// Profipravo.cz / Z rozhodnutí dalších soudů 05.06.2025
ÚS: Omezení přístupu k dovolacímu soudu
Podle judikatury Nejvyššího soudu, spočívá-li rozsudek odvolacího soudu na posouzení vícero právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno. Dovolatele však nelze nutit, aby napadali v dovolání též hypotetické či nahodilé úvahy, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu nestojí.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 3023/24, ze dne 7. 5. 2025
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I.
Podstata věci
1. V nynější věci je předmětem řízení před obecnými soudy otázka, zda vedlejší účastníci jako pořadatelé automobilového závodu byli spolu se stěžovatelkou jako provozovatelkou závodního vozu odpovědní za škodu způsobenou v důsledku nehody vozidla během závodu, a zda stěžovatelce po vyplacení náhrady škody poškozeným vznikl proti vedlejším účastníkům regresní nárok. Ústavní soud se však touto otázkou přímo nezabýval a zrušil jen napadené usnesení, kterým Nejvyšší soud odmítl dovolání. Nejvyšší soud vyšel z toho, že stěžovatelka nenapadla všechny právní závěry, na nichž stál rozsudek odvolacího soudu, ovšem pominul, že na nenapadené právní otázce rozsudek odvolacího soudu nestál, odvolací soud tento závěr zmínil jen mimochodem.
II.
Popis věci a její procesní vývoj
2. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí pro porušení jejích ústavně zaručených práv v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
3. Během rychlostní zkoušky konané ve 42. ročníku Barum Czech Rally Zlín 2012 vyjelo závodní vozidlo v důsledku chyby řidiče z trati a střetlo se s divákem, který na následky nehody zemřel. Pojišťovna uhradila za pořadatele závodu (vedlejší účastníky) pozůstalé manželce a dceři jednorázové odškodnění za nemajetkovou újmu ve výši 480 000 Kč. Pozůstalé se však žalobou domáhaly odškodnění také po stěžovatelce, kterou obecné soudy uznaly objektivně odpovědnou jako provozovatelku závodního vozidla podle § 427 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen "občanský zákoník"), a uložily jí povinnost uhradit pozůstalým celkem 480 000 Kč (věc skončila rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2019 sp. zn. 25 Cdo 724/2019), tedy stejnou částku, jakou obdržely již dříve od pojišťovny.
4. Stěžovatelka následně podala žalobu proti vedlejším účastníkům, v níž požadovala, aby jí společně a nerozdílně uhradili částku 480 000 Kč. Tvrdila, že automobilová soutěž měla povahu provozu zvlášť nebezpečného ve smyslu § 432 občanského zákoníku, a proto odpovědnost za nehodu nesli výhradně vedlejší účastníci jakožto organizátoři akce.
5. Okresní soud ve Zlíně napadeným rozsudkem žalobu zamítl. Automobilový závod nelze považovat za provoz zvlášť nebezpečný (§ 432 občanského zákoníku), neboť nejde o činnost, při níž by bezprostředně hrozilo nebezpečí vzniku závažných škod. Ovládání soutěžního vozidla spočívá v rukou řidiče, který by měl být schopen usměrňovat rychlost a směr jízdy tak, aby zvládl nástrahy trati a předešel nehodě. Nebylo tedy možné dovodit objektivní odpovědnost vedlejších účastníků. Okresní soud se rovněž zabýval tím, zda vedlejší účastníci neporušili obecnou prevenční povinnost (§ 415 občanského zákoníku), jejíž porušení může zakládat odpovědnost za škodu podle § 420 téhož zákona. Po zhodnocení závěrů znaleckého posudku však konstatoval, že pořadatelé nemohli předpokládat, že se soutěžní automobil může dostat až do místa vzdáleného zhruba 150 metrů od trati, kde byli diváci. Okresní soud proto dospěl k závěru, že vedlejší účastníci nebyli za nehodu solidárně odpovědní a stěžovatelce vůči nim nevznikl regresní nárok podle § 439 občanského zákoníku.
6. Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně k odvolání stěžovatelky rozsudek okresního soudu potvrdil. I podle krajského soudu automobilová soutěž není provozem zvlášť nebezpečným, proto nemohla být dovozena ani objektivní odpovědnost vedlejších účastníků jako pořadatelů soutěže. Neztotožnil se s tvrzením stěžovatelky, že riziko pro diváky nelze při rychlostní zkoušce vyloučit. Zdůraznil, že i za těchto podmínek je vozidlo ovladatelné a řidič si i při snaze o co nejrychlejší projetí trati musí počínat tak, aby nezpůsobil škodu. Rallye není činností, při níž by byly technické prostředky či přírodní síly natolik neovladatelné, že by okolí hrozilo přímé nebezpečí závažné škody. Krajský soud rovněž potvrdil závěry k obecné prevenční povinnosti. V průběhu řízení se neprokázalo, že by organizátoři vymezili trať, divácká místa nebo zakázané zóny v rozporu s tehdy uznávanými bezpečnostními standardy. Ze znaleckého posudku plyne, že organizátoři ani při vynaložení náležité obezřetnosti nemohli reálně předpokládat, že by v daném místě mohlo dojít k nehodě.
7. Krajský soud dále poznamenal, že pozůstalým byla již dříve vyplacena náhrada nemajetkové újmy pojišťovnou jednající za organizátora závodu. Každá z poškozených tak obdržela celkem 480 000 Kč, z toho polovinu od stěžovatelky a polovinu od organizátora závodu. I v případě, že by byla teoreticky prokázána tvrzená pochybení organizátora a dovozena jeho odpovědnost za škodu, žaloba by nemohla obstát. Tvrzená pochybení "neindikují" vyšší než poloviční podíl organizátora závodu na způsobené škodě.
8. Stěžovatelka podala proti rozsudku krajského soudu dovolání. Jeho přípustnost spatřovala v tom, že krajský soud se při posuzování odpovědnosti vedlejších účastníků podle § 420, resp. § 415 občanského zákoníku odchýlil od ustálené rozhodovací praxe. V této části dovolání se stěžovatelka vymezila proti závěrům krajského soudu, že pořadatelé nemohli vznik škody rozumně předvídat. Úvahy obecných soudů se rozcházely s tím, co uvedl znalec. Podle stěžovatelky existoval zásadní rozpor mezi provedenými důkazy, zjištěným skutkovým stavem a právním hodnocením. Nesouhlasila ani s úvahami krajského soudu, že i při dovození odpovědnosti pořadatelů by jejich podíl na škodě podle § 439 občanského zákoníku nebyl vyšší než polovina. S vyjetím z trati se při rychlostní zkoušce počítá, s diváky v nebezpečném místě ale ne. Eliminace rizika vzniku újmy na straně diváků byla na pořadateli, jen pořadatel má plnou účast na způsobeném následku. Další právní otázky vymezené v dovolání směřovaly k posouzení odpovědnosti vedlejších účastníků podle § 432 občanského zákoníku a posouzení sportovního podniku rallye jako provozu zvlášť nebezpečného. V souvislosti s tím stěžovatelka formulovala také právní otázky, zda objektivní odpovědnost podle § 432 občanského zákoníku může stát paralelně vedle odpovědnosti podle § 427 téhož zákona, tedy zda se tyto dva typy odpovědností vůči jednomu poškozenému mohou uplatnit vedle sebe. Podle stěžovatelky šlo o právní otázky v praxi dovolacího soudu dosud neřešené.
9. Nejvyšší soud dovolání odmítl. V části týkající se posouzení prevenční povinnosti pořadatelů ve smyslu § 415 občanského zákoníku dovolání trpělo vadami, neboť stěžovatelka neoznačila žádná konkrétní rozhodnutí, s nímž má být napadené rozhodnutí v rozporu. Ve vztahu k otázce určení podílů ve smyslu § 439 občanského zákoníku stěžovatelka nevymezila přípustnost vůbec.
10. Pro tento nález jsou klíčové následující úvahy Nejvyššího soudu: v části týkající se výkladu § 432 občanského zákoníku a posouzení automobilové soutěže rallye jako provozu zvlášť nebezpečného nebylo dovolání přípustné. Nejvyšší soud se těmito právními otázkami vůbec nezabýval, neboť jejich posouzení nemohlo mít na závěr rozsudku odvolacího soudu vliv. Odvolací soud totiž rozsudek založil rovněž na úvaze, že podíl pořadatelů na vzniku škody podle § 439 občanského zákoníku by nebyl vyšší než jedna polovina, kterou již v minulosti poškozeným uhradila jejich pojišťovna. Podle Nejvyššího soudu z kontextu napadeného rozsudku plyne, že úvahu o výši podílů krajský soud zvažoval ve vztahu k odpovědnosti za škodu jakéhokoli druhu, přičemž tento závěr nebyl dovoláním napaden (resp. stěžovatelka v této části dovolání vůbec nevymezila přípustnost). Zpochybnění pouze jednoho z více právních závěrů, na nichž bylo založeno napadené zamítavé rozhodnutí, se nemohlo nijak projevit v právním postavení stěžovatelky. I kdyby snad bylo dovozeno, že vedlejší účastníci jsou odpovědní podle § 432 občanského zákoníku, šlo by jak na straně stěžovatelky, tak na straně vedlejších účastníků o stejný druh (objektivní) odpovědnosti a není důvod, proč by měla být odpovědnost stěžovatelky nižší než u vedlejších účastníků.
III.
Argumentace stěžovatelky
11. Stěžovatelka je přesvědčená, že dovolání obsahovalo všechny podstatné právní otázky a bylo možné ho věcně projednat. Upozorňuje na to, že ve stejné době, kdy Nejvyšší soud její dovolání odmítl, v jiné věci dovodil objektivní odpovědnost pořadatele motokrosového závodu jako provozu zvlášť nebezpečného (rozsudek ze dne 20. 8. 2024 č. j. 25 Cdo 3108/2023-405). Podle stěžovatelky může každý, kdo se domáhá soudní ochrany, očekávat, že jeho věc bude rozhodnuta obdobně jako jiné srovnatelné případy. Dále rozvádí argumenty, že je nezbytné odlišit judikaturu týkající se závodů automobilů (či motocyklů) na autodromech, kde jsou diváci odděleni od tratě bezpečnostními bariérami, od nynějšího případu rychlostní zkoušky rallye, jejíž trasa vede po veřejných komunikacích a diváci se často nachází jen několik metrů od projíždějících soutěžních vozidel. V této souvislosti podrobně popisuje charakter soutěže rallye a vysvětluje, proč jsou nesprávné závěry obecných soudů, že řidič soutěžního vozu má být schopen kontrolovat rychlost a směr jízdy a zabránit vzniku škody.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
12. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je řádně zastoupena (§ 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Vyčerpala též všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnost je přípustná.
V.
Shrnutí řízení před Ústavním soudem
13. Ústavní soud si vyžádal spis vedený u okresního soudu a vyzval účastníky, aby se k ústavní stížnosti vyjádřili (§ 42 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
14. Okresní soud ve vyjádření mj. uvedl, že závěr o podílu pořadatelů na způsobené škodě podle § 439 občanského zákoníku je závislý na posouzení jejich odpovědnosti za škodu způsobenou provozem zvlášť nebezpečným nebo porušením prevenční povinnosti. Pouze tehdy, je-li dovozena společná odpovědnost více škůdců, lze vyhodnocovat jejich podíly na způsobené škodě. Proto podíly na škodě okresní soud nijak nevyčísloval.
15. Krajský soud sdělil, že je mu známo aktuální rozhodnutí Nejvyššího soudu, ve kterém dovodil odpovědnost pořadatele motokrosového závodu podle § 432 občanského zákoníku. Usnesení Nejvyššího soudu v nynější věci přesto obstojí, neboť stěžovatelka dovoláním nenapadla všechny důvody uvedené v rozsudku krajského soudu. Z hlediska procesní ekonomie řízení proto nebylo třeba, aby se Nejvyšší soud vyjadřoval k výkladu § 432 občanského zákoníku. Potenciální odpovědnost pořadatele podle uvedeného ustanovení by byla v konkurenci s odpovědností stěžovatelky podle § 427 občanského zákoníku. V případě, že by odpovědnost pořadatele vycházela pouze z objektivního principu, aniž bylo prokázáno nějaké jeho konkrétní pochybení, nemohl by podíl na náhradě škody přesáhnout jednu polovinu. V předcházejícím řízení bylo zjištěno, že stěžovatelka nese odpovědnost za vzniklou škodu, neboť jízda soutěžního vozidla, které provozovala, byla nepřiměřená. V případě souběhu odpovědností by proto bylo na místě upravit poměr na způsobené škodě spíše v její neprospěch.
16. Nejvyšší soud konstatoval, že dovolací přezkum má svá pravidla. Stěžovatelka v souvislosti s otázkou určení podílů účastníků na vzniklé škodě nevymezila předpoklady přípustnosti dovolání, a proto tuto úvahu krajského soudu nemohl věcně přezkoumat. Šlo přitom o jeden z důvodů, na kterém krajský soud založil závěr o nedůvodnosti žaloby. Nejvyšší soud se proto již nezabýval otázkou, zda je soutěž rallye považována za provoz zvlášť nebezpečný, neboť ani její odlišné posouzení by nemělo vliv na rozhodnutí o nedůvodnosti žaloby. Za nedůvodné označil rovněž námitky, podle nichž nerespektoval legitimní očekávání stěžovatelky, pokud v obdobné věci dovodil objektivní odpovědnost pořadatelů. V nynější věci se totiž s ohledem na vady dovolání touto otázkou vůbec zabývat nemohl. Jde navíc o polemiku s výkladem podústavního práva, která nedosahuje ústavněprávní roviny. S ohledem na konkrétní okolnosti by nepovažoval úvahu krajského soudu o minimálně polovičním podílu stěžovatelky na vzniklé újmě za nepřiměřenou. V řízení se prokázalo, že soutěžní automobil vyjel z trasy v důsledku pochybení řidiče, na vzniku nehody se podílelo nebezpečí, které je s provozem dopravy spojeno. Nejvyšší soud proto navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
17. Vedlejší účastníci se k věci vyjádřili společným podáním, v němž poukázali na to, že dovolání bylo odmítnuto, jelikož stěžovatelka řádně nevymezila dovolací důvody. Procesní neúspěch si tak způsobila sama. Stěžovatelka nyní jen polemizuje s výkladem podústavního práva, nevysvětluje ale, jakým způsobem měl tento výklad zasáhnout do jejích základních práv. Úkolem Ústavního soudu není sjednocování soudní praxe. Stěžovatelka by navíc nebyla v řízení úspěšná ani podle podpůrného závěru krajského soudu o výši podílů na způsobené škodě. Vedlejší účastníci se ztotožnili také s názorem obecných soudů, že řidič nese odpovědnost za ovládání soutěžního vozidla a má předcházet dopravním nehodám. Rozsáhlá argumentace stěžovatelky k různým aspektům automobilových závodů, včetně rozdílu mezi rallye a závodem na autodromu, je pro posouzení věci nepodstatná. Vedlejší účastníci navrhli ústavní stížnost zamítnout a požádali o přiznání náhrady nákladů řízení.
18. Ústavní soud zaslal jednotlivá vyjádření stěžovatelce, účastníkům řízení a vedlejším účastníkům na vědomí. Žádné další reakce již neobdržel.
19. Ústavní soud dospěl k závěru, že není nutné nařizovat ústní jednání, neboť od jednání nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).
VI.
Posouzení ústavní stížnosti
20. Ústavní soud posoudil nejprve (a ve výsledku pouze) námitky směřující proti odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem.
21. Ústavně zaručené právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny) garantuje jednotlivci možnost domáhat se stanoveným postupem ochrany práv před nezávislým a nestranným soudem. Ani rozhodování o dovolání není vyjmuto z ústavní ochrany. Při posuzování bezvadnosti dovolání nelze postupovat příliš formalisticky, chybné posouzení vady dovolání totiž může znemožnit přístup k dovolacímu soudu (srov. nedávno např. nález ze dne 5. 3. 2025 sp. zn. IV. ÚS 2940/24, EOP Distribuce, body 12 až 14).
22. V nynější věci Nejvyšší soud shledal dovolání zčásti vadným proto, že stěžovatelka dostatečně nevymezila předpoklady jeho přípustnosti (u otázky týkající se obecné prevenční povinnosti pořadatelů neuvedla žádná konkrétní rozhodnutí, s nímž je napadený rozsudek krajského soudu v rozporu). Zde nelze Nejvyššímu soudu nic vyčíst.
23. Dalšími právními otázkami, které podle stěžovatelky dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny, se Nejvyšší soud již nezabýval. Šlo přitom o klíčové argumenty, na nichž stěžovatelka od počátku sporu stavěla důvodnost uplatněného nároku, zejména zda automobilová soutěž rallye naplňuje znaky provozu zvlášť nebezpečného (§ 432 občanského zákoníku). Stěžovatelka v této souvislosti formulovala v dovolání nejen konkrétní právní otázku, ale rovněž vymezila předpoklad přípustnosti (otázka v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud neřešená). Podle Nejvyššího soudu však věcný přezkum těchto námitek nemohl ovlivnit výsledek řízení, neboť samostatně obstojí druhý důvod, pro který krajský soud odvolání zamítl - posouzení velikosti podílů jednotlivých škůdců na vzniklé škodě ve smyslu § 439 občanského zákoníku. Ve vztahu k této otázce totiž stěžovatelka podle Nejvyššího soudu přípustnost dovolání účinně nevymezila.
24. Ústavní soud nezpochybňuje judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž spočívá-li rozsudek odvolacího soudu na posouzení vícero právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno. Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek za tohoto stavu výsledek sporu ovlivnit nemůže, dovolání je tak nepřípustné jako celek (srov. opět nález IV. ÚS 2940/24, EOP Distribuce, body 15 a 16).
25. Taková situace však v nynějším případě nenastala. Podíl škůdců na vzniklé škodě ve smyslu § 439 občanského zákoníku okresní soud neprokazoval, rozsudek založil na závěru, že vedlejší účastníci nemají objektivní odpovědnost za škodu (§ 432 občanského zákoníku), ani neporušili obecnou prevenční povinnost (§ 415 občanského zákoníku). Ani krajský soud nerozvedl konkrétnější úvahy, proč by při (eventuální) souběžné odpovědnosti stěžovatelky (provozovatelky vozidla) a pořadatelů měla být jejich účast na způsobené škodě stejná, případně proč by podíl pořadatelů neměl přesáhnout jednu polovinu. Krajský soud pouze (nad rámec nosných důvodů rozhodnutí) v bodě 22 rozsudku neurčitě poznamenal, že "pokud by i teoreticky byla prokázána žalobkyní [tj. stěžovatelkou] tvrzená pochybení organizátorů a byla dovozena jejich odpovědnost za škodu, tak by žaloba neobstála, protože tvrzená pochybení neindikují vyšší než poloviční podíl organizátora závodu na způsobené škodě".
26. Nejvyšší soud v návaznosti na to v napadeném usnesení uzavřel, že "byť to nebylo v rozsudku odvolacího soudu výslovně zmíněno, z jeho obsahu (kontextu) nepochybně vyplývá, že odvolací soud při úvaze o výši podílu zvažoval odpovědnost za škodu jakéhokoli druhu, ať již objektivní či obecnou". Takový závěr však s ohledem na stručnost a neurčitost úvah v bodě 22 rozsudku krajského soudu nelze přijmout. Úvaha krajského soudu o účasti jednotlivých škůdců na škodě netvoří nosný důvod rozhodnutí, který by obstál samostatně. Úvahu, v jaké míře se škůdci na vzniku škody podíleli, nelze nahradit prostým (a důkazně nepodloženým) tvrzením o nanejvýš polovičním podílu pořadatelů na vzniklé škodě.
27. Lze souhlasit s Nejvyšším soudem, že stěžovatelka ve vztahu k otázce určení podílů ve smyslu § 439 občanského zákoníku nevymezila přípustnost dovolání. Nic takového však vůbec činit nemusela. Dovolatele jistě nelze nutit, aby napadali v dovolání též podobné hypotetické úvahy odvolacího soudu, zmíněné jen mimochodem. Nejvyšší soud proto neměl rezignovat přinejmenším na kvazimeritorní přezkum stěžejní sporné otázky, tj. posouzení přípustnosti stěžovatelkou tvrzené právní otázky objektivní odpovědnosti pořadatele automobilové soutěže rallye za škodu podle § 432 občanského zákoníku.
28. Proto neobstojí závěr Nejvyššího soudu, že stěžovatelka v souvislosti s posouzením objektivní odpovědnosti pořadatelů podle § 432 občanského zákoníku musela vymezit přípustnost dovolání též u otázky podílu pořadatelů na vzniklé škodě.
29. Judikaturní vývoj přitom naznačuje, že otázka odpovědnosti pořadatelů automobilových či motokrosových závodů a jejich případné společné odpovědnosti s dalším subjekty (provozovatelem vozidla, řidičem - závodníkem) představuje aktuální a právně významné téma. To potvrzuje i nedávný rozsudek Nejvyššího soudu, na který poukázala stěžovatelka v ústavní stížnosti (rozsudek ze dne 20. 8. 2024 sp. zn. 25 Cdo 3108/2023). Otázky nastolené v dovolání stěžovatelky proto zasluhovaly podrobnější a přesvědčivější vypořádání. Rozhodně nebylo možné říci, že rozsudek krajského soudu stál na vícero samostatně udržitelných důvodech. Tyto důvody krajský soud nemohl "dovysvětlit" teprve ve vyjádření k ústavní stížnosti.
VII.
Závěr
30. Ústavní soud dospěl k závěru, že rozhodnutím Nejvyššího soudu, kterým odmítl stěžovatelčino dovolání z důvodu, který ve skutečnosti nebyl naplněn, došlo k porušení práva stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
31. Ústavní soud proto ústavní stížnosti v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu vyhověl a napadené usnesení zrušil [§ 82 odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. V dalším řízení bude povinností Nejvyššího soudu opětovně posoudit dovolání stěžovatelky z hlediska splnění zákonem stanovených procesních předpokladů, přitom bude vázán právním názorem vysloveným v tomto nálezu. Ústavní soud však nepředjímá výsledek posouzení přípustnosti (tím méně eventuální důvodnosti) dovolání.
32. Ve zbývající části Ústavní soud ústavní stížnost jako nepřípustnou odmítl [§ 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu], neboť v návaznosti na zrušení usnesení Nejvyššího soudu a s ohledem na zásadu minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů mu již dále nepřísluší přezkoumávat napadená rozhodnutí okresního a krajského soudu. Tento přezkum bude nyní na Nejvyšším soudu, který o dovolání znovu rozhodne. Ústavní stížnost proti rozsudkům okresního soudu a krajského soudu je tak procesním prostředkem předčasným (shodně např. nález ze dne 4. 9. 2024 sp. zn. IV. ÚS 1627/24, Bartízalová, body 18 a 27).
33. Ústavní soud nevyhověl návrhu vedlejších účastníků na náhradu nákladů řízení. Jak Ústavní soud konstantně uvádí, všichni účastníci i vedlejší účastníci řízení před Ústavním soudem si zásadně nesou své vlastní náklady (srov. § 62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Přiznání náhrady nákladů tohoto specifického řízení, které mimo jiné nepodléhá soudním poplatkům, je záležitostí ojedinělou (nález ze dne 10. 6. 2024 sp. zn. II. ÚS 483/23, bod 18). Ústavní soud neshledal důvody, které by výjimečné přiznání náhrady nákladů vedlejších účastníků v řízení před Ústavním soudem dostatečně opodstatňovaly a ani vedlejší účastníci v tomto ohledu neuvedli žádné konkrétní skutečnosti. V řízení o ústavní stížnosti ostatně uspěla stěžovatelka.
Autor: US