// Profipravo.cz / Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek 7/2005 01.11.2005

R 59/2005

Výkon rozhodnutí přikázáním jiné peněžité pohledávky (§ 312 a násl. o. s. ř.) lze ve prospěch oprávněné České republiky nařídit i v případě, že povinný má tuto pohledávku rovněž vůči České republice, jestliže povinnost ji splnit má jiná její organizační složka (§ 3 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb.).

(usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.3.2004 sp. zn. 20 Cdo 1680/2002)

vytisknout článek


Krajský soud  v Ostravě potvrdil  usnesením ze dne  14.3.2002 usnesení  ze  dne  14.11.2001,  jímž  Okresní  soud v Novém Jičíně zamítl  návrh oprávněné  na nařízení  výkonu rozhodnutí přikázáním jiných peněžitých   pohledávek (§ 312 a násl.  o. s. ř.) povinného (dávek  státní  sociální  podpory).  Přisvědčil  jeho  závěru,  že navržený  výkon rozhodnutí  nelze nařídit  proto, že  oprávněná je totožným subjektem s dlužníkem povinného; jak vymáhaná pohledávka, tak pohledávka  povinného (podle zákona č.  117/1995 Sb., o státní sociální podpoře), jsou totiž "státu" v  tom smyslu, že z první je stát oprávněným, a z druhé povinným.

Oprávněná  namítla,  že  "nemůže   být  rozhodné,  zda  dávky výživného,  či  dávky  státní  sociální  podpory  jsou  čerpány ze státního   rozpočtu  -  ze  stejného  zdroje,  ale je rozhodné, že orgán, který  rozhoduje o nároku na  dávky a vyplácí je,  je nadán právní  subjektivitou".  Právní  názor  odvolacího  soudu má podle oprávněné  "za  následek  znemožnění oprávnění  daného ustanovením § 101 zákona  o rodině a  plnění povinnosti dané  ustanovením § 14 odst. 5 zákona č. 219/2000 Sb.".

Z  obsahu spisu  se podává,  že titulem  výkonu je rozhodnutí Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze  dne 17.10.1997, z něhož se na základě rozhodnutí  Okresního úřadu ve  F.-M. ze dne  20.1.1999, a následného plnění ve smyslu § 5 odst.  1 zákona č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti,  v tehdejším znění, stala  (do vymáhané výše 2817 Kč)  aktivně legitimovanou oprávněnou (jak  se sama označuje) Česká  republika -  Okresní úřad   ve F.-M.  (viz § 102  zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, v tehdejším znění, a § 256 odst. 1, 2 o. s. ř.).

Za oprávněnou  Českou republiku také  původně v daném  řízení jednal Okresní úřad  ve F.-M.; zákonem č. 320/2002  Sb., o změně a zrušení  některých zákonů  a  v  souvislosti s  ukončením činnosti okresních úřadů, byly okresní  úřady dnem účinnosti tohoto zákona, tj.  dnem  1.1.2003,  zrušeny  (srov.  část  seto  sedmnáctou, čl. CXXVII, bod 1 zákona).

Ve smyslu bodu 14. části  dvacáté šesté, článku XXVI. zákona, od  1.1.2003 o  poskytování příspěvku  na výživu  dítěte a dalších účelových  peněžitých  a  věcných  dávek,  které stanoví prováděcí předpis, podle zákona č. 114/1988  Sb., o působnosti  orgánů České republiky v  sociálním zabezpečení, ve  znění pozdějších předpisů, rozhoduje obecní úřad obce  s rozšířenou působností; jelikož podle přílohy II. zákona  č. 314/2002 Sb., o stanovení  obcí s pověřeným obecním úřadem  a stanovení obcí  s rozšířenou působností,  je zde obcí  s rozšířenou  působností  obec  F.-M., jednal  dovolací soud nadále  s  Městským  úřadem  ve  F.-M.  jako s "příslušným státním orgánem", který ve věci vystupuje za  stát (srov. § 21a odst. 1 o. s. ř.).

Protože  rozhodnutí soudu  prvního stupně  a soudu odvolacího bylo vydáno  po 1.1.2001, projednal  Nejvyšší soud dovolání  podle zákona č.  99/1963 Sb., občanského soudního  řádu, ve znění zákona č. 30/2000  Sb., tj. ve znění  účinném od 1.1.2001 (srov.  bod 17. části  dvanácté, hlavy  I, zákona  č. 30/2000  Sb.). Také jinak je rozhodným  právním  stavem  (jak  je  vlastní  dovolacímu  řízení) zásadně ten, který zde byl v době, kdy rozhodoval odvolací soud.

Soud prvního  stupně o návrhu  na nařízení výkonu  rozhodnutí rozhodoval  dvakrát; první  rozhodnutí sice  odvolací soud  zrušil především  proto,  že  je   posoudil  jako  "nepřezkoumatelné  pro nesrozumitelnost", současně  však vyslovil právní  názor, jenž byl pro výsledek dalšího stadia řízení určující.

V  důsledku toho  je  dovolání, ačkoli směřuje  proti potvrzujícímu rozhodnutí  odvolacího soudu, bez  dalšího přípustné [§ 236 odst.  1, § 238a odst. 1  písm. c), odst. 2,  § 237 odst. 1 písm. b)  o. s. ř.], aniž  by zde muselo být  rozhodnutí zásadního právního významu.

Nejvyšší  soud  zrušil  rozhodnutí  soudů  obou  stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


Z odůvodnění:

Je-li dovolání přípustné,  přihlédne dovolací  soud z úřední povinnosti k vadám vyjmenovaným v § 242 odst. 3, větě druhé, o. s. ř.; jinak  je vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil.  Jelikož kvalifikované vady řízení se z obsahu spisu nepodávají, je předmětem otevřeného dovolacího přezkumu posouzení, zda lze nařídit výkon rozhodnutí ve prospěch oprávněné České  republiky, za niž  vystupuje určitý státní orgán (správní  úřad), přikázáním  pohledávky, kterou  má povinný  proti rovněž  České republice,  za niž  vystupuje státní  orgán (správní úřad) jiný (v  hmotně právní rovině  jde o  to, že Česká republika se identifikuje odlišnými organizačními jednotkami státu).

Argumentem  nesprávnosti  závěru,  že nebyly  splněny zákonné předpoklady pro  nařízení navrženého (způsobu)  výkonu rozhodnutí, uplatnila dovolatelka dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.  s.  ř.,  jehož  prostřednictvím  lze  namítat,  že  rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na  nesprávném právním posouzení věci.

Právní posouzení věci je  obecně nesprávné, jestliže odvolací soud  posoudil věc  podle právní  normy, jež  na zjištěný skutkový stav nedopadá,  nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle ustanovení § 257  o. s. ř. lze nařídit  a provést výkon rozhodnutí  jen  způsoby  uvedenými   v  tomto  zákoně.  Přikázání pohledávky, jmenovitě přikázáním "jiné peněžité pohledávky" (než z účtu  u  peněžního  ústavu),  takovým  legitimním  způsobem výkonu rozhodnutí  ukládajícího  zaplacení  peněžité  částky bezesporu je (§ 258 odst. 1 o. s. ř.).  Režim tohoto způsobu výkonu je popsán v ustanovení § 312 a násl. o. s. ř.

Podle  § 312  o.  s.  ř.  výkon  rozhodnutí  lze  nařídit i v případě,  že  pohledávka  povinného  se  stane  splatnou  teprve v budoucnu, jakož i v případě, že povinnému budou dílčí pohledávky z téhož  právního důvodu  v budoucnu  postupně vznikat,  a postihuje pohledávku  povinného  do  výše  pohledávky  oprávněného  a jejího příslušenství, pro  něž byl nařízen. V  nařízení výkonu rozhodnutí zakáže soud povinnému, aby  se svou pohledávkou jakkoliv nakládal; dlužníkovi  povinného soud  zakáže, aby  od okamžiku,  kdy mu bylo doručeno  nařízení  výkonu  rozhodnutí,  povinnému jeho pohledávku vyplatil, provedl na ni započtení  nebo s ní jinak nakládal (§ 313 odst. 1  o. s. ř.).  Podle § 313 odst.  3 o. s.  ř. povinný ztrácí právo  na  pohledávku  okamžikem,  kdy  bylo  dlužníkovi povinného doručeno usnesení  o nařízení výkonu  rozhodnutí. Výkon rozhodnutí se pak  provede tak (§ 314a  o. s. ř.),  že  dlužník povinného  po právní  moci  usnesení  o   nařízení  výkonu  vyplatí  oprávněnému pohledávku v  rozsahu, v jakém byla  nařízením výkonu postižena, a to, jestliže  je již splatná,  v den, který  následuje po doručení vyrozumění podle § 314, jinak  jakmile se stane splatnou. Výplatou oprávněnému  se zprostí  dlužník povinného  v rozsahu poskytnutého plnění své  povinnosti vůči povinnému  (§ 314a odst. 3  o. s. ř.).

Jestliže tak  dlužník povinného neučiní, může  se oprávněný (podle § 315  odst. 1  o. s.  ř.) domáhat  vlastním jménem  na dlužníkovi povinného vyplacení  pohledávky v řízení podle  části třetí (o. s. ř.), popřípadě v řízení podle zvláštního zákona.

V  soudní   praxi  není  pochyb,   že  peněžitou  pohledávkou (způsobilou k přikázání) ve smyslu § 312 a násl. o. s. ř. je nejen pohledávka ze vztahů soukromoprávních (občanskoprávních, obchodněprávních,  pracovněprávních  nebo  rodinněprávních), nýbrž může vyplývat též ze vztahů veřejnoprávních (daňových, sociálního zabezpečení a dalších), případně mít  základ i v právu procesním (srov.  ustanovení § 317  odst. 2  o. s.  ř. a  usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28.7.2003, sp. zn. 12 Co 77/2003, uveřejněné pod č. 18/2004 v časopisu Soudní judikatura). Výjimky – pohledávky nepodléhající   výkonu  rozhodnutí   -  jsou   pak  vyjmenovány  v ustanoveních § 317, § 318 a § 319 o. s. ř. (srov. též § 105 odst. 3 zákona  č.  100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení,  ve znění pozdějších   předpisů);  o  takovou  pohledávku  však  v dané věci nejde, jelikož  (sice) mají být postihnuty  dávky  státní sociální podpory vyplácené podle zákona č.  117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve  znění pozdějších předpisů,  nikoliv (však)  vyplácené jednorázově (§ 317 odst. 2 o. s. ř.).

Dávka, kterou  poskytla v daných  souvislostech oprávněná, má původ v zákoně č. 100/1988  Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů.  Je dávkou sociální  péče [§ 2 odst.  1 písm. b)] ve smyslu ustanovení § 73 odst.  5 písm. a), odst. 6 písm. a), resp.  § 74 odst.  1 tohoto  zákona, podle  nichž příslušné státní orgány poskytují k zajištění životních potřeb nezaopatřeným dětem, jejich  rodičům,  zejména  osamělým  matkám  (otcům)  pečujícím  o nezaopatřené  děti, a dalším zde  vyjmenovaným osobám,  služby a dávky sociální péče,  a to - kromě jiného -  i příspěvek na výživu dítěte, konkretizovaný  dále v ustanovení  § 5 zákona č.  482/1991 Sb., o sociální potřebnosti, ve znění pozdějších předpisů (právě o ten v  dané věci jde). Podle  § 92 odst. 3 zákona  č. 100/1988 Sb. hradí náklady na tyto dávky  stát; od osob povinných výživou (vůči tomu, komu byla  dávka  poskytnuta)  však  může požadovat úhradu nákladů za dávku nebo službu, a to postupně od manžela (manželky), dětí  nebo rodičů  (srov. též  § 8 zákona  č. 482/1991  Sb.). Tomu koresponduje   ustanovení § 101  odst.  1,  věta druhá,  zákona č. 94/1963 Sb.,  o rodině, ve znění  pozdějších předpisů, které klade poskytnutý příspěvek na výživu dítěte (§ 5 zákona č. 482/1991 Sb.) naroveň výživnému  potud, že i za  ten - stejně jako  za výživné - lze  požadovat  úhradu.  Navazující   ustanovení  § 102  zákona č. 94/1963 Sb.  pak zajišťuje plátci tohoto  příspěvku (se zřetelem k § 256  odst. 1  o. s.  ř.) aktivní  legitimaci ve  výkonu soudního rozhodnutí o  výživném (v občanskoprávním řízení) tím, že stanoví, že poskytl-li orgán určený zvláštním předpisem příspěvek na výživu a výživné bylo  určeno soudním rozhodnutím, přechází  na něj nárok (až  do výše  poskytnutého příspěvku)  toho, jenž  je z rozhodnutí oprávněn.

Podle § 1 odst.  1 zákona č. 117/1995 Sb.,  o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů, z nějž se odvíjí pohledávka povinného,  jež má  být podle  § 312 a  násl. o.  s. ř.  přikázána oprávněné,  se  státní   sociální  podporou  stát  podílí na krytí nákladů na výživu a ostatní základní osobní potřeby dětí a rodin a poskytuje ji i při některých dalších sociálních situacích. Dávkami státní sociální  podpory jsou podle  § 2 zákona přídavek  na dítě, sociální  příplatek, příspěvek  na bydlení,  příspěvek na  dopravu (dávky  poskytované  v  závislosti  na  výši  příjmu) a rodičovský příspěvek, zaopatřovací příspěvek, dávky pěstounské péče, porodné, a pohřebné (ostatní dávky). Z hlediska § 317 odst. 2 o. s. ř., jak bylo  řečeno, je  významné, které  z uvedených  dávek se poskytují jednorázově  a  které  nikoliv;  první  výkonu  rozhodnutí  jejich přikázáním nepodléhají. Ustanovení § 1  odst. 2 zákona č. 117/1995 Sb. stanoví, že náklady na státní sociální podporu hradí stát.

Jak  příspěvek   na  výživu  (pohledávka   oprávněného),  tak (nikoliv jednorázové) dávky sociální podpory (pohledávka dlužníka) mají tedy  veřejnoprávní povahu (citované  ustanovení § 102 zákona č.  94/1963 Sb.  zakládá jen  zvláštní instrument  vymáhání úhrady poskytnutého  příspěvku,  jenž  umožňuje  uplatnit  ji v občanském soudním řízení,  resp. v řízení o  výkon rozhodnutí) a soustřeďují se  k témuž subjektu, jímž je stát (Česká republika). Stát  (Česká republika)  je  (formálně  vzato)  ve  vztahu  k  první pohledávce oprávněným, ve vztahu k druhé povinným.

Nezpochybňovaným závěrem  soudní praxe je,  že postižena může  být jen pohledávka, kterou má povinný proti osobě třetí, a nikoliv pohledávka,  kterou   má  sám  proti   oprávněnému  (viz  usnesení Krajského soudu  v  Brně ze dne  29.11.1968, sp. zn. 6  Co 218/68, uveřejněné  pod  č.  10/1970   ve  Sbírce  soudních  rozhodnutí  a stanovisek).

Otázkou  je, co specifického k  tomu přináší  okolnost, že - jinak zde nepřípustnou -  jednotu oprávněného a dlužníka povinného představuje stát  (Česká republika). Z  povahy věci stát  nemůže v právních  vztazích vystupovat  (jednat) jinak  než prostřednictvím svých  (státních)  orgánů,  případně  jiných  zákonem  stanovených subjektů.  To samozřejmě  platí  i  ve vztahu  k plnění  těch jeho (správních)  povinností,   jež  mají  majetkovou   povahu,  včetně rozhodování  o dávkách  sociální  péče  a státní  sociální podpory podle zvláštních předpisů. Těmito  orgány byly do 1.1.2003 okresní úřady, poté  obecní úřady obce  s rozšířenou působností  (zákon č. 320/2002  Sb.,  zákon  č.  114/1988  Sb.,  § 58  odst. 1 zákona č. 117/1995 Sb. -  viz výše), tedy okresní úřady ve  F.-M. a v N. J., resp. obecní úřady s rozšířenou působností tamtéž.

Pro  obojí  státní  orgány  (správní  úřady) platí,  že byly, resp.  jsou  -  posuzováno  v  rozhodné  sféře  majetkové  -  tzv. organizačními  jednotkami státu,  jak je  vymezilo ustanovení  § 3 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb.,  o majetku České republiky a jejím vystupování  v právních  vztazích, ve  znění pozdějších  předpisů; podle  § 3   odst.  2  tohoto  předpisu  organizační  složka  není právnickou osobou.

Podle  § 8 odst.  1 písm.  a) uvedeného  zákona majetek státu využívá stát zejména  k plnění svých funkcí anebo  v souvislosti s plněním  těchto funkcí.  Podle § 9  odst. 1  hospodaření s určitým majetkem  přísluší -  zásadně -  té organizační  složce, která  je účetní jednotkou a potřebuje jej k plnění funkcí státu nebo jiných úkolů v rámci své působnosti nebo stanoveného předmětu činnosti.

Podle § 14  majetek musí být  využíván účelně a  hospodárně k plnění  funkcí  státu  a  k  výkonu  stanovených  činností;  jiným způsobem lze majetek  použít nebo s ním naložit  pouze za podmínek stanovených  zvláštním  právním  předpisem  anebo  tímto  zákonem. Organizační  složka  si  počíná  tak,  aby  svým  jednáním majetek nepoškozovala  a neodůvodněně  nesnižovala jeho  rozsah a  hodnotu anebo  výnos z  tohoto  majetku  (odst. 1).  Příslušná organizační složka  vede majetek  v  účetnictví  a provádí  jeho inventarizace podle zvláštních  právních předpisů, pokud tento  zákon anebo jiný zvláštní  právní předpis  nestanoví jinak  (odst. 2),  a pečuje  o zachování majetku a jeho údržbu, a pokud to připouští jeho povaha, i o jeho  zlepšení nebo rozmnožení;  chrání  jej před  poškozením, zničením, ztrátou, odcizením nebo zneužitím (odst. 3).

Příslušná organizační složka  důsledně využívá všechny právní prostředky při  uplatňování a hájení  práv státu jako  vlastníka a při  ochraně majetku  před neoprávněnými  zásahy a  včas uplatňuje právo na  náhradu škody a  právo na vydání  bezdůvodného obohacení (odst. 4);  průběžně sleduje, zda  dlužníci včas a  řádně plní své závazky,  a  zejména  včasným  uplatněním  a  vymáháním práv státu zajišťuje, aby nedošlo k promlčení  nebo zániku těchto práv (odst. 5).

V  ustanovení  § 45  odst.  1   zákona  č.  218/2000  Sb., o rozpočtových pravidlech  a o změně  některých souvisejících zákonů (rozpočtová  pravidla), je  stanoveno, že  organizační složka (dle zákona  č. 219/2000  Sb.  jednotka)  státu hospodaří  s prostředky státního  rozpočtu,  které  jí  stanoví  správce  kapitoly v rámci rozpočtu kapitoly.

Správní   (kompetenční)   individualizace   státních   orgánů (správních  úřadů podle  § 3 odst.  1 zákona  č. 219/2000  Sb.) je zakotvena  ve   správním  (hmotném,  resp.   procesním)  právu;  z citovaných  ustanovení zákonů  č. 218/2000  Sb. a  č. 219/2000 Sb. vyplývá i jejich (vzájemná)  oddělenost majetková a rozpočtová. Tu ilustruje též ustanovení § 19 odst. 1  a 2 zákona č. 219/2000 Sb., jež  předjímá  majetkové  vztahy  mezi  jednotlivými organizačními jednotkami  státu  (správními  úřady)  a  stanoví,  že nakládání s majetkem  mezi organizačními  složkami navzájem  se uskutečňuje na základě zápisu (což platí i o  nakládání s věcmi, které se evidují v katastru  nemovitostí).  Jednotlivé  organizační  jednotky  tedy hospodaří s  určeným majetkem státu  navzájem samostatně, za  toto hospodaření odpovídají,  a jsou povolány  k jeho ochraně  (i proti jiné organizační jednotce). Na tom  nic nemění okolnost, že právní zdroj individuálně určeného majetku  - státní rozpočet jako takový - je  jediný,  resp.  týž;  i  uvnitř  něho  hospodaří organizační jednotka s prostředky specificky vyčleněnými.

Jedná-li  (byť  jediný)  stát  prostřednictvím mnohosti svých orgánů (správních úřadů, resp. jiných  subjektů), jež jsou takto - vůči  sobě -  identifikovány, a  tím i  majetkově rozlišeny,  není přiléhavé (i  z důvodů pragmatických) jej  pojímat jakožto subjekt vždy jediný (totožný), bez ohledu  na to, která organizační složka jej představuje, resp. za něj vystupuje. Povaze věci (vztahu státu a jeho  organizačních  složek)  naopak   odpovídá,  aby  stát  byl individualizován  (určen) právě  konkrétní organizační   jednotkou (srov.  kupříkladu  ustanovení  § 21a  odst.  1  o.  s.  ř. a jeho organizačním   jednotkám   podle   zákona   uloženy,   nepřípustně omezovalo, a  stavělo - ve  sledovaných souvislostech -  konkrétní jednotku do (bezdůvodně) horšího  postavení v situaci, kdy povinný má pohledávku za státem, než má-li ji za subjektem jiným.

Provedení výkonu rozhodnutí ve smyslu § 314a odst. 1, 2 o. s. ř. není  nikterak ohroženo, a  není ani dostatečného  důvodu, proč nepřijmout  důsledek  podle  § 314a  odst.   3  o.  s.  ř.  (zánik povinnosti  dlužníka  povinného),  i  kdyby  jej  zvláštní správní předpisy výslovně nepředjímaly.

Z  uvedeného je  namístě  dovodit,  že oprávněný  stát (Česká republika) není  omezen při nařízení  výkonu rozhodnutí přikázáním jiné  peněžité pohledávky  (§ 312 a  násl. o.  s. ř.)  jen tím, že povinný má  tuto pohledávku rovněž  vůči státu (České  republice), jestliže povinnost  plnit má jiná  jeho organizační jednotka  (§ 3 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb.).

Opačný názor  odvolacího soudu tedy správný  není, a dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. dovolatelka uplatnila právem, i když v jeho prospěch argumentovala zčásti nesprávně.

Dovoláním napadené  rozhodnutí tudíž Nejvyšší  soud zrušil, a odvolacímu soudu věc vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, 3 o. s. ř.).

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů