// Profipravo.cz / Z rozhodnutí dalších soudů 21.11.2025
ÚS: Postup soudů k naplnění práva styku rodiče a dítěte
V situaci, kdy dítě striktně odmítá rodiče, jsou obecné soudy povinny aktivně činit kroky, které by mohly vést k obnově a rozvoji vztahu rodiče a dítěte, především se musí zabývat příčinou rozvratu vazeb, možnostmi nápravy a perspektivou budoucího rozvoje vztahu.
Při rozhodování o úpravě styku dítěte s nerezidentním rodičem jsou soudy povinny nejen zohlednit jeho schopnost o dítě pečovat, ale též aktivně hledat a stanovit konkrétní a postupně rozšiřující se režim styku, nejsou-li závažné důvody k jeho omezení. Odsunutí úpravy styku na pozdější dobu nebo jeho nadměrné omezení, aniž by byl stanoven cílový režim, představuje zásah do základních práv jak rodiče, tak dítěte, které má právo na péči obou rodičů (shodně nález sp. zn. II. ÚS 212/25 ze dne 12. března 2025).
Perspektiva budoucího rozšíření styku je klíčová i v případech, kdy styk rodiče s dítětem je velmi výrazně omezen. Bez takové perspektivy úzký styk blížící se úplnému vyloučení rodiče ze života dítěte (zde 1 hodina týdně neprezenční komunikace formou videohovorů, nebo 30 minut týdně neprezenčně on-line písemná komunikace prostřednictvím elektronické komunikační sítě) nebude ústavně akceptovatelný již jen pro absenci takové perspektivy (shodně nález sp. zn. II. ÚS 894/25 ze dne 30. července 2025, bod 36), i pokud by byl krátkodobě akceptovatelný jako tzv. navykací režim. K tomu by však musel být současně schopen naplnit účel navykacího režimu.
Při hledání nejlepšího zájmu dítěte je nutné považovat jeho přání za zásadní vodítko. Předpokladem je, že je dítě dostatečně rozumově a emocionálně vyspělé. Současně však není možné, aby obecné soudy postoj nezletilého dítěte bez dalšího převzaly a své rozhodnutí založily pouze na jeho přání, namísto na pečlivém a komplexním posuzování jeho zájmů [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 4160/12 ze dne 23. dubna 2013 (N 66/69 SbNU 213)].
Nepostupují-li soudy uvedeným způsobem, mohou tím porušit práva rodiče na rodinný život a péči o děti a jejich výchovu zaručená čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 2271/25, ze dne 29. 10. 2025
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I. Vymezení věci
1. Stěžovatel (otec) se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i základní práva nezletilého vedlejšího účastníka (chlapce) v čl. 32 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 3 odst. 1 a 2 Úmluvy o právech dítěte.
2. Klíčovou v souzené věci je otázka, jak mají obecné soudy přistupovat k naplnění práva styku rodiče a dítěte za předpokladu, že dítě rodiče striktně odmítá.
II. Skutkové okolnosti a obsah rozhodnutí
3. Otec je občan Francouzské republiky, pracující ve Spolkové republice Německo. Otec dlouhodobě pracoval v zahraničí a do České republiky se pravidelně vracel za rodinou. Rodiče spolu žili a vedli společnou domácnost do 2. února 2024. Koncem února 2024 podala vedlejší účastnice (matka) návrh na úpravu poměrů k chlapci (nyní 11,5 roku) k Obvodnímu soudu pro Prahu 7.
4. Obvodní soud uložil na prvním jednání ve věci (27. května 2024) rodičům, aby se zúčastnili rodinné terapie podle doporučení Městské části pro Prahu 7 (OSPOD), která byla v řízení před obecnými soudy chlapcovým procesním opatrovníkem. OSPOD doporučila rodičům organizaci Area fausta (pozn. Ústavního soudu: tato organizace neposkytuje rodinnou terapii).
5. V průběhu srpna 2024 proběhly dva ze tří plánovaných asistovaných kontaktů prostřednictvím organizace Area fausta. Třetí asistovaný styk otec zrušil vzhledem k průběhu předchozích dvou kontaktů, při nichž chlapec s otcem stěží komunikoval a otec se cítil zraněný a odmítnutý (č. l. 235 spisu). Area fausta ve zprávách z kontaktů doporučila facilitovaný asistovaný styk prostřednictvím videohovorů, jelikož je stěží představitelný spontánní rozhovor chlapce s otcem.
6. Obvodní soud napadeným rozsudkem svěřil chlapce do péče matky (výrok I). Upravil otcovo právo styku s chlapcem každou středu od 18.00 hodin do 19.00 hodin prostřednictvím videohovoru (výrok II). Otci určil výši výživného na chlapce ve výši 20 000 Kč měsíčně, z toho 15 000 Kč k rukám matky a 5 000 Kč na účet chlapce (výrok III). Matce stanovil povinnost otce písemně informovat minimálně jednou měsíčně o školním prospěchu, mimoškolních aktivitách a zdravotním stavu chlapce (výrok IV). Rozhodl o nákladech řízení (výrok V).
7. Obvodní soud vycházel z vyjádření organizace Area fausta a konstatoval, že vztah otce a chlapce je velmi narušený. Měl za to, že mezi rodiči panuje vysoce konfliktní vztah, velmi špatná komunikace a mají zcela odlišný přístup k výchově. Otec ztratil výchovný vliv a žije v zahraničí. Přestože shledal, že matka má podíl na negativním postoji chlapce k otci, jelikož s chlapcem řeší konflikty mezi rodiči, měl za to, že svěření chlapce do její péče je v chlapcově zájmu. Přihlédl k pevnému stanovisku chlapce, že chce být v péči matky, otce považuje za zlého, nechce s ním trávit čas a na zprávy mu neodpovídá. S přihlédnutím ke stanovisku OSPOD a Area fausta a výše uvedenému měl soud styk prostřednictvím videohovoru za nejvhodnější. Při výpočtu výživného vyšel z měsíčního výdělku otce v částce 145 000 Kč, výsluhového příspěvku 22 500 Kč a příspěvku na dítě 6 250 Kč od německého státu. Náklady a potřeby chlapce považoval za standardní i přes jeho zhoršenou imunitu a výdaje na léky. Měl za nespravedlivé a nepřiměřené vzhledem k omezenému kontaktu a jeho okolnostem určit výživné podle tabulky Ministerstva spravedlnosti ve výši 16 % příjmů.
8. Městský soud v Praze k odvolání obou rodičů rozsudek obvodního soudu změnil ve výroku II tak, že otci určil styk každou středu od 18.00 hodin do 18.30 hodin formou psaného textu prostřednictvím komunikační sítě. Matce určil povinnost chlapce na styk připravit a zajistit komunikační spojení (výrok I). Ve výroku III jej změnil dále tak, že od 1. února 2024 do 31. prosince 2024 stanovil výživné v částce 20 000 Kč a od 1. ledna 2025 jej zvýšil na částku 30 000 Kč měsíčně (výrok II). Výživné do 31. prosince 2024 rozdělil na částku 15 000 Kč k rukám matky a 5 000 Kč na konkrétně označený účet, od 1. ledna 2025 poté 20 000 Kč k rukám matky a 10 000 Kč na konkrétně označený účet (výrok III). Vyčíslil nedoplatek na výživném a povinnost k úhradě stanovil otci ve dvou splátkách (výrok IV). Rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok V).
9. Městský soud shledal, že oba rodiče jsou milujícími rodiči, avšak vztah chlapce k otci je ambivalentní a nedoznal změny ani po asistovaných stycích. Autoritativní rozhodnutí o osobním styku podle názoru městského soudu k obnově vztahu nepovede. Vzhledem k hypersenzibilitě chlapce je tak v zájmu chlapce písemná komunikace s citlivým a trpělivým přístupem napomáhající vytvoření důvěry a zdravého vztahu k otci. K výživnému městský soud uvedl, že otci odpadly dvě další vyživovací povinnosti k 31. prosinci 2024, proto výživné od ledna 2025 zvýšil.
III. Argumentace stěžovatele
10. Otec namítá, že obecné soudy rezignovaly jak na precizní posouzení, tak na to, aby dostály pozitivní povinnosti napomoci obnovení vazeb rodiče a dítěte. Tím podle něj není písemná komunikace, kterou pročítá a kontroluje matka mající podíl na negativním postoji chlapce k otci. Tento postoj matky se do rozhodnutí nijak nepromítl a soudy z něj nevyvodily žádné důsledky. Otec proto vyjadřuje pochybnosti, zda názor chlapce nebyl ovlivněn a odkazuje na dopisy chlapce, zaslané soudkyni jakožto doplnění pohovoru a zdůrazňující negativní postoj k otci, ve spojení s vyjádřením matky, rovněž popisující závadné chování otce.
11. Dále má otec za to, že přestože soudy založily rozhodnutí na zprávách Area fausta, při jejich hodnocení nevzaly v potaz okolnosti asistovaného styku. S asistovaným stykem otec nesouhlasí, neboť jej vnímá jako kontrolu, nikoli podporu, a nerozumí, co má být jeho cílem a účelem. Otec upozorňuje, že cílem mohla stěží být rekonstrukce vztahů se synem, nemohl-li stěžovatel s ním komunikovat rodným jazykem – francouzsky, ale pouze anglicky, tedy v cizím jazyce, v němž není schopen dostatečně vyjádřit své pocity a obavy. Otec zpochybňuje i zvolené pracoviště, neboť to neposkytuje služby ani podle zákona o sociálních službách, ani nemá pověření k výkonu sociálně-právní ochrany dětí, tedy nenabízí rodinnou terapii, kterou rodičům uložil soud. Pracovištěm vypracované a matkou poskytnuté zprávy pro soud obsahují závěry jiné osoby, než která byla styku přítomna (studentka psychologie). Otec proto odkazuje na judikaturu Ústavního soudu ke znaleckým posudkům a kritickému hodnocení celého procesu utváření posudků, jsa si vědom, že Area fausta ani znaleckým ústavem není, tedy nelze ani jeho zprávám přikládat stejnou důkazní sílu jako posudku znalce. Podivuje se, že znalec nebyl soudem v souzené věci ani ustanoven.
12. Obecným soudům otec tedy vytýká, že nevyužily žádné další nástroje k obnově vztahu otce a chlapce. Neumožnily ani otci, ani synovi, aby byl součástí života otce, znal jeho kulturu a trávil s ním čas v místě jeho bydliště.
13. K výživnému poznamenává, že městský soud vyšel ze shodného skutkového stavu jako obvodní soud, měl však na výši výživného odlišný názor a bez bližšího odůvodnění zasáhl do volné úvahy obvodního soudu. Otec považuje za nespravedlivé být jen zdrojem peněz a bez možnosti vykonávat rodičovská práva.
IV. Předpoklady řízení před Ústavním soudem
14. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]; je včasná a stěžovatel je řádně zastoupen advokátkou.
15. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný až na dále uvedenou výjimku. Ve vztahu k výroku III rozsudku obvodního soudu není Ústavní soud příslušný, neboť nemůže rušit to, co bylo změněno. To – logicky – striktně vzato platí jen tehdy, pokud měnící úprava před Ústavním soudem obstojí, což je právě situace výroku III. Neplatí to ale již ohledně změny výroku II rozsudku obvodního soudu. Změněná úprava styku přijatá městským soudem v přezkumu Ústavním soudem neobstála a Ústavní soud ji ruší. To má (by mělo, pokud by Ústavní soud nezasáhl) za následek "obživnutí" úpravy obvodního soudu. Proto je Ústavní soud příslušný k projednání ústavní stížnosti i proti výroku II rozsudku obvodního soudu o styku.
16. V části napadající výrok I a IV rozsudku obvodního soudu není ústavní stížnost přípustná podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, neboť stěžovatel nevyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (výroky nenapadl odvoláním). Ve zbývající části ústavní stížnost přípustná je.
17. Usnesením ze dne 10. září 2025 Ústavní soud ustanovil chlapci pro řízení o ústavní stížnosti procesním opatrovníkem Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí.
V. Vyjádření k ústavní stížnosti a replika
18. Opatrovník zaslal velmi podrobné a propracované vyjádření, které odráží závažnost rodinné situace. Ústavní soud je shrnuje do několika bodů.
19. Opatrovník zdůraznil, že narušení vztahu dítěte k jednomu z rodičů je jedním z nejzávažnějších následků rozpadu rodiny. V situacích intenzivního rodičovského konfliktu nejsou známy efektivní programy nápravy vztahů a většina pokusů o terapii je neefektivní. Předcházení narušení vztahu od samého počátku rozpadu rodiny je nezbytné a v souzené věci se nedělo. Opatrovník uvedl, že dlouhodobá absence, "démonizace" druhého rodiče či odcizování (i formou bránění ve styku) se řadí k dlouhodobé traumatizaci dítěte s prokazatelným negativním dopadem na jeho další vývoj. Vymanění dítěte z nevhodných vzorců chování je často jedinou možnou intervencí (ať formou výkonu rozhodnutí, změnou pečující osoby, rozhodnutí v rozporu s názorem dítěte), neboť je jednorázové a izolované, ale s cílem, kterým je ukončení prodlužované traumatizace dítěte. Jinými slovy, je menším zlem krátkodobá akutní zátěž oproti dlouhodobé traumatizaci dítěte.
20. Napadená rozhodnutí navrhl opatrovník zrušit, poněvadž došlo k zásahu do ústavně zaručených práv otce a dítěte podle čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny. Obecné soudy se nevypořádaly v prvé řadě s nejlepším zájmem dítěte, dále proporcionalitou zásahu a konečně s kritériem výhledu do budoucna při výrazném omezení styku.
21. Podle opatrovníka obvodní soud blíže nezkoumal, proč ke ztrátě výchovného vlivu otce na chlapce došlo, ani se nezabýval vztahem otce a chlapce před rozchodem rodičů. A to i přesto, že z velmi důkladné znalosti vztahů dítěte z období před vznikem konfliktu by měla rozhodnutí o péči a styku vycházet. Z napadených rozsudků neplyne, proč byla otci omezena možnost podílet se na styku s chlapcem a vztah rozvíjet. Obecné soudy nevycházely ze skutečně podložené znalosti situace rodiny, tj. před odchodem otce od rodiny v únoru 2024. Nevyhodnotily, zda odmítání kontaktu s otcem je důsledkem reálného ohrožení, manipulace ze strany matky, či snahy chlapce uniknout z prostředí vysokého konfliktu. Není ani patrné, jaké prostředky podpory vztahu soud využil. Zjistil-li obvodní soud, že matka má zásadní podíl na odmítavém postoji chlapce k otci, protože řeší s dítětem rodičovské konflikty, ani tomu nevěnoval soud patřičnou pozornost. Odůvodnění takto restriktivní úpravy styku je nedostatečné a nevypořádá se ani s možným postupným rozšiřováním (obnovením) styku. Chybějící a neznámá perspektiva postupného rozšiřování kontaktu do budoucna je vysoce rizikovým faktorem pro uchování rodičovského vztahu. Městský soud poté i přes zřejmý fakt, že obnova vztahu nezafungovala, již tak minimalistický režim ještě více omezil. Napadené rozsudky vychází pouze z názoru dítěte, přenášejí na něj do značné míry odpovědnost a nerespektují dlouhodobý zájem dítěte. Rozhodnutí je nepochopitelné i vzhledem k opakovaným vyjádřením matky, že je připravena styk podpořit. Prakticky tak došlo k vyloučení otce ze života chlapce, a tudíž k neúměrnému zásahu do práva rodiče podílet se na výchově dítěte a k poškození dítěte.
22. Opatrovník mimo jiné provedl s chlapcem pohovor. Chlapec uvedl, že kdyby se musel s otcem stýkat, tak za přítomnosti asistující osoby a komunikačním jazykem by byl jazyk anglický. Opatrovník zhodnotil, že chlapec dobře spolupracoval, ochotně odpovídal, ale odpovědi působily strojeně, mechanicky, užíval stejných výrazů jako matka. Opatrovník usuzuje na zvýšenou senzitivitu chlapce. Dále dovodil, že chlapec je velmi silně a závažně zasažen rodičovským konfliktem. Vliv na zvládnutí rodinné situace a znovuobnovení vztahu má matka, její postoj a podpora chlapce. Neméně důležitým je postoj otce, který by se měl vyvarovat hodnocení chlapcova chování, jakékoli formy nátlaku a měl by pracovat na zvládání svých emocí. Opatrovník proto formuloval a zaslal rodičům konkrétní doporučení do budoucna, a to jak pro každého z nich zvlášť, tak doporučení společná oběma rodičům.
23. Opatrovník uzavřel, že považuje za nezbytné, aby soudní rozhodnutí bylo za prvé srozumitelné, za druhé aby soud nebo opatrovník dítěti důvody rozhodnutí vysvětlil, včetně toho, co bude dál, a za třetí, aby oba rodiče zároveň pracovali na normalizaci rodičovského vztahu a zvládacích mechanismech (odolnost, hyperprotektivita, frustrační tolerance), a to za podpory erudovaného odborníka s hlubokou znalostí psychologických aspektů rozvodu, odcizení a traumatu.
24. OSPOD jako procesní opatrovník nezletilého před obecnými soudy uvedl, že sledoval vývoj situace dítěte, a věcí se zabývá dlouhodobě. Konstatoval, že: 1. bylo zjištěno přání a názor nezletilého, který si přeje se s otcem nestýkat; 2. mezi synem a otcem je jazyková bariéra, protože otec trvá na komunikaci ve francouzštině a komunikaci nepřizpůsobil; 3. vztah nebyl citlivě rozvíjen a je nefunkční; 4. nucení nezletilého by bylo psychicky zatěžující. Upozornil, že jde o postoj dítěte a nikoli matčinu manipulaci, stres dítěte zaznamenala i škola. Písemnou formu proto považuje za vyvážené řešení. Dodal, že nezletilému musí být ponechán prostor pro obnovení důvěry, přizpůsobí-li se otec jeho potřebám a bude důvěru budovat např. česky psanými dopisy.
25. Obvodní soud odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku. Doplnil, že bylo velmi obtížné nalézt vhodnou formu styku otce s chlapcem, který otce zcela odmítal. Chlapec si důrazně osobní déletrvající styk nepřál a reakce by byla velmi negativní. Upřesnil, že slovní spojení a užité termíny z pohovoru jsou přesnými formulacemi chlapce, který se vyjadřoval velmi dospěle a přiléhavě. Soud mu po skončení pohovoru sám nabídl, že může napsat dopis, vzpomene-li si na cokoli dalšího, co by chtěl sdělit.
26. Městský soud odkázal na napadený rozsudek a má za to, že k namítanému zásahu nedošlo. Městský soud zohlednil specifika věci, tj. že chlapec otce odmítá, je hypersenzitivní, navíc s defektem imunity, je třeba k němu přistoupit mimořádně trpělivě. Dva asistované styky nevedly ke zlepšení vztahu, třetí zrušil otec pro nespokojenost s chováním chlapce. Podle městského soudu otec upřednostňoval svá práva a představy, nepřistupoval k chlapci empaticky a nezohledňoval jeho osobnostní rysy. Rozsudkem stanovená forma a rozsah odpovídají zájmu chlapce.
27. Matka navrhla ústavní stížnost otce odmítnout jako zjevně neopodstatněnou a uložit otci povinnost uhradit matce náklady řízení před Ústavním soudem. Podle jejího názoru obecné soudy rozhodnutí dostatečně a srozumitelně odůvodnily, pečlivě zvážily všechny okolnosti a jejich závěry mají oporu ve skutkových zjištěních a provedeném dokazování. Vztah otce s chlapcem byl zásadně narušen již před ukončením společného soužití rodičů, a to i z důvodu dlouhodobé a časté nepřítomnosti otce, který si téměř vždy po návratu stěžoval na chování chlapce vůči němu. Odmítání otce chlapcem je následkem otcova dlouhodobého přístupu – nevhodného a ponižujícího chování. Matka upozornila, že právě otec zrušil poslední asistovaný styk, a k videohovorům odkazuje na tabulku zaslanou městskému soudu, která obsahuje jejich přehled a matčin komentář k jejich průběhu. Matka následně podrobně popisuje vývoj vztahu rodičů, prožívání rodinné situace a jednotlivých událostí jak jí samou, tak chlapcem, a detailním popisem vyvrací různá otcova tvrzení. Uzavírá, že od dubna 2025 otec písemného styku nevyužívá. Ohledně výživného matka uvedla, že odpovídá životní úrovni rodičů a je přiměřené jejich příjmovým a majetkovým poměrům, tj. není nijak excesivní. V doplnění svého vyjádření matka uvedla, že se syn během pohovoru s opatrovníkem necítil pro nemoc dobře, že opatrovník formuloval otázky pro chlapce špatně, některé události popsal opatrovník ve svém vyjádření jinak, nebo důležitá fakta nezapsal, či je záměrně upravil (uvedla, že přes zeď rozhovor opatrovníka s chlapcem slyšela). Zdůraznila, že s chlapcem nikdy neprobírala otcovo chování v minulosti ani k ní, ani k chlapci. Na opatrovníka podala stížnost.
28. Obdržená vyjádření Ústavní soud zaslal otci na vědomí a k případné replice. Otec repliku nepodal.
VI. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
29. Ústavní soud na základě vyžádaného opatrovnického spisu obvodního soudu sp. zn. 43 Nc 364/2024 a vyjádření účastníků řízení zhodnotil napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti důvodná.
30. Ústavní soud nenařídil ústní jednání, neboť od něj nebylo možné očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).
VI.1 Styk dítěte s rodičem - obecná východiska
31. Trávení společného času znamená pro rodiče a jeho dítě jeden ze základních prvků rodinného života, a to i přes problémy ve vztazích mezi rodiči. Dítě má právo udržovat pravidelné osobní kontakty s oběma rodiči a oba rodiče mají společnou odpovědnost za výchovu a vývoj dítěte (čl. 9 odst. 3 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte). Při rozhodování věcí týkajících se péče o dítě a styku s dítětem je nutné vycházet z premisy, že dítě má právo na rovnocennou péči obou rodičů a práva obou rodičů na péči o dítě mají stejnou váhu [čl. 32 odst. 4 Listiny, čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 7 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte]. Jelikož má dítě právo na pravidelný styk s oběma rodiči (čl. 4 odst. 1 Úmluvy o styku s dětmi), lze tento styk omezit nebo vyloučit, pouze je-li to nezbytné v nejlepším zájmu dítěte (čl. 4 odst. 2 téže úmluvy). Vyžaduje-li to zájem dítěte, jsou smluvní strany povinny zajistit odborný dohled nad stykem rodiče s dítětem nebo jinou vhodnou formu kontaktu (čl. 4 odst. 3 téže úmluvy).
32. Je-li dítě svěřeno do péče jednoho z rodičů, pak by dítěti mělo být umožněno stýkat se s druhým rodičem v takové míře, aby tato zásada (podílet se na jeho výchově v zásadě stejnou měrou), vycházející z ústavně zaručeného práva rodiče i dítěte podle čl. 32 odst. 4 Listiny, byla co nejvíce naplněna [srov. nález sp. zn. I. ÚS 153/16 ze dne 26. července 2016 (N 137/82 SbNU 207)]. Přitom je třeba komplexně zjišťovat a posuzovat nejlepší zájem konkrétního dítěte a nevyhovění návrhu dotčeného rodiče na širší styk lze odůvodnit zásadně jen rozporem s nejlepším zájmem dítěte, podloženým konkrétními okolnostmi a skutečnostmi v řízení prokázanými (srov. nález sp. zn. II. ÚS 4247/18 ze dne 17. května 2019). Jakékoliv omezení podílu péče rodiče o dítě musí vždy sledovat legitimní cíl nejlepšího zájmu dítěte a být mu přiměřené (nález sp. zn. I. ÚS 1079/17 ze dne 26. července 2017, bod 19). Přezkum Ústavního soudu týkající se rozhodnutí o péči o dítě či o úpravě styku s dítětem se pak soustředí především na to, zda obecné soudy zvážily a vyvážily dotčené oprávněné zájmy (blíže viz nálezy sp. zn. II. ÚS 1654/17 ze dne 5. září 2017 (N 168/86 SbNU 729), body 17 a 18, sp. zn. II. ÚS 2943/14 ze dne 16. června 2015 (N 110/77 SbNU 607) či sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. května 2014 (N 105/73 SbNU 683), bod 17].
33. Při hledání nejlepšího zájmu dítěte je nutné považovat jeho přání za zásadní vodítko. Předpokladem je, že je dítě dostatečně rozumově a emocionálně vyspělé. Současně však není možné, aby obecné soudy postoj nezletilého dítěte bez dalšího převzaly a své rozhodnutí založily pouze na jeho přání, namísto na pečlivém a komplexním posuzování jeho zájmů [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 4160/12 ze dne 23. dubna 2013 (N 66/69 SbNU 213)]. Názorům a námitkám dětí, které se mohou v průběhu času měnit, musí být věnována patřičná pozornost. To neznamená, že je soud má a musí bezvýhradně respektovat. Takovým přístupem nejlepší zájem dítěte naplněn být nemusí, dítětem sdělené přání nemusí být v souladu s jeho nejlepším zájmem. Dětem by nemělo být uděleno bezpodmínečné právo veta, aniž by byla zvážena veškerá další hlediska a provedeno šetření s cílem určení jejich nejlepšího zájmu [rozsudky Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) ve věci Zelikha Magomadova proti Rusku, stížnost č. 58724/14, ze dne 8. října 2019, § 115; K. B. a ostatní proti Chorvatsku, stížnost č. 36216/13, ze dne 14. března 2017, § 143]. Tento zájem obvykle vyžaduje, aby byly zachovány vazby dítěte na jeho rodinu, s výjimkou případů, kdy by zachování vazeb poškodilo zdraví a vývoj dítěte (rozsudek ESLP ve věci Suur proti Estonsku, č. 41736/18, ze dne 20. října 2020, § 79).
34. Zásah do práva na rodinný život představuje velmi závažný zásah do základních lidských práv, a proto se musí opírat o dostatečně pádné argumenty motivované zájmem dítěte. Orgány veřejné moci mají i pozitivní závazky, které jsou těsně spjaty s účinným respektováním rodinného života. Jakmile je tedy prokázána existence rodinného vztahu, musí orgány veřejné moci v zásadě jednat tak, aby se tento vztah mohl rozvíjet, a přijmout vhodná opatření za účelem sloučení rodiče s dítětem [srov. nález sp. zn. II. ÚS 838/07 ze dne 10. října 2007 (N 157/47 SbNU 53)], přičemž k těmto pozitivním povinnostem se řadí vedle aktivní pomoci s osobními, sociálními, zdravotními či majetkovými obtížemi i povinnost rodiče informovat a řádně poučit o možných následcích jeho jednání (srov. nález sp. zn. II. ÚS 603/25 ze dne 15. května 2025, bod 23). Judikatura ESLP poté k pozitivním závazkům řadí i vhodná a účinná přípravná opatření vedoucí k zajištění styku (srov. např. rozsudky Bergmann proti České republice, stížnost č. 8857/08, ze dne 27. října 2011, § 58 a 59; Ribić proti Chorvatsku, stížnost č. 27148/12, ze dne 2. dubna 2015, § 88 a 89 a 92 až 95; K. B. a ostatní proti Chorvatsku, cit. výše, § 143 a 144). Stát má odpovědnost prostřednictvím svých orgánů vést rodiče ke konstruktivnímu řešení krize jejich rodiny a k respektu k rodičovství druhého rodiče. Součástí pozitivních povinností orgánů veřejné moci je učinit vše, co je od něj možné rozumně požadovat (účinný výkon práva) [rozsudek Nuutinen proti Finsku, stížnost č. 32842/96, ze dne 27. června 2000, § 128], tj. přijmout opatření směřující k respektování rodinného života, až po úroveň vztahů mezi jednotlivci. Závazek státu nicméně nesměřuje na výsledek, nýbrž na prostředky (rozsudek Kacper Nowakowski proti Polsku, stížnost č. 32407/13, ze dne 10. ledna 2017, §74).
35. Při rozhodování o úpravě styku dítěte s nerezidentním rodičem jsou tudíž soudy povinny nejen zohlednit jeho schopnost o dítě pečovat, ale též aktivně hledat a stanovit konkrétní a postupně rozšiřující se režim styku, nejsou-li závažné důvody k jeho omezení. Odsunutí úpravy styku na pozdější dobu nebo jeho nadměrné omezení, aniž by byl stanoven cílový režim, představuje zásah do základních práv jak rodiče, tak dítěte, které má právo na péči obou rodičů (nález sp. zn. II. ÚS 212/25 ze dne 12. března 2025). Perspektiva budoucího rozšíření styku je klíčová i v případech, kdy styk rodiče s dítětem je velmi výrazně omezen (např. asistovaný styk hodinu týdně). Bez takové perspektivy se takto úzký styk blíží úplnému vyloučení rodiče ze života dítěte a je ústavně neakceptovatelný (nález sp. zn. II. ÚS 894/25 ze dne 30. července 2025, bod 36).
36. V posuzované věci je proto rozhodující otázka, zda obecné soudy podnikly všechny vhodné kroky, jež mohly být rozumně požadovány, k usnadnění styku mezi otcem a chlapcem, a dostatečně zohlednily při určení rozsahu styku nejlepší zájem dítěte.
VI.2 Styk dítěte s rodičem – použití obecných východisek na souzenou věc
37. Jak je patrné z vyjádření obou obecných soudů, byly si velmi dobře vědomy citlivosti věci a křehkosti vztahů otce s chlapcem, a tedy i některých rizik, která se mohou pojit s "donucením ke styku". Potíže, které v minulosti provázely průběh styku a odrážely intenzivní prožívání kontaktů chlapce s otcem, jsou nepochybně relevantní a odůvodňují opatrnější nastavení dalšího kontaktu. Nemohou však samy o sobě vést k závěru, že další pokusy o styk, především osobní, nemají – byť pro tuto chvíli – smysl. Ústavní soud nemá pochyb, že nucený osobní kontakt za současného stavu by skutečně byl pro chlapce psychicky zatěžující, jak zmiňuje i OSPOD. Ten však nijak k poznámce, že nebyl vztah citlivě rozvíjen a je nefunkční, neuvádí, jakou podporu, kterou zákon orgánům sociálně-právní ochrany dětí umožňuje a ukládá, rodině od počátku řízení a v jeho průběhu poskytl, či jakou jako opatrovník dítěte v řízení navrhoval. To platí také o napadených rozsudcích.
38. Na rozdíl od nálezu sp. zn. II. ÚS 603/25 Ústavní soud tudíž dospěl k závěru, že obecné soudy (ani za pomoci opatrovníka dítěte před obecnými soudy) neučinily vše, co by bylo rozumné očekávat k podpoře obnovy vztahu, který – zdá se – byl narušen především rozpadem rodiny v únoru 2024 a vztahy mezi rodiči. Některá rizika obecné soudy přehlédly nebo jim nevěnovaly potřebnou pozornost.
39. Jedním z těchto rizik je zvolená forma styku a jeho rozsah s ohledem na plynutí času, v němž dochází k odcizení rodiče dítěti. Jak již Ústavní soud zdůraznil v nálezu sp. zn. II. ÚS 894/25, týkajícím se omezeného styku rodiče s dítětem (body 46 a 47), hraje čas v těchto věcech klíčovou roli. Zbytečné prodlevy a nečinnost ve věcech péče o dítě přitom mohou samy o sobě vést k porušení základních práv rodiče i dítěte. Role opatrovnického soudu má být v takové situaci proaktivní – musí hledat funkční a dlouhodobě udržitelné uspořádání, které dítěti zajistí kontakt s oběma rodiči v míře odpovídající jejich potřebám a právům. Jinými slovy, musí jak rodiči, tak dítěti umožnit reálné naplnění tohoto práva. K tomu v souzené věci nedošlo.
40. Původní zpráva Area Fausta, z níž vyšel obvodní soud, doporučovala facilitované videohovory zejména proto, že spontánní rozhovor byl vzhledem ke zkušenosti z asistovaných kontaktů těžko představitelný (č. l. 235 spisu). Obvodní soud zjistil, že chlapec s otcem nerad komunikuje (i po telefonu, č. l. 200 spisu) a otci na zprávy neodpovídá (bod 30 rozsudku obvodního soudu). Přesto přistoupil k jejich nefacilitované verzi a ve velmi omezeném rozsahu. Městský soud následně doplnil dokazování přehledem videohovorů zaslaným a okomentovaným matkou, z nichž mělo plynout, že jsou zatíženy komunikačními problémy (bod 20 rozsudku městského soudu). Do závěru městského soudu se nicméně nijak nepromítlo, že chlapec si nepřeje hovořit s otcem po telefonu a na písemnou komunikaci neodpovídá, ani to, že plynulost rozhovoru lze stěží očekávat vzhledem k neochotě chlapce vůbec komunikovat, což potvrdil OSPOD i ve zprávě o šetření v místě bydliště chlapce v dubnu 2025 pro městský soud (č. l. 369 spisu). Bez ohledu na to městský soud změnil (zúžil) styk z videohovoru na písemnou komunikaci, která však již tehdy byla nefunkční. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že z rozsáhlých a detailních vyjádření matky k ústavní stížnosti vyplynulo, že se nikdy nejednalo o videohovory, tj. hovory s obrazem, nýbrž pouze hovory na hlasitý odposlech přes WhatsApp. Městský soud tudíž namísto podpory znovuobnovení vztahu podpořil nefunkční vzorec komunikace, a zamezil tak účinnému výkonu práva na styk.
41. Ústavní soud dále městskému vytýká, že při takto úzkém kontaktu ani nezvažoval perspektivu budoucího rozšíření kontaktu (srov. bod 35). Pouhé konstatování městského soudu, jak má otec k chlapci přistupovat – ačkoli ze spisu je patrné, že se takový přístup nedaří – tak nenaplňuje požadavky kladené na soudy jako orgány veřejné moci plynoucí z výše uvedené judikatury při zajištění účinného práva rodiče a dítěte na vzájemný kontakt.
42. Ústavní soud zastává totožný názor jako opatrovník, že omezený – nyní prakticky žádný – kontakt může negativně ovlivnit další vývoj vztahu mezi chlapcem a otcem, a to i s ohledem na věk a vývojové období chlapce (střední školní věk). Je-li cílem úpravy práva na rodinný život být spolu, měly by soudy uvažovat primárně v rovině umožnění podpory (rozvíjení, znovuobnovení) a zintenzivnění vztahu, ledaže jsou silné důvody, proč tomu vyhovět nelze.
43. Je zřejmé, že chlapec zastává k otci negativní postoj a že se s ním stýkat nechce (což plyne z různých forem vyjádření stanoviska chlapce jak v řízení před obecnými soudy, tak v řízení o ústavní stížnosti). Lidská psychika, zvláště dětská, bývá složitá a proměnlivá. O to pečlivěji je potřeba zvažovat, co je skutečně v zájmu dítěte. Vyjádření chlapce z května a června 2024 k jeho představě styku s otcem odrážejí vzestupnou tendenci odmítání otce – od přání nebýt s otcem dlouho sám a nepřespávat u něho (č. l. 185 a 200 spisu), po stav, kdy o dva měsíce později se již chlapec s otcem nechce vídat vůbec (č. l. 218 spisu). Ani s časovou osou sílící averze chlapce vůči otci však městský soud nepracoval. Městský soud (a ani obvodní soud) tedy blíže nezkoumal, z čeho takto silná negace otce pramení, tedy proč není kontakt chlapce s otcem – který je schopen o chlapce pečovat, má o styk zájem a do rozpadu rodiny mezi nimi vztah existoval – v jeho zájmu. Založil tak rozhodnutí o omezení styku výhradně na názoru a přání dítěte, nikoli komplexním zhodnocení jeho nejlepšího zájmu. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že vzhledem ke specifikům souzené věci omezeným, a navíc pouze písemným kontaktem ztrácí chlapec mimo jiné schopnost komunikovat s rodičem v jeho jazyce (dle slov chlapce mu navíc psaná francouzština nejde, č. l. 200 spisu), čímž ztrácí část své kulturní identity.
44. Ústavní soud se ztotožňuje s městským soudem, že současný vztah otce s chlapcem je do značné míry ovlivněn přístupem otce k chlapci, který nebere ohled na osobnost chlapce, a je třeba dostatečně empatického přístupu bez vzbuzování strachu a úzkosti. Je to otec, kdo je primárně odpovědný za své chování a přístup k synovi. Ostatně přístup rodiče je bezesporu jedním z faktorů, které je nezbytné zohlednit při rozhodování o formě a rozsahu styku, ba dokonce zda vůbec styk umožnit [rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Sommerfeld proti Německu stížnost č. 31871/96, ze dne 8. července 2003, § 65, ESLP 2003-VIII (výňatky)]. Za takové situace potom obecným soudům slouží další nástroje řešení rodinné situace, ať již rodinná terapie, individuální terapie pro každého rodiče či pro dítě, asistované (podporované) setkávání či předávání dítěte atp. (srov. § 474 zákona o zvláštních řízeních soudních).
45. V rodinně-právních věcech nelze pomíjet dvě roviny – jednou je vztah mezi rodiči a vliv tohoto vztahu na dítě, a druhou je vztah jednoho rodiče s dítětem. Tyto roviny se prolínají a nelze je jednoduše oddělit. Má-li vztah mezi rodiči extrémní dopad na dítě, nelze jej izolovat od vztahu rodiče s dítětem.
46. Volba nástroje pomoci a jeho vhodnost s ohledem na specifika souzené věci má tedy zásadní význam a nese s sebou mnohá rizika. V souzené věci obvodní soud učinil včasnou a správnou úvahu – vzhledem k vysokému konfliktu a velmi špatné komunikaci – a uložil rodičům, aby se zúčastnili rodinné terapie podle doporučení OSPOD. Terapii od počátku řízení požadoval otec (č. l. 170, 197, 199 a 218 spisu). Rodinná terapie však nebyla nikdy realizována. Naopak rodiče oslovili podle doporučení OSPOD pouze organizaci poskytující primárně asistované styky, jejichž účel je však jiný než rodinná terapie. Ač bere Ústavní soud v úvahu, že v některých regionech (nikoli v souzené věci) není dostupnost některých služeb dostatečná (navíc v cizích jazycích), neměly by orgány veřejné moci rezignovat na hledání vhodného poskytovatele takové služby. Ze spisu obvodního soudu nijak neplyne, že by obvodní soud jakkoli zjišťoval, zda rodiče rodinnou terapii podstoupili a s jakými výsledky. A to i přesto, že na jednání obvodního soudu po proběhlých asistovaných stycích opětovně otec kladl důraz na rodinnou terapii (č. l. 265 spisu). Ani městský soud nevěnoval pozornost tomu, zda rodiče skutečně uloženou povinnost splnili a k čemu vedla, případně sám povinnost neuložil. Přitom právě využití těchto specializovaných služeb od počátku řízení, jak ostatně upozorňuje opatrovník, může být za okolností zasažení dítěte rodičovským konfliktem stěžejní. Městský soud tudíž, nejenže nenapravil pochybení obvodního soudu při vyhodnocení uložené povinnosti využít konkrétní službu, nýbrž ani z vlastní iniciativy nehledal jiné možnosti, které mu zákon umožňuje, k podpoře obnovy vztahu chlapce s otcem. Asistovaný styk se realizoval pouze dvakrát, což obecně může vést k obnově vztahu jen stěží.
47. Při práci s rodinou je nanejvýš důležité, aby volba vhodného nástroje pomoci odrážela konkrétní problematické aspekty v rodině – tedy zaměřila se na příčinu (silný rodičovský konflikt) a nikoli výlučně na následek (odcizení rodiče dítěti). Asistovaný kontakt a rodinná terapie se liší ve způsobu práce s rodinou, v okruhu účastníků, jakož i v účelu využití služby podle okolností věci. Rodinná terapie zahrnuje spolupráci obou rodičů a práci zejména na jejich rodičovském vztahu, způsobu komunikace a interakce; pracuje s rodinou jako celkem za použití metod psychoterapie. Naproti tomu asistovaný kontakt má sloužit k navázání a obnovení vztahu (jednoho) rodiče s dítětem. Ústavní soud proto má za stěžejní, aby nedocházelo při volbě jednotlivých služeb k záměně. Tedy aby volba nástroje vycházela ze zjištěného skutkového stavu a soudy nerezignovaly na zjištění, zda jimi uložená povinnost byla splněna. To však neznamená, že nelze využívat jednotlivé podpůrné služby současně.
48. Obecné soudy nedostály požadavkům, které na něj klade judikatura Ústavního soudu, neučinily dostatečné kroky, které by mohly vést k obnově vztahu otce s chlapcem, nedostatečně se zabývaly příčinou odcizení chlapce otci v souladu s nejlepším zájmem chlapce, a neumožnily účinný výkon práva na styk. Tím zasáhly do práva otce na rodinný život a péči o syna a jeho výchovu, jakož i do práva na soudní ochranu.
VI.3 Vyživovací povinnost – výše výživného
49. Ohledně rozhodnutí ve věci výživy Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Městský soud opřel závěr o zvýšení výživného od počátku roku 2025 o to, že otci odpadly další dvě vyživovací povinnosti. Vyšel ze zákonných kritérií a podpůrně použil i doporučující tabulku Ministerstva spravedlnosti. Vzhledem k tomu, že chlapec dovršil v lednu 2025 věku 11 let, tedy třetí věkové skupiny, je výše výživného stanovena na 18 % příjmu rodiče. Soudem určená výše odpovídá jak procentuálnímu vymezení, tak možnostem a schopnostem rodičů, přičemž zohledňuje rovněž tvorbu úspor. Na závěrech městského soudu nespatřuje Ústavní soud nic neústavního.
VII. Závěr
50. Ústavní soud se věnoval v nálezové judikatuře omezení kontaktu rodiče s dítětem během posledních šesti měsíců již opakovaně. Je zřejmé, že tato problematika nabývá na aktuálnosti a palčivosti zejména ve vztahu k vzorcům přemýšlení nad takto složitými rodinnými vztahy. Ústavní soud považuje za klíčové, aby problematika rodičovského odcizení jako nejzávažnější situace v rodinně-právních řízeních byla součástí jak vzdělávání napříč soudními a pomáhajícími profesemi, tak následné úzké a intenzivní interdisciplinární spolupráce mezi justicí, orgány sociálně-právní ochrany dětí a odborníky z oblasti práce s dítětem a rodičovským konfliktem. I to by mělo být součástí pozitivních závazků orgánů veřejné moci při ochraně práva na rodinný život.
51. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti zčásti vyhověl, neboť shledal, že při úpravě styku obecné soudu nedostály svým povinnostem a porušily práva stěžovatele na rodinný život a na péči o děti a jejich výchovu zaručená čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny ve spojení s právem na soudní ochranu zaručenou čl. 36 odst. 1 Listiny.
52. Ústavní soud proto napadená rozhodnutí v rozsahu, kterým rozhodovaly o styku otce s chlapcem [§ 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu] a v akcesorických nákladových výrocích zrušil. Ústavní soud si je vědom, že výše výživného zásadně závisí na rozsahu styku, avšak v okolnostech konkrétní věci neshledal důvod zrušit rozhodnutí o výši výživného jen z tohoto důvodu, když samo o sobě ústavním deficitem netrpí. Došlo-li by novým rozhodnutím o styku k podstatné změně poměrů, může to být důvodem pro změnu úpravy výše výživného. Ve zbývající části ústavní stížnost odmítl dílem pro zjevnou neopodstatněnost [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], dílem pro nepřípustnost [§ 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona], a dílem jako návrh, k jehož projednání není příslušný [§ 43 odst. 1 písm. d) téhož zákona].
53. Matka požádala o přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem. Podle § 62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu si účastníci řízení zásadně vlastní náklady řízení hradí sami. Podle § 62 odst. 4 téhož zákona může v odůvodněných případech Ústavní soud podle výsledků řízení uložit některému z účastníků nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi nahradil jeho náklady řízení. V posuzované věci výsledek řízení (částečný úspěch stěžovatele) nevzdává důvod k tomu, aby matce byla přiznána náhrada nákladů řízení.
54. V novém řízení jsou obecné soudy vázány nálezem a jeho nosnými důvody. Tímto rozhodnutím Ústavní soud nepředjímá, jak má obvodní soud, a případně pak městský soud rozhodnout. Musí však v souladu s výše shrnutými obecnými východisky rozhodnout o úpravě styku, za řádného plnění úkolů soudu při péči o nezletilé, a to i s přihlédnutím ke všem novým skutečnostem, které v důsledku plynutí času mohou vyjít najevo. Obvodní soud současně nesmí v této souvislosti pominout úvahu o potřebě zatímní úpravy styku po dobu řízení a případně o ní rozhodnout i bez návrhu. Pokud by se novým rozhodnutím o styku podstatně změnily poměry rozhodné pro úpravu výživného, může to být důvodem pro změnu úpravy výživného.
55. Závěrem Ústavní soud zdůrazňuje, že se plně ztotožňuje s opatrovníkem a připojuje se k apelu na srozumitelnost následného rozhodnutí a jeho vysvětlení dítěti. V neposlední řadě se Ústavní soud připojuje k doporučení opatrovníka, jak může otec postupně měnit komunikační styl s chlapcem a důvěru budovat, jakož i jaké kroky mají rodiče činit společně, poněvadž změna patrně nenastane samovolně, ale až intenzivnější spoluprací s odborníkem. Odpovědnost za výsledek leží poté především na rodičích, pakliže kroky, které mohou učinit soudy a orgán sociálně-právní ochrany dětí, nebudou dostatečné.
Autor: US