// Profipravo.cz / Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek 7/2005 01.11.2005

R 58/2005

Podmínky pro zastavení výkonu rozhodnutí podle § 268 odst. 1 písm. h) o.s.ř. nejsou splněny, jestliže předtím, než bylo vydáno vykonávané rozhodnutí, byl učiněn projev vůle směřující k započtení a pohledávky se setkaly.

(usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16.12.2004 sp. zn. 20 Cdo 1570/2003)

vytisknout článek


Krajský  soud   v  Českých  Budějovicích   usnesením  ze  dne 18.4.2003  potvrdil usnesení  ze dne  6.2.2003, jímž  soud prvního stupně zamítl  návrh povinné, aby nařízená  exekuce byla zatavena, odůvodněný  tvrzením,  že  vymáhaná  pohledávka  oprávněné zanikla započtením. Přisvědčil soudu  prvního stupně,  že nebyly  splněny podmínky ani pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř.  (jelikož k setkání pohledávek  účastníků došlo před vydáním exekučního titulu),  ani podle § 268  odst. 1 písm.  h) o. s.  ř., neboť  byl-li   kompenzační  projev  učiněn   ještě  před  vydáním exekučního titulu, měl být zánik práva uplatněn již v nalézacím, a nikoliv až ve vykonávacím řízení.

S  tímto právním  závěrem  nesouhlasí  povinná, a  ve včasném dovolání (zastoupena  advokátem) dovozuje, citací  právních názorů vyjádřených v rozhodnutích uveřejněných  pod č. 28/2001 v časopise Soudní  judikatura,  a  pod  č.  34/1967  a  č.  29/1991 ve Sbírce soudních   rozhodnutí  a   stanovisek,  jakož   i  ve   stanovisku uveřejněném pod  č. 21/1981 tamtéž, že  provedenými započteními ze dne 4.1.  a 17.1.2001 "byla dotčena  pohledávka přiznaná oprávněné směnečným  platebním rozkazem  vydaným Krajským  soudem v Českých Budějovicích ze  dne 30.8.2001", a touto  námitkou se lze "ubránit povinnosti  zaplatit jinak  platnou a  pravou směnku". Dovolatelka vyjádřila  přesvědčení,  že  důvod  zastavení  exekuce podle § 268 odst. 1  písm. h) o.  s. ř. dán  je a odvolací  soud, veden vadným právním  názorem, rozhodl  o  jejím  návrhu nesprávně;  "ve smyslu platné  právní  úpravy  došlo  k  zániku  pohledávky  oprávněné za povinnou". Oprávněná  se  ve  vyjádření  k  dovolání ztotožnila s rozhodnutím odvolacího soudu.

Nejvyšší soud dovolání zamítl.


Z odůvodnění:

Podle § 130 zákona č. 120/2001  Sb., o soudních exekutorech a exekuční  činnosti (exekuční  řád), a  o změně  dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále  jen "exekučního řádu"), platí, že tam,  kde se  ve zvláštních  právních předpisech  hovoří o soudním výkonu  rozhodnutí  nebo  výkonu  rozhodnutí,  rozumí  se tím také nařízení a provádění exekuce podle tohoto zákona.

Podle § 52 odst. 1  exekučního řádu, nestanoví-li tento zákon jinak,  použijí  se  pro   exekuční  řízení  přiměřeně  ustanovení občanského soudního  řádu; ustanovení § 55, jež  se týká zastavení exekuce, jinak nestanoví.

Podle  § 236  odst.  1  o.  s.  ř.  lze  dovoláním  napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 238a odst.  1 písm. d) o. s. ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu,  jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení  soudu prvního  stupně,  kterým  bylo rozhodnuto  ve věci zastavení výkonu rozhodnutí;  odstavec 2 téhož ustanovení stanoví, že § 237 odst. 1 a 3 o. s. ř. zde platí obdobně.

Jelikož napadené usnesení není  měnícím [§ 237 odst.  1 písm. a) o. s. ř.] ani potvrzujícím poté, co předchozí (jiné) rozhodnutí soudu prvního stupně bylo odvolacím  soudem zrušeno [§ 237 odst. 1 písm. b)  o. s. ř.],  přichází v úvahu  - k založení  přípustnosti dovolání - toliko  ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)  o. s. ř. Aby mohlo  být dovolání dle tohoto ustanovení přípustné, musí dovolací soud  dospět k závěru, že napadené  rozhodnutí je  ve věci samé po právní stránce zásadního  významu. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. je tomu  tak  tehdy,  řeší-li   právní  otázku,  která  v rozhodování dovolacího soudu  dosud nebyla vyřešena, nebo  která je odvolacími soudy  nebo dovolacím  soudem rozhodována  rozdílně, anebo řeší-li tuto  otázku  v  rozporu   s  hmotným  právem.  Dovolací  přezkum, předjímaný ustanovením  § 237 odst. 1  písm. c) o.  s. ř., je  tím předpokládán  zásadně   pro  posouzení  otázek   právních,  pročež způsobilý  dovolací důvod  představuje ten,  jímž lze  namítat, že rozhodnutí  spočívá na  nesprávném právním  posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]; vzhledem k tomu, že uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (§ 242 odst.  3, věta první, o. s. ř.), lze to, zda rozhodnutí je  zásadního  právního významu, posuzovat  jen z hlediska  těch námitek  obsažených v  dovolání, jež  jsou tomuto dovolacímu důvodu podřaditelné.

Zásadní  právní význam  napadeného rozhodnutí  je pak namístě spojit  s otázkou,  zda lze  exekuci zastavit  podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. i v případě, že kompenzační projev povinného byl učiněn předtím, než byl vydán vykonávaný titul, a tehdy se též obě dotčené pohledávky  setkaly. Je tomu  tak proto, že  jde o otázku, jež  v soudní  praxi není  dosud běžně  posuzována, a  publikované judikatury zde není.

Podle  § 580 obč.  zák., mají-li  věřitel a  dlužník vzájemné pohledávky, jejichž plnění je stejného druhu, zaniknou započtením, pokud se  vzájemně kryjí, jestliže některý z účastníků učiní vůči druhému projev směřující k započtení. Zánik nastane okamžikem, kdy se setkaly pohledávky způsobilé k započtení.

Zastavit exekuci podle § 268 odst. 1 písm.  g) o.  s. ř. v úvahu nepřichází; ani dovolatelka netvrdí,  že k zániku  vymáhané pohledávky mělo  dojít "po" vydání exekučního  titulu, a o jedinou výjimku, již toto ustanovení předjímá (a  jež se spojuje s tím, že titulem je rozsudek pro zmeškání), v dané věci nejde.

Podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. soud výkon rozhodnutí zastaví, jestliže je nepřípustný, protože je tu jiný  důvod [než vyjmenovaný  pod písmeny  a) až  g)], pro  který rozhodnutí  nelze vykonat.

Nejvyšší  soud v  usnesení ze  dne 27.9.2000,  sp. zn. 20 Cdo 1508/98, uveřejněném  pod č. 28/2001 v  časopise Soudní judikatura uvedl, že citované ustanovení je ustanovením s relativně neurčitou hypotézou, pravidlem  výkladu které je požadavek  vymezit z předem neurčených skutečností (kupř. demonstrativním výčtem konkrétních znaků  nebo stanovením  neuzavřené množiny  obecných kritérií) ty, jejichž pomocí  lze obsah hypotézy  normy určit; přitom  platí, že výklad  normy, který  v konkrétní  věci podal  soud (a  tím i jeho právní  posouzení  věci),  je  možné  mít  za nesprávný jen tehdy, lze-li  učinit spolehlivý  závěr, že  to určení  hypotézy, k němuž dospěl,  z objektivních  hledisek (logických  nebo věcných) nemůže
obstát.

Nauka  i soudní  praxe jsou  jednotné potud,  že důvody,  pro které  je namístě  výkon rozhodnutí  prohlásit za  nepřípustný, se typicky  spojují  se  zvláštními  vadami  exekučního titulu, pokud nezpůsobují, že je materiálně  nevykonatelné (srov. § 71 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu), s pochybeními při nařízení výkonu (kupříkladu postižením jiného účtu než účtu povinného), s rušivými okolnostmi při  provádění výkonu (kupříkladu  odmítne-li oprávněný poskytnout součinnost při  výkonu  odebráním  věci podle  § 345 a násl. o. s. ř.), případně  se specifickým jednáním povinného, jako je  tomu v  případě, že  vznese důvodně námitku promlčení, event. vymáhanou pohledávku  uspokojí do takové  výše, že se  další výkon stane nevhodným (srov. též Kurka, V., Drápal, L., Výkon rozhodnutí v soudním řízení, Linde Praha, a. s., 2004, strana 387).

Pod  případ posledně  uvedený přiřazuje  soudní praxe  rovněž takové  jednání  povinného,   kdy  kompenzačním  projevem  (úkonem směřujícím k započtení jeho  pohledávky) způsobil zánik pohledávky vymáhané, jestliže k němu došlo  k okamžiku, jenž předchází vydání vykonávaného titulu.

Ve  Zhodnocení  rozhodování  soudů  a  státních notářství při výkonu rozhodnutí; Nejvyššího  soudu České socialistické republiky z 18.2.1981,  Cpj 159/79,  uveřejněném  pod  č. 21/1981  ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 188/526, je vyjádřen názor, jenž je  v  soudní praxi  vůdčí dosud, že  "námitkou započtení lze uplatnit  vzájemnou  pohledávku  povinného  vůči  oprávněnému  bez
ohledu na  to, zda tato  vzájemná pohledávka vznikla  před vydáním rozhodnutí,  jež je  podkladem soudního  výkonu, nebo  až po  jeho vydání.  Zánik  působí  sice  kompenzační  projev,  avšak  nastane okamžikem,   kdy  se   obě   pohledávky   setkají.  Setkala-li  se pohledávka    přiznaná  oprávněnému   vykonávaným   rozhodnutím  s pohledávkou povinného  až po vydání  vykonávaného rozhodnutí, bude na místě zastavit výkon rozhodnutí  podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. Došlo-li  však k setkání pohledávek před vydáním vykonávaného  rozhodnutí, bude na místě zastavit výkon  rozhodnutí podle ustanovení § 268  odst. 1 písm. h) o.  s. ř., protože slovní vyjádření důvodu zastavení soudního  výkonu rozhodnutí uvedené pod písmenem  g)  téhož  ustanovení  ani  jiné  důvody na tento případ nedopadají, a z hlediska důvodu uvedeného v § 268 odst. 1 písm. h) o.  s. ř.  je nerozhodné,  zda skutečnosti,  o které povinný opírá tvrzený   nárok,  nastaly   před  nebo   po  vydání   vykonávaného rozhodnutí. Závěr  o tom, že  v řízení o  soudní výkon  rozhodnutí nelze  zkoumat důvodnost  námitky směřující  k započtení  vzájemné pohledávky povinného vůči oprávněnému a  že je věcí povinného, aby uplatnil svůj nárok samostatným  návrhem na zahájení  řízení podle části třetí a čtvrté občanského soudního řádu, nemá oporu v zákoně (viz  rozhodnutí uveřejněné  pod  č.  34/1967 Sbírky  rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR)."

Je-li výše  řečeno, že "z  hlediska důvodu uvedeného  v § 268 odst. 1 písm. h) o. s.  ř. je nerozhodné, zda skutečnosti, o které povinný  opírá   tvrzený  nárok,  nastaly  před   nebo  po  vydání vykonávaného  rozhodnutí",  je nutné, zejména se  zřetelem k tomu, že  zde  dovolatelka  nalezla   východisko  pro  odvolacímu  soudu oponentní argumentaci,  pečlivě vymezit, o  jaké "skutečnosti" zde jde.  Z kontextu citovaného výkladu  lze mít  spolehlivě za to, že těmito  skutečnostmi jsou  ty, jimiž  se ustanovení  § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. odlišuje od ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.;  to znamená, že  "nerozhodnou skutečností" je,  že k zániku vymáhané pohledávky došlo nikoli po  vydání titulu [jak je zásadou - viz  § 268 odst.  1 písm.  g) o.  s. ř.],  nýbrž se  tak stalo i předtím.  Zánik  vymáhané  pohledávky,  z  hlediska  jeho časového určení,  se  však  nespojuje  se  samotným  projevem  směřujícím k
započtení, resp. s okamžikem, kdy byl učiněn; relevantní okolností je  zde okamžik,  kdy se   obě pohledávky,  vymáhaná a  namítaná k započtení, setkaly (kdy se stala splatnou druhá z nich).

Oproti   očekávání   dovolatelky   tedy   nelze  pokládat  za nevýznamné, kdy  byl učiněn kompenzační projev;  naopak je zjevné, že v označených pramenech vyjádřené názory soudní praxe (i teorie) vycházejí  ze skutkové  situace, kdy  tento projev  byl učiněn  po vydání exekučního  titulu, typicky až v  rámci zahájeného řízení o výkon rozhodnutí.

Existence  vzájemné  pohledávky  povinného  -  sama  o sobě - rozhodná    samozřejmě   není.    Zánik   pohledávky   oprávněného (započtením)  může nastat  teprve tehdy,  učiní-li povinný  projev směřující  k  započtení,  a  jen  ten  je  vlastním důvodem tohoto zániku;  zcela jinou  věcí je,  k jakému  okamžiku k němu dochází. Projev vůle  směřující k započtení je  jakožto jednostranný právní úkon učiněn, jakmile došel adresátu, tj. oprávněnému.

Právě  specifická oddělenost  těchto právních  skutečností je příčinou, proč je možné (a  přiléhavé) reagovat v exekučním řízení na  zánik   vymáhané  pohledávky,  k  němuž   došlo  před  vydáním exekučního  titulu, aniž  by byla  dotčena zásada,  že v exekučním řízení nelze  podrobit vykonávané rozhodnutí  přezkumu z hlediska věcné  správnosti. Důvod  zastavení výkonu  rozhodnutí podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. sice - oproti důvodu podle § 268 odst. 1 písm. g) o.  s. ř. - postihuje i  zánik vymáhané pohledávky, který nastal před  vydáním titulu, avšak nikoli  na základě skutečností, jež  zde  tehdy  byly,  nýbrž  na  základě  kompenzačního  projevu povinného, který byl učiněn později, tj.  - a to právě - potom, co byl titul vydán. Exekuční titul jako takový tím dotčen není.

Jinou situací  však je, jestliže titul  byl vydán, ačkoli již povinný kompenzační  projev učinil, a  na jeho základě  ještě před vydáním  titulu se jeho pohledávka s  pohledávkou  oprávněného setkala. Pakliže pohledávka oprávněného  (v  nalézacím  řízení žalobce) skutečně - zcela nebo zčásti - zanikla (§ 580 obč. zák.), byla  tato  okolnost  způsobilá  založit  procesní  důsledky již v řízení,  jež   vydání  titulu  předcházelo;   k  zániku  uplatněné pohledávky totiž  soud přihlédne tak, že příslušnou žalobu  zcela nebo zčásti zamítne.  To, že se tak v  konkrétním případě nestalo, otevírá  prostor   pro  kritiku  objektivní   správnosti  vydaného rozhodnutí,  a  není  důležité,  zda  kompenzační  projev  povinný (žalovaný) učinil  mimo proces (hmotně právním  úkonem, tvrzení, o němž nebylo v řízení relevantně  uplatněno) anebo zda se tak stalo ve formě  procesní obrany podle ustanovení  § 98, věty druhé (§ 41 odst. 3), o. s. ř.

Je  však  stěžejním  principem  exekučního  řízení,  že věcná správnost vykonávaného rozhodnutí, jímž je vykonatelné  rozhodnutí vydané  v občanském  soudním řízení,  nemůže být  v řízení  o jeho výkon  zpochybněna; jinak  řečeno,  námitka,  jejímž obsahem  - ať přímo nebo  prostřednictvím námitky jiné  - je kritika  správnosti podkladového  titulu,  je  nevýznamná,  a  to  ať již při nařízení výkonu rozhodnutí, tak ve  stadiu jeho zastavení, včetně zastavení výkonu rozhodnutí podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.

Takovou  - jak  vyplývá z  uvedeného -  je však právě námitka dovolatelky,  že   před  vydáním  titulu   (směnečného  platebního rozkazu)  učinila (dva)  kompenzační projevy,  na jejichž základě, rovněž před vydáním titulu, vymáhaná pohledávka oprávněné zanikla. Objektivně vystavuje přezkumu  věcnou správnost exekučního titulu; ostatně v  té části dovolání, kde  s odkazem na zákon  č. 191/1950 Sb. dovozuje přípustnost své obrany započtením, míří do nalézacího řízení zcela zjevně.

Lze  tedy uzavřít,  že zásadám  exekučního řízení neodpovídá, aby výkon rozhodnutí byl zastaven podle  § 268 odst. 1 písm. h) o. s.  ř.,  jestliže  projev  vůle  směřující  k započtení byl učiněn předtím, než  bylo vydáno vykonávané rozhodnutí,  a jestliže tehdy se též pohledávky povinného a oprávněného setkaly.

O existenci pohledávky povinného  tím není řečeno nic jiného, než že -  za uvedených  okolností -  s ní  povinný nemůže spojovat očekávání, že exekuce nařízená proti němu bude podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavena.

Prostřednictvím dovolacího důvodu podle  § 241a odst. 2 písm. b) o.  s. ř. se  tedy dovolatelce právní  posouzení věci odvolacím soudem zpochybnit nepodařilo. Odvolací  soud uplatnil  v dané věci právní názor shodný  s tím, který byl vyložen;  jeho rozhodnutí je tím  ve smyslu  § 243b odst.  2 o.  s. ř.  správné, a  podle téhož ustanovení Nejvyšší soud dovolání zamítl.

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů