// Profipravo.cz / Z rozhodnutí dalších soudů 11.04.2025
ÚS: Neoznámení uzavření manželství nájemcem
Neoznámení uzavření manželství nájemcem a nevědomost pronajímatele o vzniku společného nájemního práva není důvodem pro podání výpovědi z nájmu bytu podle § 2288 odst. 2 písm. b) obč. zák. (potřeba bytu pro rodinného příslušníka).
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 3044/24, ze dne 5. 3. 2025
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Stěžovatel (žalovaný) je vlastníkem a pronajímatelem bytu, který vedlejší účastníci řízení (žalobci) užívali jako nájemci. Vedlejší účastníci řízení se podle § 2290 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "obč. zák."), domáhali přezkoumání oprávněnosti výpovědi z nájmu bytu, kterou jim dal stěžovatel z důvodu bytové potřeby pro svoji dceru [§ 2288 odst. 2 písm. b) obč. zák.].
3. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") napadeným rozsudkem rozhodl, že výpověď z nájmu bytu blíže specifikovaného ve výroku (dále jen "byt") je neoprávněná (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II). Obvodní soud dospěl k závěru, že výpovědní důvod podle § 2288 odst. 2 písm. b) obč. zák. nebyl naplněn.
4. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem rozhodnutí obvodního soudu, byť z jiných důvodů, ale jako věcně správný, potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). Městský soud vyšel z toho, že první vedlejší účastník řízení [žalobce a)] uzavřel se stěžovatelem dne 23. 5. 2014 smlouvu o nájmu bytu na dobu neurčitou. Dne 13. 8. 2022 uzavřeli vedlejší účastníci řízení manželství a druhé vedlejší účastnici řízení [žalobkyni b)] tak vzniklo v souladu s § 745 obč. zák. ze zákona společné nájemní právo. Ke dni doručení výpovědi z nájmu (4. 12. 2022) tedy byla společnou nájemkyní bytu. Městský soud dospěl k závěru (s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2017 sp. zn. 26 Cdo 5939/2016), že výpověď podaná podle § 2288 odst. 2 písm. b) obč. zák. je neplatná, neboť druhé vedlejší účastnici řízení nebyla doručena, ačkoli ji bylo třeba doručit oběma manželům jako společným nájemcům. Na tomto závěru nemění nic ani to, že vedlejší účastníci řízení stěžovateli výslovně uzavření sňatku neoznámili. Dále doplnil, že ani prvnímu vedlejšímu účastníkovi řízení nebyla výpověď doručena řádně v písemné formě, neboť za písemnou formu výpovědi nelze považovat její zaslání prostým e-mailem prostřednictvím právní zástupkyně stěžovatele bez jeho elektronického podpisu. Tento nedostatek nebyl zhojen ani tím, že zástupkyně stěžovatele zaslala výpověď prvnímu vedlejšímu účastníkovi řízení později poštou, jelikož v zásilce byl pouze vytištěný text e-mailu bez podpisu stěžovatele (pronajímatele) s průvodním dopisem právní zástupkyně a bez plné moci stěžovatele udělené jeho právní zástupkyni.
5. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné, neboť napadené rozhodnutí městského soudu bylo ohledně řešení otázky doručení výpovědi z nájmu bytu jen jednomu z manželů, jako společnému nájemci bytu, v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, od níž nebyl důvod se odchýlit. Vycházeje z předchozí judikatury (např. rozsudek ze dne 26. 6. 1997 sp. zn. 2 Cdon 37/97) vztahující se k právní úpravě podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, která je použitelná i na současný stav, konstatoval, že nebyla-li vůči druhé vedlejší účastnici řízení jako jednomu ze společných nájemců bytu výpověď učiněna, je taková výpověď neoprávněná. Na právní postavení vedlejších účastníků řízení jako společných nájemců nemá vliv ani nevědomost stěžovatele o jejich sňatku a tím pádem i vzniku práva společného nájmu bytu. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí městského soudu spočívalo na posouzení více právních otázek, jež vedly ke stejnému závěru, nebylo nutné posuzovat přípustnost dovolání ke všem otázkám, postačuje-li vyřešení jedné z nich. S ohledem na tento závěr bylo již nadbytečné zabývat se další dovoláním zpochybněnou otázkou dodržení písemné formy výpovědi prvnímu vedlejšímu účastníkovi řízení, neboť ani v případě, že by mu byla doručena výpověď v řádné formě, by se výsledek sporu nezměnil.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel namítá porušení svého shora uvedeného ústavně zaručeného práva na soudní ochranu. Poukazuje na to, že mu první vedlejší účastník řízení neoznámil, resp. zatajil, mj. z důvodu ochrany soukromí, uzavření manželství a stěžovatel sám neměl možnost zjistit si jeho rodinný stav. Takové jednání, kdy účastník řízení těží z nepoctivosti (§ 6 obč. zák.) a zneužívá nevědomosti, je v rozporu s dobrými mravy a představuje zjevné zneužití práva, které by nemělo požívat právní ochrany (§ 8 obč. zák.). Obecnými soudy citovaná rozhodnutí podle stěžovatele na danou věc nedopadají. Stěžovatel dále podrobně rozebírá napadená rozhodnutí, opakuje svoji dřívější argumentaci, jakož i námitky, kterými se údajně obecné soudy a především Nejvyšší soud nezabývaly.
III.
Vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení, replika stěžovatele
7. Ústavní soud vyzval podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), účastníky a vedlejší účastníky řízení, aby se vyjádřili k ústavní stížnosti. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu si dále od obvodního soudu vyžádal spis sp. zn. 39 C 35/2023.
8. Nejvyšší soud odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, z něhož vyplývá veškerá právní argumentace, která je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí. Nedílnost společného nájmu bytu manžely se projevuje mj. tím, že výpověď musí být dána oběma manželům a oběma musí být doručena, což se v procesní rovině promítá do toho, že oba manželé musí být účastníky řízení. Je věcí stěžovatele, jako pronajímatele, aby měl přehled o tom, komu byt pronajímá a aby nájemní vztah ukončil v souladu se zákonnými požadavky.
9. Obvodní soud rovněž odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí s přihlédnutím k závěrům vysloveným v rozsudku městského soudu.
10. Městský soud se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
11. Vedlejší účastníci řízení považují ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou. Podle jejich názoru je pouhým pokračováním argumentace, která nemá ústavněprávní rozměr. Následně shrnují, v čem spatřují neoprávněnost výpovědi z nájmu (vykonstruovaný výpovědní důvod, nedodržení písemné formy výpovědi a nedoručení výpovědi druhé vedlejší účastnici řízení, jakožto společné nájemkyni).
12. Ústavní soud zaslal stěžovateli vyjádření k replice. Stěžovatel uvádí, že nebrojí proti požadavku doručovat výpověď oběma manželům. Je nespravedlivé, aby on jako pronajímatel nesl následky své nevědomosti ohledně rodinného stavu vedlejších účastníků řízení. S absolutní ochranou nájemce nesouhlasí, neboť je tím fakticky odňata možnost pronajímateli ukončit nájemní vztah. Polemizuje s názorem, že argumentace v ústavní stížnosti nemá ústavněprávní rozměr. V této souvislosti vyzdvihuje potřebu chránit dobrou víru a bránit zneužití práva. Poukazuje na specifickou situaci a opakuje, že ve stávající věci došlo ke zneužití práva v rozporu s dobrými mravy tím, že nebyl informován o uzavření manželství vedlejších účastníků řízení. Bylo-li by ústavní stížnosti vyhověno, musely by se soudy zabývat oprávněností výpovědi, přičemž podle jeho názoru by musely dospět k závěru, že byl uplatněn řádný dovolací důvod a výpověď splňovala i další formální náležitosti (včetně podpisu).
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
13. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen advokátkou v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
V.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
14. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Takové porušení Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
15. Nejvyšší soud odůvodnil svoje rozhodnutí právní argumentací vycházející z podústavního práva. Stěžovateli lze přisvědčit v tom, že Nejvyšší soud neodpověděl výslovně na stěžovatelem nastolenou otázku související s jeho nevědomostí o uzavření manželství a tím, zda za této situace vyvolané nepoctivým jednáním vedlejších účastníků řízení je třeba mu klást k tíži povinnost zaslat výpověď oběma vedlejším účastníkům řízení. Z odůvodnění ovšem vyplývá, že tuto otázku Nejvyšší soud, stejně jako městský soud, zvažoval. V napadeném usnesení pak dospěl k závěru, že tato skutečnost na jeho povinnosti výpověď z nájmu doručit oběma manželům, vedlejším účastníkům řízení, nic nemění. Z hlediska zachování ústavně zaručených práv stěžovatele Nejvyšší soud sice stručně, ale dostatečně odůvodnil svoje rozhodnutí odpovídající právní argumentací vycházející z podústavního práva, z něhož je odpověď na otázku stěžovatele seznatelná.
16. Východiskem pro posouzení věci je § 745 obč. zák., podle kterého platí, je-li obydlím manželů dům nebo byt, k němuž měl jeden z manželů ke dni uzavření manželství nájemní právo, vznikne uzavřením manželství k domu nebo bytu oběma manželům společné nájemní právo. Svědčí-li tedy jen jednomu z manželů v den uzavření manželství nájemní právo, které umožňuje bydlet, vznikne uzavřením manželství společné nájemní právo manželů přímo ze zákona (ex lege). Podle ustálené a ani Ústavním soudem nezpochybněné judikatury Nejvyššího soudu (srov. již citovaný rozsudek sp. zn. 26 Cdo 5939/2016 nebo rozsudek ze dne 15. 3. 2001 sp. zn. 26 Cdo 1981/2000 aj.) platí, že u společného nájmu bytu manžely musí výpověď směřovat vůči oběma manželům a oběma musí být taktéž doručena. Proto lze výpověď považovat za účinnou až okamžikem, kdy je doručena druhému z manželů. Z tohoto pohledu nemá Ústavní soud proti napadeným rozhodnutím obecných soudů, které vyhověly žalobě vedlejších účastníků řízení z důvodu nedoručení výpovědi druhé vedlejší účastnici řízení, žádné výhrady.
17. Na tom nic nemění ani argumentace stěžovatele, že nevěděl o vzniku společného nájmu, neboť mu vedlejší účastníci řízení neoznámili, resp. dokonce zatajili, uzavření manželství, z čehož dovozuje jejich snahu o zneužití práva. Žádné konkrétní okolnosti či skutečnosti, z nichž by dovozoval úskočný úmysl či nepoctivé jednání vedlejších účastníků řízení, neuvádí. Podle Ústavního soudu vedlejším účastníkům řízení nelze podsouvat nekalý úmysl jen na základě toho, že stěžovateli neoznámili uzavření sňatku a pouze nahlásili zvýšení počtu osob v bytě, což stěžovatel učinil nesporným (bod 23 rozsudku obvodního soudu). Na rozdíl od předchozí právní úpravy (srov. § 689 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013) je podle § 2272 odst. 1 obč. zák. nájemce povinen oznámit pouze zvýšení počtu osob v domácnosti, nikoli však změny ve jménech, příjmeních a datech narození osob v bytě.
18. I pokud by se neoznámení uzavření manželství a vzniku (zákonného) společného nájmu hypoteticky považovalo za závažné porušení povinností nájemce, nemohlo by takové porušení zakládat stěžovatelem uplatněný výpovědní důvod podle § 2288 odst. 2 písm. b) obč. zák. (potřeba bytu pro rodinného příslušníka). Bylo by možné uvažovat o jiném z výpovědních důvodů [např. § 2288 odst. 1 písm. a), popř. písm. d) obč. zák.], zejména pokud stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že bylo prokázáno, že vedlejší účastníci řízení bydleli v bytě oba již od počátku nájmu, avšak zvýšení počtu osob v domácnosti oznámili až po uzavření sňatku, přičemž o sňatku samotném a související změně nájemního vztahu pomlčeli.
19. Výše uvedené jsou pouze úvahy reagující na argumentaci stěžovatele. Nepředstavují výklad předmětných ustanovení obč. zák., a nikterak se nedotýkají závěrů ohledně povinnosti stěžovatele (pronajímatele) v tomto konkrétním případě adresovat a doručit výpověď z nájmu bytu z důvodu bytové potřeby rodinného příslušníka oběma manželům - společným nájemcům. Tato povinnost je odůvodněna ochranou toho z manželů, který by byl při podání výpovědi opomenut. Zájmy obou manželů na setrvání v nájmu se totiž nemusí vždy shodovat. Nebyla-li by výpověď manželovi - společnému nájemci - doručena, o výpovědi by se vůbec nemusel dovědět (např. z důvodu nedostatečné komunikace mezi manžely) a nedostalo by se mu podle § 2286 odst. 2 obč. zák. poučení o jeho právu vznést proti výpovědi námitky a navrhnout přezkoumání oprávněnosti výpovědi soudem ve smyslu § 2290 obč. zák. Mohl by tak být zbaven ochrany poskytované právními předpisy. Skutečnost, že v nyní posuzované věci se druhá vedlejší účastnice řízení o výpovědi dověděla a žalobu rovněž podala, nic nemění na podstatě zásady ochrany manžela jako společného nájemce.
20. Stěžovatel se dále pozastavuje nad tím, že přestože nedošlo k diformitě meritorních výroků, byla rozhodnutí obvodního a městského soudu založena na jiných důvodech. Taková situace nemusí nutně vést ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu, neboť ten je podmíněn porušením základních práv. Žádné relevantní porušení však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
VI.
Závěr
21. Ústavní soud ze všech výše uvedených důvodů zamítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 5. března 2025
Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu
Odlišné stanovisko soudkyně Daniely Zemanové
1. Uplatňuji tímto odlišné stanovisko proti výroku i odůvodnění většinového rozhodnutí.
2. V projednávané věci je sporná otázka, jaký vliv má na platnost výpovědi z nájmu bytu skutečnost, že nájemci záměrně nesdělili pronajímateli, že uzavřeli manželství, čímž jim vzniklo právo společného nájmu. Jinými slovy, zda nájemci mohou ke svému prospěchu těžit z toho, že pronajímatele ponechají záměrně v nevědomosti ohledně vzniku společného nájmu. Naopak v žádné fázi řízení nebylo sporu o tom, že společný nájem manželů vznikne ze zákona uzavřením manželství, bez jakéhokoliv vlivu souhlasu či vědomosti pronajímatele.
3. Stěžovatel se v dovolacím řízení domáhal odpovědi na otázku, nakolik má jít pronajímateli k tíži, že nesplní povinnost doručit výpověď společnému nájemci za situace, kdy o vzniku společného nájmu nevěděl a nemohl vědět. Nejvyšší soud na tuto otázku nijak neodpověděl a omezil se na konstatování nesporného, tj. že na vznik společného nájmu nemá nevědomost pronajímatele vliv. Nijak se však nevyjádřil k podstatě problému - jak ovlivňuje povinnost pronajímatele doručit výpověď druhému společnému nájemci skutečnost, že mu informace o vzniku společného nájmu nesdělili.
4. Uvedená otázka byla vznesena řádně, srozumitelně, týká se objasnění rozdílu mezi úpravou starého a nového občanského zákoníku, což je jeden ze zásadních aktuálních úkolů Nejvyššího soudu, navíc ve velmi frekventované oblasti, kterým je nájem bytu. Občanský zákoník z r. 1964 upravoval v § 689 odst. 3 zcela jednoznačně povinnost nájemce oznámit pronajímateli uzavření manželství, pokud tuto povinnost do 2 měsíců nesplnil, jednalo se o hrubé porušení povinnosti (tj. důvod k výpovědi). Tato povinnost logicky odpovídala tomu, že pokud má pronajímatel respektovat práva a povinnosti společného nájemce, musí se o vzniku společného nájmu dozvědět.
5. Ustanovení § 689 "starého" občanského zákoníku bylo "překlopeno" do § 2272 NOZ, v němž je upravena pouze povinnost oznámit změnu v počtu osob žijících v nájemním bytě. Povinnost oznámit uzavření manželství zde výslovně uvedena není. V odborné literatuře však někteří autoři tuto povinnost i podle nového občanského zákoníku stále dovozují: "[s]polečné nájemní právo manželů vzniká přímo ze zákona, a proto pronajímatel nemůže jeho vznik nikterak ovlivnit. Jedná se o významný zásah do autonomie vůle stran, který je odůvodněn zajištěním rovnosti postavení manželů a ochranou institutu manželství. Ochrana pronajímatele je zajištěna prostřednictvím informační povinnosti manželů, kteří jsou povinni pronajímateli podle § 2272 sdělit, že jim vzniklo společné nájemní právo. Při nesplnění této povinnosti lze uvažovat především o náhradě škody vzniklé například tím, že výpověď podaná jen vůči jednomu z manželů nevyvolá kýžené důsledky" (Coufalík v Melzer/Tégl Komentář OZ IV Leges, díl IV/1, str. 745 bod 25). V novém vydání komentáře autoři k této otázce setrvávají na stejném závěru: "Může také nastat situace, že s ohledem na skutečnost, že pronajímatel nebude vědět o vzniku společného nájmu bytu manžely, dá výpověď jenom jednomu nájemci. Souhlasíme zde přitom s Coufalíkem, že úmyslné zamlčení vzniku společného nájmu bytu či domu manžely může být i nepoctivým a protiprávním jednáním, z něhož by neměli manželé těžit (§ 6 odst. 2). Za takových okolností může být výkon společného práva nájmu zjevným zneužitím práva, které nepožívá právní ochrany (§ 8; Coufalík in Melzer/Tégl Komentář OZ IV Leges s. 663)" [viz M. Hulmák, Občanský zákoník II. Rodinné právo (§ 655-975), 2. vydání, 2020, s. 386 - 395: k § 745, Beck online)].
6. Z citovaných komentářů je zjevné, že otázka vznesená stěžovatelem je relevantní. Nejvyšší soud měl povinnost se k této (řádně uplatněné) otázce vyjádřit a zaujmout k ní jednoznačné stanovisko, což však neučinil. Nesdílím názor vyjádřený pod bodem 15 většinového rozhodnutí, že Nejvyšší soud v tomto směru odůvodnil své rozhodnutí byť stručně, ale dostatečně. Žádnou odpověď na výše uvedenou otázku v napadeném rozhodnutí nenacházím, a to ani v náznaku. Nejvyšší soud pouze konstatoval nesporná fakta, tj. že vznikl společný nájem a že na to nemá vliv nevědomost pronajímatele, což nelze považovat za odpověď. Ostatně ani ve většinovém rozhodnutí není uvedeno, jakým způsobem podle Ústavního soudu Nejvyšší soud vznesenou otázku posoudil.
7. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře mnohokrát zdůraznil, že Nejvyšší soud je ve smyslu čl. 92 Ústavy vrcholným soudem v soustavě obecných soudů, který je povolán ke sjednocování judikatury v civilních věcech, tedy i v této věci. Jeho rozhodnutí mají sloužit mj. ke sjednocování judikatury a k výkladu zásadních právních otázek. V případě, že dovolací soud rezignuje na povinnost vypořádat se s řádně uplatněnými dovolacími otázkami při sjednocování soudních rozhodnutí, přestává plnit svoji funkci v systému obecné justice, a porušuje tím (mimo jiné) právo dovolatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny (viz např. nedávné nálezy ze dne 19. 2. 2025, sp. zn. II. ÚS 2694/24, či ze dne 6. 1. 2025, sp. zn. I. ÚS 1923/24).
8. Ve většinovém rozhodnutí neshledávám žádné relevantní důvody pro zamítnutí ústavní stížnosti. Skutečnost, zda v jednání společných nájemců, kteří neoznámili vznik společného nájmu pronajímateli, byl přítomen "úskočný úmysl" nebo nepoctivost (viz bod 17 rozhodnutí), není pro zodpovězení výše uvedené otázky ani pro konkrétní posouzení dané věci podstatná, pokud ve věci nebylo sporné, že nájemci nesdělili tuto skutečnost pronajímateli záměrně.
9. Úvahy o tom, že ani případné závažné porušení povinností nájemce by nemohlo zakládat původní výpovědní důvod pronajímatele (bod 18 rozhodnutí), jsou z mého pohledu nesrozumitelné a v této fázi řízení nepoužitelné. Důvodností výpovědi se zabýval pouze okresní soud, stěžovatel jeho závěry napadl odvoláním. Odvolací soud však své rozhodnutí založil výhradně na posouzení doručení výpovědi a Nejvyšší soud svůj přezkum zúžil pouze na otázku řádného doručení manželce jakožto společné nájemkyni. Ústavní soud proto nyní nemůže spekulovat o tom, zda meritorně byl či nebyl dán původní důvod výpovědi.
10. Nesouhlasím ani s tvrzením, že skutečnost, že v nyní posuzované věci se druhá vedlejší účastnice řízení o výpovědi dověděla a žalobu rovněž podala, není relevantní (viz bod 18 rozhodnutí). Domnívám se však, že se k ní musí vyjádřit v dovolacím řízení Nejvyšší soud, nikoliv Ústavní soud.
11. Na základě uvedených důvodů jsem přesvědčena, že ústavní stížnost je důvodná a rozhodnutí Nejvyššího soudu mělo být zrušeno.
V Brně dne 5. března 2025
Daniela Zemanová
Autor: US