// Profipravo.cz / Z rozhodnutí dalších soudů 11.04.2025
ÚS: Náhrada nákladů řízení o zadostiučinění za nemajetkovou újmu
1. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení ve sporech o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, nelze poměřovat úspěch a neúspěch ve věci jen tím, jak bylo o konkrétním návrhu rozhodnuto. Je totiž třeba rozlišovat mezi posuzováním samotné existence nemajetkové újmy způsobené při výkonu veřejné moci (základu nároku) a rozhodováním o konkrétní výši přiměřeného zadostiučinění za existující nemajetkovou újmu. Prokáže-li žalobce základ svého nároku, avšak obecný soud přizná žalobci nižší přiměřené zadostiučinění, než jakého se domáhal, přesto se při rozhodování o náhradě nákladů řízení uplatní § 142 odst. 3 o. s. ř., jenž umožňuje i částečně úspěšnému žalobci přiznat náhradu nákladů řízení v plném rozsahu. Žalobce totiž nemůže být při rozhodování o náhradě nákladů řízení „trestán“ za ne zcela přiléhavý odhad výše budoucího přiznaného nároku. To platí přiměřeně i pro rozhodování o nákladech odvolacího řízení, odvolal-li se žalobce proti výši náhrady mu přiznané.
2. Rozhodl-li proto odvolací soud o náhradě nákladů řízení podle § 142 odst. 2 o. s. ř., aniž by bylo patrné, proč se odklonil od ustálené judikatury Ústavního soudu a neaplikoval § 142 odst. 3 ve spojení s § 136 o. s. ř., porušil právo stěžovatelky na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 3395/23, ze dne 4. 2. 2025
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
1. Ústavní soud se v nyní posuzovaném případě zabýval ústavností rozhodnutí vydaných v odškodňovacím řízení, ve kterém se stěžovatelka domáhala přiměřeného zadostiučinění za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Jedná se o případ tzv. řetězení odškodňovacích řízení. Stěžovatelka v odškodňovacím řízení požadovala odškodnění za nepřiměřenou délku kompenzačního řízení, jehož předmětem bylo také zadostiučinění za délku soudního řízení. Konkrétně Ústavní soud posuzoval námitky stěžovatelky směřující proti nepřiznání náhrady nákladů řízení dovolacím a odvolacím soudem a věcné námitky týkající se výše základní částky přiznaného zadostiučinění.
I. Vymezení věci a průběh předchozího řízení
2. Stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti ("vedlejší účastnice") zaplacení částky 150 000 Kč s příslušenstvím z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Ta jí měla vzniknout nesprávným úředním postupem soudů spočívajícím v nepřiměřené délce soudního řízení ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 42 C 181/2017. Toto řízení bylo také kompenzačním řízením za nepřiměřenou délku jiného soudního řízení. Vedlejší účastnice navrhovala zamítnutí žaloby s tím, že délka soudního řízení byla přiměřená a u soudů prvního a druhého stupně se nevyskytly průtahy. U Nejvyššího soudu se sice spis nacházel dva roky, ovšem tuto dobu nelze považovat za nepřiměřenou s ohledem na roli Nejvyššího soudu v systému soudnictví. Kromě toho, význam řízení pro stěžovatelku byl podle vedlejší účastnice nízký, protože se jednalo o případ řetězení odškodňovacích řízení.
3. Obvodní soud pro Prahu 1 ("obvodní soud") o žalobě stěžovatelky rozhodl shora označeným rozsudkem. Uložil vedlejší účastnici zaplatit stěžovatelce částku 46 825 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 1. 10. 2021 a zamítl žalobu na zaplacení zákonného úroku z prodlení od 1. 6. 2021 do 1. 10. 2021 (výrok I.). Zamítl žalobu na zaplacení částky ve výši 103 175 Kč s příslušenstvím (výrok II.). A uložil vedlejší účastnici zaplatit stěžovatelce náhradu nákladů řízení ve výši 24 808,50 Kč (výrok III.).
4. Stěžovatelka a vedlejší účastnice se odvolaly. Městský soud v Praze ("městský soud") shora označeným rozsudkem první a druhý výrok obvodního soudu potvrdil (výrok I. a II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Shledal, že právní posouzení obvodního soudu bylo věcně správné. Upřesnil pouze výši přiznaného úroku z prodlení a pariční lhůtu prodloužil na 15 dní. V odůvodnění ke svému třetímu výroku uvedl, že o nákladech odvolacího řízení rozhodl podle § 142 odst. 2 a § 224 odst. 1 o. s. ř., protože ani stěžovatelka ani vedlejší účastnice nebyly v odvolacím řízení úspěšné. Více svůj nákladový výrok neodůvodnil.
5. Stěžovatelka podala dovolání proti rozsudku městského soudu, a to proti výroku I. v rozsahu, v němž městský soud rozhodl částečným zamítnutím žaloby o úroku z prodlení od 1. 6. 2021 do 30. 9. 2021, proti výroku II. o zamítnutí žaloby co do částky 100 000 Kč s příslušenstvím, proti výroku III. o nákladech řízení v celém rozsahu.
6. Nejvyšší soud stěžovatelčino dovolání odmítl jako nepřípustné podle 243c odst. 1, odst. 2 o. s. ř.
II. Argumentace stěžovatelky
7. Stěžovatelka v první části ústavní stížnosti napadá výhradně výroky městského soudu a Nejvyššího soudu o náhradě nákladů odvolacího a dovolacího řízení. Tvrdí, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a právo vlastnit majetek (čl. 11 Listiny). V první řadě uvádí, že s ohledem na subsidiaritu výroku o nákladech řízení nemohla podat ústavní stížnost proti nákladovému výroku rozsudku městského soudu, protože dovolání podané stěžovatelkou bylo schopné zvrátit i rozhodnutí o nákladech řízení, v případě, že by dovolání nebylo odmítnuto.
8. Dále tvrdí, že nelze hovořit o bagatelnosti nákladů řízení a příslušenství v situaci, ve které výši těchto nákladů vyvolá svým postupem stát. Tyto náklady jsou fakticky přenášeny na poškozenou, která se proti státu brání a je v základu věci úspěšná. Stěžovatelka dodává, že proti bagatelnosti nároku svědčí již samotná skutečnost, že o obdobných věcech rozhodoval Ústavní soud svými nálezy ze dne 20. 6. 2023 sp. zn. III. ÚS 1125/23, ze dne 5. 9. 2023 sp. zn. IV. ÚS 3194/22 a ze dne 11. 9. 2023 sp. zn. I. ÚS 1934/23.
9. Stěžovatelka uvádí, že Ústavní soud řešil totožnou právní otázku a odkazuje na nálezy sp. zn. III. ÚS 1125/23, sp. zn. IV. ÚS 3194/22 a sp. zn. I. ÚS 1934/23. Podle stěžovatelky z této judikatury plyne závěr, že náhrada nákladů řízení by měla být žalobci vždy přiznána v plném rozsahu, pokud prokáže ve sporu o přiměřené zadostiučinění základ svého nároku. Základem nároku je v tomto případě existence nemajetkové újmy způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Platí to i za situace, při níž mu nebylo přiměřené zadostiučinění plně přiznáno v žalované výši. Rozhodnutí o výši plnění totiž závisí na úvaze soudu. Na řízení před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím je potřeba nahlížet jako na jeden celek.
10. Stěžovatelka poukazuje na to, že ačkoliv byla v řízení před soudy obou stupňů úspěšná, princip úspěchu ve věci byl ve smyslu konstantní judikatury aplikován pouze při rozhodování o nákladech řízení před soudem prvního stupně a při rozhodování o nákladech odvolacího řízení byl popřen. Z tohoto důvodu namítá, že rozhodnutí o nákladech řízení před odvolacím soudem ve výroku III. je zjevným excesem a postupem v rozporu s konstantní judikaturou jak Ústavního soudu, tak i Nejvyššího soudu.
11. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatelka již napadá shora označená rozhodnutí Nejvyššího soudu, městského soudu i obvodního soudu v celém jejich rozsahu. Domnívá se, že jimi soudy porušily její právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), právo vlastnit majetek (čl. 11 Listiny) a právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím soudu (čl. 36 odst. 3 Listiny).
12. Uvádí, že rozhodnutí Nejvyššího soudu je "založeno na libovůli, která je založena na "žonglování" odvolacího soudu s hodnotami snížení/navýšení za současného popření a vyloučení principu proporcionality". Stěžovatelka uvádí, že napadené rozhodnutí vydal senát 28 Cdo, který není specializovaným na náhradu škody způsobené státem. Z rozhodování tohoto senátu je podle ní patrné, že "nerozumí projednávané matérii a vytváří paralelní judikaturu, která není kompatibilní s konstantní judikaturou především specializovaného senátu 30 Cdo".
13. Dále se stěžovatelka vymezuje vůči ponížení základní částky o 10 % za instančnost řízení. V rámci hodnocení kritéria instančnosti odvolací a dovolací soud zjevně vyšly toliko z formální existence instančnosti řízení, aniž by ji posoudily v kontextu odpovědnosti za způsobení instančnosti.
14. Stěžovatelka se také neztotožňuje s výší základní částky náhrady, která jí byla přiznána, konkrétně s tím, že se nevalorizuje. Má za to, že odškodnění poškozených by mělo být valorizováno s ohledem na uplynutí dlouhého časového úseku ve smyslu zvýšení životní úrovně a jiných ekonomických ukazatelů (např. inflace) a označuje názory uvedené v napadených rozhodnutích za "projev pokrytectví nejhrubšího zrna" urážející normální lidské cítění. Námitka, že výše náhrady je nepřiměřeně nízká, získala podle stěžovatelky nový rozměr v situaci, kdy byl Senátem odmítnut kandidát na ústavního soudce JUDr. Pavel Simon, který stojí za rozhodovací praxí senátu 30 Cdo Nejvyššího soudu. To svědčí podle stěžovatelky o tom, že se volení zástupci (senátoři), reprezentující společnost, politicky vymezili vůči stávající praxi týkající se výše náhrad za nepřiměřenou délku řízení. Zároveň se stěžovatelka vymezuje vůči vyjádření JUDr. Pavla Simona pro server Česká justice, ze kterého stěžovatelce plyne, že odškodnění má být poskytnuto v co nejmenší míře, neboť je nutné chránit fiskální zájem státu. Toto stěžovatelka označuje za projev "zvrácené logiky", kdy časová zátěž řízení způsobená státem je eufemizována.
15. V dalším doplnění stěžovatelka uvádí, že kolegium předsedů soudů mluví o ohrožení právního státu v souvislosti s nedostatečnou valorizací svých platů, i když mají relativní blahobyt. Je to podle ní nedůstojné a proto protiústavní. Považuje takový přístup ze strany justice za diskriminační.
III. Vyjádření účastníků řízení a replika stěžovatelky
16. Nejvyšší soud odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, ve kterém se vypořádal s námitkami stěžovatelky a vysvětlil, proč v jejím případě nedošlo k porušení práva na spravedlivý proces ani práva stěžovatelky na ochranu vlastnictví. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení koresponduje s výsledkem tohoto řízení a Nejvyšší soud jej neodůvodňuje.
17. Městský soud také odkázal na odůvodnění svého rozsudku. Ústavní stížnost považuje za nedůvodnou. Městský soud se vyjádřil, že bez ohledu na právní závěry plynoucí z ustálené judikatury, na kterou odkazuje stěžovatelka, by již o nákladech odvolacího řízení mělo být rozhodováno podle zásady úspěchu ve věci. Domnívá se, že přijetí právního závěru stěžovatelky o aplikaci § 142 odst. 3 o. s. ř. v jejím případě a případech obdobných by mohlo vést ke zjevnému zneužití práva.
18. Obvodní soud v celém rozsahu odkázal na odůvodnění svého rozsudku a odůvodnění rozsudku městského soudu.
19. Žalovaná se k podané ústavní stížnosti ve stanovené lhůtě nevyjádřila, a proto měl Ústavní soud v souladu s poskytnutým poučením za to, že se postavení vedlejšího účastníka v řízení konkludentně vzdala.
20. Stěžovatelka ve své replice uvedla, že k vyjádřením soudů již v podstatě nemá co dodat. Výklad soudů ohledně otázky výše zadostiučinění považuje za formalistický. Vymezila se proti formálnímu konstatování soudů o "víceinstančnosti" kompenzačního řízení. Soudy měly vzít v potaz příčinu této víceinstančnosti, kterou stěžovatelka shledává v nekvalitním rozhodování soudů. Dále se stěžovatelka s odkazem na judikaturu Ústavního soudu vymezila vůči vyjádření městského soudu k odůvodnění nákladového výroku. Podle stěžovatelky městský soud zcela nepochopil, jakým způsobem se má aplikovat princip úspěchu ve věci, když rozhodnutí závisí na úvaze soudu ve smyslu § 142 odst. 3 o. s. ř. Repliku následně stěžovatelka doplnila o vyjádření ohledně nedostatečnosti základní částky. Svá tvrzení opřela o informaci o průměrné mzdě, průměrném platu soudců a průměrnému platu státních zástupců.
IV. Splnění podmínek řízení
21. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
22. Vyjádření Nejvyššího soudu je věcně správné, když poukazuje na to, že dovolaní proti výroku o nákladech není přípustné. Ovšem ohledně této otázky není mezi stranami sporu. Svou argumentací stěžovatelka zjevně pouze cílila zdůvodnit včasnost a tedy přípustnost její Ústavní stížnosti.
23. Ústavní soud dává za pravdu stěžovatelce ohledně včasnosti jejího podání. Pokud proti výroku rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé podala stěžovatelka dovolání, jehož přípustnost může být dána při splnění předpokladů podle § 237 o. s. ř., vztahuje se toto dovolání i na výrok o nákladech řízení. Dovolací soud má totiž oprávnění toto rozhodnutí zrušit i ve výroku o nákladech řízení, případně o nákladech řízení nově rozhodnout. Takové dovolání je proto procesním prostředkem, který zákon poskytuje účastníkovi řízení k ochraně jeho práva podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu i ve vztahu k tomuto výroku. V tomto ohledu není podstatné, že dovolání toliko proti výroku rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení by takovýmto procesním prostředkem nebylo, neboť by podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. nebylo přípustné. Ústavní stížnost účastníka řízení podaná proti výroku rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení předtím, než dovolací soud rozhodne o jeho dovolání proti výroku ve věci samé, je podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná [usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2019 sp. zn. III. ÚS 941/19 (U 8/94 SbNU 435)].
V. Vlastní posouzení věci Ústavním soudem
24. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Není proto součástí soustavy obecných soudů, není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a do jejich rozhodovací činnosti může zasáhnout jen tehdy, shledá-li porušení některého základního práva nebo svobody.
25. Ústavní soud na tomto místě připomíná, že podle čl. 89 odst. 2 Ústavy jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby, přičemž závazná je část odůvodnění nálezu, která je spjata s jeho výrokem (tzn. nosné důvody rozhodnutí), neboť jen v rámci tohoto odůvodnění musí být daný výrok vykládán. Toto konstatování činí zdejší soud zejména proto, že v nyní posuzované věci stěžovatelka argumentuje jeho četnou judikaturou a aplikovatelností jeho právních závěrů na nyní posuzovanou věc; pro posouzení této ústavní stížnosti je tedy zásadní zejména to, postupovaly-li obecné soudy v souladu se závěry a právními názory uvedenými v nálezech ve skutkově a právně obdobných věcech.
26. Stěžovatelka v ústavní stížnosti předestřela dva okruhy námitek. V první řadě tvrdí, že městský soud (výrokem III.) porušil její právo vlastnit majetek a právo na spravedlivý proces. Tímto výrokem soud nepřiznal stěžovatelce náhradu nákladů řízení, protože nebyla v řízení úspěšná. V řadě druhé stěžovatelka tvrdí, že i Nejvyšší soud (výrokem II.) porušil její právo na spravedlivý proces. Nejvyšší soud jí nepřiznal náhradu nákladů řízení, protože dovolání bylo nepřípustné. Zatřetí stěžovatelka namítá, že Nejvyšší soud, městský soud a obvodní soud porušily její právo vlastnit majetek, právo na náhradu škody způsobené vadným výkonem moci a právo na spravedlivý proces protiústavním posouzením výše základní částky přiznaného zadostiučinění. Ústavní soud se těmito námitkami zabýval postupně.
a) Nepřiznání náhrady nákladů řízení městským soudem
27. Ústavní soud se k rozhodování ve věcech nákladů řízení staví zdrženlivě a podrobuje je toliko omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Ačkoliv totiž i rozhodnutí o nákladech řízení může mít citelný dopad do majetkové sféry účastníků řízení, samotný tento spor zpravidla nedosahuje intenzity způsobilé porušit jejich základní práva. Nicméně i toto rozhodování je součástí soudního řízení jako celku. Právo na přiznání přiměřené náhrady nákladů, které úspěšné straně v řízení vzniknou, je součástí práva na spravedlivý proces. V některých případech tak může mít ústavněprávní rozměr. Tak tomu bylo i v projednávané věci, když Ústavní soud shledal porušení práv stěžovatelky výrokem městského soudu o nepřiznání náhrady nákladů řízení z důvodu její neúspěšnosti.
28. Ústavní soud se opakovaně vyjadřoval k problematice rozhodování o náhradě nákladů řízení ve sporech o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutí nebo nesprávným úředním postupem ("zákon č. 82/1998 Sb."), mezi které se řadí i spor řešený v nyní posuzované věci před obecnými soudy (viz např. nález ze dne 19. 3. 2013 sp. zn. I. ÚS 1665/11). Ústavní soud zdůraznil, že pro rozhodování o náhradě nákladů řízení zpravidla platí zásada úspěchu ve věci (§ 142 o. s. ř.), doplněná zásadou zavinění. Poměřovat úspěch a neúspěch ve věci však nelze jen tím, jak bylo o konkrétním návrhu rozhodnuto, ale je třeba jej posuzovat v širších souvislostech. Rozhodování o nákladech řízení nesmí být jen "mechanickým" posuzováním výsledků sporu bez komplexního zhodnocení rozhodnutí v meritu věci.
29. Ve sporech o přiměřené zadostiučinění podle § 31a zákona č. 82/1998 Sb. to pak konkrétně znamená, že je třeba rozlišovat mezi posuzováním samotné existence nemajetkové újmy způsobené při výkonu veřejné moci (základu nároku) a rozhodováním o konkrétní výši přiměřeného zadostiučinění za existující nemajetkovou újmu. Proto prokáže-li žalobce ve sporu o přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu základ svého nároku, avšak obecný soud přizná žalobci nižší přiměřené zadostiučinění, než jakého se domáhal, přesto se při rozhodování o náhradě nákladů řízení uplatní § 142 odst. 3 o. s. ř.., tj. závisí-li rozhodnutí o výši plnění na úvaze soudu, dané ustanovení umožňuje i částečně úspěšnému žalobci přiznat náhradu nákladů řízení v plném rozsahu. Žalobce nemůže být při rozhodování o náhradě nákladů řízení "trestán" za ne zcela přiléhavý odhad výše budoucího přiznaného nároku (viz nález ze dne 20. 6. 2023 sp. zn. III. ÚS 1125/23 či ze dne 11. 8. 2020 sp. zn. I. ÚS 799/20).
30. V nyní řešené věci však již v rámci odvolacího řízení městský soud neřešil otázku základu nároku, nýbrž na základě jeho uznání určil volnou úvahou podle § 136 o. s. ř. konkrétní výši přiměřeného zadostiučinění. Vyvstává tak otázka, zda se i zde uplatní priorita prokázání základu nároku nad určením jeho přiměřené výše (tzn. pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení).
31. Ústavní soud se touto otázkou již zabýval v nálezech sp. zn. I. ÚS 1934/23 a sp. zn. IV. ÚS 3194/22, na které stěžovatelka ve své ústavní stížnosti odkazuje. Východisko pro její řešení Ústavní soud spatřuje v tom, že na dané řízení je nutno nahlížet jako na jeden celek. Tehdejší stěžovatelé byli proto úspěšní, neboť základ samotného nároku sporný nebyl a také jim bylo přiznáno zadostiučinění, avšak nikoliv ve výši, jakou požadovali. Ústavní soud i v těchto rozhodnutích zopakoval, že tato skutečnost není rozhodující, neboť dané rozhodování, na rozdíl od posuzování existence újmy, obecně splňuje podmínky pro použití § 136 o. s. ř. Představuje úvahu soudu ve smyslu tohoto ustanovení, kdy neexistuje žádná exaktní metoda, jak stanovit přiměřenost zadostiučinění (jeho výši). Pokud v takových případech obecný soud nepostupuje podle § 142 odst. 3 o. s. ř., který umožňuje i částečně úspěšnému žalobci přiznat náhradu nákladů řízení v plném rozsahu, aniž by zároveň náležitě vysvětlil (s ohledem na konkrétní okolnosti případu) z jakého důvodu, porušuje tím právo stěžovatele, který se jinak domohl odškodnění, na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny).
32. Ústavní soud dává za pravdu stěžovatelce v otázce (ne)bagatelnosti tohoto sporu. Z hlediska setrvalého přístupu Ústavního soudu k tzv. bagatelním sporům je třeba zdůraznit, že napadený rozsudek se dotýká účelu, podstaty a smyslu ústavního práva na náhradu škody (viz čl. 4 odst. 4 Listiny) způsobené nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 3 Listiny, i když "jen" v otázce náhrady nákladů řízení (např. nález ze dne 15. 2. 2012 sp. zn. III. ÚS 3659/10). Napadené rozhodnutí sice není kvantitativně významné, ovšem je kvalitativně významné, a z důvodu ochrany ústavnosti proto přesahuje svým dopadem věc samotnou (viz nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13).
33. Jak již vícekrát Ústavní soud konstatoval, závěry přijaté odvolacím soudem mohou mít vliv i na jiná další řízení, ve kterých by napříště nemuselo být vyžadováno dodržování § 142 odst. 3 o. s. ř., a proto "ústavněprávní hodnota sporu" převáží nad "kvantitativní stránkou věci" (srov. nálezy ze dne 19. 1. 2016 sp. zn. III. ÚS 2018/15, ze dne 23. 2. 2021 sp. zn. IV. ÚS 2009/20 nebo ze dne 7. 5. 2024 sp. zn. I. ÚS 3394/23).
34. Z těchto důvodů ani v bagatelním sporu Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) nemůže přejít, že v případě naplnění podmínek pro postup podle § 142 odst. 3 o. s. ř. obecný soud tuto skutečnost v rozporu s čl. 95 odst. 1 Ústavy pominul a bez potřebného vysvětlení použil jiného ustanovení. To, že se o takové vysvětlení pokusil alespoň ve vyjádření k ústavní stížnosti, tento nedostatek nemůže napravit, nehledě na to, že o tom, co je spravedlivé a adekvátní, má soud rozhodovat na základě zákona a v ústavním kontextu požadavků demokratického právního státu podle čl. 95 odst. 1 ve spojení s čl. 1 odst. 1 Ústavy.
35. Ústavní soud uzavírá, že v nyní posuzované věci byla prokázána existence nemajetkové újmy způsobené stěžovatelce, a tedy i základ stěžovatelčina nároku. Obecné soudy však stěžovatelce zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu nepřiznaly. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení je však s ohledem na shora předestřenou judikaturu nutné vycházet ze skutečnosti, že stěžovatelka byla plně úspěšná při prokázání základu nároku; neúspěšná byla pouze při určení jeho výše, která ovšem závisela na úvaze soudu. Rozhodl-li tedy městský soud o náhradě nákladů řízení podle § 142 odst. 2 o. s. ř., aniž by z jeho rozhodnutí bylo patrné, proč se odklonil od četné judikatury Ústavního soudu a nepoužil § 142 odst. 3 ve spojení s § 136 o. s. ř., porušil právo stěžovatelky na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny. V této části je tedy ústavní stížnost důvodná.
b) Nepřiznání náhrady nákladů řízení Nejvyšším soudem
36. K jiným závěrům dospěl Ústavní soud při hodnocení nákladového výroku týkajícího se nákladů řízení před Nejvyšším soudem. Nyní posuzovaná věc se liší od výše citovaných rozhodnutí. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl jako nepřípustné podle § 243c odst. 1, odst. 2 o. s. ř. Stěžovatelka tedy svým procesním postupem neumožnila Nejvyššímu soudu věcný přezkum rozhodnutí. Rozhodnutí o nákladech dovolacího řízení bylo tedy ovlivněno neúčelností vynaložených nákladů (§ 142 o. s. ř.).
37. Jinak řečeno, náklady řízení by bylo možné považovat za potřebné k účelnému uplatňování práva, pouze pokud by stěžovatelka umožnila Nejvyššímu soudu se rozhodnutím odvolacího soudu zabývat meritorně. Tedy za situace, že by předložila Nejvyššímu soudu argumentaci, která by soud přesvědčila (resp. byla způsobilá jej přesvědčit), že se odvolací soud při svém rozhodování například odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo že není rozhodovací praxe Nejvyššího soudu jednotná (viz § 237 o. s. ř.). Nebylo-li však takových nákladů, nebylo ani co přiznávat. Tomu ostatně odpovídá i nepotřebnost odůvodnění takového výroku, jak plyne z § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. (srov. bod 33 nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2024 sp. zn. I. ÚS 3394/23). V této části je tedy ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
c) Zbývající věcné námitky týkající se výše přiznaného zadostiučinění
38. Ústavní soud nepřisvědčil ani dalším námitkám stěžovatelky, vztahujícím se k nesprávnému posouzení přiměřenosti výše zadostiučinění, rozporu s principem právní jistoty a zásady zákazu diskriminace. Nutno dodat, že ačkoliv jsou napadena tři různá rozhodnutí, její námitky směřují obecně proti "napadenému rozhodnutí", aniž by přitom stěžovatelka specifikovala, o které konkrétní rozhodnutí se v daném kontextu jedná. Četné citace judikatury Nejvyššího či Ústavního soudu stěžovatelka opomíná propojit s konkrétními závěry vyslovenými soudy v předchozím řízení, a tak není vždy zcela zřejmé, na co přesně míří.
39. Ústavní soud konstatuje, že kvalita ústavní stížnosti odpovídá kvalitě obdobných stížností podávaných týmž advokátem v obdobných věcech. Ústavní soud se přitom již v minulosti pozastavil nad úrovní poskytovaných právních služeb, která je zvoleným stylem a rétorikou písemných podání na samé hranici slučitelnosti s profesní etikou advokáta a zneužití práva, což představuje důvod, pro který by bylo možno účastníkovi řízení odepřít náhradu nákladů řízení (viz nález ze dne 28. 2. 2024 sp. zn. IV. ÚS 2699/23, bod 34, nález ze dne 7. 5. 2024 sp. zn. I. ÚS 3394/2, bod 35, usnesení ze dne 20. 3. 2024 sp. zn. IV. ÚS 2/24. bod 11).
40. K samotné výši odškodnění, která je stěžovatelkou považována za neadekvátní, Ústavní soud předesílá, že není další přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. K možnosti zasahovat do rozhodnutí obecných soudů ve věcech stanovení výše odškodnění podle § 31a zákona č. 82/1998 Sb. se Ústavní soud již mnohokrát vyjádřil. Nemajetková újma je z povahy věci exaktně vědecky neměřitelná. I když Nejvyšší soud stanovil základní pravidla pro výpočet výše přiměřeného zadostiučinění, mimo jiné určením tzv. základního rozpětí, jde o důležité východisko, které však obecné soudy nižších stupňů nezbavuje povinnosti individuálního posouzení každého případu a v závislosti na něm stanovení adekvátního zadostiučinění. Obecné soudy tak mají možnost posoudit výši adekvátního odškodnění v jednotlivých případech s tím, že není vyloučeno, aby přihlédly i k celkovým okolnostem věci. Ústavní soud vymezil kritéria přezkumu tak, že rozhodnutí soudu o přiznání zadostiučinění musí být s ohledem na požadavek vyloučení svévole přezkoumatelné, a tedy v něm musí být dostatečným způsobem vyloženy konkrétní důvody a kritéria, jakými se při jeho určení soud řídil. Ústavní soud tak v zásadě ponechává rozhodnutí o výši zadostiučinění na soudech obecných, jsou-li respektovány výše vymezené ústavní limity pro postup obecných soudů, neboť nemůže být další přezkumnou instancí zabývající se meritorně konkrétní výší poskytnutého zadostiučinění vždy za situace, že bude osoba odškodněná s konkrétní výší poskytnuté částky subjektivně nespokojená.
41. K námitce, že u výše základní částky nebyl zohledněn hospodářský a společenský vývoj za poslední roky, Ústavní soud podotýká, že ačkoli byla základní částka zadostiučinění obecnými soudy určena ve výši podle stanoviska Nejvyššího soudu z roku 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010, nemusí to samo o sobě ještě způsobovat neústavnost napadených rozhodnutí. K námitce, že výše odškodnění měla být valorizována, Ústavní soud plně odkazuje na body 43 až 45 odůvodnění nálezu ze dne 17. 8. 2021 sp. zn. III. ÚS 1303/21, v nichž byla prakticky totožná argumentace jiné stěžovatelky (zastoupené stejným právním zástupcem) podrobně vypořádána. V návaznosti na výše uvedené jsou úvahy stěžovatelky nad tím, co vyplývá z neschválení kandidáta na ústavního soudce JUDr. Pavla Simona (prezentujícího údajně restriktivní přístup k odškodňování podle zákona č. 82/1998 Sb.), z pohledu posouzení této věci zcela irelevantní. Kromě toho v jiné části své ústavní stížnosti stěžovatelka vyčítá senátu 28 Cdo, že napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu je v rozporu s ustálenou judikaturou senátu 30 Cdo, ve kterém zasedá mimo jiné i JUDr. Pavel Simon. Na jednom místě stížnosti se tak stěžovatelka s judikaturou senátu 30 Cdo Nejvyššího soudu ztotožňuje a za protiústavní považuje (údajný) odklon od ní, na místě druhém považuje tutéž judikaturu za protiústavní.
42. Důvodná není ani námitka směřující proti posouzení složitosti řízení, na základě jeho instančnosti a následného ponížení základní částky přiměřeného zadostiučinění. Ústavní soud k tomu v předchozí judikatuře vysvětlil, že "složitost" řízení zahrnuje ve své konkretizaci jednak počet instancí, v nichž byla věc řešena, a dále složitost věci samé, tedy okolnosti skutkové, právní a procesní. Jednotlivé důvody složitosti věci je třeba vnímat pro účely posouzení, zda došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, samostatně, neboť každý z nich sám přispívá k prodloužení délky projednávání (nález ze dne 17. 8. 2021 sp. zn. III. ÚS 1303/21, bod 35).
43. Nyní projednávaná věc se zjevně liší od případů, ve kterých Ústavní soud v kompenzačních věcech nepřiměřenou délku řízení shledal. Například ve shora citovaném nálezu sp. zn. III. ÚS 1303/21 Ústavní soud řešil situaci, kdy kompenzační řízení trvalo téměř jedenáct let, došlo k poměrně extrémnímu tzv. "soudnímu ping-pongu", který se zásadně promítl do délky řízení. Soud nalézací totiž ve věci rozhodoval celkem pětkrát, odvolací soud taktéž celkem pětkrát, dovolací soud rozhodoval třikrát. Bez zřetele na případnou komplikovanost celé věci chyba nastala především u soudů, které nerespektovaly judikaturu Nejvyššího soudu (nález sp. zn. III. ÚS 1303/21, bod 37). Ústavní soud proto uzavřel, že "popsaný soudní "ping-pong" nelze podřadit pod kritérium tzv. instančnosti řízení, které spadá pod kritérium složitosti věci, nýbrž že opakovaným rušením soudních rozhodnutí na základě nesprávného použití hmotného práva obvodním soudem a následně městským soudem (což vedlo ke dvěma zrušujícím rozsudkům Nejvyššího soudu), je nepřiměřená délka řízení přičitatelná státu" (nález sp. zn. III. ÚS 1303/21, bod 39).
44. Ústavní soud dospěl k závěru, že dovolací soud jasně a srozumitelně odůvodnil, proč bylo třeba dovolání stěžovatelky odmítnout jako nepřípustné. Zejména vyložil, i na základě četných odkazů na svou judikaturu, proč nebyl naplněn žádný z důvodů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř.
45. I závěry rozhodnutí městského soudu lze označit za řádně odůvodněné a srozumitelné (srov. body 16 a násl. napadeného rozsudku městského soudu). Lze shrnout, že takto odůvodněné závěry Ústavní soud nehodlá, a vzhledem ke svému shora popsanému postavení orgánu ochrany ústavnosti ani nemůže, přehodnocovat, neboť na nich nespatřuje nic, co by odůvodnilo jeho případný kasační zásah.
46. Ústavní soud závěrem připomíná, že právo na soudní ochranu (resp. spravedlivý proces), jehož porušení se stěžovatelka dovolává, není možné vykládat tak, že by se stěžovatelce garantoval úspěch v řízení a právo na rozhodnutí odpovídající jejím představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na řádné soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatelka se závěry či názory obecných soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.
47. Ústavní soud na základě výše uvedeného shledal, že napadeným usnesením Nejvyššího soudu, stejně jako napadeným rozsudkem obvodního soudu a napadenými výroky I. a II. rozsudku městského soudu stěžovatelčina ústavně zaručená práva porušena nebyla. Usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost je z hlediska zákonné úpravy plně akceptovatelné a odpovídá standardu stanovenému ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 a nelze je považovat za jakkoliv vybočující z mezí ústavnosti či za projev přepjatého formalismu. Z tohoto důvodu Ústavní soud návrh na jeho zrušení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. Stejně tak odmítl Ústavní soud návrh na zrušení napadeného rozsudku obvodního soudu a rozsudku městského soudu, a to s výjimkou výroku III. rozsudku městského soudu, který Ústavní soud z výše uvedených důvodů zrušil.
48. V této souvislosti však Ústavní soud znovu připomíná, že od pravidla přiznávání nákladů odškodňovacího řízení poškozeným, byli-li co do základu věci úspěšní, je možné se odchýlit, je-li například skutečným motivem podávání velkého množství žalob v těchto typech řízení právě jen přiznání náhrady nákladů řízení. O to spíše, je-li úroveň poskytované právní služby zvoleným stylem a rétorikou písemných podání na samé hranici slučitelnosti s profesní etikou advokáta a zneužití práva, což představuje důvod, pro který by právě bylo možno účastníkovi řízení odepřít náhradu nákladů řízení, které by mu jinak měly dle § 142 odst. 3 o. s. ř. náležet (srov. nález ze dne 28. 2. 2024 sp. zn. IV. ÚS 2699/23). Takové závěry nelze generalizovat a v každém konkrétním případě by je obecný soud musel řádně a přesvědčivě odůvodnit.
VI. Závěr
49. S ohledem na všechny uvedené důvody Ústavní soud ústavní stížnosti částečně vyhověl a podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil výrok III. napadeného rozsudku městského soudu pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny. Tím Ústavní soud otevírá městskému soudu procesní prostor, aby o nákladech řízení rozhodl znovu. V následném řízení je přitom městský soud vázán právními závěry obsaženými v tomto nálezu.
Autor: US