// Profipravo.cz / Z rozhodnutí dalších soudů 31.10.2025
ÚS: Právo obviněného na kontradiktornost vazebního řízení
Nedoručí-li soud obviněnému ani jeho obhájci stížnost státního zástupce proti jeho propuštění z vazby na svobodu a následně ji projedná stížnostní soud v neveřejném zasedání, v němž mimo jiné zruší stížností napadené usnesení soudu prvního stupně o propuštění obviněného z vazby na svobodu, v důsledku čehož mu neumožní se ke stížnosti vyjádřit či vyslovit požadavek na konání vazebního zasedání, jde o porušení základního práva obviněného vyjádřit se ke stížnosti státního zástupce a ke všem argumentům či důkazům v ní obsaženým ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V důsledku toho poruší i jeho právo na osobní svobodu podle čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle kterého nikdo nesmí být zbaven osobní svobody jinak než způsobem, který stanoví zákon.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 2145/25, ze dne 10. 9. 2025
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 8 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že stěžovatel je stíhán pro zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, dílem dokonaný a dílem ve stadiu přípravy podle § 20 odst. 1 trestního zákoníku. Usnesením Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") ze dne 21. 11. 2024 sp. zn. 70 Nt 3637/2024, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 19. 12. 2024 sp. zn. 9 To 437/2024, byl stěžovatel vzat do vazby podle § 67 písm. c) trestního řádu.
3. Usnesením městského soudu ze dne 10. 6. 2025 č. j. 70 Nt 1942/2025-20 byl podle § 73 odst. 1 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, nad stěžovatelem vysloven dohled probačního úředníka a podle § 73 odst. 1 písm. b) trestního řádu byl přijat jeho písemný slib. Dále mu byla podle § 73 odst. 3 trestního řádu stanovena povinnost dostavovat se k probačnímu úředníkovi ve stanovených lhůtách a změnit místo pobytu pouze s jeho souhlasem. V návaznosti na to byl stěžovatel podle § 72 odst. 1 trestního řádu a podle § 71a trestního řádu propuštěn z vazby na svobodu, neboť důvod vazby podle § 67 písm. c) trestního řádu byl dohledem probačního úředníka a přijetím písemného slibu stěžovatele nahrazen.
4. Proti posledně zmíněnému usnesení městského soudu podal státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně (dále jen "krajské státní zastupitelství") stížnost, na základě které krajský soud napadeným usnesením podle § 149 odst. 1 písm. a) trestního řádu usnesení městského soudu zrušil a podle § 72 odst. 1 trestního řádu stěžovatele ponechal ve vazbě, když rozhodl, že důvod vazby podle § 67 písm. c) trestního řádu nadále trvá. Podle § 73 odst. 1 písm. c) trestního řádu a contrario nebyl nad stěžovatelem vysloven dohled probačního úředníka, podle § 73 odst. 1 písm. b) trestního řádu a contrario nebyl přijat písemný slib stěžovatele a podle § 71a trestního řádu byla žádost stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu zamítnuta s tím, že důvod vazby podle § 67 písm. c) trestního řádu i nadále trvá.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že mu (či jeho obhájci) před rozhodnutím krajského soudu nebyla doručena stížnost státního zástupce krajského státního zastupitelství. Zdůrazňuje, že tak neměl možnost seznámit se s argumenty, na základě kterých krajský soud v neveřejném zasedání podané stížnosti vyhověl a změnil rozhodnutí městského soudu, který ho propustil z vazby na svobodu. Dodává, že ve stížnosti státního zástupce krajského státního zastupitelství byly navíc obsaženy nové argumenty, které v původním návrhu na rozhodnutí o dalším trvání vazby nebyly uvedeny. Takový postup je podle něj rozporný s judikaturou Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"). V závěru ústavní stížnosti poukazuje i na věcnou nesprávnost napadeného rozhodnutí a navrhuje jeho zrušení.
III.
Vyjádření účastníka řízení
6. Ústavní soud vyzval podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu krajský soud a Krajské státní zastupitelství v Brně, aby se k ústavní stížnosti stěžovatele vyjádřily.
7. Krajský soud se ve stanovené lhůtě k věci nevyjádřil.
8. Krajské státní zastupitelství v Brně nevyužilo možnosti vyjádřit se k ústavní stížnosti, čímž se vzdalo postavení vedlejšího účastníka řízení. Ústavní soud proto s ním jako s vedlejším účastníkem dále nejednal.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
V.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
11. Ústavní soud po posouzení věci shledal, že ústavní stížnost stěžovatele je důvodná.
a) obecná východiska
12. Ústavní soud ustáleně judikuje, že z čl. 38 odst. 2 Listiny plyne právo ovlivnit svými argumenty úvahu soudu jak o celém předmětu řízení, tak ohledně hodnocení veškerých dílčích částí takového řízení. Pojem spravedlivého procesu zahrnuje právo na kontradiktorní řízení, z nějž vyplývá právo účastníků seznámit se s každým důkazem nebo vyjádřením, jejichž účelem je ovlivnit rozhodování soudu, a musí mít možnost se k nim vyjádřit [srov. např. nález ze dne 3. 3. 2009 sp. zn. IV. ÚS 215/09 (N 44/52 SbNU 443) či nález ze dne 18. 1. 2017 sp. zn. I. ÚS 3909/16 (N 15/84 SbNU 173); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
13. Právo obviněného osobně se zúčastnit řízení před soudem při rozhodování o vazbě či o jejím dalším trvání a z toho vyplývající právo být slyšen v kontradiktorním řízení je třeba považovat za základní prvek práva na spravedlivý proces týkající se zbavení osobní svobody. Právě vytvoření prostoru pro účinné vznesení námitek (v kontradiktorním schématu řízení) nejlépe zajistí ochranu základních práv, jež je z hlediska fair procesu prvotním účelem soudního řízení. Od osobního slyšení je možno upustit pouze tehdy, odmítl-li by obviněný sám takovýto výslech expressis verbis nebo bránila-li by takovému výslechu objektivně nepřekonatelná překážka či docházelo-li by k rozhodování soudu bezprostředně poté, co byl obviněný k otázce vazby soudem vyslechnut, např. v souvislosti s řízením o stížnosti proti jinému vazebnímu rozhodnutí [srov. např. nález ze dne 15. 1. 2014 sp. zn. I. ÚS 3326/13 (N 5/72 SbNU 69) či již zmíněný nález sp. zn. I. ÚS 3909/16].
14. Právo na osobní slyšení a kontradiktornost vazebního řízení jsou zaručeny také čl. 5 odst. 4 Úmluvy, jak vyplývá z ustálené judikatury ESLP (viz např. rozhodnutí ESLP ve věcech Nikolova proti Bulharsku ze dne 25. 3. 1999 č. 31195/96 či Svipsta proti Lotyšsku ze dne 9. 3. 2006 č. 66820/01). Ve věci Vecek proti České republice (rozsudek ze dne 21. 2. 2013 č. 3252/09) shledal ESLP porušení čl. 5 odst. 4 Úmluvy, neboť stěžovateli nebylo doručeno vyjádření státního zástupce k jeho žádosti o propuštění stěžovatele na svobodu a soud prvního stupně o této jeho žádosti rozhodl v jeho nepřítomnosti a soud druhého stupně rozhodl jen na základě spisu bez konání jednání. ESLP uvedl, že článek 5 odst. 4 Úmluvy vyžaduje, aby byly informace mající zásadní význam pro posouzení zákonnosti vazby určité osoby poskytnuty jejímu právnímu zástupci způsobem přizpůsobeným dané situaci; obhajoba musí být uvědoměna o stanoviscích podaných státním zástupcem a musí mít reálnou možnost se k nim vyjádřit. ESLP shledal porušení tohoto ustanovení Úmluvy vzhledem k tomu, že nebyly respektovány procesní požadavky vyplývající z tohoto ustanovení, když stěžovatel nebyl ani vyslechnut před stížnostním soudem, který o této stížnosti rozhodl pouze na základě spisu, a řízení před stížnostním soudem tak proběhlo bez vědomí stěžovatele.
b) aplikace obecných východisek na nyní posuzovaný případ
15. Ústavní soud po přezkoumání věci shledal, že z vyžádaného spisu městského soudu ani z odůvodnění napadeného usnesení krajského soudu neplyne, že by byla stížnost státního zástupce krajského státního zastupitelství proti usnesení městského soudu stěžovateli nebo jeho obhájci jakkoli komunikována (daná stížnost byla právnímu zástupci stěžovatele zaslána až na jeho žádost dne 15. 7. 2025, tj. po rozhodnutí krajského soudu ve věci). Nadto se z napadeného usnesení výslovně podává, že bylo přijato v zasedání neveřejném.
16. Krajský soud tak stěžovateli upřel jakoukoliv možnost vyjádřit se ke stížnosti příslušného státního zastupitelství proti jeho propuštění z vazby na svobodu, neboť tuto stěžovateli nezaslal a nedal mu dostatečnou lhůtu pro vyjádření. V kombinaci s tím, že krajský soud rozhodl o stížnosti v neveřejném zasedání, došlo k tomu, že stěžovatel vůbec neměl možnost se ke stížnosti vyjádřit, příp. požádat o konání vazebního zasedání. Přitom stížnost státního zástupce byla podkladem pro rozhodnutí krajského soudu, kterým byl stěžovatel zbaven osobní svobody na další období. Takovým postupem krajský soud porušil základní právo stěžovatele vyjádřit se k argumentům státního zástupce v podané stížnosti, resp. právo být slyšen při rozhodování o jeho zbavení osobní svobody chráněné čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 5 odst. 4 Úmluvy. Jde o případ srovnatelný se shora zmíněným případem Vecek proti České republice. Právo na kontradiktorní řízení vyžadovalo, aby stěžovatel byl se stížností státního zástupce seznámen a měl možnost se k ní vyjádřit, příp. požádat o slyšení v rámci vazebního zasedání.
17. Lze doplnit, že v daném případě došlo k porušení formálních procesních postupů, proto se Ústavní soud již nevyjadřuje k důvodům vazby [obdobně viz nález sp. zn. I. ÚS 2942/13 ze dne 6. 8. 2014 (N 150/74 SbNU 281) či již shora zmíněný nález sp. zn. I. ÚS 3909/16].
VI.
Závěr
18. S ohledem na výše uvedené skutečnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že krajský soud napadeným rozhodnutím porušil právo stěžovatele na kontradiktorní řízení chráněné čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 5 odst. 4 Úmluvy. V důsledku tak bylo porušeno i právo stěžovatele na osobní svobodu chráněné čl. 8 odst. 2 Listiny, podle kterého nikdo nesmí být zbaven osobní svobody jinak než způsobem, který stanoví zákon.
19. Ústavní soud proto ústavní stížnosti stěžovatele podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a napadené usnesení krajského soudu zrušil [§ 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
20. Ústavní soud o ústavní stížnosti rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, neboť dospěl k závěru, že od něho nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).
Autor: US