// Profipravo.cz / Z rozhodnutí dalších soudů 14.11.2025
ÚS: Neopodstatněné odkázání poškozeného na občanskoprávní řízení
Je porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, pokud obecný soud nadužívá možnosti odkázat poškozeného v trestním řízení s jeho nárokem na náhradu škody uplatněným v adhezním řízení na řízení občanskoprávní. Takovým nadužíváním je i rozhodnutí obecného soudu, kterým odkáže poškozeného s nárokem na náhradu škody na řízení občanskoprávní v případech, kdy jeho nárok nespadá pod žádnou z kategorií § 140b zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a nelze na pohledávku poškozeného vztahovat účinky vyloučení uspokojení pohledávek ve smyslu uvedeného ustanovení.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 1850/25, ze dne 1. 10. 2025
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedené výrokové části trestního příkazu, kterou byla odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Uvádí, že touto výrokovou částí bylo porušeno právo zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a z vyžádaného spisu Okresního soudu v Hodoníně (dále jen "okresní soud") sp. zn. 2 T 82/2025 se podává, že H. Č. (dále jen "odsouzená") byla uznána vinnou trestním příkazem okresního soudu ze dne 5. 5. 2025 přečinem podvodu a přečinem krádeže, jichž se dopustila vůči stěžovatelce - poškozené (přečin podvodu) a vůči obchodní společnosti A. (dále jen "obchodní společnost"). Za to byla odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce trvání 6 měsíců, který jí byl podmíněně odložen na zkušební dobu v délce trvání 15 měsíců s tím, že jí bylo uloženo, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil nahradila způsobenou škodu. Podle § 229 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, byly stěžovatelka a obchodní společnost odkázány se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Tento postup vůči poškozeným okresní soud neodůvodnil.
II.
Argumentace stěžovatelky
3. Stěžovatelka nesouhlasí s tím, že byla odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Jako poškozená se řádně připojila se svým nárokem na náhradu škody. Jí v trestním řízení uplatňovaná náhrada škody nesplňuje ani jednu z kategorií pohledávek uvedených v § 140b insolvenčního zákona. Na podporu své argumentace odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2021 sp. zn. 29 Cdo 1745/2021. Postup okresního soudu rovněž neodpovídá povinnosti orgánů činných v trestním řízení umožnit poškozenému v každé fázi trestního řízení plné uplatnění práv ve smyslu § 2 odst. 15 trestního řádu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Průběh řízení před Ústavním soudem
5. Soudkyně zpravodajka podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslala ústavní stížnost účastníkovi řízení a vedlejším účastníkům k vyjádření.
6. Okresní soud ve svém vyjádření uvedl, že se seznámil se stavem insolvenčního řízení odsouzené, které v době vydání trestního příkazu stále probíhalo. Konfrontoval toto zjištění s § 140a a § 140b insolvenčního zákona týkajícími se účinků rozhodnutí o úpadku. Konstatoval, že adhezní řízení nespadá pod výjimky uvedené v § 140a insolvenčního zákona, a proto se na něj vztahuje režim § 140b insolvenčního zákona, podle kterého nelze po dobu trvání účinků rozhodnutí o úpadku rozhodnout o pohledávkách týkajících se majetkové podstaty. Výjimku představují pouze pohledávky na náhradu škody způsobené trestným činem, pokud byl v trestním řízení zajištěn majetek v majetkové podstatě dlužníka. V dané věci takto majetek odsouzené zajištěn nebyl, proto byla stěžovatelka i obchodní společnost jako další poškozená odkázána na občanskoprávní řízení. K námitce stěžovatelky ohledně absence odůvodnění rozhodnutí o náhradě škody okresní soud uvedl, že trestní řád neukládá soudu povinnost pořizovat do spisu podklady pro vydávání trestního příkazu, což je v souladu i se smyslem této právní úpravy umožňující vydat trestní příkaz mimo hlavní líčení.
7. H. Č., obchodní společnost ani Okresní státní zastupitelství v Hodoníně se k ústavní stížnosti ve stanovené lhůtě nevyjádřily a v souladu s poučením jim daným Ústavní soud vycházel z toho, že se postavení vedlejšího účastníka vzdaly.
8. Ústavní soud zaslal vyjádření okresního soudu stěžovatelce na vědomí, která práva repliky nevyužila.
9. Ústavní soud nenařídil ústní jednání, neboť od něho nelze očekávat další objasnění věci (srov. § 44 zákona o Ústavním soudu).
V.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není soudem nadřízeným obecným soudům, nevykonává nad nimi dohled. Jeho úkolem v řízení o ústavní stížnosti fyzické či právnické osoby je toliko ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Ústavní soud není povolán k přezkumu použití běžného zákona a může tak činit jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva nebo svobody stěžovatele.
11. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zdůrazňuje povinnost ochrany práv poškozených a obětí trestných činů. Trestní soudy mají povinnost svým postupem usilovat o naplnění podmínek pro přiznání náhrady újmy již v adhezním řízení. Platí totiž, že stát má ústavní povinnost vytvořit co možná nejefektivnější systém procesních institutů sloužících k náhradě újmy způsobené trestnou činností (srov. nález ze dne 26. 6. 2023 sp. zn. II. ÚS 297/22).
12. Ústavní soud vztahuje na adhezní řízení právo poškozeného na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny [nález ze dne 9. 8. 2016 sp. zn. I. ÚS 3456/15 (N 148/82 SbNU 357)]. Adhezní trestní řízení ve své podstatě nahrazuje občanskoprávní řízení, v němž by jinak poškozený uplatňoval nárok na náhradu škody. Výrok trestního soudu, jímž se podle § 228 odst. 1 trestního řádu přiznává nárok poškozeného na náhradu škody vůči odsouzenému, je exekučním titulem a musí snést test ústavnosti jako kterékoli jiné meritorní rozhodnutí soudu. Trestní soud má v adhezním řízení povinnost postupovat co do odůvodnění svého rozhodnutí se stejnou péčí jako civilní soud, který rozhoduje o náhradě škody ve věcech občanskoprávních. Ve své judikatuře Ústavní soud připustil i možné porušení práva na rovnost v řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny, jestliže se trestní řízení koncentruje toliko na obviněného, zatímco poškozený je ignorován [srov. nález ze dne 9. 10. 2012 sp. zn. II. ÚS 289/12 (N 170/67 SbNU 83)]. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2017 sp. zn. Pl. ÚS 32/16 nelze postavení poškozeného redukovat na (byť zpravidla významný) pramen důkazu a na subjekt, jemuž až sekundárně má v trestním řízení být usnadněno vyrovnání jeho majetkoprávních nároků vzniklých v přímé souvislosti se spácháním trestného činu vůči pachateli. Postavení poškozeného v trestním řízení není "doplňkové".
13. Možnosti odkázat poškozeného s jeho nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních nelze nadužívat, neboť pak by institut uplatnění nároku na náhradu škody (újmy) v trestním řízení pozbyl svého smyslu (viz usnesení ze dne 1. 12. 2011 sp. zn. IV. ÚS 2177/11). Nespravedlivé rozhodnutí, a tím spíše "nerozhodnutí" o nárocích poškozeného, umocňuje primární újmu způsobenou trestným činem. Náprava újmy obětí trestné činnosti dle judikatury Ústavního soudu souvisí s veřejnoprávní povinností státu objasnit trestnou činnost zasahující ústavní práva a zajistit oběti přiměřenou ochranu před jejím opakováním [srov. nálezy ze dne 19. 2. 2015 sp. zn. I. ÚS 1397/14 (N 38/76 SbNU 515) nebo ze dne 9. 8. 2016 sp. zn. III. ÚS 1716/16 (N 151/82 SbNU 385)]. Nesplněním této povinnosti vzniká tzv. druhotná újma, která v oblastech chráněných Listinou zakládá porušení základních práv a svobod obětí, které bude zpravidla představovat důvod pro zásah Ústavního soudu.
14. Adhezní řízení se přitom nenachází mimo ústavní rámec pravidel práva na soudní ochranu. Postupem obecného soudu může nepochybně dojít k takovému porušení základních práv a svobod poškozených, které bude vyžadovat zásah Ústavního soudu [srov. např. nález ze dne 15. 12. 2015 sp. zn. I. ÚS 1587/15 (N 214/79 SbNU 443). Řádné rozhodování v adhezním řízení je dle Ústavního soudu neodmyslitelnou součástí naplnění účelu trestního řízení (srov. § 1 odst. 1 trestního řádu), kterým je rovněž ochrana práv poškozeného (srov. k tomu též nález ze dne 7. 1. 2025 sp. zn. III. ÚS 1876/24).
15. V uvedeném kontextu pak odůvodnění trestního příkazu okresního soudu nemůže obstát. Ústavní soud si je vědom toho, že trestní příkaz ani v rozhodnutí o uplatněné náhradě škody nemusí být podrobněji odůvodněn. Na druhou stranu, pokud jakékoliv odůvodnění rozhodnutí soudu o uplatněném nároku na náhradu škody chybí, může být tím vyvolané porušení ústavně zaručených práv o to závažnější, pokud je i z pohledu základních pravidel plynoucích z výše citované judikatury Ústavního soudu zjevně nesprávné.
16. Ústavní soud z vyžádaného spisu ověřil, že stěžovatelka se připojila k trestnímu řízení s nárokem na náhradu jí způsobené škody. Z napadeného rozhodnutí, ani z vyžádaného spisového materiálu, neplyne důvod, proč okresní soud stěžovatelce alespoň částečně požadovanou náhradu škody nepřiznal v adhezním řízení, přestože takový postup má přednost před odkázáním poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních.
17. V této souvislosti Ústavní soud nepřehlédl vyjádření okresního soudu, že přiznání náhrady škody v trestním řízení má bránit insolvenční řízení. Insolvenční soud schválil oddlužení odsouzené již v roce 2023. Stěžovatelka se v adhezním řízení domáhala náhrady škody způsobené jí odsouzenou v roce 2024, tedy až po rozhodnutí o schválení oddlužení a po uplynutí lhůty pro přihlášení pohledávky stěžovatelky do insolvenčního řízení. Odkazovaný § 140b insolvenčního zákona zakazuje rozhodovat mimo insolvenční řízení pouze o pohledávkách, které mají být v insolvenčním řízení uplatněny přihláškou nebo na které se v insolvenčním řízení pohlíží jako na přihlášené, anebo o pohledávkách, které se v insolvenčním řízení neuspokojují. Pohledávka stěžovatelky však nespadá pod žádnou z těchto kategorií, neboť nemohla být uplatněna přihláškou. Na nárok uplatňovaný stěžovatelkou v adhezním řízení proto nelze vztahovat účinky vyloučení uspokojení pohledávek ve smyslu § 140b insolvenčního (srov. k tomu v širších souvislostech například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2010 sp. zn. 29 Cdo 3509/2010). Uvedený závěr podporuje i odborná literatura [srov. k tomu též komentář BŘESKA, V. § 140c. In: KOZÁK, J., BROŽ, J., STANISLAV, A., STRNAD, Z., ZRŮST, L., ŽIŽLAVSKÝ, M. a kol. Insolvenční zákon: Komentář. (Systém ASPI). Wolters Kluwer (cit. 2025-9-2)].
18. V nyní posuzovaném případě okresní soud nenaplnil jeden z dílčích účelů trestního řízení tím, že stěžovatelce jako poškozené neumožnil v trestním řízení vyrovnání jejích majetkoprávních nároků vzniklých v přímé souvislosti se spácháním trestného činu vůči pachateli, ačkoliv mohl. Neodčinil tak dostatečně (v mezích, které mu insolvenční zákon umožňuje a postupem, který mu trestní řád ukládá) stěžovatelku a tím porušil základní práva trestnou činností poškozené stěžovatelky.
19. Napadeným rozhodnutím okresního soudu (trestním příkazem) proto bylo porušeno právo stěžovatelky zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud nicméně nepřistoupil ke kasaci napadeného trestního příkazu podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu z důvodu ochrany práv odsouzené, jíž právní mocí trestního příkazu počala běžet zkušební doba podmíněného odsouzení, a zásah do jejich práv by v tomto případě byl nepřiměřený, jelikož stěžovatelka se může svých nároků efektivně domoci v řízení občanskoprávním.
20. Ústavní soud z výše uvedených důvodů podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl.
Autor: US