// Profipravo.cz / Z rozhodnutí dalších soudů 02.05.2025
ÚS: Právo znalce vyjádřit se k rozhodování o znalečném
Nenařídí-li soud v odvolacím řízení, v němž podstatným způsobem sníží výši znalečného z důvodů neuplatněných v odvolání, jednání nebo jinak neumožní znalci vyjádřit se k důvodům jeho rozhodnutí, dojde takovým postupem k porušení práva znalce na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a práva na řádně vedený proces podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 3014/22, ze dne 12. 3. 2025
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I.
Vymezení věci a shrnutí řízení před obecnými soudy
1. Stěžovatelé se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení práva na ochranu majetku a s ním spojeného legitimního očekávání podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina).
2. Okresní soud v Liberci (dále jen "okresní soud") ustanovil dne 29. 9. 2021 stěžovatele znalci v opatrovnickém řízení o péči a výživě před a po rozvodu, aby provedli psychologické znalecké zkoumání pro rozhodování o určení způsobu a rozsahu péče o nezletilého. Dne 14. 10. 2021, v rámci komunikace mezi stěžovateli a okresním soudem, první stěžovatel informoval soud o tom, že v důsledku tehdy stále čerstvé úpravy znaleckého práva zákonem č. 254/2019 Sb., o znalcích, znaleckých kancelářích a znaleckých ústavech ("dále jen znalecký zákon") a související vyhláškou č. 503/2020 Sb., o výkonu znalecké činnosti, jsou požadavky na přezkoumatelnost znaleckých posudků přísnější než dříve. Upozornil, že proto je jejich vypracování náročnější i nákladnější. Informoval okresní soud, že se cena posudku může pohybovat i nad hranici 100 000 Kč bez DPH, a požádal tento soud, aby případně stěžovatele vyrozuměl o upuštění od vypracování znaleckého posudku. Na tuto zprávu okresní soud nijak nereagoval. Stěžovatelé proto s okresním soudem i dále komunikovali o způsobu a rozsahu provedení znaleckého posudku.
3. Spolu s vypracovaným posudkem zaslali stěžovatelé dne 28. 2. 2022 okresnímu soudu vyúčtování odměny znalců, přičemž první stěžovatel znalečné vyčíslil na celkovou částku 74 921 Kč včetně DPH a druhá stěžovatelka na celkovou částku 30 342 Kč. Usnesením ze dne 29. 3. 2022 č. j. 11 Nc 50007/2021-174 okresní soud vyúčtované znalečné obou stěžovatelů paušálně snížil o 40 %. Výsledné částky tedy určil tak, že prvnímu stěžovateli přiznal částku 48 664 Kč (tedy cca 65 % jím vypočtené částky) a druhé stěžovatelce částku 18 882 Kč (tedy cca 62 % jí vypočtené částky). Snížení částky odůvodnil okresní soud zejména nepřiměřeností počtu hodin, které stěžovatelé vykázali, přičemž vyšel ze srovnání s jinými znaleckými posudky ve stejných oborech. Okresní soud v usnesení uvedl, že nelze laicky hodnotit dobu nezbytnou pro zpracování znaleckého posudku, a proto je nezbytné vycházet ze srovnání v obdobných znaleckých oborech. Dle okresního soudu je znalecká činnost činností neziskovou, která nemá sloužit k maximalizaci zisků, ale jako nástroj pro zajištění odborného stanoviska pro rozhodování soudu. Dospěl taktéž k závěru, že znalci vyúčtovali více odpracovaných hodin, než kolik zpracováváním znaleckého posudku reálně strávili, a proto přistoupil ke krácení znalečného, kdy rovněž poukázal na (ne)obsáhlost znaleckého posudku, který obsahoval z velké části pouze popis metodiky zpracování posudku a obecné pasáže v posudcích běžně používané.
4. Proti usnesení okresního soudu podali stěžovatelé odvolání ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem - pobočce v Liberci (dále jen "krajský soud"). Krajský soud napadeným usnesením přisvědčil odvolací argumentaci stěžovatelů, že okresní soud postupoval nesprávně, když jejich odměnu krátil paušálně o 40 %. Přistoupil proto k vlastnímu výpočtu a posouzení jednotlivých úkonů stěžovatelů jakožto znalců. I krajský soud vycházel ze srovnání výše znalečného ve stejných oborech, které obvykle činí cca 35 000 Kč. Dle krajského soudu je nutno předně přihlédnout k tomu, že stěžovatelé zpracovávali znalecký posudek společně, a tedy celkové náklady na jeho zpracování je nutné mezi oba stěžovatele rozdělit. Krajský soud zhodnotil účelnost jednotlivých vyúčtovaných úkonů a dospěl k závěru, že ne všechny byly v rámci zpracovávání znaleckého posudku účelné. Jde konkrétně o provedení interview s polorodou sestrou nezletilého, vyúčtovaná délka interview s otcem nezletilého, celkový rozsah znaleckého posudku a jeho příloh, špatnou čitelnost některých příloh a časovou dotaci na jednotlivé úkony, jak ji stěžovatelé vyúčtovali. Krajský soud proto rozhodnutí okresního soudu změnil tak, že stěžovateli přiznal znalečné v celkové výši 37 350 Kč (tedy necelých 50 % jím vyúčtované částky) a stěžovatelce přiznal znalečné v celkové výši 24 142 Kč (tedy necelých 80 % z jí vyúčtované částky).
II.
Argumentace stěžovatelů a vyjádření účastníků řízení
5. Stěžovatelé se domáhají zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť je dle nich v rozporu s právem na ochranu majetku a s ním spojeného legitimního očekávání podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a právem na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny. Tato porušení spatřují stěžovatelé zejména v tom, že došlo k výraznému snížení jimi vyúčtovaného znalečného, a to navzdory tomu, že okresní soud byl informován o možné vyšší ceně znaleckého posudku. Soud přitom na toto sdělení nijak nereagoval a vzal jej tak mlčky na vědomí. Tím vzniklo stěžovatelům legitimní očekávání adekvátní odměny za jimi poskytnuté služby.
6. Krajský soud pak dle stěžovatelů nepřezkoumatelně přijal jako fakt, že "běžnou cenou" znaleckého posudku v oborech stěžovatelů je cca 35 000 Kč. Stěžovatelé dále nesouhlasí s posouzením účelnosti výdajů krajským soudem, jehož hodnocení považují za excesivní a svévolné. Jako neúčelné hodnotil přepisy rozhovorů jen proto, že byly v tištěné verzi špatně čitelné, namísto toho, aby stěžovatele např. požádal o zaslání elektronické verze přepisů. Shodně krajský soud dle stěžovatelů nepřípustně hodnotil ex post vhodnost některých konkrétních úkonů pro naplnění zadaných otázek (např. rozhovor s polorodou sestrou nezletilého nebo s prarodiči). To vše provedl krajský soud v odvolacím řízení, tedy pro stěžovatele bez dalšího opravného prostředku, aniž by nařídil jednání a stěžovatelé měli možnost se k relevantním skutečnostem vyjádřit. Vycházel z informací získaných až po podání odvolání, např. od stran původního řízení - rodičů nezletilého, a stěžovatelé, byť soud rozhodoval o jejich odměně za práci, neměli možnost se k těmto informacím vyjádřit. Tento postup je dle stěžovatelů rovněž v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, např. nález ze dne 6. 12. 2016 sp. zn. III. ÚS 910/16.
7. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatelé odkázali na zásadu zákazu reformationis in peius, uplatňovanou rovněž v civilním řízení (v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2024 sp. zn. I. ÚS 1238/23). Krajský soud pochybil i tím, že dle jejich názoru nepřípustně snížil znalečné v rozporu s touto zásadou.
8. Krajský soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že napadené rozhodnutí představuje standardní přezkum rozhodnutí o znalečném. Ve vztahu k legitimnímu očekávání stěžovatelů a jejich právu na ochranu majetku odkázal na odůvodnění rozhodnutí okresního soudu i napadeného rozhodnutí. Ve vztahu k nenařízení jednání ve věci uvedl, že řízení o znalečném je jen dílčím řízením v rámci řízení o péči a výživném nezletilého, a proto v souladu s § 214 odst. 2 písm. c) občanského soudního řádu není nařízení jednání nutné. Okresní soud ve svém vyjádření pouze shrnul průběh spolupráce soudu se stěžovateli a odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.
9. Ústavní soud zaslal vyjádření krajského soudu k replice stěžovatelům. Dle nich se tento soud nevypořádal s relevantními námitkami uplatněnými v ústavní stížnosti a pouze reprodukoval nedostatečné odůvodnění napadeného rozhodnutí. Nijak nezdůvodnil zásah do jejich legitimního očekávání, když okresní soud mlčky přijal jejich informaci o finální ceně znaleckého posudku, ani svévolné hodnocení účelnosti vynaložených nákladů. Stěžovatelé se nespokojili ani s odůvodněním toho, proč nebylo nařízeno jednání v rámci odvolacího řízení - dle jejich názoru šlo o pomstu krajského soudu za podané odvolání a poukazují na to, že fakticky šlo o rozhodování o jejich odměně za práci. Zásadní rozdíl je v tom, že zde je objednatelem práce stát, což dle stěžovatelů však nesmí znamenat, že by úroveň jejich ochrany byla jen proto nižší, než kdyby si jejich práci objednal jakýkoli jiný subjekt.
III. Posouzení Ústavním soudem
10. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými osobami, které byly účastny řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou zastoupeni advokátem dle § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny procesní prostředky k ochraně svých práv. Ústavní soud rozhodoval bez ústního jednání, neboť od něj neočekával další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu a contrario).
11. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94).
12. Námitky stěžovatelů lze rozdělit do dvou okruhů - těch, které směřují proti samotnému stanovení výše znalečného a hodnocení účelnosti nákladů, a těch, které směřují proti průběhu odvolacího řízení. S ohledem na zásadu subsidiarity ústavní stížnosti se Ústavní soud primárně zabýval druhým okruhem námitek, které představují výtky vůči procesnímu postupu odvolacího soudu. Dojde-li v řízení k procesnímu pochybení, je namístě, aby se věcí obecné soudy znova zabývaly v řádně vedeném řízení a adresovaly případné věcné námitky stěžovatelů.
13. S krajským soudem lze souhlasit, že řízení o určení znalečného je pouze dílčím řízením v rámci celého řízení ve věci samé. Z toho vyplývá i fakultativní povaha nařízení jednání podle § 214 odst. 2 písm. c) o. s. ř. Nicméně z citovaného ustanovení ani z ustáleného výkladu nevyplývá, že není možné v případech podle § 214 odst. 2 o. s. ř. jednání nařídit. Naopak, z judikatury Ústavního soudu vyplývá požadavek na konání jednání v případě rozhodování o znalečném, pokud odvolací soud sám rozhoduje o jeho snížení. K tomu viz nález ze dne 6. 12. 2016 sp. zn. III. ÚS 910/16: "Nenařídil-li soud v odvolacím řízení, v němž podstatným způsobem na základě důvodů neuplatněných v odvolání snížil znalečné, jednání, na němž by znalci bylo umožněno, aby se vyjádřil k důvodům, na nichž soud založil své rozhodnutí, a hájil tak svoje právo na znalečné, došlo takovým postupem k porušení práva znalce na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i k porušení jeho práva na ochranu vlastnictví zaručeného v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod."
14. Z posledně citovaného rozhodnutí taktéž vyplývá požadavek na konání jednání v případech, že odvolací soud sám rozhoduje o znalečném, a to na základě důvodů neuplatněných v odvolání, tak, aby znalci měli efektivní možnost se brát o svá práva. Tento závěr lze aplikovat rovněž i v nyní řešené věci, a to tím spíše, že soud jejich znalečné snížil na základě jejich vlastního odvolání. Analogicky lze na tuto situaci uplatnit též závěry z nálezu ze dne 23. 3. 2021 sp. zn. IV. ÚS 998/20 a judikatury tam citované: "Součástí řádně vedeného soudního řízení ve smyslu čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je rovněž právo na kontradiktorní řízení, ze kterého lze dovodit právo účastníků řízení seznámit se s každým důkazem nebo vyjádřením, jejichž účelem je ovlivnit rozhodování soudu, a musí mít možnost se k nim vyjádřit i v případě, kdy odvolací soud může postupovat podle § 214 odst. 2 písm. e) občanského soudního řádu. Respektování tohoto požadavku je o to naléhavější v odvolacím řízení v případě, nemá-li již účastník řízení procesní prostředek, jak své námitky uplatnit."
15. V nyní posuzované věci krajský soud změnil na základě odvolání stěžovatelů rozhodnutí okresního soudu o znalečném tak, že jednomu z nich znalečné ještě dále snížil, tedy na základě jeho odvolání změnil v jeho neprospěch. Přitom vycházel z vyjádření, která mu další účastníci řízení zaslali po podání odvolání a odvolatelé tak neměli možnost se k těmto podkladům vyjádřit. Takový postup je však v rozporu s právem na soudní ochranu a spravedlivý proces i ustálenou judikaturou Ústavního soudu, neboť "disponuje-li pak znalec právem na podání odvolání proti rozhodnutí o znalečném, musí být vybaven stejnými procesními právy, jaká zákon přiznává účastníkům, aby nebyl v odvolacím řízení oproti účastníkům znevýhodněn," (nález sp. zn. IV. ÚS 998/20).
16. Stran námitky stěžovatelů o porušení zásady zákazu reformationis in peius, tedy změny rozhodnutí v neprospěch odvolatelů, odkazuje Ústavní soud na nedávné stanovisko pléna ze dne 5. 3. 2025 sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24. Z něj vyplývá, že v rámci civilního soudního řízení se při rozhodování o nákladech řízení zásada zákazu reformationis in peius neuplatní. Obdobné závěry lze vztáhnout analogicky i na rozhodování o znalečném, které je jednou z položek nákladů řízení.
17. Jelikož Ústavní soud shledal procesní pochybení v postupu krajského soudu, nepřistoupil na základě zásady zdrženlivosti Ústavního soudu k přezkumu substantivního nároku stěžovatelů na znalečné a namítaného porušení práva na ochranu majetku a s ním spojeného legitimního očekávání podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Řádné stanovení jeho výše bude následně úkolem obecných soudů. Pro úplnost však Ústavní soud uvádí, že byť se nezabýval námitkami stěžovatelů proti výpočtu výše znalečného, ani tato problematika není z ústavněprávního přezkumu apriorně vyňata. Ústavní soud se tématu stanovení znalečného věnoval již v minulosti např. v nálezu ze dne 11. 5. 2021 sp. zn. II. ÚS 806/21, nebo v nálezu ze dne 24. 5. 2022 sp. zn. II. ÚS 2720/21.
IV.
Závěr
18. Ústavní soud na závěr shrnuje, že krajský soud postupoval nesprávně, když změnil rozhodnutí okresního soudu o znalečném stěžovatelů, aniž by k ve věci nařídil jednání nebo dal stěžovatelům jakožto odvolatelům možnost se k podkladům soudu jinak vyjádřit. Tímto postupem došlo k porušení práva na soudní ochranu podle soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny.
Autor: US