// Profipravo.cz / Z rozhodnutí dalších soudů 30.01.2026
ÚS: Odejmutí věci rozhodujícímu soudci podle § 149 odst. 5 TŘ
K odejmutí věci rozhodujícímu soudci podle § 149 odst. 5 trestního řádu lze přistoupit pouze v případě vysoké míry pravděpodobnosti, že soudce nebude schopen ukončit řízení způsobem, který by mohl stížnostní soud aprobovat. Pokud k odejmutí dojde z důvodu prosazení vlastního hodnocení provedených důkazů a z něho plynoucích závěrů o skutkových zjištěních, jedná se o porušení práva na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny základní práv a svobod).
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 2313/25, ze dne 18. 12. 2025
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a napadené rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatel ve věci navrhuje též odložení vykonatelnosti napadeného usnesení Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu a přednostní projednání věci podle § 39 zákona o Ústavním soudu, neboť ve věci je nařízeno hlavní líčení na den 17. 9. 2025, které má vést nový samosoudce. Ústavní soud tomuto návrhu stěžovatele vyhověl a samostatným usnesením ze dne 10. 9. 2025 vykonatelnost napadeného usnesení krajského soudu odložil.
3. Za účelem posouzení důvodnosti ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis vedený u Okresního soudu Praha - západ (dále jen "okresní soud") pod sp. zn. 14 T 23/2024, z něhož se podávají následující skutečnosti. Usnesením okresního soudu ze dne 25. 2. 2025, č. j. 14 T 23/2024-499, bylo podle § 222 odst. 2 trestního řádu rozhodnuto o postoupení trestní věci stěžovatele Obecnímu úřadu V. k projednání přestupku, neboť ve věci nejde o trestný čin. Okresní soud popsal ve svém usnesení předmětný skutek následovně: dne 6. 4. 2023 došlo na místní příjezdové komunikaci v obci V., po předchozí vzájemné slovní rozepři s P. H. ohledně užívání pozemku bez souhlasu stěžovatele, k tomu, že E. K., přítelkyně P. H., do stěžovatele strčila, což doprovázela vulgárními nadávkami. Tomu se stěžovatel bránil tak, že E. K. odstrčil, až upadla na zem a utrpěla tím pohmožděniny v obličeji a na pravé ruce. P. H. následně skočil mezi tyto dva, přičemž se udeřil obličejem o zem, v důsledku čehož utrpěl tříštivou zlomeninu nosních kůstek, otok pravého hlezna a krevní výron v oblasti vnitřního kotníku pravé nohy. Následně P. H. povalil stěžovatele na zem, kde setrvali ve vzájemném držení a válení se. Poté se podařilo P. H. přetočit na stěžovatele a zakleknout jej, čímž stěžovatel utrpěl zejména zlomeninu sedmého žebra na pravé straně hrudníku. V tomto jednání stěžovatele byl obžalobou spatřován přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku a přečin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 trestního zákoníku.
4. Usnesení okresního soudu napadla státní zástupkyně stížností, v níž namítala, stručně řečeno, že skutkový stav popsaný v napadeném usnesení zcela neodpovídá provedenému dokazování.
5. Krajský soud v nyní napadeném usnesení dospěl k závěru, že stížnost státní zástupkyně je důvodná a především zdůraznil, že ve věci jde již o v pořadí třetí rozhodnutí okresního soudu, přičemž krajský soud již ve svých dvou předchozích zrušujících usneseních ze dne 29. 8. 2024 a ze dne 30. 12. 2024 uvedl, že ačkoliv okresní soud provedl v hlavním líčení dostatečné množství důkazů, dopustil se při jejich hodnocení vadných postupů. Hodnocení důkazů tímto soudem nelze podle krajského soudu považovat za souladné s § 2 odst. 6 trestního řádu, což znamená, že okresní soud tyto důkazy nehodnotil ve vzájemných souvislostech a vyvodil z nich skutkové závěry, které jsou s těmito důkazy ve zjevném rozporu. Ani v pořadí třetím usnesením se okresní soud nevyvaroval podle krajského soudu závěrů, které jsou v rozporu s pravidly formální logiky. Navíc bylo kopií zrušených usnesení ze dne 29. 4. 2024 a ze dne 15. 12. 2024, a to až do bodu 31, do kterého byla nově vtělena toliko jedna uvozovací věta. Dále byl doplněn závěr, že stěžovatel E. K. v obraně proti jejímu útoku instinktivně odstrčil. Krajský soud nesouhlasí s akceptací jednání stěžovatele jako s jednáním v nutné obraně. Okresní soud se podle něho v napadeném usnesení vůbec nezabývá naplněním podmínek nutné obrany. Za zcela nezměněné důkazní situace (a bez bližšího vysvětlení) okresní soud dovodil zcela nové skutkové závěry. Podle krajského soudu nejsou tyto právní a skutkové závěry nikterak vysvětleny a usnesení se nevypořádává s důkazy, které vedly k novému právnímu i skutkovému posouzení věci. Nelze také dovodit, co má okresní soud za prokázané, a co nikoliv. Namísto toho, aby uvedl, jak na který konkrétní důkaz pohlíží a jak jej hodnotí, co z něj vyvozuje, které výpovědi svědků považuje za pravdivé a které nikoliv a z jakého důvodu, pouze konstatuje, že nemá za prokázané, že stěžovatel udeřil poškozenou E. K. pěstí, a uchyluje se k různým hypotézám, jak poškozená mohla dojít ke svému zranění, které je zároveň zachyceno na fotodokumentaci. Okresní soud přitom nerespektoval, co bylo jasně řečeno ve výpovědích poškozené a svědka Ch. Za zcela nepřesvědčivé považuje krajský soud taktéž právní závěry ohledně jednání stěžovatele v nutné obraně. V rámci této právní kvalifikace se okresní soud nevypořádává ani s výpovědí samotného stěžovatele. Krajský soud tedy uzavřel, že v pořadí třetí usnesení okresního soudu obsahuje závažné nedostatky v otázce hodnocení provedeného dokazování i v právním hodnocení věci, a tudíž nyní napadeným usnesením rozhodl podle § 149 odst. 1 písm. b) trestního řádu o zrušení napadeného usnesení okresního soudu a nařídil, aby soud ve věci znovu jednal a rozhodl, a zároveň podle § 149 odst. 5 trestního řádu nařídil, aby věc byla projednána a rozhodnuta jiným samosoudcem.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel nesouhlasí s právními závěry vyslovenými v napadeném usnesení krajského soudu. Uvádí, že okresní soud splnil všechny podmínky, které mu byly uloženy v předchozím kasačním usnesení krajského soudu. Stěžovatel se domnívá, že není podstatné, zda okresní soud uvěřil výpovědi stěžovatele či poškozeného H., protože ostatní důkazy vinu stěžovatele neprokázaly. Výtky krajského soudu vůči okresnímu soudu nebyly údajně zcela konkrétní. Nadto krajský soud, aniž by sám provedl jakékoliv dokazování, nemůže získat procesně uchopitelný závěr. Stěžovatel uzavírá, že se žádného trestného jednání nedopustil a pouze bránil svůj majetek, který mu byl ničen. Nadto mu bylo ublíženo na zdraví, přesto je však stíhán on, a nikoliv svědci H. a K.
7. Stěžovatel dále poukazuje na bohatou judikaturu Ústavního soudu k otázce přikázání projednání věci v jiném složení senátu, z níž vyplývá, že odvolací soud není oprávněn zrušit a odejmout věc soudu I. stupně pouze z důvodu, aby prosadil své hodnocení provedených důkazů a z něho plynoucí závěry o skutkových zjištěních. Uvedená situace přitom podle stěžovatele v jeho věci nastala, když krajský soud opakovaně nerespektoval skutkové a právní závěry okresního soudu, a to vše, aniž by sám ve věci vedl dokazování.
8. Stěžovatel taktéž poukazuje na porušení zásady presumpce neviny a z ní vyplývajícího pravidla in dubio pro reo, když obžaloba je prosazována stylem, že se jakožto obžalovaný nemohl vyvinit. Stěžovatel zdůrazňuje zřejmou nevěrohodnost výpovědí svědků a poškozených, kterou však krajský soud nezohlednil. Svědci Ch. a R., stejně jako poškození H. a K., jsou spřízněnou skupinou. Svědek R. chová významné antipatie ke stěžovateli, a proto i ostatní osoby z této skupiny, které pracovaly na zakázce pro svědka R., je nutno vnímat v tomto kontextu. Dle názoru stěžovatele je z uvedeného důvodu nutno všechny výpovědi uvedených osob vnímat jako účelové s cílem poškodit stěžovatele.
III.
Vyjádření účastníka řízení a replika stěžovatele
9. Ústavní soud si ve věci vyžádal vyjádření účastníka řízení.
10. Krajský soud ve svém vyjádření uvedl, že si je plně vědom toho, že hodnocení důkazů je výhradním právem soudu I. stupně a že stížnostní soud je oprávněn do tohoto procesu vstoupit pouze tehdy, pokud zjistí, že hodnocení důkazů je jednostranné, postrádá prvky formální logiky nebo vychází z ničím nepodložených důkazů, k čemuž došlo právě v posuzované věci, kdy okresní soud zcela zjevně nepostupoval podle § 2 odst. 6 trestního řádu. Krajský soud tudíž uzavírá, že nepřekročil pravidla pro přezkum prvoinstančních rozhodnutí a odmítá i nastíněnou domněnku o existenci animozity mezi senátem 13 To krajského soudu a senátem 14 T okresního soudu. Ústavní stížnost považuje účastník řízení za zjevně neopodstatněnou.
11. Krajské státní zastupitelství v Praze se k ústavní stížnosti ve lhůtě nevyjádřilo, čímž se v souladu s poučením vzdalo postavení vedlejšího účastníka řízení.
12. Stěžovatel zaslal Ústavnímu soudu repliku k vyjádření krajského soudu. Stěžovatel se domnívá, že okresní soud rozhodl správně, neboť nebylo možno rozhodnout jinak, když výpovědi všech svědků byly nevěrohodné. Stěžovatel poukazuje na nedávný nález sp. zn. III. ÚS 210/25, který se týká stejné právní otázky jako v posuzované věci a stejných senátů krajského a okresního soudu. Konflikt mezi těmito senáty tedy není ojedinělý.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
13. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který se účastnil řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť využil všech procesních prostředků k ochraně svých práv.
V.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
14. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není soudem nadřízeným obecným soudům, nevykonává nad nimi dohled. Jeho úkolem v řízení o ústavní stížnosti fyzické osoby je toliko ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Ústavní soud není povolán k přezkumu použití běžného zákona a může tak činit jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva nebo svobody stěžovatele.
15. Ústavní stížnost je důvodná.
16. Právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny je jedním z významných aspektů práva na spravedlivý proces. Současně představuje jednu ze základních záruk nezávislého a nestranného rozhodování soudů v právním státě [srov. např. nález ze dne 22. 2. 1996 sp. zn. III. ÚS 232/95 (N 15/5 SbNU 101); nález ze dne 24. 1. 2012 sp. zn. II. ÚS 2317/11 (N 19/64 SbNU 187); nález ze dne 1. 12. 2015 sp. zn. II. ÚS 2766/14 (N 202/79 SbNU 281)]. Jeho prvotním účelem je vyloučit svévolnou manipulaci při přidělování věcí soudům a soudcům. Ústavní imperativ, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, proto nejen dotváří a upevňuje soudcovskou nezávislost, ale také představuje pro každého účastníka řízení stejně cennou záruku, že k rozhodnutí jeho věci jsou povolávány soudy a soudci podle předem daných procesních pravidel tak, aby byla zachována zásada pevného přidělování soudní agendy a aby byl vyloučen výběr soudů a soudců ad hoc. Z práva na zákonného soudce plyne požadavek, aby ke změnám ve složení senátu či ke změně samosoudce docházelo ústavně akceptovatelným způsobem, který neohrozí principy nezávislosti a nestrannosti soudů a soudců a potažmo nezasáhne ústavně nepřípustným způsobem do základních práv jednotlivců [nález ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 794/16 (N 118/81 SbNU 833)].
17. Institut přikázání věci k projednání a rozhodnutí senátu prvostupňového soudu v jiném složení upravuje trestní řád. Zruší-li odvolací soud rozsudek soudu I. stupně (§ 258 trestního řádu) a věc vrátí k novému projednání a rozhodnutí (§ 259 odst. 1 trestního řádu), může současně nařídit, aby byla tato věc projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu nebo jiným samosoudcem, event. jiným soudem (§ 262 trestního řádu). Ústavní soud se opakovaně vyjádřil, že rozhodnutí podle tohoto ustanovení je svou povahou odnětím a přikázáním věci, a proto pro tento postup musí být splněny obdobně důležité důvody jako pro postup podle § 25 trestního řádu. Základním kritériem pro posouzení existence těchto závažných důvodů je zejména to, zda u dosavadního senátu, resp. samosoudce, lze zajistit dodržení základních zásad trestního řízení (§ 2 trestního řádu). Závažné důvody, pro které nelze zajistit dodržení těchto zásad, navíc musí být zřetelné a zřejmé a jejich existence musí být jednoznačně prokázána [nález ze dne 5. 3. 2013 sp. zn. II. ÚS 3564/12 (N 38/68 SbNU 391); srov. také nález ze dne 7. 12. 1995 sp. zn. III. ÚS 90/95 (N 82/4 SbNU 271)].
18. K otázce oprávněnosti odvolacího soudu hodnotit důkazy existuje konstantní judikatura Nejvyššího soudu, podle které odvolací soud, neztotožní-li se se skutkovými zjištěními rozsudku soudu I. stupně, není oprávněn sám vytvářet závěry o skutkovém stavu věci a nahrazovat tak hlavní líčení. Může jen v odůvodnění svého rozhodnutí rozvést, proč jsou tato skutková zjištění vadná, v čem je třeba je doplnit, popřípadě k jakým důkazům je ještě třeba přihlédnout. V případě, že odvolací soud považuje rozsah dokazování za úplný, ale provedené důkazy sám hodnotí jinak než soud I. stupně, nemůže rozhodnout po částečném zrušení rozsudku soudu I. stupně novým rozsudkem bez toho, že by nezbytné důkazy předtím zopakoval bezprostředně před odvolacím soudem. Přitom však musí uvážit, zda rozsah důkazů, které by bylo třeba opakovat ve veřejném zasedání odvolacího soudu, nepřekračuje meze uvedené v § 263 odst. 6 trestního řádu. Pokud by tomu tak bylo, musel by odvolací soud postupovat podle § 259 odst. 1 trestního řádu; přitom by však mohl soud I. stupně jen upozornit, čím se znovu zabývat, nesmí mu však ke způsobu hodnocení důkazů udělovat závazné pokyny [viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 1996, sp. zn. 2 Tzn 187/96 (R 20/1997 tr.)].
19. Stejně tak Ústavní soud konstantně judikuje, že odvolací soud nemůže závazně hodnotit důkazy, které sám neprovede, a takové hodnocení důkazů vnucovat prvostupňovému soudu [nález ze dne 22. 2. 2022 sp. zn. I. ÚS 1365/21 (N 24/110 SbNU 239)]. Jde o projev zásad ústnosti, přímosti (§ 2 odst. 11 trestního řádu) a bezprostřednosti (§ 2 odst. 12 trestního řádu), které samy vyvěrají z ústavních principů a základních práv osob, jichž se trestní řízení dotýká. Vychází se z toho, že důkazy nejlépe zhodnotí ten, kdo měl nejbližší a nezprostředkovaný dojem z jejich provádění (ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vyd. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3121). Odvolací soud tak nesmí, a to ať již ve prospěch obžaloby, nebo obhajoby, sám nahrazovat hodnocení důkazů provedených pouze soudem I. stupně, a tím prosazovat své vlastní hodnocení skrze závaznost názorů vyššího soudu [nález ze dne 12. 5. 2020 sp. zn. IV. ÚS 1327/19 (N 91/100 SbNU 102); nález ze dne 5. 6. 2024 sp. zn. III. ÚS 1368/23].
20. Tímto způsobem dosažené přehodnocení skutkových zjištění prvostupňového soudu nelze označit za závazný právní názor ve smyslu § 264 odst. 1 trestního řádu [nález ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 794/16 (N 118/81 SbNU 833)]. Podobné změny skutkových závěrů není možno provádět ani implicitně v rámci vyvozování nových právních závěrů. Případné nerespektování takového právního názoru ze strany prvostupňového soudu pak nelze označit za dostatečný důvod pro přikázání věci k projednání a rozhodnutí jinému senátu podle § 262 trestního řádu (nález ze dne 10. 6. 2024, sp. zn. I. ÚS 761/24). Pokud odvolací soud tyto ústavní kautely nerespektuje, dochází k porušení práva obžalovaného na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny.
21. K předmětné otázce hodnocení důkazů odvolacím soudem, který však dokazování sám nezopakoval ani nedoplnil, se vyjádřil taktéž Evropský soud pro lidská práva (dále jen "ESLP") ve svém rozsudku Tempel proti České republice ze dne 25. 6. 2020, stížnost č. 44151/12. Dle tohoto rozsudku bylo trestní řízení vedené proti stěžovateli rozporné s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť některé důkazy nebyly soudy posuzovány objektivně. ESLP odvolacímu soudu vytknul aplikaci § 262 trestního řádu, neboť postup podle tohoto ustanovení by měl být zcela výjimečným řešením a důvodem pro jeho použití nemůže být skutečnost, že prvoinstanční soud dospěl k odlišným skutkovým zjištěním a závěru o vině. Jako zásadní pochybení pak ESLP označil skutečnost, že odvolací soud sám hodnotil věrohodnost klíčového svědka, kterého však nikdy sám nevyslechl, přesto však zavázal soud I. stupně svým právním názorem, jak má tohoto svědka a jeho výpověď hodnotit, což v důsledku vedlo k odsouzení stěžovatele pro zvlášť závažný zločin vraždy.
22. Ústavní soud se v souladu se shora uvedeným musel tedy zabývat postupem krajského soudu jako soudu stížnostního podle § 149 odst. 5 trestního řádu, který stanoví, že soud rozhodující o stížnosti může, pokládá-li to za nutné, nařídit, aby věc byla znovu v prvním stupni projednána a bylo o ní rozhodnuto v jiném složení senátu nebo jiným samosoudcem anebo jiným soudem téhož druhu a téhož stupně v jeho obvodu. Uvedené ustanovení trestního řádu lze považovat za ekvivalent shora citovaného ustanovení § 262 trestního řádu, který se vztahuje na oprávnění nadřízeného soudu v odvolacím řízení, který stanoví, že rozhodne-li odvolací soud, že se věc vrací k novému projednání a rozhodnutí soudu prvního stupně, může zároveň nařídit, aby byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu nebo jiným samosoudcem. Z důležitého důvodu může také nařídit, aby ji projednal a rozhodl jiný soud téhož druhu a téhož stupně v jeho obvodě.
23. Výše citovanou judikaturu k otázce postupu podle § 262 trestního řádu lze použít i v případě postupu stížnostního soudu podle § 149 odst. 5 trestního řádu.
24. Ústavní soud přezkoumal napadené usnesení krajského soudu z hlediska shora uvedených východisek, stejně tak přezkoumal i předchozí postup krajského soudu, tj. jeho v pořadí první kasační usnesení ze dne 29. 8. 2024, jakož i druhé zrušující usnesení ze dne 30. 12. 2024, neboť způsob rozhodování soudů v tomto předchozím řízení je důležitý pro posouzení, zda došlo k porušení čl. 38 odst. 1 Listiny.
25. Ve svém prvním zrušujícím usnesení ze dne 29. 8. 2024, č. j. 13 To 218/2024-437, krajský soud uvedl, že okresní soud provedl v hlavním líčení dokazování v dostatečné míře, avšak skutkové závěry neodpovídají odůvodnění usnesení v otázce vzniku zlomenin nosních kůstek poškozeného H. Ve výroku v pořadí prvního usnesení okresního soudu bylo uvedeno, že ke zlomenině došlo v důsledku potyčky poškozeného H. a stěžovatele, avšak v bodě 30 usnesení je dále uvedeno, že dle znalkyně by při potyčce tak, jak ji popsal poškozený, muselo dojít i k dalším zraněním v obličeji poškozeného, k čemuž však objektivně nedošlo. Závěry stran průběhu skutku tak nebyly v odůvodnění usnesení vysvětleny. Krajský soud takto uložil okresnímu soudu, aby v dalším řízení uvedl do souladu výrok a odůvodnění usnesení.
26. Ve svém v pořadí druhém zrušujícím usnesení, tj. v usnesení č. j. 13 To 298/2024-473 ze dne 30. 12. 2024, krajský soud uložil okresnímu soudu (v bodě 6.), aby si zejména ujasnil, kdo ze zúčastněných se stal iniciátorem celého konfliktu, což lze identifikovat z výpovědí vyslechnutých svědků, kteří se k této otázce zcela explicitně vyjádřili. Dále krajský soud uložil okresnímu soudu osvětlit mechanismus vzniku pohmožděniny na tváři poškozené K., k čemuž byla policejním orgánem pořízena fotodokumentace a vyjadřují se k tomu i svědecké výpovědi. Krajský soud taktéž vytkl okresnímu soudu, že je nutno osvětlit i další průběh konfliktu, tj. fázi, ve které došlo k fyzickému konfliktu mezi stěžovatelem a poškozeným H., při němž stěžovatel utrpěl zlomeninu 7. žebra a poškozený tříštivou zlomeninu nosních kůstek. V neposlední řadě krajský soud pro další řízení okresnímu soudu uložil, aby, odmítne-li uvěřit výpovědím svědků R., Ch., H. a K., tento postup zdůvodnil a zabýval se věrohodností těchto svědků, neboť jejich výpovědi popisují průběh konfliktu zcela odlišně od popisu stěžovatele, a nelze tudíž bez dalšího, jak to učinil okresní soud, odmítnout jejich výpovědi. Dále krajský soud vyjádřil svůj právní názor, že skutkové závěry, které okresní soud vtělil do výroku svého usnesení, odpovídají právní kvalifikaci jednání stěžovatele podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku.
27. V nyní napadeném, v pořadí třetím kasačním usnesení, krajský soud uvádí, že okresní soud znovu důkazy hodnotil způsobem, který neodpovídá zásadám formální logiky. Krajský soud nesouhlasí se skutkovým závěrem okresního soudu, který v části akceptoval skutkové tvrzení stěžovatele o tom, že poškozenou K. instinktivně odstrčil. Krajský soud se dále vymezil vůči třem novým skutkovým závěrům okresního soudu, které okresní soud formuloval za nezměněné důkazní situace. Těmito závěry jsou: (1) iniciátorem fyzického konfliktu byla poškozená K., nikoliv stěžovatel; (2) provedeným dokazováním nebylo prokázáno, že stěžovatel poškozenou udeřil pěstí, ačkoliv to ona i poškozený H. tvrdí, avšak jejich výpovědím okresní soud neuvěřil; (3) prokázané jednání stěžovatele spočívající v nevhodném slovním projevu vůči poškozeným, případně jeho vzájemnou fyzickou potyčkou s poškozeným H., nelze posoudit jako jednání naplňující znaky trestného činu, neboť nebylo prokázáno, že by stěžovatel někoho úmyslně napadl, aniž by však okresní soud vysvětlil, proč za nezměněné důkazní situace nyní hodnotí důkazy diametrálně odlišně než ve svém předchozím rozhodnutí. Namísto toho, aby okresní soud uvedl, jak na který konkrétní důkaz pohlíží a jak jej hodnotí, co z něj vyvozuje, které výpovědi svědků považuje za pravdivé a které nikoliv a z jakého důvodu, pouze konstatuje, že nemá za prokázané, že stěžovatel udeřil poškozenou K. pěstí a uchyluje se k různým hypotézám, jak poškozená mohla dojít ke svému zranění, které je zároveň zachyceno na fotodokumentaci. To vše, aniž by okresní soud respektoval to, co bylo řečeno ve výpovědích poškozené a svědka Ch. Za zcela nepřesvědčivé považuje krajský soud taktéž právní závěry ohledně jednání stěžovatele v nutné obraně, které vyplývají z výpovědi stěžovatele, kterou krajský soud nepovažuje za věrohodnou. Krajský soud tedy uzavřel, že v pořadí třetí usnesení okresního soudu obsahuje závažné deficity v otázce hodnocení provedeného dokazování i v právním hodnocení věci.
28. Z výše uvedeného shrnutí plyne, že výhrady krajského soudu primárně nesměřovaly k množství provedených důkazů. Dokazování nutné k ustálení skutkového stavu považoval krajský soud za dostatečné, což konstatoval již ve svém v pořadí prvním kasačním usnesení. Krajský soud ve všech svých kasačních usneseních okresnímu soudu vytýká způsob, jakým způsobem hodnotil důkazy a k jakým skutkovým závěrům na základě těchto důkazů dospěl. Okresní soud ve svých třech usneseních postupně upravil skutkový stav v závislosti na instrukcích krajského soudu, nicméně krajský soud ani v jednom z případů nepovažoval zjištěný skutkový stav za dostatečně důkazně podložený a sám se dopustil hodnocení důkazů, aniž by je však sám provedl. V nyní napadeném usnesení, které je předmětem stávajícího řízení před Ústavním soudem, krajský soud vytýká okresnímu soudu, že dospěl na základě nezměněné důkazní situace ke třem novým skutkovým závěrům, které však údajně z provedeného dokazování podle závěrů krajského soudu nevyplývají. Krajský soud zejména konstatuje, že výpověď stěžovatele považuje za nevěrohodnou (oproti závěrům okresního soudu), kdežto výpovědi poškozených jsou zjevně věrohodné. Na základě posouzení věrohodnosti výpovědí svědků a stěžovatele krajský soud vyvozuje skutkové závěry, že zranění poškozené K. nemohlo být způsobeno jejím pádem na zem, nýbrž úderem pěstí od stěžovatele do tváře, resp. se vyjadřuje ke způsobu vzniku zranění u poškozeného H.
29. Za této procesní situace se Ústavní soud musel zabývat tím, zda tento právní názor krajského soudu, jehož tvrzené nerespektování následně vedlo k odnětí věci původnímu samosoudci okresního soudu a jejímu přikázání jinému samosoudci podle § 149 odst. 5 trestního řádu, respektoval shora vymezené ústavní limity. Dospěl k závěru, že nikoli.
30. Jak již bylo zdůrazněno výše, odvolací soud nemůže závazně hodnotit důkazy, které sám neprovede, a toto hodnocení důkazů následně vnucovat prvostupňovému soudu ve formě závazného právního názoru [nález ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. I. ÚS 1365/21 (N 24/110 SbNU 239); nález ze dne 21. 6. 2016 sp. zn. I. ÚS 794/16 (N 118/81 SbNU 833)]; nemůže tak činit ani implicitně prostřednictvím vyvozování nových právních závěrů, které jsou založeny na odlišném skutkovém základě (nález ze dne 10. 6. 2024 sp. zn. I. ÚS 761/24). To úzce souvisí se zásadami ústnosti, přímosti a bezprostřednosti, které jsou provedením nebo reflexí rozličných ústavních principů a aspektů práva na spravedlivý proces podle hlavy páté Listiny. Důkazy totiž zpravidla dokáže nejvěrněji a nejpřesněji hodnotit ten soud, který měl přímý a nezprostředkovaný dojem z jejich provádění. Pouze bezprostřední dojem z provedeného řízení umožňuje, aby se soud osobně seznámil s důkazy, porozuměl stanoviskům stran a odstranil případné rozpory nebo nejasnosti. Pouze tehdy si může každý člen senátu nebo samosoudce utvořit bezprostřední a správný názor na skutečnosti, které jsou rozhodné pro posouzení (ne)viny obžalovaného, a tím i celkový bezprostřední obraz o projednávané věci (ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád. Komentář, s. 53). To se obzvlášť silně projevuje v trestních řízeních týkajících se těch trestných činů, jejichž prokázání je do značné míry závislé na hodnocení svědeckých výpovědí, neboť jiné důkazy nejsou k dispozici nebo jsou k dispozici pouze ve velmi omezeném rozsahu, což je případem i v nyní posuzované věci.
31. Právě takového ústavně neakceptovatelného postupu se dopustil krajský soud. Přehodnocoval důkazy, které nikdy - ani v jednom ze třech stížnostních řízení - sám neprovedl, ani nedoplnil o důkazy nové, a tato hodnocení důkazů následně podsouval okresnímu soudu ve formě závazných právních závěrů; údajné nerespektování těchto závazných právních závěrů pak vedlo k odnětí věci původnímu samosoudci. Postup krajského soudu je o to problematičtější, že přehodnocoval především výpovědi stěžovatele, poškozených H. a K., jakož i svědků R. a Ch. Tyto výpovědi byly v mnoha ohledech protichůdné. Závěr o (ne)vině stěžovatele se přitom do značné míry odvíjel od jejich hodnocení, resp. od posouzení toho, která z výpovědí působila věrohodněji, neboť ve věci nebylo dostupných mnoho jiných důkazů.
32. Ústavní soud proto shrnuje, že krajský soud pochybil již v tom, když přehodnocoval důkazy, zejména výpovědi stěžovatele a poškozených, provedené okresním soudem, aniž by je sám provedl, a výsledek tohoto ústavně problematického hodnocení důkazů prosazoval jako svůj závazný právní názor. Na to pak krajský soud navázal odnětím věci původnímu samosoudci a jejím přikázáním k projednání a rozhodnutí jinému samosoudci. Tím porušil stěžovatelovo právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny, které je jednou z esenciálních garancí nezávislosti a nestrannosti soudů a soudců (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy) a významnou složkou práva na spravedlivý proces (hlava pátá Listiny).
33. Z uvedených důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí krajského soudu je v rozporu s čl. 38 odst. 1 Listiny.
34. Ze shora rozvedených důvodů Ústavní soud podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl ústavní stížnosti stěžovatele. Ústavní soud proto zrušil napadené rozhodnutí podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Autor: US