// Profipravo.cz / Rozhodčí řízení 03.05.2023

Režim přezkumu rozhodnutí rozhodčí komise spolku

I. Jedním z fakultativně zřizovaných orgánů, jehož existenci zákonodárce výslovně předvídal, je rozhodčí komise. Její specifické postavení je přitom dáno tím, že rozhodnutí tohoto orgánu má účinky pravomocného soudního rozhodnutí – je pro účastníky řízení závazné a nezměnitelné – a dále i tím, že je soudně vykonatelné. V tomto kontextu tak lze konstatovat, že řízení před rozhodčí komisí spolku je jedním z „druhů“ rozhodčího řízení, čemuž odpovídá i systematika právní úpravy. Vady rozhodnutí rozhodčí komise se proto nepřezkoumávají v režimu § 258 a násl. o. z. (jako je tomu u rozhodnutí jiných orgánů spolku), nýbrž v řízení o zrušení rozhodčího nálezu soudem a zastavení nařízeného výkonu rozhodnutí ve smyslu § 31–35 z. r. ř.

Ačkoli je spolkům ponechána relativně velká míra autonomie, která se projevuje i značnou variabilitou uspořádání jejich orgánů, ani tato autonomie není bezbřehá. Jsou-li rozhodnutí rozhodčí komise (na jedné straně) přiznány účinky pravomocného soudního rozhodnutí a je-li rozhodnutí rozhodčí komise soudně vykonatelné, potom tyto vlastnosti musí být (na druhé straně) doprovázeny možností soudního přezkumu rozhodnutí rozhodčí komise v režimu § 31–35 z. r. ř. Obě tyto vlastnosti, které rozhodování rozhodčí komise má, od sebe nelze oddělit.

Proto, zřídí-li stanovy spolku orgán, který má rozhodovat o majetkových sporech (ve smyslu § 2 odst. 1 z. r. ř.) náležejících do spolkové samosprávy s tím, že rozhodnutí takto zřízeného orgánu je pro účastníky řízení závazné a nezměnitelné (tj. má účinky pravomocného rozhodnutí), musí přezkum rozhodnutí tohoto orgánu podléhat režimu řízení o zrušení rozhodčího nálezu soudem a zastavení nařízeného výkonu rozhodnutí (podle § 31–35 z. r. ř.). Ujednání stanov, která by uvnitř spolku na jedné straně zřizovala rozhodčí komisi, aby na druhé straně stanovila, že rozhodnutí rozhodčí komise nepodléhají přezkumu v režimu § 31–35 z. r. ř., odporují donucujícím ustanovením zákona.

Lze tedy uzavřít, že ustanovení § 267 o. z. je normou, od níž se ujednáním stran, resp. zakladatelským právním jednáním spolku, nelze odchýlit.

II. Sbor rozhodců Fotbalové asociace České republiky má podle stanov asociace a procesního řádu (čl. 17 odst. 7 stanov, resp. § 42 odst. 1 procesního řádu) rozhodovat o majetkových sporech náležejících do spolkové samosprávy. Přitom rozhodnutí vynesená v rozhodčím řízení jsou závazná pro všechny, jichž se týkají (čl. 26 odst. 10 stanov). Současně mohou být předmětem výkonu (podle § 66 odst. 3 až 5 procesního řádu) s tím, že pokud výkon rozhodnutí nepovede ke splnění vymáhané povinnosti, věc se postoupí etické komisi k uložení trestu podle disciplinárního řádu (§ 66 odst. 8 procesního řádu). Za těchto okolností tedy Sbor rozhodců po materiální stránce je (musí být) rozhodčí komisí ve smyslu § 265 o. z., což nemůže nijak zvrátit ani opačná deklarace čl. 26 odst. 11 stanov.

Určuje-li čl. 26 odst. 11 stanov, že rozhodnutí Sboru rozhodců nepodléhají přezkumu v režimu § 31–35 z. r. ř., jde o ujednání zakladatelského právního jednání, které odporuje donucujícím ustanovením zákona. Takové ujednání stanov není s to vyvolat zamýšlené právní účinky.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 3737/2021, ze dne 29. 3. 2023

vytisknout článek

Dotčené předpisy:
§ 265 o. z.
§ 266 o. z.
§ 267 o. z.
§ 27 zák. č. 216/1994 Sb.
§ 28 odst. 2 zák. č. 216/1994 Sb.
§ 40e zák. č. 216/1994 Sb.

Kategorie: rozhodčí řízení; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

(…)

II. Dovolání

[16] Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal navrhovatel dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 o. s. ř., maje za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, zda:

1) je orgán spolku „oprávněn“ předběžně vyřešit i otázku, ohledně které by v případě jejího samostatného řešení nebyl podle vlastních procesních pravidel příslušný (která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena),

2) může vyvolávat důvodné pochybnosti o nepodjatosti rozhodce, působil-li coby advokát po delší dobu ve stejné advokátní kanceláři jako zástupce žalovaného v rozhodčím řízení (při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu).

[17] Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

[18] Ve vztahu k první z dovolacích otázek dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně posoudil, z jakého právního důvodu uplatnil fotbalový klub před Sborem rozhodců svůj nárok. Podle dovolatele je třeba rozlišovat „spory ze vztahu klub–trenér“ a spory ze vztahu „obchodní společnost – člen statutárního orgánu“. Dovolatel se žalobou domáhal zaplacení odměny za trenérskou činnost. Jednalo se tedy o vztah „klub–trenér“. Fotbalový klub však vystavěl svoji obranu na tvrzení, že proti nároku dovolatele započítává pohledávku na náhradu škody. Přitom se mělo jednat o škodu, kterou měl fotbalovému klubu dovolatel způsobit tím, že při výkonu funkce člena představenstva fotbalového klubu nejednal s péčí řádného hospodáře. V tomto případě šlo tedy o vztah „obchodní společnost – člen statutárního orgánu“. Podle čl. 17 odst. 7 stanov, resp. § 42 odst. 1 procesního řádu je Sbor rozhodců oprávněn rozhodovat pouze spory, které úzce souvisí se sportovním (fotbalovým) prostředím; jiné věci není Sbor rozhodců oprávněn řešit. Dovolatel tak uzavírá, že odvolací soud pochybil, jestliže dospěl k závěru, že Sbor rozhodců „byl oprávněn (…) rozhodnout i o námitce“ fotbalového klubu „spočívající v pohledávce obchodněprávní povahy plynoucí ze vztahu obchodní společnost – člen statutárního orgánu“.

[19] Odvolacímu soudu vytýká dovolatel také, že řízení před odvolacím senátem Sboru rozhodců posuzoval podle procesních pravidel, podle kterých probíhá občanské soudní řízení. Odvolací soud totiž sice (na jedné straně) ­správně konstatoval, že řízení před Sborem rozhodců není rozhodčím řízením ve smyslu zákona o rozhodčím řízení, potom však (na druhé straně) připustil aplikaci pravidel občanského soudního řádu o protinávrhu a procesní obraně. Procesní řád přitom žádná obdobná pravidla neupravuje.

[20] Podle dovolatele argumentace odvolacího soudu trpí i logickým rozporem. Odvolací soud na jedné straně dovozuje pravomoc Sboru rozhodců rozhodovat o nároku fotbalového klubu, který má „obchodněprávní povahu“. Na druhé straně však vylučuje pravomoc Sboru rozhodců o tomto nároku rozhodovat, pokud by se jednalo o vzájemný návrh. To navíc za situace, kdy sám odvolací soud zdůrazňuje, že závěry Sboru rozhodců „působí pouze dovnitř spolku“. Tyto závěry podle mínění dovolatele nemohou obstát vedle sebe. Nadto nelze přehlédnout, že fotbalový klub v řízení před Sborem rozhodců uvedl, že mu dovolatel měl způsobit škodu ve výši přesahující 4.000.000 Kč, a tak v řízení uplatnil protinávrh (nikoli jen kompenzační námitku).

[21] Ve vztahu ke druhé z dovolacích otázek dovolatel odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 23 Cdo 3150/2012 (uveřejněný pod číslem 29/2015 Sb. rozh. obč.), podle kterého důvodné pochybnosti o poměru rozhodce z řad advokátů k jinému advokátovi zastupujícímu účastníka rozhodčího řízení může vyvolat dlouhodobá spolupráce, mající povahu určité ekonomické závislosti, např. spolupráce ve společné advokátní kanceláři.

[22] Předseda odvolacího senátu Sboru rozhodců byl podle dovolatele společníkem advokátní kanceláře v období od 31. 12. 2005 do 1. 1. 2011. Od 1. 1. 2011 do 1. 7. 2015 pak byl jednatelem advokátní kanceláře. Zástupce fotbalového klubu dlouhodobě působil v advokátní kanceláři, 1. 7. 2013 se stal jejím jednatelem a od 23. 6. 2014 i jejím společníkem. Přinejmenším v časovém období od 31. 12. 2005 do 1. 7. 2015 tedy předseda odvolacího senátu Sboru rozhodců a zástupce fotbalového klubu působili společně v advokátní kanceláři. Předseda odvolacího senátu Sboru rozhodců přitom nebyl vyloučen z rozhodování přesto, že navrhovatel namítl jeho podjatost již v doplnění žaloby z 21. 11. 2019. K tomu dovolatel dodává, že předseda odvolacího senátu Sboru rozhodců jednal v rozporu s notifikační povinností uloženou rozhodcům podle § 51 odst. 1 procesního řádu.

[23] Dovolatel dále namítá, že i v řízení před soudy bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, a to hned ze tří důvodů.

[24] Ve věci podle dovolatele rozhodoval vyloučený soudce. S. B. totiž působil několik let jako předseda arbitrážní komise spolku a také jako člen jeho legislativní rady. Jmenovaný si navíc podle zjištění tisku nechal od spolku zaplatit v roce 2016 zájezd do Francie na utkání mistrovství Evropy ve fotbale v hodnotě více než 120.000 Kč. Podle dovolatele tak lze pochybovat o nepodjatosti soudce S. B., k čemuž odkazuje na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2014, sp. zn. 30 Nd 313/2014.

[25] Dovolatel dále uvádí, že ustanovení § 89 z. ř. s. se – podle jeho názoru – prosadí pouze v řízení před soudem prvního stupně. Dovolatel přitom upozorňuje, že pro rozhodnutí bez jednání nebyly v odvolacím řízení splněny předpoklady stanovené § 214 odst. 2 a 3 o. s. ř., k čemuž dodává, že „odvolací soud činil skutková zjištění z doložených listin tvořících obsah spisu“, a tak byl povinen jednání nařídit i podle § 89 z. ř. s. Jestliže tedy odvolací soud rozhodl ve věci samé bez jednání, aniž byly splněny předpoklady § 214 odst. 2 a 3 o. s. ř., bylo porušeno právo dovolatele na spravedlivý proces, neboť mu odvolací soud nesprávným postupem odňal možnost jednat před soudem.

[26] Dovolatel konečně namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné, neboť odvolací soud se nijak nevypořádal s jeho výtkami směřujícími proti vadám řízení před soudem prvního stupně, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Soud prvního stupně dovolateli nezaslal vyjádření účastníka k podanému návrhu před nařízením jednání ve věci samé. Dovolatel se tak nemohl seznámit s vyjádřením účastníka a připravit si adekvátní procesní obranu. Soud prvního stupně podle dovolatele dále pochybil, nepřihlédl-li při rozhodování k tomu, že si rozhodčí senát Sboru rozhodců v prvním stupni ani odvolací senát Sboru rozhodců nevyžádal účetnictví fotbalového klubu.

III. Přípustnost dovolání

[27] Dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou a splňující podmínku podle § 241 odst. 1 o. s. ř.; dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.

[28] Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení první z dovolacích otázek, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.

IV. Důvodnost dovolání

a) Použité právní předpisy

[29] Podle § 265 o. z. je-li zřízena rozhodčí komise, rozhoduje sporné záležitosti náležející do spolkové samosprávy v rozsahu určeném stanovami; neurčí-li stanovy působnost rozhodčí komise, rozhoduje spory mezi členem a spolkem o placení členských příspěvků a přezkoumává rozhodnutí o vyloučení člena ze spolku.

[30] Podle § 266 o. z. neurčí-li stanovy jinak, má rozhodčí komise tři členy, které volí a odvolává členská schůze nebo shromáždění členů spolku (první odstavec). Členem rozhodčí komise může být jen bezúhonná zletilá a plně svéprávná osoba, která ve spolku nepůsobí jako člen statutárního orgánu nebo kontrolní komise. Nenavrhl-li nikdo vyslovení neplatnosti volby člena rozhodčí komise pro nedostatek bezúhonnosti, platí s výhradou změny okolností, že byla zvolena bezúhonná osoba (druhý odstavec). Z činnosti rozhodčí komise je vyloučen její člen, jemuž okolnosti případu brání nebo by mohly bránit rozhodovat nepodjatě (třetí odstavec).

[31] Podle § 267 o. z. řízení před rozhodčí komisí upravuje jiný právní předpis.

[32] Podle § 27 z. r. ř. se strany mohou dohodnout v rozhodčí smlouvě, že rozhodčí nález může být k žádosti některé z nich nebo obou přezkoumán jinými rozhodci. Nestanoví-li rozhodčí smlouva jinak, musí být žádost o přezkoumání zaslána druhé straně do 30 dnů ode dne, kdy byl straně žádající o přezkoumání doručen rozhodčí nález. Přezkoumání rozhodčího nálezu je součástí rozhodčího řízení a platí o něm ustanovení tohoto zákona.

[33] Podle § 28 odst. 2 z. r. ř. rozhodčí nález, který nelze přezkoumat podle § 27, nebo u něhož marně uplynula lhůta k podání žádosti o přezkoumání podle § 27, nabývá dnem doručení účinku pravomocného soudního rozhodnutí a je soudně vykonatelný.

[34] Podle § 40e z. r. ř. se tohoto zákona použije i na rozhodování sporných záležitostí náležejících do spolkové samosprávy v řízení před rozhodčí komisí spolku podle občanského zákoníku, ledaže je v této části stanoveno jinak. Na rozhodování před komisí se nepoužijí ustanovení o stálých rozhodčích soudech.

b) Právní posouzení věci

[35] Právní regulace spolků je vystavěna na respektu k ústavně zaručenému právu se svobodně sdružovat (čl. 20 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Již jen proto je spolkům ponechána relativně velká míra autonomie, která se projevuje i značnou variabilitou vnitřního uspořádání orgánů spolku. Kromě obligatorně zřizovaných orgánů je tedy spolkům (resp. příslušným orgánům spolků) zásadně ponecháno na vůli, jak svoji vnitřní organizační strukturu uspořádají.

[36] Jedním z fakultativně zřizovaných orgánů, jehož existenci zákonodárce výslovně předvídal, je rozhodčí komise (§ 265–267 o. z.). Její specifické postavení je přitom dáno tím, že rozhodnutí tohoto orgánu má účinky pravomocného soudního rozhodnutí – je pro účastníky řízení závazné (§ 159a odst. 1 o. s. ř.) a nezměnitelné (§ 159a odst. 4 o. s. ř.) – a dále i tím, že je soudně vykonatelné (§ 28 odst. 2 z. r. ř. ve spojení s § 40e z. r. ř. a § 267 o. z.). V tomto kontextu tak lze konstatovat, že řízení před rozhodčí komisí spolku je jedním z „druhů“ rozhodčího řízení, čemuž odpovídá i systematika právní úpravy (§ 267 o. z.). Vady rozhodnutí rozhodčí komise se proto nepřezkoumávají v režimu § 258 a násl. o. z. (jako je tomu u rozhodnutí jiných orgánů spolku), nýbrž – jak se podává z § 267 o. z. ve spojení s § 40e z. r. ř. – v řízení o zrušení rozhodčího nálezu soudem a zastavení nařízeného výkonu rozhodnutí ve smyslu § 31–35 z. r. ř.

[37] Ačkoli je spolkům – jak bylo řečeno výše – ponechána relativně velká míra autonomie, která se projevuje i značnou variabilitou uspořádání jejich orgánů, je namístě doplnit, že ani tato autonomie není bezbřehá. Jsou-li rozhodnutí rozhodčí komise (na jedné straně) přiznány účinky pravomocného soudního rozhodnutí a je-li rozhodnutí rozhodčí komise soudně vykonatelné, potom tyto vlastnosti musí být (na druhé straně) doprovázeny možností soudního přezkumu rozhodnutí rozhodčí komise v režimu § 31–35 z. r. ř. Obě tyto vlastnosti, které rozhodování rozhodčí komise má, od sebe nelze oddělit.

[38] Pokud by totiž rozhodnutí rozhodčí komise byly přiznány účinky pravomocného soudního rozhodnutí (závaznost a nezměnitelnost), ovšem s tím, že by bylo možné ujednáním zakladatelského právního jednání spolku vyčlenit přezkum takových rozhodnutí mimo režim řízení o zrušení rozhodčího nálezu soudem a zastavení nařízeného výkonu rozhodnutí (podle § 31–35 z. r. ř.), zakládala by se tím „dvojkolejnost“ procesu přezkumu rozhodnutí rozhodčí komise. Pro dvojí režim přezkumu rozhodnutí rozhodčí komise nelze najít žádný rozumný důvod ani z hodnotového hlediska. Je-li totiž řízení před rozhodčí komisí spolku jedním z „druhů“ rozhodčího řízení, potom by odlišný standard přezkumu rozhodnutí rozhodčí komise zakládal nedůvodnou nerovnost v tom smyslu, že by bylo stejné zákonem upraveno libovolně rozdílně (k tomu v obecné rovině například nález Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 11/02, uveřejněný pod číslem 198/2003 Sb.).

[39] Proto, zřídí-li stanovy spolku orgán, který má rozhodovat o majetkových sporech (ve smyslu § 2 odst. 1 z. r. ř.) náležejících do spolkové samosprávy s tím, že rozhodnutí takto zřízeného orgánu je pro účastníky řízení závazné a nezměnitelné (tj. má účinky pravomocného rozhodnutí), musí přezkum rozhodnutí tohoto orgánu podléhat režimu řízení o zrušení rozhodčího nálezu soudem a zastavení nařízeného výkonu rozhodnutí (podle § 31–35 z. r. ř.). Ujednání stanov, která by uvnitř spolku na jedné straně zřizovala rozhodčí komisi, aby na druhé straně stanovila, že rozhodnutí rozhodčí komise nepodléhají přezkumu v režimu § 31–35 z. r. ř., odporují donucujícím ustanovením zákona.

[40] Lze tedy uzavřít, že ustanovení § 267 o. z. je normou, od níž se ujednáním stran, resp. zakladatelským právním jednáním spolku, nelze odchýlit.

c) Aplikace výše uvedených (obecných) závěrů v projednávané věci

[41] V poměrech projednávané věci vycházel odvolací soud z toho, že „závěry orgánu uvedeného specifického spolku působí pouze dovnitř spolku“ a že „tyto závěry nejsou vykonatelné v rámci zákony upraveného výkonu rozhodnutí a nepředstavují překážku pro soudní řízení.“

[42] Odvolací soud však přehlédl, že Sbor rozhodců má podle stanov asociace a procesního řádu (čl. 17 odst. 7 stanov, resp. § 42 odst. 1 procesního řádu) rozhodovat o majetkových sporech náležejících do spolkové samosprávy. Přitom rozhodnutí vynesená v rozhodčím řízení jsou závazná pro všechny, jichž se týkají (čl. 26 odst. 10 stanov). Současně mohou být předmětem výkonu (podle § 66 odst. 3 až 5 procesního řádu) s tím, že pokud výkon rozhodnutí nepovede ke splnění vymáhané povinnosti, věc se postoupí etické komisi k uložení trestu podle disciplinárního řádu (§ 66 odst. 8 procesního řádu). Za těchto okolností tedy Sbor rozhodců po materiální stránce je (musí být) rozhodčí komisí ve smyslu § 265 o. z., což nemůže nijak zvrátit ani opačná deklarace čl. 26 odst. 11 stanov.

[43] Určuje-li čl. 26 odst. 11 stanov, že rozhodnutí Sboru rozhodců nepodléhají přezkumu v režimu § 31–35 z. r. ř., jde o ujednání zakladatelského právního jednání, které odporuje donucujícím ustanovením zákona. Takové ujednání stanov není s to vyvolat zamýšlené právní účinky.

[44] Přijal-li tedy odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) za svou deklaraci stanov asociace a procesního řádu, podle nichž Sbor rozhodců není rozhodčí komisí ve smyslu § 265 o. z., a přezkoumával-li platnost rozhodčího nálezu v režimu řízení podle § 258 a násl. o. z., je jeho právní posouzení této právní otázky nesprávné. V důsledku toho je pak nesprávný také způsob, jakým se soudy nižších stupňů vypořádaly nejen s navrhovatelem tvrzeným nedostatkem pravomoci Sboru rozhodců při rozhodování o pohledávce fotbalového klubu, ale i s tvrzenou podjatostí předsedy odvolacího senátu Sboru rozhodců.

[45] V další fázi řízení bude úkolem soudů provést relevantní výklad stanov spolku, zejména posoudit právní následky toho, že stanovy asociace jsou ve výše vyloženém rozsahu v rozporu s donucujícím ustanovením zákona (§ 267 o. z.). Soudy se tedy budou zabývat tím, zda čl. 26 odst. 11 stanov lze oddělit od ostatního obsahu zbylých odstavců téhož článku (§ 576 o. z.) – tedy zda zamýšlené právní účinky nevyvolává pouze čl. 26 odst. 11 stanov, anebo celý čl. 26 stanov. Pokud by totiž zamýšlené právní účinky nevyvolával celý čl. 26 stanov spolku, potom by bez dalšího nevyvolávaly právní účinky ani „rozhodnutí“ Sboru rozhodců, k jehož zřízení a vymezení působnosti čl. 26 stanov směřoval (jestliže by Sbor rozhodců neměl pravomoc rozhodovat ve věcech vymezených čl. 26 stanov, potom by se na jeho rozhodnutí přijatá v těchto věcech podle § 245 o. z. hledělo, jako by nebyla přijata).

[46] Teprve dojde-li soud k závěru, že Sbor rozhodců byl stanovami spolku platně zřízen jako rozhodčí komise, bude se zabývat tvrzenými důvody neplatnosti rozhodčího nálezu s tím, že zváží, zda v projednávané věci nelze návrh na zahájení řízení posoudit – podle obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) – jako návrh na zrušení rozhodčího nálezu ve smyslu § 31 z. r. ř. (ve spojení s § 40e z. r. ř.).

[47] Ve vztahu k jednotlivým (navrhovatelem tvrzeným) důvodům neplatnosti se soud případně neopomene vypořádat se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2016/2011 – jde-li o námitku navrhovatele, že odvolací senát Sboru rozhodců rozhodoval ohledně kompenzační námitky fotbalového klubu mimo rámec „působnosti“. A dále též se závěry rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 23 Cdo 3150/2012 a ze dne 18. 11. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1337/2019 (uveřejněných pod čísly 29/2015 a 90/2021 Sb. rozh. obč.) – jde-li o námitku navrhovatele, že se rozhodování odvolacího senátu Sboru rozhodců účastnil rozhodce, který byl podjatý. Soud přitom nepřehlédne též úpravu nepodjatosti členů rozhodčí komise v § 266 o. z.

d) Vada řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci

[48] Je-li dovolání přípustné, přihlíží Nejvyšší soud i k jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Takovou vadou řízení je i situace, kdy k projednání odvolání předseda senátu odvolacího soudu nenařídil jednání, ačkoli tak učinit měl (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2009, sp. zn. 29 Cdo 4190/2008, ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. 27 Cdo 2515/2020, odst. 45, nebo ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 27 Cdo 451/2020, odst. 60).

[49] K projednání odvolání nařídí předseda senátu odvolacího soudu jednání (§ 214 odst. 1 o. s. ř.), nestanoví-li zákon jinak (§ 214 odst. 2 a 3 o. s. ř.). To platí i pro řízení o vyslovení neplatnosti rozhodnutí orgánu spolku (§ 1 odst. 3 z. ř. s.). Na uvedeném pravidle ničeho nemění ani úprava § 89 z. ř. s., neboť ta se uplatní toliko v řízení před soudem prvního stupně, nikoli v řízení odvolacím (v poměrech právní úpravy občanského soudního řízení účinné do 31. 12. 2013 obdobně srov. důvody usnesení 29 Cdo 4190/2008).

[50] Jestliže tedy předseda senátu odvolacího soudu v projednávané věci nenařídil jednání, aby odvolání projednal, aniž byly splněny podmínky, za nichž jednání není třeba nařizovat (§ 214 odst. 2 a 3 o. s. ř.), zatížil tím řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé. To platí tím spíše, jsou-li odvolacím důvodem, jako v projednávané věci (viz zejména č. l. 77 verte), námitky směřující k tomu, že soud prvního stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním [§ 205 odst. 2 písm. e) o. s. ř. ve spojení s § 1 odst. 3 z. ř. s.].

e) Vada uvedená v § 229 odst. 1 o. s. ř.

[51] Je-li dovolání přípustné, přihlíží Nejvyšší soud (podle § 242 odst. 3 o. s. ř.) i k vadám uvedeným v § 229 odst. 1 o. s. ř.

[52] Podle § 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř. může žalobou pro zmatečnost účastník napadnout pravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně nebo odvolacího soudu, kterým bylo řízení skončeno, jestliže rozhodoval vyloučený soudce nebo přísedící.

[53] Podle § 14 odst. 1 o. s. ř. jsou soudci a přísedící vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je tu důvod pochybovat o jejich nepodjatosti.

[54] Podle § 80 odst. 5 písm. b) zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (dále jen „zákon o soudech a soudcích“), je soudce povinen ve svém osobním životě svým chováním dbát o to, aby nenarušovalo důstojnost soudcovské funkce a neohrožovalo nebo nenarušovalo důvěru v nezávislé, nestranné a spravedlivé rozhodování soudů. Soudce zejména nesmí působit jako rozhodce nebo zprostředkovatel řešení právního sporu, zastupovat účastníky soudního řízení nebo jako zmocněnec poškozeného nebo zúčastněné osoby v soudním nebo správním řízení, s výjimkou zákonného zastoupení a případů, v nichž půjde o zastupování dalšího účastníka řízení, v němž je účastníkem i sám soudce.

[55] Nejvyšší soud předesílá, že rozhodnutí o vyloučení soudce podle ustanovení § 14 o. s. ř. představuje výjimku z ústavní zásady, podle níž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci; soudce lze vyloučit z projednávání a rozhodnutí přidělené věci jen ze zákonných důvodů, které mu brání věc projednat a rozhodnout v souladu se zákonem nezaujatě a spravedlivě.

[56] Předpokladem skutečného uplatnění zásady rovnosti účastníků v řízení a zajištění záruk správného a spravedlivého rozhodnutí orgánu moci soudní v demokratickém právním státě je, aby v řízení jednal a rozhodoval soudce nepodjatý, který není v žádném osobním vztahu k účastníkům a k jejich zástupcům a který není v žádném směru zainteresován na výsledku řízení. V souladu s tím zákon konstruuje jako důvody vyloučení soudce soudcův poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům.

[57] Podle ustáleného výkladu podávaného soudní praxí (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2012, sen. zn. 29 NSČR 26/2012, uveřejněné pod číslem 85/2012 Sb. rozh. obč.) soudcův poměr k věci může vyplývat především z přímého právního zájmu soudce na projednávané věci. Tak je tomu bezpochyby v případě, kdy by soudce sám byl účastníkem řízení, ať na straně žalobce či na straně žalovaného, nebo v případě, že by mohl být rozhodnutím soudu přímo dotčen ve svých právech (např. kdyby jinak mohl být vedlejším účastníkem). Poměrem k věci se také rozumí situace, kdy soudce získal o věci poznatky jiným způsobem než z dokazování při jednání (např. jako svědek vnímal skutečnosti, které jsou předmětem dokazování), a v důsledku toho je jeho pohled na dokazováním zjištěné skutkové okolnosti případu deformován jeho dalšími poznatky zjištěnými mimoprocesním způsobem. Soudcův poměr k účastníkům nebo k jejich zástupcům pak může být založen především příbuzenským nebo jemu obdobným vztahem, jemuž na roveň může v konkrétním případě stát vztah přátelský, či naopak zjevně nepřátelský.

[58] Vyloučení soudce zákon zakládá na existenci určitého důvodu, vymezeného takovými konkrétně označenými a zjištěnými skutečnostmi, v jejichž světle se jeví soudcova nepodjatost pochybnou. Vylučuje se tím subjektivní pohled na vyloučení soudce. K tomu, aby soudce byl vyloučen, nemohou postačovat pocity soudce nebo nadřízeného soudu o tom, zda lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti, nýbrž musí být zjištěn důvod, z něhož vyplývá, že lze pochybovat o soudcově nepodjatosti. Proto není relevantní, zda (námitkou dotčený) soudce v konkrétní věci „se cítí či necítí podjatý“ nebo zda „spatřuje či nespatřuje důvod pochybovat o své nepodjatosti.“ Není zde relevantní ani subjektivní hledisko účastníků řízení o podjatosti soudce, resp. takové hledisko (obsažené např. v účastníkem učiněné námitce podjatosti soudce) může být podnětem k jejímu zkoumání, nicméně rozhodování o této otázce se musí vždy dít výlučně na základě objektivního hlediska.

[59] Rovněž dosavadní judikatura Ústavního soudu k této otázce je taková, že podjatost nemůže být sice nikdy postavena zcela najisto, ovšem nelze vycházet pouze ze subjektivních pochybností osob zúčastněných na řízení, či ze subjektivních pocitů příslušného soudce, nýbrž i z právního rozboru objektivních skutečností, které k těmto pochybnostem vedou. Validním kritériem je proto tzv. jevová stránka věci. Za objektivní se tak nepovažuje to, jak se nestrannost soudce subjektivně jeví účastníkovi řízení, ale jaká je reálná existence objektivních okolností, které by mohly vést k pochybnostem, zda soudce disponuje určitým – nikoliv nezaujatým – vztahem k věci (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 3. 7. 2001, sp. zn. II. ÚS 105/01, nebo ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 371/04, nebo usnesení ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 371/04, a ze dne 7. 11. 2012, sp. zn. II. ÚS 2663/12). Důvod, jenž zakládá pochybnosti o soudcově nepodjatosti, tedy musí být dán objektivně.

[60] Nejvyšší soud přitom již v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2014, sp. zn. 30 Nd 313/2014 (na nějž dovolatel přiléhavě odkazuje), konstatoval, že má-li soudce (spolu)rozhodovat ve věci, která z pohledu posuzování té které relevantní (byť i v soudním sporu předběžné) otázky souvisí s jeho mimoprofesní činností, v rámci které se takový soudce (spolu)účastnil či (opakovaně) spoluúčastní při rozhodování o právech a povinnostech fyzických či právnických osob s odkazem např. na přijaté interní předpisy (ne)podnikatelským subjektem, anebo při které zaujímá rozhodnutí (byť i „manažerského typu“) týkající se vnitřní či vnější sféry činnosti takového právního subjektu, jeho členů nebo třetích osob ve vztahu k tomuto subjektu, pak v takovém případě bude zpravidla naplněn důvod jeho vyloučení z projednávání a rozhodnutí předmětné věci, k jejímuž vyřízení byl podle platného rozvrhu práce soudu povolán.

[61] Přitom je třeba podotknout, že s odkazem na tento závěr Nejvyšší soud vyloučil z projednávání a rozhodování dané věci soudce Vrchního soudu v Praze K. P., a sice právě proto, že v dané věci vystupoval jako vedlejší účastník na straně žalobců spolek, který je účastníkem řízení i v projednávané věci. K. P. přitom Nejvyšší soud vyloučil z projednávání a rozhodování věci proto, že působil jako bývalý člen odvolací a revizní komise spolku.

[62] Vzhledem k obecně známému blízkému vztahu S. B. ke spolku je Nejvyšší soud přesvědčen, že v projednávané věci reálně existují objektivní okolnosti, které by mohly vést k pochybnostem, zda soudce (ne)disponuje určitým – nikoli nezaujatým – vztahem k jednomu z účastníků řízení. Skutečnost, že blízký vztah jmenovaného ke spolku trval i v době projednávání dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (a trvá dodnes), se přitom podává již jen z toho, že je S. B. stále uveden na webových stránkách asociace (viz https://facr.fotbal.cz/osoby/osoba/32717) jako předseda Arbitrážní komise SF FAČR a jako předseda Sboru rozhodců SFČR.

[63] S. B. byl proto vyloučen z rozhodování a projednávání věci, a dovolateli tak lze přisvědčit, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu trpí i zmatečnostní vadou [ve smyslu § 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř.].

[64] K tomu má Nejvyšší soud za potřebné dodat, že členství v rozhodčí komisi spolku ve smyslu § 265–267 o. z. je podle jeho názoru neslučitelné s výkonem funkce soudce. Řízení před rozhodčí komisí spolku je totiž – jak bylo výše vyloženo – jedním z „druhů“ rozhodčího řízení. Soudce přitom podle výslovného znění § 80 odst. 5 písm. b) zákona o soudech a soudcích nesmí působit jako rozhodce nebo zprostředkovatel řešení právního sporu, neboť je povinen ve svém osobním životě svým chováním dbát o to, aby nenarušovalo důstojnost soudcovské funkce a neohrožovalo nebo nenarušovalo důvěru v nezávislé, nestranné a spravedlivé rozhodování soudů.

[65] Tento názor by se přitom prosadil také tehdy, kdyby soudy dospěly k závěru, že ustanovení zakladatelského právního jednání spolku, kterým měla být rozhodčí komise zřízena, nevyvolává zamýšlené právní účinky. Povinnost soudce stanovenou § 80 odst. 5 písm. b) zákona o soudech a soudcích je totiž zapotřebí vykládat tak, že nezahrnuje jen zákaz působit jako rozhodce nebo zprostředkovatel řešení právního sporu, ale i zákaz vyvolávat v širší veřejnosti zdání, že tyto činnosti soudce vykonává (jakkoli se rozhodování ve skutečnosti účastnit nemusí či jakkoli mohou být „rozhodčí nálezy“ tělesa, které vyvolává dojem rozhodčího soudu, právně bezvýznamné). Již toto zdání širší veřejnosti je totiž způsobilé ohrozit či narušit důvěru v nezávislé, nestranné a spravedlivé rozhodování soudů.

f) Shrnutí

[66] Jelikož právní posouzení první (a v důsledku toho ani druhé) z dovolacích otázek není správné (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl dovolatelem uplatněn právem) a řízení je zatíženo vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i zmatečnostní vadou, Nejvyšší soud – aniž by ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) – zrušil usnesení odvolacího soudu a spolu s ním i usnesení soudu prvního stupně. Věc pak vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

[67] Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud i pro soud prvního stupně závazný (§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.).

[68] V novém rozhodnutí bude rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Autor: -mha-