// Profipravo.cz / Z rozhodnutí dalších soudů 13.06.2025
ÚS: Nedostatečné odůvodnění rozhodnutí o předběžné vazbě
Při rozhodování o předběžné vazbě podle § 94 zákona o mezinárodní justiční spolupráci musí soudy dostatečně odůvodnit reálné riziko útěku vyžádané osoby, podložené jejím konkrétním jednáním nebo jinými specifickými okolnostmi. Opačný postup, omezující se na nedostatečné nebo obecné důvody, představuje porušení práva vyžádané osoby na osobní svobodu a nedotknutelnost osoby.
Není-li z návrhu na přijetí peněžité záruky nahrazující vazbu podle § 73a trestního řádu patrné, kdo má peněžitou záruku poskytnout, má se za to, že návrh činí sám obviněný (vyžádaný). V takovém případě má soud povinnost jej podle § 59 odst. 3 trestního řádu vyzvat k doplnění návrhu tak, aby byla osoba navrhující peněžitou záruku určena najisto.
Při hodnocení poměrů na straně vyžádané osoby v rámci rozhodování o předběžné vazbě je třeba zohlednit povahu trestné činnosti, pro kterou je tato stíhána, neboť i takovou skutečnost je třeba hodnotit při úvahách o možné alternativě vazebního omezení osobní svobody a o naplnění zákonných podmínek předběžné vazby podle § 94 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 515/25, ze dne 7. 5. 2025
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I.
Vymezení věci a shrnutí řízení před obecnými soudy
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení jeho práva na osobní svobodu dle čl. 7 odst. 1 a čl. 8 odst. 1 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Stěžovatel je občan Kyrgyzské republiky, který byl dne 5. 1. 2025 zadržen Policií ČR na základě žádosti kyrgyzských orgánů a zatýkacího rozkazu vydaného Okresním soudem v Biškeku dne 23. 4. 2024. Stěžovatel se měl v Kyrgyzstánu dopustit daňové a hospodářské trestné činnosti, kterou měl způsobit škodu v přepočtu přes 33 milionů Kč. Dle kyrgyzských orgánů stěžovatel uprchl ze země, aby se vyhýbal trestnímu stíhání. Stěžovatel byl následně vzat napadeným usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") do předběžné vazby podle § 94 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních (dále jen "ZMJS"), přičemž městský soud rovněž nepřijal stěžovatelem navrhovaný písemný slib ani elektronický monitorovací systém detekující pohyb stěžovatele jako záruky nahrazující vazbu. Městský soud dospěl k závěru, že nejsou známy žádné okolnosti, které by v okamžiku rozhodování zabraňovaly jeho vydání k trestnímu stíhání, a tedy nic nebrání ani jeho vzetí do vazby pro zajištění extradičního řízení. Nelze totiž jinak zajistit, aby stěžovatel opět neuprchl z České republiky, k níž není nijak poután. Tyto obavy nebyly schopny rozptýlit ani stěžovatelem navrhované instituty nahrazující vazbu.
3. Proti usnesení městského soudu stěžovatel podal stížnost, o níž rozhodl Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením tak, že ji zamítl. Ztotožnil se se závěry městského soudu v tom, že vzetí do vazby bylo provedeno zákonným způsobem a odůvodněně. Souhlasil s tím, že stěžovatel není nijak spojen s Českou republikou a jeho další unikání spravedlnosti je tak možné. Stejně tak dle vrchního soudu nemohou vazbu nahradit žádné z navrhovaných institutů, neboť účel extradičního řízení zajistit nemohou.
II.
Argumentace stěžovatele a vyjádření účastníků řízení
4. Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť jimi dle něj byla porušena jeho základní práva na osobní svobodu a na spravedlivý proces. Tvrdí, že městský soud učinil skutková zjištění, která však nemají oporu ve spise a jsou tedy pouhými domněnkami. Vrchní soud pak jako soud stížnostní nedostatečně vypořádal stěžovatelovy námitky a své rozhodnutí tak v rozporu s právem odůvodnil nedostatečně. Podle stěžovatele oba soudy pochybily rovněž v tom, že nerozhodly o jeho návrhu na přijetí peněžité záruky, která byla učiněna jeho obhájcem při závěrečném návrhu před městským soudem. Městský i vrchní soud toto sdělení právního zástupce stěžovatele vyhodnotily pouze jako informaci o možném budoucím postupu. Dle stěžovatele však šlo o bezvadný procesní návrh, o němž mělo být rozhodováno, případně pak měl být stěžovatel vyzván k odstranění vad tohoto návrhu. To se však rovněž nestalo, městský soud nechal tento návrh stěžovatele zcela bez reakce a vrchní soud později pouze legitimizoval jeho postup.
5. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům i vedlejším účastníkům řízení. Nikdo z nich se však ke stížnosti ve lhůtě nevyjádřil.
III. Procesní podmínky řízení
6. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou osobou, která byla účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen advokátem dle § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svých práv. Ústavní soud rozhodoval bez ústního jednání, neboť od něj neočekával další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV. Posouzení Ústavním soudem
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení současně porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94). Hodnotit zjištěné skutkové okolnosti přísluší v případě posuzování možné vazby zásadně státnímu zastupitelství a následně soudu, nicméně důvodem k zásahu Ústavního soudu je stav, kdy příslušnými orgány přijaté právní závěry vybočují ze zásad spravedlivého procesu; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému, neboť takové závěry ignorují předvídatelné judikatorní standardy a zakládají stav nepřípustné svévole, resp. libovůle.
8. Požádá-li cizí stát o vydání osoby za účelem trestního stíhání nebo výkonu trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojeného se zbavením osobní svobody, podle § 94 odst. 1 ZMJS může předseda senátu rozhodnout na návrh státního zástupce a po podání návrhu na rozhodnutí podle § 95 odst. 1 ZMJS i bez takového návrhu o vzetí vyžádaného do předběžné vazby, odůvodňují-li zjištěné skutečnosti obavu z jejího útěku. Ustanovení § 67 a 68 trestního řádu, jež stanoví důvody a některé další podmínky vazby v trestním řízení, se u předběžné vazby nepoužijí. Účelem předběžné vazby je zajistit dosažitelnost osoby, o jejíž vydání jde, v průběhu vydávacího řízení. Kdyby tato osoba opustila území České republiky (typicky z důvodu, že jde o cizince bez vztahu k ní), řízení o jejím vydání by již nebylo možné vést (nález ze dne 5. 9. 2017 sp. zn. II. ÚS 1301/17, bod 17 odůvodnění). Důvodnost obavy z útěku opodstatňující předběžnou vazbu musí být založena jednáním osoby, o jejíž vydání jde, nebo dalšími konkrétními skutečnostmi (např. nález ze dne 16. 11. 2010 sp. zn. II. ÚS 2121/10, bod 11 odůvodnění). Soudům obecně nepřísluší posuzovat důvodnost vydání zatýkacího rozkazu orgánů jiné země nad rámec jeho formální správnosti (srov. např. nález ze dne 8. 2. 2022 sp. zn. III. ÚS 213/21). Při hodnocení poměrů na straně vyžádaného v rámci rozhodování o vazbě je však třeba zohlednit povahu trestné činnosti, pro kterou je tato osoba stíhána, neboť i takovou skutečnost je třeba hodnotit při úvahách o možné alternativě vazebního omezení osobní svobody a o naplnění zákonných podmínek předběžné vazby podle ZMJS.
9. V případě stěžovatele je tedy namístě zkoumat, zda byl dostatečně naplněn vazební důvod pro uvalení vazby, tedy zda u stěžovatele panuje obava z jeho útěku. Tato hrozba však nemůže být založena výhradně na obecných úvahách a zásadně je nezbytné zkoumat konkrétní poměry na straně vyžádané osoby, které předběžnou vazbu odůvodní. Ústavní soud opakovaně judikoval, že sama o sobě není dostatečným důvodem pouhá absence právního či faktického vztahu k České republice (nález ze dne 5. 9. 2017 sp. zn. II. ÚS 1301/17) ani hrozba vysokého trestu v případě vydání (nález ze dne 26. 2. 2025 sp. zn. IV. ÚS 170/25). Soudy musí v odůvodnění vyložit takové konkrétní okolnosti, které obavu z útěku vyžádaného zakládají, a zároveň vypořádat případné námitky této osoby. Součástí rozhodování o vazbě je pak rovněž posouzení toho, zda není možné vazbu nahradit některým z navrhovaných institutů vazbu nahrazujících při současném zachování účelu vazby - tedy zajistit dosažitelnost osoby pro případné extradiční řízení.
10. Soudy však důvodnost vazby stěžovatele posoudily nedostatečně. Odůvodnění naplnění vazebního důvodu lze shrnout do dvou částí - nulový vztah stěžovatele k České republice a skutečnost, že se vyhýbá trestnímu stíhání ve své domovině. V kontextu stěžovatelových námitek, které městský ani vrchní soud nevypořádaly dostatečně, však nelze dojít k závěru, že by byla vazba bez dalšího důvodná. Stran stěžovatelova vyhýbání se trestnímu stíhání je nutno odlišit dvě situace - útěk ze země po zahájení trestního stíhání, resp. sdělení obvinění, a odcestování před zahájením trestního stíhání a až následné informování vyžádané osoby. První z těchto situací je obecně závažnější a lze z ní vyvozovat záměr osoby obviněné prchat před spravedlností. Situace druhá nicméně bez dalšího neznamená, že vycestování představovalo útěk před trestním stíháním. Samotná neochota následného návratu ze zahraničí do země, v níž trestní stíhání probíhá, pak rovněž nemůže být hodnocena jako prokazující riziko útěku.
11. Situace stěžovatele je právě tímto případem. O trestním stíhání se dozvěděl od svého právního zástupce až po odcestování ze země, a přestože se do Kyrgyzstánu po dobu trestního stíhání odmítá vrátit, s tamními státními orgány spolupracuje, především prostřednictvím svého advokáta. Lze přisvědčit závěru městského soudu, že časová souvislost mezi tvrzeným dokonáním trestného činu v Kyrgyzstánu, odcestováním ze země a zahájením trestního stíhání je podezřelá, nicméně bez dalších důkazů jde o pouhou spekulaci. Jak bylo zjištěno, stěžovatel ze země odcestoval již v minulosti, zejména pak do Evropy, kde má rodinu. Bez dalších prokázaných skutečnosti tak nelze učinit závěr o úmyslu stěžovatele vyhýbat se trestnímu stíhání ve své zemi jen na základě časové souvislosti. Specifické okolnosti tvrzené trestné činnosti stěžovatele i jeho minulost v Kyrgyzstánu mohou dále relativizovat celkové hodnocení situace. Stěžovatel byl v minulosti angažován na politické scéně, která však v současné tobě prochází poměrně turbulentními změnami, jak ostatně stěžovatel sám opakovaně dokládal v rámci vazebního řízení. Charakter jeho zaměstnání i tvrzená trestná činnost, byť samy o sobě nejsou politickými činnostmi, mají s politikou jisté propojení a tvrzení stěžovatele o politickém motivu jeho trestního stíhání nelze paušálně odmítnout. Stěžovatel, jak tvrdí, dosud nebyl trestán ani trestně stíhán, a státní orgány neprokázaly v řízení opak. V řízení byl stěžovatel prostřednictvím svého obhájce aktivní a navrhoval různé alternativy k vazebnímu omezení svobody, které, byť soudy odmítnuté, naznačují minimálně snahu přispívat k řešení situace.
12. Pochybením ze strany městského soudu bylo rovněž to, že nerozhodoval o návrhu na nahrazení vazby přijetím peněžité záruky, který učinil v rámci závěrečného návrhu obhájce stěžovatele. Byť lze souhlasit se závěry městského i vrchního soudu v tom, že učiněný návrh nebyl formálně bezvadný a byl formulován spíše vágně (dle protokolu o vazebním zasedání "A úplně v tom nejhorším rodina mého klienta je schopna poskytnout peněžitou záruku ve výši 40 000 EUR. Ale upřímně říkám, že na to bude potřeba zhruba nějaký týden, 14 dní."). Nicméně z obsahu tohoto sdělení je zcela zjevně patrné, jaký je jeho obsah, a že se jedná o návrh na přijetí peněžité záruky nahrazující vazbu ve smyslu § 73a trestního řádu. Na záměru učinit tento úkon nic nezmění ani vypořádání stěžovatelovy námitky vrchním soudem tak, že "pokud by obhájce měl v úmyslu takový návrh podat již při vazebním zasedání, jistě by to jasně a srozumitelně učinil." Z formulace obhájce stěžovatele však minimálně vůle navrhnout přijetí peněžité záruky seznatelná je a tedy bylo namístě ze strany městského soudu vyzvat k odstranění vad takto učiněného podání ve smyslu § 59 odst. 3 trestního řádu, nikoli takový návrh pominout. Ostatně i městský soud dospěl k závěru, že návrh pouze nebyl učiněn konkrétní osobou, vůči které by tak mohl splnit poučovací povinnost ve smyslu § 73a odst. 9 trestního řádu. V takovém případě však měl městský soud poučit stěžovatele a právního zástupce o vadě nebo nejasnosti návrhu a vyzvat je k určení konkrétní osoby, která peněžní záruku nabízí, neboť není-li peněžitá záruka nabídnuta osobou odlišnou od vazebně stíhaného, má se za to, že ji nabízí vazebně stíhaný sám (srov. analogicky usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 10. 1999 sp. zn. 2 To 139/99). Tento postup představuje ústavně konformní výklad rozhodování o návrhu na přijetí peněžité záruky nahrazující vazbu, protože šetří základní práva vazebně stíhané osoby ve smyslu čl. 8 Listiny a umožňuje jí efektivně uplatnit postup v dané situaci proporcionálnější, než je vzetí do vazby.
13. Vrchnímu soudu pak lze vytknout také dílčí procesní vadu namítanou stěžovatelem stran jím navrhovaného (dočasného) ubytování v sídle jeho obhájce, které vrchní soud označil bez dalšího za nevěrohodné a účelové. Aniž by Ústavní soud hodnotil tento stěžovatelův návrh (neboť patrná obava vrchního soudu není bezpředmětná), je nutno takto učiněný závěr odůvodnit a nikoli pouze nevěrohodnost konstatovat.
V.
Závěr
14. Ústavní soud na závěr shrnuje, že městský i vrchní soud nedostatečně vyhodnotily důvody pro vzetí stěžovatele do předběžné vazby, stejně jako možnosti uplatnění institutů nahrazujících vazbu. Tímto postupem došlo k porušení práva stěžovatele na osobní svobodu dle čl. 7 odst. 1 a čl. 8 odst. 1 a 5 Listiny a práva na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Ústavní soud proto obě napadená rozhodnutí zrušil.
Autor: US