// Profipravo.cz / Z rozhodnutí dalších soudů 30.08.2024
ÚS: Rozhodování soudu v obdobných souvisejících věcech
Nevypořádá-li se soud v odůvodnění svého rozhodnutí s jiným dříve přijatým rozhodnutím ve skutkově i právně obdobné související věci jiného účastníka řízení (při hodnocení přiměřenosti délky řízení), porušuje právo účastníka řízení na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 1372/24, ze dne 31. 7. 2024
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzeným porušením svého práva na soudní ochranu.
2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaných spisů Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 27 C 52/2023 a 37 C 52/2023 se podává, že stěžovatelka se žalobou domáhala po vedlejší účastnici zaplacení 43 352 Kč s příslušenstvím jako odškodnění nepřiměřené délky řízení o péči o nezletilou vnučku stěžovatelky (vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 40 P 2/2019). Obvodní soud žalobu stěžovatelky na odškodnění zamítl rozsudkem ze dne 24. 7. 2023 č. j. 37 C 52/2023-39. Byť odškodňované opatrovnické řízení trvalo přes tři roky, nešlo o nepřiměřenou délku řízení, protože se rozhodovalo nejprve o návrhu otce nezletilé a teprve poté o návrhu prarodičů. Obvodní soud v řízení neshledal žádné průtahy. Odškodnění v téže výši za nepřiměřenou délku téhož řízení se mezitím domáhal samostatným návrhem též dědeček nezletilé. I jeho žalobu obvodní soud zamítl, a to rozsudkem ze dne 1. 8. 2023 č. j. 27 C 52/2023-54.
3. Oba poté podali samostatně odvolání. Ve věci dědečka nezletilé Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 24. 1. 2024 č. j. 68 Co 362/2023-81 změnil prvostupňové rozhodnutí a žalobě zčásti vyhověl co do 32 500 Kč (výrok I). Pro městský soud tehdy nebylo rozhodné jen to, že se nerozhodovalo hned o návrhu dědečka nezletilé (kde řízení mělo být přerušeno), protože ve vedlejším řízení o návrhu otce došlo k průtahům (viz zejména bod 18). Ty měly vliv na délku řízení i u dědečka nezletilé. Proto došlo k porušení jeho práva na rozhodnutí v přiměřené lhůtě, které bylo třeba kompenzovat peněžitým odškodněním.
4. Ve věci stěžovatelky městský soud napadeným rozsudkem, vydaným o dva týdny později než rozsudek o odvolání ve věci dědečka nezletilé, potvrdil prvostupňový rozsudek (o zamítnutí žaloby). V napadeném rozsudku městský soud uvedl, že opatrovnické řízení je specifické; nejprve bylo třeba rozhodnout o návrhu otce. Na období, kdy běželo toto vedlejší řízení, proto nelze hledět jako na dobu nečinnosti soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2020 sp. zn. 30 Cdo 2405/2020). Návrh otce byl tehdy projednán v přiměřené lhůtě. K odškodnění stěžovatelky tedy není důvod.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka tvrdí, že v obdobné věci dědečka nezletilé městský soud rozhodl dříve jinak a týž soud to v napadeném rozsudku nereflektuje. Ve věci dědečka nezletilé přitom městský soud svůj rozsudek podrobně odůvodnil. Dále stěžovatelka nesouhlasí se samotným závěrem městského soudu, že v její věci nebylo opatrovnické řízení nepřiměřeně dlouhé. Trvalo více než tři roky, přestože podle § 471 odst. 2 zákona o zvláštních řízeních soudních má soud rozhodovat s největším urychlením, zpravidla do 6 měsíců. Jednalo se jen na jednom stupni, proběhlo jedno ústní jednání. Vůči stěžovatelce byl opatrovnický soud nečinný déle než dva roky. Opatrovnické věci přitom mají v kontextu práva na rozhodnutí soudu v přiměřené lhůtě zvýšený význam.
III.
Vyjádření účastníka a vedlejší účastnice řízení
6. Soudce zpravodaj podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkovi a vedlejší účastnici řízení o ústavní stížnosti.
7. Městský soud ve vyjádření zdůraznil, že ve věci stěžovatelky šlo o specifickou agendu péče soudu o nezletilé, které se skládá z různých dílčích fází řízení o návrzích účastníků. Proto nebyla délka řízení ve věci stěžovatelky nepřiměřená. Vedlejší účastnice ve vyjádření shrnula průběh odškodňovaného řízení s tím, že v něm nedošlo k žádným průtahům. V nynějším řízení pak stěžovatelka nepoukázala na jiné rozhodnutí ve věci dědečka nezletilé, ani se neúčastnila ústního jednání v odvolacím řízení. Dvě osoby rovněž mohou újmu z nepřiměřené délky řízení pociťovat jinak. Není možné mechanicky přiznávat oběma osobám stejné odškodnění.
8. Soudce zpravodaj zaslal doručená vyjádření stěžovatelce na vědomí a k případné replice. Stěžovatelka využila této možnosti. V replice vesměs odkázala na ústavní stížnost, která se podle ní s obsahem doručených vyjádření vypořádává.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona o Ústavním soudu. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, respektive žádné další k dispozici neměla (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
V.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
10. Stěžejní námitkou stěžovatelky v ústavní stížnosti je tvrzení, že se městský soud nevypořádal s rozsudkem sp. zn. 68 Co 362/2023 vydaným o dva týdny dříve v související věci dědečka nezletilé, v němž týž soud žalobě na rozdíl od stěžovatelky částečně vyhověl. Poté, co se Ústavní soud seznámil s vyžádanými spisy a doručenými vyjádřeními, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Rozpory v judikatuře, předvídatelnost rozhodování a právo na přiměřené odůvodnění
11. Z ústavního pořádku neplyne právo na neměnnost judikatury. Podle Evropského soudu pro lidská práva rozdílnosti v interpretaci a aplikaci právních předpisů představují nezbytnou součást existence soudních soustav založených na rozdělení místní a funkční příslušnosti mezi více nalézacích soudů a soudů pro opravná řízení (rozsudky 24. 3. 2009 ve věci Tudor Tudor proti Rumunsku č. 21911/03, § 29, či ze dne 30. 7. 2015 ve věci Ferreira Santos Pardal proti Portugalsku č. 30123/10, § 42). K porušení předvídatelnosti práva tak mohou vést až dlouhodobé a zásadní rozpory v judikatuře vrcholných soudů, neexistence mechanismů k jejich odstranění či jejich nefunkčnost (rozsudky ze dne 2. 7. 2009 ve věci Iordan Iordanov a další proti Bulharsku č. 23530/02, § 49, či ze dne 29. 3. 2011 ve věci Brezovec proti Chorvatsku č. 13488/07, § 66), případně nekonzistentnost v konečných rozhodnutích o různých částečně se překrývajících aspektech stejné věci v různých právních řízeních (rozsudek ze dne 23. 3. 2010 ve věci Mullai a další proti Albánii č. 9074/07, § 86).
12. I podle judikatury Ústavního soudu pak problematika jednotnosti judikatury souvisí s požadavkem na předvídatelnost práva, který vyplývá z čl. 1 odst. 1 Ústavy. Tento požadavek zde spočívá v důvodném očekávání, že obecné soudy budou rozhodovat v případech srovnatelných po skutkové i právní stránce v konečném důsledku stejně [srov. např. nález ze dne 21. 2. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 29/11 (N 34/64 SbNU 361, č. 147/2012 Sb.)]. Ani Ústavní soud nevyžaduje strnulost judikatury a konzervaci již jednou dosaženého řešení určitých právních otázek [viz např. nálezy ze dne 12. 5. 2009 sp. zn. IV. ÚS 2170/08 (N 117/53 SbNU 473), ze dne 5. 8. 2010 sp. zn. II. ÚS 3168/09 (N 158/58 SbNU 345) či ze dne 8. 12. 2015 sp. zn. II. ÚS 1955/15 (N 208/79 SbNU 373)], avšak ustálenou judikaturu k určité právní otázce považuje z pohledu předvídatelnosti práva a rovnosti účastníků řízení za východisko pro rozhodování všech typově stejných věcí, které však může být změněno v důsledku vývoje společenských podmínek.
13. Ústavní soud rovněž řadou nálezů zrušil rozhodnutí obecných soudů pro chybějící se vypořádání s dřívějším opačným jednotlivým rozhodnutím v obdobné věci. Podle nálezu ze dne 26. 11. 2002 sp. zn. II. ÚS 296/01 (N 145/28 SbNU 287) platí, že rozhodl-li odvolací soud ve svých dvou rozhodnutích v téže věci na základě totožných skutkových zjištění diametrálně odlišným způsobem a svůj názorový posun přezkoumatelně neodůvodnil, je toto rozhodnutí v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Podle nálezu ze dne 29. 4. 2014 sp. zn. II. ÚS 940/13 (N 70/73 SbNU 295) platí, že posoudí-li soud po skutkové a právní stránce stejnou věc téhož účastníka řízení ve dvou samostatných a navzájem úzce souvisejících řízeních diametrálně odlišným způsobem, rozhoduje v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny.
514Z nálezu ze dne 17. 8. 2018 sp. zn. II. ÚS 387/18 (N 138/90 SbNU 259) vyplývá, že rozhodne-li soud ve skutkově podobných věcech odlišně, aniž v odůvodnění řádně a přesvědčivě vysvětlil důvody takového následného odlišného rozhodnutí, porušuje princip předvídatelnosti soudního rozhodnutí a ochrany legitimního očekávání účastníků, a tím i právo na spravedlivý proces.
15. Z ustáleně judikovaných obecných východisek k předvídatelnosti rozhodování ve skutkově obdobných věcech i kazuistiky se proto podává, že povinností soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny je v odůvodnění svého rozhodnutí se věcně vypořádat s dříve přijatým soudním rozhodnutím v obdobné věci. Porušení této povinnosti je porušením práva na soudní ochranu.
Aplikace obecných východisek na nynější věc
16. Dva týdny před vydáním napadeného rozsudku městský soud v jiném senátu rozhodl o odvolání jiného účastníka řízení ve skutkově obdobné, související věci. V obou věcech šlo o odškodnění nepřiměřené délky řízení ve věci nezletilé vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 40 P 2/2019. Jiný účastník, dědeček nezletilé, se rovněž domáhal zaplacení 43 352 Kč. Šlo tedy o stejný titul a stejnou částku, tytéž skutkové a právní okolnosti. Stěžovatelka i dědeček nezletilé byli zastoupení touž právní zástupkyní. V obou věcech bylo rozhodné, zda opatrovnický soud v uvedeném řízení a ve vedlejším řízení o návrhu otce rozhodoval v přiměřené lhůtě. Avšak zatímco ve věci dědečka nezletilé městský soud shledal, že opatrovnický soud tehdy rozhodl v nepřiměřené lhůtě, ve věci stěžovatelky bez dalšího považoval délku rozhodování opatrovnického soudu ve stejné fázi za přiměřenou. S dříve přijatým řešením téhož soudu v téměř totožné věci se nevypořádal.
17. Žádné bližší vysvětlení městský soud nepřednesl ani ve vyjádření k ústavní stížnosti. Odkázal sice na rozhodnutí Nejvyššího soudu, podle kterého je opatrovnické řízení v kontextu práva na rozhodnutí v přiměřené lhůtě specifické tím, že se rozhoduje v různých fázích, a tudíž je třeba pasivitu soudu vůči jinému účastníku řízení považovat za oprávněnou. Tím však náležitě nereaguje na podstatu rozporů obou rozhodnutí; i ve věci dědečka nezletilé městský soud vyšel z uvedeného předpokladu. Obě rozhodnutí se však rozchází v hodnocení možnosti přerušení řízení a existence průtahů ve vedlejším řízení o návrhu otce. Na to se městský soud měl zaměřit. Odkaz na specifikum opatrovnického řízení sám o sobě tento rozpor neřeší.
18. Relevantní zde není ani tvrzení vedlejší účastnice, že každý vnímá újmu za zásah do práva na rozhodnutí v přiměřené lhůtě jinak. Městský soud totiž v napadeném rozsudku intenzitu újmy stěžovatelky (dosud) neřešil, neboť neshledal, že k újmě stěžovatelky na uvedeném právu vůbec došlo.
19. Je proto patrné, že městský soud se v napadeném rozsudku nevypořádal s opačným hodnocením přiměřenosti délky řízení v téměř totožné věci jiného účastníka řízení přijatého v dřívějším rozhodnutí téhož soudu. Pro hodnocení ústavnosti takového postupu pro Ústavní soud přitom není rozhodné, zda o tomto jiném řízení či rozhodnutí městský soud věděl. Povinností soudu musí být zajistit vnitřní mechanismy, aby k takovému rozdílnému rozhodování nedocházelo, respektive aby soud měl povědomí o obdobných neskončených věcech (§ 86 již uvedeného rozsudku Mullai a další; sub 11). Vhodným za takové situace by bylo uvažovat o spojení věcí, k němuž ostatně zákon nevyžaduje návrh účastníků řízení (§ 112 občanského soudního řádu).
20. Je pravdou, že stěžovatelka mohla na související věc poukázat. Ze spisů je patrné, že tak neučinila. To však lze chápat jako oprávněný projev její procesní strategie. Ostatně po vydání rozsudku městského soudu ve věci dědečka nezletilé uplynuly skutečně pouhé dva týdny. Je to tedy jiná situace, než kdyby například šlo o starší rozhodnutí jiného soudu. Požadavek vůči stěžovatelce, aby na nedávné rozhodnutí téhož soudu v jiné obdobné věci odkázala, by vůči ní byl ve srovnání s požadavkem vůči městskému soudu sledovat v nápadu obdobné věci nepřiměřený.
21. Ve věci stěžovatelky konečně šlo o částku tzv. bagatelní, což obecně v zásadě vylučuje její ústavněprávní rozměr [srov. např. nález ze dne 6. 4. 2021 sp. zn. IV. ÚS 3502/20 (N 72/105 SbNU 260)]. Podle nálezu ze dne 10. 3. 2020 sp. zn. II. ÚS 4029/19 (N 49/99 SbNU 111) však platí, že absence jakéhokoliv vysvětlení odklonu od právních závěrů obsažených v rozhodnutích jiných soudů v obdobných věcech vede k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, přestože se věc týká tzv. bagatelní částky. Totéž vyplývá například z nálezů ze dne 24. 11. 2016 sp. zn. II. ÚS 2588/16 (N 223/83 SbNU 481) či ze dne 15. 11. 2022 sp. zn. IV. ÚS 1132/22. S ohledem na povahu a význam vad odůvodnění napadeného rozsudku zde proto tzv. bagatelní význam předmětu řízení významný není.
VI.
Závěr
22. Městský soud tedy porušil právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, protože se nevypořádal s dřívějším opačným rozhodnutím téhož soudu v obdobné věci. Ústavní soud tudíž podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a podle § 82 odst. 3 písm. a) téhož zákona napadený rozsudek městského soudu zrušil. Rozhodl tak bez nařízení ústního jednání, neboť od něj nebylo možné očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu). Zbylými námitkami stěžovatelky ve věci samé se Ústavní soud nezabýval, protože zrušením napadeného rozsudku se stěžovatelce otevírá prostor k jejich opětovnému uplatnění a řešení v dalším řízení.
23. Úkolem městského soudu v následujícím řízení bude rozhodnout znovu o odvolání stěžovatelky a vypořádat se v novém rozhodnutí se závěry téhož soudu v rozsudku sp. zn. 68 Co 362/2023, zejména o uvažovaném přerušení řízení a o průtazích ve vedlejším řízení o návrhu otce nezletilé. Bude-li městský soud trvat na svém dosavadním postoji, musí pro to s ohledem na podrobné odůvodnění tohoto rozsudku v jiné věci přednést obzvláště přesvědčivé argumenty.
Autor: US