// Profipravo.cz / Rozhodčí řízení 20.02.2023
K určení, zda se jedná o zahraniční rozhodčí nález nebo nález tuzemský
I. Pro určení, zda se jedná o zahraniční rozhodčí nález nebo nález tuzemský, je podle zákona o rozhodčím řízení rozhodné místo jeho vydání, které je nutné ztotožnit s místem řízení podle § 17 zákona o rozhodčím řízení. Tudíž i v případě rozhodčí doložky uzavřené mezi tuzemskými subjekty, které si zvolí místo řízení v zahraničí, bude nález vydaný v případném rozhodčím řízení zahraničním rozhodčím nálezem.
II. Samotná skutečnost, že by byl v případě neexistence rozhodčí doložky předmětný spor posouzen tuzemským soudem meritorně jinak, nepředstavuje v posuzované věci překážku uznání rozhodčího nálezu z důvodu rozporu s veřejným pořádkem. Podle ustálené rozhodovací praxe je totiž rozpor s veřejným pořádkem shledáván tehdy, jestliže by přiznání účinku vykonatelnosti rozhodčího nálezu odporovalo základním principům ústavního a právního řádu, společenského zřízení a veřejného pořádku vůbec, přičemž by se jednalo o porušení takového zájmu, na kterém je třeba zcela jednoznačně a v každém ohledu trvat. Muselo by tedy jít o mimořádné a závažné porušení kogentních norem českého právního řádu, k čemuž v případě předmětného rozhodčího nálezu nedošlo.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 2552/2022, ze dne 29. 9. 2022
Dotčené předpisy: § 28 odst. 2 zák. č. 216/1994 Sb.
Kategorie: rozhodčí řízení; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 3. 6. 2020, č. j. 15 Cm 84/2008-1196, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 857 467 Kč s příslušenstvím (výrok I); žalobu co do částky 21 699 676 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výroky III a IV). Soud prvního stupně vycházel z následujícího skutkového stavu.
Mezi účastníky byla dne 13. 11. 1998 uzavřena smlouva o prodeji části podniku, kterou žalobce prodal žalovanému „Divizi rozbušky“. Součástí její přílohy C byly i některé patenty a průmyslové vzory, které se používaly v rámci této divize a které byly na žalovanou převedeny uzavřením smluv o převodu patentů. Žalobkyně následně dne 28. 12. 1999 odkoupila od společnosti ZBROJOVKA VSETÍN a.s., resp. od jejího konkursního správce, za několik desítek miliónů korun českých patent č. 282387 – Ochrana elektrické rozbušky před účinky statické elektřiny a patent č. 280118 – Zážehová časovaná rozbuška. Po podpisu smlouvy o prodeji části podniku žalovaná nesporovala úplnost prodané části podniku, nicméně poté, co se žalobkyně stala vlastníkem patentů a co požadovala po žalované, aby je odkoupila či si zajistila licenční smlouvy, napadla žalovaná žalobkyni u Arbitrážního soudu ve Vídni, kde se domáhala převodu patentů na sebe. Dne 9. 4. 2004 byl vynesen rozhodčí nález se závěrem, že žalovaná má právo využívat oba patenty ve vlastnictví žalobkyně do skončení jejich platnosti, přičemž bude mít povinnost odškodnit žalobkyni za náklady a výdaje, jež žalobkyni vznikly z důvodu jejich udržování, ochrany a prosazení patentů per capita spolu s dalšími uživateli. Žalovaná tak má právo na nevýhradní licenční užívání obou patentů. K odkupu patentů či k uzavření licenční smlouvy nedošlo. Žalobkyně pak tvrdila, že jí vzniká škoda s odkazem na to, že vynaložila nemalé částky na koupi patentů a že žalovaná neplatí příslušné licenční poplatky a ani na náklady spojené s údržbou a se správou předmětných patentů. Žalobkyně vyčíslila své nároky znaleckým posudkem, jenž stanovil výši majetkového prospěchu žalovaného za období od 1. 1. 2002 do 21. 12. 2007 na 31 348 000 Kč. S ohledem na promlčení by žalobkyně požadovala pouze nároky za roky 2004 až 2007 v celkové výši 19 606 000 Kč. Dále žádala 131 453 Kč jako náhradu nákladů spojených s údržbou a se správou patentů. Po započtení pohledávek žalované za žalobkyní požadovala k náhradě částku 18 013 293,09 Kč. Žalobkyně následně v průběhu řízení rozšířila žalobu tak, že celkem požadovala zaplacení částky 22 557 143 Kč s příslušenstvím.
K námitce nedostatku pravomoci soudů včasně vznesené žalovanou podle § 106 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), s odkazem na rozhodčí doložku sjednanou mezi účastníky ve smlouvě o prodeji části podniku ze dne 13. 11. 1998 a k dovolání žalobkyně Nejvyšší soud usnesením ze dne 22. 5. 2012, sp. zn. 23 Cdo 655/2012, zrušil rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně o zastavení řízení z důvodu nedostatku pravomoci soudů věc projednat a uzavřel, že v projednávané věci jde o spor z náhrady škody, jejímž základem je smlouva ze dne 28. 12. 1999 o nabytí absolutního práva k patentům č. 282387 a č. 280118, nikoliv smlouva o převodu části podniku, ve které byla rozhodčí doložka právě a pouze pro spory z této smlouvy sjednána.
Následně byl k dovolání žalobkyně ve věci samé rozsudkem ze dne 19. 6. 2015, sp. zn. 23 Cdo 1372/2015, zrušen jak potvrzující rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 5. 2014, č. j. 3 Cmo 295/2013-353, tak i zamítavý rozsudek soudu prvního stupně ze dne 23. 4. 2013, č. j. 15 Cm 84/2008-307. Odvolací soud se tehdy ztotožnil se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně a uzavřel, že lze-li poskytnout souhlas k užívání průmyslového práva třetí osobě i jiným způsobem, než pouze uzavřením licenční smlouvy, a pokud žalobkyně vyúčtovala v souladu s rozhodčím nálezem žalované poplatky spojené s údržbou obou patentů a žalovaná je zaplatila, žalobkyni nárok na vydání neoprávněného majetkového prospěchu (v žalobě původně kvalifikovaný jako nárok na náhradu škody) za bezplatné užívání obou patentů nevznikl. Dovolací soud oproti tomu dovodil, že mají-li ve smyslu § 14 odst. 1 zákona č. 527/1990 Sb., o vynálezech a zlepšovacích návrzích, ve znění pozdějších předpisů, pojmy „souhlas k využívání vynálezu chráněného patentem“ a „licence“ shodný obsah, pak musí mít licence k využívání vynálezu chráněného patentem písemnou formu.
Soud prvního stupně následně v dalším řízení věc posuzoval jako nárok žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení žalované dle § 451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, (dále jen „obč. zák“), za bezplatné užívání obou patentů v rozhodném období od roku 2004. Z hlediska skutkové stránky věci vyšel z toho, že je v podstatě nesporné, že žalovaná oba patenty v rámci své podnikatelské činnosti od uzavření smlouvy o převodu části podniku ze dne 13. 11. 1998 využívala, což také prokazuje společné prohlášení účastníků z 15. 2. 2002 a rozhodčí nález ze dne 9. 4. 2004. Také bylo prokázáno, že se žalobkyně stala vlastníkem obou patentů na základě smlouvy uzavřené se správcem konkursní podstaty úpadce Zbrojovky Vsetín a.s. (mateřská společnost žalobkyně) ze dne 28. 12. 1999 a toto vlastnictví trvalo i v rozhodném období. V řízení naopak nebyla prokázána existence písemné licenční smlouvy k oběma patentům či její pozdější uzavření a ani existence písemného souhlasu žalobkyně, aby je mohla žalovaná bezplatně užívat ve smyslu § 508 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obch. zák.“) a § 14 zákona č. 527/1990 Sb., o vynálezech a zlepšovacích návrzích. Dále soud prvního stupně uvedl, že ani konečný rozhodčí nález ze dne 11. 2. 2004 neobsahuje přiznání práva žalované oba patenty užívat bezplatně, přičemž jeho odůvodnění není pro soud závazné. Také uvedl, že předmětné patenty nebyly uvedeny v příloze smlouvy o převodu části podniku uzavřené mezi účastníky, což odpovídalo v té době skutkovému stavu.
Soud prvního stupně proto uzavřel, že žalovaná se na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatila, a to majetkovým prospěchem získaným bez právního důvodu. Peněžitá náhrada ve smyslu § 458 obč. zák. odpovídá výši licenčního poplatku, který by byl obvyklý při získání licence k užívání práva v rozhodné době. Při určení výše náhrady vycházel z revizního znaleckého posudku Ing. K. Č. ze dne 3. 7. 2017 a z jeho doplnění ze dne 25. 4. 2019. Soud prvního stupně shledal oprávněnými finanční nároky žalobkyně za období od 9. 4. 2004 do 31. 12. 2007 a za období od 13. 2. 2009 do 13. 10. 2010 ohledně patentu č. 1 v celkové výši 2 353 534 Kč a u patentu č. 2 ve výši 96 640 Kč – tj. celkový nárok 2 450 174 Kč. Přihlédl k žalobkyní započtené pohledávce žalované ve výši 1 592 707 Kč (z rozhodčího řízení) a přiznal napadeným rozsudkem zbývající částku 857 467 Kč s příslušenstvím. Ve zbytku žalobu zamítl jako nedůvodnou.
K odvolání žalobkyně i žalované Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 6. 4. 2022, č. j. 3 Cmo 172/2020-1266, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II potvrdil a ve výroku I změnil tak, že žaloba o zaplacení 857 467 Kč s příslušenstvím se zamítá (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II a III rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud zopakoval dokazování v rozsahu týkajícím se rozhodčího nálezu Hospodářské komory ve Vídni ze dne 9. 4. 2004, v němž rozhodčí soud dospěl k závěru, že využívání patentů ZVI, a. s., bylo součástí Divize rozbušky a podle § 477 odst. 1 či 479 odst. 1 obč. zák. přešlo na Austin Detonator, s. r. o. Mezi původním vlastníkem obou patentů mateřskou společností ZV a její dceřinou společností ZVI existovala dle rozhodčího soudu konkludentní dohoda o bezúplatném a nikoli výlučném využívání patentů spolu se závazkem nést náklady na udržování patentů a tento závazek byl součástí Divize rozbušek. Byla-li pak Divize rozbušek prodána smlouvou o prodeji části podniku ze dne 13. 11. 1998 společnosti Austin Detonator, s. r. o., přešla na ni také (pouze) práva bezplatného využívání patentů; Austin Detonator, s. r. o., tak dle rozhodčího soudu nabyl pouze právo nevýhradního využívání prostého poplatků a vznikla mu povinnost nést náklady a výdaje spojené s udržováním patentů, avšak per capita, pokud ZVI poskytne licenci dalším uživatelům nebo bude patenty využívat sám. Rozhodčí soud proto ve výroku vyhověl žalobě a nařídil, že Austin Detonator, s. r. o. (nyní žalovaná), má právo využívat patent č. 282387 a patent č. 280118, jež jsou registrovány jménem ZVI, a. s. (nyní žalobkyně), u Úřadu průmyslového vlastnictví České republiky, do ukončení platnosti patentů (včetně prodloužení), přičemž bude mít povinnost odškodnit ZVI, a. s., za náklady a výdaje, které jí vznikly z důvodu udržování, ochrany a prosazení patentů per capita spolu s dalšími uživateli patentů a/nebo držiteli licence na patenty.
Odvolací soud následně uvedl, že neobstojí závěr soudu prvního stupně o tom, že rozhodčí nález neobsahuje přiznání práva žalované užívat předmětné patenty bezplatně. Podle odvolacího soudu naopak byla v uvedeném rozhodčím nálezu řešena otázka práva a rozsahu využívání obou vynálezů přímo výrokem, stejně jako otázka bezplatnosti tohoto užívání, když podle odůvodnění je využívání prosté poplatků za současné úhrady nákladů za údržbu patentů, což je pozitivně vyjádřeno ve výroku. Odvolací soud pak s odkazem na § 28 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o rozhodčím řízení“), a na § 159a o. s. ř. uzavřel, že základ právního vztahu mezi účastníky, pokud jde o důvod využívání vynálezů chráněných patenty č. 282387 a č. 280118 žalovanou, závazně vyřešen rozhodčím nálezem rozhodčího soudu Hospodářské komory ve Vídni a soudy nejsou oprávněny v rozsahu výroku rozhodčího nálezu tuto otázku opětovně a originárně řešit. Uzavřel tedy, že žaloba je zcela nedůvodná, neboť užívání předmětných patentů bylo prosté poplatků a současně část nároku uplatněného žalobou ve výši 131 453 Kč představující náklady na údržbu patentů bez DPH, na jejichž uhrazení by v souladu s výrokem rozhodčího nálezu žalobkyně měla nárok, zanikla dne 10. 6. 2009 uhrazením na účet žalobkyně.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasně podaným dovoláním, jehož přípustnost spatřovala podle § 237 o. s. ř. v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na řešení čtyř otázek, přičemž při řešení prvních dvou otázek se odvolací soud měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe a zbývající dvě otázky nebyly dle názoru dovolatelky v rozhodovací praxi dosud vyřešeny. První otázka se týkala toho, zda rozhodčí nález ve sporu mezi dvěma tuzemskými osobami, avšak vydaný v zahraničí, představuje tuzemský rozhodčí nález. Druhá otázka směřovala k tomu, zda lze v případě cizího rozhodčího nálezu bez dalšího (tj. bez jeho předchozího uznání) aplikovat § 28 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení. U obou otázek dovolatelka namítala odchýlení se od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1034/2012. Podle dovolatelky odvolací soud pochybil, když s předmětným rozhodčím nálezem, který nelze považovat za tuzemský rozhodčí nález, zacházel jako s tuzemským a jako by jím byl vázán ve smyslu § 28 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení a § 159a o. s. ř., aniž by došlo k jeho předchozímu uznání. Dovolatelka namítala, že odvolací soud nezkoumal, zda jsou dány podmínky pro uznání rozhodčího nálezu podle Úmluvy o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů, uzavřené 10. června 1958 v New Yorku, publikované jako vyhláška ministra zahraničních věcí č. 74/1959 Sb. a recipované do právního řádu České republiky (srov. Čl. 1 Ústavního zákona č. 4/1993 Sb., o opatřeních souvisejících se zánikem České a Slovenské Federativní Republiky), (dále jen „Newyorská úmluva“), a § 120 a násl. zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „ZMPS“). Uvedla, že kdyby soud tyto podmínky zkoumal, musel by dospět k odepření uznání rozhodčího nálezu, neboť pokud je v rozhodčím nálezu bezplatné užívání patentů odůvodněno konkludentním uzavřením smlouvy, pak je právní posouzení rozhodčího soudu založeno na závěru, že souhlas s užíváním patentu lze udělit i jinak než písemnou formou, což je v rozporu s českým právním řádem, neboť v předchozím zrušujícím rozsudku Nejvyšší soud uvedl, že takové právní jednání musí mít obligatorně písemnou formu.
Třetí otázka se týkala toho, zda lze v případě vyhovujících určovacích rozhodnutí vykládat výrok takového rozhodnutí s přihlédnutím k odůvodnění rozhodnutí, a čtvrtá otázka toho, zda lze vykládat výrok cizího rozhodčího nálezu s přihlédnutím k jeho odůvodnění. Podle dovolatelky judikatura připouští zohlednění odůvodnění jiného rozhodnutí v případě zamítavých rozhodnutí, v případě vyhovujících rozhodnutí vydaných v řízení zahájeném určovací žalobou není tato otázka řešena. V případě rozhodčího nálezu pak jeho výklad dle dovolatelky náleží podle příslušných rozhodčích pravidel rozhodčímu soudu. Podle dovolatelky rozhodčí soud do výroku nálezu nezahrnul bezplatnost užívání patentů a za takové situace nelze připustit, aby chybějící kvalita výroku byla doplněna pomocí odůvodnění nálezu. Dovolatelka proto navrhla, aby byl napadený rozsudek odvolacího soudu zrušen a aby věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že dovolání není přípustné ohledně žádné ze čtyř otázek, neboť podle jejího názoru napadené rozhodnutí nezávisí na řešení ani jedné z dovolatelkou předestřených otázek. Žalovaná odkázala na to, že uznání cizího rozhodčího nálezu se děje tak, že soudy k němu přihlédnou, jako by šlo o český rozhodčí nález, tudíž odvolací soud nikterak nepochybil, když v souladu s § 28 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení z nálezu vycházel. Žalovaná rovněž poukázala na to, že závěr odvolacího soudu o tom, že rozhodčím nálezem bylo rozhodnuto o bezúplatnosti užívání patentů žalovanou, vychází z výroku rozhodčího nálezu. Odvolací soud jej nedovodil z jeho odůvodnění; odkazem na odůvodnění pouze podpořil přesvědčivost svého závěru. Žalovaná proto navrhla, aby dovolání žalobkyně bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání včas podala osoba oprávněná zastoupená advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), Nejvyšší soud posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné, neboť odvolací soud se při řešení otázky, zda je rozhodčí nález vydaný v zahraničí ve sporu mezi dvě tuzemskými subjekty cizím rozhodčím nálezem a otázky, zda je soud bez dalšího vázán cizím rozhodčím nálezem, odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Nejvyšší soud ve své dosavadní judikatuře dospěl k závěru, že pro určení, zda se jedná o zahraniční rozhodčí nález nebo nález tuzemský, je podle zákona o rozhodčím řízení rozhodné místo jeho vydání, které je nutné ztotožnit s místem řízení podle § 17 zákona o rozhodčím řízení. Tudíž i v případě rozhodčí doložky uzavřené mezi tuzemskými subjekty, které si zvolí místo řízení v zahraničí, bude nález vydaný v případném rozhodčím řízení zahraničním rozhodčím nálezem. Srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1034/2012, uveřejněné pod č. 24/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení ze dne 12. 7. 2016, sp. zn. 23 Cdo 3378/2014.
V případě zahraničních rozhodčích nálezů pak musí dojít k jejich uznání, aby jimi byly české soudy vázány jako nálezy tuzemskými. Uznání zahraničního rozhodčího nálezu, ať už v režimu ZMPS (či předchozí právní úpravy v § 38 a násl. zákona o rozhodčím řízení) či v režimu Newyorské úmluvy, je neformální, není třeba zvláštního rozhodnutí o uznání zahraničního rozhodčího nálezu. Soud, příslušný orgán nebo rozhodce k cizímu rozhodčímu nálezu při splnění podmínek uznání přihlédne, jako by šlo o tuzemský rozhodčí nález, a vypořádá se s otázkou uznání cizího rozhodnutí v odůvodnění svého rozhodnutí o věci. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. 20 Nd 125/2007, které vychází ze stanoviska Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 27. 8. 1987, sp. zn. Cpjf 27/86.
Při aplikaci výše uvedených východisek na řešený případ je třeba uzavřít, že rozhodčí nález ze dne 9. 4. 2004 vydaný Hospodářskou komorou ve Vídni, je zahraničním rozhodčím nálezem, neboť strany si v předmětné rozhodčí doložce zvolily místo řízení ve Vídni. Na jeho uznání se pak vztahuje Newyorská úmluva, neboť Česká republika i Rakouská republika jsou jejími smluvními státy. Newyorská úmluva má pak v souladu s čl. 10 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, (dále jen „Ústava“), a § 2 ZMPS aplikační přednost před ustanoveními ZMPS. S dovolatelkou tak lze souhlasit potud, že odvolací soud pochybil, jestliže s odkazem na § 28 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení a § 159a o. s. ř. vycházel z výroku předmětného rozhodčího nálezu, aniž by se předtím v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal s otázkou uznání cizího rozhodčího nálezu, tedy s tím, zda jsou splněny podmínky pro jeho uznání.
Podle čl. V odst. 2 Newyorské úmluvy uznání a výkon rozhodčího nálezu mohou být také odepřeny, jestliže příslušný orgán země, kde se žádá o uznání a výkon, zjistí: a) že předmět sporu nemůže být předmětem rozhodčího řízení podle práva této země; nebo b) že uznání nebo výkonu nálezu by byl v rozporu s veřejným pořádkem této země. Z dikce čl. V Newyorské úmluvy plyne, že příslušný orgán ex offo zkoumá pouze důvody odepření uznání podle čl. V odst. 2 (srov. mutatis mutandis usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 20 Cdo 456/2003).
Z obsahu spisu pak vyplývá, že v řešené věci nebyla naplněna žádná z citovaných překážek uznání rozhodčího nálezu. Rozhodčí doložka byla uzavřena ohledně sporu splňujícího kritéria arbitrability (§ 1 a 2 zákona o rozhodčím řízení). Stejně tak překážka spočívající v rozporu s veřejným pořádkem ČR nebyla naplněna. Dovolatelka spatřovala rozpor rozhodčího nálezu s veřejným pořádkem v tom, že právní posouzení rozhodčího soudu se odlišuje od judikatury českého Nejvyššího soudu. Uvedená výtka však nenaplňuje důvod odepření uznání rozhodčího nálezu pro rozpor s veřejným pořádkem. Samotná skutečnost, že by byl v případě neexistence rozhodčí doložky předmětný spor posouzen tuzemským soudem meritorně jinak, nepředstavuje překážku uznání rozhodčího nálezu z důvodu rozporu s veřejným pořádkem. Podle ustálené rozhodovací praxe je totiž rozpor s veřejným pořádkem shledáván tehdy, jestliže by přiznání účinku vykonatelnosti rozhodčího nálezu odporovalo základním principům ústavního a právního řádu, společenského zřízení a veřejného pořádku vůbec, přičemž by se jednalo o porušení takového zájmu, na kterém je třeba zcela jednoznačně a v každém ohledu trvat (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2010, sp. zn. IV. ÚS 189/10, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2016, sp. zn. 20 Cdo 676/2016). Muselo by tedy jít o mimořádné a závažné porušení kogentních norem českého právního řádu, k čemuž v případě předmětného rozhodčího nálezu nedošlo.
Z výše uvedeného vyplývá, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, když k zahraničnímu rozhodčímu nálezu přihlížel, jako by šlo o tuzemský rozhodčí nález, aniž by se v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal s otázkou jeho uznání. Jeho právní posouzení je tak neúplné. Odvolací soud měl – dříve, než k rozhodčímu nálezu přihlédl jako k tuzemskému – nejprve posoudit, zda jsou splněny podmínky pro jeho uznání, a následně tuto úvahu promítnout do odůvodnění svého rozhodnutí ve věci. Jeho neúplné právní posouzení však s ohledem na výše uvedené nemělo vliv na samotné rozhodnutí ve věci, neboť v řešeném případě nebyla naplněna žádná z překážek uznání rozhodčího nálezu. Odvolací soud tedy správně přihlédl k předmětnému rozhodčímu nálezu jako k tuzemskému; jeho pochybení lze spatřovat „pouze“ v tom, že se s otázkou uznání výslovně nevypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že jeho pochybení nemělo vliv na správnost samotného rozhodnutí ve věci, dovolací soud dovolání žalobkyně podle § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.
Zbývající dvě otázky dovolatelky pak nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání, neboť na jejich řešení napadené rozhodnutí nespočívá (k nezbytnosti formulovat právní otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí závisí, viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 29 NSČR 53/2013). Dovolatelka otázky formulovala na základě toho, že odvolací soud podle ní závěr o bezúplatnosti užívání předmětných patentů dovodil z odůvodnění rozhodčího nálezu, nikoli z jeho výroku. Závěr odvolacího soudu však vyplývá již ze samotného výroku rozhodčího nálezu, kterým rozhodčí soud určil, že nynější žalovaná má právo užívat předmětné patenty, aniž by ji ve výroku zavázal k placení poplatků za užívání patentů, neboť jí pouze uložil „povinnost odškodnit ZVI, a. s., za náklady a výdaje, které jí vznikly z důvodu udržování, ochrany a prosazení patentů per capita spolu s dalšími uživateli patentů a/nebo držiteli licence na patenty“. Je proto irelevantní se zabývat otázkami týkajícími se závaznosti odůvodnění rozhodčího nálezu, když závěr odvolacího soudu vyplývá již ze samotného výroku rozhodčího nálezu. Na uvedeném nic nemění ani to, že odvolací soud podpůrně v odůvodnění svého rozhodnutí odkázal i na odůvodnění předmětného rozhodčího nálezu.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b o. s. ř. a § 142 odst. 1 o. s. ř. Náklady procesně úspěšné žalované sestávají z odměny za zastupování advokátem ve výši 51 540 Kč podle § 1 odst. 2 věty první, § 6 odst. 1 a § 7 bodu 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a z paušální částky 300 Kč za jeden úkon právní služby podle § 13 odst. 4 uvedené vyhlášky, při připočtení náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 10 887 Kč podle § 137 odst. 3 o. s. ř, celkem tedy 62 727 Kč.
Autor: -mha-