// Profipravo.cz / Z rozhodnutí dalších soudů 02.01.2026
ÚS: Odmítnutí rozšíření styku rodiče s dítětem
Obecné soudy se dopustí porušení práva rodiče na rodinný život a na péči o děti a jejich výchovu zaručená čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a porušení práva na soudní ochranu zaručené čl. 36 Listiny základních práv a svobod, pokud odmítnou rozšířit styk rodiče s dítětem bez přesvědčivého a dostatečného odůvodnění, majícího původ v provedeném dokazování.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 2160/25, ze dne 4. 12. 2025
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti a obsah napadených rozhodnutí
1. Návrhem podaným k Okresnímu soudu ve Vyškově v březnu 2024, se otec domáhal rozšíření styku s nezletilou (nar. 2019), který byl naposledy stanoven na konci roku 2021, tedy v době, kdy byly nezletilé dva roky. Běžný styk byl v tomto původním rozhodnutí určen na dvě odpoledne v lichém týdnu, v sudém týdnu probíhal jedno odpoledne a víkendový styk od sobotního rána do nedělního podvečera. Pro styk o prázdninách a svátcích byl určen zvláštní režim. Otec usiloval o to, aby nově probíhal každý lichý týden od středy 15 hodin do čtvrtka 9 hodin, každý sudý týden od středy 15 hodin do následujícího pondělí 9 hod. Rozšíření se mělo týkat i režimu styku o hlavních letních prázdninách. Nejprve otec navrhoval rozšíření ze stávajících dvou týdnů na deset dní v měsíci červenci a deset dní v měsíci srpnu. Následně svůj návrh změnil (ještě v průběhu řízení před okresním soudem) na dva týdny v červenci a dva týdny v srpnu. Ostatní styk o dalších prázdninách navrhoval otec zachovat. Matka (nyní vedlejší účastnice) s návrhem otce souhlasila v tom smyslu, že styk má být rozšířen, nicméně nesouhlasila s otcem navrhovaným rozsahem. Matka považovala za přiměřený styk každý lichý týden od pátku ráno do neděle navečer a každý sudý týden od středy ráno do čtvrtka odpoledne. Prázdninový styk navrhovala upravit tak, aby byl styk otce s nezletilou zrušen o jarních prázdninách a rozšířen o Velikonocích; v období letních prázdnin navrhovala zachovat dvoutýdenní rozsah styku (vždy jeden týden v červenci a jeden týden v srpnu). Na režimu o vánočních svátcích panovala mezi rodiči shoda.
2. Okresní soud s odkazem na provedené dokazování konstatoval, že stávající poměry novou úpravu styku vyžadují. Rodiče nejsou schopni konstruktivní komunikace o oboustranně přijatelné podobě styku. Pro rozšíření styku shledal podmínky, neboť nezletilá má dle opatrovníka pozitivní vazbu k oběma rodičům. Stěžovatel se snaží aktivně zapojovat do jejího života, spolupracuje s mateřskou školou, kterou nezletilá navštěvuje, je ochoten zajišťovat volnočasové aktivity nezletilé. V jeho péči nebyly shledány žádné problémy. Opatrovník rozšíření styku podpořil, navrhoval zvážit nařízení mediace po dosažení dohody o styku mezi rodiči, příp. rozšíření styku a stanovení navykacího režimu, kdy by byl styk dále rozšiřován. V případě bezproblémového průběhu by bylo možno se postupně dopracovat do stavu střídavé péče. Soud při nové úpravě styku vycházel z kompromisního řešení mezi návrhy stěžovatele, matky a opatrovníka. Styk rozšířil tak, aby probíhal v liché týdny ve středu od 15 hodin do následujícího čtvrtka 18.30 hodin, v každém sudém kalendářním týdnu od pátku od 15 hodin do 8.30 hodin následujícího pondělí. O letních prázdninách zůstal zachován (nenavazující) týdenní styk v červenci a týdenní styk v srpnu s tím, že matka bude mít přednost při určování termínů, kdy bude o prázdninách s dcerou s ohledem na zaměstnavatelem nařízenou celozávodní dovolenou. Byl rovněž určen styk pro velikonoční, jarní a podzimní prázdniny a Vánoce. Okresní soud vyšel vstříc potřebě rozšíření styku, ale přespání v rozsahu 4-5 nocí v rámci běžného styku považoval za příliš razantní rozšíření. Měl za to, že je třeba postupovat pozvolněji, neboť nelze s určitostí říci, jak nezletilá reaguje na delší období strávená u otce. Výpovědi rodičů se rozcházejí a soud nemá možnost ověřit, které tvrzení je pravdivé. Rodiče se shodli na tom, že se v rámci letního delšího pobytu u otce objevily u nezletilé "noční můry" a otec ji nedokázal zklidnit. Delší styk o letních prázdninách tedy soud nepovažoval za vhodný. Pro zrušení styku o jarních prázdninách a rozšíření o Velikonocích, jak navrhovala matka, neshledal soud předpoklady. Argumenty matky nepovažoval za dostatečně silné. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud tak, že ji žádnému z účastníků nepřiznal.
3. Matka proti rozsudku okresního soudu odvolání nepodala, otec se odvolal. Krajský soud v Brně změnil prvostupňový rozsudek tak, že stěžovatel je oprávněn stýkat se s nezletilou v každém sudém kalendářním týdnu od pátku 15 hodin do neděle 18 hodin a v každém lichém kalendářním týdnu ve středu od 15 hodin do čtvrtka 18.30 hodin. Běžný styk tedy oproti prvostupňovému rozsudku ještě zúžil. Pokud jde o Vánoce, určil styk podle dohody rodičů uzavřené na jednání. Styk o velikonočních svátcích a prázdninách určil krajský soud nově tak, že stěžovatel se bude stýkat s nezletilou každý rok od středy, která prázdninám předchází od 16 hodin do Velikonočního pondělí 16 hodin. Styk o jarních prázdninách soud zrušil, takže nezletilá by nově měla být každé jarní prázdniny v péči matky. V období podzimních prázdnin určil styl tak, že nezletilá bude se stěžovatelem v sudém roce od 16 hodin dne, který těmto prázdninám předchází, do neděle 18 hodin, kterou podzimní prázdniny končí. Režim letních prázdnin byl nově určen tak, že na styk se stěžovatelem připadá čtrnáct po sobě jdoucích dnů v červenci a čtrnáct po sobě jdoucích dnů v srpnu (s minimálně desetidenní přetržkou), matce zůstalo zachováno přednostní právo určit termíny čerpání letní dovolené s dcerou.
4. Odvolací soud doplnil dokazování výslechem stěžovatele a matky nezletilé (vedlejší účastnice). Vyšel ze zjištění, že stávající úprava styku je nevyhovující již pouze z důvodu plynutí času a vyššího věku nezletilé, která má s otcem vytvořený pěkný vzájemný vztah, je proto v jejím zájmu vytvořit co nejširší možnost pro jeho rozvíjení. Oproti úpravě styku v napadeném rozsudku byl proto styk rozšířen hlavně pro období letních školních prázdnin pro dobu čtrnácti po sobě jdoucích dnů v měsíci červenci i srpnu, dále i pro období velikonočních a podzimních prázdnin. Pokud jde o jarní prázdniny, odvolací soud zohlednil přání matky, aby v tomto čase mohla každoročně s dcerou absolvovat dovolenou se zaměřením na lyžování, které nezletilou baví a je v tomto sportu šikovná; otec lyžování nepreferuje. Jako kompenzaci bude nezletilá s otcem trávit každoročně velikonoční prázdniny ve větším rozsahu, než jak tomu bylo doposud. Ohledně úpravy styku otce s nezletilou v období vánočních svátků a prázdnin se rodiče shodli, odvolací soud jejich přání respektoval. Ke změně rozsahu běžného styku se odvolací soud v napadeném rozsudku nevyjádřil. Ve shodě se soudem prvního stupně krajský soud apeloval na rodiče, aby řádně spolupracovali a konstruktivně komunikovali.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel podává ústavní stížnost proti shora označeným rozhodnutím v rozsahu, ve kterém oba soudy určily jeho běžný styk s dcerou a dále v rozsahu, jímž okresní soud upravil styk v období hlavních letních prázdnin a v rozsahu, v němž krajský soud změnil rozsudek soudu prvního stupně a nově určil styk stěžovatele s nezletilou v období velikonočních, jarních a hlavních letních prázdnin. Na režimu styku o vánočních svátcích se matka s otcem dohodli. Určení styku o podzimních prázdninách stěžovatel nerozporuje.
6. Stěžovatel namítá, že napadená rozhodnutí porušují jeho základního práva zaručená čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stanovením užšího rozsahu styku, aniž by pro takové rozhodnutí byly dány objektivní důvody, bylo porušeno jeho základní právo na rodinný život a právo na péči o děti a jejich výchovu. Stěžovatel má s dcerou hezký vztah a byly splněny podmínky pro rozšíření styku. Případné odchylky od principu, že nerezidentní rodič má mít možnost styku s dítětem v míře, která co nejvíce naplňuje zásadu rovného podílu obou rodičů na výchově, musí být odůvodněny ochranou jiného, dostatečně silného a legitimního cíle; v řízení musí být prokázány konkrétní skutečnosti, o které se tento cíl opírá. To se dle názoru stěžovatele v posuzované věci nestalo.
7. Dále stěžovatel upozorňuje na postuláty obsažené v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. I. US 1079/17. Trávení volného času znamená pro rodiče a jeho dítě jeden ze základních prvků rodinného života i přes problémy ve vztazích mezi rodiči. Práva rodičů na výchovu a péči mají stejnou váhu. Je-li dítě svěřeno do péče jednoho z rodičů, pak by dítěti mělo být umožněno stýkat se s druhým rodičem tak, aby byla tato zásada co nejvíce naplněna. Nejlepší zájem konkrétního dítěte je třeba zjišťovat a posuzovat komplexně a nevyhovění návrhu rodiče na rozšíření styku lze odůvodnit zásadně jen rozporem s tímto zájmem, podloženým konkrétními okolnostmi a skutečnostmi v řízení prokázanými. Nesouhlasné stanovisko druhého rodiče by takovým důvodem být nemělo. Omezení podílu péče rodiče o dítě musí sledovat legitimní cíl nejlepšího zájmu dítěte a být mu přiměřené. Stěžovatel namítá, že pro okresní soud nebylo zásadním hlediskem naplnění nejlepšího zájmu nezletilé, spíše hledal kompromis mezi návrhem stěžovatele, kolizního opatrovníka a matky.
8. Pochybnosti okresního soudu o tom, jak se delší období styku s otcem promítají do prožívání dcery, dle stěžovatele nevyplývají z provedeného dokazování a zůstávají pouze v rovině domněnek opírajících se jen o tvrzení matky. Z provedených důkazů nevyplynul závěr o negativní psychické zátěži nezletilé. Nebylo ani zjišťováno, zda "noční můra", která se u nezletilé objevila, měla souvislost s pobytem u otce či delším odloučením od matky. V teoretické rovině je určitá míra nepohodlí dítěte přirozená a rozšiřováním styku je možné dítě na péči druhého rodiče navyknout (nález ze dne 12. 3. 2025, sp. zn. II. ÚS 212/25). Z Metodiky programu Sdíleného rodičovství a závěrů 3. a 8. rodinněprávního sympozia Justiční akademie (na něž odkazuje i posledně uvedený nález), lze dovodit, že obecně lze v období od třetího roku uvažovat o zcela rovnoměrném střídání v péči o dítě. Z rozhodnutí okresního soudu není zřejmé, jaké podmínky by ke stěžovatelem navrhovanému rozšíření styku měly být splněny. Jedním z úkolů soudů v dané věci bylo zajistit rozšíření styku v takové míře, aby se nezletilá mohla na odloučení od matky dobře adaptovat.
9. Okresní soud nijak neodůvodnil, proč nestanovil navykací režim, přestože to navrhoval stěžovatel i kolizní opatrovník. V této části považuje stěžovatel rozsudek za neodůvodněný a nepřezkoumatelný, vykazující znaky libovůle.
10. Krajský soud, místo aby nedostatky prvostupňového rozhodnutí odstranil, je ještě dále prohloubil. Zkrátil běžný styk stěžovatele v sudém týdnu oproti původnímu rozsudku okresního soudu, aniž by zjistil názor opatrovníka, jehož úlohou je hájit zájmy nezletilé. Dále změnil režim styku o velikonočních a jarních prázdninách, aniž by do této části rozsudku soudu prvního stupně podal některý z účastníků odvolání, přičemž tento zásah nijak neodůvodnil a neprovedl k němu žádné dokazování. Opřel se pouze o tvrzení matky. V tomto smyslu šlo o překvapivé rozhodnutí postrádající řádné odůvodnění, tj. s prvky svévole. Matka může zálibu dcery v lyžování rozvíjet jindy než o jarních prázdninách a otec může dceři nabídnout i jiný program než lyžování, což je projevem rovnocennosti výkonu rodičovské odpovědnosti.
11. Dále stěžovatel namítá, že ani upřednostnění matky jako osoby, která bude primárně určovat režim letního styku v závislosti na termínu svojí zaměstnavatelem nařízené celozávodní dovolené, nemělo oporu v dokazování a porušilo jeho právo na spravedlivý proces. Toto opatření vycházelo pouze z tvrzení matky. Obvyklou praxí je, umožnit určení letní dovolené s dítětem nepečujícímu rodiči. V důsledku tohoto opatření by mohlo dojít k faktickému přerušení styku stěžovatele s dcerou až na dvacet šest kalendářních dní (bez přerušení, vyjma jednoho odpoledne), což představuje velmi významný zásah do práva na rodinný život, aniž by bylo řádně odůvodněno konkrétními objektivními potřebami dítěte.
12. Soudy obou stupňů podle stěžovatele porušily zásadu spravedlivého a nestranného procesu, pokud své závěry (o něž zásahy do rozsahu styku opírají) nezaložily na provedeném dokazování, ale spolehly se pouze na tvrzení matky. Kromě toho své závěry dostatečně neodůvodnily.
III.
Procesní předpoklady řízení a průběh řízení před Ústavním soudem
13. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona o Ústavním soudu. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]; je včasná a není nepřípustná podle § 75 odst. 1 téhož zákona; stěžovatel je řádně zastoupen advokátem. Ústavní soud je příslušný k projednání ústavní stížnosti proti rozsudku krajského soudu, není však příslušný k projednání stížnosti proti rozsudku okresního soudu, neboť nemůže rušit rozhodnutí, které bylo změněno a plně nahrazeno.
14. Usnesením ze dne 30. 7. 2025, č. j. III. ÚS 2160/25-14, Ústavní soud ustanovil opatrovníkem nezletilé Statutární město B., neboť ústavní stížností bylo napadeno rozhodnutí, jehož závěry se dotýkají zájmů nezletilé, která má v řízení postavení vedlejší účastnice.
15. Ústavní soud nenařídil ústní jednání, neboť od jednání nebylo možné očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).
IV.
Vyjádření ostatních účastníků řízení a replika stěžovatele
16. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřili pouze opatrovník a matka nezletilé. Okresní ani krajský soud svého práva nevyužily.
17. Opatrovník nezletilé se odvolal na veškeré zprávy, další podklady a vyjádření, které již v řízení poskytl. Doplnil, že s rodinou pracuje opakovaně. Vyjádřil pochopení pro argumentaci otce i pro nespokojenost se soudní úpravou styku s dcerou. Zdůraznil však, že jakýkoliv rozsudek soudu, byť sebekvalitněji odůvodněný a opřený o veškeré dostupné právní normy, nemůže sám o sobě zajistit naplnění nejlepšího zájmu dítěte, pokud mezi rodiči chybí základní schopnost vzájemné komunikace, respektu a ochoty spolupracovat. Poukázal na to, že stabilní a zdravé prostředí pro vývoj dítěte je vždy výsledkem především kvalitního rodičovského přístupu.
18. Matka využila svého práva vyjádřit se k ústavní stížnosti a uvedla, že ústavní stížnost není důvodná. Se stěžovatelovými námitkami nesouhlasí, soudy rozhodly v zájmu nezletilé.
19. Obdržená vyjádření Ústavní soud zaslal stěžovateli na vědomí a k případné replice. Stěžovatel ve svém vyjádření víceméně odkázal na ústavní stížnost. Dále poukázal na to, že z vyjádření kolizního opatrovníka není zřejmé jeho jednoznačné stanovisko, neobsahuje ani přání či stanovisko dcery. Matka zopakovala svoji argumentaci z řízení před obecnými soudy. Stěžovatel dodává, že nyní je realizován styk dle napadených rozsudků, dcera považuje svůj čas strávený s otcem za nedostatečný a trápí se tím.
V.
Věcné posouzení ústavní stížnosti
20. Ústavní soud posoudil všechny výše uvedené okolnosti a dospěl k závěru, že ústavní stížnost proti rozsudku krajského soudu je v rozsahu napadeném stěžovatelem důvodná.
V. a)
Obecná východiska přezkumu rozhodnutí
21. Trávení společného času znamená pro rodiče a jeho dítě jeden ze základních prvků rodinného života, a to i přes problémy ve vztazích mezi rodiči. Dítě má právo udržovat pravidelné osobní kontakty s oběma rodiči a oba rodiče mají společnou odpovědnost za výchovu a vývoj dítěte (čl. 9 odst. 3 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte). Při rozhodování věcí týkajících se péče o dítě a styku s dítětem je nutné vycházet z toho, že dítě má právo na rovnocennou péči obou rodičů a práva obou rodičů na péči o dítě mají stejnou váhu (čl. 32 odst. 4 Listiny, čl. 8 Úmluvy ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 7 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte; rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Dostál proti České republice, č. 26739/04, § 55). Jakékoliv omezení podílu péče rodiče o dítě musí vždy sledovat legitimní cíl nejlepšího zájmu dítěte a být mu přiměřené (nález sp. zn. I. ÚS 1079/17, bod 19).
22. Z praxe Výboru pro práva dítěte i z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že v zájmu dítěte zpravidla je, aby bylo v péči obou rodičů, aby mu každý z nich poskytl láskyplnou péči a svým dílem přispěl k jeho osobnostnímu vývoji (nález sp. zn. IV. ÚS 1921/17, bod 15). Je-li tedy dítě svěřeno do péče jednoho z rodičů, pak by dítěti mělo být umožněno stýkat se s druhým rodičem v takové míře, aby tato zásada (podílet se na jeho výchově v zásadě stejnou měrou), vycházející z ústavně zaručeného práva rodiče i dítěte podle čl. 32 odst. 4 Listiny, byla co nejvíce naplněna. Přitom je třeba komplexně zjišťovat a posuzovat nejlepší zájem konkrétního dítěte a nevyhovění návrhu dotčeného rodiče na rozšíření styku s dítětem lze odůvodnit zásadně jen rozporem s nejlepším zájmem dítěte, podloženým konkrétními okolnostmi a skutečnostmi v řízení prokázanými (srov. nález sp. zn. II. ÚS 4247/18). Jakékoliv omezení podílu péče rodiče o dítě musí vždy sledovat legitimní cíl nejlepšího zájmu dítěte a být mu přiměřené (nález sp. zn. I. ÚS 1079/17, bod 19). V minulosti Ústavní soud zdůraznil, že styk dítěte s rodičem i v průběhu pracovního týdne je zásadně v jeho nejlepším zájmu (sp. zn. II. ÚS 4247/18). Řešení starostí a radostí všedního dne přispívá k prohloubení vztahu a posílení vazby rodiče a dítěte. Faktory, které je třeba zvážit, jsou zejména vzdálenost mezi bydlišti obou rodičů, vzdálenost jejich bydlišť od školského zařízení a míst volnočasových aktivit dítěte a podpora těchto aktivit rodiči. Ve vztahu k volnočasovým aktivitám je třeba zdůraznit, že takové aktivity by od začátku neměly být jednostranně určovány pouze rodičem, do jehož péče je dítě svěřeno, neboť je zde vedle svobody dítěte dotčena rodičovská odpovědnost obou rodičů, nejen toho, který jej má svěřeno do péče (nález sp. zn. II. ÚS 4189/18).
23. Důvodem pro nerozšíření styku dětí a rodiče, jemuž nebyly svěřeny do péče, nemůže být bez dalšího nesouhlas druhého rodiče, který má děti svěřeny do péče, s takovou změnou. Ústavní soud opakovaně připomněl, že tento rodič obecně nemá žádné silnější právo na péči o děti a jejich výchovu. Tak jako při rozhodování o péči o dítě nemůže jeden rodič zvrátit svěření dítěte do střídavé péče jen proto, že chce mít dítě ve výlučné péči (viz nález sp. zn. I. ÚS 3216/13; nález sp. zn. I. ÚS 2482/13, bod 28 či nález sp. zn. I. ÚS 1554/14, bod 30), tak při rozhodování o úpravě styku nemůže rodič, který má dítě svěřeno do výlučné péče, sám určovat rozsah styku dítěte s druhým rodičem jen podle svých preferencí.
24. Je třeba rovněž připomenout, že při rozhodování soudu ve věcech péče o nezletilé naplňuje stát pozitivní závazky plynoucí z čl. 32 odst. 1 a 4 Listiny, neboť zasahuje do nejintimnější sféry jednotlivců - do jejich rodinného života. Ústavní soud proto v těchto věcech klade na obecné soudy zvýšené nároky týkající se nejen metodologie posouzení nejlepšího zájmu dítěte ve vztahu k rozhodnutí o modelu péče o dítě, ale též i kvality posouzení věci. Důraz na řádné provedení i hodnocení důkazů a celkovou úroveň odůvodnění patří k základním atributům spravedlivého procesu. Jeho dodržování má zaručit transparentnost a kontrolovatelnost rozhodování soudů a je účinnou prevencí před nepřezkoumatelností či dokonce libovůlí v soudním rozhodování (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 113/02, sp. zn. Pl. ÚS 1/03 či sp. zn. III. ÚS 405/03). V případech, kdy soudy rozhodují o modelu péče rodičů o nezletilé dítě či rozsahu styku s ním, jsou tyto ústavněprávní nároky ještě zesíleny (obdobně nález sp. zn. II. ÚS 1654/17). Vedle formálního hlediska, spočívajícího v nemožnosti nápravy případných pochybení odvolacího soudu prostřednictvím dovolání, je významnější materiální rozměr, neboť tato rozhodnutí mají zásadní dopady na osudy dětí a jejich rodičů, a to často na řadu let či s důsledky na celý život (srov. nález sp. zn. I. ÚS 1096/23, sp. zn. II. ÚS 1775/22, sp. zn. I. ÚS 3065/21).
25. Přezkum Ústavního soudu týkající se rozhodnutí o péči o dítě či o úpravě styku se soustředí především na to, zda obecné soudy zvážily a vyvážily dotčené oprávněné zájmy, zejména zda byl náležitě zjišťován nejlepší zájem dítěte a za tím účelem shromážděny veškeré potřebné důkazy, a zda byla rozhodnutí vydaná v průběhu řízení v tomto smyslu řádně a dostatečně odůvodněna (srov. nález ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. II. ÚS 1654/17, body 17 a 18). Přestože Ústavní soud postupuje při přezkumu rozhodnutí v těchto případech zvlášť zdrženlivě, nelze vyloučit, že obecné soudy ve svých rozhodnutích vybočí z rámce ústavnosti a poruší ústavně zaručená práva rodičů, dětí či jiných osob, zejména práva spojená s jejich rodinným životem či práva procesní povahy. V takových případech je Ústavní soud povinen zasáhnout.
V. b)
Aplikace obecných východisek na konkrétní věc
V. b) 1. Rozhodnutí o běžném styku
26. Ze spisu, který si Ústavní soud vyžádal, plyne, že nezbytnost rozšíření styku stěžovatele s nezletilou nebyla sporná. Původní úpravu styku z doby, kdy byly nezletilé dva roky, kromě stěžovatele považovala za nevyhovující matka i kolizní opatrovník. Na této otázce se shodly i oba obecné soudy. Rovněž sama nezletilá před kolizním opatrovníkem vyjádřila přání, aby mohla být s tatínkem déle. Sporným byl rozsah nově určeného běžného styku (víkendový styk a styk v pracovním týdnu) a styku o letních a jarních prázdninách. Ačkoliv oba soudy stěžovateli do určité míry vyhověly a styk rozšířily, jejich posouzení adekvátního rozsahu styku je zatíženo vadami, jejichž důsledky zasahují do ústavně zaručených práv stěžovatele i nezletilé.
27. Pro Ústavní soud byla základním východiskem dalších úvah kvalita vztahů mezi nezletilou a stěžovatelem. Ze zjištění učiněných okresním soudem (body 5 a 6 odůvodnění rozsudku) i ze spisového materiálu vyplývá, že nezletilá se s otcem pravidelně stýká od útlého věku, má k němu velmi dobrý vztah a zjevně nepreferuje ani jednoho z rodičů. Postoj nezletilé k rozšíření styku byl v řízení zjištěn kolizním opatrovníkem, způsobem odpovídajícím jejímu věku (bod 5 rozsudku okresního soudu). Hovořila pozitivně o obou rodičích, bylo zřejmé, že k oběma má pozitivní citovou vazbu a projevovala k nim spontánně rovnocennou náklonost. Školské zařízení i OSPOD, stejně jako krizové centrum, jež rodiče navštívili, potvrzují hezké vztahy mezi stěžovatelem a nezletilou i zájem obou rodičů o blaho nezletilé. Dokazování potvrdilo zájem stěžovatele podílet se významnou měrou na péči o nezletilou (bod 6 rozsudku okresního soudu). Sama nezletilá vyjádřila přání, že chce být s tatínkem déle. Z informací, které jsou Ústavnímu soudu dostupné, není zřejmé, že by rodičovská či výchovná kompetence otce byla oproti matce snížena a z napadených rozhodnutí neplyne, že by takové okolnosti zjistil některý ze soudů.
28. Výše bylo předestřeno, že nevyhovění návrhu rodiče, který nemá dítě svěřeno do péče, na rozšíření styku, lze odůvodnit zásadně jen rozporem s nejlepším zájmem dítěte, podloženým konkrétními okolnostmi a skutečnostmi v řízení prokázanými, přičemž platí, že je v nejlepším zájmu dítěte styk rodiče s dítětem zásadně i v průběhu pracovního týdne (viz bod 21). Krajský soud v odůvodnění rozhodnutí, kterým nevyhověl návrhu stěžovatele na rozšíření styku, uvedené skutečnosti neuvedl a nevyhodnotil. Lze konstatovat, že na odůvodnění k této otázce zcela rezignoval.
29. Vzhledem k nepřezkoumatelnosti úvah krajského soudu ve vztahu k úpravě běžného styku nelze vyloučit, že se ztotožnil s některými úvahami okresního soudu (který své závěry ohledně této otázky alespoň částečně odůvodnil) a do výroku napadeného rozhodnutí je promítl. Ústavní soud se tedy stručně vyjádří i k jeho závěrům.
30. Důvody, pro které okresní soud odmítl vyhovět návrhu otce na rozšíření víkendového styku i o dny v pracovním týdnu (středa odpoledne až pondělí ráno dalšího týdne) nepovažuje Ústavní soud s ohledem na výše uvedená východiska za dostatečné. Soud neuvádí žádné konkrétní okolnosti, které by svědčily proti rozšíření styku v rozsahu, který navrhoval stěžovatel. Omezuje se na konstatování, že za adekvátní lze považovat pouze rozšíření víkendového styku o jeden den oproti dosavadnímu styku (pátek odpoledne až pondělí ráno), neboť jde o "rozumný kompromis" mezi návrhem matky, opatrovníka a otce. Rozšíření v rozsahu navrhovaném otcem soud považoval za příliš razantní, uvedl, že je nutno postupovat pozvolněji. Tento závěr opřel o shodnou výpověď otce i matky, z níž vyplynulo, že dcera měla při jednom z letních pobytů u otce "noční můry", a že ji otec nedokázal utěšit. O obavu z toho, jaký by mělo prodloužení letního prázdninového styku na prožívání nezletilé, opřel okresní soud i své rozhodnutí zachovat stávající rozsah tohoto styku (deset dní v červenci a deset dní v srpnu). Okresní soud k bližšímu objasnění této skutečnosti neprovedl žádné zevrubnější dokazování, vyšel jen z výpovědí rodičů (bod 16 in fine). Nijak blíže nezkoumal a nezjišťoval, jakou souvztažnost měl noční neklid nezletilé s délkou pobytu u otce, zda jde o ojedinělý či opakující se jev.
31. Emoční prožívání dětí ve věku nezletilé může být velmi pestré a tzv. noční můry mohou být jeho součástí i u dětí, které nejsou vystaveny žádné zvýšené emoční zátěži. Proto je není možné dát bez dalšího do souvislosti s délkou pobytu u jednoho z rodičů a spojovat jej s frustrací z odloučení od druhého rodiče. Určitá míra psychického nepohodlí dítěte při vytržení z dosud obvyklého režimu a při fixaci na jednoho z rodičů je přirozená. Ústavní soud připomíná, že rozšiřování styku je prostředkem, jak dítě na péči druhého rodiče postupně zvyknout (srov. nález sp. zn. II. ÚS 212/25, bod 29). Opatrovnické soudy mají k dispozici nástroje, kterými tomu mohou napomoci. Sám kolizní opatrovník v řízení před okresním soudem doporučil zvážení navykacího režimu. Z odůvodnění napadených rozhodnutí není zřejmé, z jakých důvodů soudy tuto variantu nezvolily. Zjištění učiněná ze spisového materiálu kromě toho ukazují, že otec opakovaně vyhledával odbornou pomoc zaměřenou na psychologickou edukaci, jak čelit obtížným situacím při výchově nezletilé. Kromě chvil harmonie k rodičovství bezpochyby patří i obtížné situace, s nimiž jsou spojeny negativní prožitky. Pokud nepřesahují obvyklou míru, patří jejich zvládání ke každodenní podobě rodičovství a jako takové jsou inherentní součástí spektra rodičovských kompetencí, které rodiče výchovou svých dětí rozvíjejí.
32. Krajský soud oproti rozsudku okresního soudu běžný styk stěžovatele a nezletilé ještě více omezil. Konec víkendového styku nově určil již na neděli navečer s předáním nezletilé v místě bydliště matky (oproti pondělnímu ránu dle rozsudku okresního soudu). Tuto změnu v rozsahu běžného styku nijak neodůvodnil, jakékoliv úvahy v tomto smyslu nelze v odůvodnění jeho rozhodnutí nalézt. Stejně tak se nevypořádal ani s odvolacími námitkami stěžovatele, v odůvodnění se omezil pouze na rekapitulaci změn, které provedl (viz bod 14). V tomto směru tedy lze přisvědčit námitce stěžovatele, že jde o rozhodnutí, které je nepřezkoumatelné a vykazuje znaky libovůle. Jestliže okresní soud stanovil konec víkendového styku na pondělí, byl mimo jiné veden myšlenkou, že předání dítěte prostřednictvím školského zařízení má menší potenciál vyvolat mezi rodiči konflikty než přímé předávání (bod 16 rozsudku). Odhlédne-li Ústavní soud od toho, že okresní soud nepostupoval při stanovení rozsahu styku zcela v souladu s ustálenou nálezovou judikaturou, tuto úvahu lze považovat za věcně správnou - soudy by měly mít rozhodování o styku na paměti také to, aby (tam, kde to je možné) předcházely svou úpravou eskalaci konfliktního vztahu mezi rodiči.
33. Ústavní soud zaznamenal právní názor krajského soudu projevený při jednání (42. minuta jednání a následující), že otec se svým návrhem fakticky domáhá asymetrické střídavé péče; což dle mínění soudu nebylo předmětem řízení. Kromě toho vytýká soud otci, že styk v takovém rozsahu předestřel až na jednání odvolacího soudu a v tomto ohledu považoval soud návrh otce za překvapivý. Tyto úvahy krajský soud vyslovil v rámci jednání, do písemného odůvodnění rozhodnutí je však nijak nepromítl. Není tedy zřejmé, nakolik hrály roli při nevyhovění návrhu otce na rozšíření běžného styku. Je však nutno zdůraznit, že závěr vyslovený krajským soudem nekoresponduje s nálezovou judikaturou Ústavního soudu, podle které jednak popsaný rozsah styku není srovnatelný se střídavou péčí, ale která zejména zdůrazňuje povinnost soudů neupřednostňovat formální hlediska před skutečným hodnocením zájmu dítěte (např. nález sp. zn. II. ÚS 4189/18, bod 28). Není vyloučeno, aby rovnoměrnost péče byla dosažena i tím, že soud určí široký rozsah styku s nerezidentním rodičem (nález sp. zn. IV. ÚS 1921/17). Bude-li tedy krajský soud nově posuzovat rozsah styku mezi stěžovatelem a nezletilou, měl by mít na paměti tyto závěry a výše uvedená východiska (body 20-24).
34. Ústavní soud dále konstatuje, že ze spisového materiálu neplyne netransparentnost či nejednoznačnost procesního postupu stěžovatele v řízení před obecnými soudy. Počáteční návrh na rozšíření styku změnil stěžovatel od počátku řízení před okresním soudem pouze jednou, a to ve vztahu ke styku o hlavních letních prázdninách (č. l. 133). Není tedy zřejmé, z čeho krajský soud usuzoval na překvapivost požadavků stěžovatele.
V. b) 2. Rozhodnutí o styku v období prázdnin
35. Stěžovateli lze přisvědčit, že odůvodnění krajského soudu ohledně změny rozsahu prázdninového styku vykazuje nedostatky. Jejich důsledky však nedosahují ústavněprávní roviny.
36. Změnou styku o velikonočních svátcích a jarních prázdninách krajský soud vyhověl matce, která projevila přání s nezletilou trávit tyto prázdniny lyžováním. Jeho závěr, podle něhož je v zájmu nezletilé, aby každoročně trávila jarní prázdniny právě lyžováním, které může realizovat jen s matkou, je problematický. Především nebylo prokázáno, že by se lyžování s nezletilou nechtěl věnovat rovněž stěžovatel, dále pak lze přisvědčit jeho námitce, že lyžování se může matka s nezletilou věnovat i mimo jarní prázdniny. Podstatný je však ještě další aspekt úvahy krajského soudu, a totiž, že jiný program než lyžování by měl být a priori pro nezletilou méně hodnotný. Nekoliduje-li s nejlepším zájmem dítěte či není-li pro dítě ohrožující, lze rozdílnost podob rodičovské péče chápat jako jeden z projevů rovnosti v rodičovských právech plynoucí z čl. 32 odst. 4 Listiny a jako něco, co může do života dětí přinášet rozmanitost a co může jejich život obohacovat. Je jedním ze základních rysů rodičovské péče, vytvářet (ideálně ve spolupráci s dítětem) náplň společného času a jde nepochybně i o jeden z rysů, jehož prostřednictvím se plně realizuje právo na styk. Není-li způsob trávení volného času rodiče s dítětem zjevně závadný či z jiného důvodu pro dítě škodlivý, soudům nepřísluší do výkonu tohoto rodičovského práva zasahovat a na základě svých případných preferencí pro volnočasové aktivity upřednostňovat jednoho z rodičů.
37. Ústavní soud však přihlédl k tomu, že krajský soud kompenzoval zrušení styku o jarních prázdninách rozšířením styku o Velikonocích. Z hlediska rozsahu prázdninového styku se tedy jedná o změnu v rámci celého roku v řádu 2 dnů (3 volné dny v pracovním týdnu o velikonočních prázdninách oproti 5 dnům jarních prázdnin), což nedosahuje intenzity, která by opodstatňovala kasační zásah Ústavního soudu.
38. Obdobně byla vyhodnocena námitka zpochybňující úpravu styku o hlavních školních prázdninách. Ústavní soud předesílá, že možnost volby termínu letní dovolené s dítětem je určitou výhodou, nelze ji však označit za stěžejní záležitost v úpravě styku rodičů s nezletilým dítětem. V projednávané věci krajský soud rozhodl v neprospěch stěžovatele, což lze považovat za nesouladné s ustálenou soudní praxí, která předností nerezidentního rodiče určit termín prázdninového styku, do určité míry vyrovnává slabší postavení tohoto rodiče. Nelze však přisvědčit tomu, že se tak stalo zcela bez podkladu v dokazování, neboť údaj o nařízeném čerpání dovolené zaměstnavatelem matky byl sdělen v rámci matčiny účastnické výpovědi a nebyl nikým zpochybněn. Možnost vzniku situace, kdy by pauza mezi termíny styku stěžovatele s nezletilou během hlavních školních prázdnin byla nepřiměřeně dlouhá, je pouze hypotetická. Ústavní soud tímto apeluje na rodičovskou odpovědnost matky, jejíž součástí je vytvářet vhodné a stabilní podmínky pro styk nezletilé s otcem, z čehož plyne rovněž povinnost bránit dlouhým pauzám mezi termíny styku. Krajský soud do budoucna může pravděpodobnost vzniku popsaných negativních situací snížit tím, že uloží podmínku povinné pauzy mezi termíny styku o hlavních školních prázdninách nikoliv pouze pro otce, ale též pro matku.
39. Za stavu, kdy stěžovatel má během letních školních prázdnin upraven styk s nezletilou v rozsahu čtyř týdnů, z hlediska ústavnosti tato úprava obstojí.
VI.
Závěr
40. Ústavní soud shrnuje, že ze zjištěného skutkového stavu obecnými soudy neplyne, že by existovaly objektivní okolnosti, které by svědčily pro restriktivní přístup při stanovení rozsahu styku nezletilé a stěžovatele. Bylo naopak zjištěno, že nezletilá má se stěžovatelem hezký a bezproblémový vztah, k oběma rodičům chová pozitivní city. Vyjádřila přání trávit s tatínkem více času. Oba rodiče bydlí v blízké vzdálenosti od sebe navzájem, od školského zařízení nezletilé i míst, kde se realizují kroužky nezletilé, což jim oběma umožňuje bezproblémové obstarání každodenních záležitostí nezletilé. Otec v řízení před obecnými soudy opakovaně deklaroval připravenost uzpůsobit svůj pracovní režim potřebám nezletilé. Uvedl, že nezletilá má v jeho bydlišti vytvořeno náležité zázemí. V rámci styku o prázdninách může upevňovat vztahy k rodině stěžovatele. Oproti situacím, kdy se rodičovský konflikt, který nepochybně existuje i v nyní posuzované věci, promítá do kvality vztahů mezi rodiči a dětmi, zde žádné takové okolnosti zjištěny nebyly.
41. Vše uvedené svědčí o splnění podmínek pro rozšíření styku mezi dítětem a rodičem, s nímž nežije ve společné domácnosti. Okresní i krajský soud rozšíření styku v rozsahu, který navrhoval stěžovatel, nevyhověly, aniž svá rozhodnutí přesvědčivě a dostatečně odůvodnily. Okresní soud negativní závěr opřel o obavy o emoční komfort nezletilé, avšak nevycházel z dostatečně a spolehlivě zjištěného skutkového stavu, své rozhodnutí založil na základě subjektivních domněnek. Je možné přisvědčit námitce stěžovatele, že není dostatečně zřejmé, jaký okamžik by soud považoval za takový, kdy by "čas již nazrál" a nímž by tedy měl být spojen ten správný okamžik pro rozšíření styku. I kdyby Ústavní soud přisvědčil oprávněnosti obav o adaptaci nezletilé, restriktivní přístup k rozšíření styku je řešení ultima ratio. Obecně je třeba preferovat spíše taková řešení, která umožní postupné rozšíření styku do určené cílové podoby (např. prostřednictvím navykacího režimu).
42. Čitelnosti rozhodnutí obou soudů pro stěžovatele nepřispívá ani to, že okresní soud styk o hlavních letních prázdninách rozšířit odmítl, krajský soud otci v tomto bodě bez bližšího odůvodnění vyhověl, ale naopak mu omezil oproti rozhodnutí okresního soudu běžný styk v pracovním týdnu. V tomto ohledu je rozhodnutí krajského soudu nejen neodůvodněné, ale i vnitřně rozporné.
43. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti částečně vyhověl, neboť shledal, že výrokem I napadeného rozsudku krajského soudu v rozsahu, jak upravil běžný styk stěžovatele (otce) a nezletilé vedlejší účastnice (dcery), bylo porušeno právo stěžovatele (otce) na péči o děti a jejich výchovu zaručené v čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 Listiny a právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
44. V tomto rozsahu Ústavní soud rozhodnutí krajského soudu zrušil. V novém řízení bude krajský soud vázán ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy právními názory vyslovenými v tomto nálezu. Jeho povinností je rozhodnout znovu a rozhodnout o běžném styku otce s dcerou. V novém rozhodnutí musí pečlivě uvést, z jakých důkazů vycházel, jaká skutková zjištění učinil a jaké právní závěry dovodil, své rozhodnutí musí tedy řádně a srozumitelně odůvodnit a vyloučit tím jakékoliv úvahy o možnosti svévole soudního rozhodování. Ve zbytku ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou (§ 43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu).
45. Ústavní stížnost proti rozsudku okresního soudu Ústavní soud odmítl podle § 43 odst. 1 písm. d) téhož zákona jako návrh, k jehož projednání není příslušný.
Autor: US