// Profipravo.cz / Z rozhodnutí dalších soudů 09.01.2026
ÚS: Náhrada nákladů exekuce při jejím zastavení
I. Při rozhodování o náhradě nákladů exekuce v souvislosti s jejím zastavením je třeba zohlednit zavinění účastníků řízení na zastavení exekuce a v situacích zvláštního zřetele hodných rovněž zvážit použití moderačního práva podle § 150 občanského soudního řádu. Rovněž v exekučním řízení se přitom uplatní princip proporcionality omezení základního práva povinného na ochranu jeho majetku garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Podá-li některý z účastníků exekučního řízení námitky proti příkazu k úhradě nákladů exekuce, je povinností exekučního soudu se s nimi náležitě vypořádat a zohlednit jedinečné okolnosti případu. V opačném případě dojde k zásahu do práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 680/24, ze dne 10. 12. 2025
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavními stížnostmi podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), které byly usnesením ze dne 3. 4. 2024 sp. zn. IV. ÚS 680/24, sp. zn. I. ÚS 712/24 a sp. zn. IV. ÚS 802/24 spojeny ke společnému řízení, se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedeného příkazu k úhradě nákladů exekuce vydaného Mgr. B. B., soudním exekutorem, Exekutorský úřad R. (dále jen "soudní exekutor") a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud"), kterým byly zamítnuty námitky stěžovatelů proti příkazu soudního exekutora. Stěžovatelé namítají, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jejich právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavních stížností, obsahu soudního spisu vedeného obvodním soudem pod sp. zn. 15 EXE 1975/2021 a spisu soudního exekutora vedeného pod sp. zn. 194 EX 348/21, které si Ústavní soud vyžádal za účelem posouzení opodstatněnosti a důvodnosti ústavních stížností, se podává, že vedlejší účastnice, která vůči stěžovatelům jako povinným podala exekuční návrh pro vymožení pohledávky ve výši 23 361 690,92 Kč s příslušenstvím, vedla s obchodní společností LLANFAIR CAEREINION CWNl DALIANNOL LTD. (dále jen "LCCD LTD.") dlouholetý spor o vlastnictví této pohledávky a podle rozhodčího nálezu vydaného Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky pod sp. zn. Rsp 286/14 byla exekučně vymáhaná pohledávka ve vlastnictví obchodní společnosti LCCD LTD. Platnost tohoto rozhodčího nálezu byla až do dubna 2024 předmětem soudního řízení vedeného na základě žaloby vedlejší účastnice u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 65 C 101/2014. Vzhledem k tomu, že nebylo postaveno najisto, kdo je vlastníkem pohledávky, rozhodli se stěžovatelé plnit do soudní úschovy, přičemž dne 6. 5. 2021 podali u Obvodního soudu pro Prahu 1 návrh na složení částky odpovídající výši pohledávky do soudní úschovy.
3. Peněžní prostředky sloužící k úhradě pohledávky měly původ v insolvenčním řízení vedeném u Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") pod sp. zn. KSBR 54 INS 11584/2010 proti dlužnici, obchodní společnosti RE 100 D, s. r. o. (dále jen "dlužnice"), ve kterém měla třetí stěžovatelka jako zajištěná věřitelka obdržet výtěžek zpeněžení předmětu zajištění. Záměr vyplatit peněžní prostředky do soudní úschovy měl být podle stěžovatelů vedlejší účastnici znám a byl prezentován mimo jiné při jednání o námitkách obchodní společnosti LCCD LTD. proti návrhu insolvenčního správce na vydání výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli, které proběhlo u Krajského soudu v Brně dne 4. 5. 2021. Tuto skutečnost Ústavní soud ověřil nahlédnutím do insolvenčního rejstříku a z protokolu o jednání ze dne 4. 5. 2021 č. j. KSBR 54 INS 11584/2010-B-575, kterého se účastnil též zástupce obchodní společnosti LCCD LTD., vyplývá, že třetí stěžovatelka "se složením do soudní úschovy počítá", přičemž v průběhu jednání krajský soud vyhlásil usnesení, že uděluje souhlas s tím, aby insolvenční správce vydal třetí stěžovatelce částku 23 948 350,77 Kč jako výtěžek zpeněžení majetku.
4. Dne 12. 5. 2021 podala vedlejší účastnice exekuční návrh podle § 35 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Účastníky exekučního řízení dále byli všichni stěžovatelé jako povinní, kteří se zavázali vedlejší účastnici zaplatit společně a nerozdílně částku 22 860 000 Kč s příslušenstvím. O tom byl dne 25. 7. 2012 sepsán notářkou JUDr. I. D. notářský zápis č. j. N 464/2012 se svolením k vykonatelnosti zápisu. O zahájení exekučního řízení a vydání exekučních příkazů byli stěžovatelé vyrozuměni v průběhu června 2021.
5. Usnesením ze dne 6. 9. 2023 č. j. KSBR 54 INS 11584/2010-B-663 uložil krajský soud insolvenčnímu správci dlužnice povinnost vyplatit třetí stěžovatelce výtěžek zpeněžení předmětu zajištění na účet soudní úschovy. V odůvodnění usnesení krajský soud uvedl, že pohledávka třetí stěžovatelky byla zatížena podzástavním právem ve prospěch třetí osoby - a to buď vedlejší účastnice, nebo obchodní společnosti LCCD LTD., přičemž "mezi těmito osobami probíhá spor o tom, kdo je věřitelem zástavního věřitele... a kterému tedy svědčí podzástavní právo". Zdůraznil dále, že "podzástavní věřitel (ať už jím bude kdokoliv) se ke složeným prostředkům bude moci dostat, a stejně tak nebudou mimo dispozici exekutora, nebude-li exekuce přes očekávání věřitele nakonec zastavena".
6. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 20. 9. 2023 č. j. 55 Co 178/2023-736 změnil usnesení obvodního soudu ze dne 24. 2. 2023 č. j. 15 EXE 1975/2021-597, kterým byl zamítnut návrh stěžovatelů na zastavení exekuce tak, že se exekuce zastavuje v rozsahu částky 23 948 350,77 Kč, a to s odůvodněním, že dne 8. 9. 2023 došlo ke splnění vymáhané pohledávky složením částky do soudní úschovy. Podle městského soudu tak byly splněny podmínky pro (částečné) zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. g), odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb. občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), tedy pro zastavení z jiného důvodu, než kterého se původně dovolávali stěžovatelé. Nebyly však splněny podmínky pro úplné zastavení exekuce, neboť dosud nedošlo k zaplacení náhrady nákladů exekuce, přičemž městský soud odkázal na § 55a exekučního řádu.
7. Ústavní stížností napadeným příkazem k úhradě nákladů exekuce uložil soudní exekutor stěžovatelům povinnost zaplatit náklady exekuce ve výši 3 014 618,20 Kč, skládající se z odměny exekutora ve výši 2 486 170 Kč, paušální náhrady ve výši 5 250 Kč a DPH ve výši 523 198,20 Kč, a dále povinnost nahradit náklady vedlejší účastnice ve výši 393 927,60 Kč. V odůvodnění odkázal na příslušná ustanovení exekučního řádu a exekutorského tarifu. Uvedl přitom, že "k vymožení došlo 8. 9. 2023, tedy v době od doručení vyrozumění o zahájení exekuce", přičemž jedinou oprávněnou osobou k přijetí vymoženého plnění je podle něj vedlejší účastnice, neboť "rozhodčí nález domněle zpochybňující její postavení je nicotný". Výrok o náhradě nákladů vedlejší účastnice odůvodnil tak, že částka se skládá z náhrady odměny právního zastoupení za 12 úkonů právní služby.
8. Proti příkazu k úhradě nákladů exekuce podali stěžovatelé včasné námitky. V nich především uvedli, že příkaz soudního exekutora je nepřezkoumatelný, neboť se žádným způsobem nevypořádal se skutečnostmi, které v průběhu exekučního řízení opakovaně namítali. Zejména se nevypořádal s tím, že stěžovatelé již 6. 5. 2021, tedy ještě před zahájením exekučního řízení, podali návrh na složení částky odpovídající výši pohledávky do soudní úschovy. Záměr složit částku do soudní úschovy byl přitom vedlejší účastnici znám, přesto přistoupila k podání exekučního návrhu. Jeho účelem bylo podle stěžovatelů právě zmaření výplaty dlužné částky do soudní úschovy. Vyplacením do soudní úschovy přitom došlo k zániku dluhu. Vzhledem k podání návrhu na složení částky do soudní úschovy ještě před podáním exekučního návrhu šlo ze strany stěžovatelů o dobrovolnou úhradu, nikoliv o plnění pod tíhou exekuce. Soudní exekutor se žádným způsobem nezabýval tím, kdo zastavení exekuce zavinil, přitom podle stěžovatelů to byla vedlejší účastnice. Stěžovatelé byli naproti tomu s návrhem na zastavení exekuce zcela úspěšní. Jediným důvodem, pro který navíc nedošlo k dřívější úhradě exekučně vymáhané pohledávky, bylo jednání vedlejší účastnice, která podala zbytečný a účelový exekuční návrh, jímž oddálila úhradu dlužné částky o dva roky a zatížila všechny zúčastněné subjekty o náklady, které by jinak nevznikly. Složení peněžních prostředků do soudní úschovy pro ni nepředstavovalo žádné riziko, neboť pokud by bylo její žalobě na zrušení rozhodčího nálezu pravomocně vyhověno, složená částka by jí byla vydána.
9. Obvodní soud napadeným usnesením zamítl námitky stěžovatelů (I. výrok) a uložil jim povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů vzniklých v námitkovém řízení ve výši 32 827,30 Kč (II. výrok). Dále rozhodl, že soudnímu exekutorovi se právo na náhradu nákladů řízení o námitkách proti exekučnímu příkazu k úhradě nákladů exekuce nepřiznává (III. výrok). Rozhodnutí odůvodnil tak, že ve výpočtu soudního exekutora neshledal žádné pochybení, když exekutor správně vypočetl odměnu za exekuci z vymoženého plnění ve výši 23 361 690,92 Kč podle § 5 odst. 1 a § 6 odst. 1 exekutorského tarifu ve výši 2 486 170 Kč, a náhradu hotových výdajů podle § 13 odst. 1 a 9 tarifu ve výši 5 250 Kč, protože na straně povinných byly více než dvě osoby. K výše uvedeným konkrétním námitkám stěžovatelů pouze odkázal na usnesení městského soudu o zastavení exekuce a uvedl, že podle bodu 21. jeho odůvodnění byly splněny podmínky pouze pro částečné zastavení exekuce, neboť prozatím nebyly uhrazeny náklady exekuce (bod 10. odůvodnění napadeného usnesení).
II.
Argumentace stěžovatelů
10. Stěžovatelé ve svých ústavních stížnostech, které jsou obsahově obdobné, shrnují důvody, proč přistoupili ke složení peněžních prostředků do soudní úschovy, rekapitulují průběh exekučního řízení, obsah napadených rozhodnutí, a namítají porušení výše uvedených základních práv (viz bod 1.).
11. Těžištěm argumentace stěžovatelů je tvrzení, že soudní exekutor nevymohl v exekučním řízení ničeho, neboť povinnost dobrovolně splnili a exekuce co do výše vymáhané pohledávky byla zastavena podle § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. Návrh na složení peněžních prostředků do soudní úschovy byl podán ještě před zahájením exekučního řízení. Postup vedlejší účastnice spočívající v podání exekučního návrhu byl naproti tomu zjevnou reakcí na to, že stěžovatelé hodlali svou povinnost plnit nikoliv přímo k jejím rukám, ale složením do soudní úschovy, a to pro důvodnou pohybnost o tom, kdo byl vlastníkem pohledávky. Záměr plnit do soudní úschovy byl přitom deklarován třetí stěžovatelkou již v průběhu insolvenčního řízení s dlužnicí, je součástí protokolu z ústního jednání zveřejněného v insolvenčním rejstříku a vedlejší účastnice byla s touto skutečností obeznámena. Přesto přistoupila k podání exekučního návrhu, jehož důsledkem bylo navýšení nákladů pro všechny strany, a v konečném důsledku i oddálení okamžiku zániku dluhu jeho splněním. Žádný jiný výsledek řízení, než zastavení exekuce, nemohl podle stěžovatelů nastat, přičemž tato skutečnost musela být vedlejší účastnici zřejmá již při podání exekučního návrhu. Proto je podle stěžovatelů spravedlivé, aby náklady exekuce nesla vedlejší účastnice.
12. Soudní exekutor a posléze i obvodní soud se podle stěžovatelů dopustili svévolného výkladu § 46 odst. 4 písm. c) a § 89 exekučního řádu, jakož i § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. ve spojení s § 52 odst. 1 exekučního řádu. Při rozhodování o nákladech exekuce nebylo vůbec přihlédnuto k tomu, že stěžovatelé činili kroky k dobrovolnému splnění pohledávky ještě před zahájením exekučního řízení, přičemž promptní dokončení výplaty peněžních prostředků do soudní úschovy bylo zmařeno podáním exekučního návrhu. Je to právě vedlejší účastnice, která zavinila samotné vedení exekuce, a tudíž i její zastavení. Soudní exekutor se v příkazu k úhradě nákladů exekuce žádným způsobem nevypořádal s námitkami, které stěžovatelé opakovaně vznášeli v průběhu exekučního řízení, a nedostál své povinnosti řádně odůvodnit vydaný příkaz. Tuto vadu nenapravil ani obvodní soud, neboť místo řádného vypořádání námitek stěžovatelů pouze odkázal na odůvodnění městského soudu o (částečném) zastavení exekuce. Část odůvodnění usnesení městského soudu, na kterou obvodní soud odkázal, ovšem nevysvětluje, jak by mělo být o nákladech exekuce rozhodnuto, nýbrž pouze odůvodňuje rozhodnutí o zastavení exekuce. Obvodní soud věnoval celý odstavec přepočtu částky nákladů exekuce a nákladů vedlejší účastnice, kterou stěžovatelé v námitkách vůbec nerozporovali, avšak ostatním argumentům se "zcela vyhnul" a "odbyl" je jedinou věcně nesouvisející větou.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
13. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnosti byly podány včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejich projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni advokáty podle § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jejich ústavní stížnosti jsou přípustné (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpali všechny procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Vyjádření k ústavním stížnostem a replika stěžovatelů
14. Ústavní soud zaslal ústavní stížnosti podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu k vyjádření účastníkům a vedlejší účastnici řízení.
15. Soudní exekutor uvedl, že ústavní stížnosti mají být odmítnuty jako zjevně neopodstatněné, obdobně jako například ve věci sp. zn. II. ÚS 1777/23, protože předmětem sporu jsou toliko náklady exekuce. Příkaz k úhradě nákladů exekuce byl vyhotoven na základě vzoru č. 23, který je přílohou č. 5 exekutorského tarifu, a obsahuje všechny zákonné náležitosti. Stěžovateli uváděná skutečnost v podobě zániku závazku splněním byla "v plné šíři" uplatněna až v námitkách proti příkazu, pročež na ni nebylo možno reagovat. Navzdory tomu je podstatné, že náklady exekuce co do odměny soudního exekutora závisí na vymoženém plnění, jímž je podle § 46 odst. 4 písm. c) exekučního řádu i plnění hrazené na vymáhanou povinnost od doručení vyrozumění o zahájení exekuce. Soudní exekutor podotkl, že činil všechny úkony k vymožení pohledávky, přičemž exekuční spis je obsáhlý a řízení "rozhodně nelze považovat za jednoduché". Poukázal na to, že stěžovatelé řízení "zatížili námitkou podjatosti a opakovanými stížnostmi", přičemž využili všech možností vytvořit na něj "tlak a řízení znepřehlednit".
16. Obvodní soud ve stručném vyjádření uvedl, že rozhodl v souladu s exekučním řádem a exekutorským tarifem, a plně odkázal na bod 10. odůvodnění svého usnesení. Podle obvodního soudu z rozhodnutí městského soudu o návrhu na zastavení exekuce vyplývá, že k zániku exekučně vymáhané pohledávky došlo jejím splněním pod tíhou exekuce, nadto byla exekuce zastavena pouze částečně, neboť nebyly zaplaceny její náklady.
17. Vedlejší účastnice uvedla, že v předcházejícím řízení byly řádně vypořádány všechny námitky stěžovatelů, a byla správně stanovena výše nákladů exekuce. Ústavní stížnost je tak zjevně neopodstatněná. Zdůrazňuje, že pro soud je závazný toliko exekuční titul, kterým byl v posuzované věci notářský zápis se svolením k vykonatelnosti. Tímto se měli řídit také stěžovatelé a tento exekuční titul respektovat, pročež je třeba odmítnout pochybnost o osobě věřitele. Důvody, pro které byla stanovena povinnost k úhradě nákladů exekuce, leží výlučně na stěžovatelích, kteří svůj dluh splnili až po zahájení exekučního řízení. Stěžovatelé relativizují jednotlivé skutečnosti rozhodné pro posouzení věci, zejména pak to, že ke splnění dluhu došlo až pod tíhou exekuce.
18. Tato vyjádření zaslal Ústavní soud stěžovatelům na vědomí a k případné replice. Stěžovatelé reagovali replikami, v nichž opětovně zdůraznili, že soluční proces byl zahájen dříve, než došlo k podání exekučního návrhu, přičemž vedlejší účastnice a soudní exekutor jeho promptní dokončení "obstruovali". Žádná činnost vyvinutá soudním exekutorem nevedla k uhrazení vymáhané pohledávky. Naopak v důsledku vydaného exekučního příkazu přikázáním jiné peněžité pohledávky, který byl dne 19. 5. 2021 doručen insolvenčnímu správci dlužnice, bylo vyplacení peněžních prostředků z insolvenčního řízení (a tudíž i složení do soudní úschovy) pozdrženo o více než dva roky. Tvrzení soudního exekutora o nepřehlednosti spisu a využívání opravných prostředků podle stěžovatelů nemá na věc samotnou žádný vliv a pouze dokresluje přístup soudního exekutora k věci. Odůvodňuje-li obvodní soud výrok o zamítnutí námitek tím, že pro nezaplacení nákladů exekuce došlo pouze k částečnému zastavení exekuce, pomíjí, že k částečnému zastavení došlo toliko z důvodů u soudního exekutora, který nevyčíslil náklady exekuce, což vyplývá i ze zvukového záznamu z jednání městského soudu ze dne 20. 9. 2023.
V.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
19. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocným rozhodnutím a jiným zásahům orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy a contrario), pročež je nutné vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiného než ústavního práva a jeho použití v konkrétní věci jsou v zásadě věcí soudů. K zásahu Ústavního soudu do rozhodovací činnosti soudů (nebo jiných orgánů veřejné moci) je třeba přistoupit za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení základních práv nebo svobod [srov. např. nález ze dne 29. 7. 2025 sp. zn. III. ÚS 3396/24 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz)].
20. K zásahům do rozhodovací činnosti stran náhrady nákladů (nejen) exekučního řízení přistupuje Ústavní soud v obecné rovině značně rezervovaně. Jakkoliv se může spor o náhradu nákladů exekuce dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity znamenající porušení základních práv a svobod, což činí ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou (z recentní judikatury viz např. usnesení ze dne 3. 9. 2025 sp. zn. IV. ÚS 2334/25). Při extrémním vykročení z pravidel upravujících toto řízení, neodůvodněném vybočení z výkladového nebo aplikačního standardu, zjevné svévoli a absenci náležitého odůvodnění (zejména pak rozhodnutí soudu o námitkách proti příkazu k úhradě nákladů exekuce - viz bod 27. níže), jakož i při rozporu s dobrými mravy, však může nabýt rozhodování o nákladech exekuce ústavněprávní roviny [viz nálezy ze dne 12. 11. 2007 sp. zn. I. ÚS 1531/07 (N 189/47 SbNU 461), ze dne 30. 4. 2008 sp. zn. III. ÚS 1817/07 (N 81/49 SbNU 177), ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3507/13 (N 54/73 SbNU 79), ze dne 25. 1. 2022 sp. zn. I. ÚS 2353/21 (N 9/110 SbNU 88) nebo ze dne 26. 6. 2023 sp. zn. II. ÚS 2029/22]. Kasační zásah je namístě i tehdy, pokud Ústavní soud zjistí extrémní rozpor s principy spravedlnosti [přiměřeně srov. např. nález ze dne 12. 5. 2004 sp. zn. I. ÚS 653/03 (N 69/33 SbNU 189) nebo nález ze dne 28. 5. 2024 sp. zn. II. ÚS 2865/23].
21. V nálezech ze dne 1. 3. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 8/06 (N 39/44 SbNU 479; 94/2007 Sb.) a ze dne 29. 8. 2017 sp. zn. III. ÚS 1253/17 (N 159/86 SbNU 607) Ústavní soud zdůraznil, že i pro exekuční řízení platí princip proporcionality omezení základního práva povinného na ochranu jeho majetku garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny. Exekuce na majetek povinného může sloužit jen k uspokojení práva oprávněného a k náhradě nákladů exekučního řízení včetně "adekvátní (přiměřené) odměny exekutora". K odměně exekutora pak Ústavní soud výslovně dodal, že by měla odrážet i složitost, odpovědnost a namáhavost exekuční činnosti podle jednotlivých druhů a způsobů výkonu exekuce.
22. V posuzované věci nedošlo k faktickému vymožení pohledávky soudním exekutorem podle § 46 odst. 4 písm. a) exekučního řádu, ale k zastavení exekuce v rozsahu částky 23 948 350,77 Kč, neboť právo vyplývající z exekučního titulu již zaniklo (náhradním) splněním do soudní úschovy. Jakkoliv lze přisvědčit soudnímu exekutorovi, že k samotné výplatě peněžních prostředků do soudní úschovy došlo až v průběhu exekučního řízení [přičemž prostředky hrazené na vymáhanou povinnost od doručení vyrozumění o zahájení exekuce povinnému se podle § 46 odst. 4 písm. c) exekučního řádu skutečně považují za vymožené plnění], soudní exekutor - a posléze ani obvodní soud - žádným způsobem nezohlednili, že stěžovatelé již dne 6. 5. 2021, tedy ještě před podáním exekučního návrhu vedlejší účastnicí, podali u Obvodního soudu pro Prahu 1 návrh na složení částky odpovídající výši pohledávky do soudní úschovy. Krajský soud přitom usnesením ze dne 4. 5. 2021 v insolvenčním řízení s dlužnicí udělil souhlas s vydáním částky 23 948 350,77 Kč třetí stěžovatelce, která avizovala, že peněžní prostředky použije k úhradě pohledávky do soudní úschovy. Vzápětí vedlejší účastnice přistoupila k podání exekučního návrhu. Tato skutečnost přitom může představovat okolnost zvláštního zřetele hodnou, kterou má soudní exekutor a obvodní soud zohlednit ve prospěch stěžovatelů v situaci, dospějí-li (snad) k závěru, že zastavení exekuce zavinili stěžovatelé. Zaviněním za zastavení exekuce se však soudní exekutor ani obvodní soud v odůvodnění svých rozhodnutí blíže nezabývali.
23. Podle § 89 exekučního řádu platí, že dojde-li k zastavení exekuce, hradí náklady exekuce a náklady účastníků ten, který zastavení zavinil. K zastavení exekuce co do vymáhané pohledávky došlo podle § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř., tj. z meritorního důvodu (k vymezení, rozdílům a důsledkům z toho plynoucím viz např. SVOBODA, K. In SVOBODA, K. a kol. Exekuční řád. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 884), přičemž zavinění za zastavení exekuce je zde třeba chápat jako objektivní odpovědnost účastníka za neúspěch v řízení (odpovědnost za výsledek v řízení), jinými slovy "má být klíčové to, v čí prospěch svědčí okolnost, která vede k zastavení exekuce, tedy kdo ve sporu o zastavení exekuce uspěl" [SVOBODA, K. Exekuční řízení. Civilní proces z pohledu účastníka. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 130; k zavinění podle § 89 exekučního řádu jako odpovědnosti za výsledek, a nikoliv ve smyslu hmotněprávního zavinění, přiměřeně srov. nález ze dne 30. 5. 2012 sp. zn. I. ÚS 2839/11 (N 115/65 SbNU 531)]. Mezi stěžovateli jako povinnými a vedlejší účastnicí jako oprávněnou byl veden tzv. opoziční spor, přičemž vedlejší účastnice v tomto sporu neuspěla (ke skutečnosti, že vzhledem k § 55a exekučního řádu nedošlo k zastavení exekuce jako celku viz bod 26. níže).
24. Účastníci řízení se nevypořádali ani s námitkou, že vedlejší účastnice věděla o záměru stěžovatelů splnit dluh složením do soudní úschovy, přičemž zhruba týden po vydání usnesení krajského soudu a podání návrhu na složení peněžních prostředků podala exekuční návrh. Přiměřeně lze v této věci odkázat na nález ze dne 10. 3. 2020 sp. zn. I. ÚS 3302/19 (N 48/99 SbNU 106), v němž Ústavní soud vytknul soudnímu exekutorovi i exekučnímu soudu, že při rozhodování o nákladech exekuce zcela pominuli, že povinná za specifických okolností avizovala oprávněnému a posléze i soudnímu exekutorovi svůj záměr obratem splnit dluh prostřednictvím zápůjčky. Obvodní soud ve vazbě na námitky stěžovatelů nezohlednil ani judikaturu Nejvyššího soudu (byť v námitkách výslovně neuvedenou), podle níž má oprávněný povinnost postupovat s náležitou opatrností a uvážlivostí jak v okamžiku, kdy podává exekuční návrh, tak i po celou dobu exekučního řízení, tedy i v případě, že povinný během exekuce uvede, že oprávněnému již během exekučního řízení splnil povinnost, která mu byla exekučním titulem uložena, a že exekuce z toho důvodu nadále nemá probíhat (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2018 sp. zn. 20 Cdo 903/2018).
25. Byť by soudní exekutor a obvodní soud dospěli k závěru, že zavinění za zastavení exekuce co do vymáhané pohledávky leží na stěžovatelích, neodůvodnili, proč nebylo přistoupeno k moderaci odměny soudního exekutora (k tomu viz např. nález sp. zn. III. ÚS 3507/13 nebo nález ze dne 26. 6. 2023 sp. zn. II. ÚS 2029/22, bod 18. odůvodnění). To se týká i náhrady nákladů oprávněného podle § 87 odst. 2 exekučního řádu. Platí, že výklad tohoto ustanovení je třeba přizpůsobit jeho návaznosti na § 142, 143 a případně i na § 150 o. s. ř. upravující moderační právo (viz SVOBODA, K. In SVOBODA, K. a kol. Exekuční řád. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 886).
26. Zásadními nedostatky z pohledu Ústavního soudu trpí především odůvodnění usnesení obvodního soudu o zamítnutí námitek proti příkazu k úhradě nákladů exekuce. Obvodní soud se v odůvodnění rozhodnutí zaměřil pouze na převzetí výše náhrady nákladů odkazem na příslušná ustanovení exekutorského tarifu, a k obsáhlým námitkám stěžovatelů (bod 8. shora) v zásadě odkázal toliko na usnesení městského soudu o zastavení exekuce se zdůrazněním, že zastavení bylo pouze částečné, neboť nebyly uhrazeny náklady exekuce. Stěžovatelé však k okamžiku rozhodování městského soudu o návrhu na zastavení exekuce ani nemohli náklady exekuce uhradit, neboť je soudní exekutor nevyčíslil.
27. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že je nutné, aby se účastníci exekučního řízení dočkali alespoň od soudů, pověřených podle čl. 4 Ústavy ochranou základních práv a svobod, "zevrubné a srozumitelné interpretace jejich právních závěrů" (nález sp. zn. III. ÚS 3507/13, bod 14. odůvodnění). Z ústavněprávního hlediska je rovněž významné, že proti rozhodnutí soudu o námitkách není přípustný opravný prostředek (§ 88 odst. 4 exekučního řádu). Jde-li přitom o řízení jednoinstanční, je ve světle nálezu sp. zn. I. ÚS 3302/19 nutno od soudu nutno vyžadovat "zvláštní pečlivost", neboť na případná pochybení či nesrovnalosti již žádný z účastníků řízení následně nemůže reagovat. Nemá-li soudní rozhodnutí nést znaky libovůle, je soud vždy povinen se vypořádat s výhradami, které byly v námitkách proti příkazu soudního exekutora uplatněny (nález sp. zn. I. ÚS 3302/19). Těmto povinnostem obvodní soud zjevně nedostál. Jak Ústavní soud již výše uvedl, odkazem na odůvodnění městského soudu o (částečném) zastavení exekuce nelze žádným způsobem vypořádat námitky stěžovatelů proti příkazu k úhradě nákladů exekuce. Z odkazovaného usnesení totiž neplyne, jak mělo být o náhradě nákladů rozhodnuto, natož, jak jsou zohledněny námitky stěžovatelů.
28. Přestože podle Ústavního soudu shora uvedené postačuje k jeho kasačnímu zásahu, pro úplnost se alespoň stručně vypořádá s další argumentací soudního exekutora a vedlejší účastnice vznesenou v řízení o ústavní stížnosti (viz bod 15. a 17. shora). Odvolává-li se soudní exekutor na usnesení ze dne 13. 9. 2023 sp. zn. II. ÚS 1777/23 s tím, že stejně jako v odkazované věci má dojít i nyní k odmítnutí ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost, je třeba uvést, že odkazované usnesení rozhodně nesvědčí ve prospěch soudního exekutora. Tímto rozhodnutím Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podanou týmž exekutorem proti rozhodnutí exekučního soudu, který mu na základě námitky povinné ponížil odměnu na pouhých 25 %, protože shledal, že s ohledem na plnění povinné a na rozsah činnosti soudního exekutora nevyžadující nikterak složitou činnost, byla náhrada vyčíslená příkazem k úhradě nákladů exekuce nepřiměřená. Ústavnímu soudu není ani zřejmé, jak mohli stěžovatelé podáváním opravných prostředků a stížností řízení "znepřehlednit", a jaký vliv má toto na rozhodnutí soudního exekutora a posléze exekučního soudu. K námitce vedlejší účastnice Ústavní soud uvádí, že ani existence exekučního titulu v podobě notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti nevylučuje následné možné postoupení pohledávky na obchodní společnost LCCD LTD. Existence důvodné pochybnosti o tom, kdo byl vlastníkem pohledávky, existovala v rozhodné době nejen vzhledem ke skutečnostem uvedeným v bodu 2. výše, ale byla "aprobována" i krajským soudem, který se vyjadřoval k výplatě do soudní úschovy. Za této situace nebylo možné stěžovatelům vytýkat, že se rozhodli z opatrnosti plnit do soudní úschovy.
29. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavním stížnostem podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a vyslovil, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno právo stěžovatelů vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Obvodní soud se jako soudní orgán v řízení o námitkách proti příkazu exekutora k úhradě nákladů exekuce dále dopustil i porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. V návaznosti na to podle § 82 odst. 3 písm. a) téhož zákona Ústavní soud zrušil usnesení obvodního soudu i předcházející příkaz soudního exekutora k úhradě nákladů exekuce. Ústavní soud rozhodl bez nařízení ústního jednání, neboť od něj nebylo možné očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).
Autor: US