// Profipravo.cz / Z rozhodnutí dalších soudů 27.09.2024
ÚS: Právo dítěte vyjádřit své vlastní názory
Obecné soudy jsou povinny posuzovat problematiku svěření nezletilých dětí do péče rodičů především s přihlédnutím k jejich nejlepšímu zájmu. Při hledání nejlepšího zájmu nezletilých musí vzít soudy v úvahu i jejich přání, neboť názor dítěte musí být vnímán jako zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu. Soudy však nemohou vycházet izolovaně pouze z jejich názoru, ale musí souhrnně vzít v úvahu všechny pro posouzení věci významné okolnosti, mimo jiné rozumovou a emocionální vyspělost i věk dítěte. Jestliže obecné soudy řádně nezjistily, resp. nevyhodnotily aktuální názor nezletilého dítěte, a proto nedostatečně zjistily skutkový stav věci, porušily právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a na péči o děti a jejich výchovu podle čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 3 odst. 1 a čl. 12 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 1311/24, ze dne 7. 8. 2024
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 3 Úmluvy o právech dítěte.
2. Z ústavní stížnosti, z napadených rozhodnutí a z vyžádaného soudního spisu se podává, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") svěřil třetí vedlejší účastnici - nezletilou (dále jen "nezletilá") pro dobu trvání manželství rodičů i pro dobu po rozvodu rodičů do péče stěžovatele - otce (dále též jen "otec") [výrok I.], styk první vedlejší účastnice - matky (dále též jen "matka") s nezletilou neupravil [výrok II.]. Druhého vedlejšího účastníka - nezletilého (dále jen "nezletilý") pro dobu trvání manželství rodičů i pro dobu po rozvodu svěřil do péče matky [výrok III.]. Dále rozhodl, že otec je oprávněn stýkat se s nezletilým každý sudý týden v roce vždy od pátku 17:00 hodin do neděle 17:00 hodin, kdy otec nezletilého převezme v místě bydliště matky a po skončení styku ho matka převezme zpět do péče v místě bydliště otce, dále byl upraven styk otce s nezletilým v období prázdnin [výrok IV.]. Rozhodnutí o výživném soud vyloučil k samostatnému projednání [výrok V.] a výroky VI. a VII. rozhodl o nákladech řízení. Obvodní soud dospěl k závěru, že stav, který rodiče nastolili v současné době, kdy nezletilá je v péči otce a nezletilý je v péči matky, je v souladu se zájmy obou dětí, a to za situace, když žádné z dětí nechce měnit své bydliště, své sociální prostředí a tedy ani rodiče, jako primárního vychovatele. Soud přání dětí akceptoval a rozhodl, že nezletilá bude jak pro dobu trvání manželství rodičů, tak i pro dobu po rozvodu svěřena do péče otce, nezletilý bude pro tatáž období svěřen do péče matky.
3. Proti výrokům II. IV. a VII. rozsudku obvodního soudu podala odvolání matka a proti výrokům III., IV. a V. podal odvolání otec. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu ve výroku II. o styku matky s nezletilou, ve výroku III. o svěření nezletilého do péče matky, ve výroku IV. o styku otce s nezletilým, ve výroku VI. o nákladech řízení mezi účastníky potvrdil, ve výroku VII. jej změnil tak, že otec je povinen zaplatit částku 25 355,50 Kč a matka částku 12 677,75 Kč, jinak jej i v tomto výroku potvrdil [výrok I.]. Odvolání otce do výroku V. o vyloučení věci k samostatnému projednání obvodní soud odmítl [výrok II.] a ve výroku III. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Městský soud dospěl k závěru, že za situace, kdy vztahy mezi rodiči zůstávají značně antagonistické a pro nezletilého velmi stresující, matka a ani otec nejsou schopni dodržet ani elementární pravidlo zdržet se konfliktů před nezletilým a nevtahovat jej do jejich osobních půtek, je v zájmu nezletilého zachovat stávající stav a nevytrhovat jej ze známého domácího a školního prostředí a od matky a školních kamarádů.
II.
Argumentace stěžovatele
4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že obvodní soud a následně i městský soud bez řádného odůvodnění zamítly jeho návrh na úpravu péče o nezletilého ve formě výlučné péče otce. Obecné soudy podle stěžovatele pominuly zásadní skutečnosti a také nerespektují zájem dítěte a ani názory soudní znalkyně. Tím porušily nejen práva otce, ale také práva nezletilého. Po zahájení soudního řízení soud opakovaně zjišťoval názor nezletilého, který se postupem času vyvinul tak, že z touhy být s matkou s růstem věku nezletilý projevil zájem žít s otcem. V rámci posledního pohovoru s kolizním opatrovníkem i před soudem nezletilý (v deseti letech a při jeho odpovídající rozumové a mravní vyspělosti) jasně projevil své přání bydlet v Německu, avšak soud poté tento názor nevzal v úvahu. Nezletilý své přání projevil soudu osobně, navíc v přítomnosti rodičů, avšak soud jeho odpověď a přání neakceptoval. Stěžovatel napadá jednak postup soudu, když pohovor učinil před rodiči, aniž by chránil zájem dítěte, a dále namítá, že soud nerespektoval výsledek pohovoru. Nezletilý přitom sdělil, že chce žít v Německu opatrovníkovi i soudu. U sdělení nezletilého byla i soudní znalkyně z důvodu vytvoření znaleckého posudku, která popsala, že názor nezletilého se opomíjí, přičemž pro nezletilého jako chlapce je role otce velmi důležitá. Znalkyně také vyvracela názor orgánu sociálně právní ochrany dětí týkající se komplikací návratu nezletilého k otci do Německa, kdy uvedla, že jazyková bariéra zde neexistuje pro to, aby se nezletilý vrátil do Německa, kde vyrostl a žil. Není zde tedy žádná překážka, která by v návratu nezletilého k otci bránila.
5. Stěžovatel má za to, že soud měl respektovat přání téměř jedenáctiletého chlapce, který si svou životní situaci již plně uvědomuje a je schopen posoudit následky svého jednání. Nezletilý sám chce žít v Německu, má tam zázemí, které dobře zná, neboť zde vyrostl. Toto zázemí je pro něj k uskutečnění jeho zájmů a koníčků vhodnější, když otec má dům se zahradou. Nezletilý i opatrovníkovi uvedl, že s kamarády od matky je stejně na tabletu, tedy v kontaktu by byli, a pokud by začal chodit do školy u otce, našel by si kamarády i zde hned, když jeho kamarádi ze školky v Německu chodí také do školy. Nad to bylo znaleckým posudkem potvrzeno, že nezletilý s otcem nemá žádné problémy a vychází s ním. U matky jsou problémy ohledně jejího chování. Podle stěžovatele je v zájmu nezletilého, aby byl v péči otce, když i znalkyně uvedla, že nezletilý jako syn již začíná inklinovat k otci a bude jej potřebovat čím dál více. Stěžovatel spatřuje porušení svých práv i práv nezletilého především ve skutečnosti, že soudy obou stupňů pominuly projevený názor nezletilého přímo při soudním jednání.
III.
Vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení
6. Soudce zpravodaj zaslal podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost k vyjádření městskému soudu, obvodnímu soudu, opatrovníkovi nezletilých a první vedlejší účastnici.
7. Opatrovník nezletilých ve svém vyjádření k podané ústavní stížnosti uvedl, že po celou dobu řízení byla zajištěna participační práva obou dětí. Zdůraznil, že je třeba rozlišovat mezi přáním dítěte a jeho nejlepším zájmem, přičemž není možné, aby obecné soudy postoj dítěte bez dalšího převzaly a aby své rozhodnutí založily toliko na jeho přání, nikoliv na pečlivém a komplexním posuzování jeho zájmů. Svá přání a názory dítě formuluje pod vlivem mnoha okolností a často si může subjektivně přát něco, co není reálně dosažitelné a/nebo nemusí být v jeho nejlepším zájmu. Opatrovník poukázal na to, že obě děti jsou zasaženy extrémně vyhroceným rodičovským konfliktem, který trvá nepřiměřeně dlouhou dobu. Nezletilý je ještě ve věku, kdy nedokáže plně posoudit možné důsledky stran náročnosti takové životní změny. Opatrovník připustil, že odůvodnění obvodního soudu je s ohledem na komplexnost případu a průběh řízení stručné a obvodní soud se v odůvodnění nevypořádal s tím, že nezletilý svá přání v průběhu řízení modifikoval. To však bylo zhojeno městským soudem, který v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečně vysvětlil, proč bylo rozhodnuto v rozporu s deklarovaným přáním nezletilého. Ve vztahu k rozhodnutí obecných soudů o péči o děti má opatrovník za to, že napadená rozhodnutí jsou věcně správná. Podle názoru opatrovníka napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení ústavně zaručených práv a svobod. Opatrovník proto navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost otce jako zjevně neopodstatněnou odmítl. Současně opatrovník nevyloučil, že do budoucna je u nezletilého možná změna výchovného prostředí, bude-li si nadále přát se do Německa přestěhovat. Jako vhodné považuje opatrovník takovou případnou změnu spojit např. s nástupem nezletilého na vyšší stupeň vzdělávacího systému. Opatrovník podotkl, že z rozhovoru opatrovníka s otcem v říjnu 2021 mimo jiné vyplynulo, že k přestěhování nezletilého s matkou do České republiky proběhlo po vzájemné dohodě rodičů, byť s tím otec zpočátku nesouhlasil. Rodiče hodnotili školní systém v České republice jako lepší, což byl jeden z důvodů, aby šel nezletilý s matkou do České republiky. Nynější argumentaci otce, že pobyt nezletilého v České republice vnímal pouze jako přechodný, nedal souhlas se změnou bydliště a nástupem nezletilého do školy v České republice, považuje opatrovník za účelovou. Podle opatrovníka je v zájmu nezletilého co možná nejširší kontakt s otcem, proto v řízení před opatrovnickými soudy navrhoval rozšíření úpravy běžného styku. Opatrovník poukázal na to, že podle dostupných informací otec nevyužívá ani stanovený rozsah kontaktu se synem, když se v minulosti vyjádřil i v tom smyslu, že kontakt s ním je "jeho právo a nikoli povinnost". Ke svému vyjádření opatrovník přiložil zprávu psychologa Mgr. O. B. ze dne 18. 6. 2024 o rozhovoru s nezletilým uskutečněným dne 17. 6. 2024, který rozhovor vedl za přítomnosti Mgr. M. P., právničky, která se na rozhovoru podílela.
8. První vedlejší účastnice se ve svém vyjádření ztotožnila se závěrem obecných soudů o svěření nezletilého do její výlučné péče. Poukázala na to, že stěžovatelem uváděné skutečnosti nejsou úplné. Stěžovatel sám přiznává, že se názor nezletilého v průběhu řízení měnil a argumentuje tak, aby soudy rozhodly podle něj. Stěžovatel však vynechává okolnosti, za kterých došlo při soudním jednání k vyjádření přání nezletilého. Tato situace, kdy nezletilý vyslovil svůj názor, který je hlavním argumentem stížnosti stěžovatele, se odehrála tak, že stěžovatel nejprve bez vědomí matky přivedl nezletilého a jeho starší sestru s sebou na soudní jednání u obvodního soudu dne 16. 8. 2023, kde i přes protesty matky, která si toto nepřála, oba nezletilí s přivolením obvodního soudu zůstali. Již ze skutečnosti, že nezletilí byli přivedeni na jednání pouze stěžovatelem a nikoli po dohodě obou rodičů, lze mít důvodnou pochybnost o upřímnosti vyjádření nezletilého. Předsedkyně senátu obvodního soudu pak v průběhu tohoto jednání zcela nečekaně položila otázku přímo nezletilému "s kým chce být". První vedlejší účastnice má za to, že na tomto vyjádření nezletilého nelze založit rozhodnutí ve věci. Je velmi nevhodné a obecně nezletilým ubližující ptát se na takto citlivou otázku před zraky několika lidí a zejména obou rodičů. První vedlejší účastnice je toho názoru, že obecné soudy respektovaly závěry judikatury Ústavního soudu, přičemž stěžovatel se domáhá změny rozhodnutí obecných soudů, se kterými pouze věcně nesouhlasí. K zásahu do základních práv stěžovatele napadenými rozhodnutími nedošlo. Matka poukazuje na to, že Ústavní soud v nálezu ze dne 20. 1. 2015 sp. zn. II. ÚS 2919/14 (N 7/76 SbNU 115); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz], konstatoval, že nejlepší zájem dítěte může být v konfliktu s oprávněnými zájmy ostatních osob (dalších dětí, rodičů atd.), nejlepší zájem je tedy nutno vyvažovat s ostatními oprávněnými zájmy.
9. Obvodní soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti setrval na svých závěrech obsažených v napadeném rozhodnutí a odkázal na ně.
10. Městský soud se k podané ústavní stížnosti ve stanovené lhůtě nevyjádřil.
11. Ústavní soud zaslal zprávu psychologa Mgr. O. B. ze dne 18. 6. 2024 o rozhovoru s nezletilým předloženou opatrovníkem jako podklad pro rozhodnutí k vyjádření účastníkům řízení.
12. Obvodní soud ve svém vyjádření k této zprávě zopakoval, že trvá na výroku rozsudku, včetně jeho odůvodnění, a dále odkázal na písemné vyhotovení rozhodnutí.
13. Městský soud ve svém vyjádření uvedl, že u zaslané zprávy o rozhovoru ze dne 18. 6. 2024 nelze zjistit, v jakém prostředí se nacházel nezletilý a ani přesné formulace jeho odpovědí. Nelze také dovodit, z jakých skutečností nezletilý vycházel, když měl vyslovit přání "být u táty". Vzhledem ke zkušenostem s aplikací MS Teams v resortu justice (výpadky zvuku a obrazu), jakož i jejího technického omezení (nemožnost zjištění, co se odehrává mimo záběr kamery a co předcházelo zahájení přenosu) obecně nepovažuje za vhodný tento způsob komunikace s jedenáctiletým dítětem. Z výše uvedených důvodů městský soud uzavřel, že ze zaslané listiny není možné činit jednoznačné závěry.
14. Stěžovatel ve svém vyjádření ke zprávě psychologa Mgr. O. B. uvedl, že zákon hranici pro vyjádření názoru nestanovuje. U nezletilého bylo provedeno mnoho pohovorů, byl v nich patrný vývoj, a jak nezletilý sdělil i nyní, chce žít s otcem. Naposledy své přání projevil dne 18. 6. 2024. Stěžovatel apeluje na skutečnost, že nezletilý byl toliko vytržen z prostředí od otce, neboť z Německa byl odvezen do České republiky. Projevil-li pak přání vrátit se a žít s otcem, je nutno jeho názor vzít v úvahu i s ohledem na jeho věk jedenácti let, neboť syn již stěhování zažil a návrat syna zpět domů pro něj nebude zatěžující, což ostatně uvedla i soudní znalkyně při jednání. S ohledem na uvedené stěžovatel dovodil, že nezletilý je kompetentní posoudit i následky takového svého přání. Stěžovatel proto setrval na podané ústavní stížnosti.
15. První vedlejší účastnice ve svém vyjádření ke zprávě psychologa Mgr. O. B. uvedla, že v zásadě souhlasí s obsahem repliky opatrovníka a doplnila, že stěžovatel skutečně nevyužívá v plném rozsahu svého práva na styk se synem tak, jak mu byl stanoven pravomocnými a vykonatelnými rozsudky obou soudů či předběžnými opatřeními s odůvodněním, že styk se synem je pouze jeho právem, nikoliv povinností. Stěžovatel přitom matce ani neoznámil, že v době plánované cesty nebudou styky s nezletilým synem probíhat. První vedlejší účastnice dále uvedla, že z vlastní iniciativy navrhla stěžovateli termíny styků nezletilého s otcem během letních prázdnin, avšak otec do dnešního dne na její návrh nereagoval. Matka si přání nezletilého syna, že "chce být u táty" vysvětluje nejen tím, že syn si vzhledem ke svému věku zatím nedokáže představit následky realizování svého přání, ale taktéž tím, že stěžovatel se synem plnohodnotně či vůbec netráví čas mu stanovený rozsudky obou soudů a synovi otec taktéž chybí. S ohledem na proběhlé dokazování v rámci řízení u obecných soudů a vše výše uvedené je pro matku o to více překvapujícím podání ústavní stížnosti stěžovatelem, když tento nemá reálný zájem se synem trávit svůj čas a taktéž podporovat kontakt mezi sourozenci. První vedlejší účastnice nesouhlasí s opatrovníkem a namítá, že veškeré konfliktní situace jsou vyvolány a vyhrocovány zejména ze strany stěžovatele. První vedlejší účastnice proto i nadále setrvala na svém stanovisku, aby Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
16. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
V.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
17. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
18. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
A) Obecná východiska
19. Podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte musí být zájem dítěte předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány. Rovněž Ústavní soud ve své judikatuře dlouhodobě zdůrazňuje nutnost zohlednění nejlepšího zájmu dítěte při jakékoli činnosti týkající se dítěte, včetně soudního rozhodování [viz např. nález ze dne 8. 7. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 15/09 (N 139/58 SbNU 141; č. 244/2010 Sb.), bod 29; nález ze dne 15. 10. 2014 sp. zn. IV. ÚS 3305/13, nález ze dne 30. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 1506/13 (N 110/73 SbNU 739), nález ze dne 13. 7. 2011 sp. zn. III. ÚS 3363/10 (N 131/62 SbNU 59) či nález ze dne 31. 12. 2018 sp. zn. II. ÚS 2344/18 (N 205/91 SbNU 611)].
20. Proto primárním úkolem Ústavního soudu při přezkumu rozhodnutí obecných soudů týkajících se úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem je zejména posouzení otázek, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy s tím, že důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, nýbrž na soud, zda hodnocení důkazů odpovídalo principům zakotveným v hlavě páté Listiny a ustanovením zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení řádně a dostatečně odůvodněna [srov. např. nález ze dne 16. 6. 2015 sp. zn. II. ÚS 2943/14 (N 110/77 SbNU 607), nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683), bod 17].
21. Předním hlediskem pro nalezení modelu péče rodičů o dítě je nejlepší zájem dítěte [k významu pojmu nejlepší zájem dítěte viz např. nález ze dne 30. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1554/14 (N 236/75 SbNU 629), body 23-25]. Posouzení naplnění tohoto měřítka přísluší obecným soudům, které jsou povinny posuzovat věc individuálně s přihlédnutím k jejím konkrétním okolnostem a zvláštnostem. Jejich úkolem je ovšem zároveň na základě uplatnění zásady proporcionality nalézt řešení, které nebude nepřiměřeně omezovat ani právo žádného z rodičů zaručené v čl. 32 odst. 4 Listiny [srov. nález ze dne 3. 5. 2022 sp. zn. I. ÚS 3065/21, bod 19, nebo nález ze dne 31. 8. 2018 sp. zn. IV. ÚS 1286/18 (N 145/90 SbNU 353), bod 21]. Při vyvažování jednotlivých oprávněných zájmů má mít soud na zřeteli, že zájem nezletilého má vysokou prioritu [srov. nález ze dne 20. 1. 2015 sp. zn. II. ÚS 2919/14 (N 7/76 SbNU 115)].
22. Postup obecných soudů při posuzování nejlepšího zájmu dítěte a volby příslušného modelu péče rodičů o dítě nicméně nemůže být libovolný. Ustálená judikatura Ústavního soudu proto na základě § 907 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a relevantních mezinárodních smluv vymezila obecná kritéria, která musí obecné soudy z hlediska nutnosti zohlednění nejlepšího zájmu dítěte vzít v úvahu při rozhodování o úpravě výchovných poměrů a jejich naplnění vždy zkoumat.
23. Mezi kritéria, která musí obecné soudy z hlediska nutnosti rozhodovat v nejlepším zájmu dítěte v řízení o úpravě výchovných poměrů vzít v potaz, patří zejména (1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a osobou usilující o jeho svěření do péče; (2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby; (3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a (4) přání dítěte [srov. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13, bod 19].
24. Ve vztahu k posledně uvedenému kritériu, tj. přání dítěte, Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že názor dítěte musí být vnímán jako zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu [nález ze dne 18. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1708/14 (N 235/75 SbNU 617)], a že dítěti zásadně musí být umožněno účastnit se jednání a vyjádřit se k věci, přičemž povinnosti soudu zjišťovat jeho názor nezbavuje ani ustanovení opatrovníka. Nezjišťovat názor dítěte přímo (tj. jeho vyslechnutím) je možno jen v jeho zájmu, a takový postup je třeba vždy odůvodnit [srov. k tomu např. nálezy ze dne 15. 10. 2014 sp. zn. IV. ÚS 3305/13 (N 193/75 SbNU 177), ze dne 19. 2. 2014 sp. zn. I. ÚS 3304/13 (N 18/72 SbNU 217), ze dne 4. 11. 2015 sp. zn. IV. ÚS 3900/14 (N 193/79 SbNU 199) či ze dne 9. 10. 2019 sp. zn. IV. ÚS 1002/19 (N 174/96 SbNU 211)].
25. Za předpokladu, že dítě je dostatečně rozumově a emocionálně vyspělé, je tedy nutné jeho přání považovat za zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu. Současně však Ústavní soud zdůraznil, že není možné, aby obecné soudy postoj nezletilého dítěte bez dalšího převzaly a aby své rozhodnutí založily toliko na jeho přání, nikoli na pečlivém a komplexním posuzování jeho zájmů. Proto ve své judikatuře vymezil řadu podmínek, které musí obecné soudy v souvislosti se zjišťováním názoru nezletilého dodržet, a okolností, které musí zvažovat. Při hodnocení vlastního postoje nezletilého musí vzít v úvahu již výše zmíněnou rozumovou a emocionální vyspělost dítěte, jeho věk či míru objektivity (nezávislosti) jeho postoje; z hlediska formy musí být přání dítěte zjišťováno komplexně, a to především nepřímými otázkami [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13, body 23 až 25, nebo nález ze dne 16. 6. 2015 sp. zn. II. ÚS 2943/14 (N 110/77 SbNU 607), body 21 až 22].
26. Podle čl. 12 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte stát musí zabezpečit dítěti, které je schopno formulovat své vlastní názory, právo tyto názory svobodně vyjadřovat ve všech záležitostech, které se jej dotýkají, přičemž se názorům dítěte musí věnovat patřičná pozornost odpovídající jeho věku a vyspělosti. Podle druhého odstavce čl. 12 se za tímto účelem dítěti zejména poskytuje možnost, aby bylo slyšeno v každém soudním nebo správním řízení, které se jej dotýká, a to buď přímo, anebo prostřednictvím zástupce nebo příslušného orgánu, přičemž způsob slyšení musí být v souladu s procedurálními pravidly vnitrostátního zákonodárství.
27. I podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva musí obecné soudy dávat odpovídající váhu postojům a pocitům dětí vyspělých do té míry, že jsou schopny utvořit si vlastní názor na styk s rodiči; musí taktéž respektovat právo dětí na soukromý život (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 25. 1. 2011 ve věci Plaza proti Polsku, stížnost č. 18830/07, bod 71). Snaha o prosazení určitého řešení proti vůli dítěte může být s jeho narůstajícím věkem kontraproduktivní a škodlivá; není však možné postoj dítěte výlučně převzít, aniž by byly zohledněny všechny relevantní okolnosti (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 9. 5. 2006 ve věci C. proti Finsku, stížnost č. 18249/02, body 57 až 59).
28. Participace dítěte na rozhodování v záležitostech, které se ho dotýkají (čl. 12 Úmluvy o právech dítěte), je projevem respektujícího přístupu k dítěti jako k subjektu práv, nikoli jako k objektu péče a ochrany ze strany dospělých [srov. Obecný komentář Výboru pro práva dítěte č. 12 (General Comment No. 12 on the Right of the Child to Be Heard, 2009, CRC/C/GC/12), odst. 18]. Je přitom úzce spjata s principem rozvíjejících se schopností dítěte (čl. 5 Úmluvy o právech dítěte). Čím bude totiž dítě starší (a čím budou jeho schopnosti rozvinutější), tím větší měrou bude svobodně určovat směr své životní cesty bez jakéhokoli donucovacího zásahu z vnějšku a tím více svých záležitostí bude moci rozhodovat samostatně, tj. obsah jeho nejlepšího zájmu bude čím dál více determinován jeho názorem [srov. Obecný komentář Výboru pro práva dítěte č. 14 (General Comment No. 14 on the Right of the Child to Have His or Her Best Interests Taken as a Primary Consideration, 2013, CRC/GC/14), odst. 44]. Určující přitom není samotný věk, nýbrž individuální vyspělost dítěte; jeho názor proto musí být posouzen vždy s ohledem na konkrétní okolnosti případu [srov. Obecný komentář Výboru pro práva dítěte č. 12 (General Comment No. 12 on the Right of the Child to Be Heard, 2009, CRC/C/GC/12), odst. 29 a 30] (srov. nález ze dne 12. 6. 2023 sp. zn. III. ÚS 1318/22).
29. Obecně tak lze shrnout, že obecné soudy jsou povinny posuzovat problematiku svěření nezletilých do péče rodičů především s přihlédnutím k jejich nejlepšímu zájmu. Při nalézání nejlepšího zájmu dítěte jsou obecné soudy povinny v každém konkrétním případě pečlivě vážit, jak se do něj promítá stanovisko dítěte. Soudy musí vzít v úvahu přání nezletilých, avšak nemohou vycházet izolovaně pouze z jejich názoru, ale musí souhrnně vzít v úvahu všechny pro posouzení věci významné okolnosti, mimo jiné rozumovou a emocionální vyspělost i věk dítěte (nález ze dne 22. 11. 2023 sp. zn. I. ÚS 1096/23, usnesení ze dne 15. 11. 2023 sp. zn. I. ÚS 2650/23 a ze dne 27. 9. 2023 sp. zn. I. ÚS 2393/23). S přibývajícím věkem dítěte a s jeho narůstající rozumovou a emocionální vyspělostí bude přitom jeho přání pro výsledný nejlepší zájem čím dál více určující [srov. usnesení ze dne 12. 6. 2023 sp. zn. III. ÚS 1318/22, bod 36, nález ze dne 29. 8. 2023 sp. zn. I. ÚS 1609/23, body 34 a 37, či usnesení ze dne 7. 5. 2024 sp. zn. III. ÚS 65/24].
30. Z judikatury Ústavního soudu dále vyplývá, že i když je názor nezletilých dětí důležitým vodítkem při rozhodování soudu, nelze vycházet výhradně z něj, ale je třeba věc posuzovat v celkovém kontextu okolností a rodinné situace tak, aby prioritním hlediskem byl zájem dítěte (srov. např. nález ze dne 23. 4. 2013 sp. zn. II. ÚS 4160/12 (N 66/69 SbNU 213), nález ze dne 16. 6. 2015 sp. zn. II. ÚS 2943/14 či usnesení ze dne 7. 3. 2018 sp. zn. I. ÚS 2496/17 a další). Pokud však soud nehodlá k jednoznačně formulovanému názoru dítěte přihlédnout, je třeba i v tomto směru závěry patřičně odůvodnit [srov. nález ze dne 14. 1. 2020 sp. zn. I. ÚS 3241/19 (N 8/98 SbNU 56)].
B) Aplikace obecných východisek na posuzovaný případ
31. V posuzované věci obecné soudy rozhodly o svěření nezletilého do péče matky. Při svém rozhodování vzaly v úvahu zjištěný názor nezletilého, ale i skutečnost, že v zájmu nezletilého je zachovat stávající stav a nevytrhovat ho ze známého domácího a školního prostředí a od matky a školních kamarádů, když změna výchovného prostředí uprostřed páté třídy základní školy za situace, kdy u otce fakticky nebydlí ani jeho sestra, by mohla nepříznivě ovlivnit jeho další vývoj.
32. Ústavní soud se proto zaměřil na zjištění, zda obecné soudy při svém rozhodování zohlednily všechny okolnosti daného případu a z nich vyplývající zájem dítěte ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy, který musí být vždy prioritním hlediskem, a zda v tomto smyslu rozhodly o konkrétní podobě nejvhodnějšího uspořádání vztahu mezi rodiči a nezletilým.
33. Stěžovatel ve svém odvolání namítal, že matka s nezletilým odjela do České republiky, přičemž otec měl za to, že toto období je pouze přechodné, nedal souhlas se změnou bydliště, natož s nástupem nezletilého do školy v České republice. Poukazoval na odloučení sourozenců, když do této doby byli sourozenci na sebe fixovaní. Nezletilý v rámci posledního pohovoru s kolizním opatrovníkem a také před obvodním soudem jasně projevil svůj názor a přání, že chce bydlet u otce v Německu, přičemž tento názor měl obvodní soud při svém rozhodování vzít v úvahu. Tento nedostatek nebyl napraven ani v odvolacím řízení, když ani městský soud přání nezletilého "být u táty" při svém rozhodování nevzal v úvahu. Stejnou argumentaci stěžovatel uplatnil i ve své ústavní stížnosti.
34. Obvodní soud v předmětné věci vyšel ze zjištění, že rodiče nezletilých dětí žili společně v Německu po dobu dvanácti let, tedy do roku 2021, kdy se matka i s nezletilým odstěhovala do České republiky. Na základě přání nezletilé zůstala dcera s otcem v Německu. Toto uspořádání je realizováno od doby rozchodu rodičů doposud. V současné době žije matka s nezletilým v České republice, nezletilá žije s otcem v Německu. Na základě provedených důkazů obvodní soud zjistil, že vztahy mezi nezletilým a otcem jsou dobré. Vztahy mezi nezletilými dětmi navzájem jsou velmi dobré, dětem se po sobě navzájem stýská, nicméně na současné uspořádání těchto vztahů si zvykly. Nezletilý poukazoval na to, že v současné době mu vyhovuje, že se s nezletilou stýká každý druhý týden, kdy buď on jezdí za tatínkem do Německa, nebo nezletilá s otcem jezdí za ním. Nezletilý nastoupil do páté třídy základní školy, ve škole má kamarády, není handicapován jazykovou bariérou, a to ani přesto, že se narodil a dlouhodobě žil v Německu. Zajímá se o sport, o fotbal, jeho zájmy odpovídají jeho věku. Je zdráv. Jednoznačně vyjádřil přání, aby žil dále v České republice a s matkou (viz č. l. 409 a č. l. 649 soudního spisu). Nezletilá si budoucnost představuje tak, že střední školu dokončí v Německu, nevylučuje vysokoškolské studium na Karlově Universitě v Praze. Matka žije s nezletilým, její zdravotní stav je ovlivněn vážným neurologickým onemocněním, roztroušenou sklerózou. Současný stav matce nebrání v péči o syna a nebude-li vystavena mimořádným stresům, je perspektiva jejího zdraví příznivá. Matku však tento stav omezuje v jejich pracovních aktivitách. U nezletilého se projevuje problematická komunikace ze strany matky i vůči němu, a proto by bylo vhodné, aby do výchovy nezletilého byl více zapojen i otec. Znalci tedy doporučují rozšířit jeho styk s otcem v co největší míře.
35. Městský soud vyšel ze skutkových zjištění učiněných obvodním soudem, že nezletilý nastoupil do páté třídy základní školy, ve škole má kamarády, není handicapován jazykovou bariérou, přesto, že se narodil a dlouhodobě žil v Německu. Jednoznačně vyjádřil přání, aby žil nadále v České republice a s matkou. Současně městský soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že zjistil, že dne 9. 1. 2023 nezletilý při pohovoru uvedl, že by si přál bydlet s tátou a vrátit se do Německa. Nejlepší by bylo, kdyby se rodiče nehádali a bydleli všichni v Německu (viz úřední záznam ze dne 9. 1. 2023).
36. Na základě provedeného dokazování dospěl městský soud k závěru, že nezletilý je ještě ve věku, kdy není schopen plně posoudit veškeré důsledky stran náročnosti takové životní změny a nikoli pouze krátkodobé benefity. Navíc v současné době za jakékoli úpravy by nezletilí sourozenci bydleli odděleně, což nezletilý dostatečně nevnímá. Městský soud dodal, že rodiče zřejmě záměrně opomíjejí skutečnost, že bez ohledu na "modifikovaný" obsah vyjádření nezletilého před rodiči, soudem nebo znalcem, nezletilý konzistentně a opakovaně vyjadřuje jediný názor - že by si přál, aby zase všichni byli pohromadě (tedy celá rodina), rodiče se nehádali a bydleli spolu v Německu. Městský soud vyhodnotil, že nepůsobí upřímně ani odvolávání se otce na údajné přání nezletilého i v kontextu s tím, že z obsahu spisu vyplývá, že otec nevyužívá ani stanovený rozsah styku s nezletilým s odůvodněním, že styk s nezletilým je "jeho právo a nikoli povinnost". Městský soud po zohlednění všech okolností, zejména délky pobytu nezletilého v České republice u matky, včetně veškeré školní docházky realizované pouze v České republice a rovnocenných výchovných schopností obou rodičů, dovodil, že v současné době je v zájmu nezletilého i nadále setrvat v České republice v péči matky. Změna výchovného prostředí uprostřed páté třídy základní školy za situace, kdy u otce fakticky nebydlí ani jeho sestra, by mohlo nepříznivě ovlivnit jeho další vývoj, který je již tak poznamenán dlouhodobými konflikty mezi rodiči. Za této situace, kdy vztahy mezi rodiči zůstávají značně antagonistické a pro nezletilého velmi stresující, matka a ani otec nejsou schopni dodržet ani elementární pravidlo zdržet se konfliktů před nezletilým a nevtahovat jej do jejich osobních půtek, je v zájmu nezletilého zachovat stávající stav a nevytrhovat jej ze známého domácího a školního prostředí a od matky a školních kamarádů, když i v České republice může chodit do zájmových kroužků a sportovat, včetně fotbalu.
37. Z dokazování provedeného před obecnými soudy vyplývá, že názor nezletilého byl zjišťován pouze v prvostupňovém řízení, v odvolacím řízení již městský soud názor nezletilého znovu nezjišťoval, ačkoli názor nezletilého vyjádřený v předmětném soudním řízení před obvodním soudem nebyl zcela jednoznačný, když nejprve nezletilý vyjádřil přání zůstat u matky, později před soudem a opatrovníkem projevil zájem přestěhovat se k otci do Německa. Zjistil-li městský soud ve vyjádřeních nezletilého rozpor (srov. odůvodnění rozsudku městského soudu, strana č. 8), nic mu nebránilo v tom, aby provedené dokazování v odvolacím řízení doplnil a zjistil aktuální názor nezletilého, buď tak, že nezletilého sám vyslechne, případně názor nezletilého zjistí prostřednictvím opatrovníka nezletilého.
38. Nezletilý byl v době, kdy probíhalo odvolací řízení, ve věku jedenácti let a byl již dostatečně rozumově a emocionálně vyspělý na to, aby mohl vyjádřit svůj názor (či přání), který by byl pro rozhodnutí městského soudu relevantní. Byl rovněž schopen vyjádřit svůj názor k položeným otázkám, když v Německu již s rodiči žil, tamní prostřední tedy zná a německý jazyk ovládá. Navíc nezletilý s přibývajícím věkem a s narůstající rozumovou a emocionální vyspělostí by byl jistě schopen v odvolacím řízení svůj názor formulovat ještě zřetelněji a přesvědčivěji. Zjistil-li tedy městský soud rozpory v provedeném dokazování, měl zjištěný skutkový stav v odvolacím řízení doplnit o aktuální názor nezletilého, nebyl-li dosavadní názor vyslovený nezletilým jednoznačný a konzistentní. Takto zjištěný názor měl vyhodnotit v kontextu s ostatními vyjádřeními nezletilého, jakož i v kontextu s ostatními skutkovými zjištěnými a pro rozhodnutí významnými skutečnostmi, a v odůvodnění svého rozhodnutí se s nimi podrobně vypořádat. Obvodnímu soudu je pak nutno vytknout, že ani tento soud se s rozpory ve vyjádřeních nezletilého v odůvodnění svého rozhodnutí nevypořádal, když názor, že "chce být u táty", nezletilý vyslovil již v řízení před obvodním soudem (srov. úřední záznam ze dne 9. 1. 2023). V souladu s výše uvedenou judikaturou Ústavního soudu nehodlá-li soud k jednoznačně formulovanému názoru dítěte přihlédnout, je třeba, aby i v tomto směru své závěry patřičně odůvodnil.
39. V předmětné věci v souvislosti se zaslaným vyjádřením k ústavní stížnosti předložil opatrovník nezletilých Ústavnímu soudu záznam rozhovoru psychologa Mgr. O. B. s nezletilým, který se uskutečnil dne 17. 6. 2024. Ze záznamu pohovoru vypracovaného dne 18. 6. 2024 vyplývá, že nezletilému byla dána možnost sdělit, jak se nyní má a hlavně, jak se vídá s otcem. Nezletilý uvedl, že je s tátou jeden víkend za čtrnáct dní. Podle něj je to málo, hodně rychle to uteče. Někdy jsou v České republice, někdy jedou do Německa, cesta trvá přes čtyři hodiny. Čas strávený s otcem hodnotí pozitivně, má rád, když jedou na kole nebo na výlety a hrají si spolu. U nezletilého nadále platí, že by chtěl být u táty. Uvedl: "U mámy není nic špatného, ale tak to prostě mám." Aktuální situaci popisuje jako "už jsem si zvyknul, ale chtěl bych být u táty".
40. Výše uvedené vyjádření nezletilého potvrzuje, že posledně vyslovený názor nezletilého, že "chce být u táty", není ojedinělý, ale jeví se nyní již jako delší dobu trvající a konzistentní, a proto bylo namístě, aby městský soud změnu názoru nezletilého neignoroval a při svém rozhodování k ní přihlédl, nezletilého v odvolacím řízení znovu vyslechl a zjistil aktuální názor nezletilého a následně všechny zjištěné skutečnosti ve svém rozhodnutí pečlivě vyhodnotil. S přibývajícím věkem nezletilého a s jeho narůstající rozumovou a emocionální vyspělostí je přitom jeho přání pro výsledný nejlepší zájem čím dál více určující. Protože ani obvodní soud se s vysloveným přáním nezletilého, že "chce být u táty", v odůvodnění svého rozhodnutí nevypořádal, přistoupil Ústavní soud ke zrušení nejen rozsudku městského soudu, ale i prvostupňového rozhodnutí, a to v níže vymezeném rozsahu.
VI.
Závěr
41. Výše popsaným postupem, kdy obecné soudy při svém rozhodování o výchově nezletilého řádně nezjistily, resp. nevyhodnotily aktuální názor nezletilého, neodstranily tak rozpory v provedeném dokazování, a v důsledku toho nedostatečně zjistily skutkový stav věci, porušily právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a na péči o děti a jejich výchovu podle čl. 32 odst. 4 Listiny, jakož i čl. 3 odst. 1 a čl. 12 odst. 1 Úmluvy. Proto Ústavní soud ústavní stížnosti podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a podle § 82 odst. 3 písm. a) téhož zákona rozsudek městského soudu ve výroku I. v části, ve které byl potvrzen rozsudek obvodního soudu ve výroku III. o svěření nezletilého do péče matky, ve výroku IV. o styku otce s nezletilým a ve výroku VI. o nákladech řízení, a dále rozsudek obvodního soudu ve výrocích III., IV., V., VI. a VII. zrušil.
42. Ústavní stížnost proti výrokům I. a II. rozsudku obvodního soudu, jakož i proti výroku I. rozsudku městského soudu v části, ve které byl potvrzen rozsudek obvodního soudu ve výroku II. o styku matky s nezletilou, shledal Ústavní soud jako nepřípustnou, když stěžovatel výroky I. a II. rozsudku obvodního soudu nenapadl odvoláním a nevyčerpal tak všechny prostředky k ochraně svého práva. Ve vztahu k těmto výrokům rozsudků obecných soudů týkajícím se péče o nezletilou a styku matky s nezletilou ostatně stěžovatel v ústavní stížnosti ani žádné námitky neuplatnil. Proto Ústavní soud ústavní stížnost v této části podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh nepřípustný. Ve vztahu k výroku II. rozsudku městského soudu stěžovatel žádné námitky neuplatnil, a proto Ústavní soud ústavní stížnost v této části posoudil jako zjevně neopodstatněnou a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji odmítl.
43. Úkolem obvodního soudu tak v dalším řízení bude posoudit předmětnou věc znovu, přičemž obvodní soud je při svém dalším rozhodování vázán právním názorem Ústavního soudu v tom směru, že při rozhodování o návrhu na změnu péče o nezletilého bude povinen zohlednit výše uvedená ústavněprávní kritéria, a to ve vztahu ke konkrétním okolnostem daného případu.
44. Obvodní soud v novém řízení především zjistí aktuální názor nezletilého. Relevanci přání nezletilého řádně vyhodnotí, a to v kontextu dalších významných okolností, a na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu procesně bezvadným způsobem rozhodne o způsobu péče rodičů o nezletilého tak, aby odpovídal především zájmům, přání a potřebám nezletilého. Své rozhodnutí obvodní soud rovněž dostatečně a přezkoumatelně odůvodní, a to ve smyslu shora podrobně uvedené judikatury Ústavního soudu. V případě, že bude soud uvažovat o svěření nezletilého do péče otce, pečlivě zváží a vyhodnotí rovněž zda, a případně kdy, by byl přestup nezletilého na školu v Německu nejvhodnější. Ústavní soud přitom zdůrazňuje, že tímto nálezem nevyjadřuje názor (ať již výslovně či implicitně) do čí péče by měl být nezletilý svěřen, tedy zda do výlučné péče matky či do péče otce.
45. Ústavní soud o ústavní stížnosti rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, neboť dospěl k závěru, že od něho nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).
Autor: US