylo v možnostech stěžo­vatele vady podání odstranit. Přestože se tedy soud dopustil pochybení ve formální podobě výzvy podle § 35 odst. 7 s. ř. s., ne­mělo to vliv na stěžovatelova práva v tom­to řízení, neboť z hlediska obsahového měla výzva veškeré potřebné náležitosti.

Nad rámec odůvodnění Nejvyšší správní soud poznamenává, že nepřehlé­dl nedostatky v postupu žalované, která na podání stěžovatele nazvané "odvolá­ní" vůbec nereagovala a postoupila je soudu, aniž stěžovatele informovala o možnostech, za jakých lze přiznat a vy­platit dávku zpětně, a aniž blíže rozvedla postup výpočtu. V tomto ohledu jde mi­nimálně o nenaplnění principů dobré správy, která by nositeli pojištění z oboru sociálních práv měla být vlastní. Stranou této poznámky Nejvyšší správní soud po­nechává další procesní možnosti vyplý­vající ze správního řádu, který i pro toto řízení subsidiárně platí a který předvídá, jak nakládat s pravomocným rozhodnu­tím, proti němuž je podáno odvolání, kte­ré speciální předpis nepřipouští. Ve správním spisu, který byl soudu předlo­žen k projednání kasační stížnosti, není obsažen ani originál, ani stejnopis správ­ního rozhodnutí, proti němuž stěžovatel brojí, takže ani obiter dictum nelze po­soudit, zda rozhodnutí bylo náležitě odůvodněno z hlediska výpočtu dávky, a zda tedy stěžovateli spíše nešlo o bližší zdů­vodnění postupu žalované; toto rozhod­nutí však na druhou stranu stěžovatel v řízení soudním nikdy nespecifikoval.

Autor: zdroj NSS ČR

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů