// Profipravo.cz / Z rozhodnutí dalších soudů 04.07.2025
ÚS: Nepřiznání adhezního nároku zvlášť zranitelné oběti
I. Postup obecného soudu, kterým svévolně nepřizná uplatněný adhezní nárok, ač jsou pro to splněny zákonné podmínky, je porušením ústavně zaručeného práva oběti na spravedlivý proces a soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
II. Plyne-li závažný zásah do lidské důstojnosti nebo osobní integrity ze samotné podstaty trestného činu, za který byl obžalovaný odsouzen, trestní soud je povinen přiznat poškozenému náhradu újmy alespoň za tuto újmu na jeho základních – resp. v terminologii občanského zákoníku přirozených – právech, a to i bez dalšího dokazování; to platí především u zvlášť zranitelných obětí.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 3450/24, ze dne 21. 5. 2025
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Z ústavní stížnosti i zapůjčeného spisu vedeného Městským soudem v Praze se podává, že vedlejší účastník (obviněný) byl rozsudkem městského soudu sp. zn. 56 T 1/2023 ze dne 6. 6. 2023 shledán vinným
* pod bodem 1. zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, alinea druhá, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku, přečinem šíření pornografie podle § 191 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku a přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), b) trestního zákoníku,
* pod bodem 2. zločinem pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku, přečinem šíření pornografie podle § 191 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku a přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), b) trestního zákoníku,
* pod bodem 3. zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, alinea druhá, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku, přečinem šíření pornografie podle § 191 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku a přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), b) trestního zákoníku.
2. Těchto trestných činů (mimo jiné i proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti) se obviněný dopouštěl vůči jednotlivým stěžovatelům v době od roku 2008 do roku 2011 a od roku 2019 do roku 2021. Za uvedené trestné činy byl městským soudem odsouzen podle § 185 odst. 3 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 1 trestního zákoníku a § 58 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku a § 40 odst. 2 trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let, který byl podle § 84 odst. 1, § 85 odst. 1 trestního zákoníku se výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let za současného vyslovení dohledu pracovníka Probační a mediační služby. Podle § 67 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku za použití § 68 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku byl obviněnému městským soudem uložen peněžitý trest v částce 750 000 Kč. Podle § 99 odst. 1 trestního zákoníku a § 40 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku za použití § 99 odst. 3, odst. 4 trestního zákoníku obviněnému městský soud uložil ochranné léčení sexuologické ambulantní formou. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu obviněnému mu dále uložil povinnost nahradit v penězích škodu a nemajetkovou újmu poškozeným stěžovatelům, každému ve výši 600 000 Kč. Proti rozsudku městského soudu podala odvolání státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze do výroku o trestu v neprospěch obviněného a v jeho prospěch do výroku o náhradě nemajetkové újmy.
3. Vrchní soud v Praze rozsudkem sp. zn. 12 To 53/2023 ze dne 13. 2. 2024 podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 trestního řádu k odvolání státní zástupkyně, v části směřující do výroku o trestu v neprospěch obviněného, rozsudek městského soudu v celém výroku o trestu zrušil. Podle § 259 odst. 3 trestního řádu nově rozhodl tak, že obviněného odsoudil podle § 185 odst. 3 trestního zákoníku za užití § 43 odst. 1 trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let. Podle § 256 trestního řádu odvolání státní zástupkyně v části, směřující do výroku o náhradě nemajetkové újmy ve prospěch obviněného, jako nedůvodné zamítl. Ostatní výroky napadeného rozsudku, tedy výrok o vině, výrok o ochranném léčení a výroky o povinnosti obviněného k náhradě nemajetkové újmy poškozeným tedy zůstaly tímto rozhodnutím nedotčeny.
4. Proti rozsudku vrchního soudu podal obviněný dovolání, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu. Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 265k odst. 1, odst. 2 trestního řádu rozsudek vrchního soudu částečně zrušil a to ve výroku, jímž bylo podle § 256 téhož zákona zamítnuto odvolání státní zástupkyně podané do výroku o náhradě nemajetkové újmy ve prospěch obviněného, a jímž byl výrok rozsudku městského soudu sp. zn. 56 T 1/2023 ze dne 6. 6. 2023, o povinnosti obviněného k náhradě nemajetkové újmy poškozeným ponechán nedotčený (výrok I., první část). Dále částečně zrušil i rozsudek městského soudu ve výroku, jímž byla obviněnému podle § 228 odst. 1 trestního řádu uložena povinnost nahradit v penězích škodu a nemajetkovou újmu poškozeným (výrok I., druhá část). Nejvyšší soud dále (výrokem II.) podle § 265k odst. 2 trestního řádu také zrušil další rozhodnutí na zrušené části obou rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Výrokem III. podle § 265m odst. 2 trestního řádu s přiměřeným použitím § 265 trestního řádu odkázal stěžovatele (poškozené) s jimi uplatněnými nároky na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. Dále rozhodl, že jinak zůstávají rozsudek městského soudu a rozsudek vrchního soudu beze změny (výrok IV.). Zrušení předchozích výroků o povinnosti obviněného k náhradě nemajetkové újmy Nejvyšší soud odůvodnil tím, že k přisouzeným náhradám nemajetkové újmy městský soud pouze uvedl, že nemá pochyb o nároku poškozených na náhradu škody v plné výši. Podle Nejvyššího soudu tak nepostupoval v souladu se svou povinností vycházet ze všech příslušných hmotněprávních předpisů, ať už občanského či jiného práva (odst. 40 napadeného usnesení). K rozsudku vrchního soudu konstatoval, že vrchní soud sice doplnil dokazování o zjištění významná pro posouzení adhezního nároku, ta ale nikterak nenavázal na platnou právní úpravu (čímž by pochybení soudu prvního stupně zhojil - srov. odst. 41 napadeného usnesení).
II.
Argumentace stěžovatelů
5. Stěžovatelé namítají, že usnesením Nejvyššího soudu byla porušena jejich základní práva zaručená čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 1, 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Nejvyšší soud argumentuje ve vztahu ke zrušení výroku o náhradě nemajetkové újmy poškozeným a jejich odkázání do občanskoprávního řízení tím, že není k dispozici dostatečných aktuálních podkladů, aby nárok poškozených a jeho výši posoudil dovolací soud sám a rozhodl o něm. Této argumentaci však podle stěžovatelů nelze s ohledem na v řízení prokázané skutečnosti i konstantní judikaturu Ústavního soudu v otázce dokazování způsobené nemajetkové újmy poškozenými přisvědčit. Zásah do soukromí poškozených v důsledku trestné činnosti obviněného je výrazný, když o trestné činnosti museli být informováni téměř všichni v okolí poškozených, když se na nich trestné činnosti dopustil příslušník jejich rodiny. Vzhledem ke znaleckému zkoumání, kterému se poškození podrobili, měl soud při rozhodování k dispozici jasný podklad pro to, že újma poškozeným bezesporu způsobena byla. Stěžovatelé odkazují na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1222/22 ze dne 23. 6. 2023, ve kterém Ústavní soud konstatoval, že prožití duševních útrap způsobených znásilněním není třeba prokazovat znaleckými posudky, a zdůraznil, že od poškozeného nelze požadovat, aby svůj nárok kvalifikoval podle hmotného práva, taková kvalifikace a rozhodnutí o přiměřenosti odčinění imateriální újmy je výlučnou odpovědností soudce, kterou nelze přenášet na účastníka nebo na znalce. Dodávají, že ve světle konstantní judikatury Ústavního soudu v otázce náhrady újmy způsobené trestnou činností v rámci tzv. adhezního řízení (odkazují na nález sp. zn. IV. ÚS 855/24 ze dne 24. 7. 2024), nemůže postup Nejvyššího soudu obstát. Dovozují, že pokud Nejvyšší soud došel v projednávaném případě k závěru, že s ohledem na změnu trestu pro obviněného z podmíněného na nepodmíněný, kterou provedl vrchní soud, vyvstala potřeba znovu přezkoumat výši náhrady nemajetkové újmy, která byla poškozeným přiznána, měl tak učinit sám, jelikož touto pravomocí disponuje (podle § 265m odst. 1 a § 265 trestního řádu), a adhezní výrok sám modifikovat (zde odkazuje na závěry odborné literatury: Šámal, P., Púry, F., § 265m. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci. In: Šámal, P. a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3275).
6. Dále proti usnesení Nejvyššímu soudu stěžovatelé namítají, že svým rozhodnutím porušil princip předvídatelnosti soudního rozhodnutí a vydal tzv. překvapivé rozhodnutí, což je v rozporu se základními principy plynoucími z práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny). Postup Nejvyššího soudu označují pro ně za velmi překvapivý a postrádající prvky právní jistoty. Odkazují na nález sp. zn. I. ÚS 1954/23 ze dne 29. 11. 2023, ze kterého plyne, že nebyla-li poškozená informována o podaném dovolání, které výslovně směřovalo i do výroku o náhradě škody a dotýkalo se tedy bezprostředně jejích práv, nemohla se vyjádřit, a proto pro ni bylo následné usnesení Nejvyššího soudu zcela překvapivé. Rovněž odkazuje na nález sp. zn. II. ÚS 3003/20 ze dne 3. 8. 2020, z nějž plyne, že je-li rozhodnutí o adhezním nároku zatíženo libovůlí či svévolí nebo postupem soudu, dojde k porušení základních práv poškozených.
III.
Vyjádření účastníků řízení
7. Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti nejprve k námitce překvapivosti rozhodnutí uvedl, že překvapivým obecně nemůže být rozhodnutí pouze proto, že je z podnětu opravného prostředku předchozí rozhodnutí soudu nižšího stupně změněno, částečně zrušeno, apod. K odkazu na nález sp. zn. I. ÚS 1954/23 konstatoval, že má za to, že požadavek plynoucí z uvedeného nálezu byl dodržen, neboť zmocněnkyně poškozených byla seznámena s obsahem dovolání brojícího mj. i proti výroku o náhradě nemajetkové újmy podle § 228 odst. 1 trestního řádu a se stanoviskem státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Dodal, že zmocněnkyně po vyrozumění Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2024 využila jí uděleného prostoru a ve věci se vyjádřila podáním ze dne 28. 8. 2024.
8. Nejvyšší soud dále uvedl, že vnímá stěžovateli akcentovanou judikaturu Ústavního soudu stran nároků poškozených na náhradu nemajetkové újmy, zejména jde-li o osoby v postavení tzv. zvlášť zranitelných obětí, v daném případě nezletilých poškozených, kteří se stali obětí sexuálně motivované trestné činnosti kvalifikované jako znásilnění, ohrožování výchovy dítěte a šíření pornografie. Přesto však měl za to, že podstata rozhodnutí o náhradě nemajetkové újmy a způsob jejího odůvodnění musí splňovat podstatně vyšší standardy rozhodnutí plně srovnatelného s rozhodnutím v občanskoprávním řízení (viz bod 40. napadeného usnesení). Zdůraznil, že se soudy nižších stupňů blíže a přezkoumatelným způsobem nezabývaly ani právním titulem přiznání nároku poškozeným a ani úvahami o tom, proč a na základě jakých kritérií byla plně akceptována jimi uplatněná částka. Absence potřebného rozsahu a intenzity odůvodnění rozhodnutí v kombinaci s nedostatečně aktualizovaným náhledem na výdělkové a majetkové poměry obviněného pak vyústily v závěr Nejvyššího soudu o nemožnosti spolehlivě uzavřít otázku možné quasimoderace. Nemožnost rozhodnout sám dovodil Nejvyšší soud z naprosté absence právních úvah soudů nižších stupňů a z absence relevantních podkladů, na něž by mohlo být důkazně i argumentačně navázáno. Nešlo by tedy o pouhé "zhojení" dílčích vad rozhodnutí soudů nižších stupňů a doplnění chybějící argumentace. Intenzitu shledaných vad tak posoudil Nejvyšší soud způsobem, který umožnil pouze postup podle § 265k odst. 1, 2, § 265m odst. 2 a § 265 trestního řádu ve variantě zrušení dotčených výroků soudů nižších stupňů stran náhrady nemajetkové újmy poškozeným a jejich odkázání na řízení ve věcech občanskoprávních.
9. Pokud stěžovatelé vytkli porušení čl. 7 odst. 1 Listiny, má Nejvyšší soud za to, že tato ustanovení z povahy věci nemohla být napadeným rozhodnutím dotčena, hypoteticky by podle Nejvyššího soudu připadalo v úvahu porušení čl. 36 odst. 1 Listiny. Nejvyšší soud dodal, že si je zároveň vědom judikaturní tendence opřené též o rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva o potřebě uspokojivého odškodňování poškozených a posilování jejich pozice v řízení trestním (srov. též stěžovateli zmíněný nález sp. zn. IV. ÚS 855/24), a že je v gesci Ústavního soudu posoudit, jak bude meritorně ve věci rozhodnuto. V daném případě Nejvyšší soud vnímá střet práva obviněného na spravedlivý proces a zákonné rozhodnutí opřené o přesvědčivá skutková zjištění a odůvodnění splňující elementární náležitosti právní argumentace na straně jedné a práva poškozených na účinné a adekvátní odškodnění útrap spojených s trestnou činností proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti a proti rodině a dětem na straně druhé.
10. Nejvyšší státní zástupce v reakci na ústavní stížnost uvedl, že námitky stěžovatelů jsou v zásadě relevantní a opodstatněné a jejich ústavní stížnosti by mělo být vyhověno. Zásah Nejvyššího soudu do výroků rozsudků městského a vrchního soudu označil za důvodný, když tyto výroky nebyly dostatečně odůvodněné a u přiznaného titulu náhrady škody či nemajetkové újmy nebyla dostatečná specifikace. Dodal však, že stěžovatelům je třeba přisvědčit v tom, že možnosti odkázat poškozené s jejich nároky na řízení ve věcech občanskoprávních nelze nadužívat, neboť jinak by obětem hrozilo riziko sekundární viktimizace. Připomněl, že státní zástupce ve vyjádření k dovolání navrhoval kasaci rozhodnutí soudu druhého stupně a vrácení věci k novému projednání a rozhodnutí primárně z důvodu, že za chybný považoval i výrok o trestu. Byl tudíž přesvědčen, že oba tyto nedostatky může napravit vrchní soud. Nejvyšší soud nicméně v této části argumentaci obviněného a státního zástupce nepřisvědčil a vadným shledal pouze výrok o náhradě škody a nemajetkové újmy. Byly-li však nároky stěžovatelů na přiznání nemajetkové újmy důvodné a oprávněné - a tuto skutečnost podle názoru nejvyššího státního zástupce rozporovat nelze, neboť soudní spis obsahuje standardní a dostačující množství podkladů potřebných pro závěr o jejich oprávněnosti - měl Nejvyšší soud uplatněné nároky přiznat a v rámci nápravy nedostatků výroků rozsudků městského soudu a vrchního soudu mohl oprávněnost nároků a jejich konkrétní výši sám pečlivěji odůvodnit, a to včetně aplikace jednotlivých občanskoprávních ustanovení zmiňovaných v odůvodnění napadeného usnesení. Nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Ústavní soud shledal ve vztahu k výroku III. napadeného usnesení porušení práva stěžovatelů zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny a jeho zrušení.
11. Stěžovatelé v replice k vyjádření Nejvyššího soudu a Nejvyššího státního zastupitelství uvedli, že se ztotožňují s vyjádřením nejvyššího státního zástupce. Podle stěžovatelů napadené rozhodnutí vykazuje znaky libovůle a svévole. Soud rozhodl bez bližšího odůvodnění stěžovatele s celým nárokem odkázat na řízení ve věcech občanskoprávních, čímž je potenciálně vystavil další konfrontaci s pachatelem trestné činnosti a s tím spojené psychické zátěži, ačkoliv mohl o uplatněném nároku poškozených sám rozhodnout.
12. Vedlejší účastník z ústavní stížnosti dovozuje, že její argumentace stojí na předpokladu, že v samotném trestním řízení bylo již beze zbytku prokázáno vše potřebné pro přiznání náhrady nemajetkové újmy. Tato teze však podle něj pomíjí, že soudy v trestním řízení se primárně zabývají otázkou viny a trestu, přičemž řešení adhezního nároku má podpůrnou funkci a bývá podmíněno relativně stručným dokazováním. Nesouhlasí s tím, že by důkazní stav byl úplný, má za to, že je doplnění nutné pro náležitě zhodnocení individuálních poměrů všech zúčastněných osob, a proto jen civilní řízení poskytne vhodný procesní prostor k důkladnému posouzení každé z těchto otázek. Civilní soud dokáže provést odpovídající šetření a vyhodnotit všechny relevantní okolnosti případu důkladněji. Zdůrazňuje, že existuje nezbytnost řešení moderačních důvodů v odděleném procesu. Rozhodnutí odkázat nárok poškozených na občanskoprávní řízení podle vedlejšího účastníka spíše zvyšuje právní jistotu poškozených, neboť v novém procesu proběhne důkladná diskuse nad všemi aspekty a výsledný rozsudek pak bude mít silnější legitimitu. Rovněž v občanskoprávním řízení vidí možnost předejití protiústavně vysokého odškodnění v režimu kontradiktorního sporu, kde rovnováha stran je silnější než při adhezním řízení. Zdůrazňuje, že ve fázi rozhodování o trestu i náhradě škody vyjádřil souhlas s vysokou částkou nemajetkové újmy, pokud by mohl setrvat v civilním zaměstnání, postupně dluh splácet a aktivně řešit svou situaci i vztahy v rodině. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl.
13. Stěžovatelé na vyjádření vedlejšího účastníka nereagovali.
IV.
Vlastní posouzení věci
A) Obecná východiska rozhodování o adhezním nároku zvlášť zranitelné oběti (nezletilých dětí) na náhradu nemajetkové újmy v trestním řízení
14. Stěžovatelé namítají porušení svého práva na nedotknutelnost osoby a soukromí zaručeného v čl. 7 odst. 1 Listiny. Garance nedotknutelnosti osoby spočívá v ochraně tělesné a duševní integrity člověka (jednotného práva na ochranu osobnosti). Ochrana soukromé sféry jednotlivce není v Listině garantována v jednom všezahrnujícím článku (na rozdíl od čl. 8 Úmluvy), ale je roztříštěna mezi vícero samostatných ustanovení Listiny, zejména čl. 7 odst. 1, čl. 10, čl. 12 a čl. 13 Listiny. Jak však Ústavní soud připomněl v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 24/10 ze dne 22. 3. 2011 bod 31, "onu "roztříštěnost" právní úpravy aspektů soukromé sféry jednotlivce nelze přeceňovat a v Listině uvedený výčet toho, co je třeba podřadit pod "deštník" práva na soukromí či na soukromý život nelze považovat za vyčerpávající a konečný. Při výkladu jednotlivých základních práv, která jsou zachycením práva na soukromí v jeho různých dimenzích tak, jak je uvádí Listina, je nezbytné respektovat účel obecně chápaného a dynamicky se vyvíjejícího práva na soukromí jako takového, resp. je třeba uvažovat o právu na soukromý život v jeho dobové celistvosti".
15. Autonomie v sexuální oblasti je jedním z nejniternějších aspektů soukromé sféry jednotlivce a neodmyslitelnou součástí lidské důstojnosti, jež je komplementárně chráněna čl. 7 a 10 odst. 1 Listiny (Husseini, F., Bartoň, M., Kokeš, M., Kopa, M. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 339).
16. Lidská důstojnost je v českém ústavním pořádku zakotvena jako objektivní ústavní hodnota konstituující ústavní hodnotový řád (č. 1 Listiny) i jako subjektivní právo jednotlivce (čl. 10 odst. 1 Listiny).
17. Ustanovení čl. 7 odst. 1 Listiny zakotvuje a chrání fyzickou a psychickou integritu jednotlivce, a to v její plné šíři a celistvosti. Zásahem do tělesné a duševní integrity je i způsobení zranění, způsobení či zhoršení choroby, ale i pouhé způsobení bolesti (nález sp. zn. II. ÚS 2379/08 ze dne 9. 7. 2009,). Zásahem mohou být způsobeny pravidelně také duševní útrapy, kterými je nutno rozumět takové útrapy, které nepříznivě ovlivňují psychickou sféru člověka, ale nedosahují takové formy a intenzity, aby bylo možné hovořit o ublížení na zdraví. Jedná se o jakékoli negativní projevy v duševní sféře oběti, jakékoli narušení duševní pohody (k pojmu "duševních útrap" blíže viz Doležal, T., Melzer, F., § 2959, Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník. Velký komentář. Svazek IX, § 2894-3081. Leges: Praha 2018, str. 1021).
18. Ustanovení čl. 7 odst. 1 Listiny garantuje rovněž nedotknutelnost soukromí, které je chráněno i dalšími ustanoveními Listiny (zejména čl. 10, 12 a 13). Z čelního umístění čl. 7 odst. 1 Listiny v rámci její systematiky i z toho, že garantuje právě "nedotknutelnost" soukromí, pak vyplývá, že jeho účelem je poskytovat ochranu nejniternějším aspektům soukromého života jednotlivce (již citovaný nález sp. zn. II. ÚS 3003/20).
19. Vznikne-li jednotlivci v důsledku zásahu do osobní sféry chráněné čl. 7 odst. 1 Listiny újma, promítá se ochrana základního práva na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí do nároku na náhradu této újmy (srov. např. citovaný nález sp. zn. IV. ÚS 855/24).
20. K právu na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatelé rovněž dovolávají, existuje bohatá judikatura Ústavního soudu. V kontextu projednávaného případu je třeba připomenout zejména povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, která je jedním z klíčových prvků spravedlivého procesu chráněného čl. 36 Listiny (například nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995). Prostřednictvím odůvodnění seznamuje soud účastníky řízení s úvahami, které jej vedly k vydání rozhodnutí. Soud se musí vypořádat se všemi relevantními okolnostmi a uplatněnými tvrzeními či námitkami (například nález sp. zn. III. ÚS 521/05 ze dne 23. 3. 2006). Rozhodnutí, které řádné odůvodnění postrádá, je nepřezkoumatelné a zpravidla porušuje právo účastníků řízení na soudní ochranu (například nález sp. zn. III. ÚS 271/96 ze dne 6. 3. 1997, z poslední doby viz též například nález sp. zn. II. ÚS 237/24 ze dne 3. 4. 2024).
21. Ústavní soud se otázkou náhrady újmy způsobené trestnou činností v rámci tzv. adhezního řízení na půdorysu čl. 7 odst. 1 Listiny v minulosti zabýval již mnohokrát. Zdůraznil přitom povinnost státu vytvořit efektivní systém procesních institutů sloužících ke kompenzaci újmy způsobené trestnou činností. Uplatnění těchto institutů nelze hodnotit jen z pohledu soukromého zájmu poškozeného jednotlivce, neboť souvisí s veřejným zájmem na zjištění trestné činnosti a potrestání pachatele (nález sp. zn. I. ÚS 1397/14 ze dne 19. 2. 2015), nápravě způsobené újmy na základních právech poškozeného a na zajištění přiměřené ochrany oběti před opakováním trestné činnosti (nález sp. zn. III. ÚS 2916/15 ze dne 28. 2. 2017).
22. Trestním soudům bylo svěřeno rozhodování o adhezních nárocích poškozených právě proto, aby poškozený mohl dosáhnout uspokojení svých nároků již v trestním řízení a nemusel podstupovat rovněž řízení občanskoprávní, což může být spojeno s opětovným prožíváním nepříjemných či traumatizujících zážitků (nález sp. zn. IV. ÚS 855/24 či nález sp. zn. IV. ÚS 2118/24 ze dne 22. 1. 2025). Takové důsledky jsou nežádoucí především u zvlášť zranitelných obětí (nález sp. zn. II. ÚS 3003/20, bod 25). Při odkazování poškozených na řízení ve věcech občanskoprávních by trestní soudy měly mimo jiné zvážit, do jaké míry bude v rámci tohoto řízení naplněn účel ochrany obětí trestných činů. V rámci občanského soudního řízení totiž bude oběť nutně znovu konfrontována s pachatelem trestné činnosti, což může v konečném důsledku vést až k její rezignaci na další uplatňování práv (nález sp. zn. II. ÚS 2099/23 ze dne 31. 5. 2024).
23. Odkazování poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních tedy nelze nadužívat, neboť v takovém případě by institut uplatnění nároku na náhradu újmy v trestním řízení pozbyl smyslu (usnesení sp. zn. IV. ÚS 2177/11 ze dne 1. 12. 2011 citované v nálezu sp. zn. II. ÚS 297/22 ze dne 26. 6. 2023 či v nálezu sp. zn. II. ÚS 2099/23).
24. Ačkoli je tedy primárním účelem trestního řízení zjištění a potrestání pachatele, i adhezní výrok může zasáhnout do základních práv stran trestního řízení, a tedy i pro něj platí výše zmíněné požadavky na náležité odůvodnění vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny (nález sp. zn. IV. ÚS 3754/19 ze dne 12. 5. 2020).
25. Ústavní soud zasahuje do rozhodnutí, kterým byl poškozený se svým nárokem na náhradu újmy odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních spíše výjimečně. Činí tak v případech, kdy pochybení trestních soudů již nelze napravit v občanskoprávním řízení, kdy je rozhodnutí o adhezním nároku zatíženo libovůlí či svévolí nebo je provedeno způsobem, který porušuje substantivní základní práva, nebo kdy je přiznaná náhrada nemajetkové újmy excesivně nízká (již citovaný nález sp. zn. II. ÚS 3003/20). Z ústavněprávního hlediska je neakceptovatelné, pokud trestní soudy odkáží poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních za situace, kdy zjištěný skutkový stav umožňuje posoudit nárok na náhradu újmy (byť jen zčásti) v adhezním řízení (již uvedený nález sp. zn. II. ÚS 297/22).
B) Aplikace právních východisek na projednávanou věc
26. V nyní projednávané věci Nejvyšší soud rozsudek vrchního soudu a městského soudu částečně zrušil, a to ve výrocích, jimiž bylo rozhodnuto o povinnosti obviněného k náhradě nemajetkové újmy. Zrušil i rozhodnutí obsahově na ně navazující (výroky I. a II. napadeného usnesení). Výrokem III. podle § 265m odst. 2 trestního řádu s přiměřeným použitím § 265 trestního řádu odkázal stěžovatele s jimi uplatněnými nároky na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
27. K tomu Ústavní soud uvádí, že Nejvyšší soud v napadeném usnesení správně připomněl, že pokud trestní soudy rozhodují podle § 228 odst. 1 trestního řádu o přiznání poškozenými uplatněného nároku na náhradu nemajetkové újmy, musí dbát toho, aby kvalita jejich rozhodnutí z hledisek právního posouzení daného nároku a jeho odrazu v odůvodnění rozsudku v zásadě dosahovala obdobných kvalit jako rozhodnutí civilních soudů (bod 40. napadeného usnesení). Dále Nejvyšší soud v souladu s judikaturou Ústavního soudu zdůraznil, že v části odůvodnění vztahující se k adheznímu výroku se rozhodující soud musí vypořádat mj. s otázkou, zda byl nárok uplatněn včas a řádně, jaké nároky byly uplatněny a v jaké výši, a o který hmotněprávní předpis je nárok opřen, zda nárok v době rozhodování soudu trval, či zda jeho přiznání nebrání nějaká zákonná překážka ve smyslu § 228 odst. 1 věty za středníkem trestního řádu (srov. nález sp. zn. II. ÚS 1320/08 ze dne 20. 10. 2009). Nejvyšší soud shledal, že těmto požadavkům odůvodnění rozsudku městského soudu zjevně nedostálo, neboť zcela absentuje jakékoli bližší navázání na relevantní hmotněprávní předpisy, posouzení podstaty vzniklé újmy a v neposlední řadě nelze ani určit, o které rozhodné okolnosti soud opřel své úvahy. Dospěl k závěru, že tyto nedostatky pak činí celý adhezní výrok městského soudu vadným, jelikož není jasné, jaký druh nároku svým rozhodnutím přiznal, proč a proč právě v takové konkrétní výši, přičemž upozornil i na nepřípustně nejednoznačnou formulaci výroku, jímž byla obviněnému uložena povinnost "nahradit v penězích škodu a nemajetkovou újmu". Vrchnímu soudu rovněž správně vytkl, že odůvodnění k nároku poškozených na náhradu újmy nenavázal na platnou právní úpravu. Nejvyšší soud dovodil, že i kdyby bylo možné výkladem dospět k tomu, že se odvolací soud snažil aplikovat § 2958 občanského zákoníku a násl., není jisté, zda mínil přiznat pouze nárok na náhradu bolesti nebo nárok plynoucí ze ztížení společenského uplatnění, případně zda zamýšlel nárok hodnotit jako jinou nemajetkovou újmu (bod 41. napadeného usnesení). Dodal, že i přes doplnění ze strany odvolacího soudu nebylo najisto určeno, zda výsledná poškozeným přiznaná částka nepředstavuje excesivní, či jinak nepřiměřenou zátěž pro obviněného, která by byla pro něj likvidační (bod 43 napadeného usnesení). S uvedenými závěry se Ústavní soud ztotožňuje.
28. Výrokem III. podle § 265m odst. 2 trestního řádu s přiměřeným použitím § 265 trestního řádu však zároveň Nejvyšší soud odkázal stěžovatele s jimi uplatněnými nároky na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. K tomu Nejvyšší soud uvedl, že "[s]hora uvedené skutečnosti totiž svědčí o tom, že není k dispozici dostatečných aktuálních podkladů, aby nárok poškozených a jeho výši posoudil dovolací soud sám a rozhodl o něm. Takový postup by připadal v úvahu pouze tehdy, pokud by byl skutkový stav věci soudy nižších stupňů náležitě zjištěn, případně doplněn apod., v dané věci však nebylo možno jakkoli navázat na odůvodnění soudů nižších stupňů pro absenci relevantních zjištění a posouzení vznesených nároků v nich". Ústavní soud shledal, že v kontextu výše uvedených východisek (část A. tohoto nálezu) výrok III. napadeného usnesení neobstojí.
29. Posuzovaná věc je specifická tím, že obviněný začal na stěžovatelích (nezletilých dětech) páchat trestnou činnost v době, kdy bylo stěžovatelům 7, 11 a 12 let a prováděl ji po dlouhou dobu (i několik let). Stěžovatelé spadají do kategorie zvlášť zranitelných obětí ve smyslu § 2 odst. 4 písm. a) a c) zákona 45/2013 Sb., o obětech trestných činů a o změně některých zákonů (zákon o obětech trestných činů) a to hned ze dvou důvodů: svého věku a u dvou z nich taktéž proto, že byli obětí trestného činu znásilnění. I tuto skutečnost měl Nejvyšší soud bezpochyby při rozhodování o nároku stěžovatelů na náhradu nemajetkové újmy zohlednit.
30. Ústavní soud dodává, že u zvlášť zranitelných obětí - dětí je nutné přihlížet mj. i k závazkům státu plynoucím z čl. 39 Úmluvy o právech dítěte. Ten ukládá smluvním stranám činit všechna nezbytná opatření k podpoře tělesného i duševního zotavení a sociální reintegrace dítěte, které je obětí jakékoli formy zanedbání, využívání za účelem finančního obohacování nebo zneužívání, mučení nebo jiné formy krutého, nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání anebo ozbrojeného konfliktu. Do této skupiny jsou řazeny i děti, které byly vystaveny sexuálnímu zneužívání. Právě náhrada nemajetkové újmy, která je poskytnuta bez velkých časových prodlev a procesních komplikací (tj. pokud možno v rámci jednoho soudního řízení) představuje jeden z kroků k jejich úspěšnému tělesnému i duševnímu zotavení (pokud je to vůbec možné). Naopak nutnost domáhat se náhrady nemajetkové újmy v občanskoprávním řízení může být u určitých skupin obětí spojeno s opětovným prožíváním nepříjemných či traumatizujících zážitků a vznikem tzv. sekundárního traumatu (nález sp. zn. IV. ÚS 855/24, bod 12). Ústavní soud již několikrát zopakoval (srov. nálezy sp. zn. IV. ÚS 2118/24, bod 18, nález sp. zn. IV. ÚS 855/24, bod 12, nález sp. zn. I. ÚS 1222/22, bod 27, nález sp. zn. II. ÚS 3003/20, bod 25), že takové důsledky jsou nežádoucí právě u těchto zvlášť zranitelných obětí.
31. Dítě se podle § 2 odst. 4 písm. a) zákona o obětech trestných činů považuje za zvlášť zranitelnou oběť vždy. Navíc, u dětí, které byly obětí znásilnění nebo obětí trestných činů proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti [§ 2 odst. 4 písm. c) a d) zákona o obětech trestných činů], je nutnost jejich ochrany zřejmě ještě intensivnější, neboť zde dochází ke kumulaci důvodů zvýšené ochrany, neboť si traumata spojená se sexuálním zneužíváním mohou nést celý život.
32. Každý soud - a tedy i soud trestní při rozhodování o nároku na náhradu nemajetkové újmy v adhezním řízení - je povinen určovat výši náhrady směřující k odčinění duševních útrap poškozeného způsobem předvídaným v § 2957 občanského zákoníku tak, aby byly odčiněny i okolnosti zvláštního zřetele hodné. Těmi jsou úmyslné způsobení újmy, zvláště pak způsobení újmy s použitím lsti, pohrůžky, zneužitím závislosti poškozeného na škůdci, násobením účinků zásahu jeho uváděním ve veřejnou známost, nebo v důsledku diskriminace poškozeného se zřetelem na jeho pohlaví, zdravotní stav, etnický původ, víru nebo i jiné obdobně závažné důvody. Je povinen vzít rovněž v úvahu obavu poškozeného ze ztráty života nebo vážného poškození zdraví, pokud takovou obavu hrozba nebo jiná příčina vyvolala.
33. Nepřiměřeně nízké odškodňování zvláště zranitelných obětí (zde znásilněných nezletilých, kteří spadají hned do dvou kategorií definičního vymezení zranitelné oběti) či odkazování jejich nároků do občanskoprávního řízení se jeví jako systémově zcela nevhodné.
34. K případné quasimoderaci náhrady újmy Ústavní soud dodává, že trestní soudy jsou v rámci adhezního řízení povinny přihlédnout k majetkovým poměrům obviněného tehdy, pokud by výše náhrady (stanovené podle uvedených kritérií) pro obviněného představovala likvidační důsledek. Uvedený postup je možné případně využít až jako ultima ratio poté, co je základní výše náhrady nemajetkové újmy zvlášť zranitelné oběti znásilnění ústavně konformním způsobem stanovena (srov. nález sp. zn. I. ÚS 1222/22 ze dne 27. 6. 2023). Skutečnost, že škůdce je pro zaplacení náhrady újmy oběti znásilnění nucen prodat svůj nemovitý majetek, pak sama o sobě nepředstavuje důvod pro závěr o likvidačním působení na jeho osobu. K závěru o velmi tísnivé sociální situaci nepostačí, že se poškozenému výrazně ztenčí jeho majetek, je třeba, aby u něj hrozil stav nouze (k tomu srov. MELZER, F. § 2953. In: MELZER, F., TÉGL, P. a kol. Občanský zákoník. Velký komentář. Svazek IX, § 2894-3081. Leges: Praha 2018, str. 965).
35. Ústavní soud nad rámec výše uvedeného dodává, že také v případech, kdy je pachatel odsuzován za nedbalostní trestný čin nebo za trestný čin, jehož těžší následek zavinil pachatel z nedbalosti, je třeba při stanovení výše náhrady škody dbát na to, aby uložená povinnost nahradit způsobenou škodu neměla pro pachatele doživotní "likvidační" následky, tj. znemožňovala mu vést snesitelný a lidsky důstojný život (nález sp. zn. III. ÚS 2954/11 ze dne 30. 3. 2012).
36. Nejvyšší soud výrokem III. napadeného usnesení nedostál své povinnosti chránit a naplňovat práva poškozených, resp. obětí v trestním řízení. Přesto, že všichni stěžovatelé byli zvláště zranitelnou obětí (dítě, oběť znásilnění), ponechal je, aby se náhrady újmy domáhali v občanskoprávním řízení. Výrokem III. napadeného usnesení vystavil Nejvyšší soud stěžovatele zcela zbytečné sekundární viktimizaci přesto, že v řízení byly k rozhodnutí alespoň o části jejich nároku splněny podmínky (shodný závěr plyne i z vyjádření nejvyššího státního zástupce). Soudní spis obsahuje celou řadu podkladů potřebných pro rozhodnutí o uplatněných nárocích stěžovatelů (např. připojení se poškozených s nárokem na náhradu nemajetkové újmy podle § 43 trestního řádu založené na č. l. 502, 505 a 508, znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie na č. l. 472).
37. Ze znaleckého posudku vyplynulo, že první stěžovatel sice netrpí psychiatricky klasifikovatelnou poruchou, ale podle znalce inkriminované události a probíhající trestní řízení vedly u poškozeného k občasnému psychickému diskomfortu a vnitřně prožívané tenzi a úzkosti (viz č. l. 487). Závěr, že k újmě na přirozených právech poškozených došlo, je však zřejmý již z povahy spáchané trestné činnosti (srov. závěry nálezu sp. zn. IV. ÚS 855/24, bod 21). Skutkový stav tak byl minimálně z části k nárokům poškozených na náhradu nemajetkové újmy zjištěn. U části nároků stěžovatelů, tedy tam, kde skutkové závěry doplnil vrchní soud, tak byla vada pouze v právní kvalifikaci. Minimálně o části nároku stěžovatelů tak mohlo a mělo být rozhodnuto již v rámci adhezního řízení, přičemž odkázání na řízení ve věcech občanskoprávních by připadalo v úvahu až v případě zjišťování dalšího vývoje stavu poškozených, zda se u nich např. objevila některá psychiatricky klasifikovatelná porucha, apod. (srov. nález sp. zn. II. ÚS 3160/24 ze dne 8. 1. 2025).
38. S ohledem na skutečnost, že v části řízení byl skutkový stav zjištěn, bylo povinností Nejvyššího soudu tyto závěry navázat na platnou právní úpravu, dovodit právní kvalifikaci nároku poškozených na náhradu škody a o jejich nároku rozhodnout (i s ohledem na případné důvody k moderaci požadované náhrady).
39. Platí přitom, že postup obecného soudu, kterým svévolně nepřizná uplatněný adhezní nárok, ač jsou pro to splněny zákonné podmínky, je porušením ústavně zaručeného práva oběti na spravedlivý proces a soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny (nález sp. zn. IV. ÚS 405/24 ze dne 4. 6. 2024) a v souvislosti s tím i porušením ústavně zaručených práv na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí podle čl. 7 odst. 1 Listiny a ochranu lidské důstojnosti a cti podle čl. 10 odst. 1 Listiny (srov. nález sp. zn. II. ÚS 297/22, bod 34, nález sp. zn. IV. ÚS 2637/23 ze dne 20. 3. 2024, bod 29). Plyne-li závažný zásah do lidské důstojnosti nebo osobní integrity ze samotné podstaty trestného činu, za který byl obžalovaný odsouzen, trestní soud je povinen přiznat poškozenému náhradu újmy alespoň za tuto újmu na jeho základních - resp. v terminologii občanského zákoníku přirozených - právech, a to i bez dalšího dokazování; to platí zejména u zvlášť zranitelných obětí (nález sp. zn. IV. ÚS 2118/24 ze dne 22. 1. 2025).
40. Výrokem III. napadeného usnesení Nejvyššího soudu (odkázáním poškozených, kteří byli zvláště zranitelnými obětmi, s jejich nárokem na náhradu nemajetkové újmy vzniklé v souvislosti s jejich sexuálním zneužíváním v dětském věku, s jejich nároky do občanskoprávního řízení) byla porušena základní práva stěžovatelů na řádný proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny ve spojení se zásahem do jejich práva na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí podle čl. 7 odst. 1 Listiny a ochranu lidské důstojnosti a cti podle čl. 10 odst. 1 Listiny.
41. Ústavní soud dodává, že námitku rozporu napadeného usnesení se zákazem překvapivých rozhodnutí Ústavní soud shledal zjevně neopodstatněnou. Zákaz překvapivých rozhodnutí chrání právo skutkově a právně argumentovat. Ze spisu vedeného městským soudem je však zcela zřejmé, že stěžovatelé měli možnost se k dovolání vyjádřit (viz vyjádření zmocněnkyně poškozených k dovolání obviněného, č. l. 679).
42. Ústavní soud proto vyhověl ústavní stížnosti [§ 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu] a výrok III. napadeného usnesení zrušil. Tím je vytvořen procesní prostor pro ochranu práv stěžovatelů uvnitř soustavy trestních soudů. S ohledem na výše uvedené závěry ve zbytku ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
43. Nyní bude úkolem Nejvyššího soudu, aby znovu v rozsahu zrušeného výroku rozhodl. Při svém rozhodování bude povinen vycházet ze závěrů vyjádřených v tomto nálezu (čl. 89 odst. 2 Ústavy) a své rozhodnutí bude povinen ústavně konformním způsobem odůvodnit. Při aplikaci § 265m odst. 2 trestního řádu za přiměřeného použití § 265 trestního řádu, bude Nejvyšší soud přihlížet k tomu, zda by konečným meritorním rozhodnutím nezhoršil právní postavení obviněného. Zároveň přihlédne k ochraně poškozeného před překvapivým soudním rozhodnutím ohledně výše nemajetkové újmy (např. závěrům nálezu sp. zn. I. ÚS 2003/24 ze dne 7. 11. 2024). Jeho povinností proto bude poskytnout stěžovatelům i vedlejšímu účastníkovi příležitost vyjádřit se k případnému odlišnému právnímu názoru dovolacího soudu, s respektem k závazkům plynoucím z práva na soudní ochranu zaručeného čl. 36 odst. 1 a práva na kontradiktornost řízení zakotveného v čl. 38 odst. 2 Listiny a práva na rovnost účastníků řízení založeného čl. 37 odst. 3 Listiny.
Autor: US