// Profipravo.cz / Z rozhodnutí dalších soudů 31.01.2025
ÚS: Zřízení věcného břemene nezbytné cesty
Za situace, kdy stát po desítky let toleroval vznik takových majetkových poměrů, kdy jsou v důsledku historického právního vývoje stavby stojící na cizím pozemku - nezřídka s nedostatečným přístupem - velmi častým jevem, je nespravedlivé, jestliže nyní neproporcionálně odpírá vlastníkům nemovitostí s nedostatečným přístupem ochranu vlastnického práva prostřednictvím zřízení věcného břemene nezbytné cesty. To, co se může v podmínkách jiného státu jevit jako individuální problém, je v podmínkách českých problémem systémovým. Tomuto rozdílu by pak měl odpovídat i rozdílný přístup soudů.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 3045/23, ze dne 20. 11. 2024
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I.
Rekapitulace ústavní stížnosti a dosavadní průběh řízení
1. Stěžovatelky tvrdí, že shora citovanými rozhodnutími obecných soudů byla porušena jejich základní práva, konkrétně právo na řádný proces, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, právo vlastnit majetek, zakotvené v čl. 11 Listiny a právo na právní slyšení podle čl. 38 odst. 2 Listiny.
2. V žalobě, podané k Okresnímu soudu v Kutné Hoře, žalobce L. F., právní předchůdce stěžovatelek, požadoval zřízení nezbytné cesty ve formě služebnosti přes pozemek parc. č. X1 v k. ú. Ř., ve vlastnictví žalované P. L. (vedlejší účastnice v řízení před Ústavním soudem), jakožto pozemku služebného, a to ve prospěch pozemku parc. č. X2, k. ú. Ř. ve vlastnictví žalobce - nyní stěžovatelek, jakožto panujícího pozemku, a to v rozsahu stanoveném v geometrickém plánu č. XXX zpracovaném Ing. S. K., CSc., a schváleném Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Kutná Hora dne 1. 4. 2020.
3. Žalobce uvedl, že na jeho nemovitostech nelze hospodařit či je jinak řádně užívat proto, že pozemky nejsou dostatečně spojeny s veřejnou cestou. Jediná přístupová vede přes pozemek vedlejší účastnice, kde jsou viditelné výrazně vyježděné koleje, jež vznikly využíváním tohoto pozemku vlastníky sousedících pozemků jakožto cesty po desítky let. Předchozí vlastník tohoto pozemku umožňoval žalobci a jeho právním předchůdcům (jakož i ostatním sousedům) užívání svého pozemku coby cesty, a to bez jakýchkoliv sporů, nicméně vedlejší účastnice se v průběhu doby, kdy vlastní daný pozemek, snaží neustále bránit užívání jejího pozemku jakožto cesty všemožnými prostředky, např. závorou.
4. Žalobce přitom se svojí manželkou (jednou ze současných stěžovatelek) D. F. stavbu trvale obýval. V průběhu odvolacího řízení žalobce vážně onemocněl, a nakonec zemřel, přičemž vedlejší účastnice prý bránila v užívání předmětné cesty i zdravotnímu personálu a záchranné službě, v důsledku čehož musel být automobil záchranné služby zaparkován před cestou a žalobce byl záchranáři přenesen na nosítkách. V návaznosti na to bylo vedeno proti vedlejší účastnici trestní řízení pro podezření ze spáchání trestného činu neposkytnutí pomoci. V současné době stavbu trvale obývá pouze stěžovatelka D. F., která je opět nucena veškeré věci nezbytné k užívání svých pozemků (například topivo na zimu) dopravovat do stavby ručně (nikoliv automobilem), což je pro ni enormně fyzicky náročné a z hlediska jejího věku dlouhodobě neudržitelné.
5. V průběhu soudního řízení před soudem prvního stupně bylo vedeno zejména dokazování k otázce, zda je předmětný pozemek vedlejší účastnice lesním pozemkem či nikoliv. Vedlejší účastnice tvrdila, že jde o lesní pozemek, což dokládala rozhodnutím Městského úřadu v Kutné Hoře, odbor životního prostředí, ze dne 14. 12. 2015, č. j. MKH/079997/2015. Nicméně s ohledem na skutečnost, že toto rozhodnutí bylo v průběhu řízení před soudem prvního stupně pravomocně zrušeno nadřízenými správními orgány (Krajským úřadem Středočeského kraje a Ministerstvem zemědělství), rozhodl se soud prvního stupně posoudit tuto otázku sám, a zejména na základě provedeného místního šetření dospěl k závěru, že se jedná o lesní pozemek, v důsledku čehož dle názoru soudu prvního stupně nelze bez souhlasu vedlejší účastnice zřídit na jejím pozemku služebnost cesty ve prospěch původního žalobce, nyní pozemku stěžovatelek.
6. Dále soud prvního stupně uvedl, že žalobce údajně jednal hrubě nedbale, když se konstruktivně nepokusil o zajištění přístupu ke svým pozemkům, a tím, že odmítl nabídku vedlejší účastnice, se možnosti zajištění přístupu vzdal. Tudíž nelze nezbytnou cestu zřídit i s odkazem na § 1032 odst. 1 písm. b) občanského zákoníku, tj. žalobce si dle něj způsobil nedostatek přístupu z hrubé nedbalosti. Soud tedy žalobu zamítl a uložil žalobci zaplatit náhradu nákladů řízení, a to ve výši 38 425 Kč pro žalovanou a ve výši 45 906,31 Kč České republice, spolu s poplatkem za návrh ve výši 10 000 Kč.
7. Dne 26. 5. 2022 vydal Krajský soud v Praze rozsudek č. j. 19 Co 174/2021-1110, kterým rozhodl o odvolání žalobce L. F. proti rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře tak, že povinnost týkající se nákladů řízení, v tomto rozsudku vyslovená, se ukládá oběma žalobkyním společně a nerozdílně; jinak rozsudek potvrdil a stanovil žalobkyním povinnost zaplatit náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 16 456 Kč. Odvolací soud se však neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně v tom směru, že si žalobce způsobil nedostatek přístupu z hrubé nedbalosti, avšak (podle stěžovatelek zcela překvapivě, aniž by poučil odpovídajícím způsobem žalobce anebo v tomto směru prováděl jakékoliv dokazování) dospěl až v rozhodnutí k závěru, že nezbytnou cestu nelze zřídit ve prospěch žalobce rovněž z důvodu, že vzdálenost, kterou musí žalobce překonat z veřejné cesty na pozemky činí kolem 125 metrů (aniž by prý jakkoliv uváděl, jak k této vzdálenosti dospěl), tudíž dle jeho přesvědčení žalobce ve smyslu § 1032 odst. 1 písm. c) občanského zákoníku žádá o zřízení nezbytné cesty jen za účelem pohodlnějšího spojení, neboť citovaná vzdálenost není dle odvolacího soudu natolik zásadní, aby bylo možno uzavřít, že užívání pozemků znemožňuje nebo značně ztěžuje.
8. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2023 č. j. 22 Cdo 3012/2022-1160 pak bylo odmítnuto také dovolání stěžovatelek v dané věci.
II.
Argumentace stěžovatelek
9. Stěžovatelky v obsáhlém odůvodnění ústavní stížnosti zejména uvedly, že rozhodnutí odvolacího soudu je překvapivé, neboť s odlišným právním názorem odvolacího soudu (potažmo s odlišným právním posouzením zřízení nezbytné cesty pro účely pohodlnějšího spojení) se seznámily až při četbě rozhodnutí (nikoliv v rámci samotného odvolacího řízení), a neměly tak možnost se k tomuto odchylnému právnímu názoru jakkoliv vyjádřit, ani předložit důkazy, které takové zjištění vyvracejí.
10. Odvolací soud ani neuvedl, na základě jakých důkazů dospěl k závěru, že vzdálenost mezi veřejnou cestou a pozemkem činí kolem 125 metrů, ačkoliv na základě této skutečnosti založil stěžejní závěr, že ve prospěch pozemku stěžovatelek nelze zřídit nezbytnou cestu k tíži pozemku vedlejší účastnice, neboť žalobce požaduje zřízením nezbytné cesty pouze pohodlnější spojení.
11. Stěžovatelky jsou rovněž přesvědčeny, že odvolací soud nesplnil také povinnost řádně své rozhodnuttí odůvodnit, když se zejména nevypořádal s námitkou žalobce vznesenou na jednání před odvolacím soudem konaném dne 11. 11. 2021 v tom směru, že i kdyby pozemek byl skutečně lesním pozemkem, a i kdyby skutečně nebylo možné na lesním pozemku zřídit služebnost cesty, jak žalobce navrhoval v rámci své žaloby, není soud vázán v tomto typu řízení jeho návrhem (resp. návrhem formy nezbytné cesty) a je tedy oprávněn, jsou-li k tomu splněny další zákonné podmínky, zřídit nezbytnou cestu ve prospěch žalobce jiným způsobem než navrhoval žalobce - tj. nikoliv ve formě služebnosti, ale například ve formě obligačního práva.
12. Stěžovatelky jsou toho názoru, že pozemek vedlejší účastnice není právně ani fakticky lesním pozemkem, zejména proto, že na něm nejsou lesní porosty a předmětná cesta neslouží k obhospodařování lesa, ale pouze jakožto přístupová cesta k přilehlým stavbám a jejich zahradám. Předmětná cesta neslouží k obhospodařování žádného lesa, ale jako přístupová komunikace, nemá z obou stran údajný "les", avšak pouze ze strany jedné, přičemž z druhé strany pokračuje těsně vedle několika staveb. Účelem předmětného ustanovení § 20 lesního zákona, které zakazuje stání a jízdu motorovými vozidly lesem, je přitom ochrana lesa, fauny a flóry v něm se nacházející. Zřízení nezbytné cesty přes pozemek vedlejší účastnice tak, aby byl zajištěn přístup a obhospodařování nemovitých věcí (pozemků) stěžovatelek, potažmo vůbec možnost řádné realizace jejich vlastnického práva, je i ve veřejném zájmu, když zřízením nezbytné cesty v dané situaci nedojde k jakémukoliv zásahu do přírody a krajiny.
13. Stěžovatelky zdůraznily, že nežádaly zřízení nezbytné cesty "za účelem pohodlnějšího spojení ve smyslu § 1032 odst. 1 písm. c) občanského zákoníku", jak uzavřel odvolací soud, ale mají v souladu s konstantní judikaturou dovolacího soudu a Ústavního soudu za to, že takový právní závěr lze učinit pouze v situací, kdy žadatel o zřízení nezbytné cesty již disponuje možností přístupu ze své nemovitosti na veřejnou komunikaci (tj. jiným přístupem než přístupem, který žádá soudem zřídit), a zároveň je tento přístup dostatečný k obhospodařování jeho nemovitosti.
14. V řízení bylo přitom jasně prokázáno, že stěžovatelky nemají zajištěný žádný přístup k jejich pozemkům z veřejné komunikace; musejí vždy překonat pozemek či pozemky ve vlastnictví vedlejší účastnice - zejména inkriminovaný pozemek. Za předpokladu, že by bylo v řízení prokázáno, že vzdálenost mezi jejich pozemkem a veřejnou komunikací činí odvolacím soudem dovozených 125 metrů (což v řízení prokázáno nebylo), stále platí, že se jedná o 125 metrů cesty vedoucí přes pozemek osoby odlišné od nich, k jehož užívání stěžovatelky nedisponují žádným právním titulem, a tudíž tuto skutečnost nelze považovat za existenci přístupu stěžovatelek z jejich pozemků na veřejnou komunikaci.
15. S ohledem na tyto skutečnosti nelze ani požadavek stěžovatelek považovat za žádost o zřízení nezbytné cesty za účelem pohodlnějšího spojení, když v dané situaci žádné "méně pohodlné" spojení neexistuje. Zároveň otázka, zda je inkriminovaný pozemek lesním pozemkem a umožňuje tak ex lege všem osobám pěší přístup, je dle stěžovatelek sporná, přičemž i kdyby byl stěžovatelkám zajištěn z tohoto titulu pěší přístup, tak ten je pro ně nedostatečný za situace, kdy jedna ze stěžovatelek - D. F. - trvale obývá stavbu, což (zejména s ohledem na její věk a zdravotní stav) vyžaduje používání automobilu za účelem dovozu potravin, topení na zimu a dalších potřebných věcí, jež jsou v rámci hospodaření s nemovitostí bezpodmínečně nutné.
III.
Vyjádření účastníků řízení a vedlejší účastnice řízení
16. Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků řízení a vedlejší účastnice řízení. Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatelky řádně nezpochybnily nosný závěr o tom, že právo nezbytné cesty je žádáno za účelem pohodlnějšího přístupu. Ústavní stížnost shledal zjevně neopodstatněnou.
17. Krajský soud v Praze ve svém vyjádření považuje své skutkové a právní závěry ve zkoumané věci za srozumitelné a dostatečně odůvodněné. V podrobnostech odkázal na obsah svého napadeného rozsudku.
18. Rovněž Okresní soud v Kutné Hoře se nezotožnil s názorem stěžovatelek. Otázka charakteru pozemku je otázkou právní, proto si ji soud po provedeném místním šetření posoudil sám. Stěžovatelky a jejich právní předchůdce prý měli a mají pěší přístup k pozemku zajištěn a de facto se domáhali zřízení práva nezbytné cesty pouze za účelem pohodlnějšího spojení - jízdy automobilem, když vzdálenost mezi jejich nemovitostí a veřejnou komunikací činí 125 metrů. Právní předchůdce stěžovatelek prý navíc v minulosti odmítl řešení formou nájemní smlouvy a domáhal se zřízení věcného břemene či odprodeje části nemovitosti vedlejší účastnice.
19. Vedlejší účastnice řízení ve svém vyjádření zejména uvedla, že soudy se podle jejího názoru vypořádaly po materiální stránce s řešenou věcí řádně a správně. Pokud nyní stěžovatelky namítají překvapivost rozsudku odvolacího soudu a nesplnění poučovací povinnosti soudu pro závěr odvolacího soudu, podle kterého bylo povolení nezbytné cesty žádáno z důvodu pohodlnějšího spojení, uvedla k tomu vedlejší účastnice, že "i kdyby důvod žádosti o povolení nezbytné cesty pro pohodlnějšího spojení odpadl, tak by stejně pro charakter předmětného pozemku nemohla být nezbytná cesta povolena, a že již před soudem prvního stupně namítala skutečnost, že původní stěžovatel nezbytnou cestu žádal z důvodu pohodlnějšího spojení (viz bod 24 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Pro stěžovatelky tedy nemůže být žádným způsobem překvapivé, že se soudy tímto kritériem k povolení nezbytné cesty zabývaly". Vedlejší účastnice řízení proto navrhla, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou, případně aby ji zamítl.
IV.
Ústavněprávní posouzení věci
20. Ústavní stížnost je důvodná.
21. Listina základních práv a svobod garantuje práva, která jsou chápána jako subjektivní veřejná práva. Základní práva ze své podstaty působí primárně přímo mezi jednotlivcem a státem jako veřejnou mocí, v některých případech ovšem působí tak, že jednoduchým právem "prozařují", jako je tomu ve vztazích horizontálních, tedy ve vztazích, které nejsou založeny na nadřízenosti a podřízenosti subjektů. Garance vlastnického práva podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod se sice bezprostředně týká toliko vztahu mezi jednotlivcem a státem, avšak kromě toho, že tato ustanovení zajišťují povinnost veřejné moci jednat tak, aby do vlastnického práva jednotlivce sama nezasahovala, zavazují veřejnou moc, aby vlastníkovi poskytla ochranu v případě, kdy by jeho vlastnické právo bylo rušeno či omezováno ze strany třetích subjektů.
22. Garantované vlastnické právo tedy není chráněno pouze před zásahy ze strany veřejné moci (klasický status negativus), nýbrž zakotvuje i nárok na určité pozitivní plnění (zejména ochranu) ze strany státu (status positivus). Povinností veřejné moci - a v jejím rámci pak zejména orgánů moci soudní - je tudíž i v občanskoprávních věcech pečlivě vážit ústavní rozměr projednávaných případů a hledat spravedlivou rovnováhu mezi právy stojícími v kolizi.
23. V projednávané věci se jedná o právo nezbytné cesty. Obsahem vlastnického práva je právo věc držet (ius possidendi), s věcí disponovat (ius disponendi), právo věc užívat a požívat její plody a užitky (ius utendi et fruendi). Bez spojení s nemovitou věcí jsou vlastníkovy možnosti výrazně omezeny nebo zcela vyloučeny; dochází k zásadnímu zásahu do jeho vlastnického práva chráněného čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Vlastníkovi tak zůstává pouhá nuda proprietas, holé vlastnictví. Vlastnictví přotom zakládá v právním státě každému legitimní očekávání, že svoji nemovitost může plnohodnotně, trvale a efektivně užívat, a to včetně patřičného přístupu k ní.
24. Stěžovatelky se před obecnými soudy domáhaly zřízení věcného břemene spočívajícího ve služebnosti cesty přes pozemek vedlejší účastnice. Prizmatem ústavního práva se tudíž jedná o typický případ horizontálního střetu dvou základních práv. Na straně jedné stojí právo stěžovatelek vlastnit majetek, tj. konkrétně jejich zájem na tom, aby mohly užívat své vlastnické právo ke stavbě v plném rozsahu (tj. právo věc držet, disponovat s ní, ale i právo věc užívat a požívat její plody), na straně druhé ovšem má i vedlejší účastnice právo vlastnit majetek, jež se v podústavní rovině promítá jako její právo nebýt rušena v držbě pozemku, přes který by cesta měla vést. Podle názoru Ústavního soudu obecné soudy v projednávané věci daly na základě příliš extenzivního výkladu ustanovení § 1032 odst. 1 písm. b) a c) občanského zákoníku přednost právu vedlejší účastnice, aniž by dostatečně zvážily ústavněprávní rozměr věci, přičemž se jim nabízely výkladové varianty, jež by vnesly spravedlivou rovnováhu do práv všech účastníků řízení.
25. Ústavní soud konstatuje, že existence tzv. lesní cesty nebrání zřízení práva cesty soudem. Obecně vychází úprava lesního zákona z toho, že lesy jsou veřejně přístupné, ale v ust. § 20 odst. 1 písm. g) omezuje tento veřejný zájem tak, že podmiňuje vjezd motorových vozidel souhlasem vlastníka. V zásadě to tedy není veřejný zájem, který brání užití lesní cesty motorovými vozidly, ale zájem vlastníka, který jinak souhlas může udělit. Jestliže občanský zákoník umožňuje soudu omezit vlastnické právo vlastníka každého pozemku a zřídit právo stezky i cesty, v případě lesního pozemku právo pěšího vstupu (stezky) vyplývá přímo ze zákona. Není důvod, proč by souhlas vlastníka s vjezdem nemohl být nahrazen souhlasem soudu. Zákony je třeba vykládat v souladu s jejich účelem, a účelem lesního zákona je právě jen částečné omezení práv vlastníka lesa, ne jeho zvýhodnění ve srovnání s vlastníky jiných pozemků.
26. Úvahy soudu prvního stupně (v jeho rozsudku pod body 96 až 98) o hrubé nedbalosti původního žalobce jsou nesprávné. Nabytí nemovité věci bez spojení s veřejnou cestou nelze v České republice s ohledem na historický vývoj právní úpravy pozemkového vlastnictví považovat za projev hrubé nedbalosti bez dalšího. Právo nezbytné cesty upravené v § 1029 občanského zákoníku představuje pravidlo, naplňující ústavní právo zaručené v čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Případy, kdy soud podle § 1032 občanského zákoníku nezbytnou cestu nepovolí, jsou výjimkou z tohoto pravidla. Pojem "hrubá nedbalost" není v zákoně definován, jednu z podmínek, kdy je omezena ochrana vlastnického práva, tedy určuje obecný soud výkladem zákona. Při výkladu právního předpisu, který zasahuje do základního práva zaručeného ústavním pořádkem, je třeba postupovat velmi obezřetně a s respektem k základnímu právu. Excesivní soudní výklad výjimek, které omezují pravidla zaručující základní právo, je v rozporu s čl. 4 odst. 4, věta první Listiny základních práv a svobod. Ve zkoumané věci přijatý závěr, že původní - mezitím zesnulý - žalobce údajně jednal hrubě nedbale, když se konstruktivně nepokusil o zajištění přístupu ke svým pozemkům, a tím, že prý odmítl nabídku vedlejší účastnice, se možnosti zajištění přístupu vzdal, se zřetelem na shora vyslovené podmínky neobstojí. Navíc takový závěr vůbec neřeší současnou a budoucí situaci stěžovatelek.
27. Tento názor soudu prvního stupně správně korigoval odvolací soud v bodě 10 svého rozsudku. Právní názor soudu prvního stupně byl také pozměněm odvolacím soudem v tom směru, že vzdálenost, kterou musí žalobce překonat z veřejné cesty na pozemky, činí kolem 125 metrů a tedy dle jeho přesvědčení žalobce ve smyslu § 1032 odst. 1 písm. c) občanského zákoníku žádá o zřízení nezbytné cesty jen za účelem pohodlnějšího spojení, neboť citovaná vzdálenost není dle odvolacího soudu natolik zásadní, aby bylo možno uzavřít, že užívání pozemků znemožňuje nebo značně ztěžuje.
28. Závěr odvolacího soudu o "pohodlnějším přístupu" je dalším důvodem, proč bylo ústavní stížnosti vyhověno. Kdyby daný lesní pozemek byl přístupný jen pěšky, situaci stěžovatelek by to neřešilo, jelikož podstata věci spočívá v nutnosti obhospodařovat předmětnou nemovitost, a to pomocí dopravního prostředku. Zjištěná přístupová vzdálenost 125 metrů (i když soud podle stěžovatelek neuvedl, jak k této vzdálenosti dospěl), je pro odnos např. potravin a otopu příliš veliká. To je triviální skutečnost, nehledě na věk a zdravotní stav stěžovatelky přímo užívající nemovitost. Zejména však, v souladu s právním názorem stěžovatelek, soudem přijatý právní závěr by bylo možno učinit pouze tehdy, kdyby žadatel o zřízení nezbytné cesty možností přístupu ze své nemovitosti na veřejnou komunikaci již disponoval. V řízení bylo přitom prokázáno, že stěžovatelky nemají zajištěný žádný přístup k jejich pozemkům z veřejné komunikace a musejí vždy překonat pozemek ve vlastnictví vedlejší účastnice, k jehož užívání nedisponují žádným právním titulem.
29. Právní jistoty nedosahuje ani případná možnost dojít na pozemek pěšky, musí to být zaručené právně. Ostatně spory právního předchůdce stěžovatelek a stěžovatelek samotných s vedlejší účastnicí signalizují, že jim to neskýtá ani faktickou jistotu. Při hodnocení spravedlivé rovnováhy mezi v kolizi stojícími právy vlastníků nelze pustit ze zřetele povahu práv, která jim svědčí.
30. Požadavek na dostupnost pozemku vozidlem je tedy v daném případě přiměřený, z důvodů nutných oprav, dopravy nákladu, věku stěžovatelky atd. Naopak omezení přístupu jen na právo pěší cesty (stezky) je výjimkou, která musí být řádně odůvodněna (srov. koncepci nezbytnostné cesty podle § 1029 občanského zákoníku)
31. Základní povinností obecných soudů je vzít do úvahy všechny konkrétní okolnosti individuálního případu. Jak v do jisté míry obdobné věci již Ústavní soud uvedl (srov. nález sp. zn. II. ÚS 1587/20) při snaze o nalezení spravedlivé rovnováhy nemohou obecné soudy přehlížet ani ekonomickou a právní realitu v České republice, kde jsou v důsledku historického právního vývoje stavby stojící na cizím pozemku - nezřídka s nedostatečným přístupem - velmi častým jevem. Za situace, kdy stát po desítky let toleroval vznik takových majetkových poměrů, se jeví nespravedlivé, jestliže nyní neproporcionálně odpírá vlastníkům nemovitostí s nedostatečným přístupem ochranu vlastnického práva prostřednictvím zřízení věcného břemene nezbytné cesty. To, co se může v podmínkách jiného státu jevit jako individuální problém, je v podmínkách českých problémem systémovým. Tomuto rozdílu by pak měl odpovídat i rozdílný přístup soudů.
32. Konečně Ústavní soud připomíná, že nepoměr mezi zájmy stěžovatelek a vedlejší účastnice možno například řešit náhradou za zřízení věcného břemene. Tímto způsobem je možno dosáhnout spravedlivé rovnováhy mezi ústavně garantovanými právy stěžovatelek a vedlejší účastnice; při stanovení výše náhrady totiž obecné soudy mohou vzít do úvahy veškeré relevantní okolnosti věci. A jak také uvedl Ústavní soud ve výše citovaném nálezu, při stanovení výše náhrady může soud v plné míře reflektovat i ekonomické souvislosti věci a skutečnost, že majetkoprávní vztahy k nemovitosti a k okolním pozemkům mohly mít vliv na tržní cenu nemovitosti.
33. Soudy tedy musí daný případ znovu řádně zvážit; obiter dictum možno podotknout, že mohou případně právo cesty zřídit i jinak než jako služebnost (viz § 1029 odst. 2 občanského zákoníku, který uvádí, že nezbytnou cestu soud zřídí "...i jako služebnost"); lze tedy takové právo zřídit i jako relativní právo, zavazující a opravňující jen účastníky řízení.
V.
Závěr
34. Shora popsaným postupem obecných soudů došlo k porušení práva stěžovatelek na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a také k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jenž předpokládá, že povinností soudů je každé rozhodnutí řádně odůvodnit s přihlédnutím ke všemu relevantnímu, co v řízení vyšlo najevo.
35. Ústavní soud proto výše uvedená rozhodnutí obecných soudů zrušil podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu. V dalším průběhu řízení budou obecné soudy vázány nosnými důvody nálezu Ústavního soudu.
Autor: US