// Profipravo.cz / Z rozhodnutí dalších soudů 09.05.2025
ÚS: Odůvodnění rozhodnutí o nepřípustnosti dovolání
Nejvyšší soud poruší právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jestliže odmítne dovolání jako ze zákona nepřípustné podle § 238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, proto, že předmětem řízení o dovolání je peněžité plnění sestávající z více nároků, které samostatně nepřevyšují částku 50 000 Kč, a náležitě neodůvodní, proč jde o nároky se samostatným skutkovým základem, resp. proč má za to, že se dovolání netýká právních otázek, jejichž řešení je dílčím nárokům společné.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 2749/23, ze dne 26. 3. 2025
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zaručená čl. 32 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatelka dne 20. 4. 2018 utrpěla úraz v mateřské škole. Z tohoto důvodu podala žalobu na vedlejší účastnici o zaplacení částky 98 000 Kč jako náhrady škody za újmu na zdraví. Okresní soud v Uherském Hradišti (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem žalobu zamítl. Vycházel přitom z § 2910 a § 2921 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, přičemž posuzoval primárně to, zda vedlejší účastnice porušila svou povinnost náležitého dohledu nad stěžovatelkou. Shledal, že vedlejší účastnice, resp. jí pověřené dozorující osoby nezanedbaly žádnou zákonnou povinnost. Nebylo tedy zjištěno zavinění jako předpoklad odpovědnosti za újmu na zdraví.
3. Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně (dále jen "krajský soud") rozsudek okresního soudu k odvolání stěžovatelky potvrdil a změnil pouze výši nákladů řízení. Ztotožnil se se skutkovými zjištěními i rozsahem provedeného dokazování, a proto nevyhověl dalším důkazním návrhům stěžovatelky. Stěžovatelku poučil, že je proti jeho rozhodnutí přípustné dovolání.
4. Stěžovatelka následně podala dovolání, které Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle § 238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."), tj. ze zákona, nikoli z důvodu závisejícího na jeho uvážení. Dospěl totiž k závěru, že se stěžovatelka domáhala tří samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového stavu. Přípustnost tedy podle něj bylo nutné posuzovat ke každému nároku zvlášť, přičemž žádný z nich nepřesahoval zákonnou hranici 50 000 Kč.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka spatřuje porušení svých práv v tom, že v důsledku právní úpravy účinné ke dni vzniku újmy na zdraví s ní bylo zacházeno nerovně. Namítá, že pouze legislativní chybou se na ni nevztahovalo zvláštní ustanovení § 391 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění účinném do 31. 5. 2020. Podle něj právnické osoby vykonávající činnost školských zařízení odpovídaly za škodu, která vznikla žákům základních škol a základních uměleckých škol při vyučování nebo v přímé souvislosti s ním. Nebylo tedy nutné prokazovat porušení zákonné povinnosti. Šlo navíc o pracovněprávní řízení, na nějž nedopadá zákonná výluka přípustnosti dovolání podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
6. Žáci mateřských škol byli z tohoto příznivějšího režimu bezdůvodně vyloučeni, a to až do nabytí účinnosti zákona č. 366/2019 Sb., tj. od 1. 6. 2020. Do té doby se svých nároků museli domáhat podle občanského zákoníku.
7. K přípustnosti a včasnosti ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že dovolání, které bylo odmítnuto ze zákonných důvodů, podala na základě vadného poučení krajského soudu, a proto by jí vyčerpání tohoto mimořádného opravného prostředku nemělo jít k tíži.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil procesní předpoklady řízení a shledal, že ústavní stížnost splňuje náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu a byla podána včas (k tomu viz též bod 20 tohoto nálezu) oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatelka je v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu zastoupena advokátem. K podání ústavní stížnosti zmocnil advokáta otec stěžovatelky jako její zákonný zástupce. Právní jednání za stěžovatelku schválil a souhlas s vedením soudního řízení v této věci udělil okresní soud rozsudkem ze dne 3. 9. 2020 č. j. Nc 3026/2020-45. Ústavní stížnost je přípustná, neboť před jejím podáním stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný.
IV.
Vyjádření k ústavní stížnosti a replika stěžovatelky
9. Ústavní soud si vyžádal vyjádření okresního soudu, krajského soudu, Nejvyššího soudu a vedlejší účastnice. Jejich vyjádření následně zaslal stěžovatelce na vědomí a poskytl jí příležitost k případné replice.
10. Krajský soud ve vyjádření uvedl, že rozhodl podle zákonné úpravy platné a účinné ke dni vydání svého rozhodnutí, kterou neshledal rozpornou s ústavním pořádkem. Ohledně správnosti poučení odkázal na rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2023 sp. zn. 31 Cdo 1178/2023, podle kterého má písemné vyhotovení rozhodnutí odvolacího soudu obsahovat poučení o přípustnosti dovolání podle toho, zda předmětem řízení bylo peněžité plnění v souhrnu převyšující částku 50 000 Kč. Přípustnost dovolání pak posuzuje Nejvyšší soud. Má tedy za to, že stěžovatelku poučil správně.
11. Nejvyšší soud ve vyjádření setrval na svých závěrech o nepřípustnosti dovolání. Připomněl, že stěžovatelka proti tomuto závěru žádné námitky nevznesla.
12. Okresní soud se vyjádřil tak, že postupoval podle účinné právní úpravy. Důvodem její následné změny nebyla podle důvodové zprávy nerovnost, ale to, že právnické osoby provozující jak základní, tak mateřskou školu, byly nuceny uzavírat více pojistných smluv. Podle okresního soudu by výsledek řízení nebyl jiný ani v případě, že by bylo postupováno podle zákoníku práce. I ten, kdo odpovídá za škodu vzniklou pracovním úrazem, se může odpovědnosti zprostit, jestliže prokáže, že postižený žák svým zaviněním porušil předpisy nebo jiné příkazy, zákazy a pokyny o bezpečnosti a ochraně zdraví, ač byl s nimi řádné seznámen a jejich znalost a dodržování byly kontrolovány a vyžadovány, a že toto porušení bylo alespoň jednou z příčin.
13. Vedlejší účastnice připustila, že poučení krajského soudu o přípustnosti dovolání bylo vadné. Tato skutečnost neměla za následek porušení práv stěžovatelky. Ohledně posouzení nepřípustnosti dovolání z důvodu bagatelnosti se vedlejší účastnice ztotožnila se závěrem Nejvyššího soudu, že je třeba přípustnost posuzovat ke každému nároku zvlášť. Naopak nesouhlasí se stěžovatelkou, že právní úprava, podle níž byla věc posouzena, zakládala nerovné zacházení vůči dětem v mateřských školách. Nešlo o chybu zákonodárce, neboť ten měl mnoho možností, jak právní úpravu změnit. Důvody změny byly nakonec úplně jiné, kromě problémů s uzavíráním pojistných smluv šlo také o zavedení povinné předškolní docházky. Stěžovatelka se argumentací o nedůvodném nerovném zacházení snaží dosáhnout nepřípustného retroaktivního uplatnění § 391 odst. 2 zákoníku práce na její věc.
14. Stěžovatelka ve své replice nepovažovala za podstatné vyjádřit se k otázce nepřípustnosti dovolání. Nesouhlasí s interpretací důvodové zprávy k zákonu č. 366/2019 Sb. zastávanou okresním soudem a vedlejší účastnicí. I důvodová zpráva hovoří o tom, že pro odlišný přístup k žákům základních škol a dětem v mateřských školách neexistuje po zavedení povinné školní docházky přesvědčivý důvod. Nesouhlasí ani s tím, že by výsledek řízení byl stejný i v případě, že by bylo postupováno podle zákoníku práce. Odpovědnost je podle ní v zákoníku práce konstruována tak, že čím je nižší stupeň školy, tím se odpovědnost za škodu vzniklou žákovi nebo studentovi více blíží absolutní objektivní odpovědnosti. Jediným myslitelným liberačním důvodem by mohl být exces na straně poškozeného. Dále je podle stěžovatelky nepřípustné nadřazovat problémy se sjednáním vhodné pojistné smlouvy nad zájmy stěžovatelky. Množství novelizací zákoníku práce nijak nesouvisí s tím, zda dříve účinná právní úprava byla diskriminační či nikoli.
V.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
15. Ústavní soud nejprve z hlediska ústavnosti přezkoumal usnesení Nejvyššího soudu. Posoudil, zda bylo dovolání stěžovatelky správně odmítnuto jako ze zákona nepřípustné podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Stěžovatelka posouzení nepřípustnosti jejího dovolání Nejvyšším soudem v ústavní stížnosti ani následné replice výslovně nezpochybnila (pouze namítla, že pokud by její věc byla posouzena podle § 391 odst. 2 zákoníku práce, výluka zmíněného ustanovení o. s. ř. by se neuplatnila). Ústavní soud se nicméně touto otázkou musel zabývat z úřední moci, a to mj. s ohledem na princip subsidiarity přezkumu rozhodnutí obecných soudů a zásadu minimalizace zásahů do jejich rozhodovací činnosti.
16. Ústavní soud připomíná, že se ve své judikatuře zákonnou úpravou dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku již opakovaně zabýval. Stejně tak se vyjadřoval k výkladu ustanovení týkajících se důvodů pro odmítnutí dovolání. Týž výrok "dovolání se odmítá" může mít v řízení o ústavní stížnosti různé konsekvence v závislosti na tom, proč k odmítnutí dovolání došlo. O porušení práva na přístup k soudu půjde mj. tehdy, došlo-li k odmítnutí dovolání z některého ze zákonných důvodů, ač tento důvod nebyl dán. Tak tomu bude například v situacích, kdy Nejvyšší soud odmítne dovolání jako opožděné, ač bylo podáno včas [nález ze dne 17. 2. 2005 sp. zn. II. ÚS 312/03 (N 30/36 SbNU 343)], odmítne jej jako vadné, ač žádnou vadou netrpělo [nález ze dne 30. 3. 2021 sp. zn. IV. ÚS 2071/20 (N 66/105 SbNU 209)] nebo dovolání či jeho část podřadí pod některou z výluk stanovenou v § 238 o. s. ř., ač na něj nedopadala (nález ze dne 28. 2. 2023 sp. zn. IV. ÚS 92/23). K ústavněprávnímu přezkumu dalších možností odmítnutí dovolání blíže viz např. nález ze dne 31. 10. 2023 sp. zn. III. ÚS 647/23, body 29 a 30.
17. Jde-li o uplatnění výluky z přípustnosti dovolání podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tak jako v nyní posuzované věci, je třeba vzít v potaz zejména nedávný rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2023 č. j. 31 Cdo 1178/2023-31, jehož účelem bylo sjednotit výklad uvedeného zákonného ustanovení, a to mj. i v přímé návaznosti na dřívější judikaturu Ústavního soudu [např. nález ze dne 24. 11 2020 sp. zn. III. ÚS 2891/20 (N 219/103 SbNU 24)]. Nynější jednotný přístup Nejvyššího soudu k posuzování tzv. podlimitních nároků Ústavní soud ve svých nedávných rozhodnutích aproboval, a dokonce uvítal, neboť je k dovolatelům a jejich právu na přístup k soudu příznivější (srov. např. nález ze dne 17. 1. 2024 sp. zn. III. ÚS 2676/22 nebo nález ze dne 6. 9. 2024 sp. zn. II. ÚS 1679/24).
18. I podle sjednocujícího rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 31 Cdo 1178/2023-31 nadále platí, že v řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků, odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z nich povahu samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba vždy zkoumat samostatně, a to bez ohledu na to, že tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem. Samostatnost nároku se pak posuzuje podle toho, zda jsou skutečnosti rozhodné pro posouzení opodstatněnosti dílčích nároků rozdílné, třebaže se odvíjejí od téže události.
19. Je-li ovšem v době vydání rozhodnutí odvolacího soudu napadeného dovoláním předmětem řízení peněžité plnění převyšující 50 000 Kč, které se skládá z nároků, jež, ač mají původ v téže události, jsou obecně vzato pokládány za nároky se "samostatným skutkovým základem", z nichž každý samostatně nepřevyšuje 50 000 Kč, omezení přípustnosti dovolání podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se neuplatní, jestliže se dovolání týká právních otázek, jejichž řešení je těmto nárokům společné (vychází ze skutkového základu těmto nárokům společného). V pochybnostech nemůže Nejvyšší soud dovolání odmítnout, neboť výjimku z pravidla je nutno vykládat restriktivně a v hraničních případech ve prospěch přípustnosti dovolání.
20. Ačkoli se tedy dovoláním napadené rozhodnutí týká více tzv. podlimitních nároků, které by samostatně podléhaly výluce z přípustnosti dovolání pro jejich bagatelnost, uplatnění této výluky bude záviset na individuálních okolnostech posuzované věci. Tím je do hodnocení (ne)přípustnosti dovolání vnesen prvek uvážení, který se propisuje i do poučovací povinnosti odvolacích soudů (blíže viz zmíněný nález sp. zn. II. ÚS 1679/24). Je-li tedy v době vydání rozhodnutí odvolacího soudu předmětem řízení peněžité plnění, které v souhrnu převyšuje 50 000 Kč, musí poučení obsahovat informaci o přípustnosti dovolání (srov. též zmíněný sjednocující rozsudek Nejvyššího soudu č. j. 31 Cdo 1178/2023-31). Z uvedeného je proto patrné, že poučení, které v nyní posuzované věci obdržela stěžovatelka od krajského soudu, bylo správné. Proto je její ústavní stížnost včasná i proti napadeným rozsudkům okresního soudu a krajského soudu.
21. Ústavní soud dále připomíná, že nedílnou součástí ústavních záruk vyplývajících zejména z čl. 36 odst. 1 Listiny je taktéž řádné odůvodnění soudních rozhodnutí. Jestliže tedy Nejvyšší soud odmítne dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jehož předmětem bylo v době jeho vydání peněžité plnění, které v souhrnu převyšuje 50 000 Kč (resp. proti části takového rozhodnutí v rozsahu peněžitého plnění, které v souhrnu převyšuje 50 000 Kč), je povinen řádně odůvodnit, proč jde podle něj o peněžité plnění složené z více nároků se samostatným skutkovým základem a proč se dovolání netýká právních otázek, jejichž řešení je těmto dílčím nárokům společné (blíže viz zmíněný nález sp. zn. III. ÚS 2676/22).
22. Stěžovatelka v nyní posuzované věci dovoláním napadla rozsudek krajského soudu, jehož předmětem bylo v době jeho vydání peněžité plnění sestávající z nároku na bolestné ve výši 45 000 Kč, na náhradu za ztížení společenského uplatnění ve výši 50 000 Kč a na náhradu nákladů spojených s vypracováním znaleckého posudku ve výši 3 000 Kč. Samostatně šlo tedy o tzv. podlimitní nároky.
23. V nyní posuzované věci Nejvyšší soud odmítl dovolání jako nepřípustné, neboť dospěl k závěru, že je dána výluka podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nevysvětlil, proč se zde neuplatní výjimka pro pracovně právní vztahy. Stěžovatelkou uplatněné nároky Nejvyšší soud považoval za samostatné a odvíjející se od odlišného skutkového základu a jednotlivě nepřevyšující 50 000 Kč. I za předpokladu, že dílčí nároky stěžovatelky jsou skutečně samostatné, bylo povinností Nejvyššího soudu se zabývat při posuzování objektivní nepřípustnosti tím, zda je řešení stěžovatelkou v dovolání uplatněné právní otázky (ve smyslu § 237 o. s. ř.) týkající se "odpovědnosti za škodu způsobenou mladistvé osobě osobou provádějící činnost na základě školského zákona, která není uvedena v § 391 zákoníku práce" dílčím nárokům, v součtu přesahujících 50 000 Kč, společné. K tomuto předpokladu uplatnění výluky podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného usnesení také nevyjádřil. Nutno dodat, že Nejvyšší soud posuzuje (ne)přípustnost dovolání z úřední moci, dovolatelé nejsou povinni uvádět, proč podle nich není jimi uplatněný nárok bagatelní. Popsaným postupem tedy Nejvyšší soud porušil právo stěžovatelky na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí a přístup k soudu.
VI.
Závěr
24. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska působnosti dané mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je částečně důvodná, neboť napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
25. Z tohoto důvodu Ústavní soud podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti částečně vyhověl a napadené usnesení Nejvyššího soudu podle § 82 odst. 3 písm. a) téhož zákona zrušil. Ve zbytku, tj. ve vztahu k napadeným rozsudkům okresního soudu a krajského soudu, Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, a to s ohledem mj. na princip subsidiarity a zásadu minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů. Zrušením napadeného usnesení Nejvyššího soudu se totiž stěžovatelce znovu otevírá prostor k projednání jejích stížnostních námitek v soustavě obecných soudů. I jejich úkolem je přitom ochrana ústavnosti. Posouzení námitek stěžovatelky Ústavním soudem by proto bylo v tuto chvíli předčasné.
26. Výše uvedeným způsobem Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, neboť měl za to, že od něho nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).
27. V dalším řízení bude úkolem Nejvyššího soudu znovu posoudit přípustnost dovolání stěžovatelky, a to nejen v souladu s judikaturou Ústavního soudu, ale i v souladu s východisky rozsudku č. j. 31 Cdo 1178/2023-315, zejména jeho bodem 61. Závěr o objektivní nepřípustnosti nemůže učinit, aniž by se zaměřil na to, zda se stěžovatelkou v dovolání uplatněná právní otázka týkající se "odpovědnosti za škodu způsobenou mladistvé osobě osobou provádějící činnost na základě školského zákona, která není uvedena v § 391 zákoníku práce" vztahuje ke skutkovému základu věci, který je uplatněným samostatným odpovědnostním nárokům (v součtu přesahujících 50 000 Kč) společný. V případě pochybností musí přípustnost dovolání posoudit ve prospěch stěžovatelky. Své závěry je Nejvyšší soud povinen náležitým způsobem odůvodnit.
28. Na tomto místě je zároveň třeba zdůraznit, že obecné soudy včetně Nejvyššího soudu jsou právním názorem Ústavního soudu vázány [čl. 86 odst. 2 Ústavy, blíže viz např. nález ze dne 18. 11. 1998 sp. zn. I. ÚS 77/97 (N 142/12 SbNU 317)].
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 26. března 2025
Josef Fiala v. r.
předseda senátu
Odlišné stanovisko soudce Josefa Fialy ke II. výroku nálezu Ústavního soudu ze dne 26. března 2025 sp. zn. IV. ÚS 2749/23
Na základě § 22 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, podávám odlišné stanovisko ke II. výroku nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2025 sp. zn. IV. ÚS 2749/23 a jeho odůvodnění:
Souhlasím se závěrem, že Nejvyšší soud odmítnutím dovolání s odůvodněním, že je nepřípustné podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. porušil právo stěžovatelky na soudní ochranu. Její dostatečnou satisfakcí by byl pouze tzv. akademický výrok (tj. I. výrok nálezu), kasační II. výrok je pouhým "papírovým tygrem" zbytečně prodlužující soudní řízení. Již na první pohled je totiž zřejmé, že rozhodnutí obecných soudů zamítajících stěžovatelčinu žalobu nebylo založeno na otázce týkající se "odpovědnosti za škodu způsobenou mladistvé osobě osobou provádějící činnost na základě školského zákona, která není uveden v § 391 zákoníku práce"(bod 29. dovolání). Stranou pozornosti ponechávám posouzení (přísluší výlučně Nejvyššímu soudu), zda dovolání obsahuje všechna zákonem předepsaná essentialia negotii.
Z uvedeného důvodu nesouhlasím se zněním II. výroku nálezu, přičemž Ústavní soud měl stěžovatelčinu ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný usnesením odmítnout, ev. jako návrh nedůvodný nálezem zamítnout.
V Brně 26. března 2025
Josef Fiala v. r.
Autor: US