// Profipravo.cz / Z rozhodnutí dalších soudů 17.04.2025
ÚS: Odměna advokáta v případě nemajetkové újmy na zdraví
Je-li předmětem řízení náhrada nemajetkové újmy na zdraví, je třeba zásadně při určení výše náhrady nákladů řízení postupovat primárně podle § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), a nelze proto vycházet z tarifní hodnoty věci stanovené v § 9 téhož předpisu. Opačný postup představuje porušení základního práva na soudní ochranu a zásah do legitimního očekávání vlastnického práva (čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 58/25, ze dne 11. 2. 2025
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I.
Skutkový stav věci a průběh předchozího řízení
1. Ústavní soud se v nyní posuzované věci zabýval otázkou, zda Krajský soud v Brně ("krajský soud") při rozhodování o povinnosti k náhradě nákladů řízení a výpočtu odměny za právní zastoupení stěžovatelky postupoval ústavně konformním způsobem, a to konkrétně ve vztahu ke stanovení tarifní hodnoty u nároků na náhradu nemajetkové újmy za vytrpěné bolesti.
2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu vyplývá, že Městský soud v Brně ("městský soud") rozsudkem č. j. 29 C 255/2020-107 ze dne 1. 6. 2023 uložil žalované první vedlejší účastnici řízení povinnost zaplatit stěžovatelce částku 77 024 Kč s příslušenstvím, a to z titulu náhrady nemajetkové újmy na zdraví, která stěžovatelce vznikla v souvislosti s jejím pádem v dopravním prostředku provozovaném první vedlejší účastnicí řízení dne 11. 6. 2019 (výrok I.) Vedlejším účastnicím řízení uložil povinnost zaplatit stěžovatelce rovným dílem náhradu nákladů řízení ve výši 54 369 Kč (výrok II.). Stejně rozhodl o náhradě nákladů státu ve výši 5 826 Kč (výrok III.).
3. K odvolání první vedlejší účastnice řízení ve věci rozhodoval krajský soud, který napadeným rozsudkem změnil meritorní výrok rozhodnutí městského soudu jen stran příslušenství nároku, jinak jej potvrdil (výrok I.). Krajský soud dále změnil nákladový výrok II. rozhodnutí městského soudu tak, že vedlejší účastnice řízení jsou povinny společně a nerozdílně nahradit stěžovatelce náklady (nalézacího) řízení v částce 40 477 Kč (výrok II.) a současně rozhodl o povinnosti vedlejších účastnic řízení nahradit stěžovatelce společně a nerozdílně náklady odvolacího řízení v částce 8 325 Kč (výrok III.). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení státu (výrok IV.) a vrácení zaplaceného soudního poplatku (výrok V.).
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka nesouhlasí s nákladovými výroky II. a III. rozhodnutí krajského soudu a napadá je ústavní stížností, v níž namítá porušení svých základních práv zaručených čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina").
5. Krajskému soudu vytýká, že při stanovení výše náhrady nákladů řízení vycházel nikoliv z § 8 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ale z ustanovení § 9 odst. 4 písm. a) tohoto právního předpisu. Krajský soud se podle stěžovatelky odchýlil od nálezové judikatury Ústavního soudu (odkazuje na nález ze dne 7. 8. 2024 sp. zn. I. ÚS 3362/22), aniž by vysvětlil, z jakého důvodu takto postupoval. Stěžovatelka žádá o anonymizaci rozhodnutí Ústavního soudu.
III.
Vyjádření účastníka a vedlejších účastnic řízení
6. Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníka a obchodních společností Dopravní podnik města Brna, a.s. a Kooperativa pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group jako vedlejších účastnic řízení.
7. Krajský soud stručně odkázal na obsah napadeného rozhodnutí. Uvedl, že při rozhodování o nákladech řízení odvolací postupoval tak, aby přiznaná odměna advokáta za zastoupení stěžovatelky byla přiměřená předmětu a povaze řízení, jeho průběhu a procesní aktivitě stěžovatelky v řízení a byla v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
8. Vedlejší účastnice řízení se k ústavní stížnosti nevyjádřily. Protože byly poučeny, že pokud se k ústavní stížnosti nevyjádří, bude se mít v souladu s § 28 odst. 2 a § 63 zákona o Ústavním soudu a § 101 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, za to, že se postavení vedlejší účastnice řízení vzdaly, Ústavní soud s nimi již dále nejednal.
9. Vyjádření krajského soudu Ústavní soud nezaslal stěžovatelce k replice, neboť nepřesahuje rámec argumentace ústavní stížnosti a odůvodnění napadeného rozhodnutí.
IV.
Splnění podmínek řízení
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Stěžovatelka je právně zastoupena advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnosti je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
V.
Vlastní posouzení věci
11. Po posouzení návrhu stěžovatelky, obsahu napadeného rozhodnutí, vyžádaného spisu a vyjádření účastníka řízení dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
12. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že není součástí soudní soustavy a nepřísluší mu právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (srov. např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. o výklad zákona, případně jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě relevantní důvod k podání ústavní stížnosti (srov. např. nález ze dne 26. 6. 1995 sp. zn. IV. ÚS 188/94).
13. Ústavní soud zásadně nehodnotí správnost či nesprávnost výroku o náhradě nákladů řízení. Přesto v minulosti opakovaně shledal porušení ústavně zaručených práv jednotlivce na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny) a na ochranu vlastnictví (čl. 11 odst. 1 Listiny), nerespektoval-li obecný soud kogentní ustanovení podzákonného předpisu upravující výši náhrady nákladů soudního řízení (srov. např. nález ze dne 24. 3. 2011 sp. zn. II. ÚS 538/10 či nález ze dne 16. 2. 2021 sp. zn. IV. ÚS 2378/20). Právě k tomu došlo v případě stěžovatelky.
14. Ze systematiky advokátního tarifu i dikce jeho jednotlivých ustanovení vyplývá, že je-li předmětem řízení plnění ocenitelné penězi, je třeba při určení výše náhrady nákladů řízení postupovat primárně podle § 8 odst. 1 advokátního tarifu a nelze vycházet z tarifní hodnoty věci stanovené v § 9 advokátního tarifu. Při určování výše náhrady za újmu na zdraví hraje klíčovou roli znalecký posudek, který zohledňuje medicínské aspekty konkrétního případu. Prostor pro uvážení soudu při určení výše náhrady v konkrétním případě je užší než v jiných sporech o ochranu osobnosti, jelikož je významně determinován posouzením skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, které se promítají právě ve znaleckém posudku. Proto je-li předmětem řízení náhrada nemajetkové újmy na zdraví, je při určení výše náhrady nákladů řízení třeba postupovat podle § 8 odst. 1 advokátního tarifu, a nikoliv z tarifní hodnoty podle § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu jako u jiných náhrad nemajetkové újmy na osobnostních právech. Tyto závěry vyplývají z nálezů Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2023 sp. zn. I. ÚS 3281/22 a ze dne 13. 12. 2023 sp. zn. III. ÚS 2040/22. Ústavní soud tyto závěry následně jednoznačně potvrdil rovněž v nálezu ze dne 22. 5. 2024 sp. zn. II. ÚS 3192/23 a navázal na ně rovněž v nálezu sp. zn. I. ÚS 3362/22, na nějž odkazuje stěžovatelka.
15. Podle čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby. Právní názor obsažený v odůvodnění rozhodnutí Ústavního soudu - má-li obecnou povahu - je závazný při řešení typově shodných případů (srov. např. nález ze dne 18. 3. 1997 sp. zn. I. ÚS 70/96), což platí i pro Ústavní soud (srov. nález ze dne 12. 6. 1997 sp. zn. IV. ÚS 197/96). Rozhodnutí Ústavního soudu představují závazná interpretační vodítka pro rozhodování v obdobných věcech, od nichž je možné se odchýlit pouze ve výjimečných a pečlivě odůvodněných případech. Natolik mimořádné důvody Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal, a proto následoval shora reprodukované nosné závěry nálezu sp. zn. I. ÚS 3362/22.
16. V odůvodnění nálezu sp. zn. I. ÚS 3362/22 se Ústavní soud vyrovnal i s rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3771/20, sp. zn. 25 Cdo 216/2023, sp. zn. 25 Cdo 733/2024 či sp. zn. 25 Cdo 1243/2024 (srov. zejména bod 22 a násl.) a vysvětlil proč v případech, jakým je případ stěžovatelky, neobstojí postup podporující automatickou aplikaci náhradní tarifní hodnoty podle § 9 advokátního tarifu. Ústavní soud pro stručnost na odůvodnění a závěry tohoto nálezu odkazuje.
17. Byť měla být shora citovaná nálezová judikatura Ústavního soudu krajskému soudu v době jeho rozhodování známa a krajský soud měl prostor k tomu, aby o náhradě nákladů řízení rozhodl na základě § 8 advokátního tarifu, neučinil tak. Namísto toho pro určení náhrady nákladů řízení vycházel z náhradní tarifní hodnoty ve smyslu § 9 advokátního tarifu, ač pro takový postup nebyly podle judikatury Ústavního soudu splněny podmínky. Postup zvolený krajským soudem se zjevně příčí shora uvedené nálezové judikatuře, aniž by k tomu soud měl ospravedlnitelný důvod. Ústavní stížností napadené výroky jsou proto neústavní. Lze doplnit, že na tomto závěru nic nemění ani okolnost, že částku náhrady nákladů řízení, o kterou se v nyní posuzované věci jedná, lze označit za bagatelní. Ústavní soud připomíná závěry své ustálené judikatury, z níž vyplývá, že okolností způsobilou založit nutnost meritorního posouzení ústavní stížnosti i v případě bagatelní částky, o niž se spor vede, může být rovněž zájem na důsledném respektování judikatury Ústavního soudu (srov. např. nález ze dne 9. 10. 2024 sp. zn. I. ÚS 3241/23, bod 23).
VI.
Závěr
18. S ohledem na všechny uvedené důvody Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil napadenou výrokovou část rozhodnutí krajského soudu, neboť v tomto rozsahu bylo napadené rozhodnutí rozporné s čl. 36 odst. 1 Listiny.
19. Ústavní soud zdůrazňuje, že jeho závěry reflektují úpravu advokátního tarifu platnou do 31. 12. 2024, podle níž soudy v napadených rozhodnutích postupovaly.
20. Ústavní soud o ústavní stížnosti rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, neboť dospěl k závěru, že od něho nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).
Autor: US