// Profipravo.cz / Z rozhodnutí dalších soudů 04.10.2024

ÚS: Vnitřní rozpornost v odůvodnění soudního rozhodnutí

Nikoli každá vnitřní rozpornost v odůvodnění soudního rozhodnutí zakládá jeho neústavnost. Pokud se však vnitřní rozpornost týká posouzení klíčové otázky, na které rozhodnutí soudů stojí, vnitřní rozpornost může nabýt ústavněprávního významu. Taková vnitřní rozpornost odůvodnění totiž zásadním způsobem snižuje důvěru občanů v právo a soudy.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 92/24, ze dne 4. 9. 2024

vytisknout článek


UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.

Z odůvodnění:


I.
Podstata věci

1. Ústavní soud v tomto nálezu zrušil rozhodnutí obecných soudů ve věci žaloby stěžovatelky na náhradu újmy způsobené pádem na zledovatělém chodníku, a to pro nepřezkoumatelnost a vnitřní rozpornost závěrů obecných soudů ohledně možnosti stěžovatelky předvídat změnu ve schůdnosti chodníku.


II.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

2. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Tvrdí, že tato rozhodnutí porušila její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

3. Z ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu plyne, že stěžovatelka se žalobou domáhala po statutárním městě Brně a po obchodní společnosti Brněnské komunikace, a. s. (dále jen "Brněnské komunikace"), náhrady za vytrpěné bolesti ve výši 92 634,50 Kč a za ztížení společenského uplatnění ve výši 457 518 Kč s příslušenstvím. Uvedla, že upadla na neudržovaném zledovatělém chodníku, ačkoli měla pevnou obuv a pohybovala se opatrně. V důsledku pádu utrpěla mnohačetné zlomeniny. Za závadu ve schůdnosti chodníku podle stěžovatelky odpovídá město coby vlastník chodníku a Brněnské komunikace coby správce chodníku. Město s žalobou nesouhlasilo a bránilo se tím, že zimní údržbu chodníku zajišťuje městská část Brno-střed prostřednictvím smluvené obchodní společnosti. Námraza byla očekávatelná a pověřená společnost na ni reagovala. Brněnské komunikace se proti žalobě bránily tím, že úraz se stal na chodníku, kde údržbu nezajišťují.

4. Městský soud v Brně zjistil, že stěžovatelka dne 22. 12. 2016 v 10:50 hod. upadla na zledovatělém chodníku u vchodu do kostela sv. Tomáše na Moravském náměstí v Brně. Chodník je ve vlastnictví statutárního města Brna, vlastník však ošetření chodníku proti námraze v místě a době úrazu nezajistil. Prováděl ale již po 5:00 hod. ráno údržbu chodníku na jiných místech. Námraza se v Brně tvořila v důsledku mrholení a sněžení od 00:00 hod. téhož dne. Český hydrometeorologický ústav před ní varoval v 9:00 hod. Stěžovatelka byla vhodně oblečena a obuta pro zimní období, nikoli však pro vzniklé náledí, neboť její obuv měla kluzkou podrážku a bunda byla z kluzkého materiálu. Právně věc městský soud posoudil tak, že Brněnské komunikace nejsou pasivně věcně legitimovány, neboť chodník nespravovaly. Podstatné pro rozhodnutí věci bylo, že námraza na chodníku změnila jeho schůdnost. Stěžovatelka si proto měla počínat obezřetně, což dodržela. Odpovědnosti za újmu se však město Brno zprostilo, jelikož povinnost zajistit schůdnost chodníku neporušilo. Důvod pro odškrabování námrazy totiž vznikl teprve půl hodiny před úrazem a nebylo proto v možnostech města nastalou závadu ve schůdnosti zmírnit. Městský soud proto žalobu proti městu a Brněnským komunikacím zamítl (výrok I napadeného rozsudku), dále pak rozhodl o povinnosti stěžovatelky zaplatit městu náhradu nákladů řízení ve výši 144 280 Kč (výrok II), o povinnosti stěžovatelky zaplatit obchodní společnosti Hasičská vzájemná pojišťovna, a. s. (dále jen "pojišťovna"), která vystupovala v řízení před obecnými soudy jako vedlejší účastnice na straně města, náhradu nákladů řízení ve výši 54 200 Kč (výrok III), o povinnosti stěžovatelky zaplatit Brněnským komunikacím náhradu nákladů řízení ve výši 2 700 Kč (výrok IV), České republice pak nepřiznal právo na zaplacení soudního poplatku (výrok V).

5. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně ve shodě s městským soudem dospěl k závěru o nedostatku pasivní věcné legitimace Brněnských komunikací. Následně dovodil, že pokud stěžovatelka mohla změnu ve schůdnosti chodníku předvídat, nešlo o závadu ve schůdnosti a město nemůže odpovídat podle zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích. Dále se krajský soud zabýval tím, zda město neporušilo svou prevenční povinnost podle občanského zákoníku. Podle krajského soudu se tomu tak nestalo. Město nemohlo chodník ošetřit preventivně dopředu. Nebylo by to účelné. Krajský soud znovu zdůraznil, že pro stěžovatelku byla závada ve schůdnosti předvídatelná. Sama vypověděla, že vstupovala na chodník, který "byl opravdu samý led, padaly tam i děti". Stěžovatelka navíc pro chůzi po silné námraze použila nevhodnou obuv s poměrně hladkou podrážkou. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka nepřizpůsobila své chování aktuálním povětrnostním podmínkám, nevyhodnotila dostatečně rizika plynoucí ze zhoršené schůdnosti, neobezřetně se po chodníku pohybovala, a to v nevhodné obuvi, stěžovatelka si úraz způsobila sama vlastní neopatrností. Proto krajský soud rozsudek městského soudu ve věci samé, tj. ve výroku I potvrdil, potvrdil též výroky III, IV a V rozsudku městského soudu (výrok I napadeného rozsudku krajského soudu). Krajský soud dále změnil výrok II rozsudku městského soudu a nově určil, že stěžovatelka musí městu zaplatit na náhradě nákladů řízení před městským soudem jen částku 3 300 Kč (výrok II), rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi stěžovatelkou a městem (výrok III), pojišťovně přiznal na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 21 680 Kč (výrok IV) a ve vztahu mezi stěžovatelkou a Brněnskými komunikacemi rozhodl o povinnosti stěžovatelky zaplatit na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 600 Kč (výrok V).

6. Dovolání stěžovatelky proti rozsudku krajského soudu Nejvyšší soud odmítl (výrok II napadeného usnesení); zastavil přitom řízení o "dovolání" proti rozsudku městského soudu, neboť dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti rozhodnutí odvolacího soudu (výrok I). Proti zamítnutí žaloby ve vztahu k Brněnským komunikacím stěžovatelka neuvedla žádné dovolací námitky a její dovolání proto v tomto rozsahu nesplnilo povinné náležitosti a je vadné. Ve zbývající části posoudil Nejvyšší soud dovolání proti rozsudku krajského soudu jako nepřípustné, neboť krajský soud se nijak neodchýlil od judikatury Nejvyššího soudu. Námraza se v den úrazu tvořila všude a stěžovatelka měla při nastalé povětrnostní situaci námrazu předvídat a přizpůsobit tomu své chování. Sama uvedla, že jiné osoby na místě úrazu padaly nebo toto místo obcházely. Námraza, na které stěžovatelka upadla, není závadou ve schůdnosti a město nemá objektivní odpovědnost za újmu podle zákona o pozemních komunikacích. Stejně tak město neodpovídá za újmu podle občanského zákoníku. Nebylo po něm totiž možné spravedlivě požadovat, aby během 30 minut stihlo ošetřit všechny místní komunikace. Provedení preventivního posypu nebylo účelné. Zpochybnění skutkového stavu nemůže být způsobilým dovolacím důvodem. Nejvyšší soud rozhodl též o povinnosti stěžovatelky zaplatit městu náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok III) a o tom, že ve vztahu mezi stěžovatelkou a Brněnskými komunikacemi nemá nikdo právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok IV napadeného usnesení).


III.
Argumentace stěžovatelky

7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že nesprávná skutková zjištění městského soudu a krajského soudu měla založit přípustnost dovolání, a to pro jejich extrémní rozpor s provedenými důkazy. Nesouhlasí s tím, jak obecné soudy posoudily existenci závady ve schůdnosti chodníku, předvídatelnost změny ve schůdnosti a dodržení potřebné míry opatrnosti stěžovatelkou. Při posuzování odpovědnosti města Brna podle občanského zákoníku obecné soudy nezohlednily skutečnost, že město v místě úrazu neprovedlo žádnou údržbu, aby zabránilo vzniku námrazy. Krajský soud bez řádného odůvodnění dospěl ohledně obezřetného chování stěžovatelky k opačnému názoru, než jaký měl městský soud. Skutková zjištění obecných soudů jsou nekonzistentní. Zatímco v bodu 55 rozsudku městského soudu je uvedeno, že "soud tak má za to, že žalobkyně se dostatečně přizpůsobila povětrnostní situaci" a "své obecné prevenční povinnosti tak žalobkyně dostála", v bodu 28 rozsudku krajského soudu se uvádí, že "odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně v konkrétní situaci nepřizpůsobila své chování na komunikaci aktuálním povětrnostním podmínkám" a že úraz si způsobila vlastní neopatrností. Učiněný závěr krajského soudu byl pro stěžovatelku překvapivý.

8. Krajský soud vytrhnul z kontextu tvrzení stěžovatelky, že na místě úrazu padaly i děti, ve prospěch svého závěru, že námraza byla pro stěžovatelku předvídatelná. Z celého vyjádření stěžovatelky v protokolu ze dne 25. 6. 2020 přitom plyne, že si myslela, že bude vstupovat pouze na mokrý povrch, nikoli na námrazu, a děti v době vstupu na chodník nepadaly. Ačkoli se městský soud odpovědností za újmu podle občanského zákoníku vůbec nezabýval, krajský soud na jeho neexistující posouzení odkázal a ztotožnil se s ním. Rozhodnutí Nejvyššího soudu je dle stěžovatelky nepřezkoumatelné.

9. Stěžovatelka dále nesouhlasí s nákladovými výroky vůči pojišťovně (výrok III rozsudku městského soudu a výrok IV rozsudku krajského soudu), která v řízení před obecnými soudy vystupovala jako vedlejší účastnice na straně města. Pojišťovna má k dispozici právníky pro zastupování v soudních sporech, což stěžovatelka v řízení doložila.


IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

10. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [ovšem vyjma části napadající výrok II rozsudku městského soudu, v tomto rozsahu není Ústavní soud k projednání ústavní stížnosti příslušný, neboť nemůže přezkoumávat a rušit rozhodnutí, které bylo změněno, viz § 43 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu]. Stěžovatelka je rovněž zastoupena advokátem (§ 29 až § 31 téhož zákona). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny procesní prostředky k ochraně svých práv.

11. Ústavní stížnost však není přípustná proti výrokům obecných soudů, které se týkají Brněnských komunikací, neboť vůči těmto výrokům stěžovatelka nevyčerpala prostředky k ochraně práv [tj. rozsudek městského soudu v části výroku I, kterou městský soud zamítl žalobu stěžovatelky proti Brněnským komunikacím, a ve výroku IV, kterým rozhodl o nákladech řízení mezi stěžovatelkou a touto společností; rozsudek krajského soudu v části výroku I, která část výroku I a výrok IV rozsudku městského soudu potvrzuje, a ve výroku V, a usnesení Nejvyššího soudu v části výroku II, kterou Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky ve vztahu k Brněnským komunikacím, a v části výroku IV, kterou Nejvyšší soud nepřiznal ve vztahu mezi stěžovatelkou a Brněnskými komunikacemi náhradu nákladů řízení; ve vztahu k Brněnským komunikacím totiž stěžovatelka nepodala řádné dovolání, a proto je v této části její ústavní stížnost nepřípustná, viz § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].


V.
Shrnutí řízení před Ústavním soudem

12. Ústavní soud si vyžádal soudní spis a vyzval účastníky a vedlejší účastníky, aby se k ústavní stížnosti vyjádřili (§ 42 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

13. Městský soud jen stručně odkázal na své rozhodnutí, krajský soud se nevyjádřil.

14. Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že ústavně zaručená práva stěžovatelky porušena nebyla. Nejvyšší soud odkázal na své usnesení a zdůraznil, že jestliže se v den úrazu pohybovaly teploty pod bodem mrazu, střídavě sněžilo a posléze pršelo, byla tvorba náledí předvídatelná. Stěžovatelka měla této skutečnosti přizpůsobit způsob a místo svého pohybu. Skutečnost, že si myslela, že povrch je pouze mokrý, svědčí o tom, že nevěnovala povětrnostním podmínkám potřebnou míru pozornosti. Ani případná jiná interpretace výpovědi stěžovatelky tak, že by z ní vyplývalo, že obcházet místo pádu a padat děti viděla stěžovatelka až po úrazu, nemůže na posouzení věci nic změnit. Sama stěžovatelka uvádí, že v parku neupadla, protože tam byl led posypaný pískem. Jestliže si byla vědoma ledového povrchu, měla být obezřetná a na neposypaný povrch nevstoupit. Při posuzování závady ve schůdnosti tudíž Nejvyšší soud nepochybil. Ani námitka, že se obecné soudy nezabývaly dostatečně obecnou odpovědností města podle občanského zákoníku, není důvodná. Všechny obecné soudy se jí zabývaly. Nelze souhlasit se stěžovatelkou, že krajský soud odkázal na závěr městského soudu, který neexistoval. Tento závěr učinil městský soud v bodech 56 a 57 svého rozsudku. Vzhledem k prudké změně počasí nebylo možné po městě požadovat, aby provádělo posyp komunikací na všech frekventovaných místech. Prevenční povinností stěžovatelky a nákladovými výroky se Nejvyšší soud zabývat nemusel. Extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry v dané věci dán nebyl.

15. Statutární město Brno se k ústavní stížnosti vyjádřilo tak, že stěžovatelka vede pouze polemiku se závěry obecných soudů, které jsou v napadených rozhodnutích řádně odůvodněny, a město se s nimi ztotožňuje. Město objektivně nemohlo ošetřit veškeré komunikace v jeden moment po vzniku námrazy. Vyvinulo však maximální možné úsilí, které po něm lze požadovat, aby komunikace byly bezpečné pro pohyb chodců. Posouzení prevenční povinnosti stěžovatelky není s ohledem na neexistenci základu jejího nároku podstatné. Město dále odkázalo na svá vyjádření podaná v řízení před obecnými soudy. Navrhlo odmítnout ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný a přiznat městu náhradu nákladů řízení.

16. Brněnské komunikace a pojišťovna se ve lhůtě k ústavní stížnosti nevyjádřily, má se tedy v souladu s poučením za to, že se postavení vedlejšího účastníka vzdaly (§ 28 odst. 2 a § 63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s § 101 odst. 4 občanského soudního řádu).

17. Ústavní soud poslal vyjádření Nejvyššího soudu a statutárního města Brna na vědomí stěžovatelce, stěžovatelka již repliku k těmto vyjádřením nepodala.

18. Ústavní soud nenařídil ústní jednání, neboť od jednání nebylo možné očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).

VI.
Věcné posouzení ústavní stížnosti

19. Ústavní soud ve svých rozhodnutích setrvale připomíná, že ze zásady přímosti a ústnosti soudního jednání vyplývá zásada volného hodnocení důkazů (§ 132 občanského soudního řádu). Do hodnocení důkazů obecným soudem proto Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat, a to ani tehdy, pokud by se s ním sám neztotožňoval. Ústavní soud však do hodnocení důkazů zasáhne tehdy, pokud v dané věci nastal extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a vyvozenými skutkovými či právními závěry. Tehdy bude zásah Ústavního soudu odůvodněn, neboť takové rozhodnutí je třeba považovat za rozporné s čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. např. nálezy ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257) nebo ze dne 20. 6. 2023 sp. zn. III. ÚS 446/22, FinArt, bod 28]. Právě takováto situace nastala v nynější věci.

20. Odpovědností vlastníka chodníku, případně jeho správce, za újmu způsobenou úrazem na chodníku se Ústavní soud zabýval v minulosti již několikrát. Lze odkázat především na nálezy ze dne 12. 4. 2016 sp. zn. I. ÚS 2315/15 (N 64/81 SbNU 99), Jonáš, body 82 násl., a ze dne 1. 12. 2021 sp. zn. II. ÚS 1991/20, Šamořil, body 16 násl., ve kterých jsou obecná ústavní východiska přezkumu těchto typů rozhodnutí shrnuta a na které lze proto plně odkázat.

21. Nejvyšší soud reagoval na tuto judikaturu rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia z prosince roku 2020. Podle závěrů tohoto rozsudku zákon o pozemních komunikacích zakládá objektivní odpovědnost vlastníka komunikace za újmy, jejichž příčinou byla závada ve schůdnosti. Jde o odpovědnost bez ohledu na protiprávnost a zavinění. Odpovědnost ale nastane jen tehdy, pokud k újmě došlo v důsledku závady ve schůdnosti, tedy s takovým nedostatkem komunikace, který se vymyká jejímu stavu z hlediska stavebního, dopravně technického i z hlediska celkového působení povětrnostních vlivů a který představuje pro chodce nenadálou a nepředvídatelnou změnu hrozící vznikem újmy. Požadavek předvídavosti chodce ve vztahu k celkové kvalitě komunikace se projeví jen při hodnocení povahy závady ve smyslu § 26 odst. 7 zákona o pozemních komunikacích. Nemůže být současně brán v potaz při hodnocení spoluzpůsobení si újmy poškozeným (§ 2918 občanského zákoníku); zde je možno hodnotit již jen další projevy neobezřetnosti chodce při samotném pohybu po takovém úseku komunikace, např. nevhodnou obuv, neadekvátní trasu, způsob pohybu či ovlivnění návykovými látkami, jestliže se skutečně promítly do celkového výsledku, jímž bylo zranění po pádu chodce (rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9. 12. 2020 sp. zn. 31 Cdo 1621/2020, č. 27/2022 Sb. rozh. civ., právní věty a pak body 23 až 26 a dále body 31 a 39).

22. Zákonem o pozemních komunikacích není vyloučena obecná odpovědnost vlastníka komunikace za konkrétní porušení právní povinnosti s presumovaným zaviněním, a to podle občanského zákoníku. Porušením zákona je v tomto smyslu především porušení povinnosti výslovně zakotvené v § 9 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích, tj. neplnění povinnosti provádět pravidelné a mimořádné prohlídky, údržbu a opravy komunikace (rozsudek velkého senátu 31 Cdo 1621/2020, více k tomu body 29 a 32).

23. V nynější věci nejsou sporné otázky výkladu hmotného práva. Obecné soudy se však dopustily excesů v hodnocení provedených důkazů, a to v rozsahu, který nabyl ústavněprávního významu.


VI.A. Nepřezkoumatelnost a vnitřní rozpornost závěrů městského soudu a krajského soudu o závadě ve schůdnosti, tj. (ne)předvídatelnosti změny ve schůdnosti chodníku

24. Zásadní vada rozhodnutí městského soudu leží již při zjištění a hodnocení skutkového stavu rozhodného pro naplnění tzv. závady ve schůdnosti. Tu definuje § 26 odst. 7 zákona o pozemních komunikacích tak, že jde o změnu ve schůdnosti pozemní komunikace, kterou nemůže chodec "předvídat" při pohybu přizpůsobeném stavebnímu stavu a dopravně technickému stavu a povětrnostním situacím a jejich důsledkům. Dle judikatury jde typicky o takový úsek (místo) komunikace, které se svou nekvalitou vymyká obecnému stavu natolik, že jej uživatel není schopen rozlišit a upravit způsob chůze tomuto nenadálému nebezpečí (rozsudek velkého senátu 31 Cdo 1621/2020, bod 23).

25. Z příkladů, kdy soudy dovodily závadu ve schůdnosti ve smyslu zákona o pozemních komunikacích, lze uvést chodkyni zraněnou při pádu na zledovatělé ploše bílého dopravního značení přechodu pro chodce za situace, kdy okolní komunikace byly suché a námraza nebyla pouhým okem rozpoznatelná, nebo případ chodce, který uklouzl na ojediněle vytvořené ledové plotně, jež nebyla vidět pro zakrytí nepatrným sněhovým popraškem, nebo chodkyni, která utrpěla úraz poté, co uklouzla na pásu zmrzlé vody vytékající z okapu, přičemž zdroj vody a náledí nemusel být při běžném tempu chůze zřejmý a samotný led nebyl pro zakrytí sněhem viditelný. Soudy naopak neshledaly závadu ve schůdnosti v případě chodců zraněných při pádu na chodnících pokrytých souvislou vrstvou námrazy nebo sněhu nebo např. při pádu chodce na sice ojedinělé, avšak při vynaložení obvyklé opatrnosti rozpoznatelně zledovatělé části chodníku, jíž bylo možno se vyhnout (všechny tyto příklady včetně označení judikátů tamtéž, bod 26).

26. Závěr městského soudu o (ne)předvídatelnosti závady ve schůdnosti chodníku je v posuzovaném případě vnitřně rozporný, resp. nepřezkoumatelný, a tudíž neústavní [viz např. nález ze dne 15. 8. 2022 sp. zn. IV. ÚS 638/22, zejména bod 17 a 21]. Samozřejmě nikoli každá vnitřní rozpornost odůvodnění zakládá bez dalšího neústavnost napadeného rozhodnutí. Avšak v případě, kdy se vnitřní rozpornost týká posouzení klíčové otázky, na které rozhodnutí soudů stojí, vnitřní rozpornost nabývá ústavněprávního významu. Předcházení vnitřní rozpornosti odůvodnění soudních rozhodnutí přitom není samoúčelnou hodnotou. Vnitřně rozporné odůvodnění, jednoduše řečeno, mate účastníky řízení, jejichž procesní obrana se tím znesnadňuje, jelikož důvody rozhodnutí pro ně nejsou seznatelné a kontrolovatelné. Současně vnitřní rozpornost odůvodnění zásadním způsobem snižuje důvěru občanů v právo a soudy.

27. Ve zde posuzovaném případě byly vnitřně rozpornými právě klíčové závěry soudů, týkající se posouzení závady ve schůdnosti. Je-li tato závada dána, zakládá to objektivní odpovědnost vlastníka chodníku dle zákona o pozemních komunikacích. To bylo klíčové pro posouzení žaloby stěžovatelky.
28. Stěžovatelka v žalobě tvrdila, že prostor před kostelem sv. Tomáše se lišil od okolních chodníků jednak tím, že nevypadal zledovatělý, jednak nebyl vůbec ošetřen proti náledí.

29. Městský soud nejprve dospěl (s odkazem na výslech svědkyně) ke skutkovému závěru, že "zledovatělost velké dlažby v místě úrazu byla pro svědkyni viditelná, nemohla tedy být překvapivá ani pro [stěžovatelku]" (bod 40 rozsudku). V následujícím odstavci naopak překvapivost ledovky pro stěžovatelku připouští: "za situace, kdy mrzlo, nemohla dlažba oschnout, ale jak nasákla vodu do sebe, mohla vypadat pouze mokrá a přitom být překvapivě zledovatělá" (bod 41 rozsudku). Ovšem hned v dalším odstavci městský soud v rozporu s právě uvedeným opět dovodil, že zledovatělost dlažby byla "viditelná", proto se nezabýval prokazováním "případného zvláštního charakteru velkých dlaždic v místě úrazu", byť to evidentně během řízení zvažoval (bod 42). To podpořil též tím, že to potvrdila svědkyně a v místě měly problém se schůdností též další osoby (bod 54 rozsudku). S těmito závěry se však městský soud dostal do rozporu opět hned vzápětí, protože uvedl, že ve "věci přicházel v úvahu zvláštní charakter dlaždic položených na chodníku v místě úrazu, které měly dle [stěžovatelky] díky své neobvyklé nasákavosti vodou vypadat pouze mokré, přestože byly zledovatělé. Pokud by chodci nebyli na takový charakter dlaždic vlastníkem chodníku upozorněni, nebyli by povinni jej předvídat ani mu ještě obezřetněji přizpůsobovat chůzi [...]" (bod 55 rozsudku - není podstatné, že tyto závěry uvedl městský soud v souvislosti se závěrem, že stěžovatelka dodržela povinnost chovat se obezřetně).

30. Na jedné straně tedy městský soud opětovně připouští, že ledovka nebyla vidět, protože dlaždice měly zvláštní vlastnost: vypadaly mokré, nikoli zledovatělé. Na druhou stranu městský soud rovněž opakovaně uvádí, že ledovka vidět byla, což shrnuje též v závěrečných pasážích, kde se opětovně přiklání k závěru, že i kdyby jednou z příčin nehody byl zvláštní charakter "velké dlažby na chodníku, nejednalo by se o příčinu důležitou, podstatnou a značnou", případný nevhodný charakter dlažby "byl zcela překryt ledovkou" (bod 59 rozsudku). Z uvedených pasáží tedy není rozumět již jen výchozí otázce, zda byla ledovka na prvý pohled patrná či nikoli a zda případný zvláštní charakter dlažby před kostelem sv. Tomáše nebyl spojen se změnou ve schůdnosti pozemní komunikace, kterou nemůže chodec "předvídat" ve smyslu § 26 odst. 7 zákona o pozemních komunikacích.

31. Tyto nejasnosti nenapravil ani krajský soud, byť na rozpory v odůvodnění rozsudku městského soudu stěžovatelka v odvolání opakovaně upozornila. Krajský soud bez další argumentace dovodil, že ledovka viditelná byla, aniž se vypořádal s tvrzením stěžovatelky o zvláštním charakteru dlažby, která dle stěžovatelky vypadala jako mokrá, nikoli zledovatělá (o čemž městský soud alespoň do určité míry uvažoval, viz výše).

32. Podle krajského soudu stěžovatelka sama při jednání dne 25. 6. 2020 uvedla, že místo úrazu vypadalo kluzce, chodník byl samý led, padaly tam i děti (bod 27 rozsudku krajského soudu). Stěžovatelka však správně v dovolání i v ústavní stížnosti upozornila, že ve výpovědi, na kterou krajský soud odkazuje, neuvedla, že by na místě úrazu viděla led a že by předtím, než tam vstoupila, viděla někoho padat. Tvrzení, že chodník byl samý led, uvedla v souvislosti s okolními komunikacemi (včetně toho, že přilehlý park na Moravském náměstí byl sice zledovatělý, ale byl posypán pískem). Naopak při výpovědi k místu úrazu stěžovatelka upozornila na zvláštní charakter velkých dlaždic v prostoru před kostelem, zdůraznila, že zledovatělost byla pro ni nečekaná a ledovka právě v tomto místě nebyla vidět. Domnívala se, že chodník před kostelem byl jen mokrý, "že bude vstupovat na mokrý podklad, na mokrou kachličku, ne na led, jinak by tam vůbec nechodila ..." (č. l. 187 soudního spisu). Není ani pravda, že vypověděla, že před pádem viděla padat děti nebo kohokoli jiného. Děti totiž dle stěžovatelky začaly padat nejdříve v okamžiku, kdy stěžovatelka na dlaždice před kostelem sv. Tomáše vkročila: podle její výpovědi hned jak vkročila na místo před kostelem, "tak začaly padat děti, ale ty hned vstanou a jdou dál" (výpověď stěžovatelky ze dne 25. 6. 2020 na č. l. 187).

33. Závěry krajského soudu jsou tak založeny na dezinterpretaci účastnické výpovědi samotné stěžovatelky. Skutečnost, že stěžovatelka o námraze na chodníku při vstupu na něj věděla a že snad byla ledovka viditelná, z její výpovědi neplyne. Přesto obecné soudy takový (pro rozhodnutí klíčový) závěr učinily, a to právě s odkazem na výpověď stěžovatelky. Z výpovědi stěžovatelky však plyne, že na dané místo šla právě proto, že vypadalo jen mokré, nikoli zledovatělé. V podstatě tak stěžovatelka tvrdí, že se vstupem na plochu před kostelem sv. Tomáše chtěla vyhnout místům (zdánlivě) nebezpečnějším. Současně uvedla, že lidé začali před kostelem padat nejdříve v okamžiku, kdy tam sama vešla. V tomto směru její argumentace ohledně zvláštní povahy dlaždic před kostelem dávala smysl a soudy se jí měly zabývat pečlivě. Ústavní soud nepresumuje a nehodnotí, zda závady ve schůdnosti byly pro stěžovatelku skutečně nepředvídatelné. Způsob, kterým obecné soudy dospěly k závěru o předvídatelnosti závad a o neobezřetnosti stěžovatelky, je však neústavní.

34. Význam vytýkaného pochybení je umocněn tím, že jde o klíčovou otázku, která nasměrovala další úvahy obecných soudů o režimu odpovědnosti. Pokud by obecné soudy dospěly k závěru o nepředvídatelnosti změny ve schůdnosti, musely by věc posuzovat v režimu odpovědnosti podle § 27 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích. Tento režim je pro vlastníka komunikace přísnější, neboť jeho odpovědnost vzniká bez ohledu na protiprávnost a zavinění (rozsudek velkého senátu 31 Cdo 1621/2020, bod 22). Z argumentace městského soudu není jasné, zda věc posuzoval v režimu odpovědnosti podle § 27 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích anebo v režimu obecné odpovědnosti podle občanského zákoníku. Ač má tedy stěžovatelka pravdu, že krajský soud odkázal při hodnocení občanskoprávní odpovědnosti na závěry městského soudu, které městský soud neučinil, podstatné je, že krajský soud se občanskoprávní odpovědností zabýval a pochybení městského soudu proto napravil (ovšem za cenu neústavního pochybení při hodnocení důkazů - viz shora).

35. V projednávané věci je závěr obecných soudů o předvídatelnosti závady ve schůdnosti chodníku nepřezkoumatelný a vnitřně rozporný. Obecné soudy tím zasáhly do práva stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť jí svévolným postupem znemožnily domoci se náhrady újmy v příznivějším odpovědnostním režimu.


VI.B. Neústavnost usnesení Nejvyššího soudu

36. Nejvyšší soud v napadeném usnesení vyšel z ustálené judikatury, podle níž závadou, "s níž jedině se pojí objektivní odpovědnost vlastníka komunikace, je výrazně kvalitativně zhoršené místo oproti celkovému okolnímu stavu komunikace, které je pro svou povahu či umístění pro uživatele nenadálé, tj. nepředvídatelné [...] a vymyká se obecnému stavu komunikace natolik, že je uživatel není schopen rozlišit a upravit způsob chůze (jízdy) tomuto nenadálému nebezpečí". Skutková zjištění městského soudu a krajského soudu tomuto vymezení závady ve schůdnosti pochopitelně neodpovídají, což také Nejvyšší soud v napadeném usnesení uvedl.

37. Neústavnost usnesení Nejvyššího soudu leží jinde. Ústavní soud již dříve uvedl, že primárním úkolem Nejvyššího soudu je sjednocování judikatury, ke kterému v otázkách skutkových dochází z povahy věci jen omezeně. Není zároveň pochyb, že nalézací, případně odvolací soudy jsou nejlépe vybaveny a předurčeny ke zjišťování skutkového stavu. Dovolací řízení zásadně ke zjišťování a přehodnocování skutkového stavu neslouží a sloužit nemůže. Podobně koneckonců ke skutkovým otázkám přistupuje i Ústavní soud v řízení o ústavních stížnostech. Výjimečně (jako se tomu stalo i v nynější věci) však mohou nastat případy, kdy skutková zjištění soudů jsou natolik vadná, že založí porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny (extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními). V takovém případě Ústavnímu soudu nezbývá než kasačním nálezem ochranu těmto právům poskytnout. Ústavní soud tím nenahrazuje činnost nalézacích a odvolacích soudů, ostatně důvodem pro kasační zásah není sama o sobě skutečnost, že by s učiněnými skutkovými zjištěními nesouhlasil. Jde obvykle o situace, kdy je zjištění skutkového stavu prima facie natolik vadné, že by k němu soud nemohl při respektování základních zásad hodnocení důkazů (srov. § 132 občanského soudního řádu a násl.) nikdy dospět. Podstatou přezkumu tedy nebývá přehodnocování skutkového stavu, nýbrž kontrola postupu soudů při procesu jeho zjišťování. Otázka, zda soudy při zjišťování skutkového stavu respektovaly procesní zásady, je přitom již otázkou procesního práva, která takto může být prezentována Nejvyššímu soudu v dovolání [stanovisko pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.), body 54 a 55].

38. Nejvyšší soud na příslušnou dovolací námitku patřičně nereagoval (byť stěžovatelka excesivním hodnocením důkazů argumentovala), nezrušil rozsudky obou instančně nižších soudů pro extrémní excesy při hodnocení důkazů a naopak z neústavně stanoveného skutkového rámce bez dalšího vyšel. Tím Nejvyšší soud zatížil své rozhodnutí neústavností. Jak přitom již judikatura samotného Nejvyššího soudu dovodila, jestliže dovolatel poukazuje na to, že mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů existuje extrémní rozpor, a namítá, že skutková zjištění soudů jsou natolik vadná, že ve svém důsledku představují porušení práv garantovaných v čl. 36 odst. 1 Listiny, jde o "poukaz na nesprávný postup soudů v procesu zjišťování skutkového stavu, a tedy o námitku nesprávného právního posouzení věci představující uplatnění přípustného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 občanského soudního řádu" (viz právní věta rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2019 sp. zn. 33 Cdo 2502/2018, podobně rozsudky ze dne 25. 3. 2020 sp. zn. 33 Cdo 854/2019, ze dne 19. 7. 2023 sp. zn. 33 Cdo 2279/2022).

39. Lze dodat, že proti výroku I usnesení Nejvyššího soudu o zastavení dovolacího řízení proti rozsudku městského soudu (neboť dovolání se podává proti rozsudku soudu odvolacího) stěžovatelka nevznesla žádnou argumentaci a její ústavní stížnost je v tomto rozsahu zjevně neopodstatněná.


VII.
Shrnutí

40. Ústavní soud tedy uzavírá, že obecné soudy tím, že odůvodnily závěr o předvídatelnosti závady ve schůdnosti chodníku nepřezkoumatelným a vnitřně rozporným způsobem, rozhodly svévolně a porušily právo stěžovatelky na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny.

41. Ostatní stěžovatelčiny námitky směřují proti závěrům krajského soudu ohledně obecné odpovědnosti dle občanského zákoníku, s ohledem na charakter pochybení obecných soudů je však předčasné se těmito námitkami zabývat. Bude na obecných soudech, aby znovu vyhodnotily předvídatelnost závady ve schůdnosti chodníku, a to způsobem, který nebude vnitřně rozporný, a následně z toho vyvodily závěry pro aplikaci patřičného typu právní odpovědnosti.

42. Ústavnímu soudu tedy nezbylo než zrušit usnesení Nejvyššího soudu v části, ve které odmítl dovolání stěžovatelky ve vztahu ke statutárnímu městu Brnu (výrok II usnesení) a související výrok o nákladech dovolacího řízení (výrok III usnesení) a rozsudek krajského soudu v části, ve které krajský soud potvrdil zamítnutí žaloby stěžovatelky proti městu a potvrdil výrok III rozsudku městského soudu ohledně povinnosti stěžovatelky zaplatit náhradu nákladů pojišťovně (výrok I rozsudku krajského soudu) a související nákladové výroky (výroky II a III rozsudku krajského soudu). S ohledem na zrušení rozsudku krajského soudu ve vztahu mezi stěžovatelkou a městem musel Ústavní soud zrušit i navazující nákladový výrok IV rozsudku krajského soudu, který uložil stěžovatelce povinnost zaplatit pojišťovně náklady odvolacího řízení, neboť pojišťovna vystupovala v řízení před obecnými soudy jako vedlejší účastnice na straně města.

43. Naopak tu není důvod rušit rozsudek městského soudu, protože kasační výrok v rozsahu právě uvedeném dává krajskému soudu šanci, aby napravil nepřezkoumatelnost a neústavnost rozsudku městského soudu.

44. Ve zbytku Ústavní soud ústavní stížnost odmítl dílem pro nepříslušnost podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, dílem pro nepřípustnost podle § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona a dílem pro zjevnou neopodstatněnost dle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.

45. S ohledem na výsledek řízení se stala bezpředmětnou žádost města, aby mu Ústavní soud přiznal náklady řízení před Ústavním soudem (§ 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).

Autor: US

Reklama

Jobs