// Profipravo.cz / Ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek 8/2009 09.05.2010
Rc 92/2009
Pohledávku z pracovněprávního vztahu vzniklou do 31.12.2006 nelze zajistit směnkou. Skutečnost, že směnka byla vystavena k zajištění pohledávky z pracovněprávního vztahu, není důvodem neplatnosti směnky; zakládá však námitku nepřípustného důvodu směnky.
(Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24.9.2008, sp. zn. 29 Cdo 933/2008)
Úplné znění rozhodnutí podle www.nsoud.cz:
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Ivany Štenglové a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce J. N., , zastoupeného JUDr. I. P., advokátkou, , proti žalované L. H., , zastoupené Mgr. Č. S., advokátem, , o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 42 Cm 17/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. září 2007, č.j. 7 Cmo 299/2007-67, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 13.703,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám jejího zástupce.
O d ů v o d n ě n í :
Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek ze dne 7. prosince 2006, č.j. 42 Cm 17/2003-32, kterým Krajský soud v Brně ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 23. prosince 2002, č.j. 42 Sm 260/2002-14, jímž původně uložil žalované zaplatit žalobci částku 89.000,- Kč s 6% úrokem od 1. ledna 2002 do zaplacení, směnečnou odměnu 296,70 Kč a náklady řízení, tak, že směnečný platební rozkaz zrušil.
Odvolací soud, vycházeje z toho, že směnka byla vystavena výhradně za účelem zajištění „nároků žalobce, jako bývalého zaměstnavatele, na náhradu škody způsobené údajně žalovanou, jako bývalým zaměstnancem“, uzavřel, že „použití směnky k zajištění pracovněprávního nároku zaměstnavatele vůči zaměstnanci na náhradu škody je přinejmenším obcházením zákona a podpis žalované jako výstavce na žalované směnce je proto neplatný a nárok žalobce na zaplacení směnky vůči žalované platně nevznikl“.
Žalovaná se tak „námitkou neplatnosti směnečného závazku“ povinnosti platit ze směnky ubránila.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), namítaje, že: 1/ řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a 2/ rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. uplatňuje dovolací důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.
Dovolatel je přesvědčen, že námitky proti směnečnému rozkazu „nebyly žádným způsobem konkretizovány a žalovaná neoznačila důkazy k prokázání svých tvrzení“. „Jelikož soud nevyslýchal ve věci žádné svědky a ani účastníky řízení, byla zcela vytržena z kontextu skutečnost, že původní příčina dluhu bylo manko, které způsobila žalovaná na provozovně žalobce, nicméně směnka byla podepsána z toho důvodu, že manko ve výši 89.000.- Kč za žalovanou zaplatil žalobce“. Vrácení této půjčky pak bylo zajištěno směnkou.
Dále dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že zákon č. 65/1965 Sb. (dále jen „zákoník práce“) neumožňuje zajištění závazku z pracovněprávního vztahu směnkou, nehledě na to, že touto otázkou (výhradou o „zajištění pracovněprávního nároku“) se odvolací soud neměl zabývat, když nebyla obsažena v námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu.
Proto žalobce požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.; není však důvodné.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice právně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení čl. I § 17 zákona č. 191/1950 Sb. (dále jen „směnečný zákon“), kdo je žalován ze směnky, nemůže činit majiteli směnky námitky, které se zakládají na jeho vlastních vztazích k výstavci nebo k dřívějších majitelům, ledaže majitel při nabývání směnky jednal vědomě na škodu dlužníka.
Podle ustanovení § 246 odst. 1 zákoníku práce uspokojení nároku zaměstnavatele lze zajistit dohodou mezi ním a zaměstnancem o srážkách ze mzdy; srážky ze mzdy nesmějí činit více, než by činily srážky při výkonu rozhodnutí. Dohoda musí být uzavřena písemně, jinak je neplatná.
Ustanovení § 247 odst. 1 zákoníku práce dále určuje, že vznikla-li zaměstnanci povinnost nahradit škodu na svěřených hodnotách, které je zaměstnanec povinen vyúčtovat, může se jiná fyzická osoba zaručit písemným prohlášením, že tento nárok zaměstnavatele uspokojí, jestliže tak neučiní zaměstnanec.
Nárok na náhradu škody na svěřených hodnotách, které je zaměstnanec povinen vyúčtovat, a nárok na náhradu škody, kterou zaměstnanec způsobil zaměstnavateli úmyslně, může zaměstnavatel zajistit též písemnou smlouvou o zřízení zástavního práva k nemovitosti, kterou vlastní zaměstnanec (§ 248 odst. 1 zákoníku práce).
Námitka směřující proti závěru odvolacího soudu, že směnka zajišťuje pracovněprávní nárok zaměstnavatele, není důvodná již proto, že sám žalobce ve vyjádření k námitkám proti směnečnému platebnímu rozkazu a v odvolání (viz čl. 26 a 63) potvrdil, že směnka zajišťuje „manko způsobené žalovanou na provozovně“. Tvrzení, podle něhož směnka zajišťovala pohledávku z titulu půjčky, je tudíž nepřípustnou novotou (§ 241a odst. 4 o. s. ř.).
Správnost rozhodnutí odvolacího soudu není způsobilá zpochybnit ani výhrada, podle níž lze zajistit nárok z pracovněprávního vztahu směnkou. Ustanovení zákoníku práce upravující (taxativně) možnosti zajištění práv a povinností z pracovněprávních vztahů mají kogentní povahu, a jiné, než v těchto ustanoveních vypočtené, zajištění tak nepřichází v úvahu (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 2. července 1996, sp. zn. I. ÚS 27/96, rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 69/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. listopadu 2006, sp. zn. 21 Cdo 60/2006).
Nemožnost zajistit práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů směnkou sice nečiní směnku (vystavenou za tímto účelem) neplatnou, zakládá však námitku výstavce směnky podle ustanovení čl. I § 17 směnečného zákona.
Konečně Nejvyšší soud neshledává důvodnou ani výhradu, že tvrzení ohledně nemožnosti zajištění práv a povinností z pracovněprávního vztahu směnkou, nebylo obsaženo v námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu. Z obsahu těchto námitek (viz č.l. 15 - 16) je totiž souvislost směnky s „pracovním poměrem“ (údajnou pohledávkou z pracovněprávního vztahu) zřejmá, sám žalobce takový důvod vystavení směnky potvrdil a je zde patrná i vazba mezi neochotou žalované plnit na směnku a výše zmíněnou povahou kauzální pohledávky.
Jelikož se dovolateli správnost rozhodnutí odvolacího soudu prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů zpochybnit nepodařilo, přičemž Nejvyšší soud neshledal ani jiné vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), dovolání podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst.1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo zamítnuto a žalované vzniklo právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Tyto náklady sestávají z paušální odměny advokáta za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení) určené podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., která podle ustanovení § 3 odst. 1, § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky činí 11.215,- Kč a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb a s připočtením náhrady za 19% daň z přidané hodnoty činí celkem 13.703,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
Autor: Sbsrs