// Profipravo.cz / Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek 2/2007 04.09.2007

Rt 11/2007 (1. část)

Za hnutí ve smyslu § 260 odst. 1 tr. zák. se považuje skupina osob alespoň částečně organizovaná, byť třeba formálně neregistrovaná, směřující k potlačení práva svobod člověka nebo hlásající národnostní, rasovou, náboženskou či třídní zášť nebo zášť vůči jiné skupině osob. Pro naplnění znaků této skutkové podstaty je nutné, aby hnutí existovalo v době, kdy je pachatel podporoval či propagoval, a to byť v jeho modifikované podobě (např. neofašistické nebo neonacistické hnutí apod.).

Propagace hnutí prokazatelně směřujícího k potlačení práva svobod člověka, které v době jeho propagace pachatelem neexistovalo, může podle okolností případu naplňovat znaky pokusu trestného činu podpory a propagace hnutí směřujících k potlačení práva svobod člověka podle § 8 odst. 1, § 260 odst. 1 tr. zák., pokud pachatel svým jednáním zamýšlel iniciovat vznik nebo obnovení takového hnutí, anebo znaky trestného činu podpory a propagace hnutí směřujících k potlačení práva svobod člověka podle § 261a tr. zák., popř. znaky trestného činu hanobení národa, etnické skupiny, rasy a přesvědčení podle § 198 tr. zák. či trestného činu podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práva svobod podle § 198a tr. zák., které nejsou svou dikcí vázány na existenci tohoto hnutí.

(Stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 12. 2006, sp. zn. Tpjn 302/2005)

vytisknout článek


Odůvodnění:

Předseda trestního kolegia Nejvyššího soudu podle § 21 odst. 1 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, navrhl v zájmu jednotného rozhodování soudů, aby trestní kolegium Nejvyššího soudu zaujalo stanovisko ke sjednocení výkladu objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu podpory a propagace hnutí směřujících k potlačení práva svobod člověka podle § 260 odst. 1 tr. zák. se zaměřením na vymezení obsahu pojmu "hnutí".

Tento návrh učinil předseda trestního kolegia na podkladě podnětu nejvyšší státní zástupkyně vycházejícího z poznatků Nejvyššího státního zastupitelství o nejednotnosti v rozhodování Nejvyššího soudu při posuzování naplnění znaků trestného činu podpory a propagace hnutí směřujících k potlačení práva svobod člověka podle § 260 odst. 1 tr. zák.

Nejednotnost v rozhodování Nejvyššího soudu při výkladu uvedené skutkové podstaty byla dovozována z následujících rozhodnutí.

Nejvyšší státní zástupkyně poukázala předně na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24.7.2002, sp. zn. 5 Tdo 337/2002, kterým byly z podnětu dovolání podaného obviněným M. Z. podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušeny usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25.2.2002, sp. zn. 44 To 1569/2001, a rozsudek Obvodního soudu IE pro Prahu 7 ze dne 5. 11. 2001, sp. zn. 25 T 133/2000, a to včetně dalších rozhodnutí na ně obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu (§ 265k odst. 2 tr. ř.) Podle § 2651 odst. 1 tr. ř. pak bylo státnímu zástupci Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 7 přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Zmíněným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 byl obviněný M. Z. uznán vinným trestným činem podpory a propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod občanů podle § 260 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. Podle zjištění obvodního soudu se jej dopustil tím, že "v P., jako ředitel a majitel nakladatelství O., v lednu 2000 zadal překlad do češtiny a vytištění spisu Adolfa Hitlera Mein Kampf, knihu nechal svázat do černých desek, na jejichž přední stranu navrhl vytištění zlaceného nápisu psaného švabachem «Adolf Hitler Mein Kampf» a pod něj umístit zlacený znak strany NSDAP - orlici držící ve spárech věnec s ratolestí s uvnitř umístěným pravotočivým hákovým křížem, přičemž knihu, která svým obsahem jednoznačně podněcuje k rasové nenávisti a antisemitismu, postupně v průběhu měsíce března 2000 předal v nákladu 106 000 výtisků na základě kupní smlouvy distributorovi k volnému prodeji."

Odvolání obviněného Městský soud v Praze usnesením ze dne 25. 2. 2002, sp. zn. 44 To 1569/2001, zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné.

V odůvodnění usnesení ze dne 24. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 337/2002, Nejvyšší soud mimo jiné konstatoval, že k naplnění skutkové podstaty trestného činu podpory a propagace hnutí směřujících k potlačení práva svobod člověka podle § 260 odst. 1 tr. zák. dochází, pokud pachatel podporuje či propaguje hnutí specifikované v tomto ustanovení. Uvedl dále, že podpora může mít podobu materiální či morální a spočívá v jednání, které má takové hnutí posílit, popřípadě mu získat další přívržence. Propagací se rozumí veřejné uvádění takového hnutí nebo jeho ideologie a záměrů ve známost, doporučování jím zastávaných či prosazovaných myšlenek a názorů. Propagace může být uskutečňována jak otevřeně, tak skrytě, např. prostřednictvím publikace názorů, prostřednictvím knih, obrazů či jiných uměleckých děl.

Současně však musí jít o propagaci či podporu hnutí skutečně existujícího, a to v době, kdy došlo ke spáchání trestného činu. Může jít i o hnutí formálně neregistrované, avšak o hnutí konkrétní, identifikovatelné alespoň v hrubých rysech. Podle tohoto rozhodnutí nelze skutkovou podstatu trestného činu podle § 260 odst. 1 tr. zák. naplnit propagací např. antisemitismu, nebot" se jedná o ideologii, která hlásá rasovou nenávist, avšak nikoli o hnutí. Stejně tak není uvedená skutková podstata naplněna v případě propagace hnutí již neexistujícího, tj. např. fašismu či nacismu v jeho konkrétní historické podobě, ve které již v době spáchání činu neexistuje. Mohlo by však jít o jednání naplňující znaky trestného činu hanobení národa, etnické skupiny, rasy a přesvědčení podle § 198 tr. zák. nebo trestného činu podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práva svobod podle § 198a tr. zák.

Nejvyšší státní zástupkyně poukázala dále na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12.9. 2002, sp. zn. 3 Tdo 651/2002, kterým bylo podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto dovolání obviněného J. V.

Dovolání směřovalo proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4. 6. 2002, sp. zn. 13 To 208/2002, kterým bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného 1. V. proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 27. 3. 2002, sp. zn. 2 T 13/2002. Tímto rozsudkem byl obviněný uznán vinným trestným činem podpory a propagace hnutí směřujících k potlačení práva svobod člověka podle § 260 odst. 1 tr. zák.

Toho se podle zjištění okresního soudu dopustil tím, že"v přesně nezjištěné době, nejméně od počátku roku 2001 do 15.6.2001 na různých místech České republiky, zejména na burze v B., nabízel k prodeji a za tímto účelem také veřejně vystavoval repliky i originály nášivek vojenských uniforem a výstrojních součástí německé armády z dob druhé světové války, vojenských odznaků, vyznamenání, výstrojních součástek a nášivek a praporků zločinecké organizace SS a Hitlerjugend a dalších věcí obsahujících nacistické symboly, některé z těchto věcí sám vyráběl a takto jednal přesto, že si byl vědom toho, že jde o předměty užívané v období druhé světové války organizacemi, jejichž činnost byla zaměřena k potlačení práva svobod lidí, jiných etnických skupin, ras a národností a jiného náboženského vyznání."

V odůvodnění tohoto rozhodnutí se uvádí, že nacistické (fašistické) hnutí lze nepochybně zahrnout mezi znaky objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu podle § 260 tr. zák. Za propagaci takového hnutí lze podle tohoto rozhodnutí považovat mimo jiné i to, jestliže někdo předměty opatřené nacistickými symboly veřejně vystavuje a nabízí za účelem jejich výměny nebo prodeje. Tento závěr vztahuje rozhodnutí i na vojenské předměty (tzv. militárie) za předpokladu, že pachatel věděl, že nabízené předměty mají shora uvedený charakter a že je zpřístupňuje většímu okruhu osob.

Nejvyšší státní zástupkyně ve svém podnětu poukázala na odlišný přístup obou zmíněných rozhodnutí k výkladu skutkové podstaty trestného činu podle § 260 odst. 1 tr. zák. a současně uvedla výhrady ke každému z nich.

Ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 337/2002, namítla, že požadavek vyslovený v tomto rozhodnutí, podle něhož k naplnění pojmu "hnutí" ve smyslu § 260 odst. 1 tr. zák. je nezbytné, aby šlo o skupinu osob do určité míry organizovanou a strukturovanou, se jeví v praxi obtížně aplikovatelný. Za akceptovatelný jej považuje pouze v případě, kdy předmětné hnutí nebude dostatečně konkretizováno. Na druhé straně v případě propagace myšlenek a názorů vycházejících z ideologie nacismu není podle ní prokazování existence hnutí třeba, neboť k propagaci idejí nacismu dochází od skončení druhé světové války prakticky nepřetržitě. Tato permanentní glorifikace idejí a představitelů německého nacismu podle nejvyšší státní zástupkyně prokazuje stálou existenci tohoto hnutí, tak jak to má na mysli skutková podstata uvedená v ustanovení § 260 odst. 1 tr. zák. Požadavek na další konkretizaci či prokazování stupně organizovanosti takového hnutí se proto podle jejího názoru jeví jako nadbytečný.

Nejvyšší státní zástupkyně se však neztotožňuje ani s právním názorem prezentovaným v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2002, sp. zn. 3 Tdo 651/2002, podle kterého se za propagaci hnutí uvedeného v § 260 odst. 1 tr. zák. považuje vystavování, výměna a prodej předmětů opatřených nacistickými symboly včetně tzv. militárií. Podle jejího názoru nelze kriminalizovat takové jednání, které může naplňovat objektivní stránku zmíněné skutkové podstaty, nebude-Ii prokázáno i naplnění stránky subjektivní. Za rozhodující v tomto směru považuje, komu jsou takové předměty určeny - tj. zda jde o sběratele, zvědavce či stoupence předmětného hnutí, ve vzájemné souvislosti s charakterem nabízených předmětů. Stejná hlediska by přitom podle ní měla být použita jak pro symboly nacistické, tak pro symboly komunistické.

Trestní kolegium Nejvyššího soudu před zaujetím stanoviska vyžádalo podle § 21 odst. 3 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, vyjádření od Ministerstva spravedlnosti České republiky, Ministerstva vnitra České republiky, Nejvyššího státního zastupitelství, předsedů vrchních a krajských soudů, právnických fakult v Praze, v Brně, v Plzni a v Olomouci, Veřejného ochránce práv, Institutu pro kriminologii a sociální prevenci, Ústavu státu a práva Akademie věd České republiky a České advokátní komory.

Z vyjádření Ministerstva vnitra České republiky, Institutu pro kriminologii a sociální prevenci, Ústavu státu a práva Akademie věd České republiky a České advokátní komory vyplývá souhlas s výše uvedeným řešením.

Veřejný ochránce práv k vlastnímu právnímu názoru zaujatému ve stanovisku nevyslovil žádné podstatné výhrady, pouze připomněl, že je třeba se jednoznačně vyjádřit, zda Nejvyšší soud skutečně shledal rozpor ve svých dvou rozhodnutích, na které poukázala nejvyšší státní zástupkyně. Dále je třeba se také jednoznačně v odůvodnění vyjádřit, zda nacismus je třeba považovat za hnutí, neboť německý nacismus nachází své vyjádření v celém proudu nejrůznějších neonacistických uskupení vyznačujících se tím, že glorifikují nejen jeho ideje, ale i jeho představitele z doby druhé světové války. Jednoznačné stanovisko k těmto otázkám by podle názoru Veřejného ochránce práv přispělo ke zkvalitnění stanoviska trestního kolegia a zvýšení jeho použitelnosti v praxi.

Ani Městský soud v Praze se ve svém vyjádření nevyslovil proti znění navrženého stanoviska, ale nesouhlasí s argumentací k tomuto stanovisku uvedenou v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 337/2002. V případě neonacistických či neofašistických skupin je zjevné, že tyto skupiny se ztotožňují s ideologií nacismu, popřípadě fašismu, uznávají nacistické (fašistické) symboly, nepovažují ideologii nacismu (fašismu) za mrtvou, přejímají projevy nacismu do svého chování (např. nacistický pozdrav), oslavují osoby spojené s nacismem nebo fašismem a je pak otázkou, zda nacismus či fašismus považovat za hnutí, která jsou mrtvá, pokud nejsou mrtvé ideologie nacismu či fašismu, které jsou přebírány některými skupinami osob i v současné době. Z tohoto důvodu nelze nacismus nebo fašismus jako hnutí považovat za mrtvé bez ohledu na to, zda těmto skupinám se dává přívlastek neonacistické, neofašistické, nacionalistické atd., neboť svou činností a projevy fakticky pokračují za jiných podmínek a v jiném rozsahu v uvedených původních hnutích. Navíc i prokazování existence těchto hnutí je v současné době problematické vzhledem ke skutečnosti, že tato hnutí, popř. skupiny své skutečné zaměření a ideologická východiska tají, takže soud je odkázán při prokazování existence takových hnutí na zprávy policie, aniž by měl faktickou možnost existenci takových hnutí v rámci dokazování prověřit.

Krajský soud v Praze považuje navržené stanovisko k výkladu objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu podpory a propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod člověka podle § 260 odst. 1 tr. zák. se zaměřením na vymezení obsahu pojmu "hnutí" za příliš rigorózní. Podle jeho názoru, má-li pachatel povšechné povědomí o tom, že hnutí, které § 260 odst. 1 tr. zák. vymezuje pomocí cíle, k němuž se seskupilo, reálně existuje, či dokonce, že má povšechné povědomí o tom, že existují různé odnože takového hnutí nebo jeho představitelé, postačuje to k naplnění zákonných znaků zmíněné skutkové podstaty.

Podle názoru Krajského soudu v Plzni pak nelze s navrhovaným stanoviskem souhlasit, a proto se navrhuje vypustit jeho druhou větu, neboť není nutné, aby hnutí existovalo v době, kdy je pachatel podporoval či propagoval. Dále bylo poukázáno na nutnost vypracování znaleckého posudku k existenci konkrétního hnutí, pokud by navrhovaná právní věta zůstala nezměněna.

V zásadě se s tímto názorem ztotožnila i Právnická fakulta Masarykovy univerzity v Brně, která uvedla, že výklad, který vyžaduje, aby hnutí existovalo v době, kdy je pachatel podporoval či propagoval, byť by jinak byl v souladu s principem "criminalia sunt restringenda", je příliš úzký, poněvadž z dosahu ustanovení § 260 odst. 1 tr. zák. by tak vypadla propagace historických hnutí (fašistických, nacistických aj.), propagovaných v době, kdy už neexistují. I propagace takovýchto historických hnutí nemusí vždy postrádat potřebnou míru materiální stránky. Podle jejich povahy by se tato stránka v rámci odpovídajícího znaku skutkové podstaty - "hnutí" - samozřejmě pohybovala, takže v některých případech by mohla natolik klesnout, že by trestnost činu, konkrétně se vážícího k tomuto hnutí, mohla být nulová právě pro nedostatečnou materiální stránku.

Podle názoru Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze je stěžejním požadavkem obsaženým v právní větě stanoviska tvrzení, že je "nutné, aby hnutí existovalo v době, kdy je pachatel podporoval či propagoval". Je pravdou, že si lze těžko představit podporu zaniklému hnutí, ale podpora založení nového hnutí v budoucnu je přirozeně možná. Propagace myšlenek zaniklého hnutí je jistě rovněž možná a tvrzení, že se jeví typově méně společensky nebezpečná, nepůsobí přesvědčivě. Pokud by tato propagace byla vedena snahou o založení nového hnutí, její nebezpečnost by mohla být nemalá. Odůvodnění připouští v těchto případech posoudit takové jednání jako pokus trestného činu podpory a propagace hnutí směřujících k potlačení práva svobod člověka podle § 8 odst. 1, § 260 odst. 1 tr. zák., bylo by však myslitelné posouzení takového jednání i jako přípravy podle § 7 odst. 1, § 260 odst. 1, 2 tr. zák.

Nejvyšší státní zastupitelství v Brně ve svém obsáhlém vyjádření nejprve zrekapitulovalo znění podnětu nejvyšší státní zástupkyně podle ustanovení § 12 odst. 4 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, a poté uvedlo, že je zřejmé, že jistá opodstatněnost navržené právní věty je zřetelnější ve vztahu k té části objektivní stránky trestného činu podle § 260 odst. 1 tr. zák., která představuje podporu určitých hnutí. Je třeba souhlasit s argumentací, že je takřka nemyslitelná podpora hnutí v reálném čase neexistujícího. Jiná je však situace, pokud jde o naplnění objektivní stránky skutkové podstaty tohoto trestného činu jednáním představujícím propagaci hnutí směřujícího k potlačení práva svobod člověka. Ani podnět nejvyšší státní zástupkyně nevycházel zcela rigorózně ze stanoviska dovozujícího možnost podpory či propagace hnutí zcela "mrtvého". Podnět dovozoval, především pokud jde o propagaci idejí vycházejících z ideologie nacistického Německa, že samotná skutečnost neustále se opakujících recidiv jednání představujících propagaci či přímou glorifikaci ideologie tohoto hnutí, případně jeho představitelů, již zřejmě stálou existenci tohoto hnutí prokazuje. Požadavek na další konkretizaci či prokazování nějakého stupně organizovanosti tohoto "hnutí" se tedy může jevit nejen jako zřejmě nadbytečný, ale i kontraproduktivní ve vztahu k možnosti postihu vysoce společensky nebezpečných jednání namířených proti objektu chráněnému touto skutkovou podstatou. Dále také Nejvyšší státní zastupitelství zdůraznilo jistou nelogičnost zařazení a vzájemného poměru skutkových podstat trestných činů podle § 198a a § 260, resp. § 261 tr. zák., která se ještě prohloubila poté, co novelou trestního zákona provedenou zákonem č. 134/2002 Sb. bylo ustanovení § 198a tr. zák. doplněno o odstavec 3. Podle písm. b) tohoto ustanovení, které představuje samostatnou skutkovou podstatu, je možno postihnout jednání spočívající v aktivní účasti na činnosti skupin, organizací nebo sdružení, které hlásají diskriminaci, násilí nebo rasovou, etnickou nebo náboženskou nenávist. Přestože vymezení objektu je zjevně poněkud užší, než je tomu u trestných činů podle § 260 a § 261 tr. zák., není zřejmě zcela v pořádku, pokud aktivní účast na jejich činnosti, která je namířena proti jednomu ze základních lidských práv, tj. právu na rovnost lidí bez ohledu na jejich národnost, etnikum, náboženství, rasu, příslušnost k sociální třídě či jiné rozdíly, je možno posoudit jako trestnou činnost, která je zařazena mezi trestné činy hrubě narušující občanské soužití, přičemž "pouhé" veřejné projevení sympatií nad činnostmi takových skupin (hnutí) naplňuje skutkovou podstatu trestného činu zařazenou mezi trestné činy proti lidskostr. Vzhledem k těmto skutečnostem by mělo být schválení stanoviska opětovně zváženo, i když jinak vydání stanoviska Nejvyšší státní zastupitelství považuje za nanejvýš vhodné.

Na podkladě vyjádření těchto subjektů a diskuse k návrhu stanoviska, která proběhla na poradě trestního kolegia dne 20. 4. 2006, trestní kolegium dospělo k závěru, že původní návrh je třeba dopracovat o vztah skutkové podstaty trestného činu podpory a propagace hnutí směřujících k potlačení práva svobod člověka podle § 260 tr. zák. ke skutkovým podstatám téhož trestného činu podle § 261 a § 261a tr. zák. a dále také ke skutkovým podstatám trestného činu hanobení národa, etnické skupiny, rasy a přesvědčení podle § 198 tr. zák. a trestného činu podněcování k nenávisti vl,či skupině osob nebo k omezování jejich práva svobod podle § 198a tr. zák.

Následně, po zvážení všech výše citovaných vyjádření a v nich uvedených argumentů, jakož i opakované diskusi, zaujalo trestní kolegium shora uvedené stanovisko.

Úvodem je třeba zdůraznit, že všem shora uvedeným skutkovým podstatám je společné, že jejich objektem je ochrana základních lidských a občanských práv a svobod, rovnoprávnost lidí bez rozdílu rasy, etnické skupiny, národnosti, jazyka, náboženství, politického nebo jiného smýšlení, sociální příslušnosti nebo původu (srov. čI. 14 Úmluvy o ochraně lidských práva základních svobod - vyhlášena pod č. 209/1992 Sb., ve znění č. 41/1996 Sb. a č. 243/1998 Sb., dále jen "Úmluva"; čI. 3 Listiny základních práva svobod - vyhlášena pod č. 2/1993 Sb., ve znění ústavního zákona č. 162/1998 Sb., dále jen "Listina").

Uvedená ustanovení současně odrážejí i transformaci závazků vyplývajících pro Českou republiku z Mezinárodní úmluvy o odstranění všech forem rasové diskriminace (vyhlášena pod č. 95/1974 Sb.), z Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (vyhlášen pod č. 120/1976 Sb.) a Mezinárodní úmluvy o potlačení a trestání zločinů apartheidu (vyhlášena pod č. 116/1976 Sb.).

Při výkladu shora uvedených ustanovení trestního zákona v návaznosti na ustanovení Úmluvy a Listiny nutno mít na zřeteli, že při jejich aplikaci může docházet ke střetu s těmi jejich ustanoveními, která garantují svobodu slova (čI. 10 odst. 1 Úmluvy, resp. čI. 17 odst. 1,2 Listiny). Jak Úmluva, tak Listina však určitá omezení svobody projevu, resp. svobody slova připouštějí.

Podle čI. 10 odst. 2 Úmluvy výkon svobody projevu zahrnuje i povinnosti a odpovědnost, může proto podléhat takovým formalitám, podmínkám, omezením nebo sankcím, které stanoví zákon a které jsou nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, územní celistvosti nebo veřejné bezpečnosti, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky, ochrany pověsti nebo práv jiných, zabránění úniku důvěrných informací nebo zachování autority a nestrannosti soudní moci.

Podle čI. 17 odst. 4 Listiny lze svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práva svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnostr.

Evropský soud pro lidská práva (dále jen "Soud") ve svých rozhodnutích mnohokrát zdůraznil, že svoboda projevu zakotvená v čI. 10 Úmluvy představuje jeden z hlavních základů demokratické společnosti, jednu z prvořadých podmínek jejího pokroku a rozvoje každého jednotlivce. S výhradou čI. 10 odst. 2 Úmluvy proto platí nejen pro informace nebo myšlenky přijímané příznivě či považované za neškodné či nedůležité, ale rovněž pro ty, které jsou nepříjemné, šokují nebo znepokojují, neboť tak tomu chce pluralita, tolerance a duch otevřenosti, bez nichž není demokratické společnosti (viz např. rozhodnutí ve věci Castells proti Španělsku, 1992, nebo Vogt proti Německu, 1995).

Z judikatury Soudu lze dovodit, že svoboda projevu je svým obsahem, významem a stupněm právní ochrany v zásadě na stejné úrovni jako rovnoprávnost občanů bez ohledu na jejich národnost, rasu, třídní či náboženskou příslušnost. Dojde-Ii v konkrétním případě ke střetu těchto dvou chráněných práv či svobod, musí být rozhodnutí soudu vyvážené a k zásahu do sféry práva svobod obviněné osoby by jeho prostřednictvím mělo docházet jen, je-Ii to skutečně nezbytné.

Bude proto v konkrétních případech vždy třeba pečlivě posoudit míru, jakou konkrétní projev zasahuje do garantovaného práva na rovnoprávnost bez ohledu na rasu, národnost, náboženskou příslušnost, sociální postavení či původ.

Uvedený objekt je přitom chráněn trestním zákonem proti zásahům různé intenzity, a proto se jeho ochrana projevuje i výrazně odstupňovanými sankcemi. Ochrana vymezených právních statků se nerealizuje jen prostřednictvím trestného činu podpory a propagace hnutí směřujících k potlačení práva svobod člověka podle § 260 tr. zák., ale také prostřednictvím trestných činů podpory a propagace hnutí směřujících k potlačení práva svobod člověka podle § 261 nebo podle § 261a, resp. trestných činů hanobení národa, etnické skupiny, rasy a přesvědčení podle § 198 a podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práva svobod podle § 198a tr. zák.

V souladu s uplatněnými a shora rozvedenými připomínkami se proto stanovisko neomezuje jen na výklad skutkové podstaty trestného činu podpory a propagace hnutí směřujících k potlačení práva svobod člověka podle § 260 tr. zák., ale podává i výklad dalších shora uvedených souvisejících skutkových podstat včetně jejich vzájemného vztahu.

Trestného činu podpory a propagace hnutí směřujících k potlačení práva svobod člověka podle § 260 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo podporuje nebo propaguje hnutí, které prokazatelně směřuje k potlačení práva svobod nebo hlásá národnostní, rasovou, náboženskou či třídní zášť vůči jiné skupině osob. Za to lze pachateli uložit trest odnětí svobody najeden rok až pět let. Trestem na tři léta až osm let bude podle § 260 odst. 2 tr. zák. potrestán, spáchá-Ii čin uvedený v odstavci 1 tiskem, filmem, rozhlasem, televizí nebo jiným podobně účinným způsobem, dále spáchá-li jej jako člen organizované skupiny, anebo spáchá-Ii jej za stavu ohrožení státu nebo za válečného stavu.

Objektem tohoto trestného činu je, jak již bylo řečeno shora, ochrana základních lidských práva svobod, rovnoprávnost lidí bez rozdílu rasy, národnosti, náboženské příslušnosti, sociální příslušnosti nebo původu.

Subjekt tohoto trestného činu je obecný, to znamená, že jej může spáchat jakákoli osoba za podmínky, že je příčetná a v době činu dosáhla věku patnácti let.

Pokud jde o jednotlivé znaky objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu podle § 260 odst. 1 tr. zák., výklad pojmů "podporuje" a "propaguje" nečiní v rozhodovací praxi větší problémy.

Podpora hnutí uvedeného v § 260 odst. 1 tr. zák. může mít podobu materiální nebo morální, přičemž obě tyto podoby se mohou v konkrétním případě prolínat. Za materiální podporu bude možno považovat poskytování finančních prostředků, nemovitého i movitého majetku (například budov, technických prostředků), služeb. Morální podpora může mít podobu utvrzování stávajících příslušníků hnutí v jejich počínání, resp. může spočívat v získávání příslušníků nových. Z povahy pojmu ply-ne, že podporovat lze jen hnutí existující, nikoli hnutí zaniklé.

Propagace hnutí může být otevřená (přímá), spočívající ve veřejném oslavování a vyzdvihování hnutí, hlásání jeho tezí a cílů, a skrytá (nepřímá), například v podobě tvorby či prezentace literárního, dramatického, výtvarného či filmového díla, které glorifikuje hnutí či jeho představitele. Na rozdíl od pouhého projevu sympatií, postihovaného podle subsidiárního ustanovení § 261 tr. zák., zde musí existovat úmysl pachatele takovým jednáním ovlivnit další osoby.

Při výkladu pojmu hnutí panuje shoda v tom, že nelze vycházet z definice "politického hnutí" podle zákona č. 424/1991 Sb., o sdružování v politických stranách a politických hnutích, ve znění pozdějších předpisů. Ten předpokládá u politického hnutí jeho registraci. Jednou z podmínek registrace hnutí podle § 4 písm. d) cit. zák. je, že jeho činnost neohrožuje mravnost, veřejný pořádek nebo práva a svobodu občanů. Z toho je zřejmé, že hnutí otevřeně sledující cíle uvedené v § 260 odst. I tr. zák. by nikdy nemohlo být registrováno.

Za hnutí ve smyslu § 260 odst. 1 tr. zák. bude tedy možno považovat skupinu osob, alespoň částečně organizovanou, byť třeba formálně neregistrovanou, zastávající či hlásající postoje a stanoviska uvedená v § 260 odst. I tr. zák. V praxi si ovšem lze představit i případy, kdy hnutí formálně registrované se odchýlí od programu či činnosti, které deklarovalo v rámci své registrace, a přejde k programu naplňujícímu cíle uvedené v § 260 odst. 1 tr. zák.

Pokud jde o zmíněnou charakteristiku hnutí, principy, na jejichž základě bude fungovat, mohou být zakotveny písemně (vzhledem k charakteru cílů sledovaných hnutím by však nejspíše nebyly prezentovány veřejně, resp. byly by přístupny omezeném okruhu příslušníků a sympatizantů hnutí), ale mohou existovat i jako nepsaná, členy hnutí uznávaná či tradovaná pravidla. Přitom je třeba vycházet z toho, že každá forma organizace v sobě již zahrnuje i určitou strukturu hnutí, a proto ji není třeba zvlášť zdůrazňovat, a to i vzhledem k tomu, že u hnutí postačí i jen částečná organizovanost, když k naplnění znaků této skutkové podstaty je nutná prokazatelná existence hnutí identifikovatelného alespoň v hrubých rysech, které pachatel podporuje nebo propaguje.

I když konkrétní hnutí bude nejspíše spojováno s určitou ideologií, je třeba zdůraznit, že při výkladu skutkové podstaty § 260 odst. 1 tr. zák. nesmí být pojmy hnutí a ideologie zaměňovány. To lze ilustrovat na příkladu antisemitismu. Ten je nesporně zločinnou ideologií hlásající nenávist k Židům, nicméně nikoli antisemitismus jako takový, nýbrž určitou skupinu osob jej hlásající, případně i praktikující, bude možno za splnění dalších shora uvedených podmínek považovat za hnutí, které prokazatelně směřuje k potlačení práva svobod a hlásá národnostní či náboženskou zášť vůči jiné skupině osob ve smyslu § 260 odst. 1 tr. zák.

Stěžejní otázkou, kterou má toto stanovisko zodpovědět, aby odstranilo rozpory v rozhodovací praxi dovolacích senátů Nejvyššího soudu, je, zda pro naplnění skutkové podstaty podle § 260 odst. 1 tr. zák. je nezbytná současná existence podporovaného či propagovaného hnutí. Trestní kolegium po zvážení všech argumentů zastává názor, že pro naplnění znaků skutkové podstaty podle § 260 odst. 1 tr. zák. je nezbytné, aby toto hnutí existovalo v době, kdy se pachatel jeho podpory či propagace dopouští. V této souvislosti je však třeba zdůraznit, že to současně neznamená, že propagace hnutí charakterizovaného v ustanovení § 260 tr. zák., které neexistuje (např. již zaniklo nebo ještě nevzniklo), by byla beztrestná. Postih takového jednání bude v závislosti na dalších okolnostech možný na základě skutkových podstat trestných činů podle § 261a tr. zák. nebo podle § 198 či § 198a tr. zák., popř. jako pokus trestného činu podle § 8 odst. 1, § 260 odst. 1 tr. zák., jak je to v podrobnostech rozvedeno v další části tohoto stanoviska.

Základním argumentem pro závěr, že ustanovení § 260 odst. 1 tr. zák. slouží k postihu podpory a propagace toliko hnutí existujícího v době spáchání činu, je výklad jazykový, neboť jeho dikce "hnutí, které prokazatelně směřuje" jednoznačně svědčí pro závěr, že hnutí musí existovat v době jeho podpory nebo propagace. Ostatně jen těžko si lze vůbec představit naplnění znaku podpory hnutí, které existovalo v minulosti, avšak v době jednání pachatele již neexistuje. Propagace hnutí již zaniklého je ovšem v praxi možná, avšak z hlediska přístupu zákonodárce je zjevně typově méně nebezpečná pro společnost než propagace hnutí existujícího, takže adekvátní k jejímu postihu, pokud nepůjde o pokus trestného činu podpory a propagace hnutí směřujících k potlačení práva svobod člověka podle § 8 odst. 1, § 260 odst. 1 tr. zák., bude posouzení podle mírnějších trestních sazeb stanovených pro trestné činy hanobení národa, etnické skupiny, rasy a přesvědčení podle § 198 tr. zák. nebo podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práva svobod podle § 198a tr. zák.

Dalším argumentem je, že by zjevně postrádalo logiku, aby zákonodárce použil v jednom ustanovení alternativně dvě formy přístupu k takovému hnutí, které by měly rozdílný režim - podpora jen v případě  existujícího hnutí a propagace jak ve vztahu k hnutí existujícímu, tak i hnutí neexistujícímu. Navíc v případě aplikace této skutkové podstaty také na případ hnutí neexistujícího by nebylo zřejmě možno omezit ji jen na hnutí zaniklá, ale bylo by nutno připustit aplikaci tohoto ustanovení i na hnutí dosud neexistující, jejichž vznik by pachatel předpokládal v budoucnu. V takovém případě by ale nepochybně docházelo ke stírání již zmíněného rozdílu mezi hnutím a ideologií, přičemž je zcela zřejmé, že podporu či propagaci ideologie, byť hlásající potlačení práva svobod nebo národnostní, rasové, náboženské či třídní zášti vůči jiné skupině osob, ustanovení § 260 tr. zák. postihovat nemá.

Zcela v souladu s tímto výkladem je i důvodová zpráva k novele trestního zákona provedené zákonem č. 405/2000 Sb., která výslovně uvádí, že" ... zatímco § 260 a 261 tr. zák. se vztahují na případy, kdy existuje hnutí, které si klade za cíl omezování práva svobod nebo diskriminaci z různých důvodů, § 198a tr. zák. se dotýká pouze individuálních aktivit, třeba i podobně motivovaných ... "

Pro závěr, že trestný čin podpory a propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod člověka podle § 260 tr. zák. má postihovat uvedené aktivity pouze ve vztahu k hnutí existujícímu v době činu, svědčí i výklad systematický.

Hlava pátá zvláštní části trestního zákona, v níž jsou zařazeny trestné činy hrubě narušující občanské soužití, chrání toto soužití proti útokům různého druhu, včetně méně závažných útoků proti lidskému právu na rovnost bez rozdílu národnosti, jazyka, etnické skupiny, rasy, politického přesvědčení a náboženství v ustanoveních o trestných činech podle § 198 a § 198a tr. zák. Naproti tomu hlava desátá, v níž jsou zařazeny trestné činy proti lidskosti, jak lze již dovodit z jejího názvu i ze zřetelně přísnějších trestních sazeb jednotlivých trestných činů, slouží sice rovněž k ochraně shora uvedených lidských práv, avšak proti útokům typově závažnějšího charakteru. V návaznosti na to také ustanovení § 67a tr. zák. s výjimkou trestného činu podle § 261 tr. zák. stanoví nepromlčitelnost trestných činů uvedených v hlavě desáté. Proto v některých případech, jak to bude ještě zmíněno níže, bude sice připadat v úvahu jednočinný souběh trestných činů obsažených v hlavě páté a desáté, avšak zpravidla bude vyloučen z důvodů faktické konzumpce.

Výraznější zmínky si zasluhují fašistická a nacistická hnutí, a to nejen z hlediska negativní historické zkušenosti s nimi, ale i při zvážení aktuální existence většího množství neofašistických a neonacistických hnutí v České republice, v Evropě i jinde ve světě (např. v USA, Kanadě atd.), která do značné míry navazují na původní nacistická nebo fašistická hnutí jak po stránce ideologické, tak i pokud jde o konkrétní projevy (např. používání shodných nebo podobných symbolů, pozdravů apod.). Pokud byla shora zmíněna nutná existence takového hnutí v době spáchání činu, má toto stanovisko na mysli odlišení existujících neonacistických nebo neofašistických hnutí od konkrétního nacistického nebo fašistického hnutí v jeho historické, dnes již neexistující podobě. V případě uvádění, rozšiřování i propagace myšlenek a názorů vycházejících z ideologie fašismu nebo nacismu, ke které dochází od skončení druhé světové války prakticky nepřetržitě, jak na to jinak správně upozorňuje nejvyšší státní zástupkyně ve svém shora zmíněném podnětu, je třeba rozlišovat historický přístup, v rámci kterého jsou tyto myšlenky a názory hodnoceny, a to ať už se zápornými či kladnými závěry, od podpory nebo propagace neofašistických, popř. neonacistických hnutí, kterých u nás i ve světě existuje větší množství. Právě z hlediska tohoto rozlišování nelze souhlasit s tím, že není třeba u propagace fašistických nebo nacistických myšlenek a názorů zvažovat a prokazovat existenci hnutí, neboť skutková podstata trestného činu podle § 260 tr. zák. postihuje jen toho, "kdo podporuje nebo propaguje hnutí (např. neofašistické, neonacistické apod.), které "prokazatelně směřuje k potlačení práva svobod člověka nebo hlásá národnostní, rasovou, náboženskou či třídní zášť nebo zášť vůči jiné skupině osob". Zákon zde dokonce ve vztahu ke konkrétnímu hnutí vyžaduje nejen vlastní "směřování" nebo "hlásání", ale "prokazatelné" takové směřování nebo hlásání, čímž vyjadřuje i nezbytnou míru konkretizace takového hnutí, byť nemusí být charakterizováno zcela detailně, ale musí být konkretizováno natolik, aby bylo jasné, že jde o hnutí, které prokazatelně směřuje k potlačení práva svobod člověka nebo hlásá národnostní, rasovou, náboženskou či třídní zášť nebo zášť vůči jiné skupině osob. To na druhé straně neznamená, že by musela být v trestním řízení prokazována konkrétní organizační struktura takového hnutí, počet členů, vedoucí představitelé či další jeho detailní charakteristiky, neboť takový přístup by šel nad rámec znaků skutkové podstaty, ale postačí konkretizace takového hnutí v hrubých rysech především z hlediska jeho směřování k potlačení práva svobod člověka nebo hlásání národnostní, rasové, náboženské či třídní zášti nebo zášti vůči jiné skupině osob.

Stejné měřítko pak musí být uplatňováno i na uvádění, rozšiřování či propagaci myšlenek a názorů komunistických hnutí, a to nejen v jejich stalinistické podobě či podobě hlásané hnutím Rudých Khmérů, ale i jiných komunistických hnutí, která ve své historické podobě směřovala nebo naopak v současnosti prokazatelně směřují k potlačení práva svobod anebo hlásají národnostní, rasovou, náboženskou či třídní zášť vůči jiné skupině osob apod.

Existujícím hnutím tedy v tomto smyslu může být i takové hnutí, které navazuje v modifikované podobě na již neexistující hnutí (např. neofašistické nebo neonacistické hnutí apod.), pokud využívá např. ideologie, symbolů, pozdravů a dalších atributů již zaniklého hnutí. Pachatel může také svým jednáním spáchaným v České republice podporovat nebo propagovat hnutí existující v cizině nebo naopak (srov. § 17 tr. zák.).

Pokud by u pachatele šlo o podporující nebo propagující jednání vedené snahou o založení hnutí, a to jak zcela nového, tak i hnutí obnoveného, které by mělo prokazatelně směřovat k potlačení práva svobod nebo hlásat národnostní, rasovou, náboženskou či třídní zášť nebo zášť vůči jiné skupině osob, anebo takového hnutí navazujícího na obdobné hnutí již zaniklé, bylo by namístě postihnout toto jednání jako pokus trestného činu podpory a propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod člověka podle § 8 odst. 1, § 260 odst. 1 tr. zák. Právní kvalifikace takového jednání pouze jako přípravy podle § 7 odst. 1 tr. zák. by nevystihovala skutečnost, že pachatel svým jednáním ve formě podpory nebo propagace již začal uskutečňovat znaky této skutkové podstaty, a to jednáním, které má bezprostřední význam pro její naplnění, čímž již bezprostředně směřoval k dokonání trestného činu, byť jinak obecně samozřejmě nelze vyloučit i postih za přípravu k trestného činu podpory a propagace hnutí směřujících k potlačení práva svobod člověka podle § 7 odst. I, § 260 odst. 1,2 tr. zák. (srov. § 41 odst. 2 tr. zák.).

Existenci takového konkrétního hnutí, identitikovatelného alespoň v hrubých rysech, v době, kdy je pachatel podporoval či propagoval, bude nutno v trestním řízení prokazovat prostřednictvím důkazů dokumentujících existenci nebo konkrétní činnost hnutí. Těmito důkazy mohou být vedle výpovědí svědků například letáky nebo jiné písemné materiály takových hnutí, jejich internetové stránky, videozáznamy či zvukové záznamy akcí hnutí nebo projevů jejich představitelů, ale také zprávy orgánů monitorujících jejich činnost, znalecké posudky apod.

V této souvislosti je třeba zdůraznit, že trestný čin podpory a propagace hnutí směřujících k potlačení práva svobod člověka podle § 260 odst. 1 tr. zák. je trestným činem úmyslným.

Pachatel proto bud· přímo chce svým jednáním propagovat či podporovat hnutí sledující cíle uvedené v § 260 odst. 1 tr. zák. (úmysl přímý podle § 4 písm. a/ tr. zák.), nebo musí alespoň vědět, že jeho jednání může vést k propagaci či podpoře takového hnutí, a je s možností takového následku srozuměn (úmysl eventuální podle § 4 písm. b/ tr. zák.). V praxi přitom pro naplnění skutkové podstaty § 260 odst. 1 tr. zák. nebude nutné, aby pachatel byl přímo členem takového hnutí nebo byl se členy hnutí v bezprostředním kontaktu, ale bude postačovat jeho vědomost o existenci hnutí a srozumění s tím, že svým jednáním ho podporuje či propaguje, tj. přispívá svým jednáním k jeho činnosti či jednotlivým aktivitám, ovlivňuje jeho stávající či potenciální členy apod. Tak tomu bylo například v trestní věci obviněných, kteří jako členové hudební skupiny B. písněmi této skupiny na sérii koncertů, kterých se zúčastňovali členové hnutí skinheads, jako jsou Bohemia Hammer Skins, Blood & Honour, Národní odpor, Národní aliance, působících na území České republiky, jakož i výrobou a distribucí magnetofonových kazet a kompaktních disků s nahrávkami skupiny, sborníků jejich písní, propagovali a podporovali tato hnutí a jejich xenofobní ideoologii hlásající tzv. bílý rasismus, a tato jejich činnost měla kladnou odezvu mezi příznivci uvedených hnutí spojenou s masovou účastí na koncertech skupiny a nakupováním a dalším šířením zvukových nosičů a textových souborů této skupiny (blíže k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2006, sp. zn. 5 Tdo 79/2006).

Složitější otázkou v praxi je posuzování zavinění toho, kdo uvedl dílo šířící ideje uvedené v § 260 odst. 1 tr. zák. (např. knihu), resp. předmět týkající se takového hnutí (např. nášivku), do širší distribuce, aniž by se blíže zajímal o to, zda je koupí nezúčastněný zájemce pro vlastní potřebu, či reprezentant nebo příznivec hnutí uvedeného v § 260 odst. 1 tr. zák. se záměrem využít díla či předmětu pro potřeby podpory či propagace hnutí. Řešení této otázky bude stěžejní i pro posuzování distribuce tzv. militárií. Zde bude nutno posoudit pečlivě všechny konkrétní okolnosti případu.

Důležitý bude jednak charakter díla (předmětu) a dále osoba (okruh osob), kterému jsou dílo (předmět) určeny, případně účel, za jakým je takový předmět, který si pak další osoba opatřuje, distribuován či jinak šířen. Bude jistě rozdíl mezi prodejem jedné dýky nebo jiného předmětu s emblémem SS na burze sběratelů militárií na straně jedné a prodejem desítek nášivek s neonacistickými symboly na objednávku osobám vyznávajícím postoje uvedené v § 260 odst. 1 tr. zák. na straně druhé a hlásícím se k některému takovému hnutí. Zatímco první případ není možné postihovat podle § 260 tr. zák., druhý by nepochybně tuto skutkovou podstatu naplnil, neboť jde o podporu neonacistického hnutí, jehož je objednatel členem nebo sympatizantem. Bude tudíž pro posouzení případné trestní odpovědnosti toho, kdo takové dílo (předmět) distribuoval, nezbytné zkoumat a prokazovat, zda nepředpokládal či bez přiměřených důvodů spoléhal, že jím distribuované dílo (předmět) nebude sloužit k podpoře či propagaci hnutí uvedeného v § 260 odst. 1 tr. zák., či zda s takovým následkem byl srozuměn nebo jej dokonce zamýšlel.

Trestného činu podpory a propagace hnutí směřujících k potlačení práva svobod člověka podle § 261 tr. zák. se dopustí ten, kdo veřejně projevuje sympatie k hnutí uvedenému v § 260 tr. zák. Za spáchání tohoto trestného činu zákon hrozí trestem odnětí svobody na šest měsíců až tři léta.


------------------- pokračování --------------------

Autor: Sb.s.r.s.

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů