// Profipravo.cz / Sbírka rozhodnutí Nejvyššího správního soudu 8/2005 16.10.2005

č. 614/2005 Osoby odvlečené do SSSR: státní občanství jako podmínka vzniku nároku na jednorázovou peněžní částku

Podle právní úpravy platné po vzniku Československé republiky nepostačovalo cizinci k nabytí československého státního občanství pouhé nepřetržité desetileté bydliště na území Československa (§ 29 obecného zákoníku občanského), ale bylo třeba, aby cizinec o toto občanství požádal u příslušného úřadu, který po složení státoobčanského slibu o jeho udělení rozhodl a vydal ověřovací listinu (srov. dekret dvorské kanceláře z 1. 3. 1833 č. 2597 Sb. z. s.).

(podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 4. 2005, čj. 3 Ad5 66/2004-46)

vytisknout článek


k § 2 odst. 1 písmo b) zákona č. 172/2002 Sb., o odškodnění osob odvlečených do SSSR nebo do táborů, které SSSR zřídil v jiných státech (dále jen "zákon č. 172/2002 Sb.")
k § 29 obecného zákoníku občanského
k dekretu dvorské kanceláře z 1. 3. 1833, vydaného pod č. 2597 Sbírky zákonů soudních

věc: Vasilij T. v B. proti České správě sociálního zabezpečení o jednorázovou peněž­ní částku podle zákona č. 172/2002 Sb., o kasační stížnosti žalobce.


Žalobce podal dne 4. 7. 2002 žádost o poskytnutí jednorázové peněžní část­ky podle zákona č. 172/2002 Sb. jako osoba pozůstalá po zemřelé odvlečené osobě (§ 2 odst. 2 téhož zákona). V žá­dosti mimo jiné uvedl, že doklad o čes­koslovenském státním občanství odvle­čené osoby (svého otce) v době odvlečení předloží dodatečně.

Žalovaná rozhodnutím ze dne 15. 4. 2003 žádost zamítla, neboť shledala, že nebyla splněna jedna z podmínek záko­na č. 172/2002 Sb., a to podmínka podle § 2 odst. 1 písmo b) tohoto zákona (oprávněnou osobou je fyzická osoba, která byla v době odvlečení občanem Československa).

Žalobu proti tomuto rozhodnutí za­mítl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27.9.2004. V odůvodnění rozsudku městský soud zejména uvedl, že předmětem sporu je otázka, zda otec žalobce byl ke dni svého odvlečení do bývalého Sva­zu sovětských socialistických republik občanem Československa, neboť to je jednou z esenciálních podmínek opráv­něné osoby podle zákona č. 172/2002 Sb. Mezi žalobcem a žalovanou dle městské­ho soudu není tedy sporu o skutkových otázkách, ale právě jen o této otázce právní. V projednávané věci je nespor­né, že otec žalobce Ing. Jiří T. od roku 1923 pobýval na území Československé republiky a v prosinci roku 1937 podal žádost o udělení československého stát­ního občanství. Není však žádného do­kladu o tom, že mu bylo československé státní občanství uděleno před 15. 3. 1939. Z listin předložených žalobcem pak dále vyplývá, že jeho otec žádal v ro­ce 1940 o propůjčení občanství Protek­torátu Čechy a Morava, avšak této žádos­ti výslovně nebylo vyhověno. Rovněž tak dle městského soudu není sporu o tom, že Ing. Jiří T. byl v roce 1945 zatčen or­gány státní moci SSSR a odvlečen. Vrátil se až v roce 1956. K jednotlivým žalob­ním námitkám pak městský soud uvedl, že je nesporné, že v roce 1937, kdy otec žalobce žádalo udělení československé­ho státního občanství, se na tyto záleži­tosti vztahovalo ustanovení § 3 Ústavní­ho zákona č. 236/1920 Sb., kterým se doplňují a mění dosavadní ustanovení o nabývání a pozbývání státního občan­ství a práva domovského v republice Československé (dále jen "Ústavní zákon č. 236/1920 Sb."). Tato norma odkazova­la na ustanovení § 29 obecného zákoní­ku občanského vydaného císařským pa­tentem č. 946/1811 ř. z., podle něhož cizinci nabývají (rakouského) státního občanství nastoupením veřejné služby; desetiletým nepřetržitým bydlištěm v těchto státech dovršeným, leč pod podmínkou, že cizinec po tuto dobu ne­uvalil na sebe žádného trestu pro zločin. Bez ohledu na to, kdy otci žalobce vznik­lo domovské právo a kdy dovršil deseti­leté nepřetržité bydliště na Území Česko­slovenské republiky, nelze mít za to, že by československé státní občanství zís­kal pouhým uplynutím času: samotné dovršení desetiletého nepřetržitého bydliště ve státě totiž nevede samočinně ke vzniku státního občanství, ale je jen jednou z podmínek pro jeho udělení, o němž musí příslušný Úřad rozhodnout. Ačkoliv není sporu o tom, že otec žalob­ce podal žádost o udělení českosloven­ského státního občanství poté, co dovr­šil deset let nepřetržitého pobytu na Území Československé republiky, není nijak doloženo, že by mu toto občanství bylo rozhodnutím příslušného orgánu uděleno. Ani sám žalobce nepředložil k prokázání takové skutečnosti žádný ur­čitý důkaz ani jej nenavrhl. Pokud jde o právní postavení držitele Nansenova pasu, kterým otec žalobce také byl, pak z Úmluvy o mezinárodním postavení uprch­líků, publikované v ČSR pod č. 79/1935 Sb. z. a n., sice vyplývá, že smluvní státy se zavázaly nevydávat tyto osoby do státu jejich původu, avšak to není z hlediska aplikace zákona č. 172/2002 Sb. podstat­né. Podle § 2 odst. 1 písmo b) téhož záko­na je oprávněnou osobou ten, kdo byl v době odvlečení občanem Českosloven­ska. Uprchlík, držitel Nansenova pasu ve smyslu Úmluvy o mezinárodním posta­vení uprchlíků, byť i požíval na Území Československé republiky konkrétních práv, státním občanem Československa nebyl. Další námitka žalobce vycházela z teze, že o žádosti Ing. Jiřího T. o uděle­ní československého státního občanství z roku 1937 bylo rozhodnuto opožděně a že státem způsobené zpoždění vedlo k tomu, že tato žádost pozbyla ke dni 15.3. 1939 relevance. Městský soud k to­mu konstatoval, že o průběhu rozhodo­vání o žádosti jmenovaného o udělení občanství není nic bližšího známo, a ani žalobce k tomu nic nedoložil; nelze tedy učinit žádný závěr o tom, zda k prodlevě s vyřízením žádosti došlo z příčin na straně státní moci anebo z důvodů ji­ných. Podle městského soudu sice nelze oprávněné osobě klást k tíži to, že v do­bě svého odvlečení nebyla občanem Československa proto, že Českosloven­sko bylo okupováno, ale stejně tak nelze státu vytýkat, že o žádosti o udělení ob­čanství jeho orgány nerozhodly, jestliže zásahem cizí moci došlo k zániku státu.

Proti tomuto rozsudku městského soudu podal žalobce (stěžovatel) kasač­ní stížnost z důvodu uvedeného v § 103 odst. 1 písmo a) S. ř. S. Stěžovatel se do­mnívá, že dostatečně prokázal, že se v případě jeho otce naplnily všechny podmínky pro poskytnutí jednorázové peněžní částky dle zákona č. 172/2002 Sb. Je si vědom toho, že sice není schopen jednoznačným dokumentem prokázat, že jeho otec byl v době svého odvlečení občanem Československa, avšak proká­zal, že byl v roce 1943 zatčen gestapem a vězněn a že byl dne 7. 7. 1945 zatčen a repatriován do SSSR. Dále stěžovatel prokázal, že byl otec nositelem tzv. Nan­senova pasu, který mu zajišťoval ochra­nu československého státu, a že si požá­dalo státní občanství, avšak tato žádost se v důsledku zřízení Protektorátu Če­chy a Morava stala bezpředmětnou. Stě­žovatel má za to, že prokázal, že jeho otec žil na Území Československa od ro­ku 1923, měl zde rodinu, majetek a vyko­nával zde podnikatelskou činnost. Stěžo­vatel dále namítá, že pokud městský soud odkazuje na dvorský dekret z roku 1833, který provádí obecný zákoník občanský, je třeba upozornit, že uvedený dvorský dekret má charakter pouze podzákonné­ho právního předpisu, přičemž zákon č. 121/1920 Sb., kterým se uvozuje Ústav­ní listina Československé republiky (dá­le jen "Ústava z roku 1920"), ve svém § 4 odst. 2 stanoví, že podmínky nabývání státního občanství určuje toliko zákon, tedy nepřipouští použití podzákonných předpisů. Dle stěžovatele se městský soud měl zabývat i charakterem statutu uděleného Nansenovým pasem: nositel tohoto pasu měl totiž z titulu mezinárod­ní Úmluvy akceptované Českosloven­skou republikou právo na ochranu proti vydání do země původu. Tento meziná­rodní závazek československého státu měl mít přednost před zákonem upravu­jícím odškodnění odvlečeným, a proto jen na jeho základě by měl český stát stě­žovateli odškodnění za odvlečení při­znat. Stěžovatel také nesouhlasí s argu­mentací městského soudu ohledně toho, že státu nelze vytýkat, že o žádosti o udě­lení občanství jeho orgány nerozhodly, jestliže zásahem cizí moci došlo k zániku státu. Otec stěžovatele získal v Československu azyl před sovětským komunistic­kým režimem, na základě mezinárod­ních smluv mu byl zajištěn standard ochrany práv na Úrovni československého občana, a pak ho stát v rozporu se svými ujištěními a závazky vydal sovětské moci. Ačkoli se pak stát zákonem č. 172/2002 Sb. alespoň zavázal poškozené odškodnit, nyní hledá důvody, proč tak neučinit. Z důvodů výše uvedených je tedy stěžo­vatel přesvědčen o tom, že byly naplně­ny všechny podmínky odškodnění dle zákona č. 172/2002 Sb. a případný re­striktivní výklad naplnění podmínky dle § 2 odst. 1 písmo b) téhož zákona by byl v rozporu s principem spravedlnosti a právního státu i se zákazem diskrimi­nace a s mezinárodními závazky České republiky. Stát se nemůže dovolávat vůči osobám oprávněným k odškodnění svých vlastních pochybení a porušování lidských práv, kterých se dopustil, ba do­konce ani objektivních okolností, které poškozený, jenž má být odškodněn, ne­mohl ovlivnit.

Žalovaná ve svém vyjádření uvedla, že jednou z podmínek pro přiznání jed­norázové peněžní částky dle zákona č. 172/2002 Sb. je podmínka státního ob­čanství Československa v době odvleče­ní, stanovená v § 2 odst. 1 písmo b). Podle § 4 odst. 2 Ústavy z roku 1920 podmínky nabývání, účinků a zániku státního ob­čanství Československé republiky urču­je zákon. Tímto zákonem byl ústavní zákon č. 236/1920 Sb., podle jehož § 3 se dosavadní ustanovení o nabývání a po­zbývání státního občanství nemění a zů­stávají nadále v platnosti. Nabývání čes­koslovenského státního občanství se tak v rozhodné době řídilo ustanovením § 29 obecného zákoníku občanského a dvorským dekretem z roku 1833, jehož aplikaci Ústava nevyloučila vzhledem k tomu, že otázky nabývání státního občanství svěřila zákonu, přičemž nevylou­čila možnost jeho odkazu na podzákon­ný právní předpis. Ustanovení dvorské­ho dekretu z roku 1833 recipované do právního řádu Československé republi­ky tak zajišťovalo svobodu občana při volbě státního občanství. Z Úmluvy o mezinárodním postavení uprchlíků vy­plývá, že se postavení těchto uprchlíků, kterým byly vydávány Nansenovy pasy, v otázce jejich práv (s výjimkou práv po­litických) blížilo právům státních pří­slušníků smluvních stran, přičemž na rozdíl od nich byli v některých oblastech zvýhodněni. Z této úmluvy jednoznačně vyplývá, že držitelé Nansenových pasů měli postavení uprchlíků a nebyli státní­mi příslušníky Československa. K námit­ce stěžovatele, že ustanovení § 2 odst. 1 písmo b) zákona č. 172/2002 Sb. není v souladu s Ústavou ČR, Listinou základ­ních práva svobod a s mezinárodními zá­vazky České republiky, považuje účastník řízení za nutné uvést, že Ústavní soud ve svém nálezu č. 279/2001 Sb. vedle další­ho konstatoval, že "je věcí suverénního rozhodnutí státu, zda přistoupí k reha­bilitacím, a pokud ano, v jakém rozsa­hu budou křivdy odčiněny. Českoslo­venský stát, který se po listopadu 1989 rozhodl odčinit majetkové a jiné křivdy, k nimž došlo v předchozím režimu, roz­hodl se vyjít z principu alespoň částeč­ného zmírnění vzniklých křivd, vědom si toho, že provést úplnou rehabilitaci nebo úplné odškodnění těch, kteří byli v minulosti poškozeni, není možné".

Nejvyšší správní soud kasační stíž­nost zamítl.


Z odůvodnění:

Nejvyšší správní soud dospěl stejně jako žalovaná a Městský soud v Praze k závěru, že otec stěžovatele v době odvlečení nebyl státním občanem Česko­slovenska.

Státní občanství je institutem, se kte­rým právní řád spojuje významná práva a povinnosti a každý suverénní stát má právo stanovit podmínky, za kterých lze získat jeho občanství. Nově vzniklý československý stát přijal recepční zákon Č. 11/1918 Sb. Z. a n., o zřízení samostat­ného státu československého, v jehož čI. 2 se uvádí, že veškeré dosavadní zem­ské a říšské zákony a nařízení zůstávají v platnosti. Ústava z roku 1920 v § 4 odst. 2 stanovila, že podmínky nabývání, účinků a zániku státního občanství Čes­koslovenské republiky určuje zákon. Pro tuto oblast byl přijat ústavní zákon Č. 236/1920 Sb., jehož § 3 říká, že dosa­vadní ustanovení o nabývání a pozbývá­ní občanství, pokud se tímto zákonem nemění, zůstávají nadále v platnosti. Proto nadále platilo i ustanovení § 29 obecné­ho zákoníku občanského, které stanovi­lo, že cizinci nabývají československého státního občanství nastoupením veřejné služby; desetiletým nepřetržitým bydliš­těm v těchto státech dovršeným, leč pod podmínkou, že cizinec po tuto dobu ne­uvalil na sebe žádného trestu pro zločin. Stále také platil dvorský dekret z roku 1833 (žádný právní předpis jeho použití nevyloučil), podle něhož měl desetiletý nepřetržitý pobyt dovršený v zemích, pro který je závazný obecný zákoník ob­čanský, vést k nabytí rakouského (česko­slovenského) státního občanství jen u cizince, který se o tom řádně vykázal u zemského úřadu svého posledního bydliště, na jeho nařízení u něho samot­ného nebo u příslušného krajského úřa­du vykonal poddanskou přísahu a o tom obdržel ověřovací listinu.

Výkladem citovaných ustanovení do­spěl Nejvyšší správní soud k závěru, že k získání státního občanství českoslo­venského po roce 1918 nepostačovalo pouhé nepřetržité desetileté pobývání fyzické osoby, která toto občanství ne­měla, na území Československa, ale bylo třeba, aby osoba o československé ob­čanství požádala u příslušného úřadu, který o jeho udělení rozhodl a vydal ověřovací listinu. Nejvyšší správní soud zde musí konstatovat, že kdyby se daná usta­novení interpretovala argumentem re­ductione ad absurdum, dospělo by se k nesmyslnému závěru, že každý cizinec s nepřetržitým desetiletým bydlištěm na území Československa automaticky na­byl československé státní občanství, a to i pokud o jeho nabytí vůbec nestál.

Posouzení uvedených právních usta­novení je rovněž v souladu s judikaturou prvorepublikového Nejvyššího správní­ho soudu, podle níž se za splnění podmí­nek v občanském zákoníku uvedených nenabývalo státního občanství ipso iure, nýbrž konstitutivním správním aktem, který byl vázán dalšími podmínkami, a vzhledem k povaze těchto dalších pod­mínek nebyl na vydání tohoto aktu právní nárok (srov. např. rozhodnutí pr­vorepublikového Nejvyššího správního soudu publikovaná pod čísly Boh. 2793/23,2536/23,2599/23 a 4538/25).

Pokud tedy v projednávané věci není žádný správní akt příslušného úřadu o udělení československého státního ob­čanství otci stěžovatele, není prokázáno, že československé občanství v době od­vlečení do SSSR nabyl. Navíc z písemnos­tí založených v předloženém správním spise plyne, že otec stěžovatele si musel být vědom tehdy platné právní úpravy nabývání státního občanství a postupo­val v souladu s ní, neboť v roce 1937 po­dal žádost o udělení československého státního občanství. Nebyl však nalezen a soudu předložen žádný doklad proka­zující, jak o žádosti stěžovatelova otce bylo rozhodnuto, případně proč o ní rozhodnuto nebylo. Z listin založených ve spise dále vyplývá, že otec stěžovatele požádal v roce 1940 o propůjčení občan­ství Protektorátu Čechy a Morava, tato žádost však byla zamítnuta. Skutečnosti, že otec stěžovatele neměl v době odvle­čení československé státní občanství, navíc svědčí i fakt, že ve všech soudu předložených písemnostech z doby bez­prostředně před jeho odvlečením se o něm hovoří jako o osobě bez státní pří­slušnosti či jako o držiteli Nansenova pa­su. To, že stěžovatelův otec získal státní občanství československé, je jednoznač­ně prokázáno až po jeho návratu ze SSSR, a to v září roku 1956.

Co se týče námitky stěžovatele o tom, že jeho otec jako držitel Nansenova pasu podle Úmluvy o mezinárodním postave­ní uprchlíků by měl být za své odvlečení odškodněn dle zákona č. 172/2002 Sb. stejně jako osoby, který byly v době od­vlečení občany Československa, Nejvyš­ší správní soud ji v projednávané věci považuje za zcela irelevantní. Připomíná pouze, že držitelé Nansenových pasů po­žívali na území Československé republi­ky postavení uprchlíků, a nebyli tedy je­jími státními občany.

Jak vyplývá ze skutkových a právních zjištění ve věci, není stěžovatel osobou oprávněnou k poskytnutí jednorázové peněžní částky dle zákona č. 172/2002 Sb., neboť nesplňuje podmínky pro přiznání nároku tam stanovené. Nejvyšší správní soud shrnuje, že zákon č. 172/2002 Sb. striktně vymezuje okruh oprávněných osob a soudu nepřísluší se od znění zá­kona odchýlit.

Autor: zdroj NSS ČR

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů