// Profipravo.cz / Z rozhodnutí dalších soudů 30.01.2026
ÚS: Nezohlednění ve lhůtě podaného doplnění dovolání
Nezohlední-li dovolací soud při posuzování náležitostí dovolání, jež jsou stanoveny v § 241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, jeho doplnění pro opožděnost, ač bylo podáno v zákonné lhůtě (§ 240 ve spojení s § 241b odst. 3 téhož zákona), a dovolání pro vady odmítne, poruší tím právo dovolatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 2762/25, ze dne 8. 1. 2026
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí, a to pro porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z vyžádaného spisu Okresního soudu Praha-západ (dále jen "okresní soud") sp. zn. 10 C 146/2023 se podává, že tento soud napadeným rozsudkem (z titulu smluvní pokuty) uložil stěžovatelům zaplatit vedlejší účastnici částku 3 356 000 Kč s příslušenstvím a nahradit jí náklady řízení ve výši 341 326,10 Kč.
3. K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil a rozhodl, že stěžovatelé jsou povinni vedlejší účastnici zaplatit na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 53 336,80 Kč. Tento rozsudek, jenž neobsahoval poučení o lhůtě k podání dovolání, byl stěžovatelům prostřednictvím jejich právní zástupkyně Mgr. Ing. K. M. doručen dne 19. 12. 2024. Ta dne 27. 12. 2024 upozornila krajský soud na nekompletní poučení a požádala o opravu tohoto rozsudku. Krajský soud usnesením ze dne 15. 1. 2025 č. j. 26 Co 255/2024-178 tuto chybu opravil, uvedl však k podání dovolání nesprávnou (třicetidenní) lhůtu. Právní zástupkyně stěžovatelů dne 3. 2. 2025 znovu požádala krajský soud o opravu s tím, že lhůta k podání dovolání činí dva měsíce, načež krajský soud předchozí opravné usnesení opravil usnesením ze dne 12. 2. 2025 č. j. 26 Co 255/2024-193. Toto usnesení bylo stěžovatelům doručeno 26. 2. 2025. Předtím, již dne 19. 2. 2025, stěžovatelé podali dovolání, které doplnili dne 19. 3. 2025.
4. Podané dovolání však Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "o. s. ř.") odmítl, protože trpělo vadou, která nebyla ve lhůtě (§ 241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněna a pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a dále uložil stěžovatelům zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů dovolacího řízení 26 849,90 Kč.
5. V odůvodnění uvedl, že dovolatel je povinen uvést, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), tj. vymezit, která z hledisek uvedených v § 237 o. s. ř. považuje za splněná. Stěžovatelé této povinnosti nedostáli, neboť uvedli jen, že závěr krajského soudu je v rozporu s rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2023 sp. zn. 31 Cdo 2273/2022, takže nebylo zřejmé, jaký konkrétní závěr (krajského soudu) mají na mysli (pouze ocitovali pasáž z jeho odůvodnění), a také neformulovali žádnou právní otázku, a nelze ji ani vyvodit z obsahu podaného dovolání či z citací rozhodnutí v něm uvedených. K tomu dodal, že přípustnost dovolání nelze dovodit ani z tvrzení, že "koncentrační zásada byla prolomena", ani z výtky, že "se odvolací soud nezabýval argumentací obsaženou v odvolání a nepovažoval za nutné provést jakékoliv další důkazy". Dále Nejvyšší soud konstatoval, že k doplnění dovolání podáním ze dne 19. 3. 2025 nepřihlédl, protože bylo podáno po uplynutí lhůty k dovolání (§ 240 odst. 1 věta první, odst. 2 věta první o. s. ř.).
II.
Argumentace stěžovatelů
6. Stěžovatelé uvádějí, že vzhledem k opakovanému neúplnému poučení ze strany krajského soudu činila lhůta k podání dovolání tři měsíce, a proto je závěr Nejvyššího soudu, podle kterého bylo doplnění dovolání podáno po uplynutí lhůty k dovolání, chybný.
7. Dále stěžovatelé citují z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu a namítají, že krajský soud explicitně upozornili, že v něm obsažený závěr je v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 2273/2022. Tvrdí, že došlo k prolomení koncentrační zásady, když ve smyslu § 119a o. s. ř. navrhovali další důkazy, a dále namítají, že žádnou svou smluvní povinnost neporušili.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost, směřuje-li proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu, byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, ve kterém bylo toto rozhodnutí vydáno. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. proti napadenému usnesení žádný takový prostředek již k dispozici neměli.
IV.
Vyjádření účastníka a vedlejší účastnice řízení
9. Soudce zpravodaj postupem podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslal ústavní stížnost k vyjádření Nejvyššímu soudu a vedlejší účastnici řízení. Z důvodu dílčí "neprojednatelnosti" (viz sub 22) ústavní stížnost k vyjádření krajskému soudu a okresnímu soudu nezasílal.
10. Nejvyšší soud odmítá, že by ústavní práva stěžovatelů byla porušena, protože dovolání neobsahovalo způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti podle § 237 o. s. ř., a navrhl odmítnutí ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné.
11. Vedlejší účastnice má za to, že stěžovatelé doplněním ze dne 19. 3. 2025 nedostatky dovolání neodstranili, neboť pouze zopakovali svou právní argumentaci ohledně neopodstatněnosti nároku, a rozvedli skutkové okolnosti případu. I kdyby tak Nejvyšší soud k tomuto podání přihlédl, byl by podle jejího názoru výsledek dovolacího řízení stejný. Poukazuje i na to, že v době podání dovolání (19. 2. 2025) byla zjevná chyba v poučení napravena, takže bylo předvídatelné, že dovolací lhůta činí 2 měsíce, což potvrzuje i skutečnost, že dovolání bylo podáno poslední den lhůty. Dodává, že stěžovatelé měli dovolání doplnit především o povinné náležitosti, a to nejpozději do uplynutí dovolací lhůty, přičemž včasnému podání nic nebránilo.
12. Jde-li o napadené rozsudky soudů nižších stupňů, vedlejší účastnice označuje ústavní stížnost za nepřípustnou podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a upozorňuje na to, že postrádá ústavněprávní rovinu.
V.
Replika stěžovatelů
13. Ústavní soud zaslal vyjádření stěžovatelům k případné replice. V ní stěžovatelé k vyjádření Nejvyššího soudu uvádějí, že opravná rozhodnutí byla vydána až po lhůtě k podání dovolání - první opravné usnesení bylo doručeno 3. 2. 2025 a druhé 26. 2. 2025, a bylo-li první vadné, nemohlo naplnit předpoklady § 164 o. s. ř. Lhůta k podání dovolání tak byla tříměsíční (§ 240 odst. 3 o. s. ř.). Současně poukazují na nález Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2017 sp. zn. I. ÚS 2135/16 (N 70/85 SbNU 247) a na obsah dovolání (ze dne 19. 2. 2025), z něhož má být patrno, že v něm předpoklady přípustnosti dovolání uvedli. Podání ze dne 19. 3. 2025 podle stěžovatelů obsahovalo "z důvodu opatrnosti" konkretizaci, resp. doplnění odůvodnění přípustnosti a důvodnosti dovolání, nicméně mají za to, že "podmínky přípustnosti byly splněny" samotným podáním ze dne 19. 2. 2025, tj. v dvouměsíční lhůtě. V souvislosti s vyjádřením vedlejší účastnice stěžovatelé poukazují na listinné důkazy, které z opatrnosti založili a které mají svědčit o tom, že svou smluvní povinnost neporušili.
14. Současně stěžovatelé žádají Ústavní soud, aby podle § 79 zákona o Ústavním soudu odložil vykonatelnost napadeného rozsudku krajského soudu.
VI.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
15. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
16. Stěžovatelé uvádějí, že podáním ze dne 19. 3. 2025, jež bylo doručeno okresnímu soudu téhož dne, své dovolání doplnili ve lhůtě tří měsíců, jak stanovuje § 241 odst. 3 věta druhá o. s. ř., a vytýkají Nejvyššímu soudu, že se tímto doplněním nezabýval, nebylo-li podáno ve dvouměsíční lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 věta první o. s. ř.
17. Z výše uvedeného plyne (viz bod 3), že stěžovatelé, navíc právně zastoupeni, si byli vědomi toho, že "řádná" lhůta k podání dovolání činí dva měsíce. Je však třeba vzít v úvahu i to, že se mohli - s ohledem na (zjevně) vadné poučení ze strany krajského soudu a výslovný pokyn zákonodárce, že v takovém případě činí lhůta pro podání dovolání tři měsíce - oprávněně spoléhat na to, že již podané dovolání mohou doplnit nejpozději do 19. 3. 2025 (srov. § 241b odst. 3 o. s. ř.), což také učinili. Na aplikaci tříměsíční lhůty nemohou mít ani žádný dopad krajským soudem vydaná opravná usnesení již jen proto, že první v pořadí bylo chybné a druhé bylo stěžovatelům doručeno až po uplynutí dvouměsíční lhůty.
18. Nejvyšší soud tudíž pochybil, jestliže obsah podání ze dne 19. 3. 2025, označeného jako doplnění dovolání, nevzal v úvahu, když posuzoval, zda dovolání obsahuje zákonem stanovené náležitosti, konkrétně zda je v něm uvedeno, v čem stěžovatelé spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 ve spojení s § 237 o. s. ř.), neboť právě vada spočívající v absenci této náležitosti byla důvodem pro odmítnutí tohoto mimořádného opravného prostředku. Uvádí-li vedlejší účastnice, že ani s ohledem na zmíněné doplnění by dovolání nebylo bezvadné, Ústavnímu soudu nepřísluší tuto otázku posuzovat, neboť by tak nepřípustně zasahoval do kompetence Nejvyššího soudu (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
19. Ústavní soud ve své konstantní judikatuře nepovažuje právo na dovolání za ústavně garantované, a tudíž z pohledu ústavněprávního by obstála i právní úprava, v níž by tzv. mimořádné opravné prostředky nebyly připuštěny vůbec, jestliže by plnění úkolů vrcholného soudního orgánu (čl. 91 odst. 1 a čl. 92 Ústavy) bylo zajištěno cestou jiných procesních prostředků. Současně však zdůrazňuje, že rozhodne-li se zákonodárce institut dovolání vytvořit, rozhodování o něm nelze vyjímat z rámce ústavněprávních principů a ústavně zaručených práv a svobod jednotlivce, a to zejména práva na přístup k soudu [srov. např. nálezy ze dne 11. 2. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 1/03 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.) a ze dne 10. 5. 2005 sp. zn. IV. ÚS 128/05 (N 100/37 SbNU 355)].
20. Ústavní soud ve své judikatuře také zdůraznil, že nedostatky v organizaci a činnosti soudní moci spočívající ve vadném poučení o procesních právech nemohou jít k tíži těch, kteří se na soud obracejí jako na ochránce svých základních práv a svobod [srov. nález ze dne 13. 10. 1999 sp. zn. I. ÚS 167/98 (N 139/16 SbNU 45) či nález ze dne 14. 4. 2005 sp. zn. III. ÚS 674/04 (N 85/37 SbNU 173)]. Podle Ústavního soudu nelze akceptovat, aby pochybení soudu tkvící ve vadném poučení o délce lhůty k podání dovolání poskytnutém účastníkům řízení odvolacím soudem šlo k tíži těchto účastníků, a to tím spíše, že v právním státě by měla platit zásada, že soud zná právo [srov. např. nález ze dne 20. 2. 2002 sp. zn. II. ÚS 618/01 (N 20/25 SbNU 153) či nález ze dne 27. 11. 2007 sp. zn. II. ÚS 1331/07 (N 207/47 SbNU 255)].
21. Ústavní soud dále konstatoval, že odmítne-li Nejvyšší soud dovolání jako opožděné, ačkoliv bylo podáno ve lhůtě, poruší tím ústavně zaručené právo dotčeného účastníka na řádný proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. nález ze dne 17. 2. 2005 sp. zn. II. ÚS 312/03 (N 30/36 SbNU 343) či ze dne 15. 1. 2009 sp. zn. III. ÚS 938/06 (N 9/52 SbNU 99)]. V nálezu ze dne 19. 12. 2017 sp. zn. II. ÚS 1096/17 (N 233/87 SbNU 791) Ústavní soud shledal porušení téhož základního práva z důvodu, že se Nejvyšší soud řádně nezabýval důvody uvedenými v doplnění dovolání, ač bylo podáno v zákonem stanovené lhůtě. Vzhledem k tomu, že i v nyní posuzované věci Nejvyšší soud nereflektoval dovolání, resp. jeho doplnění pro opožděnost, ač bylo podáno včas, porušil základní právo stěžovatelů na soudní ochranu.
22. Ve zbývající části Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako nepřípustnou, neboť v návaznosti na zrušení usnesení Nejvyššího soudu a s ohledem na doktrínu minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů mu již dále nepřísluší přezkoumávat napadené rozsudky okresního a krajského soudu. Tento přezkum bude nyní v kompetenci Nejvyššího soudu, který bude muset o dovolání znovu rozhodnout. Ústavní stížnost týkající se merita věci by tak v tomto případě byla prostředkem předčasným.
23. Ústavní soud proto podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a napadené usnesení Nejvyššího soudu podle § 82 odst. 3 písm. a) téhož zákona zrušil. Upustil přitom od ústního jednání, protože od něho nebylo možné očekávat další objasnění věci (§ 44 věta první zákona o Ústavním soudu). Směřovala-li ústavní stížnost proti rozsudkům soudů nižších stupňů, Ústavní soud ji jako nepřípustnou podle § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona odmítl.
24. Ústavní dodává, že k odložení vykonatelnosti napadeného rozsudku krajského soudu nepřistoupil, neboť stěžovatelé podali svůj návrh až v rámci repliky, tj. v době, kdy již bylo rozhodováno o věci samé, a kdy si budou moci svá práva chránit v dovolacím řízení (§ 243 o. s. ř.).
Autor: US