// Profipravo.cz / Rozhodčí řízení 25.05.2021
Zastavení exekuce z důvodu vady rozhodčího nálezu dle § 31 písm. a) ZRŘ
Jestliže rozhodčí doložka byla uzavřena po 1. 12. 2016 a povinná navrhuje zastavení exekuce z důvodu, že dotčenou smlouvu uzavírala s oprávněným ve skutečnosti jako spotřebitelka, měl exekuční soud postupovat v souladu s § 35 odst. 2 ZRŘ. Pokud povinná podala návrh na zastavení nařízeného výkonu rozhodnutí (resp. exekuce) z důvodu podle § § 31 písm. a) ZRŘ, bylo povinností exekučního soudu přerušit exekuční řízení a uložit povinné, aby do 30 dnů podala u příslušného soudu návrh na zrušení rozhodčího nálezu. Platností smlouvy se tak bude zabývat nalézací soud.
Exekuční soud proto nepostupoval správně, když exekuční řízení nepřerušil, namísto toho o návrhu povinné na zastavení exekuce rozhodoval.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 2353/2020, ze dne 2. 3. 2021
Dotčené předpisy:
§ 2 odst. 1 zák. č. 216/1994 Sb. ve znění od 01. 12. 2016
§ 31 písm. a) zák. č. 216/1994 Sb.
§ 35 zák. č. 216/1994 Sb. ve znění od 01. 12. 2016
§ 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Kategorie: exekuce; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
1. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil usnesení Okresního soudu v Přerově ze dne 23. 10. 2019, č. j. 32 EXE 937/2019-25, kterým byl zamítnut návrh povinné na zastavení exekuce.
2. Odvolací soud měl za prokázané, že smlouva o poskytnutí úvěru na podporu podnikání č. 061118 uzavřená mezi oprávněným a povinnou dne 29. 11. 2018 byla uzavřena mezi podnikatelskými subjekty, jelikož věřitel i dlužník vystupovali jako podnikatelé pod příslušnými identifikačními čísly. Samotný úvěr byl specifikován v článku III. této smlouvy jako úvěr k podpoře podnikání, jenž byl účastníky podřazen pod zákon č. 89/2012 Sb. občanský zákoník, dále jen „o. z.“, s akcentem na skutečnost, že se jedná o neúčelový úvěr na podporu podnikání. Výše uvedená smlouva nevzbuzuje pochybnosti o tom, že byla poskytnuta pro podnikatelské účely dlužníka (povinné), a to za účelem podpory podnikání. Účastníci smlouvy zcela určitým způsobem učinili dohodu o tom, že jejich případný majetkový spor plynoucí z této smlouvy bude řešit jediný rozhodce JUDr. L. P. (čl. IV. smlouvy). Takto stanovený rozhodce také dne 28. 4. 2019 pod sp. zn. Ro 050/2019 vydal rozhodčí nález, kterým byla povinné uložena povinnost zaplatit oprávněnému částku 53 900 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % p. a. z částky 53 900 Kč ode dne 1. 3. 2019 do zaplacení, částku ve výši 0,5 % denně z dlužné částky 53 900 Kč ode dne 1. 3. 2019 do zaplacení, částku ve výši 150 Kč denně od 1. 3. 2019 do zaplacení částky 53 900 Kč, jakož i částku 450 Kč, to vše do tří dnů od právní moci rozhodčího nálezu, s tím, že žalovaná je současně povinna nahradit žalobci na účet právní zástupkyně žalobce náklady řízení ve výši 14 091,10 Kč do tří dnů od právní moci rozhodčího nálezu.
3. Odvolací soud uvedl, že již ustálená soudní praxe uplatňuje zásadu, že exekuční soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu, nepřihlíží ani k vadám nalézacího řízení, a to z důvodu, že ze své podstaty je exekuční řízení určeno pouze pro faktický výkon rozhodnutí a nikoli pro autoritativní nalézání práva. Současně je však soudní judikaturou řešena otázka nepřípustnosti exekuce rozhodčího nálezu z důvodu, že obsah vykonávaného titulu se ocitá v kolizi se základními principy demokratického státu, a to výlučně ve vztahu ke smlouvám rozhodčím a s nimi provázanými smlouvami o spotřebitelském úvěru, tj. ve vztahu ke spotřebitelům (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/1, ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1387/2016 a další). O takový případ však v souzené věci nejde. Krajský soud nemá pochybnosti o tom, že v řízení posuzovaná smlouva o poskytnutí úvěru na podporu podnikání č. 061118 nemá povahu spotřebitelské smlouvy a povinná postavení spotřebitele nemá, proto na její osobu nelze aplikovat dobrodiní závěrů nálezů Ústavního soudu (viz výše). Z obsahu skutkových zjištění učiněných z rozhodčího spisu jednoznačně vyplývá, že povinná jako účastník nalézacího řízení před rozhodcem nebyla v postavení spotřebitele, exekuční soud proto není oprávněn zkoumat, zda jsou dány důvody vedoucí k neplatnosti rozhodčí doložky pro porušení zákonných principů ochrany spotřebitele (coby „slabší strany“). V dané věci tedy není věcný přezkum rozhodčího nálezu možný, proto návrh povinné na zastavení exekuce nemůže být úspěšný. Vzhledem k výše uvedenému krajský soud usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.
4. Proti výše uvedenému usnesení podala povinná dovolání. Namítá, že se odvolací soud vůbec nezaobíral rozporem předmětné smlouvy s dobrými mravy. Povinná mimo jiné upozorňuje na celkovou výši smluvních pokut ve výši 0,5 % denně a navíc 150 Kč denně jako pevnou částku pro případ prodlení, která z částky přiznané rozhodcem činí v součtu 419,50 Kč denně. Výše denní smluvní pokuty se tedy v uvedeném případě rovná 1,4 % z půjčené částky (resp. 0,78 % z v exekuci vymáhané jistiny). Povinná v této souvislosti podotýká, že v případě výše smluvní pokuty stanovené za každý den prodlení existuje již celkem ustálená rozhodovací praxe, kdy podle Nejvyššího i Ústavního soudu je pomyslnou „hranicí“ přiměřenosti již smluvní pokuta ve výši 0,5 % z dlužné částky za každý den prodlení. Vzhledem k poskytnutému plnění ve výši 30.000 Kč je smluvní pokuta v takové výši naprostým excesem z hlediska dobrých mravů. Roční navýšení je pak 153.117,50 Kč, tzn. více než pětinásobek poskytnuté částky. Nesmí být opomenuto ani to, že uvedený nárůst dlužné částky není konečný, když je dále třeba připočíst zákonný úrok z prodlení ve výši 9,75 % p. a.
5. Napadené usnesení dle povinné závisí na vyřešení otázek procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (usnesení sp. zn. 20 Cdo 1387/2016 ze dne 28. 2. 2017 nebo sp. zn. 20 Cdo 2897/2017 ze dne 16. 10. 2017), případně které v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyly vyřešeny (pokud by byly pochyby o ustálenosti rozhodovací praxe ve vztahu k formálnímu označení povinné jako podnikatelky, jakož i je třeba přihlédnout k danému případu a jeho specifikům). Předmětné otázky procesního práva znějí:
A) Je exekuční soud oprávněn přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu, je-li dlužník fyzickou osobou formálně označenou jako podnikatel?
B) Může exekuční soud v takovém případě, jako v otázce A, na základě věcného přezkumu exekučního titulu exekuci zastavit dle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, a to s odkazem na „jiný důvod“?
Napadené usnesení pak závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozsudek sp. zn. 32 Odo 1196/2003 ze dne 22. 6. 2004 nebo rozsudek sp. zn. 32 Cdo 1138/2007 ze dne 23. 4. 2007), která zní:
C) Pokud dlužník v postavení fyzické osoby nevystupoval jako podnikatel, pouze na vyžádání oprávněného uvedl své identifikační číslo, lze bez dalšího dovodit, že smlouvu uzavřel jako podnikatel?
Dalšími otázkami procesního a hmotného práva (otázky se týkají obou oblastí práva), které v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyly dosud vyřešeny, jsou:
D) Je nepřezkoumatelné rozhodnutí soudu, jestliže má soud posoudit postavení účastníků, přičemž neprovede důkazy navrhované povinnou k prokázání, že přes označení identifikačním číslem nevystupovala v postavení podnikatele, aby tak byly náležitě objasněny rozhodné skutečnosti?
E) Ať už je odpověď na otázku C jakákoli, došlo-li ze strany věřitele k záměrnému a cílenému zneužití skutečnosti, že dlužník disponuje identifikačním číslem, a tím i k obejití ustanovení na ochranu spotřebitele, může být dlužníkovi v postavení fyzické osoby formálně označené jako podnikatel poskytnuta ochrana podle zákona o spotřebitelském úvěru?
Konečně napadené usnesení pak závisí i na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla vyřešena:
F) Může exekuční soud na základě zjištění, že věřitel neposoudil s odbornou péčí úvěruschopnost dlužníka v postavení fyzické osoby formálně označené jako podnikatel zastavit exekuci postupem dle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, a to s odkazem na „jiný důvod“?
6. K otázkám A a B povinná uvádí, že exekuční soud může přezkoumávat exekuční titul i z pohledu správnosti, neboť exekuční soud je orgánem spravedlnosti. Když na tuto otázku bylo Nejvyšším soudem již odpovězeno, a to usnesením sp. zn. 20 Cdo 2897/2017 ze dne 16. 10. 2017, ve kterém soud uvedl, že se nejedná o věcný přezkum. Dané závěry lze přitom vztáhnout i na vztahy, ve kterých nevystupuje pouze spotřebitel, když na povaze účastníků ve vztahu k posuzování pravomoci rozhodce nezáleží, jak dovodil Nejvyšší soud ve svém usnesení sp. zn. 20 Cdo 1387/2016 ze dne 28. 2. 2017, na které se odkazoval sám odvolací soud. Dále povinná dané opírá i o již citovanou judikaturu Ústavního soudu (nález sp. zn. I. ÚS 199/11 ze dne 26. 1. 2012 a sp. zn. III. ÚS 4084/12 ze dne 11. 12. 2014), jakož i nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2230/16 ze dne 1. 11. 2016 a judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně usnesení sp. zn. 20 Cdo 2131/2008 ze dne 18. 2. 2010 a sp. zn. 20 Cdo 1394/2012 ze dne 19. 2. 2013. Úvahy odvolacího soudu o tom, že přihlédnout k podmínkám smlouvy v exekučním řízení nelze, jsou nesprávné a v rozporu judikaturou.
7. K otázkám C, D, a E povinná dodává, že pouze z formálního označení smlouvy a uvedení identifikačního čísla nelze dojít k závěru, že povinná vystupovala jako podnikatelka, ale měly být zkoumány další okolnosti. Mělo být posuzováno, zda povinná skutečně vstupovala do daného vztahu v rámci své podnikatelské činnosti, popřípadě zda ze strany věřitele nedošlo vyžádáním identifikačního čísla k záměrnému a cílenému obejití ustanovení na ochranu spotřebitele. Povinná má za to, že odvolací soud pochybil a odchýlil se od ustálené judikatury Nejvyššího soudu (např. rozsudek sp. zn. 32 Odo 1196/2003 ze dne 22. 6. 2004 nebo usnesení č. j. 28 Cdo 1897/2017-479 ze dne 23. 5. 2018). Povinná sděluje, že se na oprávněného obrátila prostřednictvím webové stránky www.bez-pujcka.cz se zájmem o úvěr. Protože měla povinná přidělené identifikační číslo, oprávněný jí nabídl smlouvy pro podnikatele. Povinná jako slabší smluvní strana a neprofesionál v oblasti finančních služeb nebyla schopná dohlédnout následků, které takovéto uzavření smlouvy může mít. Má tedy za to, že oprávněný cíleně obešel zákon o spotřebitelském úvěru, když využil skutečnost, že povinná má přidělené identifikační číslo. Povinná není ve smlouvě označena ani místem podnikání, jen místem bydliště. Pokud by bylo i přes výše uvedené shledáno, že povinná uzavřela smlouvu jako podnikatel, povinná má za to, že by neměla být poskytována právní ochrana subjektu, který dojednává podmínky smluv takové, že i pro podnikatele jsou zcela v rozporu s dobrými mravy. Neměla by být odepřena právní ochrana subjektu (byť by se formálně jednalo o podnikatele), který se však v daném vztahu nachází ve výrazně slabším postavení jakožto drobný živnostník, když proti němu stojí profesionál podnikající v dané oblasti.
8. K otázce F dovolatelka odkazuje zejména na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019. Podle Ústavního soudu přitom věřitelé mají půjčovat jen těm, kteří jsou schopni splácet. Ledabylost věřitele jej neomlouvá, naopak je mu k újmě a soudy by dle Ústavního soudu měly motivovat věřitele k řádnému zkoumání úvěruschopnosti, a to i za cenu zastavování exekucí bez ohledu na to, zda daná povinnost byla v zákoně stanovena či nikoliv, neboť se jedná o obecnou a logickou povinnost každého věřitele. Ústavní soud neomezil povinnost věřitele zkoumat úvěruschopnost pouze na vztah mezi spotřebitelem a podnikatelem, ale vymezil jej jako výchozí zásadu a obecný princip, kterým by se měl řídit každý věřitel, a to bez ohledu na to, s kým daný úvěr sjednává. Oprávněný však úvěruschopnost povinné s odbornou péčí nezkoumal.
9. Povinná na základě výše uvedeného navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodl, že se usnesení soudu prvního stupně a usnesení odvolacího soudu zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Oprávněný je povinen uhradit povinné náhradu nákladů dovolacího řízení.
10. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen o. s. ř.
11. Dovolání je přípustné, neboť Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi dosud neřešil otázku, jak má exekuční soud postupovat v případě, kdy rozhodčí doložka byla uzavřena po 1. 12. 2016 a povinná navrhuje zastavení exekuce z důvodu, že smlouvu o úvěru uzavírala s oprávněným ve skutečnosti jako spotřebitelka.
12. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb., zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů ve znění účinném od 1. 12. 2016 (dále též jen „zákon č. 216/1994 Sb.“), strany se mohou dohodnout, že o majetkových sporech mezi nimi, s výjimkou sporů ze smluv, které se spotřebitelem uzavírá podnikatel, sporů vzniklých v souvislosti s výkonem rozhodnutí a incidenčních sporů, k jejichž projednání a rozhodnutí by jinak byla dána pravomoc soudu nebo o nichž to stanoví zvláštní zákon, má rozhodovat jeden nebo více rozhodců anebo stálý rozhodčí soud (rozhodčí smlouva).
13. Podle § 31 písm. a) zákona č. 216/1994 Sb., soud na návrh kterékoliv strany zruší rozhodčí nález, jestliže byl vydán ve věci, o níž nelze uzavřít platnou rozhodčí smlouvu.
14. Podle § 35 odst. 1 písm. a) zákona č. 216/1994 Sb., i když nepodala návrh na zrušení rozhodčího nálezu soudem, může strana, proti níž byl soudem nařízen výkon rozhodčího nálezu, bez ohledu na lhůtu stanovenou v § 32 odst. 1, podat návrh na zastavení nařízeného výkonu rozhodnutí kromě důvodů uvedených ve zvláštním předpisu i tehdy, jestliže rozhodčí nález je stižen některou vadou uvedenou v § 31 písm. a), d) nebo f).
15. Podle § 35 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb., je-li podán návrh podle odstavce 1, soud provádějící výkon rozhodčího nálezu řízení o výkon rozhodnutí přeruší a uloží povinnému, aby do 30 dnů podal u příslušného soudu návrh na zrušení rozhodčího nálezu. Není-li v této lhůtě návrh podán, pokračuje soud v řízení o výkon rozhodčího nálezu.
16. Nejvyšší soud ve své ustálené praxi dovodil, že pro účely posouzení návrhu povinného na zastavení exekuce musí soud provést celkové vyhodnocení, zda případný rozpor rozhodcem přisouzeného plnění s dobrými mravy (uložení veškerých povinností založených úvěrovou smlouvou) v kontextu s okolnostmi, za nichž došlo k založení povinností přiznaných rozhodčím nálezem a zda k uzavření rozhodčí smlouvy včetně mechanismu ustavení osoby rozhodce, nevede k závěru, že tato konání ve svém celku jsou v rozporu se zákonnými principy ochrany spotřebitele (k tomuto srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2019, sp. zn. 20 Cdo 1580/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2018, sp. zn. 20 Cdo 5642/2017). K těmto uvedeným závěrům, na které odkazuje rovněž dovolatelka, však v tomto případě nelze přihlédnout. Výše uvedená judikatura se vztahuje pouze na situace, kdy podle zákona č. 216/1994 Sb. možnost uzavřít rozhodčí doložku ve spotřebitelské smlouvě nebyla vyloučena. Ze zjištění odvolacího soudu (resp. soudu prvního stupně) vyplývá, že smlouva o poskytnutí úvěru na podporu podnikání č. 061118 byla mezi oprávněným a povinnou uzavřena dne 29. 11. 2018 a rozhodčí nález sp. zn. Ro 050/2019 byl vydán rozhodcem JUDr. L. P. dne 28. 4. 2019. Novelou zákona o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů č. 258/2016 Sb. (účinnou od 1. 12. 2016) byly z působnosti zákona č. 216/1994 Sb. vyňaty spory ze smluv, „které se spotřebitelem uzavírá podnikatel.“ V návaznosti na tuto změnu se zrušila taktéž všechna ustanovení, která zavedl zákon č. 19/2012 Sb. a ustanovení jakkoliv související se zvýšením ochrany spotřebitele, resp. spotřebitelskými spory jako takovými.
17. Jestliže odvolací soud (resp. soud prvního stupně) věcně rozhodoval o návrhu povinné na zastavení exekuce, který povinná odůvodnila zejména tím, že smlouvu o poskytnutí úvěru na podporu podnikání uzavírala s přihlédnutím ke všem okolnostem jako spotřebitelka (viz otázky pod písm. C, D E dovolání), a to již v době, kdy to zákon č. 216/1994 Sb. nedovoloval (srov. § 2 odst. 1), učinil tak předčasně. V dané situaci je třeba postupovat v souladu s § 35 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb. Pokud povinná podala návrh na zastavení nařízeného výkonu rozhodnutí (resp. exekuce) z důvodu podle § § 31 písm. a), bylo povinností exekučního soudu přerušit exekuční řízení a uložit povinné, aby do 30 dnů podala u příslušného soudu návrh na zrušení rozhodčího nálezu. Platností smlouvy se tak bude zabývat nalézací soud. S ohledem na změnu právní úpravy neshledal Nejvyšší soud důvod předložit věc velkému senátu.
18. Na základě výše uvedeného lze uzavřít, že odvolací soud (resp. soud prvního stupně) nepostupoval správně, když exekuční řízení nepřerušil, namísto toho o návrhu povinné na zastavení exekuce rozhodoval.
19. Nejvyšší soud se řešením ostatních dovolatelkou vymezených otázek nezabýval, neboť jejich řešení je za dané situace bezpředmětné.
20. Protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu včetně usnesení soudu prvního stupně podle ustanovení § 243e odst. 1, 2 věty druhé o. s. ř. zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (viz § 243g odst. 1 část věty první za středníkem ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
21. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.), případně o ní bude rozhodnuto ve zvláštním režimu [viz ustanovení § 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].
Autor: -mha-