// Profipravo.cz / Rozhodčí řízení 08.04.2019

Neplatnost rozhodčí doložky kvůli netransparentnímu určení rozhodců

Jestliže rozhodčí smlouva (doložka) obsahuje ujednání, jímž strany určují počet i osoby rozhodců nebo stanoví způsob, jak počet i osoby rozhodců mají být určeny, musí ve vztahu ke všem v úvahu připadajícím rozhodcům vyhovovat ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb.; jinak řečeno, každý rozhodce ad hoc, jehož strany povolaly v případě majetkového sporu k rozhodnutí, musí být určen transparentně. Netransparentnost určení jen některých rozhodců ad hoc způsobuje (absolutní) neplatnost rozhodčí smlouvy (doložky) v celém rozsahu, i když se smluvní strany dohodly způsobem předpokládaným v ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb. (ve znění účinném do 29. 2. 2012) také na jednom nebo více rozhodcích jmenovitě.

Ačkoliv posuzovaná rozhodčí doložka jmenovitě určuje osm rozhodců, obsahuje i ujednání, podle nějž se rozhodcem ad hoc může stát i advokát ze seznamu vedeného Českou advokátní komorou, kterého zvolí věřitel. Odvolací soud se odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, jestliže své rozhodnutí založil na závěru, že rozhodčí doložka není jako celek neplatná, pokud vedle osmi jmenovitě určených rozhodců obsahuje i netransparentní ujednání o určení osoby rozhodce „ve zvláštní situaci“.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 ICdo 40/2018, ze dne 24. 1. 2019

vytisknout článek


Dotčené předpisy: 
§ 7 odst. 1 zák. č. 216/1994 Sb.
§ 39 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013

Kategorie: rozhodčí řízení; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 17. 5. 2017, č. j. 59 ICm XY (KSPA 59 INS XY), zamítl žalobu na určení, že vykonatelné pohledávky žalované přihlášené do insolvenčního řízení dlužníků J. B. a J. B., vedené pod označením P 2/1 ve výši 36.468 Kč, P 2/2 ve výši 43.724 Kč, P 2/3 ve výši 86.586 Kč a P 2/4 ve výši 60.087 Kč nejsou po právu (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení.

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 10. 2017, č. j. 59 ICm XY, 104 VSPH XY (KSPA 59 INS XY), rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I, napadeného odvoláním ohledně pohledávek P 2/1 a P 2/2, a ve výroku o nákladech řízení potvrdil, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že dlužníci uzavřeli s žalovanou dne 21. 7. 2010 smlouvu o revolvingovém úvěru č. 9100364751 (dále jen smlouva o úvěru“) ve výši 35.000 Kč, která obsahovala rozhodčí doložku. Po zesplatnění úvěru dne 16. 6. 2013 činila dlužná částka podle splátkového kalendáře 25.780 Kč, neuhrazené penalizační faktury 1.157 Kč a smluvní pokuta 41.670 Kč. Ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že sjednaná rozhodčí doložka (bod 18. 1 smluvních ujednání smlouvy o úvěru) je platná, jelikož jmenovitě určuje osm rozhodců povolaných k rozhodování sporu, mezi nimi i Mgr. J. F., který rozhodčí nález skutečně vydal. Byť rozhodčí doložka obsahovala ujednání, že „Pro případ, že žádný z výše uvedených rozhodců nebude ochoten nebo nebude moci funkci rozhodce přijmout či vykonávat, dohodly se smluvní strany na tomto náhradním způsobu určení rozhodce. Jediný rozhodce bude určen věřitelem ze seznamu advokátů vedeného Českou advokátní komorou“, neshledal takové ujednání (s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2016, č. j. 20 Cdo 1330/2016) neplatným s tím, že zohledňuje pouze zvláštní situaci, kdy mohl rozhodovat někdo jiný. I kdyby byla rozhodčí doložka v této části týkající se náhradního způsobu určení rozhodce neplatná, bylo by možné neplatnou část oddělit od ostatního obsahu doložky. Jelikož o pohledávce rozhodl rozhodce rozhodčím nálezem vydaným na základě fikce uznání nároku, nejsou podle závěrů usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 29 ICdo 7/2013, námitky směřující k jinému právnímu posouzení věci důvodem popření vykonatelné pohledávky.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 o. s. ř., konkrétně namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. S podporou závěrů přijatých v rozhodnutích Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2014, sp. zn. 33 Cdo 2504/2014, ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. 21 Cdo 4529/2014, ze dne 9. 10. 2014, sp. zn. 33 Cdo 2505/2014, a ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. 33 Cdo 68/2014, odvolacímu soudu vytýká, že posoudil sjednanou rozhodčí doložku jako platnou, ačkoliv je v ní rozhodce určen netransparentně. Argumentaci odvolacího soudu rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1330/2016 shledává nepřiléhavou, neboť citované rozhodnutí řešilo odlišnou skutkovou situaci. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení případně, aby jej změnil tak, že žalobě vyhoví.

Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.; dále opět jen „o. s. ř.“).

Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť dovoláním napadené rozhodnutí, jímž se řízení končí, závisí na vyřešení otázky platnosti rozhodčí doložky s ohledem na způsob určení rozhodců, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle § 2 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění účinném do 30. 11. 2016 (dále jen „zákon č. 216/1994 Sb.“), se strany mohou dohodnout, že o majetkových sporech mezi nimi, s výjimkou sporů vzniklých v souvislosti s výkonem rozhodnutí a incidenčních sporů, k jejichž projednání a rozhodnutí by jinak byla dána pravomoc soudu, má rozhodovat jeden nebo více rozhodců anebo stálý rozhodčí soud (rozhodčí smlouva).

Podle § 7 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb. má rozhodčí smlouva zpravidla určit počet i osoby rozhodců anebo stanovit způsob, jak počet i osoby rozhodců mají být určeny. Konečný počet rozhodců musí být vždy lichý.

Podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 – dále jen „obč. zák.“ (srovnej § 3028 zákona č. 89/2012 Sb.), je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.

Nejvyšší soud ve shodě s Ústavním soudem ustáleně judikuje, že rozhodčími smlouvami (doložkami) uzavíranými podle zákona č. 216/1994 Sb. účastníci právních vztahů delegují pravomoc k rozhodnutí majetkových sporů soukromoprávním subjektům (rozhodcům). Cílem rozhodčího řízení, které není tak formalistické jako občanské soudní řízení, je dosažení spravedlivého rozhodnutí sporu, což předpokládá nezávislost a nestrannost rozhodce (srov. § 1, § 19 zákona č. 216/1994 Sb.). Nemá-li ve věci rozhodovat stálý rozhodčí soud zřízený na základě zákona (§ 13 zákona č. 216/1994 Sb.), musí být osoba rozhodce jednoznačně stanovena, a to uvedením konkrétního jména nebo jednoznačným vymezením způsobu jeho určení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2011, sp. zn. II. ÚS 2164/10). Rozhodčí řízení směřuje k vydání rozhodčího nálezu nebo usnesení (srov. § 23 zákona č. 216/1994 Sb.), tj. exekučních titulů ve smyslu § 274 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. a § 40 odst. c/, f/ zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Jestliže rozhodčí smlouva (doložka) obsahuje ujednání, jímž strany určují počet i osoby rozhodců nebo stanoví způsob, jak počet i osoby rozhodců mají být určeny, musí ve vztahu ke všem v úvahu připadajícím rozhodcům vyhovovat ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb.; jinak řečeno, každý rozhodce ad hoc, jehož strany povolaly v případě majetkového sporu k rozhodnutí, musí být určen transparentně. Netransparentnost určení jen některých rozhodců ad hoc způsobuje (absolutní) neplatnost rozhodčí smlouvy (doložky) v celém rozsahu, i když se smluvní strany dohodly způsobem předpokládaným v ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb. (ve znění účinném do 29. 2. 2012) také na jednom nebo více rozhodcích jmenovitě. Požadavek transparentnosti je odůvodněn tím, že rozhodčí nález nebo usnesení vydané kterýmkoli z určených rozhodců by neměly trpět nedostatkem vykonatelnosti proto, že rozhodčí smlouva (doložka) je neplatná [§ 31 písm. b/, c/ zákona č. 216/1994 Sb.] a rozhodce tak neměl pravomoc ve věci rozhodovat. Přijetí názoru o částečné neplatnosti ujednání o určení rozhodců (§ 41 obč. zák.) by vnášelo nejistotu do právních vztahů účastníků rozhodčího řízení, neboť vykonatelnost rozhodčího nálezu nebo usnesení by závisela na tom, který z rozhodců ad hoc o majetkovém sporu rozhodne (k tomu srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2014, sp. zn. 33 Cdo 2504/2014, ve věci stejného věřitele, kde byla obdobně formulovaná rozhodčí doložka, ze dne 29. 6. 2015, sp. zn. 29 ICdo 10/2013, ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 29 ICdo 18/2012, ze dne 9. 10. 2014, sp. zn. 33 Cdo 2505/2014, ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. 21 Cdo 4529/2014, ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. 33 Cdo 68/2014, a ze dne 29. 1. 2015, sen. zn. 29 ICdo 27/2012).

V posuzované věci vyšel odvolací soud z toho, že smluvní strany si v rozhodčí doložce, která byla součástí smlouvy o úvěru, sjednaly, že pravomoc k řešení veškerých sporů má v jednoinstančním písemném rozhodčím řízení samostatně kterýkoli z rozhodců zde uvedených, kterému žalobce doručí žalobu. Těmito rozhodci měli být JUDr. E. V., Mgr. M. L., JUDr. M. T., JUDr. J. K., Mgr. J. F., Mgr. M. W., Mgr. K. M., a JUDr. Ing. P. F. Pro případ, že žádný z nich nebude ochoten nebo schopen funkci rozhodce přijmout, dohodly se smluvní strany na náhradním způsobu určení rozhodce tak, že jediného rozhodce určí věřitel ze seznamu advokátů vedeného Českou advokátní komorou. Na podkladě návrhu žalované na zahájení rozhodčího řízení ze dne 8. 3. 2013, vydal Mgr. J. F. dne 22. 8. 2013 rozhodčí nález č. j. 103 Rozh 3357/2013-7, kterým J. B. uložil zaplatit žalované 68.607 Kč se specifikovaným příslušenstvím. Ačkoliv rozhodčí doložka jmenovitě určuje osm rozhodců, obsahuje i ujednání, podle nějž se rozhodcem ad hoc může stát i advokát ze seznamu vedeného Českou advokátní komorou, kterého zvolí věřitel. Odvolací soud se v posuzované věci odchýlil od shora uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu, jestliže své rozhodnutí založil na závěru, že rozhodčí doložka není jako celek neplatná, pokud vedle osmi jmenovitě určených rozhodců obsahuje i netransparentní ujednání o určení osoby rozhodce „ve zvláštní situaci“. Odkaz odvolacího soudu na rozhodnutí sp. zn. 20 Cdo 1330/2016, je nepřiléhavý pro odlišnost skutkového terénu porovnávaných případů.

Lze uzavřít, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl žalobkyní uplatněn právem. Nejvyššímu soudu nezbylo než napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).

Odvolací soud je vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1, věta první, § 226 odst. 1 o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů