// Profipravo.cz / Z rozhodnutí dalších soudů 23.08.2024
ÚS: Povinnost převzít a předat dítě v bydlišti druhého rodiče
Ačkoliv lze s ohledem na meze přezkumu rodinněprávních věcí Ústavním soudem obecně přijmout krátkodobé či jednorázové vychýlení práv a povinností rodičů spojených s uskutečňováním styku s nezletilým ve prospěch jednoho z rodičů, založené rozhodnutím obecného soudu, z dlouhodobého hlediska může taková nerovnoměrnost – nadto není-li náležitě odůvodněna – představovat důvod k zásahu Ústavního soudu pro možný rozpor s právem "znevýhodněného" rodiče na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 3431/23, ze dne 12. 7. 2024
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného spisu Okresního soudu v Příbrami (dále jen "okresní soud"), sp. zn. 0 P 131/2020, vyplývá, že rozsudkem uvedeného soudu ze dne 31. března 2023, č. j. 0 P 131/2020-468, bylo v řízení o úpravě styku a zvýšení výživného rozhodnuto tak, že stěžovatel (otec) je oprávněn stýkat se s nezletilou vedlejší účastnicí (aktuálně ve věku 12 let - pozn. Ústavního soudu) každý sudý víkend v roce od soboty 10:00 hodin do neděle 18:00 hodin tak, že první vedlejší účastnice (matka) nezletilou předá stěžovateli v místě jeho bydliště a po ukončení styku stěžovatel nezletilou matce vrátí v místě jejího bydliště (I. výrok). Dalšími výroky bylo rozhodnuto o úpravě styku v době prázdnin a svátků (II. až VII. výrok) a o tom, že tato speciální úprava má přednost před úpravou běžného styku (VIII. výrok). Stěžovateli byly uloženy povinnosti přispívat na výživu nezletilé částkou 9 000 Kč měsíčně a splácet dlužné výživné za dobu od 1. 9. 2022 do 31. 3. 2023 ve výši 7 000 Kč měsíčně; rovněž bylo rozhodnuto o podmínkách splatnosti těchto částech (IX. a X. výrok). Tím byl změněn rozsudek okresního soudu ze dne 26. 1. 2021, č. j. 0 P 131/2020-248, v I. výroku (XI. výrok) a bylo rozhodnuto o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (XII. výrok).
2. Okresní soud vyšel mimo jiné ze zjištění, že bylo namístě upravit jak běžný styk, tak styk o prázdninách a svátcích, neboť doposud se stěžovatel s nezletilou stýkal pouze na základě mimosoudní dohody rodičů, která dlouhodobě nefungovala. Stěžovatel má složitou pozici v tom, že pracuje a částečně žije ve V., kde se podílí na výchově nezletilého syna J. Partnerka s jeho druhým nezletilým synem H. žije v P. Ačkoliv s tím spojené logistické problémy nemají jít k tíži nezletilé, bylo zjevné, že možnosti stěžovatele stýkat se s ní jsou omezené. Rozvržení jeho pracovní doby se však ustálilo tak, že byl schopen se s nezletilou stýkat každý sudý víkend, kdy se stýká rovněž s nezletilým J.; okresní soud nezjistil žádné překážky, které by bránily tomu, aby styk stěžovatele s nezletilou v tomto rozsahu probíhal. Šlo-li o nastavení podmínek předávání nezletilé ke styku, soud považoval v souladu s judikaturou Ústavního soudu, na kterou blíže odkázal, za nejvhodnější rovnoměrné rozvržení povinností mezi oba rodiče. Vzdálenost mezi jejich bydlišti není zcela zanedbatelná, a bylo proto namístě, aby oba dva byli povinni vynaložit na realizaci styku přibližně stejný čas, energii, i další náklady. Na straně obou rodičů i nezletilé okresní soud shledal podstatnou změnu poměrů, a v tomto směru proto nově rozhodl o výživném.
3. K odvolání matky rozhodl Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem tak, že rozsudek okresního soudu změnil ve výrocích I. až VIII. tak, že stěžovatel je oprávněn stýkat se s nezletilou každý první sudý víkend v měsíci a každý v pořadí druhý sudý víkend v květnu, v září a v listopadu od pátku od 18:00 hodin do neděle do 18:00 hodin, s výjimkou pololetních, jarních, velikonočních, letních, podzimních a vánočních prázdnin, pro které stanovil speciální úpravu styku (I. výrok, odst. 1.1 a 1.2). Stěžovateli uložil povinnost převzít si nezletilou ke styku ve stanovenou dobu v bydlišti matky a ve stanovenou dobu ji tam po styku předat zpět (napadený I. výrok, odst. 1.3). Rodičům dále uložil povinnosti spojené s realizací konkrétních styků, především s povinností stěžovatele informovat předem vhodným způsobem matku, nevyužije-li svého oprávnění nezletilou převzít ke styku ve stanovených termínech (I. výrok, odst. 1.4 a 1.5). Ve výrocích IX. až XI. krajský soud změnil rozsudek okresního soudu tak, že stěžovateli uložil povinnost přispívat na výživu nezletilé částkou 11 000 Kč měsíčně (I. výrok, odst. 2.1) a rozhodl, že se tím mění rozsudek okresního soudu ze dne 26. 1. 2021 (I. výrok, odst. 2.2). Stěžovateli uložil zaplatit dlužné výživné za období od 1. 9. 2022 do 30. 9. 2023 ve výši 26 000 Kč do 31. 1. 2024 k rukám matky (I. výrok, odst. 2.3) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (II. výrok).
4. Krajský soud dospěl při rozhodování o určení místa přebírání nezletilé ke styku se stěžovatelem, stejně jako místa jejího následného předávání matce po ukončení styku (výhradně proti této části rozhodnutí směřuje ústavní stížnost - pozn. Ústavního soudu) na rozdíl od okresního soudu k závěru, že je vhodnější určit tímto místem výhradně místo matčina bydliště. Rekapituloval, že rodiče dříve společně bydleli v P., odkud stěžovatel odešel za prací do Spolkové republiky Německo. Matka se odtamtud přestěhovala do S. v roce 2017, přičemž tento záměr, jehož faktickou i právní součástí byla změna bydliště nezletilé, stěžovateli předem sdělila; stěžovatel vůči tomu tehdy nic nenamítal. Poprvé změnu zpochybnil až v nynějším řízení, v němž uplatnil požadavek na předávání nezletilé v místě svého bydliště v P. Krajský soud nemohl pominout zjevnou náročnost organizace stěžovatelovy péče o všechny jeho děti, jeho bydliště ve dvou státech, nepředvídatelnost událostí, k nimž může dojít na cestě, ani výhrady matky, podle níž stěžovatel často nepřebíral nezletilou v dohodnuté časy. Bylo proto v nejlepším zájmu nezletilé, aby ji stěžovatel přebíral ke styku v jejím bydlišti, tedy v jí známém prostředí, které jí může lépe kompenzovat případné čekání na stěžovatelův příjezd. Soud dále zohlednil i to, že stěžovatel tráví dobu styku se svými dětmi nejen v místě svého pražského bydliště, ale také u svých rodičů. Bylo proto možno se domnívat, že stěžovatel si bude moci lépe přizpůsobit program s dětmi, bude-li na něm, kdy a z jakého místa nezletilou poveze po styku zpět k matce. Popsané okolnosti odůvodňovaly přijetí jiného rozhodnutí, než které dříve zaujal Ústavní soud, jenž navíc podle krajského soudu rozhodoval v případech vycházejících z protiprávní jednostranné změny bydliště dítěte.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že rozhodnutí krajského soudu, že místem přebírání a předávání nezletilé má být výlučně bydliště matky, je nedůvodné a neakceptovatelné. Uvádí, že matka se přestěhovala do S. v roce 2017 z důvodu založení nové rodiny. Matka si nevyžádala jeho souhlas, stěžovatel se domníval, že jde o přesun pouze dočasný. Po dobu, kdy matčin syn potřeboval její intenzivní péči, stěžovatel akceptoval, že dopravu za nezletilou bude zajišťovat pouze on. Matčin syn však na její péči již nyní odkázaný není, nadto sám stěžovatel má další dvě děti, a považoval proto za rozumné, aby místo předávání nezletilé ke styku s ním bylo do budoucna upraveno rovnoměrně (tj. jedno předání v místě matčina bydliště, druhé předání v jeho bydlišti). Rozhodnutí okresního soudu stěžovatel považuje v této části za správné, na rozdíl od rozhodnutí krajského soudu.
6. Stěžovatel dodává, že matka má k dispozici dvě vozidla a dovézt nezletilou do stěžovatelova bydliště by jistě zvládla; případně jí nic nebrání, aby si zajistila kondiční jízdy. Matka tvrdila, že automobil nevlastní, což je však v rozporu s informacemi stěžovatele. Krajský soud tyto skutečnosti blíže nezjišťoval. I pokud by matka musela k přepravě nezletilé využít prostředky veřejné hromadné dopravy, není v tom podle stěžovatele zásadní problém, neboť taková cesta trvá zhruba 1 hodinu 30 minut (jízda osobním automobilem zhruba 1 hodinu 15 minut). Krajský soud neprovedl žádné nové dokazování, které by mělo relevanci pro změnu místa předávání nezletilé ke styku. Způsob, jakým soud tuto změnu odůvodnil, neobstojí, neboť v prvé řadě stěžovateli nelze přičítat k tíži, že se v roce 2017 nebránil proti změně matčina bydliště, rovněž je nesmyslným argument, že je pro nezletilou pohodlnější, aby na stěžovatele čekala u sebe doma. Krajský soud přehlédl, že ke zpoždění s převzetím ze strany stěžovatele docházelo zejména z důvodu dopravní situace; pokud by matka nezletilou předávala v místě stěžovatelova bydliště, ihned by byla převzata, neboť nebyl-li by přítomen stěžovatel, je tam vždy jeho přítelkyně s jejich synem.
III.
Procesní předpoklady řízení a průběh řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
8. Usnesením ze dne 21. 2. 2024, č. j. III. ÚS 3431/23-9, Ústavní soud ustanovil opatrovníkem nezletilé Městský úřad města S., neboť ústavní stížností bylo napadeno rozhodnutí, jehož závěry se dotýkají zájmů nezletilé, která má v řízení postavení vedlejší účastnice.
IV.
Vyjádření k věci
9. Ústavní soud si pro posouzení věci vyžádal od okresního soudu spis a dále vyjádření krajského soudu, matky a opatrovníka nezletilé.
10. Krajský soud odkázal na skutková zjištění a právní posouzení obsažené v jeho rozsudku a nad rámec doplnil, že nezletilá není příliš ochotná stýkat se se stěžovatelem nad rámec stanovené úpravy styku. Zásadním kritériem při rozhodování o styku, včetně určení místa předávání, byl pro krajský soud nejlepší zájem nezletilé. Ten spočívá nejen v rozvoji a posilování vzájemného vztahu se stěžovatelem, ale i v respektování jejího názoru tak, aby vlastní realizaci styku a jeho rozsah nevnímala úkorně. Důvodem pro rozhodnutí o určení místa naopak podle krajského soudu nebyly "technické" záležitosti na matčině straně ve vztahu k zajištění dopravy ani její aktuální rodinné poměry. Z jejích zjištění bylo zřejmé, že na její straně nebyly dány žádné mimořádné okolnosti, které by vylučovaly stěžovatelem požadovanou součinnost. Krajský soud doplnil, že především by povinnost předat nezletilou ke styku matka nemusela plnit osobně, ale jistě by tím mohla pověřit jinou vhodnou osobu. Kromě toho, nežijí-li rodiče společně, musí každý z nich, tedy i matka, předpokládat, že s výkonem rodičovské odpovědnosti může být spojen i určitý diskomfort. Jakkoliv proto krajský soud respektuje rovnost rodičů, nemohl jejich zájmy nadřadit kritériu nejlepšího zájmu dítěte.
11. Matka vyjádřila nesouhlas s ústavní stížností. Stěžovatel si dříve nezletilou u matky vyzvedával a tam ji zase i vracel a nic proti tomu nenamítal. Krajský soud postupoval správně, neboť na rozdíl od okresního soudu pouze jednoduše respektoval několik let zavedenou praxi mezi rodiči. Musela-li by se matka podílet na dopravě nezletilé ke styku, bylo by to náročnější též pro nezletilou, neboť matka nemá dostatečné řidičské dovednosti, a byly by proto odkázány na prostředky hromadné dopravy. Očekává-li stěžovatel, že by nezletilou vyzvedávala v místě jeho bydliště jeho současná partnerka, považuje matka takové řešení za nevhodné a nesystémové. Odkazy stěžovatele na rozhodnutí Ústavního soudu jsou podle matky nepřiléhavé; podle ní by bylo naopak namístě argumentovat nálezy, v nichž byl zdůrazněn nejlepší zájem nezletilého při rozhodování o určení místa, v němž má docházet k jeho předávání ke styku, na něž blíže odkazuje. Rozhodnutí krajského soudu je v tomto smyslu vyvážené a hájí potřeby a zájem nezletilé.
12. Opatrovník nezletilé uvedl, že se domnívá, že by se oba rodiče měli podílet na nákladech na dopravu při uskutečňování styku stěžovatele s nezletilou.
13. Obdržená vyjádření Ústavní soud zaslal stěžovateli na vědomí a k případné replice. Ten v ní setrval na nesouhlasu s rozhodnutím i vyjádřením krajského soudu, ztotožnil se naopak s názorem opatrovníka. Reagoval na matčina tvrzení s tím, že matka část jí popisovaných skutečností zkresluje, případně že nejsou podstatné pro rozhodnutí o určení místa předávání nezletilé, které je jediné napadeno ústavní stížností. Zopakoval svá dřívější tvrzení o tom, z jakých důvodů zajišťování veškeré dopravy ke styku s nezletilou dříve akceptoval, že matka má k dispozici automobil, případně hromadnou dopravu, a upravil nepřesnosti v jí tvrzených údajích o vzdálenostech mezi bydlišti rodičů i časem stráveným na cestách. Stěžovatel uzavírá, že vzhledem k tomu, že se matka z jejich původního bydliště odstěhovala do města vzdáleného zhruba 80 km, je zcela namístě, aby se přiměřeným způsobem podílela i na dopravě nezletilé ke styku se stěžovatelem, jenž vždy probíhal a probíhá ve městě, v němž se nacházelo jejich dřívější bydliště.
V.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
14. Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Důvod k jeho zásadu by mohl být dán pouze tehdy, pokud by právní závěry obecného soudu byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo v nich neměly podklad, pokud by řízení jako celek nebylo spravedlivé, případně pokud by napadené rozhodnutí postrádalo řádné, srozumitelné a logické odůvodnění (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, nebo ze dne 27. 2. 2014, sp. zn. III. ÚS 1836/13; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz).
15. Zásada zdrženlivosti Ústavního soudu pak platí o to více při přezkumu rozhodování opatrovnických soudů, které - se znalostí dlouhodobého vývoje rodinné situace a v bezprostředním kontaktu s účastníky řízení a orgánem sociálně právní ochrany dětí - mohou nejlépe poznat a posoudit skutkové okolnosti věci a učinit rozhodnutí, které bude odrážet zájmy rodičů, ale zejména nezletilých dětí.
16. I při respektování výše uvedených zásad Ústavní soud nemůže pominout požadavek, aby oba rodiče dítěte společně nesli náklady spojené s jeho výchovou a péčí o ně, a to včetně nákladů spojených s udržováním pravidelného osobního styku (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 4156/19 ze dne 2. 9. 2020). Ústavní soud v zájmu rovnoměrného vyvážení překážek spojených se zajištěním styku dítěte s rodičem na větší vzdálenost obecně vyžaduje, aby tyto překážky byly přeneseny částečně i na rodiče, jemuž bylo dítě svěřeno do péče, resp. aby oba rodiče museli při rozvržení povinností spjatých se stykem vynaložit nejen přibližně stejnou finanční částku, ale rovněž museli na překonání vzdálenosti rovnoměrně vynaložit svoji energii a čas (srov. nález sp. zn. I. ÚS 2996/17, bod 35, příp. nález sp. zn. III. ÚS 1279/21, bod 17).
17. Z nálezové judikatury Ústavního soudu vyplývá požadavek, aby obecné soudy při rozvržení povinností rodičů souvisejících s kontakty s nezletilými stanovily místa předávání nezletilých dětí vyváženě, tj. pokud možno rovnoměrným rozdělením vyzvedávání a předávání dítěte v místech bydliště každého z rodičů, nebrání-li tomu závažné okolnosti (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 4156/19, bod 24).
18. Ústavní soud přezkoumal napadenou část rozhodnutí krajského soudu a poté, co se seznámil též s vyžádaným spisem a výše rekapitulovanými vyjádřeními, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Argumenty, jimiž krajský soud odůvodnil rozhodnutí o určení místa předávání nezletilé za účelem realizace styku se stěžovatelem, totiž částečně postrádají oporu ve zjištěném skutkovém stavu (resp. z něho nevyplývají nebo jsou založeny na spekulacích), částečně nejsou logické. Zjištěné pochybení se přitom do stěžovatelova právního postavení promítá natolik zásadním způsobem, že je i přes výše zmíněné meze přezkumu dán důvod ke zrušení napadené části přezkoumávaného rozsudku pro jeho rozpor s právem stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
19. Krajský soud založil své rozhodnutí, že místem předávání nezletilé ke styku se stěžovatelem, stejně jako jejího následného přebírání zpět matce po ukončení styku, bude vždy místo matčina bydliště, zejména na těchto zjištěních: Zaprvé, matka stěžovateli v minulosti předem sdělila svůj záměr přestěhovat se i s nezletilou do S. - místa jejího současného bydliště, stěžovatel se proti tomu nebránil; jeho námitka, že se matka přestěhovala bez jeho souhlasu, působila podle soudu účelově. Zadruhé, nebylo možno pominout zjevnou náročnost organizace péče o všechny stěžovatelovy děti, bydliště ve dvou státech a nepředvídatelnost událostí, k nimž může dojít na cestách mezi nimi, což může způsobovat (a také v minulosti způsobovalo) zpoždění stěžovatele při vyzvedávání nezletilé; podle krajského soudu proto bylo vhodnější, aby nezletilá na stěžovatele čekala vždy v místě svého (tj. matčina) bydliště. Zatřetí, stěžovatel tráví dobu styku se svými dětmi nejen v místě svého bydliště v P., ale také u svých rodičů; bude proto nakonec i pro něho samotného lepší, bude-li ponecháno na něm, kdy a z kterého z těchto míst odevzdá nezletilou po styku matce v jejím bydlišti. Tyto skutečnosti podle krajského soudu odůvodňovaly odchýlení se od judikatury Ústavního soudu, a tím pádem i změnu rozhodnutí okresního soudu, který povinnost zajišťovat dopravu nezletilé ke styku se stěžovatelem rovnoměrně rozdělil mezi oba rodiče.
20. K prvnímu rekapitulovanému argumentu krajského soudu Ústavní soud uvádí, že ho považuje za zavádějící a nelogický. Skutečnost, že stěžovatel souhlasil s přestěhováním matky s nezletilou z místa jejich původního bydliště, nemůže být důvodem pro to, aby byl povinností zajišťovat dopravu nezletilé ke styku zatížen pouze on. I v případě, že rodiče žijí ve větší vzdálenosti ve vzájemné dohodě (resp. že se změnou bydliště jednoho rodiče druhý rodič souhlasí), totiž obecně platí, že se povinnosti spojené s realizací styku dítěte s rodičem, který je nemá ve své péči, rovnoměrně dětí mezi oba rodiče (k obecnému požadavku na rovnoměrné vyvážení překážek spojených se zajištěním styku dítěte s rodičem srov. např. usnesení ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. IV. ÚS 180/23, nález ze dne 16. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 1279/21, či nález ze dne 2. 9. 2020, sp. zn. IV. ÚS 4156/19 a další). Uvedené neplatí pouze v případě, pokud by jeden z rodičů změnil bydliště dítěte bez souhlasu druhého - v takovém případě by pak bylo v soudním řízení nutno posuzovat, zda není namístě uložit povinnost zajišťovat dopravu dítěte ke styku právě a pouze tomu rodiči, který se přestěhoval.
21. V posuzované věci však krajský soud uvedenou povinnost uložil výhradně stěžovateli, který má bydliště, v němž probíhá styk s nezletilou, stále v místě jejich původního bydliště, tj. v P. Krajským soudem poukazovaná skutečnost, že stěžovatel souhlasil s přestěhováním matky s nezletilou do větší vzdálenosti, by tak ve světle výše uvedeného mohla vyloučit nanejvýš rozhodnutí, aby veškerou dopravu zajišťovala pouze matka (jak by tomu mohlo být v případě, pokud by se odstěhovala bez stěžovatelova souhlasu). Nelze tím však v žádném případě odůvodnit závěr, že tato povinnost bude tížit výlučně stěžovatele.
22. Podle názoru Ústavního soudu neobstojí ani druhý argument krajského soudu, jímž poukazuje mimo jiné na skutečnost, že stěžovatel nezletilou ke styku často přebírá se zpožděním, jež bývá způsobeno dopravní situací na cestě z místa jeho druhého bydliště ve V. Ačkoliv lze jistě přisvědčit úvaze, že zejména pro nezletilou není ideální, dochází-li opakovaně (a případně i na poslední chvíli) ke změnám v časech jejího přebírání ke styku se stěžovatelem, a může být proto pro ni pohodlnější, aby na jeho příjezd vyčkávala v místě svého bydliště, z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů zcela jasně vyplývá, že popsaná komplikace se týká výhradně zahájení styku. Nijak však neovlivňuje způsob předávání nezletilé zpět matce po ukončení styku. Argument krajského soudu, že stěžovatel musí za účelem styku překonat velkou vzdálenost (z V. do S., resp. následně do P.), v jejímž důsledku dochází ke zpožděním v přebírání nezletilé, by tak mohl sloužit nanejvýš ke zdůvodnění závěru, že tuto část dopravy nezletilé (tj. na počátku styku) bude proto zajišťovat on, nikoliv však pro paušální rozhodnutí, že se na cestách spojených se stykem druhý rodič podílet vůbec nebude. Pro takové rozhodnutí Ústavní soud nenachází v rozsudku krajského soudu žádný rozumný důvod.
23. Odmítnout je nutno i poslední argument, kterým krajský soud zdůvodnil napadenou část rozhodnutí. Podle něho vzhledem k tomu, že stěžovatel často tráví styk s nezletilou (a svým synem) též v místě bydliště svých rodičů - prarodičů nezletilé, bude vhodnější, aby si mohl sám uzpůsobovat, z jakého místa bude nezletilou k matce vracet. Tato úvaha se ve světle zjištění obsažených v rozhodnutích obecných soudů Ústavnímu soudu jeví nejen jako nesprávná, ale dokonce až absurdní, neboť místo stěžovatelova bydliště i bydliště jeho rodičů se nachází ve vzájemné blízkosti, v téže městské čtvrti (P.-S.; k tomu srov. zjištění o místě bydliště rodičů stěžovatele v bodech 15 a 20 odůvodnění rozsudku krajského soudu). Domnívá-li se proto krajský soud jinými slovy, že je pro stěžovatele lepší, bude-li nezletilou po ukončení styku z místa bydliště jeho rodičů dopravovat až do místa matčina bydliště v S., namísto toho, aby ji za účelem jejího předání matce dovezl (dovedl) v rámci P. z jednoho místa do druhého, kdy tato místa jsou od sebe vzdálená pouze několik minut chůze, není možné takové úvaze přisvědčit.
24. Po odmítnutí všech důvodů, které krajský soud uvedl na podporu svého rozhodnutí o určení místa předávání nezletilé ke styku, které z výše uvedených důvodů neobstály, Ústavní soud nenachází ve skutkových zjištěních obecných soudů žádný jiný argument, který by mohl odůvodnit krajským soudem zvolené řešení. Stejný závěr fakticky vyplývá též z vyjádření krajského soudu k ústavní stížnosti, podle něhož ve věci nebyly zjištěny žádné překážky, které by matce znemožňovaly, aby se rovnoměrně podílela na dopravě nezletilé ke styku (viz blíže rekapitulované vyjádření v bodu 10 výše). Ke sdělení krajského soudu, obsaženému v tomto vyjádření, že důvodem pro jeho rozhodnutí byly nikoliv matčiny poměry, ale v řízení zjištěný zájem nezletilé, Ústavní soud doplňuje, že ani tento argument by případně nemohl obstát.
25. Z odůvodnění obou rozhodnutí obecných soudů je totiž zjevné, že nezletilá se v řízení vyjadřovala pouze k celkovému průběhu a nastavení běžného a prázdninového styku se stěžovatelem a k jeho možnému rozsahu do budoucna, jenž by nejlépe odpovídal jejím aktuálním potřebám a přáním; nijak se nevyjádřila k samotnému nastavení režimu jejího předávání mezi rodiči a v tomto směru se žádným způsobem (ať už ve prospěch stěžovatele, či naopak matky) nevymezila (srov. zprávy opatrovníka o pohovorech s nezletilou, jež jsou shrnuty v bodech 11 a 12 odůvodnění rozsudku okresního soudu, a obsah pohovoru s nezletilou v odvolacím řízení, jenž je shrnut v bodu 15 odůvodnění rozsudku krajského soudu). Dodatečné sdělení krajského soudu, že důvodem, proč přistoupil ke změně rozsudku okresního soudu v části o určení místa předávání ke styku, byl (výlučně) v řízení zjištěný zájem nezletilé, tak nemá zřejmý obsah, natož oporu v provedeném dokazování.
26. Pro všechny zde uvedené důvody Ústavní soud dospěl k závěru, že rozhodnutí krajského soudu je v napadeném výroku I., odst. 1.3, nutné zrušit. K tomu dodává, že nezbytnost zásahu je v posuzované věci odůvodněna rovněž skutečností, že úprava styku stěžovatele s nezletilou byla soudy učiněna pro delší časové období [např. úprava styku o jarních školních prázdninách je výslovně nastavena až do roku 2029; srov. I. výrok, odst. 1.2, písm. b) rozsudku krajského soudu], a nelze proto automaticky očekávat brzké další rozhodnutí obecných soudů v této věci, v němž by zjištěné pochybení mohlo být rovnou napraveno. Ačkoliv by tak - s ohledem na výše nastíněné meze přezkumu rodinněprávních věcí Ústavním soudem - obecně bylo možno přijmout krátkodobé či jednorázové vychýlení práv a povinností spojených s uskutečňováním styku s nezletilým ve prospěch jednoho z rodičů, založené rozhodnutím obecného soudu, z dlouhodobého hlediska Ústavní soud spatřuje v takovéto nerovnoměrnosti možný důvod ke svému zásahu (srov. usnesení ze dne 12. 3. 2014, sp. zn. IV. ÚS 197/14).
27. Ústavní soud není oprávněn předjímat nové rozhodnutí krajského soudu o určení místa přebírání a předávání nezletilé v souvislosti se stykem se stěžovatelem, ani o konkrétním rozložení s tím spojených práv a povinností mezi rodiče. Zdůrazňuje však, že krajský soud bude v dalším řízení povinen zjišťovat přinejmenším to, zda matkou tvrzené překážky (týkající se nedostatečných řidičských dovedností a dostupnosti využívání veřejné hromadné dopravy), které doposud v řízení nebyly blíže zjišťovány a prokazovány, popřípadě jiné v řízení zjištěné skutečnosti, mohou odůvodnit závěr, že je namístě odchýlit se od obecného požadavku na rozložení práv a povinností spojených s uskutečňováním styku rovnoměrně mezi oba rodiče. Dosavadní skutková zjištění takovýto závěr nepodporují. Ať již přitom krajský soud dospěje k jakémukoliv názoru, je povinen své rozhodnutí náležitým a přezkoumatelným způsobem odůvodnit.
VI.
Závěr
28. Ústavní soud uzavírá, že napadeným výrokem I., odst. 1.3, rozsudku krajského soudu, jímž bylo určeno, že otec si nezletilou převezme ke styku ve stanovenou dobu v bydlišti matky a po styku ji ve stanovenou dobu tamtéž předá, došlo k porušení stěžovatelova práva na soudní ochranu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní stížnosti proto vyhověl a podle § 82 odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadený výrok zrušil. Takto rozhodl bez nařízení ústního jednání, neboť měl za to, že od něj nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).
Autor: US