// Profipravo.cz / Z rozhodnutí dalších soudů 07.03.2025
ÚS: Procesní práva zúčastněné osoby v odvolacím trestním řízení
Podle § 42 odst. 1 trestního řádu je zúčastněnou osobou ten, jehož věc nebo část majetku byla zabrána nebo podle návrhu má být zabrána. Této osobě musí být poskytnuta možnost, aby se k věci vyjádřila, může být přítomna při hlavním líčení a veřejném zasedání, činit při nich návrhy, nahlížet do spisů a podávat v případech trestním řádem stanovených opravné prostředky. Tato práva zúčastněné osoby a jim odpovídající povinnosti orgánů činných v trestním řízení se uplatní rovněž v odvolacím řízení, byť se zákonným omezením přístupu k mimořádným opravným prostředkům podle § 265d trestního řádu a contrario. Postup, který stěžovatelce jako vlastníkovi zabraných věcí odepřel uplatňování jejích procesních práv, je proto rozporný s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (Úmluva), resp. s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (Listina) a s čl. 13 Úmluvy a s čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 2202/24, ze dne 21. 1. 2025
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzovaného případu a průběh předchozího řízení
1. Ústavní soud se v nyní posuzované věci zabýval otázkou ústavní konformity povolení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí na základě rozsudku vydaného v trestním řízení, jímž došlo k vyslovení zabrání věci bez toho, aby trestní soud s vlastníkem zabrané věci jednal jako se zúčastněnou osobou a tento rozsudek mu doručil. Souběžně s tím se Ústavní soud zabýval rovněž otázkou ústavní konformity takového trestního rozsudku, a to v jeho části týkající se zabrání věci.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, vyžádaných spisů a napadených rozhodnutí, vedlejší účastnice řízení podala dne 5. 4. 2022 u Katastrálního úřadu pro Vysočinu, Katastrálního pracoviště Moravské Budějovice ("katastrální úřad") návrh, kterým se domáhala, aby jí katastrální úřad na základě napadeného trestního rozhodnutí, tj. pravomocného a vykonatelného rozsudku Krajského soudu v Brně ("krajský soud") ze dne 17. 3. 2022 č. j. 9 To 37/2022-291, jímž podle § 258 odst. 1 písm. d) a odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), a ustanovení § 101 odst. 2 písm. e) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník ("trestní zákoník"), krajský soud vyslovil zabrání pozemku p. č. st. X1, jehož součástí je stavba rodinného domku č. p. X2 v katastrálním území J., povolil v její prospěch vklad vlastnického práva k této nemovité věci (původně ve vlastnictví stěžovatelky; katastrální úřad zapsal vlastnické právo stěžovatelky k této nemovitosti s právními účinky ke dni 8. 2. 2021 - srov. rozsudek krajského soudu ze dne 28. 7. 2023 č. j. 35 C 1/2023-48, bod 6). Katastrální úřad návrh vedlejší účastnice řízení zamítl. Zohlednil, že krajský soud v trestním rozsudku stěžovatelku vůbec nezmínil a fakticky s ní nejednal jako s osobou zúčastněnou na řízení.
3. Žalobou podanou u krajského soudu se vedlejší účastnice řízení domáhala, aby krajský soud návrhu na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí vyhověl a nahradil rozhodnutí katastrálního úřadu. Krajský soud však rozsudkem ze dne 28. 7. 2023 č. j. 35 C 1/2023-48 žalobu zamítl.
4. K odvolání vedlejší účastnice řízení ve věci rozhodoval Vrchní soud v Olomouci ("vrchní soud"), který napadeným rozhodnutím rozsudek krajského soudu změnil tak, že se povoluje vklad vlastnického práva vedlejší účastnice řízení do katastru nemovitostí ke shora uvedené nemovitosti. Vrchní soud tímto rozhodnutím současně nahradil rozhodnutí katastrálního úřadu.
5. O dovolání stěžovatelky, v němž stěžovatelka namítla, že trestní "rozsudek nemohl dosud nabýt právní moci, neboť nebyla v žádném okamžiku účastnicí tohoto trestního řízení, nevěděla o průběhu tohoto řízení, nemohla v rámci tohoto řízení uplatňovat svá práva zúčastněné osoby a nevěděla ani o konání veřejného zasedání o odvolání, při kterém bylo vyhlášeno toto rozhodnutí; z tohoto pohledu nemohl vůči ní nabýt trestní rozsudek právní moci a nemůže být ani vkladovou listinou", rozhodoval Nejvyšší soud, který jej rovněž napadeným rozhodnutím zamítl. Nejvyšší soud označil dovolání za přípustné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu, bod 17), ale neopodstatněné.
6. Dovolací soud zdůvodnil, že rozsudek vydaný v trestním řízení, v němž krajský soud vyslovil zabrání věci, je nepochybně vkladovou listinou. Vyložil, že tento rozsudek nabyl právní moci vyhlášením, k němuž došlo dne 17. 3. 2022. Nejvyšší soud vysvětlil, že projevem materiální stránky právní moci je v jeho výroku o zabrání věci závaznost rozsudku pro vlastníka zabrané věci, v tomto případě pro stěžovatelku. Z těchto úvah Nejvyšší soud dovodil, že závěr vrchního soudu, podle kterého byly splněny předpoklady uvedené v ustanovení § 17 odst. 4 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon), vyžadující, aby podle tohoto rozsudku (jeho výroku o zabrání věci) došlo ke vkladu vlastnického práva ve prospěch vedlejší účastnice řízení, je v souladu se zákonem.
7. Nejvyšší soud se vypořádal se stěžovatelčinou námitkou, že trestní soudy nedostatečně zohlednily její postavení zúčastněné osoby ve smyslu § 42 trestního řádu. Porušení jejích procesních práv však dle Nejvyššího soudu nemohlo zpochybnit materiální stránku právní moci trestního rozsudku. Nejvyšší soud proto potvrdil závěry vrchního soudu, že zjednání nápravy nelze provést ani v řízení před katastrálním úřadem, ani před soudem v řízení podle části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ("o. s. ř."). Tyto orgány nejsou oprávněny posuzovat vady, k nimž došlo v průběhu trestního řízení, a ani se postarat o jejich odstranění. Nejvyšší soud stěžovatelku s námitkami odkázal na orgány, které mají kompetenci trestní rozsudek ve výroku o zabrání věci zrušit.
II.
Argumentace stěžovatelky
8. Stěžovatelka napadá rozhodnutí Nejvyššího soudu a vrchního soudu vydaná v řízení podle části páté o. s. ř. Současně se domáhá zrušení trestního rozsudku, jímž krajský soud rozhodl o zabrání její nemovité věci. Dovolává se přitom porušení svých základních práv zaručených čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
9. Ve vztahu k trestnímu rozsudku zdůrazňuje specifické okolnosti řízení a odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2021 sp. zn. III. ÚS 1149/20, v němž Ústavní soud v obdobném případě ústavní stížnost nejen připustil, ale rovněž jí vyhověl. Stěžovatelka uvádí, že se v tomto případě Ústavní soud zastal práv zúčastněné osoby, jejíž věc trestní soudy zabraly, aniž by ji přizvaly k trestnímu řízení a doručily jí trestní rozsudek. Zdůrazňuje, že neměla možnost se zásahu do svých práv účinně bránit.
III.
Vyjádření účastníků řízení, vedlejších účastníků řízení a replika stěžovatelky
10. Ústavní soud vyžádal spis (civilní i trestní), vyjádření účastníků řízení a vedlejších účastníků řízení.
11. Nejvyšší soud setrval na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Zdůraznil, že vycházel z pravomocného a vykonatelného rozhodnutí trestního soudu a nepovažoval za možné, navzdory hrubému procesnímu pochybení v trestním řízení, fakticky anulovat jeho účinky.
12. Vrchní soud stručně zopakoval nosné důvody svého rozhodnutí. Uvedl, že napadené rozhodnutí nezasáhlo do základních práv stěžovatelky.
13. Krajský soud a Městské státní zastupitelství v Brně se k ústavní stížnosti nevyjádřily.
14. Vedlejší účastnice řízení zdůraznila, že soudy postupující v řízení podle části páté o. s. ř. přezkoumávají rozhodnutí správního orgánu ve stejných mezích (srov. § 17 odst. 4 katastrálního zákona) jako správní orgán (katastrální úřad). Nemohou tudíž přezkoumávat pravomocná závazná rozhodnutí, resp. přihlížet k případným vadám, k nimž došlo v řízení, z něhož vzešla vkladová listina. Ve vztahu k trestnímu rozsudku označila ústavní stížnost za opožděnou. Uvedla, že stěžovatelce nic nebránilo napadnout tento rozsudek ve lhůtě předpokládané § 72 odst. 5 zákona o Ústavním soudu, což však neučinila.
15. Ústavní soud zaslal tato vyjádření stěžovatelce k replice, která však svého práva na vyjádření ve stanovené lhůtě nevyužila.
IV.
Splnění podmínek řízení
16. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí civilních soudů. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
17. Ve vztahu k trestnímu rozsudku krajského soudu, jenž sice stěžovatelka formálně napadá v celém rozsahu, tj. i v části, jíž zůstal nezměněn rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 10. 1. 2022 č. j. 5 T 162/2021-267, kterým byla stěžovatelčina dcera uznána vinnou přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání dle § 337 odst. 3 písm. a) trestního zákoníku, ale fakticky rozporuje jen výrok o zabrání věci, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je nejen přípustná, ale rovněž včasná. Zachování lhůty k podání ústavní stížnosti proti trestnímu rozsudku Ústavní soud dovodil z faktu, že napadené rozhodnutí nebylo stěžovatelce doposud doručeno (srov. § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, jenž odvíjí lhůtu k podání ústavní stížnosti od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje).
V.
Vlastní posouzení věci
18. Po prostudování ústavní stížnosti, vyžádaných spisů a vyjádření dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je nedůvodná ve vztahu k napadeným rozhodnutím civilních soudů a důvodná ve vztahu k napadenému trestnímu rozsudku.
19. Jádrem sporu i ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s povolením návrhu na vklad vlastnického práva k nemovitosti, původně v jejím vlastnictví, kterou jí krajský soud zabral trestním rozsudkem, aniž by ovšem zajistil stěžovatelčinu účast v trestním řízení a aniž jí trestní rozsudek coby zúčastněné osobě doručil.
20. Ústavní soud se nejdříve stručně vyjádří k důvodům, pro které shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou ve vztahu k rozhodnutím civilních soudů. Následně vysvětlí, proč stěžovatelce vyhověl v části jejího návrhu týkající se výroku trestního rozsudku o zabrání věci.
V. a)
Rozhodnutí civilních soudů vydaná v řízení podle části páté o. s. ř.
21. Jak vyplývá z rekapitulační části tohoto nálezu, katastrální úřad zamítl návrh vedlejší účastnice řízení, kterým se na základě pravomocného a vykonatelného rozsudku trestního soudu domáhala zapsání vlastnického práva k nemovité věci zabrané stěžovatelce. Stejně rozhodl krajský soud o jí podané žalobě. Katastrální úřad i krajský soud akcentovaly, že trestní soud se stěžovatelkou nejednal jako s osobou zúčastněnou na řízení. Krajský soud zamítavé rozhodnutí odůvodnil nesplněním podmínky předvídané § 17 odst. 4 katastrálního zákona a uvedl, že podkladové rozhodnutí (trestní rozsudek) není pro stěžovatelku jako pro osobu, pro niž je právo v katastru zapsáno, závazné, neboť jí nebylo doposud doručeno.
22. Jak vrchní soud tak Nejvyšší soud v napadených rozhodnutích přesvědčivě vysvětlily, proč tyto úvahy katastrálního úřadu i krajského soudu nelze považovat za správné. Ústavní soud v podrobnostech na tato rozhodnutí odkazuje, neboť se s nimi plně ztotožňuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu, bod 19; rozsudek vrchního soudu, body 6-7). Toliko stručně postačí uvést, že závaznost podkladového rozhodnutí (napadeného trestního rozsudku krajského soudu), jakožto materiální stránka právní moci, se v daném případě odvíjela od vyhlášení, a nikoliv od doručení tohoto rozsudku. Vrchní soud a ani Nejvyšší soud tudíž nepochybily, rozhodly-li ve prospěch vedlejší účastnice řízení a k jejímu návrhu připustily vklad vlastnického práva k nemovité věci zabrané stěžovatelce trestním rozsudkem. Zhodnocení civilních soudů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu, bod 22), že, "zjednání nápravy nelze provést ani v řízení před katastrálním úřadem, ani před soudem v řízení podle části páté o. s. ř.; tyto orgány nejsou oprávněny posuzovat vady, k nimž došlo v průběhu trestního řízení, a ani se postarat o jejich odstranění", je s ohledem na právní úpravu vkladového řízení obsaženou v katastrálním zákoně zcela přiléhavé.
23. V napadených rozhodnutích civilních soudů proto Ústavní soud neshledal cokoliv, co by odůvodnilo jeho kasační zásah a ústavní stížnost v této části odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
V. b)
Rozhodnutí trestního soudu o zabrání stěžovatelčiny věci
24. Ústavní soud nemohl ponechat bez povšimnutí hrubé porušení procesních práv stěžovatelky v odvolacím trestním řízení, jež vyústilo ve vydání stěžovaného trestního rozsudku (srov. rovněž hodnocení Nejvyššího soudu - napadený rozsudek, bod 22). Ústavní soud přitom vycházel z nosných právních závěrů nálezu sp. zn. III. ÚS 1149/20, na nějž odkazuje stěžovatelka, a nálezu ze dne 14. 11. 2017 sp. zn. II. ÚS 184/17.
25. Ústavní soud zde uvedl, že podle § 42 odst. 1 trestního řádu je zúčastněnou osobou ten, jehož věc nebo část majetku byla zabrána nebo podle návrhu má být zabrána. Této osobě musí být poskytnuta možnost, aby se k věci vyjádřila, může být přítomna při hlavním líčení a veřejném zasedání, činit při nich návrhy, nahlížet do spisů a podávat v případech trestním řádem stanovených opravné prostředky. Z právních vět těchto nálezů se podává, že v případě, v němž je vlastníkem věci, jež má být v trestním řízení zabrána podle § 101 trestního zákoníku, osoba rozdílná od obžalovaného, musí být dodržena všechna procesní práva této osoby stanovená v § 42 trestního řádu, resp. že postup, který stěžovatelce jako vlastnici zabraných věcí odepřel uplatňování jejích procesních práv, je rozporný s čl. 6 odst. 1 Úmluvy, resp. s čl. 36 odst. 1 Listiny a s čl. 13 Úmluvy a s čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Ústavní soud proto v těchto případech přistoupil ke zrušení trestního rozsudku ve výrokové části týkající se zabrání věci.
26. Ústavní soud připomíná, že z čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky, jakož i z § 13 a 23 zákona o Ústavním soudu a dále též z obecných principů rovnosti v právech a vyloučení svévole vyplývá, že Ústavní soud je vázán svou vlastní nálezovou judikaturou, resp. právními názory v ní obsaženými. Stejně tak každý, kdo se domáhá právní ochrany, může důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích. Jde o projev předvídatelnosti soudního rozhodování a zásady legitimního očekávání účastníků řízení. Vzhledem k tomu, že co do skutkových okolností i právního posouzení je stěžovatelčina věc plně srovnatelná s věcí, o nichž bylo rozhodnuto nálezem sp. zn. III. ÚS 1149/20 a sp. zn. II. ÚS 184/17, je Ústavní soud právními závěry uvedenými v těchto nálezech vázán. Jinými slovy, shora uvedené nálezy předurčují výrok rozhodnutí o ústavní stížnosti v nynější věci.
27. Z obsahu vyžádaného trestního spisu se podává, že vlastnicí zabrané nemovité věci byla stěžovatelka. Tato okolnost nebyla sporná, a to nejen v řízení před civilními soudy (srov. civilní rozsudek krajského soudu, bod 6; rozsudek vrchního soudu, bod 1; srov. rozsudek Nejvyššího soudu, bod 22), ale rovněž v samotném trestním řízení před krajským soudem (srov. napadený rozsudek krajského soudu, bod 13). Proto bylo povinností krajského soudu při nařizování veřejného zasedání v této věci vyrozumět o jeho konání také vlastníka dotčených věcí, tedy stěžovatelku. Podle § 42 odst. 1 trestního řádu totiž stěžovatelka měla mít procesní postavení zúčastněné osoby, jelikož ve věci bylo z podnětu odvolání státního zástupce rozhodováno o zabrání věcí v jejím vlastnictví. Jak již bylo uvedeno výše, citované ustanovení trestního řádu poskytuje zúčastněné osobě právo vyjádřit se k návrhu na zabrání věci a účastnit se hlavního líčení, případně veřejného zasedání, v nichž má být zabrání věci uloženo. Může činit návrhy, nahlížet do spisů a podávat opravné prostředky v zákonem stanovených případech. Ustanovení § 42 odst. 2 trestního řádu zároveň ukládá orgánům činným v trestním řízení povinnost poučit zúčastněnou osobu o jejích právech a poskytnout jí možnost k jejich uplatnění. Uvedený procesní postup však krajský soud coby odvolací trestní soud nerespektoval, čímž fakticky neumožnil stěžovatelce uplatnit vyjmenovaná procesní práva, která jí jako zúčastněné osobě náležela. Tímto postupem krajský soud zasáhl do stěžovatelčiných základních práv.
VI.
Závěr
28. Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud podle § 82 odst. 1 a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti stěžovatelky vyhověl a podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadené trestní rozhodnutí krajského soudu ve výrokové části týkající se zabrání věci zrušil, neboť jej shledal rozporným s čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
29. Ve zbytku, tj. ve vztahu k civilním rozsudkům vrchního soudu a Nejvyššího soudu, Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Autor: US