// Profipravo.cz / Rozhodčí řízení 22.08.2019
Podjatost rozhodce z důvodu jeho „ekonomické závislosti“ na jedné ze stran
Opakovanost zápisu totožných jmen do rozhodčích smluv zjevnou ekonomickou závislost rozhodce nezakládá, a zejména – může ze své podstaty, tj. kdyby byla skutečně dána, představovat toliko dovolatelný indikátor (snad možného) předpokladu vyloučení rozhodce, jak jej ustavuje § 8 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení; sama o sobě však namítaná „opakovatelnost“ bez dalšího neznamená, že by rozhodce nemohl – pakliže zároveň není tvrzen žádný jeho osobní vztah k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům – věc projednat a rozhodnout. Možnou podjatost, tj. nedostatek objektivní nezávislosti (nebo též objektivní nestrannosti), je nutné vždy chápat ve spojení s konkrétními okolnostmi dané věci.
Princip nezávislého a nestranného rozhodování, jež je určující pro rozhodování soudců, se uplatní i pro rozhodování rozhodců; k vyloučení rozhodce z projednání a rozhodnutí věci může pak dojít teprve tehdy, když je evidentní, že jeho vztah k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům, dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebude schopen nezávisle a nestranně rozhodovat. Typicky jde o případy, kdy je rozhodce současně na straně účastníka řízení či svědka, resp. když by řízením či jeho výsledkem mohl být dotčen na svých právech; shodně to platí, má-li k účastníkům řízení příbuzenský, přátelský nebo zjevně nepřátelský vztah, příp. vztah ekonomické závislosti. Posledně učiněnou poznámku je třeba pochopitelně ztotožnit s ekonomickým vztahem bezprostředním a přímým, tj. pakliže rozhodce např. současně působí jako zaměstnanec jedné ze stran rozhodčí smlouvy, jako obchodní partner, potažmo jako kolega v zaměstnaneckém či obdobném poměru, a nelze jej tedy spatřovat jen v tom, že rozhodci vzhledem ke každé jím vyřízené věci vzniká nárok na odměnu. V opačném případě by totiž mohla být, a to by bylo v úplnosti zcela nepřijatelné, totožná námitka vznášena i vůči stálým rozhodčím soudům, jež ostatně taktéž mohou strany sporu do rozhodčích doložek navrhovat opakovaně, což její relevanci zjevně vylučuje.
Ostatně jistou „opakovanost“ osoby rozhodce zákon o rozhodčím řízení výslovně předpokládá – a nelze ji tudíž už proto považovat nejen za „nemravnou“, natožpak bezprostředně vedoucí k úspěšné námitce vyloučení rozhodce z rozhodování – jestliže v ustanovení § 8 odst. 3 z. r. ř. co do spotřebitelských vztahů ukládá rozhodci povinnost sdělit, zda v posledních třech letech vydal rozhodčí nález, nebo zda je rozhodcem v dosud neskončeném rozhodčím řízení ve sporu, jehož účastníkem byla některá ze stran. K vyloučení konkrétní osoby rozhodce z projednávání a rozhodnutí o věci proto nemůže postačovat jen tvrzení, že je jednou ze stran rozhodčí smlouvy opakovaně, event. i dlouhodobě, jako možný rozhodce navrhován.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 1034/2018, ze dne 22. 5. 2019
Dotčené předpisy: § 8 zák. č. 216/1994 Sb. ve znění do 31. 12. 2013
Kategorie: rozhodčí řízení; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Okresní soud v Pardubicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. 11. 2016, č. j. 8 C 67/2016-43, zrušil rozhodčí nález vydaný rozhodcem Mgr. R. L., si sídlem Masarykovo náměstí 1544, 530 02 Pardubice ze dne 31. 8. 2015, č. j. 104 Rozh 5120/2015-7 arch. č. 277184 (výrok I.), žalované uložil povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši 3 146 Kč (výrok II.) a povinnost zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Pardubicích soudní poplatek (výrok III.).
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 6. 9. 2017, č. j. 18 Co 569/2016-71, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výrocích I. a III., výrok II. změnil jen tak, že žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady řízení před okresním soudem ve výši 4 356 Kč.
Odvolací soud shledal, že „rozhodčí smlouva v tomto řízení neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, jestliže upravuje výběr rozhodce ze seznamu rozhodců sepsaného vzhledem k formulářové povaze smlouvy věřitelem bez možnosti ingerence dlužníka. Dlužník především nemohl mít sebemenší vliv na výběr okruhu možných rozhodců. Přitom je nepochybné, že rozhodčí smlouva představuje adhezní smlouvu a že dlužník neměl možnost uzavřít smlouvu o půjčce samostatně bez rozhodčí smlouvy.“ Dále dovodil, že s ohledem na počet projednávaných sporů lze jednoznačně dovodit ekonomickou závislost rozhodce na žalovaném.
Proti rozsudku odvolacího soudu brojí žalovaná dovoláním. Namítá, že odvolací soud otázku ekonomické závislosti rozhodce ve vztahu k jeho možné podjatosti a otázku posouzení rozhodčí smlouvy jako neplatné z důvodu pochybností ohledně transparentnosti způsobu výběru rozhodce, posoudil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Nejvyšší soud dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“).
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání je přípustné, protože rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (§ 237 o. s. ř.). Za takovou je třeba považovat otázku posouzení podjatosti rozhodce z důvodu jeho „ekonomické závislosti“ na jedné ze stran, i otázku posouzení (ne)platnosti rozhodčí smlouvy z důvodu, že jde o tzv. formulářovou smlouvu a že dlužník nemohl mít sebemenší vliv na výběr okruhu možných rozhodců.
Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3.
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Právní posouzení je rovněž nesprávné, není-li úplné, tj. učinil-li soud právní závěr, aniž při jeho utváření zohlednil všechny relevantní skutečnosti.
Při zjištění, že rozhodčí smlouva obsahuje jména 13 osob, přičemž právo výběru rozhodce je sjednáno tak, že rozhodce vybere z uvedeného seznamu žalobce, odvolací soud uzavřel, že je neplatná rozhodčí doložka, která „neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, jestliže upravuje výběr rozhodce ze seznamu rozhodců sepsaného vzhledem k formulářové povaze smlouvy věřitelem bez možnosti ingerence dlužníka“. Vycházel přitom ze závěrů uvedených v usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 12 Cmo 496/2008, a v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 33 Cdo 194/2013, a ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 29. 9. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1616/2014, dospěl k závěru, že rozhodčí smlouva, jíž se strany dohodly, že majetkový spor rozhodne jeden z několika (zde osmi) jednoznačně (jmenovitě) určených rozhodců ad hoc s tím, že výběr jednoho z nich je na straně, která podá rozhodčí žalobu, je platným právním úkonem [k tomu srov. rovněž i rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 8. 2012, sp. zn. 9 Cmo 181/2012, který obstál i v ústavní rovině (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. II. ÚS 3413/12)]. V usnesení ze dne 23. 3. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017, Nejvyšší soud uzavřel, že cit. „nelze shledat uzavřenou rozhodčí smlouvu neplatnou, pakliže ji dovolatelka identifikovala - ve své úplnosti - jako rozpornou s dobrými mravy pouze proto, že jí protistrana (úvěrující) předložila k podpisu rozhodčí smlouvu na předem předtištěném formuláři, který obsahoval konkrétní jména třinácti ,ad hocʼ rozhodců, jejichž jména při takovém výběru podle jejího názoru ,nemohla nikterak ovlivnitʼ. Rozhodčí řízení je založeno na zásadě smluvní volnosti (§ 2 odst. 1 z. r. ř.), která ponechává plně v moci stran, zda mezi sebou uzavřou rozhodčí smlouvu a vyjmou tak svůj spor o majetkové právo z pravomoci soudu, a pokud dovolatelka s takovým postupem souhlasila, nelze zde rozpor s dobrými mravy – bez dalšího – dovozovat. Dovolatelka totiž neuvádí, co jí konkrétně překáželo, jestliže by v době uzavírání úvěrové smlouvy měla za to, že nabízení rozhodci jsou ,ekonomicky závislíʼ, jim ve standardním kontraktačním procesu čelit; bylo nepochybně na ní, aby předtím, než uzavřela předmětnou smlouvu, vznesla takovou výhradu a vedla kontraktační proces způsobem, který by tomu odpovídal. Nabídka jmenovitě určených rozhodců byla toliko standardní ofertou.“.
Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud se od výše uvedených závěrů odchýlil. Jím citovaná rozhodnutí (usnesení Vrchního soudu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 12 Cmo 496/2008, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010) na projednávanou věc aplikovat nelze, neboť se týkají případů, kdy ad hoc rozhodce nebyl ve smlouvě přímo uveden, ale byl vybrán z tzv. seznamu rozhodců vedeného subjektem, který nebyl stálým rozhodčím soudem. Odvolacímu soudu je navíc třeba vytknout, že se věcí zabýval nad rámec toho, co bylo v řízení uplatněno. Ve sporném řízení platí, že je právem (a zároveň povinností) účastníků tvrdit a prokazovat skutečnosti podstatné pro rozhodnutí ve věci samé. Žalobce požadavek na zrušení rozhodčího nálezu založil výlučně na tvrzení, že neplatnost sjednané rozhodčí smlouvy vyplývá z neplatnosti úvěrové smlouvy, jíž dovozuje z toho, že „byl sjednán úrok, který je třeba považovat za lichvu“. Krom takto uplatněné námitky žádné další (jiné) skutečnosti nenamítal (např. ohledně okolností sjednávání smlouvy, omezení jeho možnosti výběru rozhodce či ohledně závislosti rozhodce na žalované), přesto se jimi odvolací soud (i soud prvního stupně) zabýval. Přitom platí, že v důsledku zásady projednací se soud může zásadně zabývat pouze takovými skutečnostmi, které byly tvrzeny účastníky řízení (srov. Občanský soudní řád, 2. vydání, 2017, s. 526 – 531 in Beck online).
Odvolacím soudem zmiňované usnesení ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 33 Cdo 194/2013, v němž výběr rozhodce ad hoc provedený žalobcem z několika v rozhodčí smlouvě jmenovitě určených rozhodců Nejvyšší soud posoudil totožně jako výběr rozhodce z tzv. seznamu rozhodců vedeného subjektem, který není stálým rozhodčím soudem, nelze považovat za součást ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
Nepřiléhavým se jeví i odkaz odvolacího soudu na závěry uvedené v nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. III. ÚS 562/12 (citované v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2401/2014), jež se týkaly posouzení smluvních ujednání v podobě zajištění blankosměnkou, smluvní pokuty v hrubě nepřiměřené výši za krátkodobé prodlení s platbou splátek. Odvolací soud totiž neuvádí žádné skutkové okolnosti (zjištění), jež by se k citovaným právním závěrům měly vztahovat v projednávané věci.
Nelze souhlasit s odvolacím soudem, že v jím zmiňovaném nálezu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12, šlo o skutkově obdobný případ, neboť Ústavní soud „dovodil neplatnost rozhodčí smlouvy v souvislosti s úvěrovou smlouvou s úročením 79 % ročně“. Ústavní soud v dotyčné věci řešil otázku, zda lze souladným s dobrými mravy shledat postup vnucování smluvních ujednání v podobě mnohonásobného zajištění pro případ porušení smluvních povinností. Skutkově se sice jednalo o případ, kdy byl k úvěru ve výši 4 950 Kč sjednán roční úrok 79 %, nicméně Ústavní soud v citovaném rozhodnutí ve vztahu ke sjednané výši úroku z úvěru žádné právní závěry neučinil. Kromě toho samo posouzení v úvěrové smlouvě sjednané výše úroku z úvěru nemá přímo vliv na posouzení platnosti rozhodčí smlouvy.
K otázce tzv. ekonomické závislosti rozhodců ve vztahu k jejich případnému možnému vyloučení byl v ustálené judikatuře soudů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2018, sp. zn. 20 Cdo 5642/2017, nebo usnesení ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017) přijat závěr, že opakovanost zápisu totožných jmen do rozhodčích smluv zjevnou ekonomickou závislost nezakládá, a zejména – může ze své podstaty, tj. kdyby byla skutečně dána, představovat toliko dovolatelný indikátor (snad možného) předpokladu vyloučení rozhodce, jak jej ustavuje § 8 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění do 31. 12. 2013, dále jen „z. r. ř.“; sama o sobě však namítaná „opakovatelnost“ bez dalšího neznamená, že by rozhodce nemohl – pakliže zároveň není tvrzen žádný jeho osobní vztah k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům – věc projednat a rozhodnout. Možnou podjatost, tj. nedostatek objektivní nezávislosti (nebo též objektivní nestrannosti), je nutné vždy chápat ve spojení s konkrétními okolnostmi dané věci. Princip nezávislého a nestranného rozhodování, jež je určující pro rozhodování soudců, se uplatní i pro rozhodování rozhodců; k vyloučení rozhodce z projednání a rozhodnutí věci může pak dojít teprve tehdy, když je evidentní, že jeho vztah k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům, dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebude schopen nezávisle a nestranně rozhodovat. Typicky jde o případy, kdy je rozhodce současně na straně účastníka řízení či svědka, resp. když by řízením či jeho výsledkem mohl být dotčen na svých právech; shodně to platí, má-li k účastníkům řízení příbuzenský, přátelský nebo zjevně nepřátelský vztah, příp. vztah ekonomické závislosti. Posledně učiněnou poznámku je třeba pochopitelně ztotožnit s ekonomickým vztahem bezprostředním a přímým, tj. pakliže rozhodce např. současně působí jako zaměstnanec jedné ze stran rozhodčí smlouvy, jako obchodní partner, potažmo jako kolega v zaměstnaneckém či obdobném poměru, a nelze jej tedy spatřovat jen v tom, že rozhodci vzhledem ke každé jím vyřízené věci vzniká nárok na odměnu. V opačném případě by totiž mohla být, a to by bylo v úplnosti zcela nepřijatelné, totožná námitka vznášena i vůči stálým rozhodčím soudům, jež ostatně taktéž mohou strany sporu do rozhodčích doložek navrhovat opakovaně, což její relevanci zjevně vylučuje. Ostatně jistou „opakovanost“ osoby rozhodce zákon o rozhodčím řízení výslovně předpokládá – a nelze ji tudíž už proto považovat nejen za „nemravnou“, natožpak bezprostředně vedoucí k úspěšné námitce vyloučení rozhodce z rozhodování – jestliže v ustanovení § 8 odst. 3 z. r. ř. co do spotřebitelských vztahů ukládá rozhodci povinnost sdělit, zda v posledních třech letech vydal rozhodčí nález, nebo zda je rozhodcem v dosud neskončeném rozhodčím řízení ve sporu, jehož účastníkem byla některá ze stran (tato povinnost, jak vyplývá z obsahu rozhodčího spisu, byla rozhodcem v dané věci splněna). K vyloučení konkrétní osoby rozhodce z projednávání a rozhodnutí o věci proto nemůže postačovat jen tvrzení, že je jednou ze stran rozhodčí smlouvy opakovaně, event. i dlouhodobě, jako možný rozhodce navrhován.
Odvolací soud své rozhodnutí založil na závěrech, jež jsou v rozporu s výše uvedeným; dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) tak byl uplatněn důvodně.
Nejvyšší soud proto bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je závazný (§ 243g odst. 1 věta první o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v konečném rozhodnutí (§ 243g odst. 1 ve spojení s § 151 o. s. ř.).
Autor: -mha-