// Profipravo.cz / Ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek 2/2012 01.05.2012
Rt 9/2012
I. Za silné rozrušení, které je omluvitelným hnutím mysli ve smyslu § 141 odst. 1 tr. zákoníku o trestném činu zabití, nelze považovat rozrušení pachatele vyvolané jeho hněvem a vztekem (např. v důsledku nadměrného hluku oslavujících osob) ve spojení s vlivem alkoholických nápojů, které požil.
II. V případě neukončeného pokusu stačí k zániku jeho trestnosti podle § 8 odst. 3 písm. a) tr. zák., že se pachatel dobrovolně zdrží dalšího jednání, které považuje za potřebné k dokonání činu (viz rozhodnutí pod č. 16/1979 Sb. rozh. tr.).
V případě ukončeného pokusu obvykle nestačí pouhé zdržení se dalšího jednání jako u neukončeného pokusu, nýbrž je třeba dobrovolného aktivního zásahu pachatele k odstranění nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknutého pokusu (popřípadě je třeba dobrovolně učinit oznámení o pokusu v době, kdy takové nebezpečí mohlo být ještě odstraněno příslušným orgánem).
Trestnost již ukončeného pokusu nezanikne upuštěním od opakování pokusu, a to ani tehdy, jestliže pachatel mohl bez obtíží opakovat tento pokus.
(Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 4 Tdo 1517/2010)
Úplné znění rozhodnutí podle www.nsoud.cz:
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 27. ledna 2011 dovolání podané obviněným M. M., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 8. 2010 sp. zn. 4 To 34/2010, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 50 T 1/2010, a rozhodl t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. M. o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :
Obviněný M. M. byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 18. 5. 2010 sp. zn. 50 T 1/2010 uznán vinným pokusem trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1, § 219 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. č. 140/1961 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2009, a trestným činem porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, odst. 3 tr. zák. č. 140/1961 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2009.
Těchto trestných činů se obviněný dopustil tím, že dne 26. 9. 2009 v době kolem 00.30 hod. v chatové oblasti S. – M., v katastrálním území obce Č., okres P., pod vlivem těžké opilosti, na základě mylné domněnky, že hluk, pro který nemohl usnout, vychází z chaty, vyzbrojen loveckou dýkou o délce čepele 15, 3 cm a kovovou tyčí, poté, kdy majitel této chaty B. Ú., na jeho zaklepání otevřel dveře, jmenovaného a jeho manželku M. Ú., v prostorách chaty v úmyslu usmrtit opakovaně dýkou napadal a ve fyzickém útoku přestal teprve poté, kdy M. Ú. z chaty utekla a volala o pomoc, čímž způsobil B. Ú. bodnořeznou ránu v levém podžebří pronikající do dutiny břišní, s výhřezem malé předstěry a kličky tenkého střeva, bodnořezné poranění dolní partie hrudníku vpravo pronikající do dutiny břišní s bodnořezným poraněním stěny přechodu žaludku v tenké střevo a pravého jaterního laloku a krvácením do dutiny břišní, řezné rány na levé tváři, pravé paži, v levé loketní jamce a na přední stěně hrudní, kdy poranění nitrobřišních orgánů jmenovaného bezprostředně ohrožovalo na životě a M. Ú. i přes její obranu dvě bodnořezné rány levé poloviny hrudníku, z nichž jedna se zarazila o žebro, bodnořeznou ránu v levé bederní krajině, dvě bodnořezné rány na levé paži s poraněním nervových struktur, bodnořeznou ránu na pravém stehně a povrchní bodnou ránu levého zápěstí, přičemž B. Ú., jehož organismus byl zatížen snížením imunity vzhledem k nádorovému onemocnění lymfatické tkáně, i přes následnou intenzivní odbornou lékařskou péči v důsledku selhání krevního oběhu a dýchacího systému při celkové otravě krve, která se rozvinula na základě zánětu pobřišnice po bodnořezném poranění nitrobřišních orgánů dne 21. 12. 2009 ve Fakultní nemocnici v O. zemřel.
Za to byl obviněný odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 13 let, se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou.
Dále bylo rozhodnuto o náhradě škody M. Ú., B. D., Mgr. L. Ú., J. Ú. a Z. L.
Proti uvedenému rozhodnutí podal obviněný odvolání, o kterém rozhodoval Vrchní soud v Olomouci, který je usnesením ze dne 31. 8. 2010 sp. zn. 4 To 34/20210 podle § 256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 8. 2010 sp. zn. 4 To 34/2010 podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, když podle jeho názoru v případě obviněného jde o druhou variantu tohoto dovolacího důvodu, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný uvedl, že jeho jednání mělo být správně kvalifikováno podle nového trestního zákoníku, a to podle jeho ustanovení § 141 odst. 1, odst. 2 písm. a), jenž se týká zločinu zabití. To proto, že obviněný jednal v afektu jako silném hnutí mysli, způsobeném jeho osobními poměry, kdy v období před kritickým činem zamýšlel skoncovat se životem a spáchat sebevraždu. Soudy však motivaci obviněného nesprávně hodnotily, když sebevražednému úmyslu obviněného neuvěřily a přičetly mu k tíži, že tuto okolnost obviněný neuváděl již v přípravném řízení, čímž se dopustily porušení zásady „in dubio pro reo“. V tomto ohledu je třeba považovat učiněná skutková zjištění za jsoucí v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Soudy pak ani nevysvětlily, proč neuvěřily vězeňskému kaplanovi a považovaly argumenty obviněného v tomto směru za účelovou obhajobu. Podle názoru soudu se totiž obviněný šel účelově vyzpovídat kaplanovi a lhal mu s tím, že to kaplan později vyzradí a v čestném prohlášení uvede, co mu obviněný svěřil. Obviněný nebyl a není ani osobou práva znalou a o stěžejním významu této skutečnosti nevěděl a nedozvěděl se to ani od svého tehdejšího obhájce, jinak by skutečně uvedl okolnost o svých sebevražedných úmyslech již dříve. K tomu je ale nutno mnohem pečlivěji zkoumat osobnost obviněného, jeho plachost a problémy s navazováním kontaktů, neboť podle závěrů znalců jde o člověka úzkostně neprůbojného a submisivního. Odvolací soud však toto neučinil a dále ponechal bez povšimnutí důkazy svědčící o tom, že obviněný jednal v afektu, aniž by pak vysvětlil, proč tento afekt nepovažuje za hnutí mysli ve smyslu ustanovení § 141 tr. zákoníku.
Podle dovolatele se odvolací soud ani nalézací soud důsledně nezabývaly tím, že skutková zjištění rozhodně nevylučují možnost, že by se v projednávaném případě mohlo jednat o dobrovolné upuštění od pokusu spáchat trestný čin. Předně bylo prokázáno, že obviněný volal na linku 158 a přivolal pomoc. Poškozený Ú. útok obviněného v důsledku rychlé lékařské pomoci přežil, byť o necelé tři měsíce, když pak v důsledku nádorového onemocnění zemřel. O tomto nádorovém onemocnění obviněný nevěděl a nemohl tak předpokládat, že toto povede k následnému úmrtí a nezanechal tedy útoků na poškozeného s vědomím, že rozsah způsobených poranění je z hlediska přímého úmyslu postačující a k úmrtí poškozeného později dojde. V rozhodnutí nalézacího soudu a ani v rozhodnutí odvolacího soudu tyto úvahy nejsou, přestože by zde mohlo jít o zánik trestnosti trestného činu vraždy. Tyto okolnosti ponechal odvolací soud bez povšimnutí a nevysvětlil, proč se v případě obviněného nejedná o dobrovolné upuštění od pokusu trestného činu.
Další námitka obviněného směřovala do právního posouzení subjektivní stránky trestného činu. Oba soudy totiž vycházely z toho, že obviněný jednal v přímém úmyslu, ačkoliv toto právní hodnocení nemá oporu ve skutkovém zjištění. Starý trestní zákon i nový trestní zákoník definují přímý úmysl tak, že pachatel chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem. To je třeba pak interpretovat tak, že obviněný měl chtít usmrtit oba poškozené. Takovému právnímu závěru ale neodpovídají v projednávané věci skutková zjištění. To proto, že oba soudy vychází z presumpce, že to byl právě obviněný, kdo probodal pneumatiky na autě poškozeného, přičemž nikterak nevysvětlily, proč by měl obviněný probodat pneumatiky někomu, koho chtěl usmrtit. Takový motiv nedává žádný smysl a závěr o přímém úmyslu obviněného usmrtit poškozené, kterým nejprve poškodil auto, nelze mít za logický, i když v komentáři k ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. se právě požadavek na uplatnění logiky při tomto postupu vyskytuje.
Přímému úmyslu usmrtit poškozené nenasvědčuje ani popis skutkového děje, neboť pokud by obviněný skutečně takový úmysl měl, nic mu nebránilo poškozeného skutečně usmrtit, ledaže obviněný od tohoto pokusu dobrovolně upustil.
V závěru svého mimořádného opravného prostředku obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud postupoval podle ustanovení § 265k tr. ř. a zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, popř. aby Nejvyšší soud sám při zrušení napadeného rozhodnutí rozhodl sám ve věci rozsudkem, a to zejména proto, že se jedná o zcela novou problematiku a nové ustanovení trestního zákoníku a toto rozhodnutí bude mít zásadní judikatorní význam.
Nejvyšší státní zástupkyně využila svého práva a k věci se vyjádřila prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Státní zástupce především upozornil, že dovolatel na podporu uplatněného důvodu dovolání opakuje argumentaci známou z jeho odvolání. Dovolání je ovšem mimořádný opravný prostředek, do značné míry formalizovaný, jehož účelem není všeobecný přezkum napadeného rozhodnutí, nýbrž jen prověření důvodnosti tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu. Řízení o dovolání naprosto nenabízí nějakou možnost opakovat odvolání či dosáhnout posouzení věci ve třetím stupni řízení před obecnými soudy. Námitkami vyjádřenými v dovolání obviněného M. se náležitě zabýval již soud druhého stupně, jeho závěry jsou logické a plně vycházejí z obsahu provedeného dokazování, takže na ně lze bez výhrad odkázat. Jestliže tedy přezkumné řízení ve druhém stupni proběhlo řádně, nemá Nejvyšší soud povinnost ani důvod znovu přezkoumávat důvodnost námitek, které dovolatel uplatnil již v řízení o řádném opravném prostředku a nyní je opakuje jen proto, že není spokojen s výsledkem řízení o odvolání.
S ohledem na námitky obviněného nad rámec důvodů vyjádřených v napadeném rozhodnutí vrchního soudu státní zástupce poznamenal, že tvrzení o dobrovolném upuštění od pokusu trestného činu je neudržitelné. Jestliže se v dovolání uvádí, že obviněnému nic nebránilo poškozené skutečně usmrtit, což ale neučinil, není toto tvrzení v souladu se skutkovými zjištěními soudu. Obviněný z místa činu před jeho dokonáním utekl proto, že poškozené M. Ú. se podařilo z chaty vyběhnout ven a začala volat o pomoc, přičemž obviněný si musel být vědom faktu, že v bezprostřední blízkosti chaty se zdržuje větší počet bdících osob, když hluk, který údajně vyvolal jeho rozhodnutí zaútočit proti poškozeným, se neozýval z místa činu, kde se již určitou dobu pohyboval, nýbrž ze sousedství. Není pravdivé ani tvrzení, že obviněný volal na linku 158. Na policejní tísňovou linku volal teprve jeho otec, který po dvou telefonátech s obviněným odjel za ním na chatu. Po zjištění, co se stalo, volal nejprve svému známému policistovi a teprve na jeho doporučení volal linku 158. Tento děj tudíž nemá s nedokonáním trestného činu žádnou souvislost a naprosto nesvědčí o tom, že by obviněný dobrovolně upustil od pokusu trestného činu. Pomoc ve skutečnosti nejdříve přivolali zřejmě lidé ze sousedství, kteří při venkovní oslavě tropili hluk a stali se tak nepřímými iniciátory celé události. Skutečnost, že poškozený B. Ú. útok o tři měsíce přežil, rovněž naprosto nesvědčí pro závěr, že by obviněný dobrovolně upustil od dokonání pokusu trestného činu, nýbrž je známkou dovednosti a vynaloženého úsilí lékařů, kteří poškozeného dokázali určitou dobu udržet při životě navzdory komplikacím, jež mu přivodila utrpěná zranění.
Dovolatel též brojí proti posouzení subjektivní stránky trestného činu a to proto, že skutková zjištění nepodporují závěr, že by obviněný měl v úmyslu usmrtit oba poškozené. V dovolání zmiňovaná skutečnost, že obviněný před útokem proti Ú. nejprve poškodil jejich automobil zaparkovaný u chaty, má odlišný význam. Na úmysl obviněného nelze podle státního zástupce usuzovat z jednání, jež činu předcházelo, nýbrž z jeho chování poté, co bušil do dveří chaty a poškozený B. Ú. mu otevřel. Způsob vedení útoku, použitá zbraň, místa, kam nožem poškozené zasahoval, střídavé opakované útoky proti oběma poškozeným a útěk z místa činu teprve poté, kdy se poškozené M. Ú. podařilo z chaty uprchnout a volat o pomoc, zřetelně svědčí pro úmysl obviněného oba poškozené usmrtit. Subjektivní stránka byla soudem prvního stupně vyhodnocena zcela správně a v naprostém souladu s opatřenými a v řízení před soudem řádně provedenými důkazy, jak konstatoval již soud druhého stupně.
Nelze pak přistoupit ani na tvrzení dovolatele, že závěry soudu jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy a že provedeným důkazům odpovídá právní kvalifikace skutku jako zločinu zabití podle § 141 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku. Na tom ničeho nemění fakt, že dovolatel opakovaně argumentuje silným hnutím mysli, jednáním v afektu a v silném rozrušení, o němž hovoří i znalci, a to v souvislosti s předcházejícím úmyslem obviněného spáchat sebevraždu. Především je v rámci právních úvah třeba odmítnout argument, že znalci kvalifikovali stav obviněného v době činu jako silné rozrušení. „Silné rozrušení“ ve smyslu § 141 odst. 1 tr. zákoníku je podle státního zástupce znakem skutkové podstaty tohoto zločinu, jde tedy o kategorii právní, nikoli medicínskou, o níž přísluší rozhodovat soudu a nikoli znalci. Skutečnost, že tohoto termínu znalec použije v rámci svého vyjádření k položeným otázkám, ještě neznamená, že byl tento znak skutkové podstaty jednáním obviněného skutečně naplněn. O tom je oprávněn a povinen rozhodnout pouze soud.
Tvrzení o suicidálních úvahách obviněného před spácháním předmětného skutku je tvrzením skutkovým, které soudy na základě vyhodnocení provedených důkazů zcela důvodně odmítly, jako nepravdivou součást obhajoby obviněného. Z žádného důkazu se nepodává, že by obviněný dal čímkoli najevo úmysl dobrovolně ukončit svůj život, jakkoli ani soudy nepřehlédly jeho neutěšenou osobní situaci při potížích s hledáním pracovního místa. Ostatně výsledkům dokazování zcela neodpovídají ani zjevně přemrštěné údaje obviněného o množství požitého alkoholu a době, kdy jej měl požívat, ovšem tyto skutečnosti nelze z dostupných důkazů podrobně objektivizovat a rovněž se jedná o otázku skutkovou, jež je pro úvahy o dovolacím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podle státního zástupce bez významu.
Obviněný se domáhá toho, aby jeho čin byl posouzen jako jednání v afektu, tedy v hnutí mysli ve smyslu § 141 odst. 1 tr. zákoníku. Přehlíží ovšem to, že trestním zákoníkem předpokládaná zvláštní psychická dispozice pachatele tohoto zločinu (silné rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného) musí korelovat s konkrétním vnějším podnětem, který takový zvláštní stav pachatele může vyvolat. V daném případě však hlavní příčinou jednání obviněného byla silná opilost, v níž propadl záchvatu vzteku, když mu hluk zahradní oslavy ze sousedství bránil usnout. Takováto banální příčina však sotva může vyvolat omluvitelnou pohnutku k tomu, aby obviněný jiného napadl s úmyslem jej usmrtit (přičemž tento úmysl je implicitně dán i v ustanovení § 141 tr. zákoníku). Nelze přehlížet ani skutečnost, že útok obviněného vůči poškozeným naprosto nebyl dílem okamžiku, kdy by se tohoto jednání dovolatel dopustil v důsledku prudkého afektu. Z dokazování vyplynulo, že obviněný se nejprve pohyboval na pozemku kolem chaty poškozených, bouchal jim do oken, načež poškozený B. Ú. napomínal bavící se společnost od sousední chaty a bylo mu řečeno, že oni do oken nebouchají, ale že tam chodí někdo jiný. V této době rovněž obviněný poškodil pneumatiky a anténu na vozidle poškozených a teprve poté šel bouchat na dveře a zaútočil na obyvatele chaty. Je tudíž vyloučeno, že by obviněný jednal v silném rozrušení pod vlivem strachu, úleku nebo zmatku, přičemž jeho zmatenost nebyla vyvolána vnějšími vlivy, ale nanejvýš alkoholem, který coby dospělá osoba požil s vědomím jeho vlivu na své chování a s tím spojených možných následků.
Při posuzování naplnění znaků uvedených v dispozici ustanovení § 141 odst. 1 tr. zákoníku je podle státního zástupce třeba vycházet z premisy, že tato skutková podstata míří na zcela výjimečné případy, kdy společnost může vnímat usmrcení jiného člověka jako čin omluvitelný (nikoli ovšem beztrestný), a proto ohrožený nižší mírou sankce než vražda. Zpravidla tomu tak bude tehdy, kdy poškozený buď přímo svým jednáním nebo v souvislosti s dalšími okolnostmi vystaví pachatele tak silnému psychickému tlaku, že pachatel nevidí jinou možnost řešení tíživé situace než usmrtit osobu, v níž spatřuje příčinu svého tísnivého stavu. Jde tedy podle státního zástupce o situace, kdy se jednání pachatele přibližuje excesu z nutné obrany či nesplnění podmínek jednání v krajní nouzi. K takové situaci však měl obviněný M. daleko. Jednal ve zlostném afektu, jehož příčina spočívala především v požitém alkoholu a v hluku, s nímž poškození neměli naprosto nic společného, kteroužto okolnost si musel být schopen v průběhu činu uvědomit, nejméně v situaci, když se pohyboval uvnitř chaty poškozených, kde žádný hluk nebyl, a obviněný přesto nedokázal svou zlost ovládnout a dopustil se jednání popsaného ve skutkové větě výroku o vině. Za takové situace nelze podle státního zástupce jednání obviněného právně posoudit jako zločin zabití podle § 141 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku (respektive jeho pokus podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku), nýbrž, s ohledem na dobu spáchání činu a pravidlo zakotvené v ustanovení § 16 odst. 1 tr. zák., jako pokus trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1, § 219 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. (a současně i trestný čin porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, odst. 3 tr. zák.), jak správně rozhodl soud prvního stupně.
Podle státního zástupce lze uzavřít, že výhrady uplatněné dovolatelem není možno mít za důvodné a napadené rozhodnutí tak není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo možno a nutno napravit cestou dovolání. S ohledem na uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné.
Dále státní zástupce vyjádřil souhlas s tím, aby navrhované rozhodnutí Nejvyšší soud učinil za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyjádřil státní zástupce tímto ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí, či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 8. 2010 sp. zn. 4 To 34/2010 je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Současně je třeba dodat, že z hlediska ustanovení § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány. Nejvyšší soud musí též posoudit, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno, naplňují dovolatelem uplatněný dovolací důvod, jehož skutečná existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je obecně dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006.
Jakkoliv skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje přezkumná povinnost dovolacího soudu, tuto zásadu nelze uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumějí mimo jiné případy tzv. opomenutých důkazů (jde o situace, v nichž bylo procesními stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny - srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. US 413/02, IV. ÚS 219/03 a další), nezákonných důkazů (důkazů získaných procesně nepřípustným způsobem, které musí být soudem z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci vyloučeny – srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další) a v neposlední řadě se jedná o případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy jsou v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).
Jedna z obviněným uplatněných námitek se týkala právní kvalifikace, když podle jím vyjádřeného názoru mělo být jeho jednání posouzeno jako zločin zabití podle § 141 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, protože obviněný jednal v silném hnutí mysli, když před spáchaným skutkem pojal sebevražedný úmysl. Skutečnosti, že obviněný spáchal skutek v předem pojatém sebevražedném úmyslu však soudy neuvěřily, a v tom je spatřován extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, na které navazovalo nesprávné právní posouzení.
Z obsahu rozhodnutí soudu druhého stupně Nejvyšší soud zjistil, že tuto námitku obviněný uplatnil již v řízení před odvolacím soudem, když vznesl návrh na doplnění dokazování novým znaleckým posudkem Lékařské fakulty UP Olomouc, z jehož závěrů mělo vyplynout, že obviněný jednal v silném rozrušení, které bylo důsledkem osobních poměrů. Na základě tohoto důkazu pak mělo být učiněno skutkové zjištění odpovídající právní kvalifikaci podle ustanovení § 141 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Odvolací soud tomuto návrhu na doplnění dokazování vyhověl a ve veřejném zasedání provedl důkaz uvedeným znaleckým posudkem. Z jeho obsahu odvolací soud zjistil, že znalecké komisi byla k hodnocení předložena pouze verze obviněného, že chtěl na chatě spáchat sebevraždu, a na základě toho byl znalci učiněn závěr, že obviněný byl kritického dne v silném rozrušení pramenícím z plánované sebevraždy kvůli neutěšeným osobním poměrům. Této verzi však soud druhého stupně neuvěřil a konstatoval, že obviněný byl určitě rozrušen, ale nikoliv v důsledku suicidních myšlenek, které nejprve vůbec neuváděl, a strachu z ukrajinsky hovořících osob, ale především následkem silného alkoholového opojení ve spojení s hlukem, jenž k němu doléhal.
Na základě tohoto skutkového zjištění dospěl vrchní soud k závěru, že jednání obviněného nemůže být kvalifikováno jako pokus zločinu zabití podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku ve spojení s ustanovením § 141 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku účinného od 1. 1. 2010, neboť tohoto trestného činu se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného.
Ve vztahu k této dovolací námitce, spočívající v údajném pohnutém duševním stavu obviněného před plánovanou sebevraždou, je nutno uvést, že tuto dovolatelem namítanou vadu nelze podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod. Přestože dovolatel formálně namítl nesprávné právní posouzení skutku, tato dovolací námitka směřuje primárně do oblasti skutkových zjištění, když tvrdí, že obviněný byl duševně pohnut k sebevraždě, ačkoliv podle skutkového zjištění odvolacího soudu byl obviněný pouze silně opilý a rozčílený k němu doléhajícím hlukem. Dovolatel tudíž vůči rozhodnutí soudu fakticky tímto argumentem namítá pouze nesprávné zjištění skutkového stavu věci, (když obviněný měl být podle dovolání duševně silně pohnut k suicidiu), k němuž údajně došlo v důsledku špatného hodnocení důkazu provedeného odvolacím soudem.
Lze tudíž uzavřít, že obviněný takto pouze uplatnil svoji verzi skutkového děje, čímž se snaží primárně dosáhnout změny soudy zjištěného skutkového stavu, a teprve na základě toho poukazuje na údajnou nesprávnost právního posouzení skutku, jako pokusu trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1, § 219 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. č. 140/1961 Sb. Vzhledem k tomu, že uvedená námitka je ve své podstatě námitkou ryze skutkovou, nemohl se jí Nejvyšší soud zabývat, neboť se nejednalo o případ nezákonných důkazů, opomenutých důkazů a ani o případ hodnocení důkazu, které z něho v žádné možné verzi volného hodnocení jeho obsahu nevyplývá, jak o tom bylo pojednáno výše.
Pro úplnost Nejvyšší soud konstatuje, že se s právním hodnocením jednání obviněného tak, jak to učinily soudy obou stupňů, ztotožňuje a podotýká, že za silné rozrušení ve smyslu ustanovení § 141 odst. 1 nového tr. zákoníku nelze považovat silné rozrušení z hněvu a vzteku ve spojení s alkoholem, vyvolané nadměrným hlukem z oslavy ve vedlejším objektu.
Další námitka obviněného týkající se subjektivní stránky trestného činu po obsahové stránce již dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. bezesporu naplňuje, pokud obviněný uvádí, že učiněná skutková zjištění neodpovídají přímému úmyslu a nic mu nenasvědčuje ani v popisu skutkového děje, protože kdyby takový úmysl obviněný měl, nic mu nebránilo poškozené skutečně usmrtit. Nejvyšší soud se touto námitkou obviněného zabýval a dospěl k závěru, že je zcela zjevně neopodstatněná.
Trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák. č. 140/1961 Sb. (dále jen tr. zák.) spáchá, kdo jiného úmyslně usmrtí. Je-li spáchán čin uvedený v odstavci 1 na dvou nebo více osobách, je takové jednání kvalifikováno podle odst. 2 písm. a) téhož zákonného ustanovení.
Po subjektivní stránce jde o úmyslný trestný čin, přičemž úmysl pachatele musí směřovat k usmrcení člověka, přičemž úmyslné zavinění pachatele musí zahrnovat též smrtelný následek.
Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem ( viz § 4 písm. a) tr. zák.), nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, s tím byl srozuměn ( viz § 4 písm. b) tr. zák.).
Zavinění je tudíž vybudováno na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce a ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah.
Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě a nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákona předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákona jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech.
V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u nepřímého úmyslu byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný. ( Srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. I díl. 6. doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, str. 47 - 52).
Judikaturou je pak uznáváno, že závěry o tom, že čin byl spáchán úmyslně, lze činit nepřímo z okolností činu objektivní povahy (např. z povahy činu, způsobu jeho provedení) nebo ze zjištěných okolností subjektivní povahy (např. z pohnutky činu). Zavinění je výslednicí mj. i osobních vlastností pachatele, a lze proto také z nich na formu zavinění usuzovat (viz č. 41/1976 Sb. rozh. tr.).
Nejvyšší soud v této souvislosti konstatuje, že skutková zjištění soudů nižších stupňů jsou právně hodnocena v kontextu s výše rozvedenými teoretickými východisky, a proto je možno uzavřít, že jednání obviněného naplnilo všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. ve stádiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák., jehož se obviněný dopustil podle rozhodnutí soudů obou stupňů v přímém úmyslu. ( Srov. str. 22 rozsudku nalézacího soudu a str. 10 – 11 usnesení odvolacího soudu ).
I podle názoru Nejvyššího soudu ze způsobu vedení útoku ze strany obviněného, kdy poškozeného B. Ú. opakovaně napadal bodáním dýkou do břicha, tedy do míst, o nichž ve společnosti panuje obecná povědomost o tom, že jsou v něm uloženy pro život nezbytné a důležité orgány, a z dalších okolností, za kterých byl čin spáchán, kdy se obviněný tímto bodnořezným nástrojem vyzbrojil, když odcházel z chaty v níž pobýval, aby vyřešil hluk v její blízkosti, je zřejmé, že obviněný nedržel dýku v ruce náhodou, ale měl ji u sebe záměrně. Též i z chování obviněného bezprostředně po činu, kdy nejprve volal svému otci, místo aby volal ihned rychlou záchrannou službu, vyplývá, že tento v době spáchání činu věděl, že bodání nožem do oblasti břicha poškozeného Ú. může přivodit závažné zranění jeho životně důležitých orgánů a v důsledku toho případně i smrt poškozeného, a že byl s takovýmto následkem podle Nejvyššího soudu minimálně srozuměn (§ 4 písm. b) tr. zák.).
Pokud jde o poškozenou M. Ú., i tu obviněný mimo jiné napadl bodnutím dýkou dvakrát do levé poloviny hrudníku a jednou do levé bederní krajiny, přičemž i v těchto místech jsou uloženy obecně známé pro život důležité a nezbytné orgány, jejichž poškození mohlo vést ke smrti poškozené, a proto obviněný musel být rovněž s takovýmto následkem minimálně srozuměn (§ 4 písm. b) tr. zák. ).
V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že jednání obviněného před napadením poškozených spočívající v poškození pneumatik jejich vozidla, není z hlediska hodnocení úmyslu obviněného usmrtit následným jednáním poškozené z právního hlediska relevantní.
Další právně relevantní námitku dovolatel směřoval do problematiky zániku trestnosti pokusu trestného činu, když vyjádřil názor, že trestnost jeho činu právně kvalifikovaného jako pokus vraždy zanikla, protože obviněný dobrovolně upustil od pokusu spáchat trestný čin, když volal na linku 158 a přivolal pomoc. Navíc poškozený Ú. útok obviněného přežil a zemřel až v důsledku nádorového onemocnění, o němž obviněný nevěděl, a nemohl tak předpokládat, že toto povede k úmrtí, a nezanechal útoku na poškozeného s vědomím, že rozsah způsobených poranění je z hlediska přímého úmyslu postačující. I touto námitkou obviněného se Nejvyšší soud zabýval a shledal ji neopodstatněnou, přičemž k tomu uvádí následující.
Podle § 8 odst. 3 písm. a) tr. zák. trestnost pokusu trestného činu zaniká, jestliže pachatel dobrovolně upustil od dalšího jednání potřebného k dokonání trestného činu a odstranil nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému tímto zákonem z podniknutého pokusu.
Podle § 8 odst. 3 písm. b) tr. zák. trestnost pokusu trestného činu zaniká, jestliže pachatel dobrovolně učinil o pokusu trestného činu oznámení v době, kdy nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému tímto zákonem z podniknutého pokusu, mohlo být ještě odstraněno. Oznámení je nutno učinit státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu; voják může místo toho učinit oznámení veliteli nebo náčelníku.
Výkladem těchto ustanovení trestního zákona (č. 140/1961 Sb.) lze dospět k závěru, že dobrovolnost upuštění je dána jen tehdy, jestliže pachatel ví, že mu nic nebrání dokončit trestnou činnost a ani mu nehrozí žádné nebezpečí a tedy předpokládá, že trestná činnost je uskutečnitelná, a přesto se rozhodne od jednání upustit. Přitom musí odstranit nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknutého pokusu. Obdobné podmínky musí být splněny i u dobrovolného oznámení pokusu, které však musí být učiněno v době, kdy nebezpečí, jenž vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknutého pokusu, mohlo být ještě odstraněno. Pachatel musí tedy jednat s vědomím možnosti čin dokonat v souladu se svými představami a sám se z vlastní vůle rozhodne upustit od dalšího jednání směřujícího k dokonání činu.
V obecné rovině nutno podotknout, že při řešení otázky, zda trestnost pokusu trestného činu zanikla proto, že pachatel dobrovolně upustil od dalšího jednání potřebného k dokonání trestného činu, popř. proto, že dobrovolně učinil o pokusu trestného činu oznámení v době, kdy nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknutého pokusu, mohlo být ještě odstraněno, je třeba rozlišovat pokus ukončený a neukončený.
O neukončený pokus jde, jestliže pachatel ještě neučinil vše, co pokládal za potřebné k dokonání trestného činu. Tím, že pachatel dobrovolně v dalším jednání nepokračuje, odstraňuje současně i nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému zákonem z podniknutého pokusu. Při neukončeném pokusu tedy stačí k zániku trestnosti podle § 8 odst. 3 písm. a) tr. zák., že se pachatel dobrovolně zdrží dalšího jednání, které považuje za potřebné k dokonání činu.
O pokus ukončený pak jde v případech, jestliže pachatel učiní vše, co považuje za nezbytné k dokonání trestného činu, avšak k jeho dokonání přesto nedojde. V takovém případě pachatel zpravidla nemá možnost splnit podmínky zániku trestnosti uvedené v ustanovení § 8 odst. 3 písm. a), b) tr. zák. Možnost splnit tyto podmínky má pachatel jen v těch výjimečných případech, kdy mezi jeho jednáním a způsobením zamýšleného následku podle povahy použitého prostředku a podle záměru pachatele zbývá ještě určitá doba, ve které je možné následku zabránit. V takových případech obvykle nestačí pouhé zdržení se dalšího jednání jako u neukončeného pokusu, nýbrž je třeba dobrovolného aktivního zásahu pachatele k odstranění nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknutého pokusu, popř. je třeba dobrovolně učinit o pokusu oznámení v době, kdy takové nebezpečí mohlo být ještě odstraněno příslušným orgánem. Míru aktivity pachatele v takovém případě nelze stanovit obecně, ale je třeba postupovat individuálně se zřetelem na okolnosti a poměry pachatele a posuzovat, zda pachatel učinil vše potřebné, aby zabránil následku a zda to, co učinil, za daných okolností postačovalo k zabránění následku a bylo v příčinné souvislosti s odvrácením nebezpečí, které hrozilo zájmu chráněnému trestním zákonem.
Pokud tedy dovolatel namítá, že zanikla trestnost jednání obviněného, jako pokusu trestného činu vraždy, protože obviněný zatelefonoval na linku 158 a přivolal pomoc, nemohl se Nejvyšší soud s tímto názorem ztotožnit. Z obsahu skutkových zjištění je totiž zřejmé, že obviněný v rychlém časovém sledu zasadil poškozeným několik bodnořezných ran do tělesných oblastí, kde se i podle běžných laických znalostí nacházejí životně důležité orgány, jejichž poškození může vést ke smrti člověka, přičemž svého jednání zanechal až poté, co se poškozené podařilo utéci z místa útoku a volala o pomoc, jak je to uvedeno na straně č. 22 rozsudku soudu prvního stupně. Obviněný následně opustil chatu i pozemek poškozených a vrátil se na chatu svých rodičů. Teprve pak telefonoval, a to nejprve svému otci a teprve následně na základě jeho rady na linku 158, jak plyne ze stran č. 4 a 11 rozsudku nalézacího soudu.
Z učiněných skutkových zjištění lze tudíž dovodit, že obviněný vykonal v době ukončení svého jednání vše, co by jinak vedlo k dokonání trestného činu vraždy podle ustanovení § 219 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák., přičemž následek zamýšlený obviněným nenastal z příčin nezávislých na jeho vůli. Obviněný se tak v projednávaném případě dopustil tzv. ukončeného pokusu, u něhož pouze shodou okolností nedošlo k okamžitému úmrtí obou poškozených. Upuštěním od opakování pokusu trestnost již ukončeného pokusu totiž nezanikne, a to ani tehdy, jestliže obviněný mohl bez obtíží tento pokus opakovat.
V této souvislosti Nejvyšší soud poukazuje na stávající judikaturu s tím, že jednání záležející v bodnutí nožem do míst, kde podle úmyslu pachatele mohou být zasaženy životně důležité orgány, avšak k jejich zasažení nedojde pro překážku nezávislou na vůli pachatele, např. proto, že nůž narazí na kost, či pachatel těsně mine důležitý orgán, je třeba považovat za bezúspěšný pokus trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 k § 219 tr. zák. Jestliže pachatel v takovém případě upustí od opakování jednání směřujícího k usmrcení jiného, nezaniká tím trestnost již ukončeného pokusu, přičemž následné přivolání pomoci je možno hodnotit pouze jako polehčující okolnost podle § 33 písm. h) tr. zák. (Viz rozhodnutí č. 16/1979 Sb. rozh. tr.).
Z výše uvedených důvodů potom skutečnost, že obviněný po činu spočívajícím ve skutku popsaném ve skutkové větě rozsudku nalézacího soudu zavolal na linku 158 a učinil o činu oznámení policejnímu orgánu, nezpůsobuje zánik trestnosti pokusu trestného činu vraždy, neboť na takovou situaci nelze aplikovat ustanovení § 8 odst. 3 tr. zák.
Na základě obsahu spisu je pro úplnost třeba dodat, že mezi skutkovými zjištěními, která soudy po zhodnocení provedených důkazů učinily, a právním posouzením věci není dán žádný rozpor. Soudy své skutkové závěry opřely o konkrétní zjištění učiněná na základě provedených důkazů. Z obsahu spisu je zřejmé, že nalézací soud se ve smyslu požadavků vyplývajících z ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. náležitě vypořádal se všemi skutečnostmi důležitými pro své rozhodnutí a Nejvyšší soud v tomto směru neshledal důvodu k žádným podstatnějším výtkám na jeho adresu. V podrobnostech proto Nejvyšší soud odkazuje na přesvědčivá a podrobná odůvodnění předmětných rozhodnutí soudů nižších stupňů. Lze tak uzavřít, že v tomto případě se nejedná o situaci, kdy jsou skutkové závěry soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudních rozhodnutí nevyplývají, a kdy je nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. února 2005 sp. zn. III. ÚS 578/04 ).
Vzhledem ke všem výše uvedeným důvodům Nejvyšší soud dovolání obviněného pro jeho zjevnou neopodstatněnost podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a to v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Autor: Sbsrs