// Profipravo.cz / Z rozhodnutí dalších soudů 31.10.2025
ÚS: Počátek běhu promlčení s ohledem na princip autonomie vůle
Autonomie vůle představuje elementární podmínku fungování právního státu [srov. nález ze dne 11. 11. 2009 sp. zn. IV. ÚS 128/06 (N 235/55 SbNU 267)] s tím, že jde o jeden z projevů vázanosti státní moci zákonem podle čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a podle čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky [nález ze dne 11. 7. 2017 sp. zn. IV. ÚS 3168/16 (N 121/86 SbNU 85)], a má dvě strukturální dimenze:
1. státní mocí lze do autonomní sféry jednotlivce (a tedy i do jeho autonomních volních projevů) zasahovat jen v případech daných výslovným svolením (pokynem) zákonodárce a
2. jednotlivec může v mezích své volní autonomie činit vše, co mu zákon nezakazuje (nebo v čem ho neomezuje).
Ústavně souladný je proto závěr, na základě respektu k autonomii vůle, že počátek běhu promlčecí lhůty nenastává v okamžiku vzniku právního vztahu, ale až dospělostí pohledávky.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 778/25, ze dne 3. 9. 2025
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí (respektive jejich výroků) s tvrzením, že jimi byla porušena základní práva zaručená čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelka sice v petitu napadá výslovně I. výroky obou rozhodnutí, protože však jejich zbývající výroky (tj. výroky o náhradě nákladů řízení) mají akcesorickou povahu, Ústavní soud považuje za napadená rozhodnutí v celém rozsahu.
2. Z ústavní stížnosti a z vyžádaného spisu Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") sp. zn. 263 C 36/2020 se podává, že stěžovatelka se žalobou domáhala po obchodní společnosti Outulný, a. s., (dále jen "žalovaná") zaplacení ceny díla v částce 471 485 Kč s příslušenstvím. V žalobě tvrdila, že pro žalovanou provedla sjednané dílo (plastová okna, dveře a přechodové prvky, včetně montáže) za celkovou cenu díla 463 053 Kč bez daně z přidané hodnoty. Stěžovatelka dílo provedla, žalovaná ho však odmítla převzít, přičemž podle stěžovatelky bylo odmítnutí neoprávněné. Městský soud po provedeném dokazování shledal žalobu důvodnou, a proto rozsudkem ze dne 28. 2. 2022 č. j. 263 C 36/2020-133 uložil žalované povinnost zaplatit stěžovatelce částku 471 485 Kč s příslušenstvím (I. výrok) a na náhradě nákladů řízení částku 124 686 Kč (II. výrok). V odůvodnění uvedl, že bylo prokázáno uzavření smlouvy o díle, jejíž předmět byl rozšířen dodatky č. 1 až 3, a dospěl k závěru, že stěžovatelka své smluvní povinnosti splnila, přičemž statutární zástupce žalované svou nečinností brání stěžovatelce řádně předat zhotovené dílo. Proto uzavřel, že je namístě aplikace § 6 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a tudíž stěžovatelce vzniklo právo na fakturaci a na úhradu ceny díla. Cena díla byla vyúčtována fakturou ze dne 14. 9. 2017 a její splatnost byla stanovena na 14. 10. 2017. Námitku promlčení, kterou vznesla žalovaná, shledal nedůvodnou, protože stěžovatelka mohla poprvé vykonat své právo následující den po splatnosti, tj. od 15. 10. 2017, přičemž žaloba byla podána dne 13. 10. 2020, tedy před uplynutím promlčecí lhůty.
3. Proti rozsudku městského soudu podala žalovaná odvolání, na jehož základě Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") dospěl k závěru, že rozsudek není správný, zejména v otázce posouzení důvodnosti námitky promlčení, a proto napadeným rozsudkem změnil I. výrok rozsudku městského soudu a žalobu zamítl (I. výrok) a rozhodl o povinnosti stěžovatelky nahradit náklady řízení žalované i České republice (II. až IV. výrok). V odůvodnění vyvrátil hodnocení městského soudu, že jednotlivé dodávky stěžovatelky spadají pod jednu smlouvu (o díle), protože dodatky byly uzavírány až poté, co stěžovatelka své povinnosti z původní smlouvy splnila, a navíc plnění podle dodatku č. 2 a 3 je po právní stránce nutno podřadit pod smlouvu kupní, protože součástí dodávky nebyla montáž. Dále krajský soud konstatoval, že městský soud se zabýval námitkou promlčení, avšak nestanovil dobře počátek běhu promlčecí lhůty, jestliže bez dalšího vycházel z data splatnosti uvedeného na faktuře stěžovatelky. Krajský soud aplikoval při posouzení počátku běhu (subjektivní) promlčecí lhůty závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2023 sp. zn 31 Cdo 3125/2022. Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že žalovaná byla povinna plnit na základě výzvy stěžovatelky (faktury se splatností 30 dnů), tj. jde o situaci podle § 1958 odst. 2 občanského zákoníku (určení doby splnění dluhu je ponecháno na vůli věřitele). Při plnění z kupních smluv vycházel krajský soud ze sjednaných termínů plnění, z čehož dovodil, že promlčecí lhůta u dvou plnění počala běžet od 21. 6. 2017 a 20. 7. 2017, uplatnila-li stěžovatelka právo na zaplacení ceny dodaného zboží žalobou doručenou dne 13. 10. 2020, učinila tak až po uplynutí tříleté promlčecí lhůty. Ohledně plnění ze smluv o díle uvedl, že pokud by se prokázalo, že žalovaná odmítla díla bezdůvodně převzít, počala by promlčecí lhůta běžet 30. 6. 2017, tj. den následující po sjednaném termínu plnění, takže i v tomto případě stěžovatelka podala žalobu až po uplynutí tříleté promlčecí lhůty (pro úplnost dodal, že pokud by odmítnutí převzít dílo bylo oprávněné, šlo by o předčasnou žalobu).
4. Rozsudek krajského soudu napadla stěžovatelka dovoláním, v němž předložila k řešení otázku určení počátku běhu promlčecí lhůty podle § 619 občanského zákoníku s tím, že tato otázka má být posouzena jinak než v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3125/2022. Stěžovatelčino dovolání Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení (II. výrok). V odůvodnění uvedl, že otázka určení běhu promlčecí lhůty, je-li čas plnění dluhu dán na vůli věřitele, byla řešena uvedeným rozsudkem velkého senátu Nejvyššího soudu, kterým jsou tříčlenné senáty Nejvyššího soudu vázány a senát 23 Cdo rozhodující o tomto dovolání není ke změně dosavadní rozhodovací praxe oprávněn. Názor, že není rozhodné, kdy poprvé věřitel mohl vyzvat k plnění a uplatnit pohledávku, nýbrž kdy se pohledávka stala skutečně splatnou, byl odmítnut přijetím rozhodnutí velkého senátu.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka, s odkazy na judikaturu Ústavního soudu, namítá porušení principu autonomie vůle a práva vlastnit majetek a dodává, že ujednání smluvních stran o povinnosti dlužníka plnit dluh na základě výzvy věřitele vystavením faktury ve lhůtě 30 dnů je přípustnou formou ujednání o času plnění, resp. smluvní dispozicí stran vůči lhůtě "ihned", v níž by věřitel plnění mohl požadovat, nebýt takového smluvního ujednání, a současně smluvní dispozicí vůči lhůtě "bez zbytečného odkladu", v níž by jinak byl dlužník povinen plnit podle § 1958 občanského zákoníku. Posléze stěžovatelka analyzuje konstrukci promlčení v občanském zákoníku, zejména s akcentem na rozlišení tzv. subjektivní promlčecí lhůty (tj. lhůty se subjektivně určeným počátkem) podle § 619 a tzv. objektivní obecné promlčecí lhůty podle § 629. Závěr, podle kterého by byl počátek tzv. subjektivní promlčecí lhůty spojen již s možností výkonu práva a počátek tzv. objektivní promlčecí lhůty se splatností, není přijatelný, neboť by v takovém případě počala běžet objektivní promlčecí lhůta později než tzv. subjektivní promlčecí lhůta. Stěžovatelka upozorňuje, že Nejvyšší soud se s jejími dovolacími námitkami vypořádal pouze tak, že uvedl, že neshledal důvod pro předložení věci velkému senátu, aniž by se vypořádal s jednotlivými věcnými námitkami. Tímto postupem Nejvyšší soud porušil její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
6. V podání ze dne 17. 6. 2025 stěžovatelka doplnila právní hodnocení její věci s akcentem na nutnost eurokonformního výkladu vnitrostátního práva, konkrétně směrnice Evropského parlamentu a rady 2011/EU ze dne 16. 2. 2011 o postupu proti opožděným platbám v obchodních transakcích, a připomíná její transpozici do českého právního řádu občanským zákoníkem. Je přesvědčena, že transpozice této směrnice se dotkla i znění § 619 občanského zákoníku, tedy, že subjektivní počátek promlčecí lhůty práva na zaplacení pohledávky se váže na okamžik splatnosti pohledávky a že na okamžik provedení díla se váže toliko subjektivní počátek práva pohledávku zesplatnit. Takový výklad není ani k tíži žalované, neboť ta nebyla povinna plnit bez zbytečného odkladu, protože existovala dohoda o splatnosti, jejíž počátek začal plynout po doručení faktury, a proto povinnost dluh splnit jí nastoupila až po uplynutí sjednané lhůty splatnosti faktury, která nemohla začít plynout dřív, než jí faktura byla doručena.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Průběh řízení před Ústavním soudem
8. Soudce zpravodaj podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslal ústavní stížnost účastníkům řízení a žalované k vyjádření.
9. Nejvyšší soud odkázal na odůvodnění napadeného usnesení a na bod 36. odůvodnění rozsudku sp. zn. 31 Cdo 3125/2022, přičemž za dané situace senát 23 Cdo plně respektoval závěry tohoto rozsudku a neshledal důvody pro opětovné předložení věci velkému senátu.
10. Krajský soud připomenul, že jeho rozsudek je založen na závěrech velkého senátu Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3125/2022, od nichž neměl důvod se odchýlit, a proto v plném rozsahu odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku.
11. Žalovaná na výzvu k vyjádření nereagovala, proto Ústavní soud má zato, že se, v souladu s poučením obsaženým ve výzvě, vedlejšího účastenství vzdala.
12. Následně zaslal Ústavní soud účastníkům k případnému vyjádření stěžovatelčino doplnění ústavní stížnosti.
13. Vyjádření účastníků zaslal Ústavní soud stěžovatelce na vědomí.
14. Ústavní soud dospěl k závěru, že není nutné nařizovat ústní jednání, neboť od něj nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).
V.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
15. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu je nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, je-li jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); z judikatury Ústavního soudu lze zjistit druhy a povahu takto významných vad. Proces výkladu a použití podústavního práva bývá stižen takto relevantní vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc nebo se dopustí - z hlediska kautel řádného soudního procesu - neakceptovatelné libovůle, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně uznávanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Zásah do základního práva může nastat též v důsledku výkladu, který je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti [např. přepjatý formalismus - srov. nález ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17)].
16. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí i vyžádaného soudního spisu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná, neboť obecné soudy se při posuzování naplnění podmínek úspěšnosti žaloby dopustily ve výkladu příslušných ustanovení občanského zákoníku nepřijatelného přepjatého formalismu, což je vadou, jež má za následek porušení ústavnosti, v tomto případě porušení práva na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny, která může vést - v konečném důsledku - k porušení stěžovatelčina práva na ochranu vlastnictví garantovaného v čl. 11 odst. 1 Listiny.
17. K základním právním zásadám a současně k určujícím rysům právního postavení osoby, zejména v soukromoprávních vztazích, patří svoboda (autonomie) vůle. Tato zásada dává osobám právo volby právně významného chování, přičemž její konkrétní projevy lze soustředit do čtyř variant chování: autonomie volby, zda učinit právní jednání, či nikoliv, autonomie výběru adresáta právního jednání, autonomie volby obsahu právního jednání a autonomie volby formy právního jednání.
18. Ústavní soud se ve své judikatuře opakovaně vyjadřoval k nutnosti maximálního respektu k principu autonomie vůle, a to zvláště při posuzování smluv obecnými soudy. Autonomie vůle představuje elementární podmínku fungování právního státu [srov. nález ze dne 11. 11. 2009 sp. zn. IV. ÚS 128/06 (N 235/55 SbNU 267)] s tím, že jde o jeden z projevů vázanosti státní moci zákonem podle čl. 2 odst. 3 Listiny a podle čl. 2 odst. 4 Ústavy [nález ze dne 11. 7. 2017 sp. zn. IV. ÚS 3168/16 (N 121/86 SbNU 85)], a má dvě strukturální dimenze: 1. státní mocí lze do autonomní sféry jednotlivce (a tedy i do jeho autonomních volních projevů) zasahovat jen v případech daných výslovným svolením (pokynem) zákonodárce a 2. jednotlivec může v mezích své volní autonomie činit vše, co mu zákon nezakazuje (nebo v čem ho neomezuje).
19. Skutečnost, že autonomie vůle je bezprostředně aplikovatelná (a vůči státní moci vynutitelná), se projevuje také při interpretaci smlouvy prováděné v soudním řízení, přičemž soud k ní musí přistupovat nikoliv tak, jak má být podle něj bezvadná, ale tak, že v ní (prostřednictvím ní) jednotlivec vyjádřil, co chce (respektive to, co chtěl) dosáhnout. Jednotlivec tedy činí (činil), co mu zákon nezakazuje, a soud jej výkladem jeho právního jednání (například interpretací jím uzavřené smlouvy) nesmí nutit k tomu, co mu zákon výslovně neukládá. Například v nálezu ze dne 14. 4. 2005 sp. zn. I. ÚS 625/03 (N 84/37 SbNU 157) Ústavní soud uvedl, že prioritu musí mít takový výklad smlouvy, který nezakládá její neplatnost, před výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, čímž respektoval klasickou zásadu "potius valeat actus quam pereat", v současné době výslovně zakotvenou v § 574 občanského zákoníku. Autonomii vůle smluvních stran je také třeba respektovat při hledání rovnováhy v horizontálních právních vztazích a při řešení sporů z nich vyvěrajících identifikovat ekonomický účel právního jednání (smlouvy) a tuto hospodářskou funkci se snažit - což je podstatné v právě posuzované věci - zachovat (neodporuje-li takový hospodářský účel smlouvy zákonu, dobrým mravům, poctivému obchodnímu styku atp.).
20. Použití obecných východisek ohledně respektu k autonomii vůle smluvních stran se koncentruje do možnosti ujednání o tom, že dlužník bude mít povinnost plnit až po vystavení faktury (resp. jakéhokoliv vyúčtování) v dohodnuté lhůtě, a následně v posouzení významu takového ujednání pro promlčení věřitelovy pohledávky, zejména na určení počátku promlčecí lhůty.
21. Možnost smluvních stran ujednat si obsah závazkového vztahu v mezích stanovených právními předpisy nemá být zpochybňována, je výronem přímo plynoucím z výše uvedené dimenze autonomie vůle. Proto také v posuzované věci nebylo pochyb o tom, že do souboru práv a povinností smluvních stran patřilo právo stěžovatelky vyúčtovat (vyfakturovat) cenu díla a povinnost žalované cenu díla zaplatit. Obchodní podmínky žalované ze dne 1. 4. 2015 určené pro zhotovitele obsahovaly ustanovení o úhradě ceny díla objednatelem na základě vyúčtování - fakturace, prováděné podle ujednání ve smlouvě o díle buď měsíčně, nebo až po provedení celého díla, kterým se rozumí jeho ukončení a protokolární předání (odd. 25.1.); splatnost ceny díla tak byla závislá na výzvě (vystavení faktury) dodavatele. Na základě objednávky žalované ze dne 15. 3. 2017 byla sjednána splatnost faktur zhotovitele 30 dní. Stěžovatelka dohodnutou cenu díla vyúčtovala fakturou ze dne 14. 9. 2017, přičemž žalovaná potvrdila (č. l. 58 verte), že třicetidenní lhůta splatnosti faktury uplynula teprve 18. 10. 2017.
22. Těžištěm argumentace ústavní stížnosti je polemika se závěry soudů ohledně promlčení práva na zaplacení vyfakturované ceny. Právní konstrukce promlčení (vedle vymezení množiny práv podléhajících promlčení - např. § 611 občanského zákoníku) se soustřeďuje na stanovení počátku běhu promlčecí lhůty, její délku a případně na její běh. Pro určení počátku běhu promlčení lhůty je zpravidla relevantní okamžik, kdy právo může být vykonáno poprvé, což je zásadně dnem, kdy bylo možné důvodně podat žalobu u soudu (actio nata). Tento počátek může být vázán výlučně na objektivní právní skutečnosti nebo také na subjektivní právní skutečnosti, ev. na jejich kumulaci. Specifické situace nastávají při kombinaci obou promlčecích lhůt (typicky u práva na náhradu škody nebo bezdůvodného obohacení). Přitom nelze pochybovat o tom, že tzv. subjektivní promlčecí lhůta nemůže začít běžet dříve než objektivní promlčecí lhůta, neboť o skutečnostech relevantních pro určení jejich počátku se může oprávněný dozvědět (mohl dozvědět) teprve poté, kdy takové skutečností nastanou. Ústavnímu soudu je známo, že závěry Nejvyššího soudu začleněné do rozsudku sp. zn. 31 Cdo 3125/2022 jsou předmětem kritického hodnocení (viz shrnutí literárních pramenů a judikatury v příspěvku Horák, P., Dvořák, B., Tůma, P.: K rozhodnutí velkého senátu NS o promlčení smluvních pohledávek aneb Neváhej a žaluj, Bulletin advokacie 10/2023, s. 19 a násl.), zejména důsledek tohoto rozsudku, podle něhož by promlčecí lhůta mohla započít běžet před splatností peněžitého dluhu.
23. Bylo-li v posuzované věci zjištěno, že podle dohody smluvních stran bude žalovaná plnit (tj. platit) na základě faktury stěžovatelky, je zřejmé, že vůle stran směřovala k tomu, že určení splatnosti pohledávky je ponecháno na vůli věřitele. Strany sjednaly samostatně právo věřitele vyvolat splatnost dluhu, které je odlišné od práva věřitele na poskytnutí plnění. Je bez jakýchkoliv pochybností, že u soudu lze úspěšně uplatnit jen pohledávku, která je splatná. Pokud se strany dohodly, že splatnost pohledávky určí věřitel výzvou k plnění (např. fakturací), tak do té doby nebyla pohledávka splatná a nebylo možné ji úspěšně uplatnit u soudu, proto promlčecí lhůta k plnění nemohla začít běžet. Je třeba vůli stran respektovat, i proto, že jejímu naplnění nebrání žádné kogentní ustanovení. Tudíž není důvod, aby soudy autoritativně vstupovaly do vztahu mezi stěžovatelkou a žalovanou proti jejich srozumitelně a určitě vyjádřené vůli.
24. Za ústavně souladný považuje Ústavní soud, na základě respektu k autonomii vůle, závěr, že počátek běhu promlčecí lhůty nenastává v okamžiku vzniku právního vztahu, ale až dospělostí pohledávky (tj. v posuzované věci až splatností stěžovatelčiny faktury).
VI.
Závěr
25. V souladu s výše uvedeným Ústavní soud uzavírá, že Nejvyšší soud odmítnutím stěžovatelčina dovolání pro nepřípustnost, aniž by se zabýval posouzení formulované právní otázky, porušil stěžovatelčino právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny). Z tohoto důvodu Ústavní soud ústavní stížnosti částečně vyhověl a napadené usnesení Nejvyššího soudu zrušil [§ 82 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Nejvyšší soud v novém rozhodnutí plně zohlední závěry nynějšího nálezu.
26. Vzhledem k zastávané doktríně minimalizace zásahů do rozhodovací praxe obecných soudů nepovažoval Ústavní soud za nutné zrušit též napadený rozsudek krajského soudu. Proto Ústavní soud ve zbývající části ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh nepřípustný [§ 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu], protože je procesním prostředkem předčasným (shodně např. nález ze dne 18. 6. 2025 sp. zn. IV. ÚS 296/24).
Autor: US